Eoin Colfer / Hlubokej průser

Eoin Colfer / Hlubokej průser
Vyřazeno

Vzpomínám si, že jsem tuhle knížku četl jako „oddychovou četbu“ nebo jak to říci, abych vyjádřil skutečnost, že jsem se asi docela bavil, ale nebyl jsem opravdu stržen, jako tomu je u mistrovského díla, kterým může být přece i žánrová záležitost (samozřejmě v tomto žánru Milénium, a fantasy Pán prstenů atd.).

V příběhu barového vyhazovače, k němuž se možná ještě vyjádřím, jsem si všiml hned v první scéně, kdy řeší, jak sebevědomý chlap, právník, „olízl“ obsluze v baru zadek, několika momentů v „řemesle“ autora, 1.) ritualizovaný slovník a chování, čímž mám na mysli uvádění jednotlivých motivů „v uvozovkách“, tak, aby si čtenář uvědomil, že se na něj poukazuje, například jako na opakování charakteristického motivu, třeba ukazování prstem, vyslovování slova „kurva“ atd. 2.) poukazy ke kulturním ikonám, hned v první větě třeba je citován Stephen King, na jedné z dalších stránek Michael Caine, v celé knize řada dalších, jen namátkou Clint Eastwood, na konci příběhu Rolling Stones nebo Madonna a další, 3.) obsah předkládaný v určitých vzorcích, jako volba v chování v alternativě A či B, řešení věcí „profesionálně“, odkazování na „kodex“, podle kterého se dívá vyhazovač Dan McEvoy na ženy, tedy nikoli níže než na úrovni pasu, v druhé kapitole užije výraz „podle tradičního schématu“ atd., 4.) vtažení (vložení) dalšího obsahu kontextuálně do přítomného děje, jako např. když prozrazuje, že byl ve válečném nasazení v mírové misi v Libanonu v souvislosti s tím, že tam pochytil výslovnost onoho slova „kurva“ o jiného vojáka. To ovšem autor také říká přímo i dále, když se oproti první kapitole, odehrávající se v přítomnosti, vrací k životním východiskům zdatného chlapíka irského původu a jeho zkušenostem s drsným světem, jenž bude předmětem jeho vyprávění (v ich-formě).

A ovšem, „kurva“ je to nejmenší ve zvoleném jazykovém kódu, odpovídající drsnému prostředí, kde se každou chvíli zvrací, a nejen to. Autor se ostatně přihlašuje k takzvané detektivní drsné škole (Hammett, Chandler), nicméně i užití vulgárního jazyka (už v názvu knihy, který je ovšem dílem českého překladu, v originále Plugged, český výraz převzat z textu s. 271, z komentáře k sexuální epizodě mezi hl. hrdinou a policistkou Deaconovou) je na jednom místě reflektováno, když Danovi kdosi v souvislosti s incidentem v baru říká, tady můžeš říkat „prdel“, tady jsi v Americe, a on na to říká, že „zadek“ je zbytek jeho irské identity. Nu a samotný příběh je, jak říkají anotace, zabitá přítelkyně Connie (Cornelia DeLyneová) a nezvěstný doktor Zeb Kronski, jediný přítel čtyřicetiletého hlavního hrdiny, který se stará o Danovy vypadávající vlasy, a on sám pátrá také, jak a zda to souvisí nějak s ním, mafiáni kolem, sousedka v horním patře paní Delanová, v jejímž bytě v zuřivosti vyrazí dveře. A jistě, zatímco detektivové v detektivkách mívají problémy s alkoholem či s rozvodem, Danův problém jsou, jak řečeno řídnoucí vlasy.

Zajímavý prvek je (viz nahoře číslované poznámky) dvojí vrstva textu, z nichž ta jedna, tištěná kurzívou, je vnitřní monolog, zahrnující rady svých přátel, podle nichž by měl postupovat, zatímco druhá (tedy vlastně první) vrstva je aktuální dění. Nebudu odříkávat veškerý „obsah“, nechť si každý knížku přečte, ale zaujal mně „dialog“ mezi Danem a dvěma černými policistkami, nejdříve u výslechu, poté u pátračky, k níž jim dal Dan impuls, a která skončila překvapivě, totiž když jedna obrátila zbraň proti druhé a Dan střelbou zasáhl (nu, ve dvojím smyslu, také tu policistku do ramene). Což skončí s tou zachráněnou policistkou v posteli. A pak se to vyvíjí dramaticky, protože svou partnerku (a jak se prozradí za chvíli, také milenku) zastřelila, a teď je otázka, jak se z toho vyseká. Nevěří nikomu, vyhrožuje Danovi, ať se připoutá pouty k radiátoru, ten ovšem neví, kdo ještě po něm jde…

Nastane jedna z nejkomičtějších situací v knize. Delanová z horního patra, které Dan spravil okno, přichází s lasagnemi do jeho bytu a spatří ženu, která si navléká kalhotky a míří pistolí na rovněž nahého muže, který má nasazená pouta. Výsledek? Praští policistku tácem a zpacifikuje ji. To vše v sedmé kapitole a něco před polovinou knihy. Před domem Dan chce odjet autem Deaconové (křestním teď Ronelle), ale zjistí že ta „zastřelená“ policistka, tedy Goranová z kufru auta zmizela, odplazila se. A znovu na Dana Daconová míří, ten ji ujišťuje, že jediná cesta z téhle šlamastyky je najít ji. No, spád to teda má, řadu zvratů, jak se patří. A opravdu ji najdou.

