EXOD Žatecko a Lounsko 2022

Původně jsem byl nakloněn tomu nazvat tento příspěvek Bizár Podbořany vzhledem k některým momentům, které se děly a které za normálních okolností nevymyslíte. Text by byl s takovým titulem rozhodně větší „atrakcí“, čtivě efektnější (zvláště v návaznosti k obsahu programu podobného charakteru, který popíšu ještě dále), nicméně nakonec jsem od onoho nápadu upustil, protože by to přece jen v celkové reflexi bylo nespravedlivé: Vrátili jsme se z cesty dobře naladěni (jel jsem s manželkou), a když jsme vše podtrhli a sečetli, přece jen jsme leccos zajímavého viděli a jestliže myslím na ono nevypočitatelné, nebyly to jen věci, nad kterými kroutíte nevěřícně hlavou, ale i naopak nevídaná, milá překvapení, tedy jinými slovy přihodilo se leccos, k čemu by nedošlo, kdybych se na cestu nevydal.

Přece jen však raději hned zmíním alespoň pár věcí, které s oněmi emocemi, pocity podivnosti či dokonce negativních energií až grotesky souvisejí. Dva motivy, které jsem měl na mysli coby úvod tohoto příspěvku, byly dokonce v počátcích rozhodnutí vydat či nevydat se na Žatecko, a speciálně do Podbořan, ovšem kromě těch dalších, týkajících se ovšem EXODu vůbec, totiž obav při výběru, že bych třeba nezvládl nějaký fyzicky náročnější turistický program (po půl roce po prodělání infekce na podzim není moje tělesná kondice stále ještě na úrovni před nákazou, nebudu to rozvádět, ale musím pro vysvětlení uvést).

První z obou motivů byl sentiment a zároveň touha vrátit se na místa, strávená zde před půl stoletím na chmelových brigádách a případně porovnat proměnu, která (pokud ano) se tu odehrála. Lipenec, na jehož návsi večer vesnický rozhlas zpíval studentům, kteří se zde vodili za ruku a objímali s dívkami pod světly lamp, Karel Gott svůj tehdejší hit Zvonek samotu protíná (což je česká úprava jedné rané písničky Beatles, From Me to You), a kde jsme nyní na zpáteční cestě, přibrzdili před krámkem za odbočkou do vesnice, další místa, jejichž obrazy se mi i po desetiletích ostře vybavují, Postoloprty, Lubenec, Očihov, Blšany a další. A byly to právě Podbořany, spojené s někdejší událostí s kolegou, jenž na předsedu JZD, který chtěl studenty, brigádníky na chmelnici, okrást a nepřiznat jim patřičnou finanční odměnu za práci, sehrál v kanceláři scénku (poté, co jakožto matematik spočítal, kolik peněz jim mělo náležet) s telefonátem na ÚV KSČ, kterým hrozil s tím, že to sám nebude vůbec řešit a předá stížnost svému údajnému kamarádovi soudruhu Fojtíkovi (načež soudruh předseda okamžitě změnil rétoriku a z kanceláře jsme odjeli snad s dvojnásobnou částkou).

Zatímco na studentskou brigádu česání chmele (to snad byly právě poslední léta, kdy se to dělalo ručně) vzpomínám jako na romantické příhody (spaní někde v hromadných ubytovnách, Jirka Vondráček, bratr Heleny, z jiné školy, vyhrával na schůdcích jedné z nich, obědy na chmelnici z hliníkových ešusů a počítání věrtelů, noční výlet do vedlejší vesnice pro pivo s dramatickým přelézáním zdi objektu atd.), coby pedagogický dozor jsem pak vnímal atmosféru rozpadu kulturní krajiny, která byla především předmětem vytěžení a obohacení se přistěhovalců bez vztahu k místu jako domovu, zchátralé budovy a to vše přikryté ideologií údajně úspěšné přítomnosti a šťastných zítřků.

Druhý z motivů pak byl fakt, že jsem chtěl vidět místo, na němž stál první pomník V. I. Lenina v Evropě (v letech 1928–1931, poté byl odstraněn). Tak to už ale přece jen trochu fabuluju v duchu zmíněného bizáru, přesto, že samotný fakt sedí, a naše průvodkyně paní Lída Hampejsová nám skutečně ono místo poté, co nám sdělila, že v nedaleké škole (ovšem poněkud později) působila, skutečně ukázala. Na pozoruhodnou záležitost jsem narazil nikoli při rozhodování i volbě EXODu, ale teprve až při letmé (opravdu letmé) „přípravě“ na cestu pročítáním informací z různých zdrojů na tomto monitoru. Nicméně zopakoval jsem si teď během návratu do Jičína, když se Alena zmiňovala o Panenském Týnci, k němuž jsme odbočku na silnici zhruba na polovině cesty z Loun do Slaného míjeli, a jeho údajně léčivé telurgické energii a jejím působení na psychiku, že se zřejmě musí pozitivní a negativní nějak vyrovnávat a jestliže ony pozitivní síly jsou přítomné na místě nedostavěného gotického chrámu, ty opačné se zřejmě usadily v Podbořanech.

Abych se ještě alespoň chvíli držel tohoto narativu, jehož akcenty se přece jen po celou dobu pobytu nejrůznějším způsobem naplňovaly, musím zmínit ubytování v Domově mládeže Gymnázia a Střední odborné školy, rozsáhlém areálu z roku 1985, do něhož se obě školy, později (při podobné reorganizaci, jakou známe v nešťastné podobě třeba v Hořicích i u nás) sloučené v roce 2012 po všech předchozích peripetiích (gymnázium otevřené 1937, vzápětí uzavřené, slučování a opět rozdělování, „jedenáctiletka“, ZŠ Julia Fučíka atd., Učňovská škola 1947 a její transformace – podrobněji i o řadě budov, kam byly školy postupně přemísťovány, na stránkách školy).

Stavba vyzařuje stopy doby – nejen z let budování, ale nejspíš i polistopadových, totiž jinak skutečně čistý prostor, vymalované pokoje atd. přece jen vykazují určité momenty, kdy člověk jen nechápavě zírá (formulaci nevěřícně kroutí hlavou jsem již použil). Nemám na mysli „hliníkové“ kliky u dveří, jejichž tvar si pamatuje každý, kdo bydlel v předlistopadových panelácích či si stavěl rodinný domek (později je nahradil kýč rustikálních křivek) či šatní skříňky v předsíni s poličkami bez místa, kam by bylo možné si pověsit šaty na ramínku, to by nevadilo, jak říkám, všude vzorně čisto, a kromě toho je člověk z podobných akcí na takový nižší standard zvyklý. Ale kdo vymyslel tříramenné stropní svítidlo s výbojkami umístěné mimo logický střed místnosti tak, že zabraňuje otevření oken, takže ty musejí být opatřeny zámky, a – pokud alespoň to funguje – dají se v běžném provozu pouze vyklápět, protože jinak hrozí, že třeba v závanu větru svítidlo poškodí, ten musel mít, jak jsem se neubránil (nejen já) úšklebku, několik inženýrských titulů. Podobně jako ten, kdo „vyprojektoval“ cestu z pokoje (v našem případě ve druhém patře) dolů do „katakomb“, tj. třech chodeb podél jednotlivých traktů, cesty znovu do schodiště a po dalších chodbách podél atrií až do jídelny.

Rozumím tomu, že je zvláště v tak velkém areálu třeba určitých bezpečnostních opatření, ale musím konstatovat, že přestože jsme dostali kromě klíče od pokoje tři další, žádný z nich se nehodil ke vstupní brance, a pokud by byla v pozdních hodinách zavřena, ubytovaný by se dovnitř nedostal. Slyšel jsem o jakémsi nepříjemném konfliktu jednoho večera, byl jsem přítomen neúspěšným pokusům proniknout na určitých místech z jedné části areálu do druhé či mimo něj u několika účastníků, ale i u vedoucích, marném chození po schodech a chodbách tam a zpátky, mně samotnému se po dvou předcházejících pokusech (ještě existovala třetí cesta, na kterou jsem nepřišel, kterou by se ale podařilo obejít jednu rozhodující zamčenou branku) podařilo dostat k vlastnímu autu, které jsem na začátku pobytu musel přeparkovat na parkoviště za areálem, teprve na potřetí po obejití celého areálu brankou vzadu, k níž jeden klíč pasoval.

Abych to měl za sebou a mohl se věnovat něčemu, co by nevykazovalo charakter bláznivého labyrintu či kafkovskému nesouladu (řadu dalších věcí, mylných informací atd. na tomto místě zamlčím, stejně jako si ponechám pro sebe některé další úvahy, protože nechci nikomu „nasazovat psí hlavu“, činit dojem hnidopicha a působit dojmem zpruzeného staříka, vše, co jsem chtěl říci, jsem na příslušném místě mezi čtyřma očima řekl), uvedu už jen dvě věci. „Unikátní krajinářský park“ u zámku Krásný Dvůr, „vášně a chlouby rodu Černínu“, jak zněly formulace v propozicích, převzaté z oficiální webové prezentace zámku, si neměl šanci nikdo v určeném časovém limitu prohlédnout, pokud předtím absolvoval hodinovou prohlídku samotného zámku, takže (byli jsme zařazeni do prohlídky až ve druhé skupině, která následovala čtvrt hodiny po té první, a jednoduchým početním úkonem mi vycházelo na park do odjezdu autobusu dvacet minut) jsem (už zaplacenou) prohlídku oželel a prošel alespoň část šestikilometrové základní trasy a prohlédl si polovinu krajinných staveb v areálu.

