Echo24 / 8 / Týdeník Echo

Ústředním tématem čísla 38, 19. září 2024, je Povodeň III, kdy Voda opět udeřila: Opava, Ostrava, Jeseník, Litovel, Krnov… Na předchozí číslo, které v článku Milý pane Josefe! hovoří o „ostýchavém přátelství“ Josefa Škvoreckého a Václava Havla, navazuje rovněž na titulní straně inzerovaný článek Co nám dnes říká Josef Škvorecký, uvedený v Echu při příležitosti výročí „sta let od narození „inženýra lidských duší“. 

Dalibor Balšínek v úvodním editorialu konstatuje, že přírodní pohroma nebyla mediálně zneužita, ačkoli tu byly volby, zmiňuje (hlavní téma, proto Byrokratická paralýza) ale to, co proběhlo i v jiných médiích, že přehrada v Nových Heřmínovech, jejíž stavbě zabránily překážky také ze strany některých organizacích, mohla zabránit škodám, které postihly Krnov a Opavu (před chvílí jsem v televizních Zprávách z regionů Severomoravského kraje poslouchal ministra Výborného se starostou Krnova, jak se domlouvají, že s projektovou dokumentací této přehrady chtějí začít už příští rok a se stavbou začít místo za pět už za tři roky).

Z drobných zpráv na začátku stojí za zmínku ta o smrti „Kunderovy múzy“, „mimořádné ženy“ Věry.

Ueskalovat se k válce je příspěvek k veřejné debatě o tom, jak přistupovat k aktuální Putinově agresi na Ukrajině, tedy jaký zaujmout postoj. Ještě před pár měsíci byl označován kdokoli, kdo navrhoval „mír“, tj. nějaký pokus o vyjednávání napadané země s agresorem, za naprosto nepřípustný a označován za nepřítele (kromě toho, že se musejí Ukrajinci rozhodnout sami, především varování „vzpomeňme si na Mnichov“, tedy to, co samozřejmě vnímáme za trpkou zkušenost se zradou spojenců, jakožto náš argument), aktuálně se prezident Pavel na své návštěvě v Americe vyjádřil poněkud jinak (a není to jediný hlas). To jen předesílám, v tomto článku je dost dominantní motiv otázky, zda by Putin sáhl v určitém případě (užití raket dlouhého doletu k cílům hluboko na ruském území, které mají schválit – v době článku – západní mocnosti) k jaderným zbraním či nikoli.

Nu a samotné ústřední téma – Další katastrofa pro Česko, samozřejmě dlouhodobější v jeho jednotlivých časových fázích a probírané ve všech dalších médiích, proto se pokusím soustředit jen na to nejdůležitější, možná (přes veškerou závažnost) dokonce jen v bodech: důležitost lepší předpovědi hydrometeorologů, která umožnila lépe se připravit, události „v přímém přenosu“, Višňová ve Frýdlantském výběžku (asi se opakuji, když zmíním vzpomínku na parní lokomotivu v řečišti Smědé ve Frýdlantu, teď se dívám, že je jí věnován dokonce článek na Wikipedii, bylo to v červenci 1958, to mně tedy bylo právě devět let) či Hanušovice v Olomouckém kraji, novela státního rozpočtu. Rok 1958 zmiňuji proto, že se všude hovoří – je to skoro hlavní obsah i tohoto článku – jen o polistopadové historii, tedy letech 1997 a 2002. Bohumil Pečinka pak o pár stránek dále v článku Volby v zajetí povodní rozebírá některé politické situace. Novinář pak kriticky rozebírá úlohu krajských manažerů (i v předchozích obdobích), jeho hodnocení vystihuje následující odstaveček: „Určitě se čekalo od prezidenta Pavla víc než jen to, že na sociálních sítích v neděli odpoledne zveřejní povzbuzující zprávu. Taky premiér Fiala zavřený v neděli v jakési podivné kanceláři na přehradě Vír působil jako staroušek vracející se z venkovského funusu. Pokud za to mohla jeho nemoc, měl to oznámit. Všechno lepší než toto.“

Digitalizace po pirátsku je komentář k tématu v době ještě před odvoláním Ivana Bartoše z postu ministra, jemuž bude věnována v Echu jistě (v kontextu dalšího vládnutí této koalice) další pozornost. Pro mě je to cosi podobného jako onen moment, který zvnějšku můžeme vnímat jako „zaslepenost“, z bližšího pohledu jako strategii a snad už pak i zoufalství v případě amerického prezidentského kandidáta Bidena, který už nevěděl kde je, kam jde, a všichni to snad museli vidět a snad si myslet, že je to do poslední chvíle udržitelné. Sledoval jsem v televizi bohorovnost ministra, který se tvářil, jako když je všechno v pořádku, a to při dalších a dalších termínech, kdy už všichni řvali, a Fiala ho v zájmu udržitelnosti koalice stále hájil, a on pak na schůzku s ním pak přišel s arogantním požadavkem dalších sedmi priorit a poté zbabělým Fialovým jeho odvoláním po telefonu. Ale jak říkám, tady ještě čas tohoto vydání Týdeníku Echo není (je v přespříštím čísle karikatury vládní sestavy na obálce s titulem Varieté Petra Fialy).

