Five Star Clarinet Quartet

Five Star Clarinet Quartet
Kaple sv. Jana Nepomuckého, Nymburk / 19. června 2014
Dvořákův festival / 59. ročník / 7. – 26. 6. 2014

Five Star Clarinet Quartet je sestaven z našich špičkových klarinetistů, kteří mají velké sólistické renomé a komorní zkušenosti z řady pódiových aktivit. Členové souboru jsou držiteli prestižních ocenění z mezinárodních hudebních soutěží a festivalů a jsou výraznými osobnostmi naší interpretační současnosti. Five Star Clarinet Quartet osciluje repertoárově v oblasti klasické i jazzové hudby, jeho umělecký vedoucí Jiří Hlaváč je autorem aranží, dramaturgie koncertů a plní roli moderátora. Je ovšem hned na začátku třeba uvést některé korekce. V Nymburku soubor hrál ve složení Jiří Hlaváč, Vlastimil Mareš, Irvin Venyš – klarinety, a Jan Mach – klarinet, basklarinet. V katalogu festivalu jsou uvedeni místo Mareše a Macha Karel Dohnal a Lukáš Daňhel, kteří ve formaci rovněž vystupují (např. Novoroční koncert 2012 v Rudolfinu), toto je nicméně původní sestava (Talichův Beroun v témže roce). Je třeba v této souvislosti poznamenat, že ve stylové oblasti, kterou kvartet představuje, a tak řečeno čím blíže jazzu, kde jsou nejrůznější setkání hudebníků takřka jeho podstatou, tím více, nejsou nejrůznější obměny seskupení ničím neobvyklým. A dokonce i v klasické hudbě je pevná sestava souborů, která trvá po desetiletí,  určitý mýtus, k určitým změnám dochází už v průběhu let, a to i na Dvořákově festivalu: na koncertu Wihanova kvarteta mělo jeho aktuální obsazení v Polici nad Metují premiéru. Nu a podobně i v programu nastaly v Nymburku určité změny, i když základní formát, který se pokusím popsat, se neměnil.

Přece jen bych se ale ještě na malou chvilku zastavil u obsazení, protože jsem nezmínil jednu souvislost.  Jiří Hlaváč, přední český klarinetista, který už v roce 1975 založil legendární  Barock Jazz Quintet (to je zajímavé i z hlediska dnešního programu, už pro tento soubor byl charakteristický rozpon vážné hudby a jazzu) a absolvoval na tři tisíce koncertů jako sólista i s komorními soubory (k dalším patřilo především Stamicovo kvarteto či České dechové trio), je zároveň vysokoškolský pedagog a další tři klarinetisté Five Star Clarinet Quartetu jsou jeho žáci – a v případě Vlastimila Mareše, který je rovněž profesorem hry na klarinet na HAMU – jeho kolegové. Vlastimil Mareš získal společně s Hlaváčem ocenění Grammy classic (1991) za nahrávky klarinetových koncertů Vincence Kramáře (Krommera). Podobně pak u Vlastimila Mareše studovali i Jan Mach, který sedí se svým profesorem v Symfonickém orchestru hlavního města Prahy FOK, a Irvin Venyš, u kterého je – z našeho úhlu pohledu, tedy koncertu v Nymburku – rovněž pozoruhodné žánrové rozpětí zájmu, které sahá od vážné hudby přes jazz až k folklóru (aby ne, když se narodil v moravském Kyjově). Zmiňuji jen fragmentárně souvislosti, neboť není smyslem tohoto komentáře přinášet bohatou uměleckou biografii všech čtyř umělců.