Za to, že autenticita interiéru českých historických staveb je dnes do značné míry pochybná (ještě se k tomu vrátím), samozřejmě nikdo konkrétní nenese vinu, přesto mohou organizátoři ovlivnit výběr navštívených míst. A samozřejmě, je to otázka vkusu či přání to či ono vidět (a opět je to i téma turistických trendů, zvyklostí a možností doby atd.), ale jednu místnost velikosti obývacího pokoje s hejblátky („můžete pohybovat, čím chcete“, říkal usměvavý pán u pokladny), tj. loutkami, „lékárnou“, jejíž dvířka lze otevřít, či loutkovým divadélkem, jehož vnitřní prospekty lze pákami po straně posunovat, prezentovanou jako magickou dílnu alchymisty Edwarda Kellyho (vstupné 15 korun, „tedy za tři rohlíky“, jak to komentoval onen pán, který u vchodu vybíral, zatímco celý hrad Hněvín, kde se nachází, je v podstatě bez vstupného) jako vlastně úplně poslední programovou položku (s návštěvou Mostu přesunuto z anoncovaného čtvrtka na pátek), není snad třeba nabízet jako součást balíčku předem zvláště vybíraných vstupů – možná je to zajímavé pro předškolní děti (jak zjišťuji na příslušné internetové prezentaci, je to skutečně takto myšleno, autorem je jakýsi místní scénograf divadla), o to absurdnější mi to připadalo na zájezdu, většina jehož účastníků byli důchodci.

Tak ale pojďme přece jen trochu popořádku. Prvním (a opakovaným) konstatováním na cestě byla skutečnost, že silnice v celé oblasti jsou v překvapivě skvělém technickém stavu. Odhlédnu-li od uzavírek či staveb (v Mělníku uzavřená silnice na Slaný a špatné značení, kudy pokračovat, budovaný kruhový objezd na Louny, kde jsem chvíli opravdu dost zmatkoval, jak vlastně vyjet přes zátarasy ven), kvitovali jsme s povděkem, že v žádné části nejsou záplatované či děravé silnice, naopak celá řada úseků je prakticky nových či (před městem Louny) buď již jako hotová či stavěná dálnice (pak jízda v úzkém pruhu, ale v pohodě a navíc pak odměněná ještě nezpoplatněným úsekem dálnice), po celou trasu jsme vlastně nesjížděli do jednotlivých měst (Slaný, Louny, kromě Žatce s objížďkou ve městě a Slaného na zpáteční cestě, do kterého jsme raději sjeli, tj. bez navigace atd., ale nelitoval jsem, alespoň zběžný pohled na historické centrum, a řečeného Mělníka, kde vede trasa pod návrším se zámkem, které obkrouží, než překoná Labe z druhé strany) a bez jakýchkoli dopravních kolon či zpomalujícího zahuštěného provozu se (kromě zmíněných momentů a řešení po vždy ochotných a funkčních radách místních) plynule dostávali k cíli. Takže děs z komplikovaných objížděk a nutnost nekonečné trpělivosti, jak jsem to v minulosti několikrát zažil a jak to zřejmě v některých místech, na které upozorňují média, i nadále je, to vše se nekonalo a užíval jsem si nádhernou krajinu, zvláště panorama kopců u Loun, pro mě ikony od mládí.

Program EXODu Lounsko a Žatecko (název dle Seznamu základen v přehledu pořádajících školských odborů, Žatecko a Lounsko dle zaslaného programu) začínal, po „zahájení exkurzní základny v jídelně“, opožděném vzhledem k pozdějšímu příjezdu několika účastníků, na něž nečekal v Plzni, kde se zpožděním přesedali, vlak a do Podbořan přijeli pozdějším spojem, Mgr. Jiřím Sixtou (ten ale druhý den odjel na jinou základnu, do Litoměřic) a ing. Ivanem Spálenským (ten se věnoval nám a do Litoměřic odjel po skončení našeho programu) odpolední procházkou městem Podbořany, rovněž zkrácenou, což mohla kvitovat naše průvodkyně Mgr. Ludmila Hampejsová, která si pár dní předtím vyvrkla kotník a chůze pro ni byla nepříjemná.

„Paní Lída“, jak se ukázalo, studovala ve stejnou dobu jako Alena v Ústí nad Labem ruštinu a angličtinu (vzájemně se neznaly, našly ale osobu, kterou znají obě), historie pro ni je koníčkem (hovořila o Letní škole historie UK, jíž se snad dodnes pravidelně po léta účastní). Provedla nás kolem významných staveb, tedy dvou kostelů, tedy pseudorománského kostela Božího Spasitele (pův. luteránského, dnes církve československé husitské), naproti němuž se nachází jedna ze škol, k nimž se průvodkyně vracela (buď jako k místu, kam chodila, nebo kde učila), se zajímavým osudem sochy T. G. Masaryka, zničené v padesátých letech a dnes (2018) nahrazené bustou T. G. M., a již zmíněným místem pomníku V. I. Lenina, jenž zde vydržel tři roky (1928–1932) a kde je nyní parčík, a druhého, barokního kostela sv. Petra a Pavla, spolu s farou a sloupem Nejsvětější Trojice a další školou naproti se nacházejícího „Na kopci“ (i název ulice, kostel je dominantou obce). Na náměstí, které se v historii stalo náměstím průjezdným, se nacházejí také dvě restaurace, kde se prý dobře vaří (Slunce a Růže), to byl – vedle historických dat, z nichž sestávala podstatná část informací, a poukazech k jednotlivým budovám, jejichž někdejší účel a pozdější proměny paní Lída pamatovala – jeden z úběžníků pohledu na místa, kde jsme procházeli.

Další poznámky k Podbořanům: Budova bývalé radnice, dnes Muzeum volyňských Čechů, proměny náměstí (srovnávám i s historickými pohledy na stránkách města), architektonicky dost nekompaktního (docela zajímavý Kulturní dům svou diagonalitou na druhou stranu poněkud ruší koncept obdélníkového „náměstí“), někdejší přítomnost Šliků (jako v našem kraji, zde 1575 Kryštof Šlik). Židovský hřbitov (napsaný v programu) jsme neviděli, nejspíš by tam musel zajet autobus (ostatně na mapě jsou vyznačeny dva, jeden u Očihova, jemuž je věnována samostatná stránka na Wikipedii, druhý, možná významnější, u Letova, místní části Podbořan, dle Wikipedie v r. 2018 obnoven a je přístupný). Židé patřili od 18. století k osídlení města. O historickém podzemí (souviselo s těžbou kaolínu) se průvodkyně buď nezmínila nebo jsem se věnoval prohlížení něčeho jiného.

V úterý nás autobus odvezl do blízkého Žatce, kde jsme, po vystoupení kousek nad Chmelovým majákem (a u stadionu Mládí, nedávno dobudovaného) prošli „malý okruh“ (dle prezentace Reg. muzea K. A. Polánka), tj. sestavou řady náměstí v centru až k žateckému pivovaru a zpět. Na dnešním autobusovém nádraží budova banky Slavie, doklad někdejšího bohatství (paní Lída připomíná situaci ze Švejka, kdy obchodník s chmelem hovoří s nadporučíkem Lukášem), odtud postupně přes všech pět náměstí, nacházejících se na žatecké ostrožně až k pivovaru.

Nejdříve tedy přes Kruhové náměstí na velké náměstí Svobody (zajímavá historie přejmenovávání, mj. Ring, ale také Adolf-Hitler-Platz, či náměstí VŘSR) s městskou radnicí (vzorně opravená, dnes Městský úřad, ochotná pracovnice podatelny nám otevřela dálkově WC). Vedle vchodu je deska s informací o Janu ze Žatce a jeho Oráči z Čech. Johannes von Saaz (též Johannes von Tepl, tedy z Teplé), jeho dílo Ackermann aus Böhmen, překládáno také jako Oráč a Smrt (též Oráč z Čech, J. Povejšil 1985), v minulých letech zpopularizovaný Jitkou Molavcovou, Alfredem Strejčkem a Jiřím Pavlicou, případně i Emilem Viklickým v jeho stejnojmenné opeře, 2003, kromě toho je německý text, přeložený v roce 1938 Pavlem Eisnerem (jako Oráč a Smrt) do češtiny, předvzorem významné české památky Tkadleček).

V rohu náměstí ona malá chmelnička, „nejmenší chmelnice na světě“, vytvořená zde, jak nám paní Lída vylíčila, místo pomníku císaře Josefa II., strženého v roce 1919, v šedesátých letech (v roce 1967; dávám si dohromady, kdy jsem ji vlastně viděl, a bylo to nejspíš na jedné z akcí ASUTu, Armádní soutěže uměleckých talentů, kdy hudební soubor, který jsem vedl, v roce 1977 vyhrál celorepublikové kolo, vzpomínám si, jak jsme zajeli v noci při návratu do Prahy na toto žatecké náměstí), na zhruba 70 metrech čtverečních, kde původně stál kostel, potom městská strážnice a pak zmíněný pomník, se stará Chmelařský institut, ručně se vysazuje odrůda poloraný červeňák (dozvíme se o něm ještě v Chrámu chmele a piva) a sklízí pak při Dočesné. A za chmelničkou se nachází jedna z největších synagog u nás (už se nedostala do onoho souboru revitalizací, k němuž patřil i Jičín, projektu, o němž jsme v Plzni hovořili s architektem, jenž jej měl na starosti), a nyní je v opravě (uvnitř stavební práce, snad by měla být otevřena v příštím roce).

