Eva Hudečková / Veselice

Jako herečka byla Eva Hudečková, znali jsme ji tenkrát ještě jako Evu Trejtnarovou, čímsi jiná než ostatní, uhrančivou krásu provázel v jejích rolích pocit temného tajemství, před nímž by se člověk měl mít na pozoru. A jiná než ostatní je i jako spisovatelka, jíž se stala po boku houslové ikony nejen své generace Václava Hudečka, což zmiňuju nejen v jejím životním kontextu, ale i proto, že na jeho koncertech jsem v zákulisí zaznamenával její přítomnost v jeho blízkosti. Nová svébytnost v knihách má v sobě naléhavost od první chvíle svým slovníkem až barokní vizuality, za níž tušíme tragičnost naturalisticky laděného příběhu, stejně jako v obrazech středověké krajiny v některých černobílých filmech (napadá mě, nevím proč, atmosféra některých Vláčilových filmů). Hned v úvodním odstavci ve mně vzbuzuje tento pocit syrovost zraněné krajiny, vykreslené takto:

„Venkovské usedlosti vypadaly osiřele zpustošené řáděním živlů, na střechách zely jizvy zalátaných ran, ruiny stodol a chlévů ovíjely cáry mlhovin. V troskách zahrad trčely pahýly stromů, ze mě vanul hnilobný pach, na větvích ulpěla jablka jako zpuchřelé kapičky krve. Pole a lučiny strnuly v nehybnosti, lesy sténaly, zraněné v polomech, hladiny vod pokrýval ledový krunýř a ocelově se leskl.“ (s. 5)

Za takovým obrazem můžeme tušit rovněž syrový, tragický příběh, napovídají jej postupně se rozevírající souvislosti postav, jakou je jakožto první se zjevivší Tonka Pometlice klopýtající domů z jarmarku v Orlici, kde prodala své zboží v den svatého Martina, patrona metropole, a její emoce, souznějící s neutěšeným obrazem krajiny, výčitky, proklínání, úzkosti a bázni, a také transcendence k božímu hlasu, který nejen pro Tonku představuje ústřední hodnotový úběžník:

„Bůh volal po nápravě světa, obracel se k ní, vyzval ji, aby unikla ze svého pekla, nabízel jí východisko z bludných kruhů. Dával šanci všem ublíženým, odvrženým, zlolajným i ničemným, poskytl pomoc každému, kdo se nesmířil s údělem vyděděnce a hledal cestu k vykoupení duše. Nabádal ji, aby se postavila proti vlastní zatvrzelosti, zbavila se pout, která si sama nasadila, objevila jádro svého lidství, zdroj pokory a lásky, posvětila jimi svá slova a činy, zapomněla na příkoří, odpustila sobě i jiným, projevila dobrou vůli.“ (s. 9–10)

Prostřednictvím tohoto hlasu, který můžeme kromě poukazu k tradičnímu řádu světa vnímat i jako vnitřní hlas vědomí, případně svědomí, je toto sdělení i narážkou na starší, předcházející události, které budou součástí příběhu, odehrávajícího se v neurčité době, zarámované všemi již naznačenými motivy a stylovými aspekty jako době starší (i když se okrajově objevují i motivy, které by mohly být dnešní), ale zároveň tímto rysem nadčasovosti nabývá charakteru podobenství, tedy epického výtvoru, sdělujícího nějakou moudrost, poznání nějakého životního principu či zkušenosti. Umístění do dávnější minulosti, topos protikladu metropole a venkova, expresívně tvarované postavy či poukazy k mravnosti a víra jakožto základní rámec života nicméně nevylučuje aktuálnost vnímání příběhu jako příběhu současného, našich časů – možná dokonce může být jakýmsi apelem vůči době, vyznačující se neukotveností, reprezentovanou v literatuře postmodernismem s jeho skepsí vůči ustáleným hodnotovým systémům či představě o světě jako určitém řádu. Je tedy i přirozené, že ve tvaru textu, jaký nám autorka předkládá, může zběhlejší čtenář najít rysy, které třeba nacházel v některých tradičnějších literárních podobách – aniž bych to chtěl explicitně srovnávat – jako byl ruralismus či český naturalismus, ale v něm ale vnímat třeba i polohy blízké expresionismu, tedy na jedné straně nejen hodnotově, ale i stylově konzervativní, zároveň s prvky moderního kontrastu. 

O Tonce Pometlici se dozvídáme, že byla ve čtrnácti letech, v důsledku pasti, do níž se rodiče dostali svody metropole (to je téma, které rozpracovala literatura 19. století, u nás ještě třeba Vilém Mrštík) sirotek, což, opuštěná, těžce vnímala, sama na celé hospodářství, zároveň ve víru protikladných emocí, tedy na jedné straně obezřetnosti vůči lidem z Orlice, na druhé zamilovanosti do starosty metropole Kamila Kvítka. To, že Eva Hudečková staví příběh na kontrastech, potvrzuje hned další postava, pochůzkář Pouchle, který svým podbízením a podlým způsobem vyšplhal na velitele trestného komanda a ukáže se jako nejvýraznější zloduch v knize, kdysi se objevil zároveň jako protiklad Kvítka, kterého by Tonka byla náruživě chtěla, zatímco jí „otravné poklony“ skládal Pouchle. V té souvislosti je zmíněna i blíže nevysvětlená událost lokální politické historie, jíž se Kvítek „stal obětí“, tedy jakýsi převrat, v jeho vzorci je pouze nastíněn protiklad Horní a Dolní čtvrti.

