Echo24 / 9 / Týdeník Echo

Varieté Petra Fialy je název tématu (podtitul Piráti odcházejí. Co bude s vládou?) u karikatury, zřejmě jakéhosi historického obrazu skupiny umělců v kostýmech pouťových umělců s balónky, v němž jsou vpraveny tváře našich politiků v čísle 40, 3. října 2024, je reakcí na vývoj společenské situace, reagující nejspíš nejen na aféru (byť některými komentátory bagatelizovanou, jde prý jen o výměnu ministra, což je přece v politické praxi zcela běžné) nejen se „zpackanou“ digitalizací stavebního řízení, která byla úkolem pirátského ministra Ivana Bartoše, ale i všech těch předchozích nesrovnalostí, přešlapů, nedotažeností a chybných rozhodnutí této sestavy pěti prvků, jejichž jediným pojítkem byl „protibabiš“. Samotné události kolem obhajování zřetelně nekompetentního ministra premiérem (bránil především jakýkoli náznak rozpadu koaličního slepence) dosáhly několika odklady opravdu absurdní podoby, a snad by to ještě pokračovalo, nebýt Bartošovy arogance nejen ve vyhlášeních na veřejnosti (všechno je prý v pořádku, s takto rozsáhlým obratem nelze očekávat, že by vše mělo běžet hladce), ale i na schůzce u premiéra, kde místo toho, aby se alespoň držel tématu, když už ne s odpovídající pokorou (od jara měl ze všech stran varování, že není možné něco takto nepřipraveného spustit), přišel s dalšími sedmi požadavky, a nebýt zprávy, kterou Fiala dostal o skutečném stavu digitalizace, nevyhodil by ho. Diskuse o způsobu, Bartošovo kopání do vlády a výhružky s řečmi o kmotrech, o kterých celou dobu předtím zřejmě nevěděl, divadlo s odchodem celé strany z vlády atd., to je jen poslední dějství tohoto „varieté“, které tak celou situaci nazývá právem.

V časopise pak čteme článek Senátky ve stínu rozpadu pětikoalice, zodpovědnou analýzu Bohumila Pečinky. A vlastně nic moc dál se nerozebírá, nejdříve jsem si říkal, že mi to tady chybí, pak jsem pochopil, že není co. Všechno je víceméně jasné, všechno se propírá čtyřiadvacet hodin ze všech stran ve všech médiích, co tedy vlastně dodávat? V debatě Salonu se věnují diskutéři Hizballáhu, Václav Bělohradský se (s reprodukcí obrazu Friedricha Brentela Babylonská věž) věnuje obecnější rovině dnešního společenského diskurzu, zahradník Ondřej Fous píše o trávě. Situaci s podstatnějším „průserem“ (nebojím se už to slovo použít), než jsou nějaké půtky politiků v malé zemičce ve střední Evropě, jakkoli jsou nám samozřejmě nejblíže, vystihuje obrázek (Echo foto) obrovské makety Koránu na nákladním automobilu, obklopeném vojáky, píše se: „[…] na vojenské přehlídce Hútiů k desátému výročí ovládnutí jemenského hlavního města.“ 21. září 2024.

Jedna z věcí, které mě na Echu baví, jsou paralely, které vznikají zařazením článků – pohledů do některých dalších, ať již evropských či neevropských zemí, s nějakým akcentem na něco, co v nějaké podobě známe také u nás. Tentokrát to je článek Rakousko. Také postkomunistická frustrace? Na fotografii rozjásaný dav s modrými transparenty „DANKE“, podle iniciál FPÖ je zřejmé, že se jedná o Svobodné, kteří vyhráli volby, a které článek uvádí jako stranu, o níž se píše jako o „radikálně populistické“ (za nimi skončili lidovci, pak sociální demokraté). Podstatné jsou nicméně jiné věci (onen kulturní, civilizační aspekt, jehož posuny směrem k rozpadu sleduju), totiž že 60 procent žáků ve Vídni nehovoří v běžném životě německy, pětačtyřicet procent má přistěhovalecký původ (Srbové, Turci, nyní Arabové), takže pětina žáků hovoří tak špatně, že nerozumí tomu, co učitel vykládá. Kontextuálně uvádím, že před časem byla Vídeň označena jako město na prvním místě v žebříčku nejlepšího místa pro život (teď si to dohledávám, Economist uvádí toto prvenství i v roce 2024, poprvé to bylo v roce 2018, čtu na samotných stránkách města), což je trochu v kontrastu s větou „kde ovšem občas někdo někoho pobodá a gangy přistěhovalecké mládeže tam bojují o své zóny“. A ovšem, Vídeň není celé Rakousko. Autor nyní rozebírá naštvanost části obyvatel. A neznamená to, že by neměl pravdu, Ignoranz und Frustration, čtu titulek jednoho čísla Wiener Zeitung.