Následuje náměstí Hošťálkovo (Maxmilián H. z Javořice, jeden z popravených v roce 1621, vyšla o něm kniha B. Roedla a v roce 2021 byl natočen muzejní podcast o něm, viz stránky Muzea, bydlel v rohovém domu hned vedle „chmelničky“) a nakonec náměstí Žižkovo. Chrám Nanebevzetí Panny Marie, poté komentáře k historii pivovaru – na jeho stránkách zjišťuji, že vstup Dánů (Carlsberg) v roce 2014 je krokem k postupným opravám zanedbaného komplexu a očekávané proměny ze současné „stáčírny“ piva na plnohodnotný pivovar.

A vracíme se „druhou stranou“ zpět, tedy přes náměstí 5. května (dříve Floriánského, dle výrazného sloupu v jeho středu), kde se nachází středověký Mederův dům, jenž se nedávno „otevřel veřejnosti i s expozicemi o historii“, zatímco byl předtím „desítky let ruina“, jak píší i aktuální materiály (mám k dispozici Žatecký zpravodaj, 2022, č. 7, elektronicky viz odkaz, a Novinky v Dolním Poohří, březen 2022, viz i pzn.), a kam nás poté, co jsem nahlédl dovnitř (paní Lída zatím ostatním rozprávěla o Floriánovi a požárech v Žatci), ochotná pracovnice spolku, který se „v uplynulých šesti letech“ postaral o rekonstrukci, lákala dovnitř nejen na expozici, ale i na kávu a zábavu pro děti, „jako je byteček hodného skřítka nebo archeologické pískoviště“. Potvrdil jsem jí, že kdybychom měli vnoučata sebou, zavedeme je tam, či pokud někdy podobná příležitost (žijeme na dvě stě kilometrů odtud) bude, využijeme ji. Dočítám se, že opravu i náplň cení odborníci (objekt získal cenu Památka roku a Patrimonium pro futuro).

A konečně přes „náměstí Chelčického (mezi dříve narozenými známé i jako Žitník, Schűnitzplatz, později Bűschelplatz, Peter Donnhäuser Platz či Matěje Dolanského)“ (stránky Muzea Žatec) zpět do míst, odkud jsme vyšli, a nyní se obracíme k nové dominantě Žatce, která má symbolizovat i proměnu města, které bylo po válce takřka vylidněno, v atraktivní místo, které stojí za to navštívit. Je fajn, že máme v areálu Chrámu chmele i piva, tedy v restauraci U Orloje, objednaný oběd, jakkoli je tu ale poměrně plno, tři čtvrtě hodiny čekání mi (i vzhledem k tomu, že jsme ještě před odjezdem telefonovali svou volbu) připadá poněkud déle.

Následovala návštěva samotného „chrámu“ (atrakce otevřena na podzim roku 2010), při níž jsem pochopil smysl smaltovaných tabulek v podobě názvů ulic, na nichž byly také názvy jako „Labyrint“. Jak už jsem zmínil v souvislosti s magistrem Kellym, je to jistě tak trochu otázka vkusu, trochu otázka aktuálních tendencí turismu, hledajících atraktivitu všemožným způsobem a za každou cenu, nicméně pobíhání mezi žoky chmele a hledání cesty ven (slovo labyrint je přitom jen vnější slupka) by mi připadlo vhodnější opravdu spíše jako dětská zábava (anebo zábava pro mentálně zdevastovanější staříky, kterým by asi bylo jedno, kterým směrem se vydají) než pro nás, jakkoli většina z nás účastníků nebyla nejmladší a jakkoli je inzerováno, že se jedná o „zábavu pro všechny věkové skupiny“ a také „recesi“. Za čtvrt miliardy evropských dotací se ovšem leccos dá postavit, jakkoli i z druhé strany projekt provázejí dlouhodobé problémy finančního charakteru, na něž mě upozornil článek v již zmíněném Žateckém zpravodaji (a dohledal jsem, když už jsem na to narazil, i další informace, viz odkazy). I zde jsme ostatně narazili na „tajuplnou pracovnu alchymisty“ – to se tedy s alchymií doslova roztrhl pytel.

Takže jsme do další části, tedy Sladovny, už nešli, a po výjezdu na Maják chmele se vydali hledat doporučenou kavárnu Mlsná koza. Je třeba nicméně říci, že samotný Maják je opravdu atrakce, 3D promítání uvnitř během cesty nahoru, kdy se z mlhy vynoří pohled na město shora s průletem k radnici, a další cesty, provázené jakousi kreslenou figurkou „chmelíka“ a následný skutečný pohled z ochozu, který má jedinou chybu, že je pouze z jedné strany stavby (nikoli kolem dokola, s žádnou takovou rozhlednou jsem se ještě nesetkal), a že se na místě tísní pouhých deset lidí, je přece jen zajímavý zážitek. (V poznámkách je na uvedené adrese výletů na www.turistika.cz zevrubněji popsána zhruba trasa s jednotlivými objekty, kterou jsme i my absolvovali.)

Posezení v atriu Mlsné kozy, „kavárny z lásky ke kávě“ je možné opravdu doporučit, uvnitř se střídaly i maminky s miminky, na dně každého hrníčku bylo vyslovena nějaká věštba, zákusky skvělé, nejen Alena, ale i já jsem si opravdu pochutnal a posezení provázela chvíle opravdu ničím nerušené pohody. Cestou zpět jsme ještě zrekapitulovali vše z dnešního dne (v Žatci je stále ještě co opravovat, všemožné smutné etapy historie, včetně vybydlení historicky cenných staveb nepřizpůsobivých občanů, se na vzhledu města skutečně podepsaly, nicméně proměna v turisticky zajímavé místo je neoddiskutovatelná, dočítám se, že je aktuálně prováděn i výzkum chmelařských objektů, v jednom z materiálů věnovaných tématu je vyčísleno čtyřiadvacet skladů, balíren, sušáren a dalších objektů v Žatci), a poté se vydali již nastartovaným autobusem do Podbořan.

A přece jen ještě jedna poznámka na tomto místě, na kterou myslím od začátku, ale k níž jsem si fakta dohledal teprve nyní. Jeli jsme do Žatce jako do města chmele, kdysi světové metropoli v tomto ohledu (na začátku minulého století se v Čechách vyrobilo 40 procent světové produkce chmele a Žatecko se podílelo podstatnou měrou). Žil jsem po Listopadu v této zemi a vím, co se zde dělo s chmelem. Je fajn, že Žatec je znovu atraktivním městem, že se prezentuje jako chmelařské centrum atd., nicméně na cestách sem i po celý týden bylo spíše výjimkou spatřit nějakou chmelnici, paradoxně jsem se fyzicky dotkl jen té nejmenší na žateckém náměstí. A článek v časopise Zemědělec (z 20. 6. 2005), který má název Plochy českých chmelnic nejnižší od roku 1871, říká, že po poválečném výkyvu v osmdesátých letech znovu vzrostla hranice plochy chmelnic nad 10 000 ha, načež po roce 1993 (v letech 1995–1998) začala opět klesat o 43 procent a pak postupně (do zmíněného data) klesla až na 5659 ha, nicméně další (nejnovější zdroje) uvádějí, že aktuálně (údaj z roku 2020) je již pod pět tisíc ha.

Ve středu byla na programu Kadaň, nicméně – správná volba zvládnout to ještě před příchodem odpoledního vedra – na první místo byla předsunuta návštěva vrchu Rubín. Kopec vysoký asi jako náš Zebín nedaleko Podbořan (dle Wikipedie patří spolu s malou vesničkou Dolánky k městu) je místem archeologických nálezů neolitických kultur, zároveň představuje jedno z míst, kam (samozřejmě podbořanští dávají přednost právě jemu) je lokalizována bitva u Wogastisburgu, kde se v roce 631 či 632 střetla vojska slovanských kmenů Sámovy říše s franckými vojsky krále Dagoberta I. (další tipy: Tuhošť – dle V. V. Tomka, Úhošť u Kadaně – dle A. Sedláčka, ale také Voitsberg ve Štýrsku – dle J. Dobrovského a J. Kopitara, jsou další dvě desítky možností od Srbska po Vídeň, Rubín za toto místo považují Josef Bubeník a Dušan Třeštík). Dnes je na vrcholu zdálky viditelná dřevěná rozhledna z dubových klád a prvky evokující někdejší slovanské hradiště, pěkný rozhled na Krušné hory a Doupovské vrchy či Středohoří a také bílý kouř z chladicích věží známých elektráren, z původní vesnice dole je zachována barokní brána venkovské usedlosti z 18. století a empírová kaple.

