Echo24 / 7 / Týdeník Echo

Číslo 36, 7. září 2024, titul Kdo je svině? Na obálce je tuším Otakar Foltýn, jenž je autorem onoho výroku (komentuju souvislosti tuším ještě v článku o „dezolátech“ v jiném čísle časopisu), a jenž vyvolává na veřejnosti nejrůznější reakce. Téma souvisí se „svobodou slova“, o níž se hovoří v Salonu Echa. Intence je tedy docela zřejmá, naznačuje to i článek Extrémně proti extrémistům, který se ovšem vztahuje k německé AfD. „Politika otevřených hranic,“ která vedla k tomu, že v některých městech jsou čtvrti, „kde jsou Němci v menšině a kde se dívkám doporučuje nenosit kratší sukně a jako bezpečnostní řešení se považuje zákaz kuchyňských nožů“, „byla a je považována za liberální, státotvornou, mainstreamovou“. Proto holt někteří voliči volí extrémisty.

Podobně třaskavé téma se pojednává v článku Programátor proti policii. Začíná ovšem zdánlivou oklikou, totiž mimořádností Sankt Petěrburgu, v minulosti Petrohradu a Leningradu, který leží „nedaleko od Helsinek, Tallinu a Stockholmu“, „koncentrují se tu vědy a umění“ a probíhaly zde různé vzpoury, které ukončily samoděržaví, smetly vládu Kerenského, mladí lidé demonstrovali proti válce v Afghánistánu, a – pochází odtud bratři Nikolaj a Pavel Durovové, jejichž osudem byl počítač (Nikolaj vyhrál v šestnácti letech mezinárodní matematickou olympiádu), dnes „oba figurují v seznamu tisíce nejbohatších lidí světa“. Začínali systémem VKontakte, označovaným za „ruský Facebook“, poté, co zesílil tlak režimu, prodali VKontakte Putinovým přátelům, odstěhovali se do Spojených států a tam vymysleli Telegram, telekomunikační síť podobná WhatsAppu nebo Messengeru. V Rusku byla tato aplikace zakázaná, ale zákaz byl odvolán po příslibu spolupráce při „vyšetřování terorismu“, jak ta ale funguje, se neví. Říká se, že je to „útočiště pro ty, kdo nemají rádi systém“. V každém případě právě toto téma je otázkou, kde jsou hranice mezi svobodou a extrémem či dokonce zločinem. Například francouzské úřady vydaly zatykač na Nikolaje Durova, již předtím měl problémy Pavel v souvislosti s tím, že se na síti objevily problematické obsahy.

A na toto téma také navazuje debata EchoSalonu Koho zavřeme příště? (tím aktuálním je myšlen právě Pavel Durov), účastní se jí Otakar Foltýn, programátor Daniel Steigerwald, Daniel Vávra (Společnost pro obranu svobody projevu) a redaktoři Dalibor Balšínek a Daniel Kaiser. A jednotlivé motivy se točily kolem Telegramu a jiných telekomunikačních sítí, šifrování, zákonné možnosti soudu vyžádat si přístup či praktické nemožnosti v některých případech, blokování účtů atd.

A jednoduché to není ani v Polsku, alespoň jak o tom hovoří v textu Polsko v kafkovském mezidobí Maciej Szymanowski, novinář, který psal v devadesátých letech také pro český týdeník Respekt, působil jako ředitel Polského institutu v Budapešti a v Praze. Řeč je o „řádném pročištění“ státní správy či veřejné televize za vlády Donalda Tuska, Szymanovski hovoří o propuštění či degradování kolem 22 tisíc lidí, což „je bezprecedentní“. Dochází pak k takovým paradoxům, že občané platí koncesionářské poplatky, ale protože soukromé bezpečnostní agentury obsadily budovy televize, tyto peníze jsou u soudu do konečného rozhodnutí. Odvoláno byla přes půl stovky velvyslanců. Dále se pak popisuje rozdrobená vláda, poslanci se nescházejí, zákony jsou zaparkovány u Ústavního soudu etc.. Donald Tusk prosazoval tzv. výmarský trojúhelník (Polsko, Francie a Německo), řeč je také o nadnárodním projektu Trojmoří. Téma je také migrace, ale kabinet nemá žádnou strategii, výsledek současné situace – v Polsku mají velkou polarizaci, „[…] koalice je dost nesourodá. Jediná věc, která ji spojuje, je boj s Pávem a spravedlností. Premiérovi to nevadí jeho Občanská platforma posílila, zbytek, to znamená Třetí cesta s lidovci a Levice, hodně ztratil […]“ – je, že „se nic neděje“, „věci se mění i nemění“, je to prostě taková kafkovská situace.

