Edward Sanders / Poezie a život Allena Ginsberga

Edward Sanders / Poezie a život Allena Ginsberga

Mohl jsem to tušit, že kniha od Ginsbergova souputníka Eda Sanderse, jedna v malé hromádce svazků autorů beat generation, nebude akademická publikace, jak jsem zprvu naivně očekával, nýbrž tak trochu jiné dílo, ostatně to v Doslovu potvrzuje sám autor, když hovoří o její genezi a říká, že neplánoval psát o Ginsbergovi knihu, ale „rozsáhlou elegii“, z níž tento pozoruhodný tvar účastníka oněch událostí, o nichž si musel dělat poznámky nějakého druhu či sbírat materiály, aby mohla Poezie a život Allena Ginsberga, tak jak je předložena čtenáři, vzniknout.

V Čechách vyšla v nakladatelství Maťa (právě z tohoto zdroje mám také Ferlinghettiho Nefér argumenty života a Rutiny, které jsou drobnějšího formátu), na zadní záložce čteme přehled svazků edice Nevstoupíš jednou (zřejmě odkaz na Herakleita), v níž je desátým svazkem, zatímco nultý svazek je Mezi myšlenkou a vyjádřením Lou Reeda, následují Nový pohled na věc Ruth Weiss, Jak neumírat Gregoryho Corsa, Dvacet současných sanfranciských básníků Cafe Babar, Střípky písně Diane di Prime, Hory a řeky bez konce Gary Snydera, Neposílejte mi už žádné dopisy Allena Ginsberga, Ve snu ve snu snil jsem sen Lawrece Feringhettiho a Americká noc Jima Morrisona.

Pojednávat podrobně obsah Sandersovy knihy je, domnívám se, takřka nemožné. Jak autor říká, „život Allena Ginsberga byl velmi složitý, takže Poezie a život Allena Ginsberga je vlastně jakousi cestou GInsbergovým lesem“ plným horečnaté práce, bohatých událostí, setkání s celou řadou dalších osobností beat generation, ale i – právě vzhledem k charakteru jeho tvorby – i s řadou hudebníků z oblasti rockové hudby, fotografů, neboť poměrně pozdě se pustil do další tvůrčí disciplíny, když vychrlil (to ještě nebyl digitál) tisíce snímků a během krátké doby uspořádal desítky výstav po celém světě. Ostatně po celém světě se pohyboval, což nebylo dáno jen vztahem napříč k řadě odlišných kultur, ale také jeho společenskou angažovaností, což ostatně známe i u nás z epizody, která rezonovala v naší druhé kultuře, když byl v Praze v roce 1965 zvolen „králem Majáles“, ale pod záminkou postavené na jednom policií ukradeném „notesu“ (popsáno na s. 94, zde odkaz na text Petra Blažka Vyhoštění krále majálesu vypovězen z tehdejšího Československa (ovšemže to neměl lehké ani v puritánských Spojených státech, když Kvílení bylo žalované pro údajnou obscénnost. Ovšemže je v knize i řeč o Ginsbergově sexuální orientaci a jeho problematickém vztahu s Peterem Orlovským. Především tvůrčí typ, tedy nikoli člověka uzavřeného před světem ve své pracovně, nýbrž účast na konferencích či čteních, které v Americe tenkrát pořádaly univerzity, ale i na jevišti s hudebníky atd. představují v knize množství informací, z nichž je možné pouze v hrubých rysech odkázat.

