Formuláře

I

Nejspíš se jich nikdy úplně nezbavím (zvláště v těch posledních nebezpečných, sofistikovaných digitálních upgradech), ale alespoň jeden či dva šanony mohu symbolicky „uzavřít“ a fakticky pak zlikvidovat, protože má někdejší představa transformovat funkci těchto objektů ve výtvarných kolážích se mně asi už nepodaří realizovat (a tím vlastně materiálně zachovat, což měla taková metamorfóza demonstrovat) a v tomto případě bych to ostatně asi považoval za cosi nemístného.

Ony dva šanony je totiž krabice s daňovými přiznáními za necelých třicet let, tedy za dobu, kdy jsem je každoročně podával coby OSVČ, osoba samostatně výdělečně činná, přičemž podnikatelem bych se, ačkoli jsem jím se získáním živnostenského listu (tenkrát vlastně několika, na překladatelskou činnost, výuku cizích jazyků, či jak nahlížím v dokladech z 4. 10. 1996, takřka jsem to už zapomněl, na výuku hudby a umění, vedle živnostenských listů ještě „osvědčení“, dnes je to, jak jsem zjistil, když jsem zrušil životnost,) z čistě právního pojmu stal, nicméně raději nenazýval.

Jednak proto, že za onu práci, kterou jsem v tomto režimu realizoval, jsem jiným zákonným způsobem nemohl dostat takřečeno zaplaceno, tedy honorář (možná by to bylo možné „na dohodu“, ale to některé instituce nechtěly, takže tohle bylo jediné možné řešení), tato aktivita nepředstavovala pro mě stálý a pravidelný zdroj obživy (tím byl zaměstnanecký poměr středoškolského pedagoga) a kromě toho (jako doplnění řečeno), benefity této práce pro mě vlastně představovaly nikoli finanční obnosy, ale především skutečnost, že jsem se dostal do prostředí, v němž jsem se mohl seznámit s některými osobnostmi kulturní elity, jednak bych tuto činnost nechtěl nazývat podnikáním v tom smyslu, jak mu rozumím, tedy realizací nějakého („vymyšleného“, smysluplného) nápadu (promyšleného projektu, kde vyvinu nějaké úsilí a ponesu určité riziko neúspěchu), jímž bych rovněž nějak přispěl celé společnosti (jak hlásaly kdysi brožurky o ctnostech kapitalismu, třeba už tím, že podnikatel dává lidem práci atd.) a nikoli jen jako zdroje zisku, jakkoli je u nás takto (podle § 420 občanského zákoníku) definováno (a už nemluvě o mém kritickém postoji k podnikání, jak se mnohdy projevilo ve svých neblahých formách od „devadesátek“). Oba momenty „ne-podnikatele“ samozřejmě souvisí, stálé zaměstnání (před odchodem do důchodu) mě ani nenutilo budovat nějakou firmu, kromě toho se vlastně, jak ještě zmíním, ona vlastní náplň během let proměňovala.

Jak je už z předešlého expozé, v němž jsem vlastně vysvětlil některé okolnosti, zřejmé, některým „obsahovým“ souvislostem se nevyhnu, a rozhodně jsem si vědom širšího kontextu toho, co si představuju, že chci probrat (nejspíš se některé momenty objeví i v následujících úvahách), především ale ty zmíněné byly zmíněny proto, aby bylo zřejmé, že můj nynější způsob pojednání tématu „formulářů“ je ovlivněn odstupem v jiném časovém horizontu, tedy už jinými než praktickými postoji k věci, „uzavřením“ mých povinností s podáváním daňových přiznání, které skončilo poté, co jsem na živnostenském úřadu v loňském podzimu uzavřel „živnost“, obdržel doklad „rozhodnutí o zrušení registrace“ daňového subjektu etc., a na finančním úřadu stačilo podepsat prohlášení, na základě něhož  jsem už nemusel letos daňové přiznání podávat (vloni podal prostřednictvím v tu dobu přikázané datové schránky, přestože jsem vlastně žádný příjem neměl a vykazoval ve všech kolonkách „nuly“).

Měl bych vlastně (i když to na vlastní úvahu o jejich podstatě nebude mít nejspíš žádný vliv) ještě na úvod říci, že se vlastně vyplňování jakýchkoli formulářů děsím. Jaký údaj mám do té či oné kolonky vyplnit? Co znamená ta či ona zkratka, vedoucí k identifikaci určitého momentu? Už v tuto chvíli je zřejmé, že se ocitám v jakémsi specifickém jazykovém kódu, v němž se cítím nesvůj (jakkoli či právě proto je třeba u daňových přiznání pro finanční úřad či tzv. přehledu o výši daňového základu OSVČ, podávaného u Všeobecné zdravotní pojišťovny, je vždy ještě podrobný „návod“). Kdysi, na začátku devadesátých let, koloval jakýsi vtip o tom, jak jsme zvyklí u nových technologií zadávat právě určité identifikační údaje, hesla, a u každého příslušného úkonu je ono heslo pochopitelně jiné. A člověk je tak zpitomělý, že chce zadávat heslo už i při zapnutí mikrovlnné trouby – než si uvědomí, že žádné nepotřebuje.

