G. K. Chesterton / Nevinnost otce Browna

„Příběhy otce Browna“ byly (kdysi dávno, zdaleka ještě neexistovala filmová/televizní podoba) mou oblíbenou četbou, když už ne v onom smyslu fascinace strhujícími příběhy, ale spíš překvapivostí nečekaných řešení nenápadného muže, u něhož by nikdo nečekal brilanci rozumu, a možná právě proto nikoli v oné podobě hltání desítek sešitů, jako tomu bylo (někdy v deváté třídě, ještě před oním knižním a filmovým boomem šedesátých let) u Karla Maye, nýbrž coby několika málo perel, které se mi tenkrát dostaly do ruky. Vzpomínám si především (možná to dokonce bylo zprostředkovaně a nikoli v originálním příběhu, pochopitelně si to po těch desetiletích už nepamatuju) na odhalení zloděje cenných příborů na základě rozklíčování dvojích kroků osoby, která mohla být ve svém okolí díky oblečení v témže duchu vnímána jako vzácný host nebo jako číšník. Zde je ostatně příběh zařazen jako třetí s už příznačným názvem Podivné kroky, podobně jako ve svém podobném principu „neviditelný muž“, jenž je obvykle tím, jenž je ve skutečnosti nejvíce na očích, v Chestertonově případu pošťák v jedné z dalších povídek.

A po těch letech znovu mohu potvrdit, že se ony příběhy vyznačují zvláštní lehkostí – jíž by slušela ovšem daleko lépe nějaká střízlivá knižní podoba a ne těžkopádná nápodoba oněch svazků sebraného díla, vyrovnaných po celém regálu knihovny, s akcidenčním písmem a ozdobami v rozích stránek a rámečcích paginace či červenými deskami, napodobujícími kožené výlisky předminulého století (abych nehaněl, musím alespoň pochválit kvalitní papír, řemeslnou pečlivost vazby či nalepeného listu přídeští či přítomnost kapitálku, ostatně čtenáři naopak výpravnost knihy chválí). No nic, to je jen drobná poznámka, kterou si ovšem nemohu odpustit. Vlastní čtení je pohoda, souznící s tou nejklasičtější podobou detektivních příběhů, s nápaditostí řešení ne nepodobné až dětské hravosti či se tak alespoň jevící, podobně jako určitá „anglická“ ztřeštěnost, která obsahuje nicméně v jádru deduktivní ratio.

Tak tomu je v prvním příběhu Modrý kříž, kdy „šéf pařížské policie a světově proslulý vyšetřovatel“ Aristide Valentin sleduje eskapády dvou pánů v černém, jako je vylitá polévka na stěně či rozbité okno, které jsou ale ve skutečnosti stopy, které zanechává otec Brown pro pronásledovatele zločince, slavného zloděje Flambeaua, který ukradl safírový vzácný kříž. Tímto způsobem dovede otec Brown policisty přes celé město na místo, kde je Flambeau již jen konfrontován s prázdným hnědým balíčkem, neboť ten pravý je již dávno v bezpečí.

Také v druhém ze dvanácti příběhů s názvem Tajemná zahrada vystupuje jako jedna z postav Aristide Valentin, v odpovědi přivolaného doktora, jenž má zjistit stav zavražděného, na Valentinovu poznámku, že možná není mrtvý, můžeme registrovat břitkost Chestertonova humoru. Doktor se „sehnul k bezvládnému tělu“ a říká: „Ještě úplně nevychladl, ale mrtvý je dostatečně.“ (s. 35) Bizarnostmi ovšem hýří celý příběh, především jeho řešení – když se po zdánlivě zcela nesmyslném rozhovoru o tom, zda se dotyčné tělo dostalo do zahrady či tam nikdy nebylo (lze to formulovat všemožným způsobem) od otce Browna dozvíme, že hlava a tělo nepatří jednomu člověku, nýbrž byla použita hlava setnutá při popravě a vše bylo (včetně šavle, která vlastně nebyla použita) tak, že to vypadalo jako dvě části jedné bytosti.