Jako kritický poukaz k našim časům může dnešní čtenář číst právě onu atmosféru velkého města, líčenou – v souvislosti s Tončinou obezřetností – následovně: „Orlice byla vyhlášená svou škodolibostí, ňoumům dala šanci prorazit, chytrákům kladla zákeřné pastičky, lapila snílky zpité vidinou lepších zítřků, skřípla i naboby, co si v honbě za mamonem neviděli dál než na špičku nosu.“ (s. 18) Vedle toho, co bychom do dnešního jazyka přeložili možná řadou pojmů v rámci trestního práva, ale i například společenských věd či publicistického diskurzu od hospodářské kriminality až třeba po honbu za ziskem, tu je další balíček, jenž má dnešní podobu v medializaci nejrůznějších skandálů v bulvárním tisku či na sociálních sítích, a v příběhu jsou formulovány opět v odedávna užívaných výrazech jako „tržiště“, „nevymáchané huby“, „tlučhubové“, „prahnutí po aférách“ etc.

V náhledu autorky na svět je toto vše zobecněno a vztaženo k lidem jako takovým v postěžování si Tonky takto: „Musel jsi mít špatný den, Pane, když jsi stvořil lidské plémě. Čím to, že se ti za celou věčnost nepodařilo je vylepšit? Nevíš, jak na to? Nebo si dáváš na čas?“ (s. 20–21).

A v další kapitole se rozšiřuje obzor o Tončiny nejbližší, vzpurnou Agátu, která je „žravá po životě“,  je v neustálé názorové opozici vůči matce, jež jí vyčítá řadu věcí, mimo jiné „nemravnost“, neochotu pracovat v domácnosti, údajnou nevděčnost, nezodpovědnost a nespokojenost s pobytem doma, a která nakonec vyústí v útěk z domova a také za sny, verbálně vyjádřené  v básních o „neřesti“, jak se domnívala matka – texty českých básníků Jaroslava Seiferta, Františka Hrubína, Petra Kabeše, Stanislava Kostky Neumanna, Konstantina Biebla či Františka Halase jsou v úplnosti uvedeny v závěru knihy – a otce Morouse, líčeného jako lačného jedlíka, který ale dorazí domů jen o Vánocích, popíjí a válí se „za pecí“, na druhé straně se ale v dalších kapitolách ukáže jako milovník knih a divadla (pobývá v prostorách Parnas v Orlici), jenž svou povahou bohéma bez hranic je na jedné straně přímým protikladem Tonky, vedle „kšeftu“ se upínající ke „kostelu“, na straně druhé inspirací pro Agátu, která se nechce uzavírat před vším okolo, přitom ale matce odporuje, že by dělala něco špatného: „Ctím Stvořitele nade vše, snažím se žít podle jeho zákonů a On to ví. Ukazuje mi cestu a vede mě.“ (s. 32) A ovšem, zase je tu určitá opozice (vlastně několik) v tom, že dívka se neuzavírá, nicméně „uniká do vlastního světa“, „maluje si vzdušné zámky“, na rozdíl od Loly Pumrové, přízemní podomní obchodnici, která se „všude vetře“ a kterou jí dává za vzor matka. Můžeme si – odběhneme-li opět k dnešku – říci, to je přece onen dnes mnohdy vzývaný pragmatismus a na druhé straně duchovní život, vyšší hodnoty etc.

Až v biblickém zrcadlení můžeme číst, i vzhledem k jménu Agátina nápadníka Adama, střet mezi matkou a chlapcem, kterého vyžene, protože je chudý (je to také svým způsobem vyhnání z ráje, vzhledem k čistotě jeho úmyslů, na druhé straně pak z toho vyplývajícího poučení, na jehož základě se chudoby, ale také oné čistoty zbaví). Matka, sice rovněž s čistými úmysly, šlápla nicméně vedle, když se domnívala, že „zažehnala katastrofu“. Po vypjatých reakcích vše skončí, jak zmíněno, Agáta uteče z domova. Odešla stejně jako její otec (zajímavá je uváděná etymologie jeho jména Morous – Móres), jenž tak učinil po jedné scéně přes Agátino přemlouvání a zanechal v knihovně štosy dramat, které dříve dceři zasvěceně vysvětloval.

V tomto okamžiku deklaruje Eva Hudečková hodnoty umění, kterému určuje v příběhu významné místo pro jeho „moudrost“, kterou obsahuje, „osvícení“, které přináší do mysli. Je to místo podobné hodnoty, jako má láska, tedy hodnoty nejvyšší. Obojí mluví „stejnou řečí“, je „nejvyšším zákonem lidstva, jazykem srozumitelným pro všechny, stvořitelkou života, jeho smyslem, nadějí i spásou, nedílnou součástí pravdy a cti.“ (s. 46) Tato pasáž je (podobně jako i některé předchozí a možná i další) ukázkou toho, o čem jsem se zmiňoval v souvislosti s zpochybněním určitého uspořádání hodnot v postmoderním myšlení (literatuře, ale i třeba filozofii), případně nejistoty, kterou přinášejí prudké proměny světa a s tím i vzorců jeho vnímání – právě proti těmto hrozbám se autorka staví, a ovšem, někteří čtenáři mohou takovouto explikativnost či dnes nepříliš obvyklou jednoznačnost považovat za cosi až zastaralého, já se naopak domnívám, že představuje pozoruhodný hlas právě v době dnešní destabilizace.