Nijak se netajím tím, že v zacházení s novými technologiemi nejsem nijak zvlášť na úrovni, řekl bych, že dnes dokonce na úrovni podprůměrné, když to srovnávám třeba s tím, jak běžné jsou určité úkony, které používá moje dcera. Přitom v době, kdy k nám přicházely do užívání stolní počítače, jsem byl ve svém zaměstnání (na gymnáziu, a to nejen v humanitním oboru) kromě šéfů vlastně první, kdo měl počítač a pracoval s ním (zpracovával jsem jim třeba první tiskové výroční zprávy, Almanach k 375. výročí LG, právě před pár dny jsem na něj narazil, bylo to v roce 1999, atd.), protože jsem věděl, že ho budu potřebovat především pro sebe. Zároveň jsem se odmítal zabývat programováním (jakkoli je to zajímavé, ubíralo by mi to čas na moje vlastní psaní), také proto, že jsem počítal s tím, že ony příslušné aplikace jsou (musí být) vytvořeny tak, aby byly uživatelsky přístupné „pro každého“, tedy ovladatelné vlastně intuitivně.

Nedávno jsem v jakémsi magazínu četl právě o tom, jak se liší jednotlivé aktuální generace v užívání nových médií, jak pro generaci mých vnuků je přístup k nim naprosto odlišný, protože se do jejich světa narodily a jsou pro ně samozřejmé. Vidím to každý den. O to víc mě až překvapilo sdělení v článku Neotevřené datovky: lidem se kupí pokuty v Lidových novinách (čtvrtek 28. března a pátek 29. března 2024 s přílohou Velikonočního magazínu, „čtením a receptům na sváteční dny“), podle něhož „ani po roce neaktivovalo datové schránky zhruba 400 tisíc podnikatelů a živnostníků“, jak jim ukládá zákon. Jak jsem uvedl, právě obavy z jakýchkoli nečekaných potíží jsem si dal pozor, abych měl všechno v pořádku a měl potvrzeno, že se v souvislosti s ukončením registrace ruší má datová schránka.

Očekával jsem, že se v článku (vlastně v těch novinách jsou dva, na úvodní straně ještě sloupek s názvem Technologičtí drábové, kde si podtrhávám formulaci o „nepřívětivém systému“, vynuceném zákonem, nepříjemnou věcí je rovněž, že po devadesáti dnech zprávy dodané do datové schránky zmizí, „vypaří se“, pokud si dotyčný ještě nezřídí ještě další položku, archiv těchto zpráv) pokračování onoho většího pak na s. 2) se bude rozebírat to, že někteří starší řemeslníci se příliš s digitálními technologiemi nepřátelí či že někteří mají živnost pozastavenou, případně že, jak jsem zaznamenal i jinde, prostě z těchto důvodů živnost zrušili. Článek ale uvádí také, že někteří se mylně domnívají, že pozastavením živnost zrušili, schránku nesledují a vzhledem k popsaným okolnostem se může stát, že jim jednoho dne zaklepe na dveře exekutor, totéž se pak také může přihodit i těm, kdo nejsou podnikatelé, zřídili si datovou schránku a přehlédli pokutu za rychlou jízdu a následná upozornění. Abych byl spravedlivý (pravda, zabýval jsem se tím pečlivě), musím uvést, že o zmizení dat a možnosti archivu mě aplikace několikrát upozornila a na úřadech jsem zaznamenal velice korektní a ochotné jednání.

Jak jsem již trochu naznačil, můj přístup k tomu, o čem má být tento komentář, se vyznačuje poněkud jiným úhlem pohledu. Především tu nebudu rozebírat onu praktickou stránku někoho, pro nějž je účetnictví firmy, daňové přiznání a další případné povinnosti administrativní zátěž (takřečeno práce navíc, ještě k tomu s tlakem termínů atd.). Pro to, co mě zajímá, instrument pro to, pojmenovat to, o co mně jde, použiju to, co bych nazval přístup lingvistický. U klasiků politické ekonomie narazíme na příběh, kdy řemeslník na vsi vyrobí hrábě a svůj produkt prodá zemědělci s vědomím jejich hodnoty. To už jsme v historické fázi, kdy nedocházelo k prosté směně, jsou tady ale už peníze, a odedávna je tady ovšem již užitná hodnota atd., zboží se ale nerealizuje či nemusí realizovat zprostředkovaně, přinejmenším v tom smyslu, jako tomu je později v kapitalismu. Samozřejmě zjednodušuju, nicméně chci akcentovat onen dvoustranný vztah mezi řemeslníkem a zemědělcem (jako vzorcem realizace celé události), kteří se znají, tzn. nedochází ještě k onomu odcizení (Entfremdung, entfremdete Arbeit), jak jej klasik v Kapitálu popisuje (nezdůrazňuju autora a už vůbec ne ideologii, v niž se jeho teorie překlopila, proto jeho jméno nechávám v pozadí, ostatně každý by to tak trochu měl vědět).