Pro mne je to především náhled na dění spojené s básníky a prozaiky onoho okruhu, který měl člověk v určitém povědomí v podstatě od studentských let, kdy se ten či onen text objevil v literárních časopisech (první překlady A. Ginsberga od Jana Zábrany vyšly v čas. Světová literatura 1959, pak 1963), později ve sbornících jako byl Horoskop orloje (výbor z díla čtrnácti amerických básníků, mj. Carla Sandburga, Ezry Pounda, Lawrence Ferlinghettiho, Allena Ginsberga, Gregoryho Corsa či Sylvie Plathové, vydal Odeon 1987), či ještě předtím Obeznámeni s nocí (v Klubu přátel poezie Čs. spisovatel, 1967, ale tento výbor se mi dostal do ruky někdy později) a převážně později, kdy se na knižním trhu objevila základní díla těchto autorů a kdy jsme si mohli přečíst Jacka Kerouaca, a nejspíš později (alespoň v mém případě, nejsem schopen v této poznámce vysledovat historii vydávání těch knih) v té době strhujícího W. S. Burroughse či Charlese Bukowského (z něhož si Michal Malátný vybral postavu Chinaskiho, když se svými přáteli přejmenovali Staré Hadry a přesídlili z Jičína do Prahy). Ovšem, postupně jsem se seznamoval s dílem Gregory Corsa, publikacemi vydávanými v nakladatelství City Lights Lawrence Ferlinghettiho (žel nikoli v originálech, ale českých překladech), Kennetha Rexrothe, Gary Snydera a dalších, které jsme ovšem registrovali v širším kontextu, to znamená i takových osobnosti jako byl Timothy Leary, já pak jako muzikant jsem poslouchal Fugs, z druhé strany Philipa Glasse, pak tu byl ještě výtvarný kontext, abstraktní expresionismus a později concept art a přidružená směřování (ale to už jdu nejspíš do přílišné šíře, nicméně vnímal jsem to jako celkovou proměnu přístupu k tomu, co je to umění). A to vše zároveň s momentem vzpoury a ovšem i pod tlakem společenské reglementace či dokonce represí, v našem prostředí specifických. V každém případě tu byl, vedle toho literárního a uměleckého, který mě nejspíš zajímal přece jen nejvíce (nebo jsem se na něj soustředil) silný společenský aspekt.

Dnes už je ovšem podstatně jiná situaci, alespoň u nás už nejsou některé záležitosti tématem vzrušených diskusí či dokonce pobouření a znechucení (byť samozřejmě není všechno „vyřešeno“, i v našem v tomto ohledu tolerantním prostředí probíhala nedávno v parlamentu diskuse ohledně homosexuálního manželství, ve Spojených státech byl či je tuším problémem právo na potrat, přičemž dochází k regresím, také v Polsku). Vybočení z běžného občanského standardu, které budilo rozruch či kontroverze, jakkoli v tradici moderního básnictví tu bylo přítomné již od časů E. A. Poea, prokletých básníků ad., některé excesy třeba u Ginsberga byly nepochybně destruktivní, zničující, ovšem významná byla detabuizace určitých pohledů na svět, přítomnost psychiatrie, sexu v diskurzu. To vše komplikovala i odlišnost kultur, přítomnost té židovské, která patřila ke kořenům některých autorů (a nezapomeňme ani na přítomnost té černošské či hispánské). A ovšem, i tato orientace perspektivy se v posledních desetiletích proměnila, takže naopak cítíme některá osvobození jako naopak rozvrat, takže mnozí vítají „návrat zdravého rozumu“, s nímž nyní ve Státech přichází staronový prezident Trump, jenž oznámil, že bude uznávat jen dvě pohlaví (přidávání dalších a dalších písmen u původního LGTB bylo až udivující, a když i v českých školkách nutili děti, aby řekli, jestli se cítí jako kluci či holčičky a hovořilo se o potřebě vytvořit třetí toaletu pro ty, kteří se od onoho základního dělení odlišovali, kroutil jsem i já, který se považuji za opravdu svobodomyslného, hlavou).

Nu, tak jsem se rozepsal „nad rámec“ knihy, k níž chci přičinit pár poznámek, nicméně onen kontext a jeho proměnu jsem považoval v tuto chvíli za nutné zmínit. Text Edwarda Sanderse graficky působí jako báseň, tedy uvolněně, řekl bych, že je to nastavení vstřícné tématu, zvláště když se na jedné straně opírá o pečlivost autora, archivujícího celé to pozoruhodné dění, které sledujeme, zároveň s osobní účastí, která dává čtení jinou atmosféru, než kdyby byl autorem akademik (přitom onen moment „ověření“, byť původem z jiného druhu narativu, tady je). Takže na jedné straně můžeme sledovat u jednotlivých událostí podrobnosti jako přesné datum a den v týdnu, ale také momenty, které pocházejí z přímé zkušenosti a které by tedy střízlivá zprostředkovanost nemohla přinést, neboť „být při tom“ je vždy nenahraditelné.

Kniha je členěna na „části“, označené římskými číslicemi, vychází z chronologického členění, takže v „zóně osídlení“ se dostáváme kamsi k řece Dněstr, odkud pochází Ginsbergův dědeček Pincus, jeho osiření a stěhování při restrikcích po atentátu na cara Alexandra II a uprchnutí do USA, kde se usadil u příbuzných v Newarku, popsána jsou další genealogická vlákna (prarodiče z matčiny strany), a příběh Allenovy matky Naomi, komunistky, učitelky a psychicky narušené ženy (popisováno je její „první zhroucení“, později rozchodu s Allenovým otcem Louisem), načež je konečně označen hrdina celé knihy jako „bard“. Z tohoto úhlu pohledu Sanders vychází, jindy je Ginsberg označován jako „Zap“.