Průběžná zpráva o debilizaci české mládeže je sice trochu ostrá formulace v názvu článku Daniela Kaisera, nicméně téma připravovaného nového kurikula mládeže od Mikuláše Beka vzbuzuje řadu negativních reakcí, jak je sleduju, z různých stran – kurikulum mělo být uvedeno nyní v září, v Deníku N čtu článek „Naprostá deziluze,“ jak se experti na výuku angličtiny vyjadřují o chaosu a spoustě zbytečné práce, podobně se ke mně prostřednictvím mé ženy, bývalé ředitelky na jedné základní škole, která se kamarádí s ředitelkou současnou, dostávají postřehy o nespokojenosti s tím, co je shora pedagogům ukládáno. Z textu v Echu vybírám alespoň poznámku o neochotě ministra Beka vést dialog s odborníky, zatímco se – právě – utíká k jednotlivostem, jako je výuka angličtiny na prvním stupni.

I většina voličů ODS je nazelenalá je rozhovor s Markem Bendou, také zde padne několik otázek ohledně úprav ve školství, jako jsou otevřené dveře „indoktrinaci dětí generovou ideologií“ (Benda má asi pravdu v tom, že v dějepise se děti nedozvědí podstatné věci z doby posledních padesáti let, alespoň já jsem měl obdobné zkušenosti na gymnáziu, kde se k „člověku“ v biologii studenti nedostali, zatímco se dopodrobna učili o prvocích a láčkovcích), jinak se mně nicméně dělá špatně z toho, jak politik hájí svou stranu (jasně, je to jeho úděl), přičemž ovšem prakticky ignoruje všechny relevantní argumenty tazatele, když například vyvrací eskapády v názorech ministra Kupky. Ale opravdu se mně to v tuto chvíli nechce rozebírat.

Markéta Malá ostatně navazuje (obrázek/snímek vzájemného přátelského poklepání Petra Fialy a Ivana Bartoše) článkem Koho zajímá forma? (podtitul Chybějící miliardy a nedůstojné sliby), hovoří o „polopravdách“, zvláštním přemrštěném chování premiéra, prozrazující nejistotu (také ministr Stanjura se chová arogantně, „když je nejen médii na něco tázán“). Titul odkazuje k situaci, kdy Fiala tato slova vykřikoval v hlavním nedělním pořadu Prima News (na internetu také známé jako „Mám si nasadit uši jako zajíc?“. A Markéta Malá pokračuje zmatenými komentáři a mlžením premiéra a ministra financí ohledně evropských peněz kolem povodní a státního rozpočtu (nesrovnalosti kolem něho se teď řeší na konci října, celá ta blamáž s úpravami příjmů a výdajů pokračuje). A zajímavá je ta rétorika (sleduju to opakovaně) o tom, jak je celá ta problematika složitá, jak to nikdo léta neřešil a jak „s tím něco musíme udělat“. A nebudu se ptát, kdo tomuhle všemu ještě (po všech těch předchozích slibech a rozporech rozhodnutí a deklarovaného vládního programu) věří.