Od tohoto okamžiku nastává proces (jak řečeno, v tuto chvíli mě nezajímají další souvislosti, např. moment vykořisťování, vznik kapitálu atd., popisovaný ve zmíněném díle), v němž se postupně začíná vytrácet onen plnohodnotový vztah, který ve smysluplné práci a předání produktu mezi oběma muži byl dominantní. Na jedné straně dnes ve složitě strukturovaném procesu (celé společnosti) koupíme hrábě, průmyslově vyrobené kdovíkde (ovšem, můžeme si většinou přečíst označení Made in …) někde v hypermarketu či specializované prodejně, na druhé straně do této komplikované sítě vztahů vstupuje také ještě stát, jenž požaduje při výrobě a prodeji z oněch konkrétních hrábí nejrůznější daně, které vedle marže, zisku atd. samozřejmě zaplatí zákazník.

To ale není všechno, tady se dostávám k jádru toho, na co myslím. K dalšímu vyprázdnění původní hodnoty dochází v okamžiku, kdy se na účtence, kterou si odneseme z krámu, která na jedné straně „zdvojí“ samotný fyzický předmět, objeví pouhé číslo, které vyznačilo prodejní cenu. A toto číslo by se mělo objevit také v účetnictví a v systému dokumentace, sečteno s ostatními čísly pak v položce daňového přiznání. Tam, když si jej vezmeme do ruky, „nevidíme“ ony původní hrábě, ty se rozplynuly v nicneříkajícím čísle (a v řetězci čísel pak vygenerují to kýžené, výši daně) mezi ostatními produkty. Vzpomněl jsem si na jeden příklad, který věc dobře dokumentuje. Daňová kontrola našla v dokumentaci jednoho podnikatele (shodou okolností mého někdejšího spolužáka ze základní školy), že ve svém daňovém přiznání vykázal bazén, tenkrát (bylo to ve slavných „devadesátkách“, v zemi, která, byť se mnohé dělo podobně jako v ostatních postkomunistických zemích, nicméně jediná se proslavila v historii výrazem „tunelování“) jako požární nádrž. Vím to od jedné známé, která jako daňová kontrolorka pracovala, takže to není fáma, ale i kdyby byla, o samotný fakt mi nejde (vážím si každého poctivého řemeslníka, přes řadu až komických vlastních zkušeností), nýbrž o „kouzelný“ sémiotický trik: Zajímavé je to, že došlo k záměně jedné věci za druhou – to je možné na základě toho, že se „věc“ proměnila v „číslo“. To, že se při bližší kontrole na podvod přišlo, to už je druhotná (ona praktická) souvislost.

Vnímám tohle v širším kontextu světa, v němž žijeme. Vedle přirozeného světa se ocitáme ve vrstvě počitatelného, měřitelného světa, který nám umožňuje tento modus vivendi, zatímco zároveň onen prvotní svět je tímto druhým „vytlačován“ kamsi mimo pozornost. Jezdíme dopravními prostředky dle jízdního řádu, který odkazuje na systém univerzálního kalendářního času, pohybujeme se na místech definovatelných prostorovými souřadnicemi, na něž navazuje síť mobilních signálů, umožňujících vytvoření další vrstvy skutečnosti (komunikace, fiktivní fyzické přítomnosti naopak vyvázané z primárního životního prostoru), produkty nakupujeme naopak z druhého konce světa za definovaně směnitelnou měnu (onen prodávající a kupující jsou od sebe nyní vzdáleni v několikerých systémech, zeměpisném, kulturním, měnovém etc.), a mohli bychom pokračovat donekonečna.

Ptal jsem se jednoho dobrého známého, vstřícného a chápavého člověka, jestli si myslí, že jeho myšlení (je to přitom kulturní člověk, chodí na koncerty a opery, na výstavy atd.) nějak proměnil tento měřitelný modus života, jímž se on sám (je vysokým úředníkem tohoto „počitatelného“ světa v nejpříhodnější instituci u nás, více prozrazovat nebudu). Myslím si, že příliš nepochopil, na co se ho vlastně ptám, v každém případě jsem žádnou odpověď nedostal. To je onen moment, s nímž nyní přistupuju k oné hromadě papírů, a jsem zvědav, jak mě kontakt s ní, nyní vyvázané z její původní funkce dokumentace určité oblasti mých aktivit, osloví.