Ale popořádku: Nejdříve se popisuje starobylá zahrada u domu v blízkosti Seiny, kam si Valentin pozval na večeři vzácné hosty, mj. anglického velvyslance lorda Gallowaye a několik jeho příbuzných, vévodkyni z Mont St. Michel, doktora Simona a též otce Browna, především pak ale „Julia K. Brayneho, známého mecenáše“ (s. 31) a příznivce všeho „progresívního“, jenž jej zajímal nejvíce. Cítíme tu určitý Chestertonův osten, když čteme o „volnomyšlenkářích“, kteří podporují cokoli, co se jeví dostatečně „novátorské“ (s. 31, či „progresivní“, tamtéž), někteří čtenáři tento moment komentují jako netoleranci katolíka (v Chestertonově biografii ostatně zajímavá záležitost), já to spíše vnímám jako určité zaujetí pro svou pravdu (byť tak trochu trčí) a zároveň reflexi doby, která byla charakteristická právě oněmi náboženskými reformami a novými duchovními hnutími nejen v oblasti církví, ale i kultur (v židovské kultuře, v evropské pak třeba antroposofie či moderní okultní organizace, nejrůznější reformy zdraví j. hydroterapie atd.).

Od okamžiku, kdy doktor Simon nalezne v trávníku mrtvolu, můžeme vnímat i hru dvou jmen, totiž pana Neila O´Briena, velitele, a řečeného Brayna, jenž „dokuřuje doutník“ (jak později poznamená otec Brown, musel by být kdovíjak dlouhý), kteří ovšem v určitý moment kamsi zmizeli. Velitel se najde, pan Bryane rovněž, ale mrtvý. K tomu se objeví další mrtvola, podobně jako první bez hlavy, jen s tím rozdílem, že kdesi na břehu řeky, nicméně i tam nastává hra s dvojením, totiž „potulný darebák“, jenž se jmenoval Arnold Becker (a byl „známý pod mnoha různými jmény“), měl bratra Louise, jenž byl právě včera popraven na gilotině („Velmi podivná záležitost, pánové.“, s. 48).

Otec Brown posléze zodpoví pět otázek, které si kladli vyšetřovatelé (tam nastane zmíněná debata, zda se mrtvola dostala či nedostala do zahrady, Brownova odpověď „ne zcela“ se osvětlí teprve v okamžiku, kdy vysvětlí, že hlava a trup patří dvěma osobám). A důvod té vraždy? Brayne chtěl finančně podpořit francouzskou církev a nacionalistické noviny, a Valentin, jenž tomu chtěl zabránit, neviděl jiné východisko než jej zbavit života. Pod „záminkou kriminologického výzkumu si odnesl Beckerovu sťatou hlavu domů“ a po posledním pokusu Brayna od jeho záměrů odvrátit udělal to, co udělal. Když jej pak naleznou v jeho pracovně, zjistí vedle jeho lokte prázdnou krabičku od léků již mrtvého muže.

Příběhy otce Browna jsou vlastně takřka vždy jednoduché, jejich kouzlo je v tom, že na začátku „to celé nedává vůbec žádný smysl“, jak alespoň tvrdí mladý detektiv jménem Merton v posledním příběhu Tři nástroje smrti, a teprve otec Brown, někdy až jako druhou či třetí verzi možných řešení (dokonce se v jednom případě říká, že jsou všechna možná), dá onu skládačku smysluplně, a především pravdivě dohromady. V prvních příbězích vystupuje otec Brown pouze sám, a teprve tuším od pátého příběhu (ve čtvrtém ještě vypravuje o „nejkrásnějším zločinu, jaký kdy spáchal“, neboť zločin považuje především za umělecké dílo) nalezneme právě Flambeaua, někdejšího zločince, po boku kněze (je otázkou, zda jej právě on nepřivedl na správnou cestu) jakožto jeho přítele. Flambeau a otec Brown pak tvoří dvojici s onou charakteristickou opozicí, vyjádřenou buď rozdílem výšky nebo mírou nenápadnosti či jinak, a ovšem také tím, že se živnost soukromého detektiva pro zločince stává povoláním.

