Ellery Queen / Čtvrtá strana trojúhelníku

Ačkoli to v nakladatelských údajích nikde není uvedeno, na obálce, titulní straně (v červené barvě jako součást titulu v rámečku) a jako signet před patitulem „čteme“ v českém vydání Čtvrté strany trojúhelníku Ellery Queen charakteristické „S“, značku edice Spirála, známou čtenářům detektivek, vydávaných nakladatelstvím Československý spisovatel. Možná je to jedna ze záhad, kterou paperback vedle tajemství detektivního příběhu chce nabídnout. V originále vyšla kniha autorské dvojice Frederica Dannaye a Manfreda B. Leeho, kteří se pod jménem Ellery Queen skrývají, zhruba ve stejné době, kdy byl v Čechách boom amerických detektivek (podílel se na něm i Josef Škvorecký, který ostatně přinášel do Čech i další vrstvy americké kultury), konkrétně v roce 1965, česky – v překladu Františka Jungwirtha – vyšla ovšem až v osmdesátých letech (1983).

Poznamenejme, že na zadní straně obálky je stručný portrét autorů, kteří „začali psát v roce 1929 a mají dnes za sebou dlouhou řadu románů a povídek, rozhlasových her a televizních pořadů a jsou zakladateli detektivního měsíčníku rovněž nazvaného jménem Elleryho Queena“. Důležitá je i zmínka zařazení ke stoupencům „anglické klasické detektivky, v níž zločin se řeší cestou analýzy, dedukce a logické úvahy.“ Čtenář nejspíš nepřehlédne participaci Jana Saudka, jehož barevná fotografie ležící, zřejmě zavražděné ženy (tratoliště krve pod jejím tělem) v prázdném pokoji) s pozadím panoramatu newyorských Dvojčat v otevřeném okně a několik černobílých variací na černém pozadí zaujmou svou neobvyklostí stejně jako začátek knihy.

Ten není charakteristický pro žánr detektivky, kde bychom místo popisu historie rodiny McKellových, jaký bychom očekávali spíše u nějakého románu „balzakovského“ střihu, předpokládali právě ono nalezené mrtvé tělo. Nicméně není tomu tak, ve čtyřech kapitolách, označených rovněž neobvykle („první strana“, „druhá strana“ atd.), s názvy participujících osob, tedy 1 Sheila, 2 Ashton, 3 Lutetia a 4 Dane, se setkáváme nejdříve s prvních ze všech jmen, což by mohlo (při úvaze o rafinovanosti kompozice, kterou trochu tuším) třeba něco znamenat. Když jsem u toho, mohu zmínit, že text neběží lineárně, nýbrž tu je od jinak nekomplikovaného řazení (návaznosti ve vyprávění) řada drobných odboček, jímž byla třeba právě zmíněná historie rodiny, ale pokračují třeba na straně 20, kde po odstavci zpřítomňované situace („Dane vyskočil ze židle a zatvářil se užasle“ etc.) navazuje komentář k názorům otce Ashtona McKella na svého syna. Nedá se hovořit o dvou vypravěčských pásmech (či jejich střídání, což zmiňuji proto, že u některých detektivek je text konstruován právě takto), spíš proměně perspektiv (v tomto případě nahlížené aktuální dění a časově obecnější perspektiva).

A to už jsme vlastně u syžetu příběhu. Dane se odlišuje od zaběhlého pořádku a otcova očekávání, že bude pokračovat v jeho šlépějích (byl vyloučen ze školy, odešel kamsi na tabákovou plantáž a pak se toulal všude možně po světě), tedy poruší tradici, kdy „už pár set let každý McKell nastupuje v rodinném podniku“ (s. 22), z jiné perspektivy řečeno se tedy rozhodne samostatně, a to že „bude psát“, stane se spisovatelem. Radikálně se tak odliší rovněž od matky Lutetie, jejíž portrét je (nesouhlas autora je patrný, „Anna Lutecia DeWitt McKellová byla anachronismus.“, s. 28) vykreslen jako poslušné manželky, zcela závislé na svém muži podle viktoriánského vzoru s akcentem na náboženský a mravní moment (zdůrazňuje, že je katolička, když ji někdo nazve „anglikánkou“, považuje to „za urážku“, s. 29). Tím spíše cítíme vyhrocení situace, když otec své manželce sdělí na její otázku, zda není něco v pořádku: „Je mi hrozně líto. Je tu jiná žena.“ (s. 28) Což ona ponechá bez komentáře („Neuvěřitelné.“, v pozdějším rozhovoru matka vysvětluje, že „otec nedělá přede mnou s ničím tajnosti“, s. 34, a na rozvod „ani ve snu“ nepomyslel, neboť se „žádný McKell“ ještě nerozvedl).