I repliky rozhovorů jsou proti sobě kladeny jako reprezentanty hodnot, třeba v onom dramatickém rozchodu matky a otce Morouse (s. 48–49) či v rozhovorech otce s dcerou, která cítí, že v jeho vyjadřování není nic „falešného“ – nyní sledujeme její cestu labyrintem města Orlice, kam se z domova vydala, její vnitřní monolog, v němž si klade otázku, proč matka tak ráda všem ubližuje, a představuje si život po boku Adama. „Nic je od sebe neodtrhne. Ani matčina kletba. Postaví se jí na odpor, zlomí její čáry! Už jim neublíží! Zůstane opuštěná se svou nenávistí, v prokleté chalupě, kde lidská náklonnost vymřela s jejími předky!“ (s. 65) A matku pak spatří ve městě, jak „vymustrovaná jako hastroš“ pospíchá na tržiště, paradoxně (vzhledem k její pobožnosti) jí není nic bližšího než peníze.

V tomto okamžiku se pozornost vypravěčky obrací na chvíli, kdy o dni svatého Martina starosta Ignác Kaprál na balkóně radnice, zatímco velitel trestné patroly Bohouš Pouchle tráví ve své kanceláři, vyhlašuje zahájení Veselice. Já v tuto chvíli zmíním kresbu vlčí hlavy, kterou známe v inverzní podobě již z obálky knihy, právě na tomto místě (s. 67). Ilustrace Lucie Seifertové, doprovázející text knihy ve většině případů v bezprostřední vazbě k motivům či významům textových pasáží na příslušné stránce, má v tomto případě symbolický charakter, připomíná totiž trochu montážní skladbu obrazů Hieronyma Bosche či naopak dnes obvyklých hádanek, kdy máte v kresbě objevit nějaký další tvar, tedy optického klamu. V hlavě vlka je ovšem vše jen naznačeno, tváře zvířat, oči, ruce či postavy možná démonů, působí jako cosi přízračného. Také takto je tedy čtenáři v okamžiku započetí slavnosti, která dala knize jméno vysláno znamení, že se bude dít něco závažného. A varovné signály jsou i v textu: „Ručičky na ciferníku věžních hodin se slily v jedinou černou čáru, přísnou jako vykřičník.“ (s. 67)

Ambiciózní Pouchle, nepříliš oblíbený u svého rozumného nadřízeného Hektora Máčka, je zesinalý závistí vůči Dolní čtvrti, která zbohatla nalezenými světelnými kameny luxoríny, které objevil Adam Preis, zatímco Horní čtvrť krachuje a on živoří „na periferii v baráku páchnoucím špínou a lacinými uzenkami“ (s. 76), i vztekem nad nevděkem žen. Do kanceláře vtrhne Lola Pumrová s nabídkou kořisti v „červeném kožíšku“, dívky, která ho, jak se zdá, ignorovala, „byla opovážlivě jiná […] neměla respekt k jeho osobě. […] Nevnímala ho! Dělala si co chtěla.“ (s. 77) Jediným „objektem jejího zájmu“ byl „rusovlasý démon“. Pouchle ji musel „zkrotit, ponížit, potrestat“ (opět je tu charakteristický stylový, vlastně též psychologický protiklad, tentokrát nevraživosti vůči ní a neschopnosti se od ní odpoutat), „užíral se záští, protože na něj se nikdy žádná žena tak nepodívala [jako na Adama Preise]“ (s. 79).

Nyní sledujeme Agátu, to je ona dívka v červeném kožíšku, a její zklamání z úpadku divadla Parnas, kde umění pokleslo na slaboduchou „exhibici vlezlých gest a kašírovaných slz, niternost skomírala na ufňukanost, důvtip na sprostotu“, kterou předváděli „tihle kejklíři lásky“ (s. 83, i zde vnímám aktuálnost v souvislosti s některými dnešními projevy polistopadové kultury a názorů na ni – ovšemže nelze činit přímočaré souvislosti, i dnes je v kultuře mnoho skvělého, nicméně nárůst toho pokleslého v určitých oblastech je nepřehlédnutelná, ovšem na rozdíl od Orlice, kde se rušila představení, dnes v podobných případech lidé nadšeně tleskají). V tu chvíli se ve městě vynořil Pidlovok, další bizarní postava zbrklého muže vzhledu loutky v rozevlátém kabátě s vozíkem, ve kterém vláčel vyhozené harampádí. „Měl pověst tuláka, povaleče a idiota.“ (s. 83) Pidlovok, jenž se v tomto popisu jeví jako jedna z vedlejších figurek, jaké jsme řekl bych zvláště dříve mohli potkávat v každém menším městě, nicméně sehraje v příběhu dost důležitou roli, o ní se ale nyní nedozvíme (až se to dozvíme, uvědomíme si, že právě ono vnější, povrchní hodnocení jen podle vzhledu může být zatraceně klamné). Nyní sledujeme pouze, že tulák byl účasten fatální příhody, kdy muži trestné patroly, pronásledující tři zloděje, považují Agátu za komplice, seberou jí peníze, které vzala matce při odchodu z domova, a zbijí ji – do bezvědomí, či k smrti, to se nyní (a dlouho) nedozvíme, neboť pozornost vypravěčky se obrací jinam.