Velkým překvapením byla pro nás návštěva Kadaně, „jednoho z nejmalebnějších měst na severu Čech, královského města na břehu Ohře“, jak inzeruje program. Zde se snad nejvýrazněji ukázala proměna prostředí, kam ještě před několika lety nejen takřka nebyl důvod jít, ale kde by se mohl člověk i bát (podobně další poslední den Chomutov či další místa, označovaná v běžné mluvě s despektem jako „cikánov“ s vybydlenými městskými partiemi, v řadě turistických materiálů se právě na tento moment proměny ukazuje, a i Ivan Spálenský, jenž s námi jezdil, poznamenal, že si před několika lety uvědomil nový turistický potenciál těchto míst). „Jedním z nejvýrazněji se proměňujících měst v zemi je královské město Kadaň. Tahle historická perla na Ohři byla ještě před třiceti lety nevzhledným městem ruin a přízraků – dnes? Turistický magnet právní kategorie.“ (čtu si znovu v brožurce Poznejte Ústecký kraj! Brána do Čech)

Autobus (poté, co přejel Ohři a kolem nejstaršího románského kostelíka, špitálního kostela Stětí sv. Jana Křtitele, vyjel nahoru a objel zleva celé historické centrum) zaparkoval nedaleko Svaté (též Mikulovické) brány, součásti městského opevnění ze 14. století, tvarem jednoduché dlátkové střechy mi poněkud připomínající tvar pražské Prašné brány (po Mockerově dostavbě, jak to bylo s touto věží?, samozřejmě ta pražská je daleko výstavnější), také řady jiných podobných objektů (třeba v Rakovníku, tamější má ale ještě čtyři rohové věžičky, ještě výraznější než v jiných případech, v Kadani zcela chybí, stejně jako strážní ochoz). Svatá brána byla zpřístupněna veřejnosti v roce 2016, jak čtu v některých zdrojích, což potvrzuje řečenou proměnu města, která se ovšem týká nejen oprav historických památek (jak ještě zmíním). Kadaň mívala více bran, u zaniklé Žatecké brány je dochován vnější oblý gotický fortifikační prvek, tzv. barbakan (barbakán).

Vcházíme do prostoru prostorného náměstí, jemuž z jedné strany dominuje další vysoká stavba, svítivě bílá věž radnice s osmibokou helmicí, ozdobenou tzv. „kraby“, na druhé straně pak farní či děkanský (brožurka Památky města Kadaně a list Královské město Kadaň s pěknou názornou mapou uvádějí pokaždé jiný termín) kostel Povýšení sv Kříže, původně zasvěcený Panně Marii, původně z 13. století a několikrát přebudovaný, nakonec do barokní podoby. Uprostřed náměstí barokní sloup Nejsvětější Trojice (už při zběžném listování před cestou jsem si všiml, že ve všech navštěvovaných městech se setkáme s podobnými monumentálními sochařskými stavbami, ať již trojičními či mariánskými).

Skoro každé město v programu má také nějakou zvláštní atrakci (v Žatci to byla „chmelnička“), tou zdejší je Katova ulička, inzerovaná jako „nejužší ulice v České republice“. Chvíli jsme poslouchali podrobný výklad, pak se odpojili a šli jižní stranou kolem zdi někdejšího opevnění, krásně upraveného (růže) kolem Minoritského kláštera sv. Michaela (dnes Státní okresní archiv), kostela sv. Anny (nyní pravoslavný chrám Panny Marie) a zpátky na náměstí, a zatímco Alena vylezla na radniční věž, já jsem si dal dobrý segedínský guláš na zahrádce zdejší restaurace a pak se přesunul o pár metrů dál ke stolku cukrárny, kde bych počkal na Alenu a zatím si dal kávu.

Povědomou tvář u jiného stolku opodál jsem identifikoval teprve, když na mě zavolala jménem. Někdejší partnerka z tanečních Eva (později Petryšínová), pocházející z vesnice kousek od místa, kde žili rodiče mého otce, s níž jsem se pak léta potkával ve společenství, které dělalo kulturní „přechody Českého ráje“, seděla se svou kamarádkou Helenou Fundovou, dcerou mé někdejší kolegyně na gymnáziu Rusky a ruštinářky Máji (ta již není mezi námi), kterou jsem neviděl možná čtyřicet let. Přijeli na výlet z Třeboně, kde Helena se svým mužem spokojeně žije. Má zájem o kulturu, věděl, o co jde, když jsem se zmiňoval o některých zážitcích z pobytů s PSO na tomto místě, byla to jen krátká chvilka, nicméně neočekávané překvapení ze setkání.

Žel jen shora jsem si prohlédl nábřeží Ohře pod hradbami, aktualizované jako „Nábřeží Maxipsa Fíka“, táhnoucí se pak ještě dále až k Malé vodní elektrárně s Lávkou Víta Brandy, k níž lze ovšem také sestoupit od Františkánského kláštera. Tohle beru, zábavné oživení lokality vhodné pro procházky maminek s kočárky, na Mapy.cz si čtu Občerstvení Zajícův převis, dětské hřiště, Pomník Maxipsa Fíka, přímo pod hradem Kadaňský orloj – pocta Mikuláši z Kadaně, který jsme shora viděli, ale časově už nezvládli, podobně jako právě Františkánský klášter, vzdálený od Svaté brány asi kilometr cestou podél Smetanových sadů s monumentální křížovou cestou. Respektive – Alena byla rychlejší a podařilo se jí přemluvit průvodce alespoň k nahlédnutí do kaple Čtrnácti svatých Pomocníků (na webové videoprezentaci s označením Brána do Čech, které čteme i na titulních stranách turistických brožur, je popsána historie objektu), jíž byla fascinována, já jsem prošel alespoň pěkně upravenou zahradou, malou zoologickou zahradou (pro děti i rodiče), malou ukázkou pěstování chmele, vinicí či atriem pro provozování kulturních akcí. Třem prohlídkovým okruhům provozovaným kadaňským muzeem je v dnešním užití pendant umístění ZUŠ, která se také podílí na Kadaňském kulturním létu.

Škoda, že (technicky by to nebyl žádný problém) třeba autobus tu byť nepříliš dlouhou cestu do kopce nevyjel a nedovezl nás na toto atraktivní místo, s dostatečnou časovou dotací bychom mohli vidět více z působiště Jana Hasištejnského z Lobkovic či malířů z okruhu Lucase Cranacha st., usilující o zařazení na tzv. národní indikativní seznam pro zápis kulturních památek UNESCO (od r 2014) – tedy z jistého hlediska to v Kadani nejdůležitější. Potěšující je celý vějíř kultury, o němž si teď čtu v novinách (Kadaňské noviny, 11, červen 2022), například i o Kadaňském pohádkovém festivalu, jehož první ročník tedy bude konkurovat tomu jičínskému (fotografie Zdeňka Trošky a Josefa Dvořáka).

Z Kadaně pak na zpáteční cestě k již zmíněnému zámku Krásný Dvůr (nedaleko Podbořan). Monumentální průčelí stavby barokního zámku (po přestavbě, F. M. Kaňka) jménem shodného s obcí (vesnicí), spravovaného Národním památkovým ústavem, jenž je od roku 2001 národní kulturní památka. Jestliže jsem chtěl ovšem vidět unikátní park, jichž na našem území není mnoho (webová prezentace říká, že je první svého druhu v Čechách, založený v letech 1783–1793 Janem Rudolfem Černínem), musel jsem prohlídku oželet.

Z šesti základních staveb (webová prezentace uvádí ještě další) na zhruba šestikilometrovém okruhu jsme zvládli (je to docela do prudkého kopce) polovinu (některé jsme zahlédli z dálky), v oné první části základního eliptického tvaru. Nejprve ke Goethově pavilonu či Lusthausu, osmibokému zahradnímu pavilonu podobnému Belvederu u Malého Trianonu ve Versailles, jak uvádí komentář, Jan Rudolf Černín, sám muzikant, zde prý prováděl své hudební akce. Stavba byla ve špatném stavu, naštěstí z plánů na likvidaci či přestavbu sešlo a při výročí návštěvy německého básníka v roce 1810 byla v roce 1969 odhalena jeho busta (ukradena, ale nalezena, nyní na zámku) a objekt přejmenován. I dnes lze říci (to mě zajímalo prakticky nejvíce, a je to možné zjistit pouze z bezprostředního náhledu), že je Goethův pavilon (stejně jako ostatní stavby v parku) v pořádku, nahlédnutím dovnitř (podobně jako u jiných staveb) je využíván jako místo sochařského worshopu či následného výstavního prostoru.

Nejvýraznější stavbou (na nejvyšším místě, 368 m. n. m., s přilehlou loukou, provozovanou golfovým spolkem) je Novogotický templ, poněkud mi připomínající zhruba o deset let starší Schwarzenberskou hrobku v Třeboni, která je nicméně přece jen ještě mohutnější (tato stavba je krásně štíhlá), je před pár lety opravený (obnova 2014 až 2017). Časově bychom již nejspíš nestihli dojít až k nejzazšímu Obelisku, šli jsme ale ještě i kolem Hájovny a Čínského pavilonu a poté druhou stranou nad říčkou a rybníčky a k autobusu. Na pohodlnou obchůzku procházkou v našem tempu (v někdejší plné kondici bych to proletěl i v tomto limitu celé) a dostatečné pokochání se nádhernými stromy by bylo třeba dvě hodiny. Přemýšlím, kolik je typově srovnatelných krajinný parků tohoto typu (s krajinářskou architekturou) u nás – kromě Lednicko-valtického areálu mě napadá Terčino údolí u Nových Hradů, buquoyovský romantický park v jižních Čechách (samozřejmě Kuks nebo valdštejnská krajinná kompozice v Jičíně je svým charakterem něco poněkud jiného).