II

Je fajn, že pracuju s konkrétním materiálem, to znamená, že se nepohybuju pouze v čiré teorii. Již nyní si uvědomuju, že na některé věci bych jinak nepřišel. Kromě údajů spojených s primární funkcí dokumentace, tedy zachycení výše finančních částek (shrnutí, co jsem si vlastně za tu práci vedle vlastního povolání vydělal, zda to „stálo za to“ atd.) na mě při řečeném odstupu, tedy vyvázání z původního účelu, času a provedení v kontextu celého provozu, nyní vyskakují dvě docela protikladné momenty:

Na jedné straně to je vizuální pestrost samotných dokladů na stránkách uchovaných ve dvou rozměrných šanonech, členěných dále na jednotlivé složky (jak ještě popíšu), při listování jimi působících takřka jako výtvarné dílo (dokonce mě kdysi napadlo, že by to byla zajímavá transformace, podobně jako někteří konceptualisté pracovali s jinými materiály z běžného světa, ale jednak jsem se k tomu nikdy, podobně jako v řadě dalších nápadů, nedostal, jednak by to bylo možná ošidné svědectví o sobě samém, které by mohlo vyvolávat nejrůznější interpretace jiným směrem, než bych si přál, uvědomme si, jak každý všechny doklady podobného druhu naopak pečlivě skartuje). Na straně druhé pak – přitom ale obojí souvisí – je očividné (tohle samozřejmě ví každý „účetní“, vzpomínám si, jak jedna moje příbuzná hledala několik hodin nějakou zcela zanedbatelnou částku, tedy chybu, protože výsledek musí sedět) jak jednotlivé „elementy“ představují součást celého vzájemně provázaného systému, který má celou řadu vrstev, vzájemných vztahů a v té nejvyšší rovině pak dokonce představuje určitý příběh. Přede mnou se náhle překvapivě objevilo několik „zrcadlení“, která jsem nečekal (zavtipkuju si: nejen „má dáti – dal“, které musí řečenému účetnímu souhlasit).

Pokusím se s těmto jednotlivým momentům dostat poněkud blíže. Ten první dojem pestrosti souvisí určitě s rozdílným původem jednotlivých dokladů, vystavených různými subjekty a různou formou, tedy, zvláště v peněžním deníku, kde se vedle sebe ocitají paragony a potvrzení o koupi papíru, kancelářských potřeb či benzínu u služebních cest od různých prodejců, pokaždé se „svou“ firemní grafikou, razítky, podpisy, finančními částkami, povinnými údaji atd., příjmové a výdajové doklady na příslušných formulářích nebo doklady, které jsem si vytiskl buď sám nebo kamarád, kolega, který mně radil, jak mám prakticky postupovat, ale protože se sám věnoval podnikání, tj. měl „opravdovou“ firmu, věděl vše, co bylo třeba (například některé údaje při vyplnění daňového přiznání, např. výši odpočitatelných částek atd.).

Takže – v tomto pohledu – se vlastní „objekt“ každého dokladu sestává z „předtištěného“ formuláře (kupoval jsem si je v příslušném obchodě, většinou v papírnictví, ale svého času také ve specializované firmě, kde po potvrzení, že jsem OSVČ, byly výhodnější ceny), v některých případech určeného zákonnou formou (nemohl jsem použít jiný než předepsaný formulář daňového přiznání pro příslušný rok a druh daně, podobně „přehled OSVČ“ pro zdravotní pojišťovnu), a vlastního „obsahu“, tedy údajů vyplněných ručně nebo tiskárnou, kterou jsem si k tomu účelu pořídil (zprvu jehličkovou, později laserovou). Jak si zároveň v tuto chvíli uvědomuju (jsou to vlastně všechno věci, které jsem takřečeno „věděl“, ale teď je explicitně formuluju), jsou tyto doklady zároveň výrazným zrcadlem své doby (mnohé se proměnilo, zatímco fialový formulář daňového přiznání, který každoročně doznával drobných změn, byl prakticky stejný, dvojlist s několika přílohami, je v době povinných datových schránek minulostí, u ostatních dokladů se proměňovalo postupně vše možné, třeba u „přehledu OSVČ“ v některých letech barva, peněžní částky dnes asi vypisuje ručně jen řemeslník, kterého si pozvete na opravu domácího spotřebiče).