Portrét starosty je portrétem úspěšného politika, jenž přišel před třiceti lety do města bez předchozích skandálů a využil svých předností, takže se stal zdejším nejmladším představitelem obce, oblíbeným, zbožňovaným a uznávaným, vysoce hodnoceným v anketách a oslavovaným v novinových článcích. Při vzestupu mu pomohl Adam Preis, „první radní a správce Dolní čtvrti“, jenž byl „majitelem luxorínových dolů“ (s. 99) a jeho žena Albína, která „žila víc pro něj než pro sebe“, původně zaměstnanec pošty na přepážce pro dopisy. „Měla podíl na jeho volebním triumfu“, když přišla na podvod, totiž loupež drahých kamenů z mozaiky na radnici při rekonstrukci. Po nevysvětlitelném pádu z koně zůstala bezdětná (krásná ilustrace hlavy koně), starala se pak o řadu věcí veřejných, např. propagovala symfonický orchestr (hudba má v příběhu rovněž významné místo). Nakonec přece jen porodila syna, dala mu jméno Tobiáš, a ukázalo se, že má mimořádné nadání, mentálně přerůstal svého otce, dosahoval úspěchů ve studiu i následné kariéře na radnici.

V další kapitole se hovoří o unikátním domu číslo 15 na Horním náměstí a dalších počinech rodu architekta Kamila Kvítka, jehož příslušníci vybudovali město „dechberoucí krásy“ s řadou kulturních zařízení, zatímco později ale přišla zlá doba občanských nepokojů a krvavých vlád, střídání hodnostářů v domě, kde prý strašilo, přičemž posledním nájemníkem byl nám už známý Bohouš Pouchle, jenž dnes „provedl úspěšný zátah na podvratné individuum“ a „odpoledne předal starostovi vyšetřovací spis, od něhož si mnoho sliboval“ (s. 109). Co na tom, že pravdu dokázal pokroutit podle svých představ, na nichž participovala také Loly Pumrová. Skuteční zločinci běhali po svobodě, chudáci, kteří se mnohdy ani neprovinili, si odpykávali trest. Líčení těchto pochybných praktik (zvl. s. 109) patří k působivým pasážím, a budeme-li pokračovat v paralele s dneškem, pak popis jeho činnosti, dále ještě doplněný jeho vlastními „vyzvědačskými schopnostmi“, založenými na až komicky primitivní podobě mechanických odposlechů (zajímavá ilustrace tajných chodeb) odpovídá zároveň značně sofistikovanějším tajným službám z dob totalitního režimu u nás či despotických režimů současnosti, svým duchem ovšem stejně primitivním.

Obraz sebestředného diktátora, jehož služeb využíval obratně i starosta, který jej zve na slavnostní večeře, jsa si vědom jeho užitečnosti, kontrastuje s Pouchleho ženou, k níž se manžel chová hůř než ke služebné, a reakcemi rozzlobeného a vzpurného dítěte, které ovšem má pravdu tím spíš, že jej tatínek uráží komolením jména Drahuška na hanlivé Drško. Podobně odporný je obrázek Loly Pumrové, křtěné Ludmily, sepisující vzpomínky s názvem „Moje strastiplná pouť ode zdi ke zdi“. Také ona se cítila ublížená, žárlila a podezírala ostatní. „Odmalička se cítila ošizená, zlobila se, že nedostala, co očekávala, vyčítala jiným, že získali víc.“ (s. 123) Zatímco všichni ostatní byli v pohodě a měli pocit dostatku, jí „stále něco chybělo a mračila se na celý svět“ (s. 124). Zlomyslně „rozbíjela v kurnících vajíčka, aby to vypadalo jako řádění lišky“ jako malá a stejně se chovala, když dospěla, prakem střelila po koni, kterého, když se splašil a spadl, museli utratit, a ještě událost využila ke své slávě, když nahrála, že vlastně ona zachránila život ženě, která na koni seděla.

To je okamžik, kdy mysl literárněkritického čtenáře zbystří, neboť odhaluje vypravěčskou strategii, totiž konstrukci syžetu, která není lineární, nýbrž se vrací a odhaluje v předchozím textu vyslovené tajemství (také detektivku označuje literární věda jako „novelu s tajemstvím“), totiž když se ukázalo, že nepochopitelný pád starostovy ženy s koně má tuhle poťouchlou příčinu. A napětí nepoleví, protože její mladší bratr pasoucí ovce na protější stráni všechno viděl a jako důkaz předložil prak schovaný pod balvanem. Výsledkem je, že dívka, které rodiče dali vznešené jméno Ludmila, ale měla by se jmenovat Invídia (Závist, my, co žijeme ve městě Albrechta z Valdštejna víme, že jeho osobním heslem bylo Invita invidia, Navzdory závisti) musí opustit rodný dům. A čtenář Veselice se to dozví o dvě stránky dále, kde je význam slova vysvětlen: „Hybatelka osudů!“ „Intrikánka, na kterou nikdo nemá!“ „Vládkyně, které dobrovolně otročí každá lidská bytost! Až na vzácné výjimky!“ Tři výroky jako od tří sudiček. A křtěná Ludmila, pro niž je následovně nyní život velký flám mezi stoly, známá jako „Lola z lokálů“, po určitých peripetiích a propadech pochopila, že „jméno Invídia, které jí otec přisoudil jako Kainovo znamení, je mnohem mocnějším zaklínadlem než nějaká Lidumilka.“ (133, další pěkná jazyková hra se jmény)

A jak ve svých vzpomínkách dále píše, využije Lola, co a jak může, a když se jednomu policistovi nezdálo, jak přišla ve městě za tak krátkou dobu k majetku, například k domu po staříkovi, kterého rafinovaně využila, zjistí pan Pouchle, neboť on je ten policista, že mu může prokázat cenné služby. Posledním listem jejích spisů je příběh, který čtenář opět již zná (opět ono využití možnosti syžetu jakožto zahrnutí předchozího děje v návratu k němu či rekapitulaci), totiž likvidace „renegátky v červeném kabátě“, jak ji nazývá velitel patroly, u níž se sžírá žárlivostí, dokud Agátu nepředhodí Bohoušovi Pouchlemu a jeho pohůnkům. A nyní se opájí v apoteóze toho, co mezi lidmi Závist způsobuje.