Ekonomickými tématy navazuje rozhovor Daniela Kaisera „O hospodaření posledních dvou českých vlád s ekonomem Petrem Sklenářem“ s názvem Vzali jsme na sebe roli špinavce. Probírá chování a postupy jednotlivých vlád, Nečasovy, Babišovy, Fialovy a jeho dopady, v otázkách jsou například zvýšení položek státního dluhu, výše úroků ČNB a její reagování (např. za Jiřího Rusnoka, chvála), podíl současné vlády na vysoké inflaci, také ceny energií, klesání reálného příjmu atd. Sklenář odpovídá vždy s promyšlenou argumentací, jeho názory můžeme a nemusíme akceptovat, v každém případě hovoří věcným pohledem bankéře, který je i pro veřejný prostor jistě relevantní.

K Josefu Škvoreckému směřuje debata Miluju tuhle Dannyho trapnost v Salonu, které se účastní Alena Přibáňová, Sylva Fischerová, Michal Přibáň, Jaroslav Rudiš, Tomáš Mazal a Jiří Peňás. V úvodu zazní, zda se ještě cení skutečnost, že Škvorecký je velkým spisovatelem, čili že ani zde se určité jistoty mění.

Přitom „Škvorecký byl zázračný typ, který […] psal o životě způsobem, že mu rozuměl úplně obyčejný člověk, […] ale také o psaní přemýšlel, […] byl to tedy umělec a přitom intelektuál, […] patřil nepochybně k nejvzdělanějším českým literátům, přitom v jádru to byl prostý člověk,“ (je v několika ohledech srovnáván s Hrabalem). Vedle jeho ocenění jako „velkého spisovatele“ a šíře jeho záběru (vlastní tvorba, překlady, práce vydavatele), která připomíná Karla Čapka, je zajímavá Přibáňova poznámka, že byl „velký ironik, současně to byl člověk velmi soucitný“. Moderátor kvituje s povděkem Rudišovo vyznání také proto, že se mu několik spisovatelek omluvilo s tím, že je Škvoreckého dílo příliš nezasáhlo (to by mě zajímalo, ty důvody, totiž by se ukázala právě ona proměna literárního prostředí, jakýsi šev, pokud existuje, který jsem zaznamenal již v předchozím čísle v článku o korespondenci mezi Havlem a Škvoreckým a který také cítím, ale neumím jej pregnantně pojmenovat). Fischerová zmiňuje autenticitu a energii raných Škvoreckého děl a přidává jméno Jana Křesadla (Polokatolické povídky, Mrchopěvci). Mazal, který se celý život zabývá Hrabalem, oceňuje mnohovrstevnatost Škvoreckého, a zdůrazňuje jeho vypravěčské umění, Rudiš zase smutek a melancholii, kterou vnímá až v tomto věku. V Inženýrovi lidských duší je přítomná celá jeho zkušenost, říká Přibáňová, předtím byla řeč o „souhře soucitu, nadhledu, smutku a ironie“ (je tedy zřejmé, že některé dominanty se opakují). A pak tu ještě je hodnotový důraz na svobodu, s čímž souvisí Peňásova poznámka, že Škvorecký „byl liberál staré školy, psal tak, jak věci viděl a jak je poznal, a nic mu nebylo tak vzdálené jako ideologické upravování skutečnosti. A s tou se najednou setkal v nečekané podobě znovu v Americe a pak, když o tom v devadesátých letech psal a začalo to vycházet v českých novinách, tak se najednou ocitl na pozici zastánce jakéhosi starého patriarchálního světa.“ To jsou paradoxy, který Peňás opravdu skvěle vystihl – člověk emigruje a tam se setká s tím, před čím utekl, a pak je to ještě interpretováno obráceně. Název celého článku je závěrečná Rudišova věta.   

Nedejme si zahynouti! je výzva profesora Petra Piťhy, někdejšího ministra školství, tedy jeho otevřený dopis („Vážení spoluobčané,…“), tak trochu ve stylu devatenáctého století, přinejmenším s těmito tradičními ideály (přispívá k tomu také forma, volba společného větného vzorce „Jestliže si neuvědomíme,“ „nezačneme chránit…“, „nepostaráme…“ etc.). Vypovídá už skutečnost, že mu záleží na tom, aby se dopis dostal k čtenářům v den sv. Václava, „dědice České země, vladaře, který se stal vzorem a úměrou všech našich vladařů“. Ve svém dopise odkazuje na „statečného prof. PhDr. Václava Vojtíška (archiváře, profesora pomocných věd historických na UK, napsal řadu odborných prací o městech, archivech, znaku hlavního města, patrimoniích aj.). Piťhův text se opírá o jeho vánoční fejeton z 22. 9. 1938, který vyšel v Národních listech 28. 9. 1938.