Osud Hizballáhu vzbuzuje škodolibou radost je téma debaty Salonu Echa, účastníci Irena Kalhousová, ředitelka Herzlova centra na FSV UK, Marek Čejka z MU Brno, arabista Tomáš Smetánka, komenátor Českého rozhlasu Jan Fingerland a redaktor Týdeníku Echo Ondřej Šmigol. Probírá se reakce Izraele na bombardování Hizballáhu, vnímané i jako kontroverzní, jedna poznámka (Smetánka) např. říká, že „umístění výbušniny v autě likvidace protivníka byly uplatněny poprvé Izraelem“, Kalhousová rozporuje, že by „šlo o masivní útok na civilisty“, probírají se otázky legality, postavení Hizballáhu, iránského výtvoru v Libanonu (i z jiných článků je tam zajímavé, jaké jsou rozdíly mezi směřováním vlády a názory obyvatelstva, toho, co je primární, zda náboženství či jiné síly). Pro někoho jako mě je obtížné se v chaosu Blízkého východu orientovat, alespoň nějakou přesnější představu bych ale přece jen rád měl (jak říkají účastníci, obě „ty války jsou oddělené, ale zároveň spojené“, vztahy jednotlivých zemí a vrstev obyvatelstva v nich, historických událostí, vliv Ameriky v celém tom dění etc.). Alespoň jedna věc je jistá. Hasan Nasralláh byl zabit.

Dobrý fór je název článku Bude to Dra(g)hý, téma probírané i v dalších textech.

Zahyneme na naši největší ctnost?, táže se Václav Bělohradský, do problematiky nás uvádí známý obraz Friedricha Brentela, současníka Václava Hollara Babylonská věž (mladší než ten ještě známější od Breughela z roku 1563). Filozof hovoří o „digitálních mělčinách“. Tentokrát skvělý text je k dispozici i na internetu, ocituju jednu větu z úvodu: „Příčinou hororového návratu pohřbeného, spláchnutého, překonaného je v liberálnědemokratickém narativu nekontrolované množení dezinformací: lidé je neumějí kriticky vyhodnotit, a podléhají proto masově jejich rozkladnému vlivu.“ Úvodní obraz je pak metaforou „babylonské informační knihovny“, analyzující oběh informací ve společnosti a nemožnost činu, o které hovořili pražští česko-němečtí spisovatelé jako Johannes Urzidil či Franz Kafka. A neodpustím si ještě jednu citaci, uvádějící čtyři základní problémy dneška („přetížení“): jsou to „racionální alokace pozornosti; skandální rozpor mezi vyznávanými principy a vymahatelnými normami; apokalyptický diskurz, kterému nelze přiřadit žádný demokraticky zvolený politický program; pokrytecká podstata soukromovlastnického právního rámce v antropocénu“. Skvěle vystižen je právě onen rozpor nefunkčního „právního rámce výkonu soukromovlastnických práv v epoše globální fosilní ekonomiky“, který vyvolává, vzhledem k nedůvěře k legalitě tohoto systému, aktivistický odpor, populismus. Bělohradský opravdu postihuje jádro problému, který vede ke kolapsu civilizace.

Porovnejme si mytologie je komentářem k 90. výročí narození Leonarda Cohena. A také název jeho básnického debutu v padesátých letech (1956, výbor z jeho básnického díla vyšel v MF v překladu Pavla Šruta v roce 1998, v češtině je k dispozici další takřka tucet publikací). Jakub Peřina sleduje jeho životní a uměleckou dráhu. Vybírám z podrobného komentáře jediné slovo: „naléhavost“. A možná ještě jedno: „zlověstná propast“.

Z (kromě té první krátkých) recenzí (či spíše anotací) knih: G. G. Márquez: Uvidíme se v srpnu (Odeon), rozhovor Milana Ohniska a zpovídaného Martina Rainera, označovaný jako „memoár-román“, Ivan Tesař: Na kusy.

Matěj Beránek v článku První vlaštovka komentuje bytové domy Timber Praha, vícepodlažní dřevostavby, které často nevznikají kvůli nastavení tuzemského trhu, toto téma Beránek sleduje. Zahradník Ondřej Fous se tentokrát soustředil na Trávy. A Jiří Peňás na Docela dobře nasolený Hallstatt (samozřejmě, v němčině není sůl jen „Salz“, ale také „Hall“, jako východoněmecká Halle,  Bad Hall či právě alpský Hallstatt, ovšemže úžasné místo.