Druhá část je uvedena „přísahami“, v tomto případě „pomoci dělnické třídě“, pokračuje oblíbenou četbou, seznámením s příštími souputníky na „Kolumbii“, důležitostí Burroughsovy knihovny, vyhození Kerouaca z univerzity, vraždou Davida Kammerera ze St. Louis Lucienem Carrem, Nealem Cassadym v NYC „se 17letou manželkou LuAnne“ a s dalšími ženami či „potajmu s A. G.“. Zap píše o Cézannovi, studuje Terezu z Ávily, sv. Jana od Kříže či Plótína. Raná báseň pod vlivem vize W. Blakea. O jeho vlivu i v další části, zatčení a léčebný pobyt, kde potkal Carla Salomona, jemuž následně věnuje Kvílení, které mezitím napsal.

V roce 1950, když se vrátil „ze cvokhausu“, bydlí u otce a posílá devět básní Williamu Carlosu Williamsovi. Báseň Brány hněvu bylo možné publikovat, když ji v roce 1968 objevil v archivu Bob Dylan. Prožil první heterosexuální lásku s Helen Parkerovou, která byla kdysi zasnoubená s Johnem Dos Passosem. V dalších letech v NYC, pracoval v jedné redakci, také jako poslíček v tiskárně, řada dalších dobrodružství. V páté části se Sanders vrací do roku 1955, kdy Ginsberg ještě přepisuje kvílení, a do roku 1953, kdy vzniklo nakladatelství City Lights, řeč je o čtení v Six Gallery „13. října 1955. Byl to čtvrtek,“ s účastí více autorů, mj. Snyderem, jenž četl svou Slavnost borůvek. V roce 1956 zemřela Naomi. Ginsberg pomáhal svým přátelům při vydávání knih, což není běžné. „Byl to faktor Nejlepších hlav“, „propaguje Kerouaka, Corsa, Burroughse, Snydera, Whalena […]“ (s. 53). V roce 1957 cesta do Paříže s některými přáteli, citována delší pasáž z Kadiše.

Šestá část (obvykle je na úvod řečeno „opustili jsme příběh velkého barda Allena Ginsberga tehdy a tehdy“), v roce 1958 čtení celého Kvílení v Londýně. „Byl z něj věhlasný básník.“ (s. 57) Sledujeme způsob tvorby, když autor uvádí, že Kadiš psal „od 6 ráno v sobotu do 10 večer v neděli / bral trochu dexedrinu / dokud nenapsal 58 stran // Upravoval a přepisovat začal v lednu ´59 / a to trvalo až do roku ´61“ (s. 59). V roce 1959 řada událostí (undergroundový film podle Kerouaka, čtení atd.), Zap poprvé vzal v Kalifornii „v rámci výzkumného projektu“ LSD. „Zatímco Zap byl to léto v Kalifornii / Corso prodal jeho TV, postel atd. / aby měl hotovost na cestu zpátky do Evropy.“ (s. 61)

Část VII, zkušenosti u Timothy Learyho, Kennedyho rok (předtím politické neshody, koho volit jako prezidenta), na filmový festival v Cannes, pak do Řecka a konečně i do Indie, odjeli do města, kde dalajláma založil svou exilovou tibetskou vládu, udělil jim několikahodinové audience (do Indie jezdili i jiní básníci, uvedeno více), v Indii pak také příběh, jak nahého muže odnesli k řece Ganga, umyli ho a starali se o něj, předtím ještě řeč o tom, že recenze na vydanou sbírku Kadiš a jiné básně „nebyly zrovna takové / jaké by si ta velká báseň zasloužila“ (s. 65). Vlakem jel Ginsberg do Tokia, tam napsal báseň Změna, kterou poslal autorovi této knihy.

To už je obsahem Části VIII, kde se také hovoří o tom, že vyšly knihy Kvílení a jiné básně a Kadiš a jiné básně a Ginsberg je celebrita, a v Části IX se dozvídáme například o Ginsbergových cestách do Japonska, Vancouveru a návratu do USA, o setkání Cassadyho s Kenem Keseym a začátku války ve Vietnamu, která – jak v pasáži k závěru roku 1963 dodává – „pokračovala dalších dvanáct let“. V následujícím roce se Ginsberg setkává s Bobem Dylanem, v této souvislosti je zmínka o pořadu MTV v roce 1997, kdy Zapovi byla diagnostikována rakovina jater a kdy v tomto pořadu vystoupili Dylan, McCartney, Patti Smithová a další.