Vláda nešetři je článek Jana Křováka, podtitul Fialův kabinet představil pro nekrizový rok další krizový rozpočet obsahuje paradox, podobný jako snímek na kterém se ministr financí s pozadím dalších politiků ODS včetně premiéra Fialy charakteristický uculuje, jak to patří ostatně do manýry i dalších politických představitelů této vlády, čímž jakoby deklaroval, jak se jí všechno úžasně daří. Redaktor nicméně hned na začátku informuje, že deficit státního rozpočtu vysoko nad 200 miliard v době „celkem vlídných ekonomických časů“ (pravda, to ještě nepřišly povodně, kdy schválený schodek aktuálního rozpočtu k začátku října vyskočil, jak mně napovídá AI, na 241 mld. korun, spolu s kritiky doplňuji, že státní rezervy vláda vyčerpala na jiné účely, tedy na řešení aktuálních povodní v nich nic nezbylo). A neberu jako jízlivost ani podotknutí v otázce, „proč vláda zveřejnila návrh nejdůležitějšího zákona v roce o půlnoci ze soboty na neděli?“ (pomineme-li ještě jinou otázku, že na rozdíl od minulých let odmítala o rozpočtu hovořit už v červnu, přičemž můžeme připustit tento přístup, ostatně, jak to vnímám, podobný postup při loňském „balíčku“, kdy probíhaly kdovíkolik měsíců analýzy…). Křovák nicméně analyzuje jednotlivé sliby, položky, lavírování a výmluvy, které nemá smysl detailně opoznámkovávat, na některé věci narazíme i jinde v mediálním prostoru.

Thukydidova past je metafora Václava Cílka, jenž ovšem na pozadí historických událostí hovoří o tom, zda jsme se „přiblížili válce s Čínou“. Thukydides zanechal dílo o peloponéské válce, dodnes materiál ke studiím mezinárodních vztahů. Dnes čtyřiaosmdesátiletý profesor Graham Allison vypracovává teorii Thukydidovy pasti, tj šestnáct historických příkladů toho, kdy první velmoc začne předhánět nějaká jiná (vzor Sparta a Athény), dvanáct z nich skončilo válkou. Téma se uplatnilo v některých politických diskusích, v nichž šlo o to, zda se dvě velmoci jsou schopné domluvit. Allison říká, že největším nebezpečím je strach. A Cílek nyní rozebírá různé příklady historického vývoje, situaci Spojených států na začátku 90. let (a dnešní situaci USA vs. Čína), vzestup Německa (v letech 1901 až 1914 získalo dvakrát tolik Nobelových cen než Británie a čtyřikrát víc než USA, vyrábělo a spotřebovávalo víc elektřiny než Británie, Francie a Itálie dohromady). Alfred T. Mahan napsal knihu o tom, že u zrodu novověkých koloniálních říších bylo vždy rozhodující loďstvo. A zakončuje otázkou, zda je konflikt mezi USA a Čínou nevyhnutelný.

V článku Rodičem za každou cenu probírá Alžběta Bublanová jedno z aktuálních témat. „Za posledních deset let se zdvojnásobil počet pokusů o početí v centrech asistované reprodukce,“ začíná, pět procent miminek se u nás narodí touto cestou. Začarovaný kruh spočívá v tom, že ženy v souvislosti s kariérou s těhotenstvím vyčkávají, zatímco věkový limit šance na úspěch IVF je 35. rok života, ve dvaačtyřiceti je úspěšnost už jen pět procent. A dozvídáme se fakta o postupech a číslech, např. že „transferů se dělá kolem 35 tisíc za rok, z toho vznikne čtyři a půl tisíce dětí“, a konkrétní příběhy.

