Echo24 / 6 / Týdeník Echo

Číslo 33 z 15. srpna se mně někam v těch hromadách časopisů (Interview, Host, Hrot aj.) někam zatoulalo, takže pokračuju číslem 34, 22. srpna 2024 s portrétem francouzské herecké ikony Alaina Delona, jenž několik dní předtím (18. srpna) zemřel. „Chladný, nebezpečný a krásný,“ komentuje černobílou fotografii těchto několik slov. Článek uvnitř má název Nejkrásnější bad boy, přečetl jsem si se zvědavostí, totiž potvrdil mně některé momenty, kvůli nimž jsem byl u jeho filmů poněkud rozpačitý. Je mi jasné, že každý herec si vytváří nějakou image, ale ten vzorec poker face plus figury, která si stanovuje svoje vlastní pravidla, vlastně chladnokrevného zabijáka, není můj šálek kávy. Je to možná trochu zvláštní, totiž podle mého „vzorce“, oceňující obvykle moment vzpoury proti konvencím, by mě mělo takové chování vlastně vyhovovat. Pozor ale, článek, jakkoli v podtitulu říká, „odešel velký francouzský herec Alain Delon“, jej nijak neadoruje, jak je zřejmé už z první věty: „Alain Delon byl krásný muž. Krása byla to první, čeho si na něm člověk všiml, někdy i to jediné.“

Diváci ho mohli vnímat také jako manekýna, „ve svých největších rolích Delon svou krásu používal jako šifru, až zneklidňující masku, neproniknutelnou a nečitelnou“, jako mezinárodní hvězda pak na jedné straně k sobě nikoho nepouštěl (tj. nebyl to člověk, který si užívá tu slávu), lhostejný k pohledům druhých, na straně druhé „jaksi v pohotovosti, připravený probrat se a udělat něco nebezpečného“. Takto pojmenovaný je mně pochopitelnější. Dozvídáme se ale i o počáteční nepřízni osudu, pak o přelomových filmech V plném slunci a Rocco a jeho bratři, a postupně o celé kariéře, partnerkách, a postupně od vyváženě diváckých a komerčnějších filmů k těm v dalších dekádách thrillerů a konečně spotřebním snímkům. A mezi některými kontroverzními výroky je zmíněno i „nikdy nezhojené zranění“, které mu způsobili rodiče, když ho jako malého odložili. A já si říkám, možná i někde zde jsou ty některé momenty v jeho filmových projevech, kterým nyní trochu lépe rozumím.

Opičárna je v úvodu vyjádření Daniela Kaisera k podivným reakcím ohledně tzv. opičích neštovic, z dalších aktualit zmíním alespoň úvahu Kam kráčí KDU-ČSL, sledující historii s epizodami Josefa Luxe, který se ostře, ale neúspěšně postavil proti Václavu Klausovi a následně pak zaujal „tradiční lidoveckou politiku – být chvíli v levicové a chvíli v pravicové vládě“, vyostření sporů pravicového a levicového křídla v roce 2006 (Čunek a Svoboda vs. Kalousek), Kalouskovo sesazení po jeho taktické chybě (kterou tím autor myslí?, těch malérů byla celá řada) a přetažení části voličů do nově založené TOP 09 a příchodu nové generace v čele s P. Bělobrádkem a M. Jurečkou a pokusu přeformátování strany, kterou B. Pečínka nazývá „odstrejcováno“ a konečně třetí změnu v roce 2020, kdy – po letech s ANO a ČSSD – se dávají dohromady s dnešní pětikoalicí. Dnes rozhádaná strana se shoduje pouze na tom, že v říjnu musí skončit Marian Jurečka.

Sledujeme podrobněji jeho osudy, především pak „paradox paradoxů“, že nejdéle sloužící ministr, jeden z mála lidí ve vládě, který měl zkušenost s exekutivou a „věděl, jak pracovat s mnohatisícovou byrokratickou strukturou ministerstva práce a sociálních věcí“, jediný, komu se podařilo předložit a prosadit zásady důchodové reformy, není ve vlastní straně náležitě doceněn. Autor pak klade především otázku budoucnosti strany vzhledem k jejím voličům, kdy velkou roli hraje mýtus mnohačetných rodin, které byly významné v elektorátu strany (oproti roku 1989 také chodí do kostela třetina lidí), a také jejím programu, u něhož si musí strana ujasnit, jaké společenské vrstvy vlastně chtějí reprezentovat. Na společné fotografii z roku 2019 jsou Jan Bartošek, Marian Jurečka a Marek Výborný, tehdy všichni tři kandidovali na funkci předsedy strany.