Kognitivní hrdinství (Výpisky z deníků, časopisů a knih, Martin Weiss) je ironická formulace vztahující se k osobě Marka Hilšera, o němž komentátor říká, že „myslet si, že prezident republiky je nástupní pozice je zpupnost“, opakované tvrzení člověka, který „nepředstavuje odpověď na žádný veřejný problém“, že volby vlastně (dvakrát) neprohrál, je „případ nestoudného extrémního narcismu“. Moje intuice mně říkala něco podobného, ale když jsem slyšel nadšené přijetí tohoto pána některými mými blízkými, říkal jsem si, že jsem něco přehlédl, u Michala Horáčka, který je nezpochybnitelný jako skvělý textař, jsem si jistý byl (to je přece člověk, který „sází“). Tož mám tu intuici alespoň z jednoho pramene potvrzenu. A ještě jenom vysvětlení, proč se osobou Marka Hilšera Weiss zabývá, vysvětluje mně to článek na Novinky.cz (Kristýna Šopfová, 28. září 2024) Marek Hilšer ze Senátu (cítím tam trochu tu ironii k někdejšímu pokřiku Marek Hilšer do Senátu, což byla dokonce jeho vlastní strana), kde čtu: „Do horní komory parlamentu se ve volebním obvodu Praha 2 probojoval egyptolog Miroslav Bárta (za TOP 09 a STAN) a připravil tak o křeslo dosavadního senátora Marka Hilšera.“ (a ještě kontext: „Hilšerův neúspěch je smutnou zprávou i pro Piráty.“) Měl bych ještě podotknout, že obecně toto a další uvedená témata pro Martina Weisse jsou příklady toho, „kdy člověk žasne nad tím“, jaké názory lidé mohou zastávat, což je téma, které mě zajímá.

Zajímavé je přečíst si i článek Veletrh jako svědek doby či Strojírenství v časech krize, v němž se nicméně také poukazuje na nelehkou situaci Evropy (mezititulek Evropa jako skanzen). U strojírenství je kontextem jeho krize jeho dlouholetá tradice v naší zemi, někdejší úspěchy, jehož svědkem je i existence již 65. ročníku brněnského mezinárodního veletrhu dnes u odvětví, které představuje zhruba dvacet procent HDP, nekopíruje jeho dnešní stav trvalého poklesu, důsledku nejen vnějších vlivů (pandemie), ale i systémových, doba není pro strojírenství „přívětivá“. Je tu nedostatek kvalifikovaných pracovníků, pokles koupěschopnosti evropských domácností, vysoké úrokové sazby, vysoké ceny energií, problémy v hutnictví, ztráta některých exportních trhů, vliv Green Dealu atd. (podle Víta Hradila, Tomáše Tótha ad.). Otázkou dnes je také to, „co je vlastně strojírenství“ (tj. zda vedle výroby např. zemědělských strojů započítávat také průmysl automobilový, pak tu jsou nové technologie). Na veletrhu jsou zřejmé nové tendence, „průřezovým tématem je průmyslový design, který u výrobků podtrhuje význam estetiky, ergonomie, a uživatelské přívětivosti“. Ovšem, o ergonomii jsem nicméně, tenkrát na vědeckých konferencích slýchal, už před třiceti lety.

Obraz zkázy a otázka, zda „Může válka přinést Izraeli a Blízkému východu mír?“ je (vedle „fenoménu Dylan“) tématem Týdeníku Echo v jeho čísle 41, 10. října 2024. K tomu se vyjadřuje již úvodník Ondřeje Šmigola Česko rok na správné straně, podtrhující náš vztah k Izraeli, kromě Spojených států a několika dalších zemí, pro něž tento postoj je zároveň spojen s určitými strategiemi, výjimečný („aniž za to cokoli očekává“). Sleduje i historickou tradici tohoto postoje.

