Festival úzkoformátového filmu v Drážďanech

Festival úzkoformátového filmu v Drážďanech
(neuskutečněná cesta s Milošem Šejnem)

I v případě, že se něco nerealizuje, přetrvává tento negativní otisk v historii jako příběh. Samozřejmě ne pokaždé je smysluplné přičinit záznam, tentokrát je onen zvrat tak výrazným lomením, že si tu práci dám. Ke konci května mně Miloš Šejn telefonoval, že má pro mě nabídku, abych s ním jel na filmový festival do Drážďan, kde má ukázat své někdejší filmy natočené ještě na klasický materiál. Vše je zařízeno, festival se koná v termínu 7. – 10. července 2022.

Leccos se mi v programu křížilo, časově z obou stran, pokaždé ovšem z jiných důvodů, natěsno nebo mírně přes, přeobjednal jsem také jeden termín zdravotní prohlídky, ale především jsem byl ve zdravotním „diskomfortu“, jak to při jedné takové příležitosti bylo nazváno, přes to všechno jsem nechtěl odmítnout s tím, když Miloš pojede autem a odřídí to, rád se zúčastním. Sám jsem do Drážďan zvláště v posledním roce pobytu jezdil pravidelně bez problémů, ale během více než čtvrt století se to město tak radikálně změnilo, že jej sice „znám“, ale samotného mě v mnohém překvapuje, jak se ukázalo při cestě před dvěma lety, navigaci, takřka nezbytnou pro pohyb ve městě, nemám a jezdit s ní neumím, nicméně mohl bych během pobytu být snad jinak co platný.

V následujících dnech mě Miloš překvapil, když mi poslal dva zhruba minutové filmy, které mám v dobré paměti přes to, že jsou půl století staré. Na jednom sedíme vedle sebe oba kostýmovaní v rolích „Rytíře a Smrti“, což bylo inspirováno předchozí návštěvou tehdy aktuálního (a dodnes fascinujícího) filmu Sedmá pečeť, na druhém jen já sám, maskován podobně, ale už s tehdy dlouhými vlasy a vousy (knírem), s hedvábným šátkem kolem krku a cylindrem, si zapaluju cigaretu. Takže to jsou takové studie, v prvním případě s akcentem na dvojici v rozhovoru na existenciální téma, v druhém poněkud výsměšná exhibice, významově pendant té první.

Na promítání bych pak mohl okomentovat v několika větách pro publikum tento kontext. Sedl jsem a napsal noticku a přeložil do němčiny, poslal mejlem… V chvatu předchozích příprav na navazující a křížící se věci v příštích dnech vlastně pár dní před odjezdem telefon, Milošovi se rozbilo auto, respektive může jet jen v nouzovém režimu. Kdybychom jeli rychlíkem, ukrojí mi to další den už zaplacené cesty, po zvážení různých verzí a i Milošova přehřátého programu jsme to nakonec vzali jako jakési varování zpomal! a celou akci odpískali a dali si teď v neděli u něj na zahradě pod domem aspoň kafe.

Dresdner Schmalfilmtage, jejichž 23. ročník se koná, poprvé jako letní festival v Motorenhalle, Projektovém centru soudobého umění (Projektzentrum für zeitgenössische Kunst) na Starém Městě jakožto zároveň soutěžní festival nalezených filmů (Internationalen Found Footage Wettbewerb), s besedami (Lounge), včetně té, která je označena jako česko-německé setkání (v Kulatém rohu v Kultur Forum) či workshopy atd., čteme-li v základních informacích na webových stránkách, podílí se kromě drážďanského Úřadu pro kulturu a památkovou ochranu, Kulturní nadace Svobodného státu Sasko, Saského filmového svazu etc. také Česko-německý fond budoucnosti či Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, prezentace české filmové tvorby v tomto oboru se konala již v minulých ročnících.

Pro Sasko v některých ohledech charakteristický „rebelský“ přístup (ročník 2018 nesl dokonce název Rebellion/Subversion), který můžeme cítit třeba i ze zmíněného názvu Runde Ecke (Kulatý roh), ve mně vzbuzoval domněnku, že celá akce probíhá na Novém Městě, proslulém (zatímco na onom břehu Labe se známým panoramatem všech proslulých památek, jako je Zámek, Opera nebo Zwinger, převládá tradiční duch „porcelánu“) avantgardním přístupem (vzpomínám na Bunte Republik Neustadt ze začátku 90. let, která se vepsala do nové historie města, řadu nových galerií, performancí, kulturních akcí atd.). Mýlil jsem se, je to kousíček od nádraží Dresden-Mitte, tzn. od Opery proti proudu Labe směrem k Neue Terasse, ale více od řeky, zhruba ke slavné Tabákové manufaktuře Yenidze (u níž se každý ptá, co je to za mešitu, ovšem nikdy to mešita nebyla, spíš další alternativní kulturní centrum), tedy přece jen v oblasti, kde je celá řada pozoruhodných objektů, které ovšem běžnému turistovi, pohybujícímu se o kilometr dále, unikají.