Koncert v odsvěcené Kapli sv. Jana Nepomuckého, pozůstatku nymburského dominikánského klášterního komplexu ze 13. století, které přes veškerou nepřízeň osudu má svou jedinečnou atmosféru, se dramaturgicky skládal ze dvou částí, první z děl vážné hudby, J. S. Bacha, W. A. Mozarta, Franze Schuberta, a druhé z hudby, označované někdy jako nonartificiální či, stejně jako je nepřesné označení „vážná hudba“, hudby populární. Bylo tak zastoupeno baroko, vídeňský klasicismus, romantismus a novoromantismus, hudba česká i hudba evropská/světová. 

Koncert byl zahájen Třemi chorály Johanna Sebastiana Bacha, BWV 716 a BWV 639 v úpravě francouzského klarinetisty Philippe Cupera (nar. 1957 v Lille). To byla, ještě kromě úpravy Dvořákovy Humoresky, jejímž autorem je Josef Jiskra, prakticky výjimka. Všechny ostatní skladby (pokud není dokonce jejich autorem) upravil Jiří Hlaváč. Je zajímavé, jak spleť barokních melodických linek, kterou máme spojeny s jinými nástroji než čtveřicí klarinetů, je právě v této interpretaci ozvláštněna. S trochou nadsázky lze ovšem říci, že i varhany, sestávající z píšťal, je „dechový nástroj“.  Poslední melodii ostatně snad každý poznal, je to známá věc.

Wolfgang Amadeus Mozart byl ve své tvorbě ke klarinetu štědrý, napsal pro něj koncert, jehož premiéra se konala dokonce v Praze, psal rovněž pro basetový roh, nástroj klarinetu příbuzný. Jiří Hlaváč, jehož komentáře by stačilo „opsat“ a vydalo by to na celý můj příspěvek, sám „opisovat“ nechtěl a tak spojil Mozartovu houslovou sonátu a rovněž populární Divertimento D dur, KV 136. V pomalé větě je pěkné sólo basklarinetu.

Franz Schubert, autor šesti set písní, tedy nesmírného melodického pokladu, ale také smyčcových kvartetů (např. Smrt a dívka), obdivoval Mozarta. Důvod, proč Hlaváč zpracoval jeho Zastaveníčko, které patří rovněž k proslulým melodiím, byla ona romantická „smutná reminiscence“ osudových souvislostí.

První část koncertu, chronologicky řazená čísla z vážné hudby, uzavřela Humoreska. Skladbu Antonína Dvořáka, která patří (vedle Yesterday Beatles) k nejvíce upravovaným, snad není třeba nějak komentovat. Josefa Jiskru, na rozdíl od Cupera, Hlaváč neznal, dozvěděli jsme se, že žil někde v Mnichově. Tady by bylo možné učinit výrazný předěl, který původně měla obstarat přestávka.

Ta byla nicméně vyřazena, z dramaturgického hlediska vzhledem k délce koncertu rozumné rozhodnutí. Tmavomodrý svět Jaroslava Ježka symbolicky překlenul přechod od vážné hudby k „populární“. Symbolicky proto, že podobně jako Humoreska je to píseň českého skladatele, který emigroval do Ameriky a který mimochodem psal nejen populární, ale i vážnou hudbu, a který je kulturní ikonou určité doby, a to nejen meziválečné kultury, zahrnující momenty hudební, ale i divadelní a filmové. A v druhém plánu tato symbolika odkazuje k době válečných hrdinů, zpodobněné ve filmovém příběhu, který si jméno Ježkovy skladby dal do svého štítu.

U Kanadské suity Oscara Petersona připomněl Jiří Hlaváč, že se skvěle technicky vybaveným jazzovým pianistou hrál Čech Jiří Mráz (George Mraz), zprvu u nás známý z tria Rudolfa Daška či z SHQ Karla Velebného, který (rovněž po emigraci do USA po roce 1968) působil v jeho triu. Profesor Hlaváč se zajímavě rozpovídal už u Jaroslava Ježka a nyní pokračoval v řadě souvislostí; hovořil o inspiraci u Alfreda Schnittkeho, „vnitřním klidu“ skladby označované jako Air, která byla často součástí barokních suit (nejznámější pravděpodobně u J. S. Bacha), ale také barokním tancem, o melancholii a „houpavém pohybu“, který je charakteristickým u blues, o křížení baroka s jazzem atd.