Co se týče „systému“, představuje v tomto případě nějaký řetězec kroků, kdy třeba částka zaplacená odběratelem putuje z faktury do příjmového dokladu, položky v bankovním výpisu a další v peněžním deníku až do souhrnné částky příjmů, podobně částky z nákupky přes výdajový doklad opět do peněžního deníku atd. atd.. (Zase říkám cosi, co je v praxi banální a samozřejmé, každý se dle toho řídí, ale jde o to to nyní v odstupu reflektovat.) V úhrnu pak tohle všechno představuje jednotlivé složky, v nichž jsou doklady zařazeny tak, aby celé to „účetnictví“ (vida, na to jsem úplně zapomněl, z té početní a „škatulkové“ stránky, tedy právě k zařazení do systému patřilo tzv. Účto, tedy počítačový program, v němž se to vše řadilo – takže tady máme další dvojení, tedy všechny ty položky zaznamenané v tomto programu a „rozepsané“ pak v jednotlivých papírových dokladech, v nichž se to u generací „před-počítačových“ dělalo ručně, pouze s případnou kalkulačkou) bylo možné zkontrolovat, dohledat a „předložit“.

V mém případě jsem v prvních letech, kdy bylo dokladů nejvíce, vedl u každého účetního roku, základního členění (daňové přiznání bylo tím posledním výsledným dokladem celého předchozího roku) jednotlivé složky v závěsných kartonových deskách jakožto „Peněžní deník“, „Faktury vydané“, „Faktury přijaté“, „Banka“, „Daňové přiznání“. V Peněžním deníku a fakturách byly prvotní doklady, další souhrn peněžního deníku jsem vedl s dalšími doklady v samostatných deskách (později, když byl objem dokladů menší, jsem obojí sloučil), bankovní výpisy do doby, kdy jsem zjistil, že platím nehorázné poplatky za vedení samostatného účtu, o němž jsem se domníval, že je povinný (transparentní, tedy oddělené příjmy) a který jsem pak poté, co mně kolega potvrdil, že to ze zákona není nezbytné (podobně jsem se snažil být „poctivý“ i v hudebním sdružení Fidle, kde jsem poté, co jsem objevil, že za pár korun, které jsme vybrali na vstupném na koncertech, odvádím na samostatném účtu několik set korun ročně a dotyčná banka si během několika let pořizuje další nové interiéry, účet zrušil).

V závěsných deskách, řazených rok za rokem v pákovém pořadači, byly pak doklady buď nalepovány na jednotlivých číslovaných stránkách (to byly všechny ty příjmové a výdajové doklady, paragony atd.), uzpůsobených děrovačkou k vložení do složky nebo v eurofóliích, které bylo rovněž možné zavěsit samostatně do pořadače. Tady je i na první vizuální náhled zřejmý „příběh“ celých těch takřka třiceti let, který se s postupem času měnil a který je možné shrnout do několika období. To první, po impulsu, abych se vůbec do této aktivity pustil, byly překlady pro ITT Continental, firmu, která v té době vznikla za Jičínem a potřebovala přeložit celou prvotní dokumentaci mateřské firmy (manuály, pracovní pravidla atd.) do češtiny. Ze začátku jsem se trochu zdráhal, protože přestože jsem měl pro to předpoklady nejen tím, že jsem už měl počítač a tiskárnu, tedy nezbytné vybavení, ale především jsem se čerstvě vrátil z práce v Německu a běžný jazyk už byl pro mě takřka jako mateřský, nerozuměl jsem ani zbla technické stránce obsahu toho, co jsem měl překládat, protože třeba převodovku auta jsem sice jako student před třiceti lety na školní praxi v rámci středoškolského studia v jakési autodílně rozmontoval, ale to bylo tak všechno, a odborný jazyk jsem neznal vůbec, a když jsem pochopil, že německé Feder mohou být dvě zcela různé součástky, musel jsem si na nákresu v technické dokumentaci ověřit, o kterou z nich se v tomto případě jedná, a dle toho zvolit odlišný český odborný termín.  

Po několika letech se tato překladatelská činnost na jedné straně v ITT omezila, na druhé ale přišly (už od roku  1998) nabídky dalších jičínských firem (Kobit, AGS aj.) a institucí (Městský úřad, Okresní muzeum a galerie), a v jakémsi pomyslném druhém období jsem do ITT (a později jinam, třeba do Sobotky) jezdil jako lektor v kurzech němčiny. V posledních letech mého působení jako pedagoga na střední škole, to byla doba, kdy nabídek tohoto druhu podstatně ubylo, jednak proto, že jsem sám nevyvíjel žádnou iniciativu, jednak proto, že třeba v oblasti jazykových kurzů můj někdejší student a později kolega vybudoval ve městě samostatnou plnohodnotnou jazykovou školu s výukou několika jazyků, přišel impuls zcela odlišného druhu, totiž když hudebník Miroslav Matějka, s nímž jsem se léta předtím znal (s jeho maminkou, která později byla ředitelkou jičínské ZUŠky, jsem se znal jako s klavíristkou, která vyhrávala soutěže), začal vydávat se svým sdružením Ensemble Martinů cédéčka, k nimž jsem překládal sleevenoty do němčiny (mé překlady v roce 2003). Odtud pak vedla v době, kdy jsem s odchodem do důchodu „měl volné ruce“, cesta k plnohodnotné spolupráci s festivaly, které Matějka založil, tedy regionálním Dvořákovým festivalem a pražským festivalem České doteky hudby. Tady byla v určitých obdobích roku spousta práce s přípravou programových katalogů, recenzích koncertů, fotografováním, které jsem přidal do mediálního balíčku atd. (to by bylo na samostatné povídání, zde mně jde o zrcadlo této aktivity v dokumentech, jimiž nyní listuji). Téma těchto mých aktivit se v každém případě přesunulo z technické sféry do té, v níž jsem přece jen „doma“ (měl bych zmínit ještě také jičínský pohádkový festival, kterému jsem se ovšem věnoval ze záliby a honoráře, třeba jeden rok za fotodokumentaci, jsem obdržel spíš jen výjimečně).