Analýza Markéty Malé Vymodlený směr Brusel má podtitul „Bolestivé omyly ministra Jozefa Síkely“, název poukazuje na Síkelovo směřování na post eurokomisaře, s tím jsou v kontrastu jeho a vládní výkony, které Malá jako obvykle (a právem, vše má ozdrojované, není to žádná prázdná ideologie) ostře kritizuje. Poté, jakou tu nadělal paseku, se „český byznys už těší, až bude Jozef Síkela odklizen do Bruselu“. Ctižádostivý muž původem z bankovního prostředí se neorientoval v energetice navíc v době její krize a nenechal si poradit, říká Malá (uvádí smutnou anekdotu o tom, jak o tzv. závěrných elektrárnách hovoří opakovaně jako o „závětrných“). Nahlédnutím do internetu můžeme potvrdit, že názor, že pan ministr „zaspal“ a že „selhává“, není ojedinělý (např. HN, 1. 9. 2022). Za našeho předsednictví v EU 2022 došlo k odsouhlasení směrnic vycházejících z Green Dealu, nyní kabinet „není schopen lidem přiznat cílené zdražování“. A mlží. Síkela počítá s problematickým (a drahým) dovozem elektřiny z Německa, na zprávu ČEPS stále ještě čekáme. Mezi nesrovnalostmi padá i zmínka o nákupu sítě benzínek Robin Oil státním Čeprem (to už jsem slyšel, dodávám v době údajných přechodů na elektřinu to je opravdu úžasné, tentokrát to slovo myslím ironicky). A poslední kapkou je koupě sítě plynovodu Net4Gas (předtím už byl ve vlastnictví státu, než ho koupila RWE), nyní ztrátového a zadluženého – v době, kdy se proměnily toky ruského plynu za války na Ukrajině. „Platíme za prázdné trubky.“ A Markéta Malá ozřejmuje další neuvěřitelné kontexty.

V Británii vládne anarchotyranie je rozhovor s historikem a publicistou Edem Westem, další článek o britských nepokojích v Echu, tentokrát podrobněji rozebírající okolnosti událostí, kdy „rozzuřené rabující davy, hlavně bílých Britů, zapalovaly hotely pro migranty, knihovny i policejní stanice“. Vše odstartovala vražda tří dětí v Southportu v Lancashiru, někdejším poklidném přímořském městečku. V Británii něco nevídaného, události eskalovala falešná fáma, že pachatel má muslimské jméno. A West hovoří o dalších okolnostech, části nelegálních azylantů a jejich ubytování v hotelích, zvýšené kriminalitě, kterou policie neřeší, neexistenci organizované pravice, sklonu Angličanů k extrémům. „Máme kulturu zločineckého násilí“, spojenou s alkoholem, navíc se společnost stále více polarizuje, vláda pak přichází s tvrdými represemi, zakleká na sociální sítě. Roste sektářství, nejde jen o něj, „ale také existenci spodní třídy, které je dovoleno hnít. Jde o špatnou ekonomickou situaci, kdy mnoho měst upadá.“ A také je řeč o politické teorii „uvidíme“, tedy o vyčkávání, jak se věci vyvinou.

Jsou chytré telefony blokátory zkušenosti? ptá se Tereza Matějčková, přičemž vychází z publikace Úzkostlivá generace od sociálního psychologa Jonathana Haidta. Ta pojednává o proměně dětství, které se „změnilo zaprvé vlivem nadměrného rodičovského dozoru a zadruhé nadužíváním digitálních technologií“. Shrnuje řadu argumentů, které se uváděly již před touto publikací, která je na druhé straně také napadána, že nepřináší dostatek dat. Zajímavá je pro mě především analýza „dvou světů“, popsaných v části Navždy jinde, kdy u dětí místo fyzických her „vyplnily [jejich] život digitální technologie“. Kromě toho, že digitální svět nemusí být bezpečný (Dánové, kteří byli premianty v digitalizaci, přistoupili k jejímu omezení), že dochází k dekoncentraci (ztrátě soustředění) Haidt popisuje – a teď to je důležité: – „že se nám zdvojil život: žijeme ten reálný fyzický a paralelně druhý virtuální. Jenže virtuální skutečnost vnímají mnozí jako natolik intenzívní, že je pohlcuje víc než ta fyzická. Výsledkem je, že i tehdy, jsme-li s přáteli nebo s dítětem na hřišti, myslíme na druhý život.“ Konkrétně se to projevuje, že například sledujeme, jak vypadá jídlo, abychom jej vyfotili (a tak dostali do virtuálního světa), rozhodujeme se, kam jít, aby to vypadalo hezky atd. A pak se ruší hranice mezi prací a soukromím, které byly dosud odděleny: on-line práce na dovolené atd. A dále: „Místo společenství vzniká digitální dav, který se čas od času na někom vybije.“ (souvisí také s předchozím článkem o Anglii, a já si ještě vybavuji zde necitovanou knihu sociologa Davida Riesmana Osamělý dav, originál 1950, česky 1968). Společnost „se drolí“, místo aby se propojovala.

