Fidle / Koně, koni, koňové

Fidle / Koně, koni, koňové
sál jičínského K-klubu, úterý 29. října 2024

Po trochu delší době jsem vyrazil na koncert kapely Fidle, kterou jsem spoluzakládal a kde jsem dvacet let působil. Takže potěšení ze setkání s muzikanty, jejichž podstatná část pokračuje v kapele, ostatní mně nicméně také nejsou neznámí, a nějaká ta stopa, kterou jsem snad zanechal, viditelně zůstává dosud v tenkrát vytvořené grafice plakátů a programů. Samozřejmě jsem se těšil.

Zajímavý kontext koncertu spočívá v tom, že s „institucí“ K-klubu bylo spojeno vůbec první vystoupení skupiny v roce 1997, ovšem tenkrát na jiném místě (klub mládeže se tenkrát nacházel ve Studentském domě, dnes rekonstruované budovy Knihovny Václava Čtvrtka v Denisově ulici, nicméně sál dnešního K-klubu je rovněž místem, kde Fidle nesčetněkrát hrálo, pro mě ten sálek je kromě toho spojen s mými prvními vystoupeními žáčka tehdejší LŠU (dnes ZUŠ). Volba místa souvisela se skutečností, že Porotní sál jičínského zámku, kde byli jičínští posluchači na pravidelná vystoupení souboru zvyklí, je v současnosti v rekonstrukci (nejsou tuším dokončena sociální zařízení).

Pořad, který je, podobně jako ty předchozí, tematicky sevřený, je výběr písní o „koních“. Onen pocit důvěrné blízkosti s touto muzikou byl dán tím, že takřka všechny zařazené písně znám, hrál jsem je. Na očekávatelnosti, tedy vazbě na tradici, je ostatně postaven jeden pilíř pořadů Fidle, tím druhým, takřečeno protichůdným, je živá aktuálnost, zahrnující humor, na který jsme vždy kladli důraz (objevuje se to i v názvech zvláště prvních z nich, Rozmarné koledy, 1997, Bláznivé písničky, 1998, Proč bychom veselí nebyli, 2001, Secmazec, 2002, Bláznivé písničky „dvě“, 2003), ale i třeba „veselých“ událostech na jevišti, v našem případě pak v nově zařazených textech z knižních souborů jako je ikonický Plickův Český rok (vybrané ze svazku Jaro), Muzikantský řemeslo a devatero jiných Marie Kubátové či  Povídky lidových vypravěčů Dagmar Palátové v podání jilemnického herce Václava Myslivce.

V následující dokumentaci uvádím současné složení souboru, program koncertu a výběr právě těchto textů.

Fidle

Jana Kubánková, Věra Moravcová, Radek Štaff – zpěv
Tomáš Kozel – dechové nástroje, zpěv
Ivana Čapková – flétny
Lenka Krausová – housle, viola
Veronika Jungová – housle
Martin Brož – viola
Zdeněk Vágner – kontrabas
Václav Myslivec – mluvené slovo