A to jsme u začátku vlákna samotného děje. Dany se rozhodne, že vypátrá, o jakou ženu se jedná („Musí zjistit, kdo je otcova milenka.“ s. 36), nechá stranou rozepsaný román, o jehož kompozici přemýšlí (další paralela s následujícím:), když otce sleduje, zjistí, že se onu středu, kdy vždy přicházel pozdě domů, důmyslně převléká („neznámý člověk“, „jeho otec v přestrojení“, bradky, paruka, jiné šaty, které má připravené v šedé brašně, nyní k nepoznání) a jde do domu, který Dane dobře zná („V tom domě totiž vyrostl. Bydleli v něm jeho rodiče.“, s. 44), vlastně o patro výše, kde bydlí slečna Sheila Greyová, která „se řadila ke třem nejlepším návrhářkám“ ve Spojených státech.“ „Věděla jeho matka vůbec o tom, že její sokyně bydlí nad ní v ateliérovém bytě?“, s. 46, 47).

A Daneho řešení? „Musí ji svést. Musí se do něj po uši zamilovat. Zapudí svého otce z jejího života.“ (s. 49). K setkání mu dopomůže teta Sarah Vernierová, která kupuje „všechny šaty výlučně u Sheily Greyové“ (autor užívá kurzívu u významných souvislostí). Na následujících stránkách Dane dosáhne toho, co si předsevzal. Problém ovšem je, že se sám zamiluje. A další, že mu Sheila sdělí, že odmítá manželství coby instituci (nepotřebuje „finanční oporu“, netouží „po společenském postavení“, jako emancipovaná žena se rovněž nepodřídí kariéře manžela – tedy další kontrast s Daneovou matkou, a zároveň můžeme i říci, že je to odraz dobově aktuálních společenských jevů, jichž v knize nalezneme více), zatímco Daneovi se protiví „manželství bez lásky“ stejně jako „láska bez manželství“ (s. 69).

Když pak Dane vyrazí do útoku (odmítá odejít v dobu, kdy má přijít jeho otec) a dostane se do přímého konfliktu s Sheilou, žena mu prozradí, že jejich vztah nemá milostný charakter, že Ashton u ní hledá lidské pochopení („zázemí, možnost, aby si se mnou promluvil způsobem, kterým by nikdy nehovořil k své manželce, protože by ho stejně nepochopila“, s. 75), a jedná se o „opravdu zvláštní přátelské pouto“, o milostný vztah se totiž ani jednat nemůže, protože „toho fyzicky není schopen“ (s. 76). Dane nyní pochopí, proč jeho otec vkládá tolik energie do podnikání, je to forma kompenzace. Když však řekne, že to otci řekne, Sheila mu vytkne, že coby vlastní syn nechápe, „jak se za svou impotenci stydí“. Spor dojde tak daleko, že Dane začne Sheilu škrtit (je to jeho nekontrolovatelná nezvladatelnost, která mu komplikovala život už dříve), a jen tak tak si včas uvědomí, do dělá.