Svou výzvu řadí abecedně v odstavcích, označených jako Církve, Ekonomika, Evropská unie, Kultura, Média, Národní a osobní identita, Nestátní neziskové organizace, Občané a stát, Obchod, Osobní identita, Politika, Právní řád, Rodina, Společnost, Výchova, Výroba a spotřeba, Zdravotnictví, Zemědělství. Je tedy zřejmé, že se do toho pustil důkladně, píše, že jednotlivá témata konzultoval s odborníky. Určitě už, když se soustředíme na věcnou stránku toho, co pan profesor píše, stojí za to, se nad obsahem zamyslet. Jak to ale shrnout, co vyzdvihnout?

Církve Piťha vyzývá, aby přiznaly, že chybují, a vnímaly samy sebe jako součást jednoho celku se sekulárními občany, měly by si uvědomit, že „čelí daleko víc krizi rozumu než krizi víry“ (to je velice zajímavé, na tomto místě vyzývat ke „korektuře rozumu“, abychom nevěřili „ke škodě všech každé pitomosti“). U ekonomiky zdůrazňuje nutnost soběstačnosti, proto prosazuje atomové elektrárny a varuje před „zákazem hotovosti“ (podepisuju s akcentem), máme se ohradit „proti šílené eurobyrokracii“, „monstra“, které eliminuje rozdílnost kultur jednotlivých států a kulturnost vůbec (dle mého částečná pravda, problém rozpadu určitých vrstev kultury je i výsledkem jiných věcí, dle mého též nekompetentnosti zodpovědných osob a nedostatečné ekonomické podpory, na rozdíl od všepřítomného sportu). „Nezávislost veřejných médií“ je velké téma, když vidíme neobjektivnost těch, které jsou – ze zákona – veřejnoprávní. Kolem „národa“ je dnes kupodivu hodně debat všeho druhu (přílišné sebevědomí nebo naopak podceňování, jungmannovská vs. bolzanovská koncepce, národ vs. stát, stín nacionalismu), já bych plédoval pro onen model, který známe z fenomenologie, tedy polarity místa, na kterém se nacházím a horizontu, k němuž dohlédnu – v něm představuje vedle mého místa pobytu, regionu, evropanství, plurality světových kultur (nikoli ovšem multi-kulti) a dalších vrstev národ jako jedna důležitá z nich.

U rodiny a společnosti (ale už předtím např. u právního řádu) Piťha vyzdvihuje moment společného (možná také proti přílišnému individualismu, který naši společnost zachvátil), líbí se mně také formulace: „Jestliže nenahlédneme, že zdravě fungující rodina je nejlevnější a většinou i nejkvalitnější sociální systém, budeme vydávat víc a víc peněz na sociální služby, navíc s nejistou kvalitou.“ A následovně: „Jestliže podlomíme rodinu, ztratíme pilíř výchovy a staneme se obětí všehoschopných darebáků.“ U společnosti si máme uvědomit právě, „co všechno máme společné“. U výchovy je první poznámkou otázka návratu autority učitele, samozřejmě komplikovaná záležitost na delší diskusi, jedna věc je jiný model, který se prosazuje ve vztahu učitele a žáka (proti tomu autoritativnímu, podobný problém vidíme u vztahu mezi pacientem a lékařem, který se zvláště u mladších lékařů mění a souvisí také s přesunem zodpovědnosti za své zdraví na sebe), druhá věc jsou tlaky někdy zbytečně kriticky rozlícené veřejnosti a chybné argumentace, že to, že vzdělání je z daní rodičů, je opravňuje do všeho nepřiměřeně zasahovat, úlitbě sponzorům a zbabělosti některých ředitelů, resp. jejich na druhou stranu pochopitelné pohodlnosti (aby se vyhnuli kontrolám, které přicházejí v případě stížností). Tak, bylo by možné probrat vše podrobněji, ale zvolil jsem těchto několik poznámek. A především, jakkoli vnímám i určitou konzervativnost pana profesora (ve smyslu nostalgie a touhy po návratu pořádku), uvědomuju si na tomto místě, jak až děsivě chybí veřejná diskuse o těchto tématech. Jakkoli se každý spíše stará „o své věci“, tento rozměr postrádám právě u veřejnoprávních médií (pan Moravec tohle rozhodně nepředstavuje, očividné provládní postoje některých redaktorů této zemi spíše škodí než by tlumily dnešní eskalace veřejných postojů, a nemusím snad zdůrazňovat, protože je to vidět na každém kroku, styl dnešní vlády s veřejnou diskusí nemá nic společného).