Nick Cave a koktání svaté Kateřiny je recenze Ondřeje Štindla alba Wild God Nicka Cavea a skupiny The Bad Seeds. Hovoří o snaze zpěváka, hudebníka a literáta překonat strašlivé neštěstí, proměnách kapely i v souvislosti se změnou v jejím vedení, hovoří o Caveových názorech – „vnímám svět jako systémově krásný“. Historikova hygiena je recenze knihy někdejšího prorežimního profesora FFUK Miroslava Hrocha Jak jsem to tenkrát viděl, Jaromír Slomek zdůrazňuje především těžkopádnost textu. A k jeho vysvětlení, proč zůstal v KSČ za Novotného, Dubčeka, Husáka i Jakeše, říká recenzent jen „hahaha“, a nejspíš ironicky, prý to vlastně je docela zábavná četba.

Památka na odstřel je lázeňský dům Machnáč v Trenčianských Teplicích. Historii „jedné z nejnákladnějších a nejmodernějších staveb prvorepublikového Československa“, „funkcionalistického klenotu“, jehož architektem je Jaromír Krejcar („byla to investice „jedné z československých pojišťoven, Nemocenské pokladny soukromých úředníků a zřízenců v Praze“ v lázních, které nyní chátrají v lázních, „které patřily mezi ty nejlepší v celém Rakousko-Uhersku“,           pojednává Matěj Beránek. Rdesno je „kytka s něžnými lokty“, říká jako obvykle poeticky zahradník Ondřej Fous a já si ujasňuju, cože to vlastně je za „kytku“.

Představa aeroplánu v Jaroměřicích nad Rokytnou je charakteristická imaginace z pera Jiřího Peňáse (nevím, proč mi na mysli vytanula ona scénka ve fotoateliéru ve filmu Ostře sledované vlaky, kde se pokoušejí Miloš a Máša o milování, samozřejmě je tam ona atrapa aeroplánu). Z někdejší návštěvy areálu mám obraz překvapivé monumentálnosti a rozlehlosti celého komplexu. Peňás ovšem začíná svou vzpomínkou, na svého dědu, jehož „duchovním zasvětitelem“ byl básník Otokar Březina. To souvisí se skutečností, že v domě, kde básník Tajemných dálek či Rukou žil, je jeho muzeum. Rezidence Jana Adama z Questenberga je ovšem i na ilustraci v článku opravdu srovnatelná s těmi ve Vídni, jak autor naznačuje. Aeroplán se pak vztahuje k historce setkání Březiny s Jakubem Demlem, jenž jej přijel navštívit a rozplýval se nad pohledem na aeroplán na nebi, zatímco Březinu, jenž se pohyboval v poněkud jiném světě, fenomén moderní doby nevzrušoval a lakonicky odpověděl: „Umím si představit“. Rozevlátý Peňás stále někam odbočuje, je mně ale milé, že oba básníky a také s nimi spřízněného sochaře Františka Bílka takto připomněl.

Číslo 37, 12. září 2024. S obrázkem „VW“, symbolu německé automobilky, z jehož konstrukce opadávají cihly přichází téma diskutované dnes i v jiných médiích v souvislosti se stagnací německé ekonomiky a úzké návaznosti té naší na nejbližšího souseda, Hrozba pro Česko, Německý ekonomický model se vyčerpal. Autorem článku, uvnitř týdeníku nazvaného Německá ekonomika a její slabost je Miroslav Singer. Ten hovoří nejen o pravděpodobnosti vyčerpanosti německé ekonomiky, ale i největšího ekonomického projektu EU, zavedení eura. Model, jak jej Singer analyzuje, spočíval na třech pilířích, levné energii, levné pracovní síle a expertech z Číny (cynik by prý dodal jako čtvrtý přenesení výdajů na obranu na daňového poplatníka v USA), přičemž ani jeden z nich nelze dnes (Singer popisuje proč) v někdejší míře uplatnit.

Vedle řady detailních argumentů („grýndýl“, sledování pohybu cen energií, raketový export automobilů z Číny, zdražení mzdových nákladů pro imigranty, vyčerpání zdrojů pracovních sil etc.) sleduje Singer v širším kontextu stagnaci německé ekonomiky především v souvislosti s překvapením, spočívajícím „v tom, že euro žádnou podstatnou integraci či zisky na vzájemném obchodě členů eurozóny nepřineslo,“ jak se očekávalo a jak dokládají nové studie a Německo „není vítězem“, jak předpokládají stále ještě někteří debatéři i z odborných kruhů. Nezapomene ale dodat, že „Německo nelze podceňovat“ a že „jej to stále velmi bohatá vyspělá ekonomika“, upozorňuje i na „perfektní organizační talent“ a schopnost přehodit výhybku.

