Evergreeny ke konci roku / Zasněné tóny trubky a varhan

Evergreeny ke konci roku / Zasněné tóny trubky a varhan
České doteky hudby 2017

Kostel sv. Šimona a Judy, 30. prosince 2017, 19.00

Miroslav Kejmar – trubka
Aleš Bárta – varhany

Věrní návštěvníci festivalových koncertů Českých doteků hudby, ale i regionálního Dvořákova festivalu (organizovaného rovněž hudební společností České doteky hudby), kde dvojice předních českých interpretů již několikrát vystupovala buď společně, nebo ale také – v případě Aleše Bárty – coby partnera jiného vokálního interpreta, zcela jistě věděli, na jaký koncert se předposlední den v roce chystali. Výraz „zasněné tóny“ se totiž coby osvědčená „značka“ opakuje právě v názvech koncertů těchto interpretů.

Přestože to jsou vlastně „jen“ dva nástroje, je zvukový prostor, který vytvářejí, monumentální snad jako při velkém symfonickém tělese, kostel sv. Šimona a Judy, rovněž opakovaně místo koncertů festivalu ČDH, tuto atmosféru umocňují a zároveň zniterňují. V programech koncertů Miroslava Kejmara a Aleše Bárty se opakovaně střídají sólová čísla varhan s melodiemi trubky v jejich doprovodu a tak tomu bylo i tentokrát. Přitom stylově lze, jak už jsem v jedné recenzi z minulých příležitostí zmínil, propojit muziku starší i novější, barokní i dnešní populární (příkladem, který jsem uvedl do anotace, je Adagio, které je připisováno italskému skladateli 18. století Thomassu Albinonimu, ale ve skutečnosti vychází pouze ze zachovaných fragmentů melodií, které se dnes staly součástí kulturního dědictví v podobě skladby muzikologa Rema Giazotta, ale nahrála je s velkým úspěchem nizozemská kapela Ekseption). Síla melodie překračuje hranice staletí.

Možná v tuto chvíli nebude od věci po čase připomenout jména obou protagonistů večera, právě proto, že se zdají tak samozřejmá. Miroslav Kejmar, někdejší sólový trumpetista České filharmonie, je legendou z doby působení v tomto prvním symfonickém tělese za časů Václava Neumana. Bez něho si nebylo možné představit trubková sóla např. v Mahlerových nebo Brucknerových symfoniích. V nahrávkách, pořízených šéfdirigentem ČF Václavem Neumannem, slyšíme jeho nezaměnitelný a kultivovaný tón, zmiňuje jeden rozhlasový pořad o tomto umělci a dále pokračuje: Vystupoval v komorních žesťových souborech a spolupracoval se souborem Pražských žesťových sólistů, který spoluzaložil. Jako sólový hráč je známý nejen v Evropě, ale i v Japonsku a dalších zemích, má přátele mezi předními muzikanty po celém světě. A můžeme ještě připojit příznačnou poznámku, že Miroslav Kejmar začínal v dětství nikoli s trubkou, ale s houslemi coby svým nástrojem. A právě to může podpořit vysvětlení jeho charakteristické klenuté melodie, příznačné pro tohoto umělce, které z mého pohledu představují právě onen propojující prvek hudby různých staletí a stylů na Kejmarových koncertech.

Samozřejmě těmito několika řádky mohu přinést jen střípek z toho, jak by bylo možné umělce představit a totéž ve stejné míře platí o Aleši Bártovi. Mohl bych na předchozí navázat „japonským kontextem“, Aleš Bárta je totiž umělcem, jenž před více než dvaceti lety natočil pro japonskou nahrávací společnost Pony Canyon album s výběrem Bachovy tvorby, která získala cenu „CD roku“. Následovala cenná nahrávka kompletu celého Bachova varhanního díla (16 CD). Po čase se tato nahrávací společnost přestala věnovat klasické hudbě, ale pan Ezaki založil novou společnost Octavia Records, s níž Aleš Bárta realizoval celou řadu dalších nahrávek s českými sólisty na dechové nástroje (R. Baborák, J. Halíř), a též – tři alba s Miroslavem Kejmarem. S jinými japonskými společnostmi pak nahrával řadu dalších zajímavých projektů, jako byla varhanní verze Dvořákovy Novosvětské symfonie, vedle varhanních skladeb českého klasika, ale i dalších hvězdných jmen jako L. Janáček či B. Martinů, ale i třeba J. Brahms.  Aleš Bárta pak s obdivem hovoří také o japonských koncertních sálech a o tom, že když se vrátí z koncertního turné v Japonsku, má „čisté podrážky varhanních bot“.