Když pak přijde Ashton, neřekne mu, co se stalo, napíše ale dopis určený policii, v němž událost vylíčí a nadepíše Otevřít jedině v případě, že zemřu násilnou smrtí. Když se pak později v lenošce probere, zjistí, že někdo je v obývacím pokoji. Volá na policejní ústřednu, a tak si seržant Tumulty může zapsat čas 10.23, kdy uslyšel výstřel a byl tak svědkem vraždy v přímém přenosu. Když se od policie Ashton, jenž nyní nabízel ženě, že si spolu vyrazí na zahraniční cestu, co se stalo, podlomí se mu kolena „a zhroutil se k zemi“ (s. 87). Seržant Velie („ten vysoký s rukama jako lopaty a dunivým hlasem“, jinde „mohutný“) říká, že se pravděpodobně budou muset ještě vrátit (to už jsme v druhé kapitole, Ashton). Dane je neklidný, protože „jeho stříbrné pouzdro na cigarety zmizelo“ (s. 84) a on neví, zda jej nenechal u Sheily.

Kromě tohoto momentu („Předmět nalezený na místě činu…“, s. 90) je tu ovšem ještě jeden problém. Sheila byla zastřelena z revolveru, který patřil Ashtonovi McKellovi. Ten vysvětluje a neskrývá, že jí revolver půjčil na obranu, resp. aby jí zbraň dodala sebedůvěry, nabil jej ale slepými náboji. Kromě toho v jejím bytě najdou pánský oblek, ani to ovšem muž nezapírá. Policie jej nyní odvede. Vynechávám podrobnosti (jména zúčastněných ve vyšetřování), nepominu ale jménu Judy Walshové, otcovy osobní sekretářky (zmíněná je již kdesi na začátku, jako jeden z kontrastů v ženskosti ve srovnání s Lutetií, ostatně později „ji vzal do náruče a políbil na ústa“, byli si dlouho vzájemně sympatičtí), s níž se Dane setká nyní, když pátrá po hospodách, kde ukazují fotografii otce, aby mu opatřili potvrzení jeho tvrzení, že se po odchodu od Sheily zastavil v jakési hospodě, ale v rozrušení si její jméno nemůže vybavit. Judy mu v pátrání pomůže, je to ale bezvýsledné.

A teprve nyní (s. 110) vstupuje na scénu Ellery Queen. Tedy vstupuje. Po zranění na lyžích (další symptomatický fenomén doby, podobně jako „elektronický věk“, s. 68) leží se zlomenou nohou v nemocnici. Detektiv vyslechne do podrobností znovu vše, co je možné dát dohromady, a vysloví jedinou otázku: „[…] pane McKelle, kam se poděla vaše černá brašna?“ (s. 114) Jak se o pár stránek později dozvíme, je to otázka kardinální. Poté, co si u sestry Margaret, paní Bridey Donnellyové, vyzvedli tuto důležitou věc, kterou sestra služebné pana McKenna schovala v černém kufru, protože u Margaret („dobrá, stará Maggie“, „neptala se na nic a jednala“, říká později Dane, s. 133) by ji mohl někdo hledat (ta našla v žlutohnědém obleku lístek z nádražní úschovny zavazadel a tam brašnu vyzvedla), Ellery Queen vyzve pana McKella, aby se nalíčil prostřednictvím toho, co pokaždé při návštěvě Sheily používal a s fotografií pořízenou s tímto jiným panem McKellem (vystupujícím pod jménem doktor Stone) nyní snadno naleznou v hospodě nedaleko nádraží svědectví o tom, kde muž v inkriminovanou dobu byl.

Je už jen otázkou čtenářského napětí, když sledujeme průběh soudu, v němž výčepní v Kerryho jídelně pan Cleary potvrdí, že McKell sledoval v televizi zápas, včetně toho, že to je týž hlas, když McKell opakuje přesně větu, kterou v komentáři k němu řekl (pamatuje si ho také proto, že McKell dal neobvyklý peníz do pokladničky na dobročinnost). Je potvrzeno, že neplatí, že „je obžalovaný, Ashton McKell vinen tím, že střelnou zbraní úmyslně usmrtil Sheilu Greyovou v deset hodin dvacet tři minuty večer dne čtrnáctého září“ (s. 131). Ashton McKell je coby nevinný propuštěn.