Článek Martin Dvořák nalil čistého jedu (Daniel Kaiser) se vztahuje k diskusi o emisních povolenkách a souvisejícím zdražení pohonných hmot, o němž dosud vláda mlžila. V době, kdy společnost „prošla inflací více než 30 procent“, kdy „se skoro nejvíc v EU a také jejím bezprostředním sousedství propadla reálná kupní síla“, jsou dvě možnosti, říci lidem, že „moc jezdí autem“ nebo raději ne příliš hlasitě oznamovat další zdražování. „Ale fanatik Dvořák je tu z obou ten upřímnější.“ Ten druhý (všichni to denně slyšíme) je Stanjura, který se snaží všelijak odkládat projednávání dalších postupů atd. Takže Kaiser je nakonec na Stanjurově straně, když uzavírá, že „dál zdražovat lidem osobní dopravu je zločin“. Jak to ale dopadne, když vláda každou chvíli mění „názor“, doplňuju já, asi ve shodě s Kaiserem, teprve uvidíme.

Daniel Kaiser také rozebírá politickou situaci v Německu (zvl. bývalém „východním“, tím je myšlen obsah názvu článku My z východu už jsme to všechno jednou zažili). Je zajímavé, že i po takřka pětatřiceti letech novinář používá někdejší formulaci „nové spolkové země“, což je geopolitický prostor bývalé NDR, ten společenský šev je zřejmě stále relevantní. Jedná se o rozhovor s Arnoldem Vaatzem, kterého novináři navštívili v Drážďanech a kterého Kaiser charakterizuje jako „téměř dokonalý protějšek Angely Merkelové“. Velice poutavé (dnešní směřování CDU, názory na AfD, někdy přemrštěné, jejich momenty shody s CDU, Wagenknechtová, „tlak ke konformismu“,  Volkswagen zavírá provozy i v Německu ad.), detailně nemohu vše komentovat, jakkoli by to stálo za to. Jen jedna důležitá myšlenka, která je obecnější a týká se i nás. O riziku, „když se na špičku dostane slabá figura – že zaparkuje na místě, které mu určila média.“ V článku se hovoří o tom, jak byli novináři zlí na Kohla a nic mu neodpustili, a jaké nepředstavitelné „škody“ napáchala Merkelová: „Následky jejích let jsou natolik katastrofální, že už vlastně ani není šance je napravit.“ Veřejnost považuje za největší katastrofu její přistěhovaleckou politiku, Vaatz tu energetickou (uvádím proto, že to je u nás relevantní, jedná se o „obří iluzi, že energii vyráběnou z regulovatelných zdrojů můžeme nahradit nepravidelnými přírodními zdroji“, což představuje nepředstavitelnou dimenzi zásobníků, přečerpávajících stanic etc.).

Na naši půdu se vracíme v článku Osobnosti proti ANO. Rovněž nepůjdu do podrobností (řada zajímavých konkrétních příběhů), zaznamenám pouze myšlenku, související s tématem krajských voleb, které jsou obsahem článku: „Čím menší kraj, tím větší pravděpodobnost, že budou  rozhodovat regionální osobnosti a zvláštnosti.“ (Dokládá snímek jihočeského hejtmana Martina Kuby, těmi dalšími, o nichž se hovoří je Jan Grolich či Martin Netolický).

Protože už nechci žít je další aktuální téma sebevražd a eutanázie, které se v určitých intervalech (sám jich pamatuju několik) vrací do mediálního prostoru, nyní jej vynáší explicitně zmíněná smrt herce Karla Heřmánka (a také Alaina Delona). Účastnil se filozof Tomáš Hříbek, římskokatolický kněz Jan Polák, lékař Ondřej Kopecký, právník Milan Hamerský a redaktoři Ondřej Šmigol a Jakub Peřina. Eutanázie je legální v hrstce států (Nizozemí, Belgie, Lucembursko, Kolumbie či Kanada), v Rakousku, Švýcarsku či Švédsku pak „asistovaná sebevražda“, v Čechách není povolena ani jedna z obou možností. Právo na eutanázii je klíčové v novém filmu Pedra Almodóvara The Room Next Door. Právník Petr Šustek se domnívá, že jde o „extrémně zneužitelnou věc“. Milan Hamerský ze Spolku pro uzákonění eutanázie to jako problém nevidí, vymezuje případy, pro něž platil belgický zákon v době, kdy i on přišel s návrhem uzákonit tuto možnost u nás (2007). Jsou uváděna různá vymezení, také názory se velice různí, argumenty mně připadají relevantní a velmi vážné na obou stranách, zvláště ty, které souvisejí s vnímáním hodnoty života a vztahů v něm.