Vousaté dítě, co umělo dřív psát než mluvit. Název článku vysvětluje podtitul – Verše Ivana Wernische na Nové scéně Národního divadla. Článek začíná portrétem jednoho z nejvýznamnějších českých básníků (ty první sbírky Kam letí nebe či Zimohrádek jsme také jako studenti četli, následovaly jich další desítky, a po převratu ceny jako ta Jaroslava Seiferta, Státní cena za literaturu, Magnesia Litera, Cena Franze Kafky ad. Líbí se mi charakteristika: „Wernischovy texty jsou šaškovsky groteskní a smutně krásné. Přičemž za jejich významy číhá zvláštní nutkání naivistické stylizace, v níž nemá smysl pátrat po tom, co je realita a co fantazie.“ Básník má svou monografii z pera Petra Hrušky Daleko do ničeho / Básník Ivan Wernisch, premiéra hry v režii Jana Nebeského, který má už zkušenost s divadelním ztvárněním literárních osudů“ ve hře Kabaret Ivan Blatný s excelujícím Karlem Dobrým, premiéra hry Wernisch na Nové scéně se konala 12. června 2024. Z recenze cituji: „Tato karnevalová fragmentárnost je mimochodem v úzkém propojení s Wernischovým kolážovým způsobem práce, při níž si autor nikdy nelámal hlavu nad tím, co je původní, co převzaté a co rovnou ukradené.“ Hra má podobu zinscenovaných textů, a ještě jedna citace: „Wernisch není typem romanticky rozervaného básníka, ale je básníkem blbcem, tlachajícím pábitelem přežívajícím v koutě hospody, což mu ale nezabrání v tom, aby ve zvětralém pivu uviděl rozbouřené moře.“ Dále je řeč o „nostalgické minulosti“, „děsivém tajemnu“, na autora recenze jakoby přitom bylo z oné poetičnosti něco přeneseno. A poslední poznámka, ve Wernischově poetice je vedle obyčejnosti a špetky aristokratičnosti podstatné v pohledu „vyrůstajícího z dětského úžasu“.

Umění direktů a háků je komentář ke knize výtvarníka Jiřího Sozanského Pro čest a slávu (Symposion – FP), jenž se vyznává ze své lásky k boxu. Co mě na článku zaujalo, je Sozanského poznámka, že „všechno nasvědčuje tomu, že svět se znovu přiklání k organizovanému násilí, nacionalismu a fašismu,“ zatímco v boxerském ringu jde právě o „čest a slávu“, nikoli o násilí.

Film pro naši dobu jsou Výpisky z deníků, časopisů a knih, filmem je míněn hodně diskutovaný film Vlny, jehož protagonisty jsou novináři, profese rovněž diskutovaná (Martin Weiss to formuluje jako „ostřelována populisty“, já si myslím, že na té kritice je zrnko pravdy, především co se týče nedostatečné kritičnosti a rozkrývání problémů u některých z nich). K různým pohledům na celou tu dobu, a také na Alexandra Dubčeka, patří kniha Petra Pitharta Osmašedesátý, ale i jeho dnešní nesouhlas s některými momenty filmu, jak se můžeme dočíst i v článku Petr Pithart: Vlny emocí a jak to bylo doopravdy s mazáním protiruských nápisů na serveru Hlídací pes, kde se autor i na svou knihu odvolává. Otevřel jsem si diskusi k článku a konstatuju, že je zřejmé, jak je to téma stále ještě živé, což vyplývá z protichůdných názorů (komentářů je 18, ovšem, u povodní a některých dalších témat je jich ještě podstatně víc).

O filmu je tentokrát také článek Matěje Beránka Bez předsudků, přičemž tento titul je vlastně hodnocením filmu Architektura ČSSR 58 – 89. To je v dnešním diskurzu, který v některých oblastech zatracuje vše z této doby už z titulu, že to byl totalitní režim. Celkem chápu symbol toho „odříznout se“ od minulosti, když se Václav Havel proletěl vrtulníkem nad Prahou a vyjádřil se hanlivě o panelácích jako „králikárnách“, přičemž tento fenomén, jakkoli princip avantgardy osekaný ovšem ve funkcích na dřeň, poskytnul za dobu zhruba dvaceti let své existence byty velkému množství rodin, které své vlastní bydlení předtím (včetně doby, kdy vládnoucím ekonomickým principem byl kapitalismus) neměli, a když se podíváme na mnohdy hrůzná zvěrstva (myslím v architektonickém smyslu), které napáchaly v krajině southworky zbohatlíků, budeme snad vidět tuto skutečnost trochu jinak. (Už slyším, jak mě někdo za tato slova osočí jako toho, kdo patří mezi „přátele starých pořádků“ – tomu odpovím, že jsem nejenom nebyl v „partaji“, ale dokonce, na rozdíl od většiny možná i těch kritiků, ani v SSM, Socialistickém svazu mládeže, a že mě normalizátoři vyhazovali z Filozofické fakulty, teprve po druhé diplomce jsem studia ukončil).