Program

Valach
Čí jsou to koníčky
Pod našima okny
Zda-li nám panenky povíte

Text: Voře má panenka; Můj Pepíček oře

Čí´ s nebyl doma
Žalo děvče

Text: Kůň unykát; Hřejtej mi, hřejtej

Dlouho, můj Jeníčku
Pověz mně, má milá
Náš kocour

Text: Honza a kobylí vejce

Chytil jsem slepičku
My jsme sedláci

Text: Hop, kobylenko, hop

Rozvij se, rozvij
Konecchlumský kostelíček

Text: Ještě jsem nezvoral

V okýnku stála
Napí se, synu

Text: Jak je Plampálskej pro Pražáky

Formane, formane
Hop, holka
 

Kůň unykát
Vypravuje Emanuel Duchoň z Libušína, okres Slaný

Havíř Jenda Kropáč měl koně. To byl kůň unykát. To byl takovej vzorek, jak kůň vypadat nemá. Tenkrát jsme ještě neměli velký znalosti vo těch základnách zemědělskejch, zkrátka von neměl pro něj taky základnu. Neměl pro něj dostatek živobytí a víc koně krmil bičem nežli vovsem. No, Johan, sám chudák, neměl co jíst, to tak přirozeně měl se podle toho i kůň.
Krmení vypadalo asi následovně: Dával mu slámu do žlabu, vopatřil mu zelený brejle, aby kůň myslel, že mu dal seno.
No a kolikrát, když ho potkali, tak mu říkali: „Tak co, Janku, kampak deš!?“ – „Ale du prej krmit.“ – „A kdepak máš krmení pro koníčka?“ – „No, tadyhle!“ – Sáhnul do kapsičky u vesty a voves byl v kapsičce u vesty. – Samozřejmě, když takhle byl kůň živ, že taky vydával takový nadkoňský výkony, že jo.
Jeden havíř si stavěl domek, přišel k Jendovi a povídá: „Heleď, Jeníku, ty máš toho koně, ty bysi mě ten materiál mohl přivezt.“ – „To prej můžu, beze všeho.“
No tak Honzík zapřáh, a že ty cihly sveze. Přijel do cihelny: „Tak budem nakládat ty cihly!“ Nakládají, deset, dvacet. Jenda říká: „Dost!“ Ten tam povídá: „No člověče, přeci na tu fůru jen dvacet cihel?“ Jenda povídá: „Chlapče, to je akorát. Víc neutáhnem.“ Tak chlapi kroutějí hlavou. Jeník říká: „Tak, koníčku, jedem!“
A tam se jeden vším a povídá: „Člověče, na co máš ten ruksak na zádech?“ – „No, dyť taky pojedeme támhle u Hrdiňáku do vrchu, ne?“ – „No, a co s tím?“ – „To prej uvidíš.“
No tak chlapi byli zvědaví, co uvidějí. No, teď přijedou před Hrdiňák. Kůň zůstal stát, načež Johan sundal ruksak se zad, naskládal tam devatenáct cihel, dvacátou si vzal do ruky, říká: „Tak, vije, a jedem!“ No a chlapi koukali. Devatenáct cihel měl Jenda v ruksaku a tou dvacátou dycky, dyž už kůň nemohl, tak mu ji podložil a nechal ho vorazit. Dojeli na vršek, naskládal to z ruksaku na vůz. Tak dopravoval Johan cihly se svým koněm.
Potom už neměl pro něj ani ten voves do tý vesty, tak se rozhodl, že prostě koně prodá. No tak vodil kupce, ale nebyl zájem. Koňský handlíři, dyž viděli tu zříceninu, tak vůbec neprojevili žádnej zájem. Johan celej nešťastnej říkal: „Prokristapána, já se tý potvory nezbavím.“
Až přeci jednou přijeli nějaký šlejfíři. Přived tam toho chlapa, aby koně vokouk. Ten povídá: „No to, prej, pane šéf, by mně museli dát něco za vodklizení mrchy. To prej, todlecto, to už není kůň, to snad prej bejval kůň někdy.“ Tak Johan do něj hučel a povídá: „No tak, prokristapána, no tak přeci se ňák domluvíme. A co byste mi za něj tak dal?“ No tak nakonec usmlouvali: šlejfíř měl ve voze starej kalendář, a to ještě ty lepší vobrázky z toho byly vytrhaný, tak ho dal Johanovi a přidal mu jednu tužku k tomu.
Tak sešel kůň Honzy Kropáče ze světa.
Zapsali Anna Janoušková a Josef Spilka.
Dagmar Palátová, Povídky lidových vypravěčů, Orbis, 1958, s. 95–96

Honza a kobylí vejce

Jeden sedlák měl kobylu hezky starou, už nebyla takřka k potřebě, tak povídá jednou ženě: „Poslouchej, mámo, naše kobyla už nemůže ani tahat, musíme si sehnat nějakou novou." Měl pacholka Honzu a ten povídá: „Ále, hospodáři, co byste kupoval kobylu, to by bylo lepší sám si hříbě vychovat!" ,,A jak?" ptá se sedlák. „To vám poradím. Sežeňte kobylí vejce, nasaďte je pod kobylu a můžete si hříbátko vychovat a připravit pěkně podle vašeho, jak by se vám hodilo.“ To máš pravdu. Ale kde bych takové vejce sehnal?" A žena mu poví[1]dá: „Ale, poslouchej, však ta bába, co nosí tvaroh a vejce do trhu, ta ti je sežene, ta už ty šmejdy po světě zná."
No dobře, bába tam přišla a sedlák hned na ni: „Poslouchejte, babko, když tak sháníte všecko po světě, vy byste mohla vědět, kde by se dostalo kobylí vejce." Bába byla chytrá a pomyslila si: Pane, ty jsi hlupák! „No, já seženu nějaké, budete spokojený" Tak dala udělat kostěné, chrapaté vejce, aby mělo skořápku jako skutečnou, a na druhý den je sedlákovi nese. ,,Co za ně?" ,,No, já jsem dala dva zlaté, a od cesty mi něco přidejte." „Ale to vám rád dám, babko!"
Tak Honza vejce vzal a pod kobylu s ním. A sedlák mu povídá: „Ale pozor, aby pěkně seděla a nerozbila je, musíš se častěji do stáje podívat." Ták Honza, když kobyla lehla, milé vejce pod ni strčil. Přijde do sednice a sedlák povídá: „No, co je?" „I leží dobře, až vstane a nažere se, já jí to vejce zas podložím." „To je dobře, to bude nějaké hříbátko! Ale jak dlouho bude muset sedět, to nevíme." „Inu, husa musí čtyři neděle, když to vezmeme podle velikosti, to bude aspoň desetkrát tolik.“
Čas ubíhal, vejce pořád okukovali, převraceli, ale ani zdání, že by pukalo. ,,Pane, to je nějaká doba, to bude asi jalové!" Tak Honza povídá: „Co s ním? Rozbijeme je a uvidíme." „Jdi na naši stráň a pusť je dolů!" Tak milý Honza šel, vejce pustil, kulilo se pěkně dolů až do šípkového keře. A právě tam byl zajíc, a jak ho to ťuklo, vylít a peláší do lesa. Honza vykřikne: „Jejej, takové krásné hříbátko! Ale to bych už nedohonil!" A doma vypravovaI: „To jste měl vidět, hospodáři, jak jsem to vejce pustil, rozmrsklo se a takové hříbátko radostně z něho vyběhlo!" „A kam utíkalo?" ,,Rovnou do lesa." „To se půjdem podívat." Sebrali se a šli je hledat. Ale kdepak by je našli! Sedlák se tuze rozhněval, že se Honza hned za hříbátkem nepustil, A tak se milý Honza sebral a od té chvíle chodí po světě a hledá to hříbě.
Z Čech
Karel Plicka, František Volf, Karel Svolinský, Český rok v pohádkách, písních, hrách a tancích, říkadlech a hádankách, Jaro, Mladá fronta 2010, s. 306.