Ve čtvrtek do Chomutova, prohlídku jsme začali nedaleko centrálního náměstí (náměstí 1. máje) u zadního traktu dnešního Magistrátu města Chomutova s protější školou a budovou fary a přilehlého kostela Nanebevzetí Panny Marie s městskou věží, před nimiž se nachází monumentální barokní sloup a sousoší Nejsvětější Trojice (sochy sedmi světců). Architektonicky představuje kostel řadu překrývajících se stylových vrstev, na rozdíl od těch dalších dvou, které jsme navštívili a které působí stylově čistě. K protilehlé radnici přiléhá kostel sv. Kateřiny z 13. století, pozoruhodné je propojení s hlavním křídlem zámku (později přestavěného na radnici), někdejší komendou řádu německých rytířů (kombinace hradu a kláštera). Smutné osudy po zrušení jezuitského řádu 1773 a tím i kostela, jenž byl ve správě jezuitů, pokračovaly až do roku 1990, kdy sloužil jako sýpka a skladiště (dokonce se v 60. letech uvažovalo o stržení), nicméně byl zrekonstruován a od roku 2000 otevřen pro veřejnost.

Ochotná paní, která nám nabízela prohlídku expozice Oblastního muzea (na tu by nebyl čas) nás alespoň dovedla do pozoruhodných podzemních prostorů, kde se uchovával (hádanka pro přítomné) led. Dojem fascinující, stejně tak stylová čistota hlavní lodi, kde muzeum vystavovalo na malířských stojanech fotografie aktů (EVY z EFY, Fotografie aktů od Erlangenských fotoamatérů, 18. 6. 2022 – 24. 2022).

A odtud pak na druhou stranu náměstí do jezuitského kostela sv. Ignáce (Carlo Lurago), kde jsem se několikrát musel pokusit odmítnout výklad vnucujícího se průvodce (opět tak trochu věc času), našel jsem si ale kapli sv. Jana Křtitele a hned vedle kapli sv. Heleny (jméno mé matky). Pak bylo ještě trochu času podívat se na jezuitskou kolej (z druhé strany kostela), kde jsme v atriu areálu u stolku venku přes okénko dostali chutnou kávu (a posteskli si, že jičínská jezuitská kolej, zřízená Albrechtem z Valdštejna, je snad ta poslední, která není opravená). Zde vypovídají o dnešním využití názvy Středisko knihovnických a kulturních služeb, tedy Chomutovská knihovna, Galerie Špejchar.

Máme ale před sebou ještě další dvě položky. Kamencové jezero, a barokní zámek Červený Hrádek. Na koupání bylo žel málo času, ačkoliv autobus dojel co nejblíže, cesta z prudkého kopce dolů a pak zpět ukrojila z vymezené doby zbytek necelé hodiny. Alena si po nahlédnutí do programu, kde se píše malé „Mrtvé moře“, myslela, že voda bude nadnášet. Nahlížím do jejího Turistického deníku (další zdroj, měl bych si něco takového také vést), čtu: „voda 21^o, zelená, nebyla průsvitná, vzduch 23^o, 2 dřevěné staré převlékárny, 1 hospoda, stánky, brouzdaliště ro děti, 2 bazény jako součást jezera, ísek, tráva, houpačky, ve vodě zkraje štěrk, pak bahno“.

Barokní zámek Červený Hrádek u Jirkova jsme tentokrát absolvovali. Rozlehlý objekt s podobně monumentálním průčelím byl pro mě nicméně odrazující ukázkou dnešní situace v této kulturní oblasti. Mladá průvodkyně, nejspíš studentka, ani nezakrývala, že vybavení objektu vlastně s tím původním nemá nic společného (dokonce se rozhodli třeba umístit pracovnu šlechtice jinam, nábytek je, podobně jako v jiných zámcích po všech těch historických peripetiích prostě odněkud svezen), kromě toho svůj projev pojala jako (částečně záměrnou?) grotesku. Vlastníci byli „Bu-gvo-jové“ (takto doslovně vyslovováno, myšleni Buquoyové) či „Lo-hen-hohe-Lan-gen-burg“ (rovněž všechna „há“ vyslabikována), v kapli, která musela být po patnáct let vysvěcována, protože tam byla (po šílených historických peripetiích, tj. domov řeckých dětí, internát hornických učňů, školící středisko etc.) jeden čas léčebna dlouhodobě nemocných a ty „mrtvoly“ (ne nebožtíky či ostatky, ale mrtvoly) tam nemohli nechávat dlouho, aby jim tam nepáchly atd., každá druhá sekvence zakončena slovem „supr“. Při pohledu na nevinný výraz sportovní a hezky upravené dívky jsem si zopakoval slovo, které jsem použil na začátku tohoto komentáře – bizár.

Když ovšem „vypnu“ onu groteskní optiku, zjeví se mi druhá stránka celé věci. Po dlouhá léta zanedbávané a chátrající stavby, po znárodnění zašantročené cenné předměty, nábytek, obrazy, drahý porcelán, knihy atd., jak píší na webové prezentaci, některé položky inventáře se nacházejí dnes třeba v Benešově nad Ploučnicí či v muzeu v Chomutově, obrazy se prý na zámek vrátily, také část knihovny (v roce 2013). Tuto tragickou stránku překotné a místy zoufalé historie celého kraje, z níž se – v tomto případě – vzpamatovává, jak to jde, a jinde se už nikdy nevzpamatuje, jsem si uvědomil u vesničky Sýrovice kousek od Podbořan (za vesničkou Pšov se zchátralým kostelem sv. Kříže a Všech Svatých, kde se silnice připojuje k té od Blšan na Žatec), kde se za stísňujícím pocitem z pouhých několika polorozpadlých domků, před nimiž si hrají snědé děti, otevírá z minulosti hrozivý obraz historie zemědělského koncentračního tábora, který zde byl v letech 1958–1965 vybudován podle sovětského vzoru a byl součástí Jáchymovských dolů (tu hrůzu si o to ostřeji uvědomuju v kontextu toho, že jsem se rok před jeho uzavřením uzavřením vodil s dívkou vlastně nedaleko na návsi v Lipenci, jak jsem zmínil, za pronikavého zvuku ne sirén, ale Gottova zpěvu). Ovšemže není divu, že zde nikdo nechce bydlet a až se tyhle děti za pár let někam odstěhují, tahle vesnička zanikne.

Teď se ale ještě na chvíli vracím k Zámeckému rybníku, kde jsme v idylickém prostředí strávili chvíli pozorováním vodní hladiny, čvachtajících se kačen a dalších několika málo lidí, užívajících si příjemný chládek. Ale čas vypršel a nyní již sjíždíme zpět do ulic Jirkova a znovu si uvědomujeme propojení Jirkova a Chomutova jako jedné sídlištní aglomerace, přes hráz vodní nádrže Nechranice, vybudované na Ohři (nejdelší sypaná přehradní hráz ve střední Evropě, přes tři kilometry) a obec Březno, o němž nás paní Lída informovala už na cestě do Chomutova (je tam celá řada cenných památek, barokní kostel sv. Petra a Pavla podle plánů K. I. Dientzenhofera ad), dnes s atrakcí „Březenského draka“, vyřazeného kolesového rýpadla řady KU 800, vyrobeného kdysi v Prunéřově a od roku 1979 provozovaného do roku 2010 v tušimickém komplexu (elektrárna Tušimice II, jejíž chladící věže a bílý dým z nich nás provází po celou dobu exkurzního pobytu, je odtud vzdálená odhaduju tři kilometry, hned vedle je pak jeden z velkých lomů, Nástup). Říkám si (a vzpomínám přitom na Václava Cílka), že by vlastně celé to průmyslové téma bylo rovněž zajímavé jako námět pozornosti poznání.

Poslední den (v původním programu ve čtvrtek) Louny (jsou to samá královská města), vyhrazený čas je dopoledne, prohlídku začínáme „odzadu“, tj. u dnešní Billy (dříve zdejšího mocenského ústředí) na protáhlém Komenského náměstí směrem do centra, tedy po Pražské ulici kolem základní školy, za odbočkou do Vrchlického ulice (stále ale po Pražské) rodný dům básníka Jaroslava Vrchlického, resp. nový dům, který stojí na jeho místě, s bustou (dům čp. 103), informace o rodině Hilbertových (na s Pražskou ulicí paralelní Hilbertově se nachází synagoga), tj. Jaroslavu Hilbertovi, zakladateli psychologického dramatu, jeho bratrovi Kamilovi, architektovi, autorovi dostavby Svatovítské katedrály (též otec Petr Pavel H. byl advokát a starosta města), krátká odbočka k Vrchlického divadlu (kde je z boku galerie, kde Miloši Šejnovi zahajoval před časem výstavu tenkrát ještě ředitel divadla Vladimír „Lábus“ Drápal), a poté k Mírovému náměstí (Informační centrum si Alena tentokrát neodnesla, chtěla tam jít později a pak bylo přes poledne zavřeno), a kolem Oblastního muzea až k Žatecké bráně a zpět kolem dominanty města, kostela sv. Mikuláše, díla slavného Benedikta Rejta, jehož jméno nese také jedna z nejmodernějších galerijních prostorů u nás.