Film režiséra Jana Zajíčka a z iniciativy vizuálního umělce a hudebníka Vladimíra 518 (zajímala mě jeho spolupráce se spisovatelem Rudišem), navazující na seriál a dvojdílnou knihu (kde jsem to jen četl jeho komentář?, tuším, že jsem ho zaznamenal tady někde v mých poznámkách), je postaven na příbězích, jedna podstatná část recenze filmu poukazuje na problematiku bourání staveb z této doby („žhavá otázka kontroverzních demolic poválečných staveb u nás“), zmiňován je Transgas na pražských Vinohradech či „imposantní areál Istropolis“ na Slovensku (přidal bych zcela zvěrské rozhodnutí, aby šel k zemi obchodní areál v Liberci, jenž je dílem téhož architektonického studia jako ikonická stavba na vrcholu Ještědu, kdybychom ale pokračovali, hrozí i demolice středověkých historických mostů, tahanice kolem domu na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice, nakonec zbouraného, dále třeba „náhlé demolice neorenesanční vily v brněnské ulici Hlinky během letošních Velikonočních svátků a zbourání historického domu na rohu ulic Lannova a Revoluční v Praze 1“, u nichž v roce 2022 ombudsman šetří zákonnost postupu, Advokátní deník.cz, 15. 7. 2022)   … Autor hovoří o „hlavní misi celého projektu – přispět k narovnání vztahu veřejnosti k této stále ještě stigmatizované architektuře, která v mnoha případech dosáhla světové úrovně.“ Film promítnutý na festivalu v Karlových Varech přijde do kin v rámci festivalu Film a architektura, oficiální distribuce je 7. listopadu.

Čílko je článek o jedné rostlině, tedy o druhu fuchsie, zahradníka Ondřeje Fouse.

Sluneční bůh ve Wachau je epizoda seriálu z „výprav“ Jiřího Peňáse. Poetické líčení podunajské krajiny, klášter Göttweig, založený v roce 1070 sv. Altmannem, biskupem a pasovským prelátem, krajinu Wachau označuje jako „zlatě zelené koryto šťastných Rakous, Austria felix, ten dunajský pás hojnosti a blaženosti, vinné révy, meruněk a nádherného baroka a rokoka starých městeček, hradů a klášterů“, jak to označuje doplňující text jedné z Peňásových fotografií. Rakouské baroko prý „je totiž oslavou skutečnosti, že Bůh miluje tuhle zem a žehná jí, mimořádně si ji oblíbil, neboť jí přeje úspěchy, moc a slávu.“

Jak jsem se zastavil u otázky „ANO – NE“ v případě náhrady škod ovocnářům za letošní pomrzlou úrodu jako nad pozoruhodně vyváženou argumentaci dvou protichůdných názorů,, tak v tomto případě, kdy se tazatel ptá, zda „máme omezovat přístup dětí a mladistvých k energetickým nápojům mně odpověď Veroniky Jakubcové NE (chápu, že ji k ní vede její funkce výkonné ředitelky Svazu výrobců nealkoholických nápojů) opravdu připadá jako, jak bych to řekl slušně, „mimo mísu“. Stačí mně, když se podívám na dnešní školáky, valící se tak tak na konci vyučování do školní jídelny, při čtení argumentů o tom, jak jsou tyto nápoje „bezpečné“ (jakkoli to potvrzuje i EFSA), se mně okamžitě vybavil kluk na plovárně z loňského léta, který se sotva sunul dopředu s převislým břichem a otylými údy, v nichž měl, v jedné ruce nějaký párek v rohlíku či hamburger, v druhé půllitrový kelímek Coca Coly nebo čehosi podobného s brčkem. NE těmto argumentům. Regulacím jsem nikdy nefandil, vždycky jsem byl spíš v opozici ke konvencím a ctil svobodu (i když trochu jinou, než jak je chápána některými dogmatiky dnes), ale v tomto případě je to pro mě jednoznačné. OMEZOVAT.

A z odpovědi poslankyně a členky zdravotnického výboru sněmovny (který připravuje příslušný zákon ve shodě s poslanci celého politického spektra) Martiny Ochodnické ocituju (opakovat slova o až ohrožení života pitím nápojů s obsahem až 40 kostek cukru je snad zbytečné, v odpovědi samozřejmě na místě) poslední větu: „Bohužel nejsme zemí, kde by fungovala samoregulace trhu, který by sám vyhodnotil, že cílit reklamu na děti či prodávat toto produkty dětem není tím, na čem je vhodné vydělávat.“ To, že tady existuje edukační web, jak energetické nápoje užívat zodpovědně, a to, že by měli mít rozum také rodiče, nijak není třeba zpochybňovat, ale také to není argument proti legislativní úpravě.

Číslo 39, 26. září 2024, po krajských a senátních volbách – na titulní straně tančící Andrej Babiš, titulek Babišovo tornádo (ANO drtivě vyhrálo volby. Co to znamená pro ODS a vládu). A to se schylovalo k odvolání Ivana Bartoše, po eskalaci atmosféry související s jeho výkony v oblasti digitalizace stavebního řízení. Docela turbulentní, no říkal jsem, že tady nedozní jedna aféra a už tady je druhá, v posledních dnech čtu hlasy, že tohle tady v české politice od převratu ještě nebylo. Ale o tom nejspíš v podrobnějších analýzách v Týdeníku Echo až příští týden.