Vztah k děrovačkám, různým svorkám, pestrobarevným bločkům či popisovačům atd. je v mém případě tak trochu fetišismus, jenž je jednak ohlasem dávné rodinné historie, jednak materiální (objektová, předmětná) podoba mé vlastní životní poutě, jejich zpředmětnění, vycházející na jedné straně samozřejmě ze zcela praktických pohnutek, na druhé straně je ale přesahujících kamsi k estetické, ale i esenciální rovině (některé obchody přece rovněž prodávají zároveň „kancelářské“ a „výtvarné“ potřeby). To by bylo dobré ozřejmit (tady to, na rozdíl od jiných momentů, u nichž jsem něco už „nějak věděl“, ale textem jsem si pregnantně ujasnil, jak se věci mají, jsou mně tyto skutečnosti odedávna zřejmé a zaznamenávám je pouze pro případného čtenáře):

V rodinném mýtu v mé perspektivě hraje důležitou roli příběh mé matky, absolventky obchodní školy v Jičíně, která se, přesto že vlastně neměla žádné další mimořádné, vyšší vzdělání, díky určitým předpokladům, k nimž patřila znalost němčiny, bezvadné psaní na psacím stroji a německý těsnopis (hovořila o dvou systémech, Gabelsbergerově a Herout-Mikulíkově), komunikativnosti a jistě i určité dávce štěstí (má to i svůj vlastní zajímavý příběh), se stala sekretářkou majitele slavné firmy Waldes Koh-i-noor ve Vršovicích. Ano, to jsou ty slavné patentky [Druckknöpfe, spínací knoflíky, které o půl století částečně nahradily až suché zipy, viz např. https://cs.wikipedia.org/wiki/Jind%C5%99ich_Waldes#/media/Soubor:WaldesKohinoor.jpg  https://cs.wikipedia.org/wiki/Koh-i-noor_Waldes], za nimiž je kus historie výtvarného umění, totiž autorem slavného portrétu MISS KIN, jenž se stal logem firmy, byl František Kupka, grafiky loga Vojtěch Preissig, ostatně Waldes sám byl sběratelem výtvarného umění).

I když jsem v době, kdy mně matka svůj příběh vyprávěla, některé okolnosti nevěděl, v psacím stroji a ovládání psaní na něm a kancelářských potřebách se spojovaly dva zdánlivě zcela odlišné momenty, řekněme praktický (když už nechci použít slovo „úřednický“) a estetický. Ostatně psací stroj jsem o zhruba dvacet let později použil jakožto nástroj pro vlastní autorské tvůrčí aktivity („práce na psacím stroji“). V úhlu tohoto pohledu je pak logická i skutečnost, že moje středoškolské vzdělání není všeobecné (gymnázium, tehdy SVVŠ), nýbrž odborné (ekonomické, Střední ekonomická škola v Jičíně, dnes MOA). Zde jsem nejen získal onu dovednost „psaní všemi deseti“ (tzn. též „naslepo“), kterou (dnes na počítači) celoživotně využívám, ale i prohloubil svůj vztah ke kancelářskému vybavení (naučili jsme se používat dnes už historické elektrické tlačítkové kalkulačky, měl jsem doma takovou malou ruční, kde se přičítalo a odečítalo tažením takovým háčkem), v tehdejším Agrostroji, kam jsme se byli na „výrobní praxi“ podívat, byl v jedné místnosti děrnoštítkový stroj, který jsme vyzkoušeli a vzpomínku na nějž dnes vnímám jako první „sémiotický“ zážitek (označení určitého obsahu v určitém znakovém systému).

