Foerster / Podzimní sborový koncert

Foerster / Podzimní sborový koncert
Porotní sál jičínského zámku 23. září 2023, 19 hod.

Byl to skvělý nápad. Jičínský Smíšený pěvecký sbor Foerster pozval na svůj pravidelný podzimní sborový koncert Smíšený pěvecký sbor Bořivoj z Lomnice nad Popelkou. Jak to komentovala v druhé části večera v Porotním sále jičínského zámku Marcela Brožová, která vystoupení lomnických zpěváků uvádí, oba sbory již dříve zjistily, že jim je spolu dobře, a zatímco lomnický pěvecký sbor pozval ten jičínský na jaře do Lomnice, nyní jim Foerster pozvání oplatil.

Po léta Jičíňákům říkám, proč více nejezdí do Lomnice nad Popelkou na kulturní pořady, jichž tam je přehršel, třeba už Lomnické kulturní léto, festival, který zde pořádá Jaroslav Krček, je to „přes kopec“, a Marcela mně po koncertu připomněla, že jsem před časem přišel s projektem „Lomnické kulturní nebe“, ale k lomnickým přátelům se ještě vrátím. Nejdříve bych měl zmínit program večera.

V první části zazněly v podání Foerstra dvě skladby současného norského klavíristy a skladatele Ola Gjeilo The Ground a Northern Lights, intonačně obtížné a bezchybně zvládnuté záležitosti, poté Hlas domova Antonína Tučapského, všechno opusy, které představují pro jičínský sbor u publika osvědčená čísla, zatímco následující ukrajinská lidová Hej, plyve kača (v překladu Hej, pluje kachňátko po Tise) se sólem Radka Štaffa byla aktuálně zařazená a Hana Zikmundová, která moderuje vystoupení Foerstra, uvedla obsah písně, v níž syn říká své matce, že se možná nevrátí a která, ačkoli získala svou popularitu již před dvaceti lety, je dnes neoficiální smuteční hymnou národa, jehož matky oplakávají své syny.

Patsy Ford Simms(ová) a Andy Beck jsou autory (úpravy) novinky v repertoáru Foerstra, zvučného spirituálu Afrika Kyrie s klavírem, jehož partu se ujal tradičně zběhlý hudebník Pavel Krčmárik, a první část zakončily dvě české lidové písně Važanští kohouti a Tancuj, tancuj (první v úpravě O. Halmy, drhá J. Šoupala), opět skladby, které návštěvníci koncertů pěveckého sboru Foerster již znají.

Poté nastoupil Smíšený pěvecký sbor Bořivoj, jenž zahájil své vystoupení citlivou interpretací dvou lidových písní (v úpravách) Arnošta Košťála Už je slunko a Zdenka Lukáše Za naším huménkem lúka široká, následovala v českém kulturním prostoru ikonická Modlitba za vodu Jiřího Pavlici se sóly Filipa Crhy a Lucie Kobrlové, poté jiná ikona české melodie, v komplikované a interpretačně obtížné úpravě pro pěvecký sbor (autor v programu není uveden) Život je jen náhoda Jaroslava Ježka. V Kyrie a Sanctus z Missy Festivy Johna Leavitta (nar. 1956) se rozezněla harmonie hlasů naplno u v energii se udržela ve skladbách Rolf Løvlanda a Brendana Grahama You Raise Me Up a konečně amerického skladatele a aranžéra především církevní hudby a gospelů Marka Hayese Cantate Domino.

Nu a nyní již se k lomnickému sboru, jenž zůstal na pódiu, vrátil Foerster a společně zazpívali Ave Maria barokního italského skladatele Giulia Cacciniho s partem příčné flétny (Iveta Prajzlerová) a dvě opět osvědčené skladby, Láska opravdová Leoše Janáčka a Proč bychom se netěšili z Prodané nevěsty Bedřicha Smetany, jíž uzavírá pro její spolehlivou účinnost a patřičný ohlas u publika jičínský Foerster obvykle své koncerty.