Allen a „Peter O“ se přestěhovali „do legendárního bytu na Východní Páté 704 na Lower East Side“, autor otevřel svůj Peace Eye Bookstore, kde zkoušeli s „básnicko-satirickou skupinou jménem Fugs“ (s. 79). Cituje pak z knihy Příběhy beatnické slávy, z povídky Grupáč u Siobhán McKennové explicitně sexuální pasáže. Koncem roku 1964 se utvořil LeMar, výbor pro legalizaci marihuany. Část X, kubánská ministryně kultury pozvala Ginsberga na konferenci spisovatelů v Havaně, FBI jej  označuje v tajném dokumentu za „potenciálně nebezpečného“. Dramatické epizody na Kubě, Ginsbergův návrh pozvat Beatles zde neprošel.

A je tu kapitolka Král Máje, kde je podrobně popsán první pražský Majáles v roce 1965 (předtím ho „komouši“ zakazovali), cesta na valníku po Praze, kdy Ginsberg „cinkal na prstové činelky a zpíval mantry“ (s. 91). V tomto roce šel Ginsberg na Dylanův koncert v Royal Albert Hall a na večírku po něm se setkal s Beatles, John s Cynthií, George, Patti Boydová přišli zase na jeho narozeninový večírek. Agenti z narkotického oddělení chystají zátah na Ginsberga kvůli „trávě“ – Část XII – a básník naopak přešel do útoku a začal sbírat novinové články atd., konflikty s policií byly také kvůli pochodům k šíření „míru“, policie jim přeřezala šňůry od reproduktorů atd.

Část XIII, Ginsberg měl od Dylana darem nejlepší kotoučový magnetofon Uher, Dylan koupil také Orlovskému reproduktor atd. V prosince 1965 byl kvůli trávě zatčen Timothy Leary, autor knihy byl obviněn z obscenity po šťáře v jeho knihkupectví (později proces vyhrál). Cesty dodávkou po Spojených státech s vyhlašováním různých idejí, Wichita, Allen napsal průvodní text na obal desky Fugs, pokoušel se všelijak pomoci Timothy Learymu, Dylanovi přivezl pár knih jako „Rimbauda, Blakea, Dickinsonovou, Shelleyho“.

Část XIV, Rok květin, Gary Snyder zahájil sérii Be-Inů, později analogicky Sit-Iny či Teach-Iny (proti válce ve Vietnamu), nastaven kulturní tón roku – Flower Power. Na události bylo 20 000 lidí, skupiny „Grateful Dead, Jefferson Airplane, Quicksilver Messenger Service, Jerry Rubin, Gay Snyder, Tim Leary, Lenore Kandelová, GInsberg & ostatní“. Ken Kesey koupi farmu v Oregonu, tam, resp. na koncertu Jefferson Airplane ve Western State College, se Zap na návštěvě viděl naposledy „se svým kámošem Nealem Cassadym“ (s. 112). Na dalších stránkách cesty na celou řadu míst, také setkání s Ezrou Poundem, kterému hrál na harmonium (vozil je sebou!), chodil po Benátkách a hledal místa v Cantos (Zpěvy, základní dílo E. P.), o nichž předtím hovořili. Probírá se také otázka honorářů básníkům na čteních, aby dostali přiměřené peníze, vznikla neziskovka, pomohl mj. Charles Rotschild.

V Části XV je kapitolka Farma, je řeč o tom, že se Allan Ginsberg miloval častěji se ženami, než „je obecně známé“, zde: „Allen a Barbara Rubinová byli příležitostnými milenci“. Ona ovšem (marně) snila o svatbě s Bardem. Květen ´66 – byl to „rok svistu“, svistů kulek, Martin King v dubnu, Robert Kennedy v červnu, „velké nepokoje studentů v Paříži / a na Kolumbijské univerzitě / & největší protiválečné hnutí / od doby před první světovou válkou“ (s. 124). Společenská situace nabírá na dramatičnosti, demonstrace na různých místech (kapitolky s jednotlivými konkrétními daty), Ginsbergovy reakce na slzný plyn. Vybírám jen jeden příklad povahy těchto střetů: „Starosta Richard Daley, tvář zlomyslně zbrunátnělou, křičel: »Naser si, ty židácká děvko prodejná! Táhni domů, ty zkurvenej všiváku!«“ (s. 133).