Podivné kroky jsou onen zmíněný příběh klubu Dvanácti věrných rybářů, který pořádá v hotelu Vernon každoročně slavnostní večeři. Podivný zvyk, že mají všichni na sobě zelené sako, vznikl právě proto, aby si je „nikdo nemohl splést s číšníkem“ (s. 55). Kněz sepisoval v pološeru malé komůrky jakýsi příběh a ocitne se v roli šatnáře, když si právě Flambeau chce vyzvednout svůj klobouk a kabát. Když vyděšení přítomní, majitel a hosté, zjistí, že cenné stříbro zmizelo, vystoupí otec Brown ze stínu a příbory, které zloděj odcizil, ale po překvapivém rozhovoru s knězem vrátil, předá tomu, komu patří. Charakteristické je (potvrzují to pak ostatní příběhy, kde se odhalení odehrává podobně), že neuvede jméno viníka (ačkoli je znal), který se nejen přiznal, ale i kál. Charakterizuje to závěr Brownova popisu zločinu, kdy na otázku, jak kněz k tomu zločince přiměl, odpovídá, že se omlouvá, „ale tady příběh končí“ (s. 75). A na další naléhání, aby Brown vysvětlil, v čem spočívá jeho trik (ten Flambeauův právě popsal), kněz odpovídá, že musí jít.

Zločin v následující povídce Létající hvězdy uvádí Flambeau ve svém vyprávění následovně: „Můj poslední zločin byl vánoční, radostný, útulný, anglický zločin ze střední třídy, zločin jako z Dickense.“ (s. 79) „Létající hvězdy“ jsou tři vzácné africké diamanty, které přiveze Leopold Fischer a které mu zločinec rafinovaně vytáhne z kapsy, když mu připevňuje na harlekynádě, na níž jsou všichni zúčastnění slavnosti v převlecích, oslí ocas. Strážník, který Flambeaua sledoval z policejní stanice, se chytil „do té nejpodivnější pasti“ (jedna ze záměn), otec Brown chytí diamanty, které zloděj upustil z koruny stromu (a zmizel). Za zaznamenání stojí předchozí Brownova výzva, aby se „vzdal svého kriminálního života“, což odůvodňuje tím, že člověk si nemůže (na rozdíl od dobroty) udržet „určitou úroveň zla“ (s. 94) a dává příklady, jak nejexcelentnější zločinci skončili v „nejnižší špíně“, alkoholismem či v blázinci.

Pátý příběh, Neviditelný muž, zpracovává – jde s tím do krajnosti – zmíněnou skutečnost, že některé osoby při svědectví neuvedeme, ačkoli jsme je viděli, protože je prostě nezapočítáváme jako ty, které bychom na místě očekávali jakožto neobvyklé. Tak přehlédneme pošťáka a jsme pak překvapeni, že touto cestou nikdo nešel, ale jsme konfrontováni se stopami ve sněhu. Historku vypravuje mladík jménem John Turnbull Agnus, jehož chování je příkladem výstředností a neobvyklostí (v první větě si v cukrárně objedná vdolek a černou kávu a vzápětí, jakožto třetí přání v této řadě, prosí prodavačku, aby se stala jeho ženou), jimiž se hemží vlastně všechny Chestertonovy detektivní příběhy, právě této dívce. Vlastní kriminální příběh je ovšem záležitost dvou žárlivých soků, jakéhosi Isidora Smytha a Welkina, jenž toho druhého zabije. Flambeau se v tomto případě již nachází po boku otce Browna. Pošťák je řešením případu i v tom ohledu, že dokonce zmizí i mrtvola. Muže velmi malé postavy totiž odnese ve světle hnědém pytli – nikdo si toho nevšimne.

Čest Israele Gowa začíná pozoruhodným líčením podmanivého přírodního prostředí, což by mělo v komentáři k příběhům otce Browna zaznít, protože je v knize takových míst, kde zvláštní barevnost spoluvytváří překvapivou atmosféru, více: „Schylovalo se k bouřlivému olivově stříbrnému večeru, když otec Brown, zahalený v šedém skotském plédu, došel na konec šedého skotského údolí a pohlédl na zvláštní hrad Glengyle.“ (s. 119) Právě tento příběh je příkladem několikerého možného vysvětlení neobvyklých skutečností, které jsou samy o sobě bizarní. Je tu velké množství svíček, ale žádný svícen, „hromady šňupacího tabáku“, které se jen tak válí na různých místech, podobně jako jakési kousíčku kovu, malé pružiny či mikroskopická kolečka.

