Evropa / Lars von Trier

Evropa / Lars von Trier
Z německého archívu

V Německu šel proslulý film dánského filmového režiséra 27. června 1991. Dnes i u nás kultovní tvůrce mezitím natočil celou řadu dalších pozoruhodných filmů, tento drobný příspěvek vychází z dobového tisku, TV Magazinu (TV Stern), který film vidí ze specifického úhlu. Komentář jej uvádí otázkou: Film nebo sezení hypnoterapie? K monotonnímu rachocení kolejí odpočítává sugestivní hlas od jedné do deseti, při posledním čísle se prý ocitneme v Evropě. Film ale není o Evropě, nýbrž o Německu v roce nula. Zve k temné cestě krajinou s troskami staveb a duší, cestě do propasti lidské existence. A zároveň reflektuje německý filmový expresionismus Fritze Langa či Friedricha Wilhelma Murnaua. Více než jindy vyžaduje tento film schopnost ponořit se do světa obrazů a zvuků. Pokud se to podaří, nabídne „Europa“ vzrušující a vzácné vizuální zkušenosti. Děj filmu pojednává o mladém Američanovi z Německa Leopoldu Kesslerovi (Jean-Marc Barr), který přichází do poválečného Německa, aby zde zakotvil jako průvodčí lůžkových vozů. Kessler je nevinný snílek z rodu Parcifala, Camusova Cizince či Kafkových hrdinů. Na svých nočních cestách se propadá stále více do reality, které nerozumí. Přichází do kontaktu s ředitelem železnice Hartmannem, zamiluje se do jeho dcery (Barbara Sukowa) a uvízne v léčce nacistické organizace Werwolf.

Stejně jako u jiných von Trierových filmů ale i zde platí (jak říká sám tvůrce), že příběh je jen záminka, jakýsi průvodce universem obrazů. To se týká i filmu „Prvek zločinu“, prvního dílu trilogie, natočeného v roce 1984, jímž začínají toulky po našem kontinentu, pokračující v druhém dílu Epidemic z roku 1987. Vlastně je každý nový film zároveň filmovým experimentem, filmař přes sebe klade až sedm vrstev obrazu, kombinuje různá osvětlení, daleké a blízké záběry, barevné detaily za černobílém pozadí atd. Nejúčinněji se to daří ve scéně, kdy si železniční magnát Hartmann ve vaně podřeže žíly: Kamera je pod vodou, celý obraz je černobílý až na proudy krve, které se řinou z tepen a vytvářejí ve vodě dynamické obrazce. Vodou je Lars von Trier fascinován i v řadě jiných případů. Ještě zřetelnější je pak pandemonium jeho fóbií, režisér, který uctívá Alfreda Hitschcocka hovoří o klaustrofobii a závratích, k nimž přistupuje svým filmy jako k autoterapii. Pohyby kamery a záběry v nitru se mu daří přenášet pocit úplné dezorientace i na diváka.

Přitom je to takřka politická metafora toho, kam až vede cesta člověka, jehož obrazem je zničená Evropa roku 1945.

https://de.wikipedia.org/wiki/Europa_%28Film%29
https://www.csfd.cz/film/9392-evropa/