Eduard Ingriš
01.02.2018 15:22Eduard Ingriš
música sinfónica
Toto je článek trochu zvláštní, je poukazem k příběhu jednoho Čecha v hudebním prostředí, jemuž se věnuje tato řada příspěvků s názvem „música sinfónica“, a zároveň je kontextuální metaforou nad předivem vztahů, poukazující k tomu, že ony vztahy mezi naším kulturním prostředím a světem Latinské Ameriky mají celou řadu facet, které v těchto příspěvcích stěží můžeme vyčerpat. Jiným takovým příkladem byla už zmíněná podobnost či dokonce souvislost mezi českým folklórem a jeho rytmem v matenících a furiantech, které se dostaly až do hudby symfonické (Smetana, Dvořák) a latinsko-americkým folklórem, k jehož zdrojům patří třeba i takový útvar, jakým je šotyš, v jádru jehož jména je název Skotska.
Eduard Ingriš je pozoruhodnou osobností (bezprostřední impuls k tomuto příspěvku mi dalo vysílání České televize, pořad 168 hodin 29. ledna 2018), kterou můžeme vnímat jako autora písničky Temně hučí Niagara, ale také jako fotografa, který byl ve službách peruánského prezidenta Manuelem Pradou, jehož portrétoval, člověka, který se setkal s Ernestem Hemingwayem, jemuž asistoval při zfilmování jeho nejslavnějšího díla Stařec a moře, s cestovateli Hanzelkou a Zikmundem, či s norským etnologem Thorem Hayerdahlem, který jej inspiroval k podobnému dobrodružství, když se Čech pokusil se dvakrát na primitivním balsovém voru přeplout oceán, a také – a o to mi zde jde – stal se dirigentem venezuelského orchestru, který se pod jeho vedením stal jedním z nejlepších orchestrů Jižní Ameriky.
V článku na stránkách Hedvábná stezka najdeme popis tohoto příběhu:
Popularita, kterou mu plavba Kantuty přinesla, zasáhla i jednu z nejvýznamnějších osobností Peru. Oslovila ho ctihodná Anita Fernandini de Naranjo. Byla jednou z nejbohatších žen Jižní Ameriky a současně velkou ctitelkou klasické hudby. Sponzorovala Národní symfonický orchestr a díky její štědrosti hostovaly v Limě hvězdy předních světových operních scén. Doňa Anita nabídla Ingrišovi místo dirigenta orchestru. Dočetla se v novinách, že kapitán voru Kantuta je především skladatel a zkušený dirigent. Jeho povinností bude dirigovat během roku pět velkých koncertů, během tří měsíců hudebních prázdnin se může nadále věnovat svým expedicím a spolupráci s americkými filmovými společnostmi. Jediným jeho nadřízeným v novém angažmá bude ona. Tak lákavou a dlouho očekávanou nabídku nešlo odmítnout.
Se symfonickým orchestrem si Ingriš splnil svůj skladatelský sen. Když v roce 1947 opouštěl Prahu, chtěl najít hudební téma v jihoamerickém prostředí. Inspirován lidovou hudbou Peru zkomponoval symfonický cyklus Bajo el Cielo del Peru (Pod peruánským nebem) a pod svou taktovkou ji nahrál na gramodesky.
V populárních článcích o Ingrišovi může, v zájmu těch atraktivnějších témat (plavba na Kankutě, tramping) zaniknout skutečnost, že hudba je vlastně obor, v němž byl Ingriš profesionál. Kupodivu v Trampském magazínu se dočteme podrobnosti:
Do roku 1912 byl Eduard Ingriš vychováván prarodiči v Lounech, při toulkách podél řeky Ohře (Ingriš ji nazýval Oharka). a pod svahy Českého středohoří se rozvinula jeho láska k přírodě. Lásku k hudbě u něj probudil otec, výtečný houslista a původně vojenský kapelník. Otec byl železničář a tak se rodina s dalšími dětmi Melanií a Zdeňkem často stěhovala, než zakotvila v Praze. V letech 1916 - 1918 se jeho muzikální výchovy ujal benediktinský klášter Svaté Markéty v pražském Břevnově, kde působil jako vokalista. Od roku 1924 točil vlastní amatérské filmy a angažoval se ve spolku mládeže Komenský. Na popud rodičů začal po absolvování gymnázia a studiu na učitelském ústavu navštěvovat přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity. Brzy ale (bez jejich vědomí) přestoupil na pražskou konzervatoř, kterou vystudoval u profesorů Bohuslava Foerstera, Vítězslava Nováka a Jaroslava Křičky a ukončil ji klavírním absolutoriem v roce 1928. Již při studiích přijal v roce 1927 místo tenora a později kapelníka v divadle Aréna na Slupi.
Třicátá léta minulého století se tvářila jako doba velmi zásadových mravů. Například, kdo byl tenkrát dopaden ve stanu bez oddacího listu, šel do basy. O tomto tzv. Kubátově zákoně se samozřejmě hodně psalo v novinách a ředitele a majitele divadla Aréna Fencla napadlo využít mediálního boomu kolem podivného zákonu a napsal libreto "Trampské milování". Pak oslovil skladatele Eduarda Ingriše, aby připsal hudbu. Vzniklá revuální opereta, která se skládala z celé řady výpravných obrazů ve dvou dějstvích. A jedno z nich představovalo večerní náladu s imitací ohně, chatou a zpívajícími trampy. Slavná píseň Teskně hučí Niagara poprvé zazněla v podání mladičké Ljuby Hermanové (!) v roce 1932 a již při premiéře bylo představení diváky přerušeno a píseň musela být opakována.
Romantický obraz řeky, pravda nikoli jiho-, nýbrž severoamerické (nevím, do jaké míry to v rituálech a mytologii v trampském hnutí malé země uprostřed Evropy hraje roli) je zajímavým mostem dvou kultur, jedné s hlubokými antickými a křesťanskými tradicemi a druhé, která některé z těchto tradic přebírala a fúzí se svými vlastními vytvořila pozoruhodnou kulturu, z níž si zase zpět my Evropané vybíráme řadu inspirací – v literatuře, filmu, tanci – a hudbě.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Eduard_Ingri%C5%A1
https://krajane.radio.cz/articleDetail.view?id=176
———
Zpět