Otec Brown říká, že to co předložil jako vysvětlení, neodpovídá skutečnosti, je to jen reakce na tvrzení ostatních, jestliže říkali, „že nikdo nenajde souvislosti mezi těmito čtyřmi věcmi“. A ačkoliv kněz říká, že pravda je „pochopitelně mnohem banálnější“, vlastně to tak není, byť je to nakonec logické. Řešení se odvozuje od záměny dvou osob a podivného dědictví, jímž je „veškeré zlato Glengylů“. Ovšemže kontext, zahrnující zvláštní etiku participujících osob, z níž se příběh odvíjí, se čtenáři musí jevit jako konstrukce poněkud přitažená za vlasy. Ale to zkrátka k Chestertonovi také patří, stejně jako atmosféra situací, kde se objevuje tělo bez lebky a vykopaný hrob, což je na jedné straně hrůzostrašné, na druhé straně součástí oné neúprosné logiky.

Vedle racionality se u Chestertona setkáváme s intuicí či čímsi nepojmenovatelným (a není to jen „zázrak“, o němž hovoří otec Brown coby kněz). Nalezneme to již v titulu další povídky Špatný tvar. Tím je zprvu myšlen zvláštní tvar budovy, v níž se odehraje vražda, jednak listu papíru, u něhož je odstřižen zvláštním způsobem růžek. Tento zdánlivě nevýznamný detail (navíc zfalšovaný, neboť údajný zvyk pisatele takto upravovat papír neodpovídá skutečnosti) je klíčem k pochopení chybějícího textu (jsou to pouhé uvozovky), jenž pak změní význam. Rozřešení případu se na konci dozvíme z dopisu doktora Harrise, zamilovaného do ženy básníka Leonarda Quintona, jenž byl přesvědčen, že by s ním byla šťastnější „než s tím utrápeným šílencem“ (s. 157) Rafinovanost, s níž doktor provedl vraždu, spočíval v tom, že byl „dnes v Quintonově pracovně celkem třikrát“, přičemž podruhé potřeboval mít důkaz, že básník je živý, když jej přiměl, aby odpověděl dotěrnému Atkinsonovi (ten si od něj chtěl půjčit peníze, doktor pak na začátku zmanipuloval čas, kdy údajně Quintonovi podává uspávací nápoj), a zabil jej potřetí poté, co už ohlásil jeho sebevraždu. K falešnému důkazu použil právě ono odstřižení části textu, přičemž odstřihl i části ostatních listů.

V dopise figuruje slovo „špatný“ v dalších významech, kromě zvláštního tvaru nože, jehož si všiml i otec Brown, bylo „něco špatného“ i v činu zabití, o jehož správnosti byl předtím doktor přesvědčen. Atmosféru falešných stop vytváří podivný Ind, řečený Atkinson, a podezření se, byť jen na chvíli obrací i vůči Quintonově ženě. Onu zvláštnost postihuje otec Brown v následující myšlence: „Na tomto případu je něco překrouceného, hnusného a složitého, co není přímočarým dílem nebe či pekla. Jako všichni známe zakroucenou ulitu šneka, já znám pokroucené lidské způsoby.“ (s. 154)