Jednou z mých životních etap pak byla doba, kdy jsem (původně v širším uměleckém kontextu, svou úlohu sehrála autorská kniha a moje i teoretické aktivity v této oblasti, osobnosti J. H. Kocmana či J. Činčery atd.) tematizoval vztah k papíru, z druhé strany pak tu byla praktická potřeba uchovávat nejrůznější materiály a objekty, a tedy i nákup archivních boxů – poté, co jsem si předtím některé „krabice“ lepil sám, podobně jako si vyráběl některé „knihy“ (vedle lepení ovšem v kroužkových vazbách, k tomu další zařízení, ovšem tak krásné, jaké mně udělal Jan Činčera, jsem vytvořit nedokázal). To už ovšem přišla doba, kdy bylo možné vše tohle dostat ve specializovaných obchodech, poprvé jsem jásal, když (to jsem ještě pracoval v Německu, krátce po jeho sjednocení) jsem si mohl v jednom drážďanském obchodě koupit pár dokonalých drobností, které se později postupně dostávaly i k nám.

Maloformátovou sešívačku s podstatně menšími sponkami (náboji) než ty běžné, zvýrazňovače, oboustrannou lepicí pásku, ořezávač, barevné hranaté spony na papír (různé barvy rozlišovaly jednotlivé hromádky listů papíru, které jsem nechtěl sešít), barevné samolepicí bločky, lepicí pásky v zásobníku, takže se nelepily prsty a bylo možné příslušný kus pásky odtrhnout v potřebném místě atd. Sešívačku s postranní lištou, která zaručovala, že všechny papíry budou opatřeny otvory ve stejném místě, jsem měl již z dřívějška. Papírové archivační boxy různé šíře (u toho bylo pak vždy příslušné skládání) či krabice, ty plastové se mně nelíbily. Samozřejmě bloky, sešity, obálky a především kancelářský papír (tenkrát balík za pouhých osmdesát korun), uhlový či barevný kopírovací papír („kopírák“), také barevný papír různých gramáží, především nicméně ten bílý, na nějž jsem tiskl výsledky své práce. Takhle bych mohl pokračovat. Stačí.

Vlastně jsem se na časové ose přiblížil blíž k současnosti, z doby, kdy papír, psací stroj a další byly pro mě médium v tvůrčí práci, k jejich pragmatické funkci, užití pro objednané překlady (psací stroj v té době již nahradil stolní počítač), i když i autorská aktivita tady pokračovala, ovšem již ne výtvarná, nýbrž coby psaní textů, „poznámek a komentářů“ na založené webové prezentaci, pro časopisy či jako jiné výstupy, takže z perspektivy „tématu“ zde došlo k jakémusi křížení či souběžnosti s přesahy. A ovšem, eurofólie, poznámkové bloky atd. zůstaly, mám tady vedle sebe zásuvky s tímhle vším a záznamy, co, kde a za kolik jsem koupil, třeba v roce 1997 v Ligma Direkt kancelářské potřeby za 1941 korun, v roce 2003 od jiné firmy právě ty pákové pořadače, euroobaly, sešívačky, náplně do tiskárny, sáčky atd. za 386 korun, pak 1581 korun, 1352 a 1278 korun. Zásoba na pár let dopředu, deset let jsem nemusel koupit ani obálku.

Tak, s komentářem svého vlastního života jsem tedy opravdu nepočítal, nicméně to je právě doklad jedné věci. V tomto tématu stojí proti sobě mýtus (osobní rovina, emotivní, můj niterný vztah zvnějšku k formulářům a kancelářským předmětům) a sémiotika (vnitřní vztah mezi předmětem označujícím určitý význam, obsah), obojí by tu mohlo být (a je) samostatně a zároveň v těsné vazbě. Jinak řečeno, to, co popisuji, není pouze technicistní svět čísel, rámečků a kolonek, je to něco, co – a bude to platit nejen pro tento případ – hluboce zasahuje (ať už budeme mít k „formulářům“ jakýkoli vztah – do našeho života.

V širším rámci můžeme říci, že „formuláře“ souvisejí s naším druhým světem vedle toho přirozeného, se světem měřitelným a měřeným, zvěcnělým či objektivizovaným, jak o tom přemýšlím v rámci konceptu „vrstev vědomí“, se světem, který reguluje náš život a zároveň umožňuje vytvářet určité obsahy. Je to ten svět peněz či financí (měřitelných, vyjádřitelných čísly), kalendářního času (měřeného hodinami), pozemského prostoru (měřeného kilometry, mapami a poledníky a rovnoběžkami glóbu) atd. Formuláře jsou příkladem toho, jaký je náš svět, mohli bychom říci, že do jisté míry tento svět je sám formulářem, od „křestního listu“ přes pracovní smlouvu a výměr důchodu až po… nechci být cynický. Naštěstí tu je ovšem ještě také vůně květiny či jablka, pro někoho nezaměnitelná chuť jeho značky pod pěnou v půllitru či buket vína, pro jiného ticho lesa či jedinečné panoráma krajiny z nějaké vyhlídky.

