Gerhart Hauptmann / Atlantis

Gerhart Hauptmann / Atlantis
Vyřazeno

Prozaické dílo německého spisovatele Gerharta Hauptmanna, jinak proslulého svými dramaty (nejznámější Tkalci, Die Weber, ze slezského prostředí, Před západem slunce,Vor dem Sonnenuntergang, Bobří kožich, Der Biberpelz, první veršované drama Potopený zvon, Die versunkene Glocke, Hanička, Hanneles Himmelfahrt, dvakrát mezi válkami zfilmováno aj.) si získalo obrovskou popularitu skutečností, že prakticky souběžně s jeho vydáním (1912) došlo k proslulé katastrofě, později rovněž se ocitnuvší v pozornosti veřejnosti a i po létech kultovního filmu, totiž potopení nejmodernější transatlantické lodi té doby Titanicu (14. a 15. dubna 1912). To působilo takřka mysticky (zajímavá je paralela s literárním vývojem spisovatelů naturalistů, jejichž pozdní tvorba se překlopila do symbolických a mystických podob). Také na původně časopisecky vydávaný příběh reagoval již o rok později (1913) dánský němý film v režii Augusta Bloma, první velkoprodukce Dánska. Takřka magická je rovněž paralela skutečnosti, že loď Elbe (Labe), kterou se tenkrát v psychické nepohodě a otrávený dramatik vydal v roce 1894 do Spojených států (o jeho ostré kritice země se ještě zmíním), rovněž později ztroskotala, potopila se s celou posádkou.

Moje překvapení bylo, když jsem knihou zalistoval a (nevím, zda jsem si to tenkrát při čtení uvědomil) a zjistil jsem, že doslov napsal Rudolf Toman, univerzitní pedagog, u kterého jsem dělal přijímací zkoušky na Filozofickou fakultu a u něhož jsme měli praktická cvičení z němčiny (mohl bych o něm hovořit déle, po letech jsme se za ním z iniciativy Milana Faltuse vydali do Příbrami). Jak zmíněno, Hauptmannovo vnímání Ameriky bylo velice negativní a Toman, značně poplatný době (kniha vyšla v roce 1961) jej popisuje těmito slovy: „Přistání v Americe je přistání ve světě, který je mu svou honbou za Nejsvětějším Dolarem odporný. Honba impresáriů za senzacemi, jejich čachry, tisk, tyjící z hrůzného zániu lodi, to vše ho odpuzuje. Hauptmanovy názory na Nový svět jsou jednoznačné; vyslovují je různé osoby, nejvýstižněji artista Stoß: »Američan se dívá na všechno ve světě, ba i na svého bližního pouze tak, jakou cenu by měl v dolarech. Kromě toho, co vypočítá v dolarech, nevidí nic..«“.

Přiznejme ovšem pisateli, který byl přes tyto akcenty podřizující se dobové ideologii duší vlastně „Vídeňák“, že v komentáři zachytil i řadu podstatných souvislostí, například podobný vztah literárních hrdinů k mladým ženám, jak to bylo vlastní i spisovateli, kterému „vstoupila do manželství“ sedmnáctiletá houslistka Margareta Marschalková, podobně jako byl uchvácen mladou ženou hlavní hrdina románu Atlantis, doktor Friedrich von Kammacher (je to Ingigerd Hahlström, šestnáctiletá tanečnice) či zvonař Jindřich v Potopeném zvonu (Die versunkene Glocke) pohádkovou „Routičkou“ (Rautendelein). Zmínky jsou i o paralelách v uměleckých ambicích spisovatele (chtěl být sochařem) a románem a další poznámky, které stojí za pozornost. Ale pojďme k našemu čtení, které si ovšem nenárokuje být jakkoli mimořádnou interpretací, a má být rovněž předmětem pár poznámek.

Zmíněná (a asi všeobecně známá) spojitost Gerharada Hauptmanna s naturalismem (ovšemže zároveň zjednodušující, neboť ve svém rozsáhlém díle představoval jen jednu, byť asi nejvýznamnější etapu tvorby) lze sledovat už v motivech od prvních stránek, lékaři a nemoc, dobovým momentem je i femme fatale, která uplatňuje erotickou moc nad muži, s nimiž si zahrává, což má v románu na zmíněné „umělecké prostředí“ (vzpomeňme třeba na francouzské malíře té doby, kteří se inspirovali prostředím barů a varieté) a momentem „záchrany“ nejen oné tanečnice (což je ovšem doktorova iluze), ale iracionálnímu vzorci chování (pudy jsou i v té odporné podobě záležitostí naturalismu, tady jsou to naopak ideály) a související i s oním ztraceným světem, k němuž se váže název ikonického motivu Atlantidy.

Pro můj koncept čtení je důležité, zda onen destruktivní prvek (který obsahuje naturalismus), zachycený ve vztahu doktora Kammachera k tanečnici Ingigerd Hahlströmové a hledání nového začátku či smyslu života oproti tomu „ztracenému (potopenému) světu“ může rezonovat dnes, v době, kdy cítíme nestabilitu v souvislosti klimatickou krizi, překotným technologickým pokrokem, ekonomickou nejistotou nebo ohrožením psychického zdraví, a ovšem válečnými konflikty, s jejichž dosahem jsme po desetiletí nepočítali. Na onu otázku nejspíš nedám odpověď, jen jsem ji chtěl položit.