Příběh povídky Hříchy prince Saradina se odehrává na jakémsi Rákosovém ostrově, tedy na konci světa, jak je to kdesi formulováno, a celá fabule je zkonstruovaná na základě střetu dvou nepřátel prince Saradina, které princ promyšleným způsobem proti sobě poštve. Princ měl bratra, ale nebylo to tak, že by jeden byl dobrý a druhý zlý. Ten druhý (Stephen, „velitel“) vydírá svého bohatého bratra (prince) na základě někdejší neblahé příhody na Sicílii („Nějakým způsobem zjistil pravdu o té sicilské aféře a mohl dokázat, že Paul starého Antonelliho zabil. Deset let tahal velitel z prince tučné úplatky za mlčení […].“, s. 188) Druhou hrozbou byl syn zavražděného, vycvičený „v kruté sicilské armádě a žil jen proto, aby svého otce pomstil“, ne šibenicí (neměl důkaz), ale „starou zbraní vendety“ (s. 188). Princ pak, když už byl svým bratrem vyděračem připraven takřka o všechno (to, že se prezentoval jako cestovatel, bylo ve skutečnosti unikání a skrývání před ním), jej vyzval, jestli chce ještě i ten zbytek, ať si pro něj přijde. A tak se také stane.

V Chestertonových povídkách bývá velmi často nějaký vtípek, přidaná hodnota, dodávající příběhu třešničku na dortu, pro kterou musí mít čtenář pocit skvostu. Tentokrát to je Brownův dodatek, v němž říká, že prince na toto řešení navedl Flambeau, totiž pozvánkou (skutečně ji na začátku čteme a teprve nyní se otevírá její význam), kde zeleným inkoustem na druhé straně pozvánky píše o triku, „kdy jste nechal jednoho detektiva zatknout druhého“ (s. 161, 182).

Také Boží kladivo je postaveno na paradoxu, vylučujícím dvě vzájemně si odporující podmínky. Šlechtic, plukovník Norman Bohun, je zabit malým kladivem, ale s účinky, které by vyžadovaly nezměrnou sílu, totiž jeho lebka, navíc chráněná kovovou helmou skrytou v zeleném klobouku, je roztříštěna napadrť („z lebky zbyl jen ohavný šplíchanec rozprsklý po zemi jako černá krvavá hvězda“, s. 198). Kovář Simeon Barnes, jenž je podezříván, takovou silou disponuje (druhá věc je, že může dokázat, že ve chvíli vraždy byl na jiném, vzdáleném místě), ale nepoužil by tak malé kladivo, rezavá žena, která v ústraní pláče, by zvedla malé kladivo, ale nevyvinula by potřebnou sílu. K úvahám patří také výrok doktorův, který prohlásil „Jedině pitomec by použil tak malé kladivo, když má po ruce větší. K věci patří i věroučná stránka v obsazení postav, z nichž švec je ateista, vikář Wilfred Bohun katolík, kovář presbyterián („puritán“, i polemizuje s katolíky, otec římský katolík Brown ale dokonce říká, že není „křesťan“, protože je neodpouštějící, na jiném místě, v logice nebe a země, o něm říká, že je zvyklý shlížet shora dolů), mezi postavami je pak ještě pomatený „Bláznivý Joe“ (řekli bychom boží blázen), který rovněž chvílemi připadal v úvahu jako viník (Wilfred uváděl, že se ráno neobvykle objevil v kostele, a mohl by být, vzhledem k tomu, že šílenec může mít sílu deseti mužů, ten, kdo plukovníka zabil).

Vtipný je Brownův komentář, jenž reaguje na kovářův výrok, že kladivo nemůže létat po obloze, protože nemá křídla (kovář byl v Greenfordu), a říká, že skutečnost se blíží nejvíce právě této formulaci. A navazuje tak na zmíněnou teologii nebe a země, když vyvede vikáře nahoru do gotické architektury kostela a hovoří o tom, že se vikář modlil nikoli společně s ostatními, ale na nejrůznějších místech (také ve zvonici), a byl to on, kdo shora vrhl kladivo, které zabilo jeho hříšného bratra. A stejně jako v jiných případech není otec Brown tím, kdo zločin oznámí. Wilfred se jde (v poslední větě příběhu) udat.