V Části XVI je výraznou položkou Zákrok proti undergroundovému tisku. Sledujeme souvislosti ideologické, způsoby nátlaku, např. návrh, „aby FBI přiměla Columbia Records přestat inzerovat v undergroundovém tisku“ (s. 137), Ginsberg léta celou věc sledoval, nakonec napsal knihu Kampaň proti undergroundovému tisku. Další nahrávky The Fugs. V Ginsbergově poezii se stále více odrážela environmentální témata. Ginsberg svědčí v procesu „s Chicagskou sedmou“ (na Wikipedii je více popsáno v článku Chicagská sedmička). „Byla to drsná doba.“ (s. 141) Popis společenství v Cherry Valley, kde to „fungovalo“ „jako komuna“ (uvedena řada jmen, Orlovsky a jeho přítelkyně Denise Mercedesová, Gregory Corso, Carl Salomon, někteří jako hosté, „obrovské hnízdo Nejlepších hlav“ (s. 142). Další pokračování v tématu drogy, tentokrát Ginsbergovo zkoumání, zda je CIA zapojena do distribuce drog (v tomto ohledu vyhrál sázku s šéfem Ústřední zpravodajské služby Richardem Helmsem (s. 144–145).

Část XVIII, 1971, léta největší slávy, setkává se s budhistou Chögyamem Trungpou, ten ho (v další kapitole) přiměje k tomu, aby spontánně zpíval, petice 25 spisovatelů jako podpora T. Learymu, odsouzenému „za špetku trávy“ (který uprchl z vězení). Pokračování zmíněného přesahu v kapitolce Sessions v Record Plant, participace Bob Dylan, taky zábavná historka s telefonem ve chvíli, kdy bydleli kousek od Johna Lennona. Příhoda, jak pustili z vězení Johna Sinclaira, který původně dostal „10 let za 2 jointy“. Rok 1972, fotka „autora“ při demonstraci proti válce ve Vietnamu (s. 155), Ginsberg odletěl s Ferlinghettim do Austrálie, přiváží koncept Abordžinců „vesmírného času snění“. Rok 1973, Zap uklouzl na ledu na své farmě a zlomil si nohu, i o berlích se pak vydal na turné po Evropě (Část XX). To je doba aféry Watergate, prokurátor John Mitchel se s vehemencí pokoušel vyštvat Lennona ze země kvůli jeho úspěšnému angažmá ve při Johna Sinclaira.

Další událostí doby byla ta, která byla popsána v podkapitole CIA / Svržení Kissingera, také se hovoří o smrti velkého básníka W. H. Audena. Rok 1974. „Ginzap získal zaslouženou Národní knižní cenu / za Pád Ameriky / Básně 1965–1971“ (s. 162). Trungpa chtěl otevřít v Boulderu „buddhistickou školu poezie“ a žádal Allena a další o pomoc.

Přeskakuju některé další události (některé se také v připomínkách opakují), z roku 1976 vybírám nahrávání s Johnem Hammondem, kontext: 200 let Ameriky v Naropě (univerzita v Boulderu, souvisí s buddhismem a Trungpou etc.). Ginsberg měl rozpracované tři knihy: Dech myšlenky pro City Lights, Sebraná korespondence Allena Ginsberga a Neala Cassadyho a Deníky: Přelom padesátých a šedesátých. Přitom byl v depresívní situaci, zemřel mu otec. Část XXII a XXIII – víceméně pokračování v tématu sbírání materiálu o CIA, FBI a dalších výzvědných službách, přestěhování do dvou bytů, které propojil, aby měl místo na shromažďování materiálů, a také vystoupení na Woodstocku v prosinci 1977. V roce 1978 byly významné protijaderné demonstrace, u Rocky Flats byl zatčen u železničních kolejí. V tomto roce vyšly první dvě shora zmíněné připravované knihy. V listopadu pak Nova Convention k poctě W. Burroughse (výčet zúčastněných osobností vč. autora).

To už je Část XXIV, zmíněny jsou i některé události ve světě, když se hovoří o zmatcích v Nikaragui a Íránu, k nimž „přibyla sovětská invaze do Afghánistánu“ (s. 189). V roce 1980 je citována báseň Domácí úkol – pocta Kennethu Kochovi, dle autora jedna „z nejlepších environmentálních básní století“, přepisuji:
„Kdyby se pustil do svého prádla, vypral bych svůj špinavej Írán, přihodil své Spojené státy a na to mydlinky Ivory Soap, vydrhl Afriku, / ptáky a slony vrátil džungli, / propral Amazonku a zaolejovaný Karib & Mexický záliv, vygumoval smog ze severního pólu a vysmejčil potrubí na Aljašce, vytřel mastné kaluže z Rock Flats a Los Alamos, spláchl blyštivé césium z Love Canal, odkapal kyselý déšť nad Parthenonem & Sfingou.“ (s. 191).