A už – adekvátně tématu – v osobní rovině doprovázel Jiří Hlaváč komentářem vlastní skladby z vlastní dílny, z nichž první, Hornomlýnská 846, je původně adresa, odkud se autor stejnojmenné skladby vydával za poznáním světa, a posléze Sólo pro starou dámu, jíž se uzavíral program koncertu v Nymburku. Nejdříve to byl příběh o setkání s mužem v Holandsku, který jej pozval o vánočních svátcích dále, když viděl z okna svého domu, jak hudebník, který zde nahrával ve slavném Radiu Hilversum a nechtěl se vracet na několik hodin stovky kilometrů domů, stojí před domem a poslouchá skladbu Antonína Dvořáka, načež se s Holanďana vyklubal hudební znalec, sběratel nahrávek. A k druhé řečené skladbě, která nechybí v poslední době na žádném z Hlaváčových koncertů a jeho hudebních seskupení se váže podobný příběh setkání – se šlechtičnou, která profesoru Hlaváčovi odkázala rovněž rozsáhlý hudební materiál, který on pak předal Českému muzeu hudby.  Nejen zajímavé z hlediska hudebního kontextu, ale i dojemné příklady toho, jak hudba je tím, co lidi sbližuje.

V  odlehčeném duchu poznamenal průvodce večerem na závěr – v narážce na svoji životní epizodu, kdy byl kandidátem na ministra kultury (v loňském roce, po A. Hanákové, nestal se jím) – s příznačným sobě vlastním humorem, že kdyby se snad někdy stalo a shůry to někdo zařídil, aby se ministrem skutečně stal, postaral by se o to, aby místo, kde se koncert konal, tedy jak řečeno, Kaple sv. Jana Nepomuckého, mohlo být patřičně opraveno. Narazil tak na mnohdy tristní realitu českých památek, z nichž mnohé vzhledem k nedostatku financí (ale i priorit politiků) už propadly zkáze a mnohé jsou ve velmi špatném stavu (jen o Dvořákově festivalu jsme mohli některé takové navštívit, např. židovskou synagogu v Hořicích).

 Po koncertu jsem se zeptal autora aranží na jednu věc, která mne zajímala, protože sám nejsem „dechař“. Jak se píší úpravy pro klarinetové kvarteto, které sestává z třech klarinetů a jednoho basklarinetu (všechno v B ladění)? Smyčcové kvarteto „kopíruje“ v harmonii lidské hlasy, mezi houslemi a violoncellem pokrývá velký rozdíl ve výšce viola, v saxofonovém kvartetu se pak obsadí jednotlivé hlasy různými nástroji rodiny (sopránový, altový, tenorový, barytonový, popřípadě nejvyšší sopraninový či naopak basový). Odpověď pana profesora byla jednoduchá: klarinet má větší rozsah než smyčcové nástroje, není problém pokrýt celé spektrum, máme-li ještě řečený basklarinet. Dal jsem si to dohromady s tím, co vím už odjinud, totiž že klarinet je vlastně podobný viole, třeba Johannes Brahms psal některé sonáty pro klarinet nebo violu.

Koncert v Nymburku byl „Clarinetissimo“ – narážím na někdejší projekt tří alb, s nímž měl mnohé společné – „nejklarinetovější“, což je jazykový vtípek ještě z jiného důvodu: italské slovo „clarinetto“ je už komparativ od „clarina“, tedy je to „menší trubka“. A koncovka ve zmíněném titulu je třetí stupeň, superlativ, přídavného jména či příslovce. A v superlativech je možné hovořit i o Five Star Clarinet Quartetu.

Jan K. Čeliš
Recenze pro České doteky hudby, červen 2014