Oslavný tón nyní pokračuje u slavnostní příležitosti starostovy rodiny, oslavován je starostův syn Tobiáš Kaprál, mimořádně nadaný, nyní v centru pozornosti již silně ovíněných dam a „rozdováděné společnosti“. Něco jej ale tíží, nedozvíme se ještě, jaké tajemství je to tentokrát, vyprávění naopak pokračuje, sice stále v okruhu starostovy rodiny, nicméně pohledem do minulosti starostovy ženy, provázenou podivnými okolnostmi, matku Albíny našel v době turbulentních událostí, v čase „nenávisti“, Albína byla prvorozená dcera. Její otec byl v nemilosti, skryla se tedy a s novou identitou údajného chudého sirotka se provdala za mocného muže, zatímco její otec před svou smrtí převedl do banky v přímořském městě, kde studovala, peníze.

Je stále zřejmější, že proti sobě je postavena rodina těch, kteří byli „požehnaní dary božími a prokletí lidskou nevraživostí“ (s. 163), a širší dějinné události, prezentované „věrolomným městem“, v němž hrozbou byla (jak již bylo trochu i dříve naznačeno) „vzpoura méněcenných“. Matka věří v Tobiáše, jehož původ mu sice skrývá, ale ví, že mu „koluje v žilách šlechetná krev“ (s. 164) a táže se: „Má její syn vedle geniálního nadání i silné srdce?“ (s. 163). Nyní se rozehrává opozice mezi ním a otcem, který podlehl našeptávači, „zamotával se do osidel intrik, třásl se o moc, spolčil se s kýmkoli, aby si ji udržel, vydal se na milost i nemilost prospěchářům“ (s. 165). Symbolem této moci, tohoto místa nahoře, byla radnice. Byla magickým místem, prubířským kamenem pro charaktery veřejných správců. „Místa nahoře byla zrádná, slabochům zmátla hlavy, zbavila je soudnosti, pobláznila je kouzly moci, až propadli sebeklamu, zapomínali na závazky a poslání, zapřeli mravní principy a propadli velkopanským způsobům Pouze výjimeční muži dokázali obhájit dobro, naplnili Boží záměr, celým svým srdcem, rozumem a duší.“ (s. 164)

Další hutné vyjádření určité idey (a ideálu) podobným způsobem, jakoby nad konkrétními ději a událostmi (dějinnými událostmi). Teď, jak o tom píšu, mě napadá, že podobně (jako tyto ideové pasáže) je utvářen text v poslední, nedokončené knize Antoina de Saint-Exupéryho Citadela. A vnímám také cosi podobného v étosu jinak samozřejmě neporovnatelných autorů. V perspektivě Albíny nyní sledujeme důsledky tohoto vládnutí a zároveň paralely tohoto fiktivně nadčasového příběhu s dneškem v jednotlivých motivech: starosta „pronajal posvátnou kašnu cizákům“ – prodej akcií Pražských vodovodů a kanalizací zahraničnímu koncernu, „omamné houbičky“ – užívání nelegálních drog (statistiky hovoří o takřka milionu lidí, v tom není započítáno nadužívání psychoaktivních léků a už vůbec ne alkohol a nikotin, vím, že seriózní by bylo argumentovat pouze rizikovým užíváním), „udělení nejvyššího řádu“ neslučujícího se s protokolem – tady bych poukázal obecně k úrovni politických rozhodnutí, byť lze najít i bezprostřední paralely v udílení řádů či milostech etc., „zrušen symfonický orchestr“ (souvisí i s „nápěvy lidových písní“) – zde je to složitější, samozřejmě „nevýdělečný“ a v minulém režimu ideologicky zneužívaný folklór nyní, nepodporován a možná také proto, že to není dost dobrý byznys, skomírá a je odkázán na nadšení amatérských souborů, v širším pohledu je kultura státem podporována nesrovnatelně méně než sport, pokud sledujeme kritickou stránku věci, vedle vybujelé pokleslé kultury na druhé straně samozřejmě máme mnohé skvělé interprety, festivaly, projekty etc.. Je zřejmé, že nelze mechanicky (vulgárně) klást paralely (uvedené příklady ze stran 165–167), ovšem určité zrcadlení mezi příběhem vyprávěným Evou Hudečkovou a dnešní realitou tady je, jakkoli bych se asi zdráhal označovat Veselici za satiru (a už vůbec ne politickou satiru), vzhledem k tomu, že neužívá pro tento žánr tradičně uváděné prostředky (ironie, parodie apod., určitá bizarnost text k satiře neřadí, jak řečeno, příběh má spíš charakter podobenství, maximálně jsou tu rysy frašky).