V Editorialu se ptá Dalibor Balšínek, zda „Má Fiala šanci zastavit Babišovo vítězné tažení?“ Je zajímavé, jak je vůbec možné, že premiér má tu nebetyčnou drzost z televizní obrazovky hlásat, že vládní koalice vyhrála. Tady čtu fakta, ANO dostalo 842 tisíc hlasů, strany vládní koalice necelých 500 tisíc. Piráti dostali 90 tisíc hlasů a „pouhé tři mandáty“ (ty měli u prvních voleb, pak je vytáhl Bartoš na nějakých devadesát, nyní to je zase zpět na tomto minimu). Z dalšího komentáře je nejspíš nejdůležitější myšlenka, že „strategie Antibabiš“ nefunguje a její rozbor, a pak moment, jak jsou důležité osobnosti nezávisle na partajích (Martin Kuba, Jan Grolich, Martin Netolický ad.).

Samozřejmě je to jinde ještě podstatně horší v mnoha ohledech než u nás – čtu krátký text o vraždách transosob v Gruzii. Šílené. Další článek ze zahraničí Pagery Hizballáhu, zazní zde jméno lídra teroristického hnutí Hasana Nasralláha, ve chvíli, kdy jsem začal psát tyto poznámky, už z médií víme, že tento muž (také u článku na obrázku) byl před pár hodinami zabit.

Z analýzy Dalibora Balšínka k Babišovu tornádu si vybírám poznatek o proměně politické situace v letošních krajských volbách, totiž jeden z trendů ve volbách minulých byla „fragmentace politické scény na krajské úrovni“, zatímco „letos jsme byli svědky naopak koncentrace hlasů v neprospěch lokálních hnutí“. Postřeh lingvistický – z novinářských obratů se stávají politické termíny, před časem to bylo „oranžové tsunami“, nyní to je výraz v názvu článku. Pak je tady také obrat „dvě Česka“, myšleno vládní a opoziční, Balšínek říká, že to je nepřesné, ale říká to tak raději než „Česko A a Česko B“, jak to najdeme v poslední době v médiích (např. Reflex). A všímá si dalších charakteristik těchto voleb, např. ovlivnění úspěchem výrazných osobností (Grolich, Kuba, Netolický, ostatně již nahoře zmíněno), atd.

Fiala je slabý kus, v Africe by ho sežral lev, rozhovor s Andrejem Babišem, je vlastně doplňkem předchozího, předseda ANO vyhlašuje, jak v uskupení jsou jednotlivé postavy zaměřeny na jednotlivé skupiny obyvatel tak, aby byli „pro všechny“. V Editorialu Balšínek slibuje, že se pokusí v příštím čísle přinést rozhovor s Petrem Fialou.

K politickým tématům patří ještě článek Ondřeje Šmigola Volby pro kočku. Začíná kontextuálně vtipem, který koloval po sociálních sítích po druhém atentátu na Donalda Trumpa, že Trump se zastal koček, proto mu darovaly devět životů. A v souvislosti s duelem s Kamalou Harrisovou v Springfieldu pokračuje Šmigol zábavně další anekdotou (odvisí od jakési fámy, že Haiťané jedí kočky atd. atd.). Je zajímavé, že podobně jako s komentářem k Fialovi hrají v politických bizarnostech svou úlohu zvířata. Redaktor líčí Trumpa jako šílence, který místo relevantních témat uvádí neověřené drby z internetu. Kampaň prý nemohla vyhrát. Nebo mohla? To je právě ta otázka, kterou si můžeme obecněji položit, co zapůsobí na voliče spolehlivěji, nejsou-li to někdy třeba až bláznivé emoce. O neúčinnosti racionálních argumentů jsem se už párkrát sám kdysi přesvědčil v politice, byť v mém případě jen lokální. Je to vlastně určitý druh talentu. A mám i novější příklad. Když jsem panu starostovi v městě, kde bydlím, vyčítal, jaké množství financí jde do budování sportovních zařízení, zatímco na pořádné kulturní akce (alespoň ty pořádané městem) a vybudování multikulturního zařízení, jaká mají města okolo, nejsou zřejmě peníze (u nápadu vybudovat kerlingovou halu – pardon, píše se to curling – se chytali za hlavu i sami sportovci), jeho pohotová odpověď byla, že nejde o „sport“, ale o „občanské vybavení“. Šmigol nicméně komentuje situaci v jednotlivých státech unie, a já poznamenám už jen, že jsem dnes či včera kdesi zahlédl článek, že šance Harrisové stoupají.