Část XXV, daň si vybírají dlouhá turné z jednoho města do druhého, v roce 1981 umírá Bill Burroughs Jr. na cirhózu jater. Allen vyučoval v Naropě „Literární historii beat generation“, je nahrána a přepisy jsou uloženy v knihovně univerzity. „Do detailů vykreslil / dějiny poezie. // Uměl zpaměti recitovat / tisíce veršů“ (s. 198). Léto 1981, vydává Plutónské ódy: básně 1977–1980 pro City Lights. Počátkem roku 1982 strávil Ginsberg s hudebníky skupiny Clash, kteří nahrávali ve studiu Electric Ladyland Jimma Hendrixe, album dostalo název Combat Rock, Zap trávil rád čas s rockery, na albu pomohl s několika melodiemi, aniž by pak chtěl podíl na tantiémách, říká Sanders. On sám zase spolupracuje s Tuli Kupferbergem a novými muzikanty v The Fugs, popisuje, jak si Ginsberg zazpíval skladbu Nothing. Allen a Peter odjeli do Nicaraguy, je řeč o „sandinistické revoluci“ (autor konkterizuje celou historii vraždy Sandina a diktaturu Somozovské rodiny atd.).

Část XXVI, podzim 1982. Slavnost k 25. výročí vydání knihy Na cestě, účastnili se mj. Arthur Miller, Kurt Vonnegut či Garry Snyder. Ginsberg se vydává na další velké turné po Evropě a Skandinávii, je řeč také o Hammondově dvojalbu First Blues 1971–1981, které odmítla vydat „slabomyslná a zbabělá“ Columbia Records, tak si Hamond, objevitel Dylana, „založil vlastní značku“. Poznámky o zpěvu Steva Taylora (neplést se Stevenem Tylerem z Aerosmith, tím spíš, že zde je jméno zpěváka, o kterého se jedná, uváděno i s křestním jménem Steven). Zajímavá poznámka (1983) o návrhu Johna Lennona nahrát píseň Jessore Road, kterou pak skutečně nahráli v Amsterodamu s Mondrianiho smyčcovým kvartetem (Mondriaan String Quartet). Řeč je také o film Poezie v pohybu, v němž participuje řada básníků různého zaměření. Srpen 1983 – vyjmenovány znovu všechny Ginsbergovy velké sbírky v City Lights (s. 216), nakonec vydány u velkého nakladatele, ve smlouvě však zůstává Ferlinghettimu možnost dál je vydávat. Na podzim odchází Ginsberg z Boulderu „na penzi“.

Umístění ohromného archivu Ginsbergových fotografií v Butlerově knihovně Kolumbijské univerzity, zde více o charakteru negativů atd., výstavy jako kronikáře americké beat generation, „exploze fotografických výstav“ (s. 227), zprvu finanční propadák, později obrovský úspěch, v dalším textu (s. 235) hovoří o výstavě Skrytí lidští andělé v Galerii Holly Solomonové a uvádí počet výstav 47 v letech 1985–1986 po celém světě.  

Allen miloval pocit,
              že jeho práce je uspořádána
                            do přehledné, hezky
                                          uhrabané zenové zahrady

(je to vidět na pořádku v pokoji
              kde řekněme
                            začal psát „Kvílení“)

              až na to, že ve Vesmíru
              zjevně
                            uspořádáváním svých věcí
                                          zvyšujete míru neuspořádanosti
                            podle Hawkingovy Stručné historie času

a tak, kdybyste se naučili zpaměti celou dvousvazkovou
bibliografii básníkových spisů od Billa Morgana
                                          například

vytvořili byste tolik neuspořádané energie ve formě tepla
              z uspořádané energie jídla
                            ztrácené ve vzduchu kolem vás
                            v proudění a teple

že by se zvýšila míra neuspořádanosti vesmíru
              (s. 229)

Příklad uspořádání textu a způsobu uvažování, to rozčlenění mně trochu připomíná Majakovského, ostatně ona „vesmírnost“ je u něj svým způsobem také přítomná, a určitá apelativnost v souvislosti s hlásáním určitých, byť ideologicky jiných, myšlenek také.