Novodobý Fierlinger je krátký komentář k programu Jany Maláčové, někdejší ministryně za ČSSD, nyní nově zvolené předsedkyně této strany, sjednotit levici, rovněž krátce pojednává text o Čagoských ostrovech nedaleko známějšího ostrova Mauritius. Zato zevrubně se dočteme o překvapivém útoku Hamásu (mohl být spokojen se svou pozicí) na Izrael, který změnil dějiny Blízkého východu – Izrael sundal rukavice. Reklama upozorňuje na konzervativní revue Kontexty. Daniel Kaiser přispívá k dnes problematickému tématu automobilismu na stránce s názvem Buďme revizionisty, přičemž k přání Prahy, aby EU revidovala automobilovou politiku, poznamenává, že „aby se ohlášená protiofenziva ve prospěch spalovacího motoru mohla rozvinout, bylo by ovšem třeba změny v Německu“. Pod slovy „přání Prahy“ ovšem Kaiser myslí změnu názoru vládní garnitury po předchozím „trapném“ mlčení schváleného zákazu klasických motorů. Nyní Fiala a Kupka manifestují názor opačný.

Zajímavá je – vzhledem k někdejší „tatíčkovské“ adoraci, na straně druhé pragmatické ignoraci někdejšího tvůrce samostatného státu (ovšem z důvodu nepotřebnosti etiky, která „překážela“ v 90. letech těm, kteří to viděli „jinak“) otázka, Co nám v roce 2025 poví T. G. Masaryk? (Jaromír Slomek), nejedná se ovšem o nějaké zásadní hodnocení významné osobnosti naší historie, nýbrž o poslední slova prvního prezidenta na úmrtním loži, která si zapsal jeho syn Jan Masaryk, předal svému právníkovi a ten nikoli Archivu Kanceláře prezidenta republiky ani Masarykovu ústavu ani Archivu AV ČR, ale Národnímu archivu. Otevřít se má příští rok.

Zdeněk Zajíček komentuje průšvih s nepovedenou digitalizací stavebního řízení článkem Kluci od Ivana Bartoše to pořád nepochopili. Popisuje svou spolupráci (on jako vlivný, přestože vcelku neznámý politik ODS, která digitalizaci podporovala a s níž se dařilo ji prosazovat) s Ivanem Bartošem na řadě projektů, jejichž společným jmenovatelem je právě digitalizace (řada z nich se zrealizovala, datové schránky, kontaktní centra Czech POINT, systém základních registrů zákon o bankovní identitě, zákon o digitalizaci stavebního řízení a a územního plánování, zákon o právu na digitální služby, pojem eGovernment) a rozchod poté, co se Zajíček v Bartošově vládě stal poradcem premiéra a „Ivan bral úkorně“, že mu zasahuje do jeho kompetencí (byli „dva kohouti na jednom smetišti) a pozice poradce odešel.

Nyní Zajíček líčí ten zásadní problém, Bartoš chtěl vytvořit Digitální informační agenturu, která by dodávala produkty na příslušná místa. Domnívá se, že se ty produkty musejí naopak vytvářet na samotných místech ve spolupráci odborníků (ajťáků, kteří to prý dělají dobře) s úředníky, kteří jim řeknou, jaký vlastně potřebují výstup, protože podstata je ve sdílení, digitalizace není cíl, ale prostředek. A důsledek, věci nefungují, Zajíček popisuje jak. A poté vyvrací, že on by byl tím, kdo by měl u onoho zádrhele, kdo by „sundal Bartoše“, jak to podle Pirátů čteme i v jiných zdrojích a popisuje jednak ono poslední zdržení (stížnost firmy Systém Servis, rozhodnutí ÚOHS), jednak celé období řady let, kdy se posouvaly termíny a nakonec bylo nereálné spustit digitalizaci stavebního řízení v daném termínu. K Bartošovi se v tomto ohledu vyjadřuje, že prostě došlo k porušení zákona, „tečka“, pokud tomu tak je, postupoval špatně, „má si posypat hlavu popelem“ (a nikoli arogantně kopat kopat kolem sebe, jak jsme to viděli i v médiích). Nu a také jsem se dozvěděl nejen, že ty ceny byly „přepálené“, jak se o tom diskutovalo (Bartoš to udělal jinak, pak ty opravy stejně vyrostly na původní představu), ale především popis oněch šesti systémů, z nichž ovšem fungovaly jen tři (ty samozřejmě nebudu reprodukovat, opravdu je to velmi rozhlehlá síť vztahů).