Pro Aleše Bártu je tedy J. S. Bach jméno symptomatické a první polovina programu v pražském kostele sv. Šimona a Judy se nesla pak skutečně v duchu barokní hudby. Po Händlově úvodním oslavném Gloria in excelsis Deo zazněly dvě varhanní skladby českého starého Mistra Bohuslava Matěje Černohorského, Toccata C dur a Fuga a moll, a poté se umělci vrátili k německému skladateli, jehož dílo proslulo především díky jeho anglickému pobytu, v jeho Largu.

Možná bychom se na tomto místě opět mohli na okamžik zastavit, tak jako u údajné melodie Albinoniho. Skladba, kterou známe pod prostým názvem, označujícím v hudbě velmi pomalé tempo (tento způsob není neobvyklý, máme takto zařazenu v běžném vnímání třeba druhou větu Dvořákovy Novosvětské, ale pod tímto názvem vydal album dokonce i jazzový pianista Brad Mehldau), je původně árie „Ombra mai fù“ z  Händlovy tříaktové opery Xerxes (orig. název Serse, HWV40), jejíž děj se odehrává v Persii roku 480 př. n. l.. Takřka zapomenuté dílo oživil zakladatel Händelových slavností v Göttingen v roce 1924 a od té doby patří Xerxes s často uváděným Händlovým operám. Samotnou árii pravda nazpíval již v roce 1920 Enrico Caruso, a stejně jako libreto, jehož historie by vydala na samostatný článek, i okolnosti jejího zařazení do opery představují pozoruhodný příběh. Na ten zde ovšem není místo, za zmínku nicméně stojí alespoň, že v době uvedení zpívali operní árie kastráti (odkaz opět na zmíněnou melodičnost) a že Händel předepsal tempo nikoli „largo“, nýbrž „larghetto“.

A nyní už zpět do potemnělého prostoru pražského kostela sv. Šimona a Judy. Po Händlovi nsledovaly  opět dvě skladby varhanní, tentokrát od skladatele považovaného za jednoho z největších hudebních géniů lidstva, Johanna Sebastina Bacha, Fuga sopra il Magnificat BWV 733 a Arioso. V střídání českých a německých autorů přišel pak na řadu Jan Křtitel Vaňhal se dvěma fugami, totiž g moll a C dur, a poté zmíněné Albinoniho Adagio.

Po přestávce zahájila druhou část večera Ciaccona F dur pro varhany Johanna Pachelbela, známého širší veřejnosti nejspíš proslulým Kánonemv D dur. O šestnáct let starší Dietrich Buxtehude byl vzorem pro Johanna Sebastiana Bacha, který se za ním vydal pěšky z Arnstadtu do Lübecku, ale vlastně i pro celou řadu dalších barokních skladatelů, vedle Händela třeba G. Ph. Telemanna. Buxtehudově Ciacconě, tentokrát e mol (BuxW 590), tedy zcela logicky následovalo Bachovo Pastorale F dur. A nyní už přišla na řadu melodie amerického skladatele George Gershwina Summertime, ukolébavka, napsaná jako první píseň do lidové opery Porgy a Bess, u níž je zajímavé, že ji inspirovala ukrajinská melodie Ой ходить сон, коло вікон (Sen prochází kolem oken). Poté jsme si s potěšením poslechli jazzový standard Errolla Garnera Misty a v závěru pak song ve své době velice populárního zpěváka Paula Anky My Way.

Jak řečeno jinými slovy v anotaci, která je možno zde zopakovat, protože potvrzují sílu melodie,  J. S. Bach, G. F. Händel, W. A. Mozart či Johann Pachelbel na straně jedné, a George Gershwin, Erroll Garner či Paul Anka na straně druhé. Hudba je tedy „namíchána“ jako koktejl slavnostní vznešenosti a populárních melodií, a tedy připravena pro široké spektrum publika. To přijalo tuto hudební nadílku ke konci roku s povděkem a coby podobu rozjímání v posledních dnech před rokem novým. Ostatně slova oné písně kanadského zpěváka, byť zde explicitně nezazněly, hovoří výslovně o jistém předělu - And now, the end is here – a ohlednutím za tím minulým.

Jan K. Čeliš / prosinec 2017
Psáno pro České doteky hudby / Čtení o koncertech ČDH