V diskusi Můžeme si dovolit méně státu se vyjadřují k tématu Miroslav Kalousek, Michael Kohajda, Petr Musil (člen NERVu), Aleš Rod (člen Národní ekonomické rady), moderuje Markéta Malá. V úvodu začíná ostře, jak je jejím zvykem (oprávněnými) otázkami: „Mluví vláda pravdu, když říká, že úspěšně konsoliduje veřejné finance? Proč ODS ruší své sliby?“ Nejdříve se diskutující vyjadřují k povodním (rozhodnutí vlády vydat letos 30 mld., příští 10 mld.), pak k tomu, zda je možné rozpočet na příští rok vůbec nazvat konsolidačním, v otázkách padne také zmínka o zrušení superhrubé mzdy, z množství relevantní odpovědí si vybírám Kalouskův výrok, že „vláda na to [konsolidaci] rezignovala“, jsou dvě možnosti, zvednout daně nebo „si dovolit méně veřejných služeb“ („jedno, nebo druhé, nebo kombinace obojího“, „ale nemůžeme nedělat nic“). A od některých ostatních slyšíme nářky o tom, že s tím vláda nic moc dělat nemůže (řeč o mandatorních výdajích, kterými se vždy argumentuje už léta). Zajímavá je zmínka o změně rozpočtových pravidel, která umožňují napsat „jiný výdaj“, který dříve musel odpovídat platné legislativě (cituji jen Kalouska, přesná fakta o změnách zákonů neznám, to bych musel dohledat – jestli tím míní onen „rozpočtový zločin, který 20. listopadu 2020 spáchaly společně ANO, ODS a SPD“, který „spočívá v tom, že prudce snížily příjmy a současně otevřely vrata ke zvyšování výdajů“ (tj. zákon 484/2020)). Nu a pak padne také otázka, proč windfall tax, daň z neočekávaného zisku, původně měla platit pro rok 2024, ale ministra Stanjura obrátil a rozhodl, že bude platit i příští rok. A odpověď: To se musíte zeptat minstra Stanjury. Tedy nikdo z těch, kteří jinak hájí vládní politiku, neodpověděl. Nespravedlnost vidí někteří v tom, že většinu zaplatí minoritní akcionáři ČEZu.

Je Michel Houllebecq proruský šváb? Ovšem, tento francouzský spisovatel proslul nejrůznějšími nehoráznostmi, nyní se hovoří o nejnovějším románu Annihilation, Jakub Peřina ty jeho provokace (Ukrajina je údajně součást Ruska) chápe. Mě spíš zaujal Houllebecqův výrok, že nemá moc rád lidi a dává přednost psům. To mi něco připomíná (kdo neví, kým jsem se léta zabýval, tak podám nápovědu: umělec, který svůj podobný názor vyhlásil explicitně již v roce 1924, zemřel kousek od Jičína, kde žiju, v malé vesničce Studeňany).

Klimaaktivisté jsou komunisti dneška, říká lord Christopher Walter Monckton, jehož fotografie s buřinkou nejspíš právě smeknutou v ruce, dotváří představu veřejného řečníka, novináře, politického konzervativce a muže, který se, jak v závěrečné charakteristice je formulováno, „profiluje ostrou, příležitostně extravagantní kritikou klimatické změny“. Když je někdo s takovým názorem, koho někde nadneseně řečeno potkám v hospodě, odbudu to (podobně jako všelijaké ty odpírače v době pandemie) tím, že je prostě v nějaké té bublině na sociální síti a tím je to pro mě vyřízené, když to je ale někdo, kdo publikuje (jak se říká na Wikipedii, od roku 2002) články v Telegraphu, přečtu si přece jen, co říká, byť hned musím říci, že mně to připadá místy opravdu bizarní. Charakteristické jsou podle mě v jeho vyjadřování zkratky a silná slova (Daniel Kaiser říká, „a pak jsou tu individuality [někdo by řekl individua]“, táže se jej v souvislosti s tím, že je pro něj zábavné pozorovat na YouTube aristokrata, jak mladým aktivistům na demonstraci klade otázky). Zajímavé je, že třetí vikomt Monckton z Brenchley argumentuje racionalitou, vědou a pravidly ekonomie, naopak nazývá ty demonstranty extrémisty. (Trochu mně to připomíná narativ politiků, kteří svá selhání, máme jich tu v poslední době denně pár na televizní obrazovce, označují tyto očividné maléry za úspěchy či zodpovědnost.) Z hlediska způsobu myšlení by bylo asi dobré celou tu jeho argumentaci analyzovat, ale spokojím se s tím, že uvedu, že vždy vytvoří protiargument typu, že on sám má tým výzkumníků, který mu přináší jiné výsledky než renomovaní odborníci nebo že se „Newton udělal chybu“ a my vnímáme jeho závěry jako „hotovou, ustálenou vědu“, kterou nicméně prý Einstein vyvrátil. No výborně, já „si pomohu“ (podobně jako říká lord) vzpomínkou na pána, který za dob studií obcházel koleje a přesvědčoval nás, že Slunce obchází Zemi, což nám jednoduše demonstroval židlí a jablkem, které vytáhl z aktovky a ukazoval nám, přece to každý z nás vidí, jak jablko/Slunce stoupá zpoza opěradla židle, čímž, jak byl přesvědčen, vyvrátil heliocentrismus.,

Jsem poměrně šťastný nihilista, říká Lias Saoudi z Fat White Family, je zajímavé, že téma „provokace“ (a s tím také související rozjitřenost, aktivisté a útoky jedné názorové skupiny na druhou) je také součástí úvah, které Jakub Peřina vede s mužem se smutným výrazem, který prý má pro fotografku nějak trochu vylepšit.