Bylo nás pět (podtitul Postupné odcházení Petra Fialy) je navazující komentář Bohuslava Pečinky, v níž politický publicista popisuje styl Fialovy vlády (vrstvy: šéf pětikoalice, lídr SPOLU a „teprve někde na konci předseda ODS), model „nápadně připomínající“ konkláve (ano, to byly ty několikaměsíční „analýzy“). Podle Pečinky Fialova vláda „tragicky selhávala“ v komunikaci, dnes jsou mediálním mainstreamem nikoli televizní debaty, ale sociální sítě a bezprostřední kontakt na osobních setkáních.

Debata Salonu Echa (překladatel Petr Onufer, hudebnice Zuzana Barincová, nakladatel Michal Plzák a redaktor Ondřej Štindl) „nejen“ o třech koncertech Boba Dylana v Praze, na nichž ten první byl takřka jakási veřejná zkouška, nicméně přesto „vypadal báječně“, i chyby přispěly k jakémusi „komplexnímu dojmu“, totiž autenticitě. Přítomní komentují celou Dylanovu kariéru, kdy Plzák říká, že na začátku 90. let měl pocit, že Dylan už končí, což se zvrátilo, také hudebníkovu sečtělost, která se promítá do jeho písní, a samozřejmě průběh koncertů (nemá smysl opakovat, je také řada recenzí, podle mě nejlepší ta Daniela Konráda ze 7. října 2024 na Aktuálně.cz). Jinak si dohledávám, kdo je Zuzana Barincová, a chytám se teprve u jména Jakub Čermák (Cermaque) a dalších, jako je herečka a houslistka/zpěvačka Julie Goetzová (Zhilee), kterou jsem prošvihl na letošním Wordfestu Jirky Vydry ve Valdštejnské loggii (kolidovalo to s nabitým programem mého hraní a oslav 400 let gymnázia), ale u níž jsem po deseti minutách surfování (kdože to vlastně hraje na jednom videu v pražské kavárně Unijazz?) narazil také na její vystoupení na festivalu Ars poetica (potvrzeno podle zmínky jména „František“, tedy František Burda, organizátor celé té úžasné sešlosti).

Článek Kolik vzorků máš… je o „vzestupu a pádu americké společnosti 23andMe“. Vypráví příběh zatčení sériového vraha známého pod přezdívkou Golden State Killer, tedy Josepha James DeAngela, zajímavý způsobem, jak na základě analýzy DNA v kombinaci s příbuznými osobami a práci na příslušné genealogii k zatčení došlo. A čteme také příběh firmy 23andMe (Anne Wojcicki, dcera profesora fyziky ze Stanfordu, provdaná za Sergeje Brina, zakladatele Googlu, její sestra řídila YouTube, byznys s genetickou analýzou má smysl např. u vzácných chorob, nicméně pro klinickou praxi nemá valný význam a dnes je firma před krachem, přitom hodnota miliónů vzorků může mít budoucnost.

Závislost je krajní forma lásky, rozhovor (T. Matějčková) s Dimitri Verhulstem, autorem např. knihy Mít a být, o literatuře, začíná „českou plachostí“ (děti se na besedách neptají, tak to už jsme někde slyšeli), pokračuje tím, že sám už v dětství chtěl být spisovatelem, ale nečetl (ještě tak Pipi dlouhou punčochu), pak také o tom, že je dnes snaha tvářit se jako „dobrý člověk“, což on nedělá, některé momenty v jeho knihách jsou hrubé. Verhulst napsal autobiografický román Bohuželnost věcí, v roce 2009 byl zfilmován. On sám se proměnu světa, který má jiné parametry a nejspíš jej nechápe, pokouší (také s humorem) pojmenovat: „Není to tím, že jsem příslušníkem zašlé generace? Stárnoucí chlap, navíc běloch, heterosexuál, jím i maso.“