Tím celý případ ale nekončí. Vzápětí („třetí strana, Lutetia“, vlastně na poslední stránce druhé kapitoly) seržant žádá Lutetii, aby jej „doprovodila na policejní ředitelství“, „protože na ni byla uvalena vazba pro podezření, že zavraždila Sheilu Greyovou“. Marně ji její muž, jenž právě zažil sám těžké chvíle, nyní brání, chce jít s ní atd. Opakuje se problém s rozpomínáním, klíčový vlastně (vedle převleku, tj. otázky identity, lze říci i v širším smyslu) pro případ v celé jeho rozloze (v tomto okamžiku se mi vybavuje tento motiv jako klíčový v řadě příběhů v antice, zde je příznačná charakteristická malátnost), totiž Lutetie si nemůže vzpomenout, na co se dívala v televizi, jak tvrdí. To je problém, protože policie má motiv, příležitost, žádné alibi „a nyní také prostředek“ (s. 141).

Vysvětluje, proč vyměnila náboje. Chtěla Sheile „vyhrožovat“ a taky se jí „vysmívat“, aby „se rozzlobila a zastřelila mě“. V rámci předchozích nepochopitelností (bych řekl, že to je všechno svým způsobem vykonstruované, v češtině máme pěkný výraz přitažené za vlasy) mě ani tak nepřekvapuje věta „Kdyby Lutetia pronesla poslední slova jazykem urdu, tvářili by se stejně užasle jako nyní.“ (s. 145, v dalších komentářích „celé to pojetí vybočovalo z mezí normálního myšlení“, s. 147). Lutetie je schopná se všemu jen divit, všechny otázky nikam nevedou. Ví jen, že s někým telefonicky mluvila, ale neví, s kým.

Spásné řešení spadne z nebe, když v „ranní poště“ najdou list podepsaný Justinem A. Lattimoorem, jedním z náměstků ředitele, v němž je paní McKellová vyzvána, aby si vybrala „šek na částku pěti set dolarů, zaslaný […] jako výhra v soutěži Štastných čísel […] v rámci našeho televizního pořadu Hodina pro Princeznu dne 14. září večer“ (s. 162). Lutetie si na dopis nevzpomíná (ostatně jako na všechno ostatní), „co znamenají pro ni peníze?“, u soudu je nicméně doloženo, že v inkriminovanou dobu volala do televizní soutěže (předkládá se opis telefonického rozhovoru) a hovořila s Bo Bunsonem,konferenciérem zábavného pořadu, kterému řekla, že číslo, které měla zvolit a na základě jehož vyhrála, uvedla podle času na hodinách ve studiu – 10:22, tedy za osm minut půl jedenácté. Nemohla tedy zastřelit Sheilu Greyovou, protože by se stěží během šedesáti vteřin dostala do jejího bytu nahoře. Policisté a žalobci (Dick Queen a De Angelus) si museli rvát vlasy, když žaloba už podruhé ztroskotala, mají tedy „náladu pod psa“ (s. 172).

Stále ale ještě zdaleka nejsme u konce a ani rodina McKellova nemá klid, když se v tomto okamžiku objeví vyděrač, jenž se podepisuje Joe Doakes. Tohle vlákno má také několik záhybů, ale nemusíme zde vše probírat zcela dopodrobna, co je ale důležité, že jednak se tento dopis dostal k policii (otci Ellery Queena, jenž mu předtím pomáhal a nyní to vnímá jako podraz), jednak – v souvislosti s otázkou, kdo je tedy vrah – která zakládá další podotázku, zda vrah a vyděrač je jedna osoba (s východiskem toho, kdy Sheila dopis napsala a dalšími časovými souvislostmi), jednak – jako obvykle těsně před závěrem této kapitoly (a následující poslední, 4 / Dante) – vede k zatčení Danteho (otec: „To neznáte v celém městě jestě nějakou jinou rodinu?“ (s. 190).