Také pro Apollovo oko je charakteristické neobvyklé, až divadelní prostředí jakési moderní církve (tedy rovněž v jiných povídkách zmiňovaná problematika), „nějaké nové náboženství“, kterou Flambeau srovnává s Křesťanskou vědou (duchovní proud 19. stol., vznik v USA, zakl. Mary Bakerová Eddyová, viz přísl. čl. Wikipedie, hnutí je zmíněno již v povídce Tajemná zahrada). Jeho znakem je ono v titulu uváděné obrovské oko, nacházející se v moderní výškové stavbě, stejně jako jeho prorok a představitel Kalon. Obětí je tentokrát Pauline Staceyová, kterou našli mrtvou v šachtě výtahu poté, co údajně odkázala velké peníze právě Kalonově náboženské organizaci. A řešení? Pauline byla slepá, přispěl k tomu ještě Kalon, jenž ji nabádal, aby se dívala do slunce. A majetek prorok nedostal, neboť Pauline větu, v níž by bylo jeho jméno, nedopsala.

Znamení zlomeného meče je zvláštní interpretace jakési vojenské události, v níž má být smrt jednoho muže zamaskována nesmyslnou porážkou v bitvě. Jakožto text je příběh vystavěn zajímavě, otec Brown vláčí svého přítele Flambeaua od jednoho památníku onoho muže k druhému, aby zjistil, jak je to s ulomeným hrotem meče, jenž je klíčem k řešení celé historie, k poznání má přispět opakovaná metafora o listu, který moudrý muž schová do lesa, podobně jako schoval kamínek na pláži.

Tři nástroje smrti, poslední, dvanáctý příběh, kde se hovoří o násilné smrti sira Aarona Armstronga, hýřícího veselím, hlasitým smíchem, záplavou vyprávěných anekdot a kypícím tělesným zdravím, jsou postaveny na tom, že na jednom místě se nalezlo příliš mnoho zbraní – dýka, pistole a provaz. Dramatický začátek, totiž vlak zastavující pod srázem domu, z jehož okna vypadl Armstrong s kusem provazu kolem kotníku, otec Brown, přivolaný „na žádost Patricka Royce“ (s. 251) Detektiv Merton (citovaný v tomto komentáři po prvních dvou případech) nevidí smysluplně nikoho jako vraha, sluha Magnus je příliš hloupý, dcera Alice svého otce příliš milovala, ba přímo zbožňovala, Royce, bohémský tajemník, „byl dlouhá léta baronetovým nejlepším přítelem“.

Celé to byla záležitost nešťastného pochopení situace. Patrick, když viděl několik zbraní, v zájmu rychlé akce vystřílel všechny náboje z pistole do koberce, protože to bylo rychlejší než vyjmout náboje, a hodil Armstrongovi, který byl jen navenek hýřivě veselý, ale ve skutečnosti v těžké sebevražedné depresi, za ruku a za nohu provaz, což Alice chybně pochopila jako pokus o oběšení, a když jej přeřízla dýkou, která se válela předtím vedle na rohožce, kam ji Patrick odhodil, paradoxně způsobila, že se otec zřítil z okna. Přitom řízla „chudáka Royce“ do ruky, odtud ona krev, kterou našli. Teď se nesmí dozvědět, že to byla ona, kdo zabila svého otce.

Po zběžném nahlédnutí do (české a německé) Wikipedie můžeme potvrdit, že sestava dvanácti povídek (kniha nemá žádnou ediční poznámku) je původní, a k tomu první série s nejznámější postavou, kterou spisovatel vytvořil, a která vycházela v letech 1910 a 1911 v The Saturday Evening Post a knižně v roce 1911 pod příslušným názvem The Innocence of Father Brown. Česky pak povídky vyšly v roce 1918, vedle titulu Nevinnost otce Browna byly vydány též pod názvem Prostota otce Browna. Následovaly soubory Moudrost otce Browna (The Wisdom of Father Brown), Nedůvěra otce Browna (též Pochybnosti…, The Incredulity…), Tajemství otce Browna (The Secret…), Skandál otce Browna (The Scandal…) a konečně Povídky otce Browna (The Father Brown Stories), v originálech až na poslední knihu vše před druhou světovou válkou, Povídky pak v roce 1963, česky vyšly poslední tři svazky až po válce.

https://www.databazeknih.cz/knihy/nevinnost-otce-browna-103724
https://cs.wikipedia.org/wiki/Gilbert_Keith_Chesterton
https://de.wikipedia.org/wiki/G._K._Chesterton

Gilbert Keith Chesterton, Nevinnost otce Browna, CPress Brno, 2019