A nyní tu je motiv, jenž uvádí (jakkoli zůstává podobenstvím či alegorií) události do blízkosti vědeckofantastické literatury ražení Julese Verna, ale třeba také (nebo dokonce spíš) Jonathana Swifta, nebo dokonce (motivem zkoumání světa, kde hraje ovšem optika, totiž „brýle mámení“, opačnou roli), Komenského Labyrintu světa (také hodnocení světa barokním spisovatelem je podobně nelichotivé, k povaze jeho uchopení poukazuje též výraz Swět Widitedlný v jiném názvu jiného Komenského díla Orbis pictus), totiž Tobiášův dalekohled, jehož možnosti překračují klasické parametry pouze optických přístrojů, nazvaný „Vykuk“. Je to spíš „kouzelné oko“. Prostředek zkoumání „dětem nepřístupného světa“ je ovšem využit k dalšímu momentu, totiž dovede jej k zachycení rozdílnému vztahu dvou mužů, sveřepého náčelníka patroly Pouchleho a zamilovaného Adama Preise, k Agátě a posléze k onomu hnusnému činu Pouchleho. Je to tedy, poznamenejme, další příklad syžetu (kompozice vyprávění), vracejícího se k něčemu, co již známe (zahrnujícího v retrospektivě minulou událost), nicméně zde ji ještě překračuje o jeden důležitý moment, totiž okamžik, kdy se zjeví až mýtická postava pobudy, jednookého tuláka Pidlovoka, jenž naloží tělo ubité dívky na vozík a odváží ji.

Další odhalení přichází z jiné strany. Pan Pouchle starostovi přináší argumenty o účasti jeho ženy Albíny na spiknutí, konspiraci s jeho protivníky. To se Ignáci Kaprálovi nezdá, nic v chování jeho ženy, jejích ideálech etc. tomu nenasvědčuje, velitel mu nicméně ukazuje obrázek, který potvrzuje, že Albína není nalezeným sirotkem, ale dcera bývalého starosty Kamila Kvítka, smeteného nynější garniturou. Nyní starosta chápe její „rozpačité úsměvy a vyhýbavé odpovědi, dvojí svět, ve kterém žila“ a také „genialitu syna Tobiáše, potomka slavného roku Kvítků“ (s. 189). Vracíme se k Tobiášovi, který rovněž prohlédl, co se týče Orlice (jak se lidé k sobě chovají, rozvedeno na s. 196–7) zprvu na základě otřesného zážitku, vyhledal v kronice Dolní čtvrti události posledních třiceti let, a „snažil se pochopit, co vedle lidi k nenávisti“. Na s. 199 (s přesahem do předcházející stránky) je ilustrace, na kterou bych rád upozornil – alegoricky se opakuje motiv rozevřené vlčí tlamy, nad propastí mezi dvěma čtvrtěmi města Orlice respektive dvou polozvířecích, pololidských protilehlých obličejů-stvůr, symbolizujících v rozeklané krajině „rozvrácený svět“. Kronika líčí apokalypsu, „epidemii chamtivosti a zášti“, obraz oběšenců, hořících hranic a „vrahů, kteří kšeftovali se smrtí“ (s. 200). A Tobiáš pochopil, že také jeho otec je někdo jiný.

Dalším návratem je příběh rodiny Vrzáčových, šikovné Polinky, která v krejčovské dílně vymýšlela nové kolekce šatů, tatínka, který hrál na kytaru, kterého ale zloduch Pouchle na základě nastrčených drog dostal do vězení, a maminky, která „nevydržela štvanici“, ztratila vědomí a už nepřišla k sobě (tedy úhrnem: aféra „rodině zničila život a umlčela ve městě hudbu“). Rodina se vzchopila, když do krámku přišla dívka v červeném kabátku a zanechala zde kornout bankovek, nyní začal salón prosperovat, Pouchleho pokus znovu jej zničit skončil nicméně zvláštní událostí, když se hromada polen v krbu sesula a plameny velitele olízly, zatímco v Polince se „vzepjala“ snad nadpřirozená „netušená síla“, která „rozrazila dveře a vymrštila toho otrapu ven z domu“ (s. 213). Salón dále prosperoval, Polinka vídala Adama Preise s Agátou, dojde ale i k širší spolupráci, vzniká dobročinný fond a záměr vybudovat pečovatelský dům pro muzikanty a hudební sál, kreslí architektonické návrhy, „chrám hudby se zlatou bání, koncertní sál s oltářem varhan a s andělským křídlem harfy“ (s. 222) a je nadšená vizí něčeho božského. Trápí se nicméně tím, že Agáta se několik měsíců neukázala, kdoví, „do jakých nesnází se mohla dostat“ (s. 223).

Události, které nazýváme v dnešní každodenním diskurzu obvykle jako nadpřirozené, zde nicméně coby zázrak zapadají do poetiky nadčasové paraboly, a pokračují, když Polinka nejdříve navštíví matku v nemocnici a pak se, ve volbě mezi tím, zda se chovat „rozumně“ nebo „správně“ vydá do vánice a je svědkem bestiálního chování velitele Pouchleho, jenž vyhání z domu svou nemocnou ženu i malé dítě. V tu chvíli se v Polince vzedme „nadlidská síla, která se brala kdoví odkud, sršela z každého jejího údu, mocnější a strašlivější než předtím“ (s. 231). Blesk, který vylétl z jejích očí, zasáhne siluetu kruté osoby bez slitování v okně ve chvíli, kdy se opájela svou mocí zdánlivě bez hranic, a Polinka odvádí dvě křehká těla k sobě domů.

Nyní jsme svědky zdroje bohatství města, v takřka dnešním obraze (bezpečnostní kód a ocelové dveře, znovu připomínám Julese Verna) Adam vchází do říše luxorínů, která pro něj nicméně nepředstavuje ztělesnění mamonu, i když i v něm je „zapírané, příznačné dvojče“ (s. 238), potlačené v nitru, totiž touhu po pomstě za příkoří, činěné Dolní čtvrti. „Bratr Kain“ ale zmizel v okamžiku, kdy „potkal dívku, stvořenou z bídy a slz“ (s. 240), Agátu. Adam odolával lákadlům marnotratnosti, velkoryse dělil na třetiny pohádkové bohatství, ti, kteří mu kdysi umožnili levnou koupi zdánlivě jalové půdy, si nyní rvali vlasy, byly tu pokusy dobrodruhů jej okrást, točily se kolem něj ženy s velkými ambicemi, mamon přitahoval, Adam však zmodernizoval osvětlení, zdarma vybavil operační sál a laboratoře, dal peníze do ústavu pro odložené děti.