Bylo přece jen trochu času, takže („místo oběda“, nakonec jsme ale zvládli alespoň cukrárnu na náměstí) jsme zašli právě do Galerie Benedikta Rejta. Byl to dobrý nápad, právě zde totiž probíhala výstava Voda, takže to pro mě představovalo mimo jiné i zajímavý kontext právě s Milošem Šejnem, jehož samostatná výstava Aqua v Hradci Králové právě rovněž běží. Miloš je zastoupen videosekvencí Pramen (pěkná je konfrontace s protilehlým obrazem Jaroslava Panušky), ve čtyřech patrech pak je instalována jednak výstava Obrazy – plastiky – projekce (23. 3. – 11. 9. 2022), o dvě patra pod základní úrovní pak Aquarium Vladimíra Buriana (od 20. 5.) světelná site specific instalace, a nejníže pak Laboratorium, uvedené v anonci slovy „Třetí částí výstavy s názvem LABORATORIUM se dostáváme do samého středu nového vědění o vodě. Diana Siswartonová – expertka a propagátorka – ukazuje zcela nový pohled na tento fenomén, neboť přes dvacet let sleduje světové vědecké výzkumy fyzikálních vlastností vody a jejich aplikace. Její vodní LABORATORIUM umisťujeme do nejhlubších podzemních prostor galerie. Bude místem interaktivních her s vodou i prostorem pro edukaci.“

Nakonec byla návštěva příjemná i v ostatních ohledech, dole jsem se dal do řeči s ženou, jak se ukázalo rovněž vystavující, Marianou Alasseur (roz. Látalová), právě včera prý skončilo (již desáté) setkání výtvarných umělců, přátel Zdeňka Sýkory v Počedělicích, dokonce mi uvařila i kávu a poseděli jsme chvíli u stolku nedaleko pokladny. Takže už druhé překvapení ze setkání, jaké nemůžete naplánovat. V nejnižším patře citát Lao´ Tse o zranitelnosti vody, na stránkách galerie výstava uvedena citátem Gastona Bachelarda. Pobýváme v nejvyšších patrech kultury. V Galerii města Loun vystavoval Václav Malina, to už jsem si ale musel nechat ujít.

Pozoruhodná část dnešního dne byla návštěva proslulého chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Mostu, přemístěného v roce 1975 z původního místa na nové. Vzpomínám na onu událost, komentovanou v médiích, mám dojem, že jsem viděl i úvodní dokumentární film, který podrobně zachycuje unikátní přesun po zboření původního města, pod nímž se nacházely sloje uhlí a z něhož se zachovala právě jen tato stavba. Dnes je to vlastně solitérní stavba s rozměrným parkem a parkovištěm nedaleko zatopeného hnědouhelného dolu, dnes Jezera Most, vzniklého jeho rekultivací, v plánovaném rekreačním prostoru (další jezera: Matylda, Benedikt). Aleně se ve filmu líbil dokonce ještě „odstrojený“ prostor chrámové lodi s unikátní klenbou, já jsem si vzpomenul na jiné stavby na světě, které doznaly takovéhoto přemístění. Kostel vystavěný po požáru města roku 1515 (setkáváme se s ním, podobně jako s morem, skoro všude), dílo dle plánů Rejtova žáka Jakuba Heilmanna ze Schweinfurtu, byl pro veřejnost na novém místě otevřen od roku 1988, ale restaurátorské práce ještě pokračovaly. Místní průvodce zdůraznil polychromované výjevy ze Starého a Nového zákona na poprsí empory, která je charakteristickým prvkem architektury kostela (je přístupná po širokých schodech, v jejím prostoru je výstava z historie).

Podobně jako na jiných místech (podobné možnosti na zámku Červený Hrádek, tam možné konat též konference, rauty firem atd.) má provozování kostela i ekonomickou stránku. Vstup do kostela s výkladem Kč 160,– , výstup na věž (zvlášť) 80, –, svatba v kostele v trvání jedné hodiny úhrn položek 12 100,–, každá další hodina 1000, – (bez DPH), za varhany na svatbě 1 200, – , komornější svatba v kapli Svatého Ducha 7 260, –.

Poslední položkou celého programu (na původním plánu ve čtvrtek před kostelem) byl výstup na hrad Hněvín. Zdůrazňuju výstup, jedná se o strmý kopec, a ačkoli až nahoru vede silnice, řidič (jinak veskrze ochotný) nevyjel z obavy z komplikací ani na parkoviště v polovině cesty. Obdivoval jsem některé účastnice ve vysokém věku, postižené či s dvěma holemi, že (třeba i s podporou někoho z rodiny) vyšly až na vrchol, v tom úmorném vedru.

A opět pozoruhodná historie. O objektu jsou zmínky (kromě dřívějších archeologických nálezů) z 13. století (za Přemysla Otakara II.), tedy v době, kdy osada Most byla povýšena na město (přestavba z dřevěného hradiště pravděpodobně na kamenný hrad pravděpodobně již ve 12. stol.), za husitských válek hrad nedobyt, ale po třicetileté válce, v polovině 16. století, byl zbourán a dvě stě let zde zůstala pustá Zámecká hora. Teprve ke konci 19. století se začalo s prvky obnovy (restaurace, přenesena ze zámku Jezeří – také osudové dění, mám před očima poslední záběr filmu Hastrman, napodobenina Eiffelovy věže, kterou vzápětí strhl silný vítr, v roce 1896 německý Spolek přátel Zámecké hory, znovuvybudování objektu (ovšem dle dobových představ). A další uzavření chátrajícího objektu v 60. letech (hrozilo zřícení některých částí) a pak – paradoxně jediný objekt (kromě vilové čtvrti pod ním) v Mostě, který nebyl zbourán při demolici města. A konečně nová rekonstrukce 2000–2001 (Kudy z nudy hovoří také o létech 2020–2022) a dnešní využití jako hotelu, restaurace, vyhlídkové věže a hvězdárny (byla vytvořena v sedmdesátých letech).

Spektakulární přítomnost anglického alchymisty, dobrodruha a podvodníka Edwarda Talbota (Kellyho) za doby Rudolfa II. (známe ho ale také z Třeboně, paní Lída hovořila mimo jiné o jeho údajně chybějících uších) je pak impulsem pro posílení atraktivity místa, jestliže se zde koná v červnu Den magistra Kellyho. Jen tuším, proč před několika lety uváděné vstupné do hradu bylo zrušeno a ponecháno jen pro tuto komůrku s velkou reklamou (včetně videí) na internetu, případně na věž (kde to nikdo nehlídal, ale žena tam pochopitelně tuším tu dvacku dala). Časově oznámená rekonstrukce (splněn čas?), hvězdárna v roce 2022 uzavřená (dnes součástí Teplické hvězdárny), stejně tak i možnost ubytování a restaurace, k dispozici je pouze stánek atd.

Pozoruhodný je shora rozhled na geometrii nového Mostu, uvědomení si charakteru krajiny s všudypřítomnými zásahy, přesuny, průmyslovými prvky – a v tomto případě i hluku z motorových vozidel odněkud zdola (Tankodrom v oblasti Souše, kam bychom sešli, kdybychom se na rozcestí pod parkovištěm vydali opačným směrem, než jímž jsme ze sídliště Zadražany přišli (silnice je označena jako Hradní, na mapě vidím jméno kempu Matylda, to je i ono shora zmíněné koupání).

Nu tak to bychom měli. Zítra po snídani odjezd, díval jsem se v minulých dnech, kde je benzínová pumpa, při děsivé aktuální ceně blížící se padesáti korunám bych při stavu nádrže dojel tak do Mladé Boleslavi, ale teď večer ještě hodnocení, které je součástí pravidel EXODu. Já jsem oslovení být v tříčlenné komisi odmítl s poznámkou, že bych nemohl nebýt kritický, a delegoval jsem funkci na Alenu, která má v tomto ohledu zkušenosti (i se odpoledne postarala o vybrání drobné částky od účastníků na bonboniéry pro pana vedoucího, průvodkyni a kuchařky, které si to opravdu zasloužily.

To je standardní průběh, rituál zakončení EXODu, který má určité směrnice a právní povahu, tj. je organizován odborovou organizací učitelů (ČMOS školství), a také stanovené určité obsahové cíle (které se v průběhu let měnily, jak se dočteme ve sborníku 60 let EXOD, 2016; letos to je 66. ročník), vedení seznamuje na závěr hodnotící komisi s účetnictvím atd.. Víceméně jsem očekával, že (jakkoli by bylo co dále rozvádět), nebyly žádné připomínky a v tomto ohledu tedy, jak mi Ivan Spálenský říkal, když mě ráno oslovil, „to bylo formální“, na druhou stranu chápu, že je to určitá společenská chvíle, s níž tento postoj souvisí, ale také česká nátura (mám, byť nepatrné, zkušenosti s průvodcovstvím německých klientů, takže vím, o čem mluvím).

Jaké je tedy ale moje hodnocení (řečeno s nadsázkou, ale zároveň zcela vážně)? Jestliže se znovu odvolám na řečený sborník (článek Jana Berana Historie EXODu aneb Jak to všechno začalo, s. 2–4), bylo zřizování exkurzně vzdělávacích základen vždy záležitostí „aktivních a zanícených učitelů“, vycházející z původní myšlenky „učitelé sami sobě“. S tím souvisel ostatně i nekomerční charakter celého podniku, který podle pravidel nesmí být ziskový, a pro učitele, dlouhodobě finančně podhodnocené (ještě někdy v roce 1988 jsem měl jakožto středoškolský učitel nižší plat než byl celostátní, o srovnání s platy vysokoškolskými už vůbec nemluvě), představoval cenově dostupné trávení prázdnin, obvykle s vysokou poznávací hodnotou (v článku čteme, že se v šedesátých létech výrazně změnila činnost na exkurzně vzdělávací, naopak od devadesátých let byl položen akcent na rekreační (od osmdesátých let byly zřizovány i základny pro rodiny s malými dětmi, jak jsme sami zažili v Jedovnici či v Prachaticích), došlo k monotematickým specializacím (turistika, cyklistika, vodáci, historie etc.). Tohleto obrovské nadšení zaznamenávám třeba i v Sobotce, kde byly od počátku propojen festival Šrámkova Sobotka a základna EXODu, jak vzpomíná Marie Sekerová, která „slouží“ obojímu od roku 1964 (první ročník se konal 1957) dodnes.