Debata je to docela vyhrocená, daná také tím, že na rozdíl od jiných zákonů, jejichž dopad lze revidovat úpravou, zde je důsledek jeho užití nezvratný. Padala celá řada nejrůznějších argumentů z různých vrstev tématu (např. jak je to u dětí, které ještě nemohou mít potřebný náhled k fatálnímu rozhodnutí, „paliativní lobby“ s údajnou obrovskou mediální podporou vs. snaha uzákonit možný legální odchod ze života, jsou tu uváděny naopak příklady, kdy trpící člověk ztratil zároveň již smysl žít a lékaři, alespoň dle Hříbka, provádějí „divoké eutanázie“). Je tu zmínka o divadelní hře Ferdinanda von Schiracha s názvem Bůh, kde se diskutující, filozof, lékař, právník, žurnalista a kněz, kteří jsou zastoupeni nemohou shodnout, protože mají své úplně odlišné „vesmíry“, „mají své limity v diskusi“. Ocituji ten problém formulovaný na jiném místě: „Ale v této debatě se nám hrozně prolínají ty roviny, je to debata společenská, zároveň i odborná, my se tak potácíme mezi oblastí lékařské expertízy, filozofické a etické nauky, práva a legislativy“.

V článku Dohrát to do konce se zostra Markéta Malá pouští do vládních politiků, resp. nesrovnalostí v tématu rozpočtu s deficitem, jaký by neměl být v době, kdy se nepředpokládá krize. Malá argumentuje čísly, rozpory ve slibech a skutečnosti, např. prohlášení o zodpovědném zeštíhlování státu, který bobtná o další tisíce úředníků (ve veřejném sektoru pracuje skoro půl milionu lidí). Těch podtémat je tam celá další řada – a to vše ještě před tou „krizí“ po vyhazovu Bartoše po jeho obrovském maléru s nefunkční digitalizací stavebního řízení, který napáchal obrovské ekonomické škody (a zase někteří komentátoři přinášejí „argumenty“, proč to za krizi označovat nelze, je to neuvěřitelné).

Konec progresivního kapitalismu, článek Ondřeje Šmigola, začíná poukazem na postoj basketbalové hvězdy Michaela Jordana, široce se usmívajícího na portrétu skoro přes celou dvoustranu, sportovce, který nevyjadřuje žádný vyhraněný politický postoj, protože by mu mohl ubrat na finančních přínosech fanoušků, kteří si „také kupují tenisky“ (a koupili by si je od jiné firmy než od té, jejíž ikonou je právě on). A článek sleduje změnu postojů, z nichž výrazný je tzv. OSG, tj. environmental, social and governance „neboli životní prostředí, sociální oblast a správa věcí veřejných“, a s tím souvisejícího „principu DEI, tedy diversity, equiry and inclusion čili rozmanitost, rovnost a začlenění“. Tento přístup označuje Šmigol jako „progresívní kapitalismus“ a hovoří o jeho ústupu s řadou příkladů (s mezititulkem Dál už ne), které v současné komplikované hospodářské situaci nutí vidět meze tohoto dosud společensky žádaného postoje. Vyberu-li z jedné konkrétní situace, je možné zobecnit, že se podniky nechtějí „účastnit komentování polarizujících společenských témat“, např. přehledů praktik a výhod LGBTQ zaměstnanců, podpory festivalů, je tu jiný náhled na „sociálně motivovaná“ sdělení, různých kvót atd.

Šmigol se ještě vrací k proměně DEI jako zprvu „panické reakce“ na zabití George Floyda policií v květnu 2020 a související hysterii protestů atd. a o tři roky pozdější výrok Nejvyššího soudu o protiústavnosti pozitivní diskriminace na univerzitách (ohledu na etnický a rasový původ studentů při přijímání), což vyděsilo firmy, které se z předchozího postoje začaly stahovat. Někteří na jedné straně lamentují, že rušení diverzity ve skupině škodí úspěšnosti, politikům na straně druhé začíná „lézt krkem“ neustálé poučování ohledně „pohlaví a etnické příslušnosti, ale také věku, sexuální orientace, socioekonomického zázemí, pracovních a vzdělávacích zkušeností kognitivního stylu a osobnosti“. Jako „zásadní přešlap“ se pak jevil klip pivovarnického konglomerátu Budweiser, „v němž značku piva Bud Light propaguje transgenderová influencerka Dylan Mulvaneyová“. Prodej se propadl na 26 procent (krásný doklad toho, jak to ovlivňování reklamou někdy opravdu funguje). A tak ačkoli firmy tvrdí, že rozhodnutí Nejvyššího soudu v 91 procentech nemá vliv, je tu otázka, zda „korporátní progresivismus“ je či není zastavitelný.