Za mnohé vděčil Albíně, která mu ale také prozradila stav na radnici, honbu za osobními zisky, lhostejnost vůči jakékoli nápravě chyb, „Ignác Kaprál, starý přítel“ nechtěl nicméně nic slyšet. „Bůhví, co ho k tomu vedlo, snad se pomátl z předlouhé vlády, byl napadený chorobou mocných, posedlý mánií komandovat celý svět, vyvyšovat se v panovnickém sedle nade všemi a nepustit otěže, i kdyby se řítil do propasti. Z pevného chlapa se stala figurka z plastelíny, ze které se dalo uplácat cokoliv. Dovolil zlu, aby si ho obtočilo kolem prstu, propadl mylné domněnce, že s grázly se dá vyjít bez následků. Dostali se mu pod kůži. Zamlčování prokazatelných neduhů úřadu, obhajoba chyb s fatálními důsledky, aniž by projevil špetku rozhořčení a zjednal nápravu, svědčila o tom, že nebyl svým pánem a někdo si s ním povážlivě pohrával.“ (s. 245) Čtenář si tedy zároveň může potvrdit, co již tušil, že totiž Pouchleho nařčení je falešné, manipulativní.

Také Adam tušil, kdo za tím vězí (opět musím připomenout ilustrace, opakující figurku v policejní čepici ve tvaru hada či pařáty (zde s. 246, 247, předtím i potom na dalších místech). Nejvíc Adama zraňovalo, že ztratil Agátu, která se několik měsíců neobjevovala. Nakonec ji našel a sdílel s ní místo jejího pobývání. Nakreslila pro něj cosi, co nazvala Ruka spásy. V podzemí pak byl realizován „do stometrové výšky železobetonový sloup, připomínal vztyčenou paži titána. Doširoka rozevřená dlaň s chapadly protáhlých prstů držela vetchý strop, jenž hrozil zřícením. Nad ním stála Horní čtvrť.“ (s. 253, ilustrace rozevírající se dvoustrana 254–255).

To jsou ovšem Adamovy někdejší vzpomínky, zdá se, že Agáta je definitivně ztracená. Nyní se část příběhu odehrává v klášteře, který vede takřka stoletá představená. Mimo jiné zde ošetřují chlapy po rvačkách, opilce… Jednou ze sester v klášteře je Juta, na její příběh čtenář narazil již někde na počátku knihy, nyní se dozvídáme, že „kdysi přiběhla do kláštera jako uštvané zvířátko, obviněná ze smrtelného hříchu, jehož se dopustila s varhanicí Amálkou“ (s. 267), všechno ale bylo jinak, než si to vyložili „věřící“. Někdo dívky zamkl v kapli a „Juta hřála Amálce ruce v klíně, aby jí neumrzly.“ Vysvětluje to: „Chtěla jsem jí pomoct! Klín je nejteplejší místečko na lidském těle, odtud přicházejí na svět miminka!“ Cituji tu větu proto, že ukazuje výsostnou nevinnost a jak může stereotyp dogmatické perspektivy být tím, co málem zničí život čistého a nevinného děvčátka. Je to další opozice, tentokrát v oblasti náboženského chování, které zde spisovatelka klade jako zvrat něčeho, co by mělo být humánní a co se naopak obrací proti lidskosti. Amálka utekla z Orlice a stala se světoznámou varhanicí, Juta následovala svoje poslání léčit nemocné a být užitečná. Dojemný příběh, který nakonec dopadl dobře. Dění v klášteře (zdánlivě) uzavírá příchod strážníků v čele s Hektorem Máčkem, přivezli v truhle tělo velitele Pouchleho a potřebují „ověřit jeho skon“, matka představená podepíše úřední listinu s pocitem, že Bůh mu zlo, které napáchal, „počítal spravedlivým metrem“ a jeho „nemilosrdný konec“ (s. 271) vnímala s úlevou.

Ale ještě není konec. Juta nyní ošetřuje mladou ženu, potlučenou k nepoznání, hrůzný výjev, kterou do kláštera přivezl tulák (ilustrace opakuje postavu muže táhnoucího káru), a s ní pak ještě malé dítě, novorozeně. Tulák je polil pálenkou, aby nezmrzlo. Nyní jej dají do trouby a modlí se, aby přežilo. Do kláštera dochází také Adam Preis s pravidelným finančním darem, je nemocný, přikládá to častému pobytu v podzemí, ve skutečnosti to byla ale „nemoc opuštěné duše“, která ho ničila víc než „neduhy těla“ (s. 280 od té doby, co odešla Agáta). Abatyše mu nyní podává elixír, který by snad mohl vykonat zázrak. Splnění jediného jeho přání, „aby jeho láska našla cestu zpět a padla mu do náruče, oddaná a nespoutaně živá“, sice čtenář explicitně nebude svědkem, nicméně ví, že Adamova prosba Boha o pomoc dojde naplnění, neboť v dóze s drobnými šperky spatří neoznačený medailon, který patří Agátě.