Chválit smíšený pěvecký sbor Foerster je skoro nošení dříví do lesa, i když u amatérského tělesa, tedy tělesa, jehož členové se hudbě věnují z lásky k ní, je to vždy znovu třeba činit, a v případě jičínského pěveckého sboru určitě není od věci hovořit o trvalé kvalitě bez výkyvů v ní, které mnohdy výkony některých souborů provázejí, spíš ještě naopak o růstu, který můžeme zaznamenat pod vedením dr. Boženy Maxiánové, klavírním doprovodem Pavla Krčmárika a uváděním dr. Hany Zikmundové. O to více je ale třeba zdůraznit obrovský posun v kvalitě lomnického sboru, jenž udělal pod vedením Petry Lukavcové obrovskou práci, jeho projev vyznačuje kultivovanost a intonační jistota, a také dobrý výběr repertoáru, v němž jsou zařazeny skladby, které se líbí, ale nelze hovořit o líbivosti ve smyslu jakékoli podbízivosti, pestrý výběr má svůj účinek v reakci publika.

Říkal jsem coby žert míněno Jaroslavu Vávrovi, dlouholetému zpěvákovi, kronikáři a organizátoru či manažeru kulturního života v řadě pěveckých souborů především v Libštátě, kde pořádá místní festivaly Libštátské pozdní léto a Spálovské léto, ale i v Semilech, kde jsme jej mohli vidět nejen s pěveckým sborem Jizeran, ale znali také jako učitele jedné z řady škol v kraji, v nichž pedagogicky působil, a rovněž ředitele jedné z těch semilských, a jenž je od letošního ledna předsedou Unie českých pěveckých sborů (volí se na období, v tomto případě 2023 – 2026), tedy – abych to zkrátil – člověku mimořádně činorodému, že není divu, že Bořivoj je tak dobrý, když v jeho řadách jsou dva sbormistři. Tím druhým je Pavel Hrdina, rovněž učitel v Lomnici nad Popelkou, jehož je vidět coby sbormistra nejen školních sborů. S oběma jsem si popovídal, protože při minulých příležitostech, obojích letos v létě v Lomnici nad Popelkou, jsem jen proběhl a spěchal. A ovšem, Vávra mi vykládal o dalších plánech, například o uspořádání oslav stého výročí narození Jiřího Šlitra, který se narodil v Zálesní Lhotě u Jilemnice, a v souvislosti s tím s úpravami jeho neznámých koled, zkrátka bylo by to jen s ním na celý večer.

Pro mě tedy ten večer v Porotním sále a přilehlých místech byl také setkáním s řadou lidí, které jsem, mnohdy po čase, rád zase viděl, už proto, že jsem byl do kulturního života Lomnice vtažen – jeden čas dokonce více než do kultury v Jičíně – jak mně připomněla Marcela Brožová (její syn Martin zpívá ve sboru, také hraje na violu ve Fidle poté, co jsem zde po dvaceti letech ukončil své působení), že jsem se věnoval „lomnickému hudebnímu nebi“ (v přednáškách, článcích), hrál na housle v řadě tamějších souborů a věnoval se „lomnickým“ v té či oné podobě, naposledy nejvýrazněji jubileu Ivana Ženatého. Marcela mi vyprávěla, že onu Slavnostní mši Johna Leavitta, z níž zazněly na koncertu dvě části, zpívá Bořivoj celou (Kyrie, Gloria, Credo, Festival Sanctus, Agnus Dei / Gloria), a že Lomnice má mladého šikovného hudebního skladatele Jana Kučeru, který sice vystudoval průmyslovku, ale napsal už řadu skladeb.