Výrazná část tohoto čísla je věnována umění, všechno články ovšem nejsou pohromadě. Velká výstava Caspara Davida Friedricha v drážďanském Albertinu je prvním tématem, uvádí jej reprodukce známého obrazu Poutník nad mořem mlh, výstava (Caspar David Friedrich: Wo alles begann) je zaměřena na rané dílo umělce. Bizarní poklady je zajímavý soubor autobusových zastávek v zemích bývalého Sovětského svazu, které se rozhodl kanadský fotograf Christopher Herwig zachytit na fotografiích vzhledem k tomu, že se dnes nacházejí mnohdy mimo funkční trasy (respektive zrušené) a hrozí jim během pár let zánik, a také proto, že představují v někdejším totalitním režimu ostrůvek svobody. Jsou to samozřejmě mnohdy bizarnosti, nicméně proč ne?

Magorský den v Humpolci, jedna z cest Jiřího Peňáse, není ani tak o Humpolci jako vzpomínka na Martina Jirouse a jeho ocenění coby významného občana města, podané s humorem vypravěče, jenž této události byl tenkrát přítomen a obskurností v chování, jíž Magor proslul (všichni měli obavu, zda se ještě před obřadem zbaví oděvu, jak to dopadlo, se dočteme). Takže vlastně taky o umění, jak jsem chtěl předeslat už předtím.

Nicméně blok označený jako UMĚNÍ (upozorněno již na obálce) začíná teprve článkem Davida Macháčka Sbírat a ukázat!, pojednávajícím o výstavě ze sbírky Leona Tsoukernika (reklama na ni je také v měsíčníku Hrot, viz i mé poznámky k příslušnému číslu), líbí se mi snímek plastika Křivka Tony Cragga z leštěné oceli z roku 2020, reprodukovány jsou také díla Michaela Gabriela či Jiřího Načeradského.

Výstava fotografií, která spojuje světy, tou je míněna výstava My a ti druzí válečné fotoreportérky a dokumentaristky Jarmily Štukové v Atriu by KKCG (Praha 6, Bořislavka, kousek od stejnojmenné stanice metra), kurátorkou je Alžběta Krajčíková. Dohledávám ještě ten prostor, konají se tu koncerty např. Dvořovy Prahy, téma např. mladých talentů. Řečená výstava je několikrát komentovaná, prostor z videí, na které jsem koukl, moc pěkný.

Jak si kresba světlem vydobyla uznání. A cenu. To je téma, s nímž se kunsthistorici již mohli několikrát setkat. Jeden aspekt naznačuje Man Rayovo dílo Ingresovy housle (1924), akt ženy zezadu, kdy tvar jejího těla je metaforou houslí, což je „ztělesněno“ efky, které jsou na přední desce nástroje. Probírá se to právě z oné perspektivy „a cenu“, tj. nikoli primárně estetické stránky, ale David Macháček sleduje, jak stoupá jejich hodnocení na dražbách. První novodobé aukce se konaly v 17. století. Pokusy, zda bude přisouzena podobná hodnota fotografiím jako obrazům, byla u jmen jako David Octavius Hill, Robert Adamson, William Henry Fox Talbot. „Snímky z viktoriánské éry tvořily hlavní aukční nabídku o celá sedmdesátá léta dvacátého století, v létech osmdesátých se zájem přesunul na avantgardu, v devadesátých létech pak drobné obrázky byly nahrazeny velkými tisky. Zmíněné Ingresovy housle jsou dosud nejdražší fotografií, prodaly se za  12,4 mil. dolarů.

Když čtvrt milionu nestačí navazuje na předchozí článek, podtitul vysvětluje Jak se Alžběta Jungrová stala nejdražší českou fotografkou. To jsou už věci zajímavé technologicky (přenos obrazu na průsvitné látky) i obrazově (práce se světlem atd.). Věnovala se i reportážní fotografii, jak si čtu v portrétu na Wikipedii.

Součástí oddílu jsou celostránkové upoutávky na Kunsthalle Praha (bez reklamy na konkrétní výstavu), První a poslední, Milníky českého výtvarného umění v raných pracích umělců v konfrontaci s jejich pozdními díly v Galerii kooperativy (25. 9. 2024 – 31. 1. 2025) či Metody v Galerii Smečky 18. 9. – 23. 11. 2024, kde jsou vystavena díla Jana Kasalové a Jiřího Koláře.