Vracím se k textu a zaznamenávám jeho některé vrstvy, vedle linky vyprávění zahrnující dialogy také reprodukované dopisy či uváděné verše. V debatách o dobových myšlenkových proudech mezi jednotlivými osobami se objeví jména jako je Dostojevskij, Goethe, Rousseau, papež a Luther, Robespierre, Bismarck a Bebel,  hnutí Bouře a vzdor, malíři Courbet, Corot, Delacroix, vědci jako Helmholz, v jedné z Kammacherových sebereflexí, kdy sám sebe označuje za „strašidlo“ (s. 87) je zmínka o Vinetě, ostrovu, který mohou čtenáři znát z Putování Nilse Holgerssona, ale také z básně Jaroslava Vrchlického Píseň o Vinetě (1906), což je kontextuálně zajímavé, neboť Vineta je významově souběžná s Atlantidou, obě se potopily. Pak tu jsou záležitosti technické, související se stavbou lodi (poštovní parník, na kterém se plaví, se jmenuje Roland), a ovšem i plavbou, především živly, které pobyt na moři provázejí, v tomto případě opravdu v dramatické epizodě v člunu na rozbouřeném moři, tradičně spojeném s odporem proti zkáze, vlastně motivem romantickým (vzpomněl jsem si mj. na Pád do Malströmu). Tentokrát jde o motiv, který známe z námořnické dobrodružné literatury, totiž srážku lodi s vrakem nacházejícím se na moři. K sebereflexi, kdy hlavní hrdina dokonce shrnuje svůj životopis, dochází také v hostinci již v New Yorku (, kdy vypráví o svém životě (s, 174), k řadě motivů zaplňujících plasticky celý příběh patří třeba i jídlo s italským kuchařem a internacionální prostředí řady postav z nejrůznějších zemí.

Z hlediska knihy nijak významná věc mě nicméně („moje“ téma dvojení, dvojníci etc.) pasáž, kde doktor hovoří o tom o dvojnících. I zde to souvisí, že je „osamělý nemocný“, s jeho „duševním stavem“, který byl den ze dne „podivnější a podivnější“, a souvisí i s motivem zrcadla (všechno momenty, které najdeme třeba právě u Dostojevského, Poea, Wilda atd.atd.). „A z toho vyplývalo, že se otázkou dvojníka, jedním z nejhroznějších a nejhlubších psychopatických problémů, zabýval už dříve. Na list papíru napsal: Zrcadlo udělalo ze zvířete člověka. Bez tohoto zrcadla není žádné »já« a žádné »ty«, bez »ty« není myšlení. Všechny základní pojmy jsou dvojčata: krása a ošklivost, dobro a zlo, tvrdost a měkkost. Mluvíme o radosti a žalu, o lásce a nenávisti, o odvaze a zbabělosti, o vážnosti a žertu a tak dále. Obraz v zrcadle pravil: „Rozštěpil ses v sebe a mne, a to ještě dříve, než jsi mohl rozeznat, tedy oddělit a rozlišit jednotlivé vlastnosti své bytosti, která se ovšem její jako jediný celek. Dokud ses na sebe nepodíval do zrcadla, neviděl jsi ani svět.“

Nemyslím, že by mělo smysl tady převyprávět fabuli celého příběhu, mohu odkázat na poměrně podrobný popis na německé Wikipedii, která se dílu věnuje. Možná bych mohl připojit kousek odpovědi z debaty s AI, s níž mi rozhovor otevřel možnosti mých dalších pohledů na věc, zde shrnující docela výstižně důvody, proč by si mohl přečíst knihu napsanou přečíst i dnešní čtenář.

Název Atlantis v románu Gerharta Hauptmanna není jen odkazem na plavbu přes Atlantik, ale má hlubší symbolický význam. Příběh sleduje životní krizi hlavního hrdiny, lékaře Friedricha von Kammachera, který se vydává na cestu do Ameriky, aby unikl své minulosti a našel nový smysl života. Během plavby však loď Roland ztroskotá, což lze chápat jako metaforu pro ztrátu iluzí a osobní katastrofu

Atlantis jako mytický ztracený svět odkazuje na Kammacherovu vnitřní proměnu – jeho původní ideály a sny se hroutí stejně jako legendární ostrov. Po přežití katastrofy se ocitá v New Yorku, kde se snaží najít nový životní směr, ale nakonec se rozhodne vrátit do Evropy. Název tedy odráží nejen fyzickou cestu přes oceán, ale i symbolický pád a hledání nového začátku.

O románu na německé Wikipedii:
https://de.wikipedia.org/wiki/Atlantis_(Gerhart_Hauptmann)

Gerhart Hauptmann, Atlantis, Práce Praha 1961, edice Příliv