Jinak má některé překvapivé názory. Čtení dětem před spaním považuje za vulgární, on sám nečetl, literatura byly „moralistické kecy“, proč by měl číst „škvár“, který z něj měl udělat „vzorného chlapce“?. Chtěl ale být spisovatelem, když viděl v televizi Pipi dlouhou punčochu, byla tam nějaká provokace, „svým způsobem byla parchant“. Líbila se mu kniha U kaple vlámského spisovatele (narozen v Belgii) Louise Paula Boona (doplňuji: z roku 1953, označována jako „bible anarchistů“, dle švédské Wikipedie, u nás vyšla, pokud jsem správně dohledal, pouze Žena na křižovatce v roce 1939). Matějčkovou (je filozofka) zajímá spisovatelův vztah k filozofii (zvl. existencialismu, postavy v románu se jmenují Sartre, vedoucí posmrtné kliniky, sestra Simone), odtud vycházejí i jeho názory, především vztah k životu a smrti, spravedlnosti atd., které ovšem „staví na hlavu“. Značné výhrady má proti náboženství, román Opozdilec ej „vtipný útok na křesťanství“. Zřejmě to bude stát za přečtení, název první u nás přeložené knihy Úprdelný dny na úprdelný planetě k tomu nabádá.

Dantovo peklo s diskotékou je dle podtitulu Necitlivá recenze filmu Viktora Tauše Amerikánka (v čísle 42 je s režisérem rozhovor), film ze socialistického „děcáku“, pojatý zde jako „institucionální násilí“, „nástroje na zlomení a potlačení individuality“, která se ale potlačit nenechá. Jiří Peňás nicméně k filmu přistupuje kriticky, vyčítá mu, že je postavený na klišé (zajímavý je pak onen kontrast se zmíněným rozhovorem, z něhož vyplývá autenticita geneze filmu, Tauš byl nějaký čas „na ulici“, stejně jako vztah s herci, kteří jsou jeho „děti“). Peňás říká, že „oči přecházejí – a uši odcházejí“, je tu „mnoho vypjatých emocí, mnoho slz, mnoho křiku a dost krve, mnoho velkých gest a vyvalených očí a bolestných grimas“, vlastně jedna velká vizuálně akustická emoce, nicméně tatáž a „přepjatá až k hysterii“, je to film „bez proporcí a mezí“ (vybírám jen ty ústřední formulace, recenzent rozvíjí i další kontexty, např. o snaze o upřímnost či zařaditelnost dle „nekonvenčnosti“ a „artovosti“, která je ale „manýra“, kterou mnozí spolknou). V každém případě je zajímavé si přečíst ještě nějakou jinou recenzi, např. na Moviezone 30. 9. 2024, která hovoří na jedné straně o „strhujícím filmovém zážitku“, na druhé se vlastně shoduje s Peňásovým názorem o přepálenosti, vyplývající také ze skutečnosti, že pro Tauše se jedná o životní téma, které ale trpí také tím, že film je převeden z původního divadelního představení, které vyžaduje jiné umělecké prostředky.

O hudbě Alana Sparhawka s názvem White Roses, My God píše Jakub Peřina, Sparhawk, u něhož očekáváme (ve skupině Low) smutek, „nahrál naštvanou, radikální a zběsilou desku, ve které není pro smutek místo“.

Kdo zreguluje Mars je (v rámci Weissových Výpisků…) komentář k zaostávající Evropě, o čemž se nicméně vědělo již před Draghiho zprávou, k níž se dnes všichni odvolávají.

Mosty, plány, postoje pojednává o architektovi roku 2024 Romanovi Kouckém, s nímž jsem měl tu čest se potkat na otevření jeho realizovaném a odborníky diskutovaném projektu Krkonošského muzea ve Vrchlabí, kde bylo zároveň zahájení dvojvýstavy Miloše Šejna a Adrieny Šimotové. Ten Trojský most na nočním snímku vypadá opravdu nádherně.

Zahradník Ondřej Fous hovoří o jablkách, Jiří Peňás o Halštatském jezeru a tamějších muzejních atrakcích, na které také rád z někdejší návštěvy vzpomínám.