Do historie se vrací oslovení Milý pane Josefe!, které patří začátku dopisu Václava Havla Josefu Škvoreckému a jejich „ostýchavému přátelství“, jak to formuluje Jiří Peňás. Úmrtí dvou osobností brzy po sobě (3. 1. 2012 Josef Škvorecký, čtrnáct dní předtím Václav Havel, doplňuji 18. prosince 2011) přišla dle Peňáse česká kultura o poslední mistry pera, kteří spojovali literaturu a kulturu s národní identitou a označuje to za „konec jedné éry české kultury“ (když si tu formulaci upravím, v časopise je „konec té éry české kultury, v níž těm dvěma patřila klíčová role“), to je velmi zajímavá formulace pro otázku, jaká je identita těch dalších generací. „Literatura jako společenský jev par excellence,“ což reprezentuje nejen jejich vlastní literární dílo, ale třeba i Sixty Eight Publishers, představuje něco, co je spojeno s její úlohou od národního obrození (jako formování novodobého národa), dnes ji můžeme vztáhnout na čtenářský fenomén a existenci knižního trhu (v konkurenci s jinými médii, ale také sociálními sítěmi, přičemž ovšem ta média jsou ovšem rovněž součástí kultury, pak je tu ovšem otázka jejich funkcí, také těch „pokleslých“), to už ale rozvádím téma kamsi, kde by zasloužilo samostatnou studii (tam by asi padly otázky postmoderny, někde, tuším v Hostu jsem četl článek naopak o dnešních spisovatelích, v jejichž knihách, tedy beletrii, participují témata z cizokrajných zemí, přičemž zpracovávají zážitky z cest, případně pobytu v jiných krajích).

Vraťme se ale k Peňásově textu. Zmiňuje „zahradní slavnost“ s postavou „světoznámého dramatika Hejla“ v Škvoreckého Miráklu, který se setkává s Alexandrem Dubčekem. Nepříznivé Havlovo hodnocení knihy mohlo být jedním z východisek pozdějšího korespondenčního kontaktu v letech 1976 až 1990, dopisy nyní vycházejí v redakci Michala Přibáně jako Ostýchaví přátelé jako 46. svazek Škvoreckého sebraných spisů, po dopisech s L. Dorůžkou a J. Zábranou. Přibáň popisuje vztah dvou názorově i povahově (a konečně i osudem) rozdílných osobností, v zevrubnějším sledování proměny jejich rolí v čase zahrnuje vlastně i proměnu celospolečenské situace a postavení obou, nejen Havla, v ní (např. úbytek čtenářů 68Publishers po převratu, úbytek Havlových zřejmě i sil a zdraví). A je tu výhled i ke stému výročí (27. 9.), kdy bude „milý pan Josef“ a jeho odkaz pojednán zevrubněji (v násl. Čísle 39, 19. září 2024).

V recenzích se objevuje jméno fotografa Gregoryho Crewdsona (výstavy ve vídeňské Albertině a nadcházející replika v Kunstmuseu Bonn, kniha), komentovaná je autorská inscenace brněnského divadla 3KK Kafka žije! – Žranice, výstava Josefa Bolfa v DOXu, nová hvězda amerického písničkářství M. J. Lederman či kniha Radkina Honzáka a Kláry Mandausové Hoď je za hlavu (MF). Když čtu článek Matěje Beránka Dřevěný pionýr, pojednávající o kancelářích Hasletre v Oslu (zemi, kde mají dřevostavby mimořádnou tradici), stavbě (Oslotre Architects), která je zpracována z jediného obnovitelného materiálu, tzn. nejsou tam žádné železné prvky, a po dožití je toto dřevo znovu použitelné pro další účely, vzpomněl jsem si na stavbu v areálu Domu přírody v Horce nad Moravou (Sluňákov), který jsem, jak si teď připomínám, navštívil bez měsíce před deseti lety v souvislosti se Sluneční horou Miloše Šejna Druhým („protilehlým“) zajímavým objektem je realizace Františka Skály v podobě lodi/zahrady, na internetu lze na stránkách Univerzity Palackého najít z té doby (ale i dnes dostupný) článek Ondřeje Navrátila, jehož název mně připadá výstižný pro celé téma – Příroda mezi uměním a environmentální výchovou. Ondřej Fous se ve svém „zahradnickém“ sloupku zabývá zlatobýlem, který znali již indiáni jako prostředek bolesti proti zubům, obsahu kaučuku v něm si všiml T. A. Edison a Henry Ford právě zlatobýl použil pro pneumatiky svého automobilu Ford T.