III

V předchozím textu se neočekávaně ukázalo široká míra souvislostí ve vymezení tématu, zároveň jsem vlastně utekl od toho nejbližšího „kruhu“ u středu terče lukostřelby, mám-li se vyjádřit metaforicky zase trochu jiným obrazem, než je onen se soustřednými vrstvami vědomí, které se pokouším uchopit jakožto základní rys uspořádání našeho světa. Tou podstatnou souvislostí je vztah formátu formuláře a obsahu kolonek, kde na příslušném místě do nich vpisujeme údaje rovněž predefinovaného formátu.

Vzpomínám si na to, jak jsem jako třídní profesor na gymnáziu v Semilech poprvé vypisoval pro své studenty vysvědčení. Jeden ušlechtile vyhlížející list s průsvitkou (běžněji a nesprávně „vodotiskem“), vyplňoval jsem jej, nejspíš ve škole jako jediný na psacím stroji, ostatní kolegové vysvědčení psali ručně. Dnes si to vlastně asi málokdo umí představit, ale „trefit se“ přesně, tedy ve správné výšce, na příslušný řádek, vyžadovalo určitou dovednost, což jsem si uvědomil teprve když jsem se pustil do práce. Zvládl jsem to samozřejmě, měl jsem příslušné školení s odpovídajícím certifikátem, honosně označeným jako „státní zkouška“, nyní to zmiňuji ovšem proto, že jakoby se tím ztělesnila skutečnost spojení „kolonky“ a jejího „vyplnění“.

Co jsem ovšem nezvládl, bylo správné znění vyplněných údajů. U „data narození“ jsem napsal – například – „5. května“ (tedy „pátého května“). To je špatně, ve formuláře je, tuším „datum narození“ nebo „den narození“ (musel bych se podívat), v každém případě v prvním pádě. Pan ředitel Koldovský byl tak laskavý, že mě na chybu upozornil, ale všech čtyřiadvacet vysvědčení jsem přepisovat nemusel. A opět je to odkaz na to, že údaje ve formuláři musí být v podobě úředně (třeba i zákonem či vyhláškou) definované. Podobně by platila správnost či nesprávnost formulace „výborný“ či „výborně“, jedná-li se o prospěch. Ovšemže to, o čem jsem hovořil v prvním textu, platí. Datum narození, identifikační úřední údaj o dotyčné osobě, se na jedné straně vztahuje k příslušnému dokumentu (dokumentům) o jejím narození, na druhé pak k systému evropského (světového) kalendáře, podle něhož se řídíme, nikoli k neoznačenému (a neoznačitelnému) přírodnímu času, tedy „reálnému“ okamžiku, kdy se dotyčný narodil.

Vysvědčení je výstižným příkladem formuláře. Nahlédnutím do německé Wikipedie si uvědomuju některé kontexty (některé jsem takřečeno „věděl“), např. synonymum „Vordruck“ (předtisk) odkazuje do oblasti správy, hospodářství a právních úkonů, jako žádosti, hlášení, složenek, poukázek, hned v úvodu se hovoří o vzoru (vzorci) a jeho individuální konkretizaci, poté o etymologii, která (v původním latinském slovu) rovněž odkazuje k „příslušnosti k právním formulím“, s nimiž souvisí i „Formularzwang“ (zwingen znamená nutit), tedy i upomínek, jimiž se zákonná povinnost vymáhá. V sedmém století vznikla sbírka takových formulářů s názvem Marculfi Formulae, předloh formulářů, do nichž se vyplňovalo konkrétní jméno, datum a místo. Předtištěné formuláře historici objevili v raném 19. století, uvádí se jméno anglického vynálezce a matematika Charlese Babaggeho, s nímž je spojen právě také vynález předchůdce počítačů (skutečně ve smyslu početních funkcí, Analytical Engine).

Když hovoříme o formuláři, narazíme na pojmy jako schéma, tabulka, masové zpracování dat (coby jedné z cílových funkcí, tedy také např. i statistikou), co se týče oblastí, v nichž se uplatňují, lze uvést kromě hospodářství také třeba zdravotnictví, demografii, samozřejmě – v souvislosti s posunem od „papíru“ k elektronickému zpracování dat webové formuláře. Když bychom pak pokračovali, jsou tu objednávkové formuláře, dotazníky, celá oblast volebního procesu, zatímco třeba bankovky či některé dokumenty k formulářům počítat nemůžeme (ovšem, je to samozřejmost, přesto bych to rád uvedl), zatímco lékařský předpis či jízdní řád jisté parametry formuláře vykazuje. Dokonce i pohlednice, byť ta se liší tím, že kromě povinné adresy, která umožňuje naplnění její funkce, tedy doručení adresátovi, je její vlastní sdělení libovolné. Přemýšlím dále, třeba šachový zápis, třídní kniha, řidičský či občanský průkaz (tam si ovšem údaje nevyplňujeme sami, nýbrž je to věc úřadu), nejrůznější žádosti… A ještě jsem zapomněl, hned na začátku: tiskopis, blanket. Tak to bychom zatím měli.