Než se dostane autor ke skutečnému řešení, nabízí čtenáři (další věc tak trochu artificiální) už dříve jednu možnost, která se nakonec ukáže klíčová, totiž poukaz k určitým osobám prostřednictvím anagramů jmen na módních návrzích Sheily Greyové, o nichž už dříve byla řeč. Judy a Dane nějak „obalamutí“ vrátného Johna Leslieho, aby je pustil do střešního bytu, a nyní se k tématu Ellery vrací poté, co se znovu pustil do podrobnějšího životopisu Sheily Greyové, u níž zjistí, že za ta léta vystřídala celou řadu milenců. Zajímavá aluze tu je u jména Allen Baingridge Foster, kdy se Ellery ptá, zda se jméno píše jako Edgar „Allan“ Poe (nikoli, Allen, jak předtím uvedeno, po několika stránkách se motiv ještě jednou opakuje, s. 198 a 210, zde můžeme zmínit i další narážky na kulturu na jiných místech, např. Toulouse-Lautrec, s. 150, skladatel Buxtehude s. 174 aj.). Vedle Fostera se uvádějí jména závodníka Hurta či hamletovského herce Eddwina Odonnella. Při anagramech je přesné znění důležité, z „Allana“ by nebylo možné vytvořit jméno „Nella“, následují Hurt – Ruth, Ronald – Lorna D, Claude – Dulcea (který jim chyběl a nyní si jej doplňují). A poslední módní série je Lady Norma.

Náhle tedy zableskne souvislost – anagramem je zde nyní jméno řidiče, který byl přítomen proměnám otce McKella – Ramon. Ellery Queen toto řešení ohlásil jako „novoroční dárek“, všichni si připíjejí, zdálo by se, že případ je ukončen. „Potom, když se prostý čtenář dočetl »udělal to šofér«, jako by zájem o případ zavraždění Sheily Greyové opadl. Bylo to něco obdobného, jako když se ostřílený čtenář detektivky prokouše dvěma sty stránkami nové knihy a zavrhne tucty falešných stop, aby se konečně na straně 251 dověděl, že vrahem je zahradník.“ (s. 218). Tj. jednak to je reflexe nepřípustného řešení „správné“ detektivky, směrem ke skutečnému čtenáři i novinám „uvnitř“ příběhu, jednak jakési popíchnutí, že by to mělo dopadnout jinak. Jsme devět stran před koncem knihy, když volá znovu inspektor, kterému se něco nezdá.

Ptá se, co se odehrálo za deset minut poté, co Sheila napsala dopis a než vystřelil vrah. Znovu se počítají minuty a vteřiny, kladou se další otázky, mimo jiné i, zda nebyl Ramon jejím milencem. A především, při zevrubném zkoumání náčrtku našli technici pod jménem „Lady Norma“ ještě další jméno. Vrahem byl tedy někdo jiný a vyděrač a vrah byly především dvě rozdílné osoby. Pod prvním jménem je jméno „Lady Edna“, odstraněné zmizíkem, jeho stopy nicméně zůstaly. Dane – nejdříve se zhroutí, prosí Judy (před řadou stránek jsme zachytili jeho podivné chování vůči ní) o odpuštění, ještě předtím se „s divokým výkřikem vrhl na inspektora a jeho prsty se sevřely kolem jeho hrdla“. (s. 224) Poté vysvětlí, „co ve mně bylo špatného“ – na pokraji šílenství nejdříve z pocitu předchozího chování vůči Sheile (škrcení) se přece jen chtěl vrátit a omluvit, když však, neviděn, najde Ramona v pokoji Sheily, té proradné Sheily, „vystřelil rovnou do toho jejího prolhaného, falešného srdce“ – a poté zfalšoval ono jméno na náčrtku, aby padlo podezření na Ramona.

Je konec, autor už nekomentuje, že Ellery Queenovi, jakkoli skvěle mnohé v případu vyřešil, leccos podstatného také uniklo. Tedy jakkoli je mimořádný talent, absolutní genialitou (jakou nalezneme u oněch „vzorových“ hrdinů v jiných detektivkách) neoplývá. I to je cosi, co je na tomto případu zajímavé.

https://www.databazeknih.cz/knihy/queen-ctvrta-strana-trojuhelniku-63354

Ellery Queen, Čtvrtá strana trojúhelníku, Československý spisovatel, Praha 1983