Skoro závěrem Hugova astmatická láska k Brnu ze seriálu Jiřího Peňáse. Hugem je míněn herec Hugo Haas, s podtitulem Pohyblivý svátek ve štetlu v botách od Zajíce dává dohromady odkaz k firmě Haas-Zajíc, reprezentovaný krásným artdecovým domem z roku 2014, jak vidíme na přiložených vizuálních dokumentech, mezi nimiž je pak další „nádherný dům“ v Biskupské ulici č. p. 7, u Šilingrova náměstí, který se „vyjímá jako městský palác, jaký by člověk čekal ve Vídni, v Berlíně nebo Mnichově“ (foto autor), kam se rodina přestěhovala. A ovšem zajímavá je i genealogie rodu, v němž příbuzenské vztahy mezi osobnostmi jako je Roman Jakobson (Haasův bratr Pavel si vzal jeho první manželku Soňu, zajímavá je i žena Huga Marie Bibikoffová, z jedné strany s ruskými kořeny, po matce ale Češka z Turnova. O bratrech Hugovi a Pavlovi běží v Brně (Na provázku) divadelní představení Noir Haas. Astma byl Hugův zdravotní problém, je řeč i o jeho smutném konci.

Vůle k moci reaguje na proměnu, další dějství v americké politice, týká se Kamaly Harrisové, která nastoupila místo „svrženého“ Bidena, kontextem jsou také „hloupé“ (nejen přihlouplé) mediální výstupy, či propalestinské protesty.

Zmíním tentokrát i stručné odpovědi v rubrice „Ano – Ne“ na otázku, mají-li mít ovocnáři nárok na půlmiliardové odškodnění kvůli mrazům, totiž zajímavé jsou ty hodnotové argumenty, na obou stranách dle mého relevantní. Martin Ludvík, který odpovídá „ANO“, uvádí celý způsob financování i u sousedních zemí, skutečnost, že riziko mrazů je „komerčně nepojistitelné“ (argument pojištění uvádí opačný názor), Lukáš Kovanda říká „NE“ s argumentem, proč by měl být jeden segment zvýhodněn oproti jiným oblastem podnikání, které mají zase svoje jiná rizika. Není v moci státu, říká Kovanda, z peněz daňových poplatníků, kompenzovat všechny propady a ztráty a tento přístup také nepatří k základům „budování prosperující ekonomiky“. Vnímám tyto argumenty i s vědomím hodnotové orientace člověka, který mně v televizních diskusích připadá kultivovaný a bez stranického fanatismu. Když jsem na začátku debat o podnikání v 90. letech přemýšlel o věci, vnímal jsem jiný cyklus ekonomiky v zemědělství, kde trvá léta, než vyrostou stromy, které mají plodit, i sílu přírody, kterou nezvrátí sebelepší podnikatelský přístup včetně prozíravosti ohledně aktuálních trendů (a samozřejmého předpokladu nasazení, pracovitosti pečlivosti, jestliže chce dosáhnout úspěchu, tedy zisků), zatímco řečený propad a ztráty se v jiných oborech dají předpokládat, když je někdo prostě lempl. Samozřejmě, že tohle byly ideály a realita se dost zásadně lišila (viz česká extraliga v tunelování, která toto slovo vynesla do světové ekonomické terminologie). A kromě toho jsem vnímal tyto produkty nejen jako záležitost ekonomickou, ale i jako součást kultury (nejen české jablko, ale i chmel či dnes nesmyslně označované „tiché víno“, kolem něhož je aktuálně humbuk, právě s tímto argumentem bych ho nezdaňoval). Jak tyhle věci teda vyladit?