Část XXVIII. Cesta do Číny. Autor pojmenovává pěkně to, co píše, jako „trasování bardova života“ (s. 232). Cestuje s delegací Americké akademie umění a literatury s Garyho a Masu Snyderovými, Toni Morrisonovou a dalšími, A. G. si nastudoval Kulturní revoluci v letech 1966–1976, z návštěvy píše autorovi této knihy kritický komentář k této epoše v Číně (pálení knih, dětské pouliční bandy, mučení starých učenců), na druhé straně dychtivost studentů a jejich dobrá angličtina. Zůstal déle, psal básně, zajímavá poznámka o tom, že mu W. C. Williams ve snu „nadiktoval báseň s útlými verši“. Má rád básníka Whitmana.

„Garyho Snydera rozčílilo“, že za Sebrané básně Ginsberg nezískal žádnou zásadní cenu, to, co K. Rexroth nazval „světlem z Plymouth Rock“ „mocně září“ nad „paďourstvím“. „Bylo tam příliš mnoho ztopořench údů / stop po semeni / & ataků na vojensko-průmyslové surrealisty // aby to získalo sponzoring od korporátů“ (s. 235). Filmař Harry Smith (již výše uvedená pozoruhodná postava newyorské scény beat generation, Wikipedie uvádí dále mj. sběratel desek, mystik, student antropologie, zajímal se o esoterickou spiritualitu) zůstal rok u G. v pokoji pro hosty, porazilo ho auto a měl zlomené koleno, byl bez domova. Bylo to ale dost problematické, když přišel na návštěvu Dylan, Smith odmítl vstát, psychiatr „Allenovi nakonec navrhl, aby Harryho nechal vystěhovat“. Smithovi je pak věnována ještě jedna podkapitolka o pár stránek dále (s. 258–259).  V létě 1985 sympózium s W. Burroughsem a N. Mailerem na téma „Duše. Existuje? Co je & co se s ní děje?“. Cesta do Moskvy, ještě před glasností. Prohlášení proti americké intervenci v Nikaragui – společně s Arthurem Millerem a Günterem Grassem. Sanders zmiňuje složité Zapovy vztahy k různým kulturám (a uvádí nejen evropské země, včetně východní Evropy, ovšemže i Česko, ale také Rusko, Činu a „samozřejmě“ Indii, „všude měl přátele a budil vášně“ (s. 240).

Vyšel „festschrift“ Nejlepší hlavy: Pocta Allenu Ginsbergovi, vyšel Bílý rubáš a také zajímavý titul Kvílení s poznámkami, koncipovaný podle faksimile Pusté země. Léto 1986, cesta do Makedonie, také Budapet a Polsko (Krakov a Varšava). Část XXIX, 1987. Trungpa „odešel na selhání srdce 4. dubna“ (s. 247), „Vesmír je Člověk.“ „Mysl je otevřený prostor.“ „Upřímnost ničí paranoiu.“ To jsou Ginsbergovy výroky, „pobídka na Cestu“. Komentář ke „zlé krvi“ všude kolem. V létě „reunion Fugs“ v NYC, další festivaly, projekt Dead City Radio, který produkuje Hal Willner jako Burroughsovo CD. Další politické aktivity, nyní „proti cenzuře spisovatelů a novin v Izraeli“, k nimž A. G. podnítil PEN. Spolupráce A. G. s Glassem, opera Hydrogen Jukebox. Zrodila se, když Philip Glasse „narazil na A. G. v knihkupectví u sv. Marka“ (s. 255). Recitace některých částí, pak „japonské turné / se čteními / plus jedna protijaderná akce v Ósace / & benefice na univerzitách v Seiko & Kjótu / s přítelem básníkem Nanaem Sakakim“ (s. 256).

Senátor Jesse Helms, „nejpravicovější z pravičáků“, „vyblil zákon, který nutil Federální komisi pro komunikace (FCC) / prosadit 24hodinový zákaz »neslušného« jazyka / na všech státních stanicích“ (s. 259). Ed Sanders požádal A. G., zda by mu pomohl při protestech proti zásahu vůči Plastic People a Ivanu Jirousovi. Pojem „poeb“, příklady, celá řada (orig. „Poe Job Phobia“ je tedy něco jako fóbie vůči poezii, nenávistné aktivity). E. S. složil Zaklínadlo proti československé vládě a nazpíval se Steve Taylorem. V nakladatelství Simon & Schuster „vyšla 533stránková biografie Ginsberg Barryho Milese“ (s. 262). Část XXXI. 1990. Komentáře ke zdraví, tj. nezdravý život W. Burroughse a neduhy A. G., vysoký tlak, dna, cukrovka „apod.“. Praha, fotka A. G., Ivan Martin Jirous a Anne Waldmanová. A zde další místa po celém světě, včetně Soulu v Jižní Koreji, podobně i v roce 1991, době „zahájení války v Zálivu“. Smrt Harry Smithe a A. G. v nemocnici, má „něco s játry“, možná „hepatitis C, která jej ukrátila na životě o pět let později“ (s. 271).