Finanční posun v ceně exkurzního pobytu jsme zaregistrovali při jednom EXODu, který byl záležitostí podnikatelské aktivity jedné dámy na začátku devadesátých let a úhrada za pobyt skokově vzrostla. I tak jsme byli jsme smířeni s nižším ubytovacím standardem v internátech a hromadným stravováním ve školních jídelnách, vyvažovaných vždy maximální ochotou a vstřícností, kvalitně připraveným a realizovaným programem, zaznamenávajícím i dobové tendence (přeshraniční spolupráce Česka a Německa a výlety do německých měst např. na EXODu v Chebu, pořádaných dr. Jiřím Michalem, mimořádnou osobností v oboru, jak ostatně dokládají jak fakta v uváděném sborníku, tak řada dalších příspěvků, dohledatelných na internetu, podobné cesty do rakouských měst a hor na exkurzní základně v Českých Budějovicích), mimořádnou odbornou úroveň měl i pobyt v Břeclavi, kde se angažoval regionální historik Miroslav Geršic, jenž nás vodil po klíčových místech historie, například národnostních hranicích či hranicích územních změn po rozpadu Rakouska-Uherska, archeologických lokalitách atd..

Je tu samozřejmě ona úvaha, související i s budoucími osudy EXODu, jenž to neměl v minulých letech lehké (dr. Michal v jednom z článků vyjadřuje víru, že tato činnost má budoucnost a nadšenci vytrvají), na počátku devadesátých let hrozilo zhroucení celého konceptu, postupem času se s novými možnostmi zájem odklonil k jiným způsobům trávení třeba rodinné dovolené, mnozí jistě zvažují výhody a nevýhody takto skupinově organizované aktivity, mladší využívají zmíněných aktivnějších forem (sportovně zaměřených, cyklistika, voda, ale i tradiční turistika má své místo), ovšem na druhé straně populace učitelů stárne (většina nás zde byli důchodci, několik mladých bylo vlastně „doprovodem“ babičky a podobně).

Byl jsem – poučen zkušeností z jičínského pohádkového festivalu, na kterém jsem se tak trochu podílel – pro to, vyvázat se ze zneužívání národněobrozeneckého mýtu nadšence, který ochotně dělá všechno zadarmo (učitelé měli léta tak bídný plat, protože se – kromě výhrady, že přece mají prázdniny – s nimi hrála karta o jejich „poslání“, za jehož naplnění není třeba odměny, podobný byl souznějící mýtus chudého umělce, poukazující na bídný život Boženy Němcové). Bylo mi zřejmé, že zvláště u podniků větších rozměrů (a festival Jičín – město pohádky se časem rozrostl do celorepublikového dosahu) je nezbytná profesionalizace, jakkoli v některých oblastech byl nakonec funkčnější zapálený amatér než profesionál, tedy podnikatel, který se za profesionála jen vydával a mnohdy neuměl nic, měl jen patřičné sebevědomí (s takovými jsem se také setkal). To je jeden z úběžníků mé úvahy, v níž figuruje také vědomí (jak jsem slyšel i nyní), že „to nikdo nechce dělat“, pořadatelé řady chválených základen, fungujících po desetiletí, postupně s věkem odcházejí, na druhé straně tu probíhá tak pronikavá proměna reality, jako nikdy předtím, a je otázka, co z této proměny by mělo (a co naopak nemělo) vstoupit do aktuální podoby EXODu. Tento náš letošní výlet jednu takovou podstatnou proměnu odráží a připravený pobyt na Žatecku a Lounsku je jejím zrcadlem.

Pohled na mapu základem EXOD ČMOS ČR (s. 18, na jiném místě je mapa základen na Slovensku, orientovaných především na horské oblasti) mi potvrzuje základní posun v obraze regionu a jeho zachycení jako tématu exkurzních základen, jak se o tom ostatně zmínil i Ivan Spálenský, když mi řekl, že pochopil, že tato místa už nejsou tím, co bývaly ještě někdy před deseti lety, a že se tedy v jedné chvíli spojil s Jiřím Sixtou, odborářským činovníkem, a coby kamarádi začali organizovat právě exkurzní základny v této části země. Podíváme-li se na řečenou mapu, zjistíme, že v sousedních krajích v době 60. výročí organizace bylo skoro vždy několik základen (Liberecký kraj: Novoborsko / Lužické hory, Českolipsko / Máchův kraj, Středočeský: Rakovník, Hořovice, Benešov / Podblanensko, kromě toho samotná Praha čtyři kulturní a turistické základny, Královéhradecký: Jilemnice, brána Krkonoš, Sobotka, Za krásami Podorlicka, Jihočeský a Jihomoravský kraj dokonce šest základen, rozlohou menší Karlovarský pravda pouze jednu), v Ústeckém kraji byla v tomto roce otevřena pouze jediná, pochopitelně s tradičně atraktivním programem  Česko-saského Švýcarska. Otevření základen EXODu v tomto regionu (lze sledovat i jednotlivé kroky, viz odkazy pod textem) bylo tedy cosi novátorského.

Orientace na historii, daná osobou průvodkyně, která žije vášní pro svůj koníček a svůj region, nicméně ve vzorci snu o minulých letech (což je trochu paradoxní vzhledem právě k aktuální proměně, ale samozřejmě dává určitý rozměr pohledu právě i na tyto proměny oblasti, kterou i já jsem vnímal v době někdejších chmelových brigád jako místa určeného k vytěžení a obohacení se v prostředí, k němuž přistěhovalci neměli žádný vztah a nechali místo, ve kterém žili, dále chátrat, a nyní rozkvétající v intencích někdejšího kulturního bohatství), ale také předpokládaným zájmem seniorské generace, je samozřejmě určitým limitem, s nímž bylo třeba se vyrovnat (až komický byl výklad vždy na rušných místech do spartakiádního megafonu, zatímco bylo jistě možné mnohé sdělit za půl hodiny cesty autobusem), teprve nyní si promítám video o nábřeží Maxipsa Fíka v Kadani a procházím celou řadou tipů na výlety, pro něž by – ovšemže také jen jako částečný důvod – byla omezením více než třicetičlenná skupina seniorů.

Pro mě byla nakonec tato podivuhodná cesta – kromě zmíněného poznání proměny – vybočením z práce na aktuálním dlouhodobém tématu, a tedy i určitým osvěžením, a možná i jedním krůčkem ke zlepšení zmíněné narušené kondice. K tomu pár pozoruhodných zážitků, úvaha, zda bych to vše zvládl v jiném formátu (nějaké jiné ubytování, nutnost předchozí přípravy, ježdění autem etc.) a zda bych, kdybych předem věděl, jak bude tento EXOD probíhat, bych volil ano či ne, není v tuto chvíli na místě. Srovnávat s desítkou těch předchozích rovněž nebudu, ovšemže byly nesrovnatelně lepší, ale nemá to smysl. Jsem, jak jsem již někde v úvodu řekl, v zásadě spokojen, setkali jsme se se vstřícností a ochotou, program byl v úhrnu naplněn, bylo zde několik věcí, které opravdu stálo za to vidět, jídlo bylo moc dobré, takže… – jakkoli je třeba dát si pozor (abych přece jen neopustil úplně onu groteskní rovinu): dvě hodiny poté, co jsem začal psát tento komentář, mi na monitoru vyskočila zpráva („před 4 hodinami“), že v Jakubově na Karlovarsku se zřítila část budovy porcelánky. Pravda, i když je to tak trochu v kraji, od Podbořan (a už vůbec od Jičína) je to přece jen daleko.

P. S. A ještě jeden kotrmelec – oproti chvílím před čtyřmi dny, kdy jsem se pustil do tohoto komentáře, a zmíněné události v Jakubově – když jsem šel před chvílí ještě dělat poslední opravy, vnoučata (jsou tu na návštěvě) se koukala na Zprávičky na dětském TV kanále, kde ukazovali, jak pro zvířata, kterým moc nesvědčí horka tento týden, děti připravily sněhové ochlazení: v ZOO v Chomutově.