A také dítě mohou klášterní sestry přivítat mezi živými. Perspektivu, v jaké vnímá „Matka“ (dvojí symbolika toho slova) jeho návrat, postihují věty závěru celé knihy, které ocituji: „Myslela na holčičku vyhnanou z matčina lůna, bitou dřív, než se stačila rozhlédnout po Zemi, kam ji seslal Bůh ve své nekonečné milosti. Jak moci ji musel milovat, že jí nachystal tak bombastické uvítání… Jednooký žebrák ji pokřtil kořalkou a zabalil do hadrů, přivezl ji polomrtvou ve vozíku na odpadky, její první cesta vedla do márniční komory, kde se minula se smrtí, a teď, místo matčiny náruče, ji zahřívala pec kachlových kamen.“ (s. 289)

Expresívní vyjádření plné paradoxů, připomínající mně některé scény ze starých německých barokních románů, nicméně končí dobře. Vypjatá vyhraněnost zasahuje nejen děj (vrstvu vnějšího příběhu), ale i otázky etické i otázky víry. „Mor odcizení se šíří, člověk je člověku hrozbou, nevydrží spolu pohromadě ani dva lidé,“ čteme před citovanými větami, v pasáži o dvě strany zpět sledujeme rovněž vypjaté vyjádření, které by, vytržené z kontextu, mohly působit až vyhroceně feministické, zde nicméně zapadají do kontextu – „Úděl žen se v průběhu věků neměnil, ať vládl tyran, slaboch nebo tatrman, stíhal je osud ponížených bytostí, zřídka jim byl muž rovnocenným druhem. Žily v nedůstojném postavení, ušlápnuté, podceňované a využívané. […] Jak bezprávné bylo uspořádání věcí lidských! Jak stísněný prostor byl vymezen ženám, že sotva mohly dýchat! [etc.]“ (s. 287), a o další dvě strany zpět zaznamenáváme další paradox, když o klášterní knihovně s čítárnami čteme, že „o posledním převratu ji vypálili bojovníci za svobodu“ (s. 284).

Dramaticky navršené kontrasty jsou vlastně (znovu) nelichotivou výpovědí o lidstvu, byť vnímáme rámec obou polarit, chceme-li Dobra a Zla (střet „závisti, zloby, mstivosti a lidské lhostejnosti s dobrotou srdce, láskou, touhou po poznání a tvoření a nezištnou obětavosti,“ říká formulace ediční poznámky v závěru knihy, sám nicméně vnímám také radikální změnu v širším časovém horizontu, mám na mysli jásot a optimismus ještě v šedesátých letech, kdy pocit spontánní svobody a otevřenosti až do vesmíru se zdál být bez hranic, a dnešní realitu a vnímání světa se všemi jeho hrozbami, ekologickými, ekonomickými a dokonce teroristickými a válečnými, tak ostře se odlišujícím vnímáním světa od zmíněných šedesátých let a dokonce hodnocením civilizace jako projektu plného krizí a možného celkového kolapsu. A děje se tak i v literatuře, jako alespoň jediný příklad uvedu z mé poslední četby knihy Jaroslava Rudiše.

Sama Eva Hudečková se ke své literární tvorbě a pohledu na lidské příběhy sama vyjádřila v rozhovoru v pořadu Na kafeečko (Livee.cz), kde se například v souvislosti s velkými idejemi, které ona sama vyznává, odvolává na Karla IV. Jako na největšího vládce v českých dějinách, jenž říká, že „vládnout znamená milovat svůj národ, a milovat, to znamená sloužit mu“, a rovněž, podobně jako ve své knize, vztahuje tento ideál k dnešní politice, politici by si to měli uvědomovat. A když rozhovor sledujeme, nacházíme určitou paralelu mezi příběhem Veselice a tím, co Eva Hudečková vypráví o svých kořenech (což je mj. i apoteóza umění u matky a babičky), a o ozřejmení toho, co znamená hřích v jeho vnitřním smyslu, totiž nikoli především jako vědomé porušení zákona (ať již v onom dogmatickém smyslu překročení zákona či jakožto špatné jednání zakládající vinu) nýbrž především jako ubližování jiným a v důsledku toho i ubližování sobě (to je velmi blízko toho, jak o hříchu hovoří Tomáš Halík, totiž jako o odcizení Bohu i sobě samému, „svému nejvlastnějšímu určení“, ostatně v samotné knize to potvrzují některé pasáže, např. ve vyjádřeních Agáty, která říká: „Bůh přece nezamýšlel udělat z lidí otroky, ale tvůrce.“ s. 251, poté, co byla sama charakterizována jako tvořivá, objevně překračující nejrůznější hranice), a zároveň o nádherném úsilí o to, aby člověk byl dobrým člověkem.

A říká explicitně, že proto má ve svých knihách vedle lidí zlých právě také dobrého člověka a popisuje sama sebe v době dětství v onom světě, který byl ideově rozdělený, a ona od malička byla „vyhledavačkou pravdy“. V tu chvíli vnímáme, že to, co Eva Hudečková píše, není pouhý literární konstrukt, nýbrž autentická výpověď o tom, jak vnímá svět. A myslím si, že i rodinná tajemství, o nichž Eva Hudečková hovoří, se nějakým způsobem propisují do toho, co tvoří. Rozhodně stojí za to si knihu a rozhovor souběžně přečíst a poslechnout.

Eva Hudečková, Veselice
https://www.databazeknih.cz/knihy/veselice-487140

Uvedený rozhovor je dostupný na adrese
https://www.youtube.com/watch?v=vCAtgL9MCvI

Eva Hudečková, Veselice, Petr Prchal, Praha 2021