V takto dramatických situacích se „rozšíří“ prostor oné druhé vrstvy, tedy onen vnitřní monolog rad svého přítele, vynořujících se mu souběžně s aktuálním děním v mysli, do vzpomínek z válečných let, což má funci tzv. retardace, jak to nazývá literární teorie, oddalování, zpomalování, jejíž funkce je zvyšování napětí u čtenáře, „jak to dopadne“, u tohoto žánru podstatné. Když hovořím o stylu, měl bych ještě poznamenat silnou přítomnost humoru, příkladem může být dramatická akční situace, kdy se policistka táže McEvoye na vybavení zbraněmi a ochranou a ptá se žertem, zda nechce také její podprsenku a on odpovídá naopak naoko vážně: „Zamyslím se. »Jakou nosíš velikost?«“ (s. 140)

Dramatické situace pokračují, jedna s kontejnerem, jehož přesun slouží k jejich přemístění v akci, po pár dalších přichází McEvoy na to, že policistka Goranová je spřažená s právníkem Faberem (to je ten hejsek z první scény), majitelem celého areálu, a byznysem s narkotiky, McEvoy s ním hraje hru, že je na jeho straně, ale on si jej pojistí tím, že mu dá náramek, jímž může kontrolovat jeho pohyb. A tady se obě dějové vrstvy propojí v tom smyslu, že akcemi, kde se nemůže vzdálit, pověří svého bývalého spolubojovníka, jehož byl velitelem, zavolá mu a on bude ochotně spolupracovat.

Střetnutí s rotvajlerem, exploze varny drog, McEvoy převáží dva sudy, Deaconová je nejspíš v mrazáku jako součást nátlaku, McEvoy ji vysvobodí, srážka gangsterů, přestřelky, sudy s pilulkami, milostné scény atd., taky dohady o plat s Jonesem, šéfem baru a hraní karet pro záchranu dvou  dívek, na kterou šéf nastražil past a uvalil na ně dluh, což je intermezzo před pokračováním hlavní linie, a McEvoy, který zprvu drsně prohrává, nakonec použije také pár triků a vyvlékne se z dalšího průšvihu, osvobodí dívky a karta se obrátí i v tom symbolickém významu, Jones je vyřízený.

„Průser“ nicméně pokračuje, když se objeví Irskej Mike, tj. „pan Madden“, který si nárokuje zaplacení dluhů, přesto, že by je vlastně měl platit „Vic“, bývalý šéf baru. Především však vymáhá z McEvoye jakýsi disk, na kterém má být nahrána pro něj nelichotivé, tedy nemužné chování při transplantaci vlasů, které mu dělal, stejně jako Danovi, doktor Zeb Kronski. Ukáže se, že žádný disk neexistuje, že to bylo od doktora vydírání, na které ovšem Madden nepřistoupil, a po dvou dnech mučení doktor nenašel jiné východisko, než že přehodil výhybku na McEvoye. Nakonec po řadě dalších peripetií se střílením a dalšími ostrými akcemi z maléru bývalý voják vyvázne s pomocí zmíněného desátníka z doby bojů v Libanonu, který na druhém konci drátu sedí, jak dojednáno, před chatou Maddenovy matky a táže se, zda se má pustit do akce. Maddenovi nezbývá, než doktora i Dana propustit. V celé dlouhé a zapletené epizodě rozčiluje kromě pistole u spánku používání slovo „hošku“, jímž oslovuje Madden McEvoye.

Jsme skoro na konci knihy, všechno je vysvětleno (dokonce se vysvětluje ilustrace na přední desce, kde je název Hlubokej průser napsán „vybouleně“ na černém skle brýlí, inspirací je jedna pasáž textu, kdy v jedné „vyostřené situaci“ McCoy pozoruje pistole, které na něj míří z různých stran „jako železniční tunely“ ve vidění podobné „rybímu oku“, tedy objektivu s velmi širokým úhlem a soudkovitým zkreslením), ale já si uvědomuju, že vlastně sice po celý román je připomínána smrt Connie, jedné z dívek v baru, ale pátrání se jí, jak by se patřilo na detektivku, vlastně vůbec nevěnuje (k inovaci žánru, zmiňované v anotacích, také patří skutečnost, že „vyšetřovatel“ není detektiv, ale vyhazovač). Nepůsobí to podle mě sice příliš věrohodně (ale to se v těch nepravděpodobných ztřeštěnostech, o čemž se autor také zmíní, v celé knize asi ztratí), nicméně řešení tu je (a to zase odpovídá pravidlům žánru, vrah je přítomný od prvního okamžiku), ctnostnou Connie, která kazila byznys ostatním pracovnicím, kterých se sice, jak bylo napsáno na varovné tabulce v baru, nesměl nikdo dotknout, ale které pod stoly v zadní místnosti uspokojovaly orálně návštěvníky baru, samozřejmě ne zadarmo, zabila právě ta, s níž jsme se na začátku setkali při olíznutí zadku. Stopy se našly na podpatku její boty, kterou ji praštila do hlavy a prorazila lebku.

Možná ještě jedna zajímavá poznámka, s hlavním hrdinou se setkáme pouze ve dvou svazcích Colferova díla (také pěkný paradox, že v češtině vyšla kniha v Albatrosu, tj. původně nakladatelství knih pro děti a mládež), hlavní a známější řada jeho knih jsou oceňované dětské knížky (tak přece jedna souvislost) s Artemisem Fowlem, kterého komentáře srovnávají s Harrym Potterem, od něhož se ovšem liší (jak říká Databázeknih.cz) tím, že „na rozdíl od něj si však v čarovném světě pohádek počíná jako padouch.“ Ovšem, autor je původním povoláním učitel.

Eoin Colfer, Hlubokej průser, Albatros, 2012