Nu ano, to je ten významný moment, právě kvalitu lomnického pěveckého sboru Bořivoj akceleruje vedle práce sbormistryně přítomnost řady mladých lidí, samozřejmě to museli cítit všichni v sále. A nejsou to jen zpěváci v tomto sboru, ale třeba nové hudební společenství Musica Cecilia, které má různou podobu, také kvarteta, zprvu založené dvěma hudebnicemi, Evou Rajmovou (dramaturgie, zpěv, violoncello, klávesové nástroje) a Klárou Ptáčkovou (odborné nastudování, zpěv, cembalo, varhany), jak si ověřuju na stránkách KIS Lomnice n. Popelkou, „vlastní kvarteto“ pak nahradilo někdejší Zámecké kvarteto, v poslední podobě, jak ji uvádí KIS, Marta Klapková (1. housle), Eva Mikulová (2. housle), Martin Brož (viola) a Alois Melich (violoncello), v dřívějších letech, kdy ještě kvarteto bylo součástí souboru Collegium musicum „Český ráj“, vedeném doc. Zahradníkem, hrála na violu Lenka Krausová, a toto kvarteto působící od roku 2020 je ve složení Josef Stolín (1. housle), Vlasta Pospíšilová (2. housle), Eva Rajmová (violoncello) a Martin Brož (viola), Martin je tedy tím „spojovacím článkem“. A Klára Ptáčková je nyní novou ředitelkou lomnické ZUŠky a rovněž umělecká vedoucí Lomnického chrámového sboru. Jak listuji internetem, narazil jsem i na lomnický spolek mladých lidí Mikuláš, který rovněž podporuje kulturu.

Nu, nechci se pouštět do historie, jen jsem si to chtěl trochu i sám uspořádat. Marcela Brožová mi totiž vyprávěla také o červnovém vystoupení Bořivoje s Turnovským orchestrálním sdružením s pořadem, jehož obsah napovídá název Půlvánoce (tuším, že motivace by mohla být někdejší kulturní covidová kulturní uzavírka, na niž jsme později podobně reagovali v jičínské kapele Jakub Kazda & přátelé), ptal jsem se, zda dirigoval Martin Hybler, skvělý autor aranžmá skladeb Beatles a autor symfonie Na příchodnou, ale prý nikoli, i v jiných případech v současnosti diriguje (ověřuju si ještě na FB) Ondřej Útrata.

Ona ta vlákna souvislostí samozřejmě jdou do budoucnosti, ale také jsou zakořeněny v minulosti. Pamatuju ještě Miloslava Valentu, profesora matematiky, s nímž jsem učil na semilském gymnáziu, a jenž vedl Bořivoj pětatřicet let, na koncertu byla Zdena Lokajová, která má zásluhy o lomnický sbor a s níž si prý pěkně popovídala moje žena (ta dovezla Ivanu Hanzlovou, zakladatelku sboru, s níž jsem se samozřejmě také musel pozdravit, známe se od studentských let), a bylo pro mě potěšení, že jsem se mohl setkat se shora zmíněnou Martou Klapkovou, s níž se obzvláště rád vídám, když je příležitost, houslistkou a violoncellistkou, s níž jsem hrál léta v Podkrkonošském symfonickém orchestru, ředitelkou lomnické hudební školy v době, kdy jejím žákem byl Ivan Ženatý, jehož „naučila hrát na housle“, jak řekl na jednom lomnickém koncertu při přídavku, jí věnovanému. Tak ovšem, toho jsme si připomněli, prý měl v létě vystoupit v Lomnici, ale buď to byla fáma nebo z toho sešlo, nedopátral jsem se ani já.

Mohl bych ještě pokračovat, ale uzavřu komentář k zdařilému večeru poznámkou o souvislosti a návaznosti, jíž jsem vlastně celý text uvedl, znovu zmínkou o blízkostí dvou těles, která přispěla i k atmosféře tohoto večera, zde pak konkrétně skutečností, že blízko k sobě mají i klavíristé obou sborů, Monika Chmelařová, která obstarala klavírní doprovod Bořivoje, je totiž prý někdejší učitelkou na klavír Pavla Krčmárika, klavíristy Foerstra. Člověk by tomu nechtěl věřit, Monika působí spíš jako drobná dívenka, nicméně ona preciznost hry, to je něco, proč téhle informaci (neověřoval jsem si ji) věřím.

Když jsem odcházel osvětleným večerním Valdštejnovým náměstím, slyšel jsem z otevřených oken Porotního sálu zpěv s klavírem. Pohotový Pavel hrál, jako obvykle, noty nepotřebuje, dívky zpívaly, vlastně ani nevím, co to bylo za písničku. Tak tohle zahřeje u srdce.