Poznámky a odkazy

EXOD 2022, seznam základen
https://skolskeodbory.cz/sites/skolskeodbory.cz/files/downloads/1645540102/exod_2022_-_seznam_zakladen.pdf

Pohled do historie tohoto vlákna EXOD (2019), nová základna Lounsko a Dolní Poohří, ubyt. Domov mládeže Louny
https://www.tydenik-skolstvi.cz/wp-content/uploads/2020/08/2019-TS05.pdf

Ubytování: Škola a domov mládeže v Podbořanech (z geneze, nová budova/areál 1985, sloučení gymnázia a odborné školy s maturitními a tříletými učňovskými obory 2012) https://www.gsospodborany.cz/    

Podbořany, historie a památky, https://www.e-region.cz/destinace/podborany-historie-a-pamatky

Židovský hřbitov v Letově, https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDidovsk%C3%BD_h%C5%99bitov_v_Letov%C4%9B ,
https://www.hrady.cz/zidovsky-hrbitov-letau-leedau?destroyAdvSession=true (starší text, dle něhož je hřbitov, téměř za 2. světové v álky zničený, ještě neupravený, stávala tu prý i synagoga)

Žatec, krátký okruh, https://www.muzeumzatec.cz/prochazkove-trasy-mesta.html , další  https://www.muzeumzatec.cz/stred-mesta.html, pivovar
https://www.zateckypivovar.cz/historie

Výstižně a kompaktně je popsáno to, co jsme viděli a o čem paní Lída referovala, v jednom „tipu na výlet“ na adrese https://www.turistika.cz/vylety/zatec-prochazka-nejen-historickym-centrem-mesta-piva-a-chmele/detail , kde je vedle galerie fotografií postižena historie královského města Žatec i podrobnosti o onom okruhu, který jsme i my absolvovali. U jedné z fotografií je komentář o informačních deskách na fasádách jednotlivých domů, posteskl jsem si, že jsem v Jičíně o něco podobného marně usiloval (novináři se na mě vrhli, že chci utrácet peníze daňových poplatníků, zatímco jsou rozbité chodníky – ty na některých místech a silnice ve městě jsou ovšem rozbité dodnes).

Život a smrt Maxmiliána Hošťálka, Milada Krausová, Bohumil Roedl, muzejní podcast
https://www.muzeumzatec.cz/files/maxmilian_hostalek/muzejni-podcast-3.dil-zivot-a-smrt-maxmiliana-hostalka.mp3

Komentáře k Chrámu chmele i piva z trochu jiné strany, než z té zářné:
Žatecký zpravodaj, 2020, č. 7,  https://www.mesto-zatec.cz/e_download.php?file=data%2Feditor%2F327cs_2.pdf&original=Zprav%200722.pdf&fbclid=I wAR2EncXn2ZBfyIGAi4ObelwYMGuKwZhOU7GBNG0yehH-3ZHMwkjpvRMcgIk
Zmínka o opilém zastupiteli v článku K. Krčmárika: jedná se o starostu Ericha Knoblaucha (ODS), jenž opilý v roce 2008 havaroval. Problémy ale v Chrámu chmele i piva jsou dlouhodobé (viz další výběr zdrojů, dohledaných během deseti minut).

Chrám chmele i piva, další problémy, 2013
https://sever.rozhlas.cz/zastupitele-zatce-budou-jednat-o-pokute-za-chram-chmele-a-piva-6896059 ,
a 2020
https://www.idnes.cz/usti/zpravy/zatec-chram-chmele-odvody-dluh.A200529_550309_usti-zpravy_pakr
rezignace ředitele Ondřeje Baštýře, https://www.ohremedia.cz/clanek/10351-mozny-dluh-chramu-chmele-resi-interni-audit-reditel-organizace-ondrej-bastyr-podal-rezignaci

Kavárna Mlsná koza
https://mlsna-koza.cz/

Novinky v Dolním Poohří, březen 2022,
tiskovina Destinační agentury Dolní Poohří, s. 3 článek Žatec městem muzeí, který pojednává o Mederově domě na náměstí 5. května (před otevřením, zatímco Žatecký zpravodaj vyšel v době, kdy Mederův dům byl otevřen veřejnosti). Několikaletou kompletní rekonstrukci a nabídku komentuje předseda spolku Petr Antoni, zmínka je o bylinkářce, žatecké rodačce Marii Treben (kniha Zdraví z boží lékárny), pobytu mistra Jana Husa v Žatci roku 1412, a také o loňském otevření Muzea pivovarnictví v měšťanském domě č. 85, dále zmiňuje otevření vyhlídkové věže radnice s novou expozicí o historii města, Chmelařské muzeum v sousedství Chrámu chmele a piva, recesistické Muzeum Homolupulů i Regionální muzeum K. A. Polánka (tři budovy). V Mederově domě je i Labyrint času (zdá se, že labyrint je motiv, který nějak v Žatci aktuálně rezonuje – a já nemohu nemyslet na bludiště chodeb v naší ubytovně. Informace o výletech na adrese www.dolnipoohri.cz.

Jan ze Žatce, Oráč a Smrt, https://mluveny.panacek.com/rozhlasove-hry/3723-orac-a-smrt-199.html , u článku proklik k německému textu Ackermann aus Böhmen
Emil Viklický, Oráč a Smrt , https://www.novinky.cz/kultura/clanek/orac-a-smrt-v-opernim-havu-246200 , nahrávka https://www.youtube.com/watch?v=lc83AjhTFWk

Vrch Rubín, jeden z tipů dějiště dávné bitvy
https://www.novinky.cz/vase-zpravy/clanek/je-vrch-rubin-u-podboran-tajemnym-wogastisburgem-hradistem-kupce-sama-40319874
https://www.turistika.cz/vylety/hradiste-a-rozhledna-rubin-podborany/detail

Kadaň, https://kadan.eu/
Františkánský klášter Kadaň
https://www.klaster-kadan.cz/

Zámek Krásný Dvůr, https://www.zamek-krasnydvur.cz/cs/o-zamku/zamecky-park

Zámek Červený Hrádek, https://www.zamek-cerveny-hradek.cz/historie-zamku/

Louny, https://www.mulouny.cz/ , https://www.louny.eu/ , https://cs.wikipedia.org/wiki/Louny

Rodný dům Jaroslava Vrchlického
https://zatecky.denik.cz/zpravy_region/fotografie-ukazuje-jak-vypadal-rodny-dum-basnika-jaroslava-vrchlickeho-20171005.html

Sýkorovy Počedělice
https://www.zdeneksykora.cz/?s=udalosti&id_udalost=53 (zde zmíněny i souvislosti, které uvádím i já v textu)

Galerie Benedikta Rejta Louny
https://www.gbr.cz/

Kostel Most
https://www.kostel-most.cz/cs/informace-pro-navstevniky/prohlidkove-okruhy/6033-kostel

Hrad Hněvín
https://www.mesto-most.cz/hrad-hnevin/d-4413
Alchymistická dílna magistra Kelleyho
https://www.imostecko.cz/dilna-magistra-kelleyho/

Další materiály (tištěné), které jsme si přivezli

Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Mostě, „gotický skvost severních Čech“, NPU

Oltářní obraz J. Kramolín (jako v Jičíně sv. Jakub), Jakub Heilmann ze Schweinfurtu, po jeho smrti polír Jiří z Maulbronnu, „kameník zasvěcený do architektových plánů“, www.kultura-kadan.cz

Brožurky Na vlně zážitků po Dolním Poohří (registruji čtyři), řada námětů, Krušnohorská pivní stezka, spojující tuším patnáct pivovarů u nás a v Sasku, Doupovská dráha - www.doupovskadraha.cz  a další náměty.

Na řadě míst inzerováno Bezručovo údolí, u Kamencového jezera Zoopark Chomutov, Železniční depozitář pražského Národního technického muzea, rokokový zámeček Stekník, naučná stezka Loučná pod Klínovcem aj.

Celá hromádka materiálů k Chomutovu – Zažijte Chomutov letní / sezóna 2022 (770 let města Chomutova) (kalendář akcí, jednotlivá místa), Procházka městem a jeho historií (Komentované prohlídky historickým centrem Chomutova), Chomutov / Historické centrum, Chomutov / Bezručovo údolí

Druhá hromádka „skládaček“ Dolní Poohří – Krásnodvorsko, Podbořansko, Pětipesko, Petrohradsko, Postoloprtsko (vždy nějaký podtitul, třeba Petrohradsko – Toulky Dolním Poohřím s… Heřmanem Černínem z Chudenic.

Materiály s rámcem Ústeckého kraje (v jeho západní části se nachází oblast našeho EXODu), to už je ale přece jen trochu jiná kapitola. Mnohé jsem v těchto poznámkách vynechal, to by musel být samostatný článek, využívající nyní jen zběžně provedené rešerše aktuální nabídky, nebo ale další cesta, která by „dohnala“ aspoň něco z toho, co by mě zajímalo.

Mapka ke komentáři o nové atraktivnosti oblasti Lounska a Žatecka ve výročním sborníku EXOD – tato část v roce 60 let existence EXODu prakticky nebyla – viz mapa s. 18
https://skolskeodbory.cz/sites/skolskeodbory.cz/files/galleries/soubory/1501766913/almanach_exod.pdf

V Jakubově na Karlovarsku se zřítila část objektu bývalé porcelánky (https://www.msn.com/cs-cz/zpravy/dom%C3%A1c%C3%AD/v-jakubov%C4%9B-na-karlovarsku-se-z%C5%99%C3%ADtila-%C4%8D%C3%A1st-objektu-b%C3%BDval%C3%A9-porcel%C3%A1nky/ar-AAZDVD9?ocid=msedgntp&cvid=99fd8a7f89614c79a25c978a84958d0e

Rozloha chmelnic v historii…
https://zemedelec.cz/plochy-ceskych-chmelnic-nejnizsi-od-roku-1871/
… a v roce 2020
https://eagri.cz/public/web/ukzuz/portal/trvale-kultury/plochy-chmelnic-04-2020.html