Také samotný objekt „Motorenhalle“ má pozoruhodnou historii, související se zmíněnou dobou počátku 90. let, kdy zakladatelé spolku s názvem riesa efau chtěli „die Förderung regionaler Künstler sowie internationale Kunstprojekte für Dresden, einen sozialen Raum, der Treff- und Austauschmöglichkeiten bietet und sie wollten diesen Raum im Kontext der Stadtentwicklung selbst gestalten“ (nabídnout podporu regionálních umělců, jakož mezinárodní umělecké projekty pro Drážďany, sociální prostor, možnosti setkání a výměny a tento prostor utvářet v kontextu vývoje města). Cesta od obsazení domu v Adlergasse 14 k největšímu a nejaktivnějšímu kulturnímu fóru Drážďan, jeden z prvních zapsaných spolků v Drážďanech v roce 1990, nejdříve hospoda v přízemí jakožto zdroj financování, znovuotevření restaurace Stadt Riesa a galerie v Adlerově ulici, sanace a přestavby ve vlastní režii, Mezinárodní letní akademie výtvarného umění a právě „dresdner schmalfilmtage“, zatopení v roce 2002 a znovu sanace a konečně 2003 otevření "Motorenhalle. Projektzentrum für zeitgenössische Kunst". Dnes široké pásmo aktivit, které nemůže tato stručná poznámka pojmout.

Miloš Šejn má v nedělním programu (v Motorenhalle, tedy jednom ze třech základních prostorů vedle Galerie Adlergasse a Runde Ecke, ještě tam je Dachsaal im Kultur Forum a Konzertkeller) vymezen samostatný blok s názvem Bach, Baum und Stein (tedy Potok, strom a kámen/skála). Některé pořady je možné sledovat on-line na wimeu.

Příloha:
texty k oběma krátkým filmům M. Šejna

Rytíř a smrt

Krátký film vznikl z fascinace tenkrát aktuálním filmem Ingmara Bergmana Sedmá pečeť. Byla to nápodoba jeho poetiky, podobenství lidského bytí. Miloš představoval bledý, strnulý obličej, naléhavost neodbytného údělu, který tady je, já grimasu herce z kabaretu, živelného a zhýralého muže, který se osudu vysmívá. On introvert, já extrovert. Co si říkají? "Člověče, kolik pak je vlastně hodin." / "Právě udeřila tvoje hodina".

Der Kurzfilm ist aus Faszination des damalig aktuellen Films von Ingmar Bergman Das siebente Siegel entstanden. Es war Nachahmung seiner Poetik, Parabel des menschlichen Daseins. Miloš stellte ein blasses, starrres Gesicht, die Dringlichkeit der Unnachgiebigkeit, die dich anstarrt, ich eine Grimasse des Spielschauers aus dem Kabarett, eines spontanen und ausschweifenden Mannes der das Schicksal verspottet. Er Introvert, ich Extrovert. Was sagen die beiden? „Mensch, wieviel Uhr haben wir eigentlich? Gerade hat deine Stunde geschlagen.“ [„Uhr“ und „Stunde“ sind auf Tschechisch dasselbe Wort] 

Cigáro

To byla stylizace, kostýmovaná figura, u mě v tu dobu obvyklá. Nosil jsem na veřejnosti barevné šátky po babičce z doby secese, dělal jsem pouliční performance – hrál jsem na nárožích města na housle, koupal jsem se v městské kašně se sochou Amfitrité na Valdštejnově náměstí. Provokoval jsem. Kouřil jsem. Kouř ve filmu je symbolem pomíjivosti, zjevení obrazu existence v jejím čase, otázkou a úzkostí, zakrývanou předváděním se. Miloš mě filmoval ve svém rodinném domě v Jičíně.

Es war Stylisierung, eine kostümierte Figur, bei mir zur dieser Zeit üblich. Ich trug in der Öffentlichkeit bunte Halstücher nach meiner Oma aus der Zeit des Jugendstils, machte Street- Performances – spielte an den Ecken in der Stadt Geige, badete in der Stadtbrunnen mit Amphitritenstatue auf dem Wallensteinplatz. Ich provozierte. Ich rauchte. Der Rauch im Film ist ein Symbol der Vergänglichkeit, die Offenbarung des Existenzbildes ihrer Zeit, Frage und Angst, die durch Angeberei verdeckt wurde. Miloš hat in seinem Familienhaus in Jičín gefilmt.

Odkazy

https://schmalfilmtage.de/
https://riesa-efau.de/kunst-erleben/motorenhalle/aktuell-vorschau/
https://de.wikipedia.org/wiki/Bunte_Republik_Neustadt