V říjnu 1992 „vyšla 769stránková Ginsbergova biografie od Michaela Schumachera Dharmový lev v nakladatelství St. Martin´s Press“ (Dharma Lion: A Biography of Allen Ginsberg). 1993 zemřel na rakovinu plic Carl Salomon. Bombový útok na Světové obchodní centrum (likvidační pak následoval v roce 2001, na Wikipedii je ve složce „teroristické útoky v USA“ patnáct různých stránek, poslední 1. ledna 2025 v New Orleans, další složka s řadou stránek je „střelba na školách“). A. G. přijel v září do Woodstocku na Sandersovo hudební drama Kassandra. 1994 vyšlo CD Howl, USA s Kronos Quartetem. Řada dalších událostí, v květnu 1994 Beatfest na Newyorské univerzitě, v květnu se podařilo umístit archiv A. G. za peníze Stanfordské univerzity (Dům pro jeho archiv).

Část XXXIII, Oslava barda na Naropě, „3. července otevřeli Knihovnu Allena Ginsberga“ (s. 293), výčet rozsahu věcí ve Stanfordu, 500 krabic, přes 24 tisíc stran rukopisů, skoro dvacet tisíc deníků a notesů, 2500 kazet. Za rok 1995 nejméně tři cesty do Evropy, 3. června plicní embolie, „ucpání plic, vmetek, nějaká cizí látka“, přesto našel sílu pro konferenci Dílo Jacka Kerouaca na NY univerzitě (podrobný popis dění a nejrůznějších kontroverzí), A. G. letí do Benátek na bienále, kde má vystaveny své fotografie.  Za peníze za archiv koupil a upravil dřívější loft Claese Oldenburga na Východní Třinácté poblíž Páté avenue. Znovu se hovoří o špatném zdravotním stavu A. G. (shora vše uvedeno), také Peter Orlovsky je v nemocnici pro válečné veterány, řeč o starých foťácích. Na začátku prosince Beatnická ve Whitney, A. G. zpívá, má rady od lékaře Pavarottiho (vypsané, s. 307).

Část XXXIV, rok 1996, autor říká, že A. G. jako „starý paprika“, rok před smrtí toho vytvořil tolik jako „za beatnického šílenství“ v roce 1956. Výčet, např. spolupráce s Ornettem Colemanem, vyšly Iluminované básně, turné s P. Glassem, výstava fotografií v Miláně atd. Zvláštní podkapitola je věnována nahrávce Balady kostlivců, materiál poslali McCartneyovi, ten přidal řadu dalších nástrojů, vzniklo i hudební video. V únoru 1997 vystoupil A. G. na benefici pro Tibet, na níž se zúčastnili P. Glass, Michael Stipe, Natalie Merchantová a Patti Smith. V novém loftu se nahrávaly básně E. A. Poea, chystal se na aktivity na MTV. Část XXXV, přátelé se obávají o A. G., jehož neduhy způsobují, že je dezorientovaný a unaveným, je převezen do nemocnice, diagnostikována recidiva hepatitidy C. Pod prášky má změněné vědomí, probudil se ze snu a myslel si, že má dítě. Z dalšího průběhu vyplývá, že má rakovinu jater, lymfomy není možné zničit. Převezli ho domů, píše básně, navštěvují jej blízcí a přátelé, sledujeme jeho poslední hodiny, podkapitolky jsou uvedeny jednotlivými dubnovými daty, Čtvrtek 3. dubna, Pátek 4. dubna. V závěrečné podkapitolce se scházejí přátelé kolem A. G., který předtím dlouho spal, v noci měl mrtvici a nyní tito přátelé (také autor této knihy) pozvedli sklenice „na duši Allena Ginsberga“, přišli lámové a modlili se, všichni zpívali, plakali.

„Tak se do sluneční záře vrátil / velký bard Allen Ginsberg / Ó, na vlně ještě kousek pluj, bardská květino.“ (s. 340)

Edward Sanders, Poezie a život Allena Ginsberga, Maťa, Praha 2023