Pravda je jako včelí žihadlo. Bývá uprostřed je debata v EchoSalonu, titul je citací věty jedné z diskutujících, Deany Jakubiskové-Horváthové, nicméně příliš nepojmenovává, o co vlastně jde, totiž nikoli o filozofické téma (relativizace, post-pravda etc.), nýbrž o konkrétní  kauzy ve slovenském (a také českém) kulturním prostředí, totiž o hodnocení odvolání ředitele Slovenského národního divadla Mateje Drličky a ředitelky Slovenské národní galerie Alexandry Kusé, posléze se pak v debatě objevuje podobná kauza s peticí proti vedení třech českých organizací (NG, AVU, Cena Jindřicha Chalupeckého, tanečky Kateřiny Olivové zmiňována nejsou), k nimž se vyjadřuje výtvarník Jiří David. Nebudu tu diskusi příliš rozebírat, zúčastnění (Jana Machalická, Jaroslav Daniška, Pavel Kalina, Jiří Peňás) se několikačetně neshodli, nicméně jsou tu určitá fakta, která stojí za to zmínit, např. že na Slovensku jsou některé instituce v režimu příspěvkových organizací (pozůstatek minulého režimu), takže o vedení nerozhoduje správní rada, nýbrž jediný člověk, ministr. Zajímavé jsou některé názory, které tato rozhodnutí odsuzují, zatímco souhlasí s kritikou aktivit odvolaných osobností (např. výkony ředitelky Kusé byly naprosto nedostatečné, za celou dobu působení nepřipravila výstavu současného slovenského umění v kontextu umění evropského, i když některé historické výstavy byly, jak říká jiný diskutující, skvělé). Hovoří se o tom, zda takové odvolání může být pomsta, v českém případě Jiří David potvrzuje to, co vím odjinud, že „Alicja Knastová neměla být vůbec instalovaná do ozice ředitelky Národní galerie. Byl to zcela politický akt a politické rozhodnutí.“ (mj. konkurs nevyhrála ona, nýbrž Marek Pokorný, už předchozí odvolání Jiřího Fajta bylo problematické).

S perspektivou, kterou předkládá Mojmír Hampl v článku Spojené státy jako zhrzená a zrazená velmoc? se nemohu ztotožnit, i když nepatřím k těm, kteří „považují Ameriku za arciďábla z definice“, jak to Hampl formuluje, tato země podle mého není v první řadě ten dobroděj, který chce především pro svou dobrotu a lásku k ostatnímu světu do něj vyvážet výdobytky západní civilizace, nicméně řekl jsem si, že – vzhledem k tomu, že Echo je prostorem dialogu a často i protichůdných názorů – pokusím se identifikovat s Hamplovou interpretací, zvláště když o svém názoru říká, že „možná bude znít provokativně“. A musím říci, že není špatné vnímat i jiné argumenty, a určitě na tom, co říká, něco je.

Hampl uvádí, že Amerika začala světu dominovat ve 20. století a že „v jeho průběhu dvakrát pomohla zachránit starý kontinent od sebedestrukce, do níž v obou případech Evropa nakonec vtáhla celý svět“. Odhlédnuto od traumatizujícího Vietnamu pak stála vesměs „na straně řádu proti neřádu“. Ve světě pak „chtěla ukázat a prosadit svůj hospodářský a politický model.“ Globalizace, k níž posléze došlo, se nicméně nějak zvrtla, výsledkem onoho modelu, který vyvezla, je například hospodářsky rostoucí Čína, nicméně s absencí demokratických a liberálních pravidel, není to tedy svět bezpečnější a klidnější, jak si představovala, když přišla v roce 1989 s tzv. washingtonským konsenzem. A k tomu v době, kdy se situace v posledních letech všeobecně rozjitřila, jí Evropa, která sama léta neplní závazky bezpečnosti, „měla dost času a nevyčerpatelnou zásobu pokrytectví na to, dávat Americe hraběcí rady, jak věci globálně dělat.“

A i když mám protiargumenty, například v podobě odmítnutí závaznosti dvouplášťových kontejnerů, které by zamezily ropným haváriím s dáním byznysu na první místo a ignorancí jiných hodnot (ekologie, dva pláště by zabezpečily, že k havárii nedojde, zisk z podnikání byl důležitější), eo ipso i vývoz onoho hospodářského modelu do celého světa je podle mého především hnán vidinou zisku, rozumím Hamplovým argumentům a pocitům roztrpčenosti, o nichž hovoří, i heslu American first!, který bude v té či oné podobě v budoucnosti přítomný nezávisle na tom, jak dopadnou příští volby (zde se ještě uvádí Biden jako jeden z rivalů, v září to už je jinak). A onen můj protiargument do jisté míry dává smysl v kontextu Hamplova závěru, že kdyby Amerika svůj vývoz opřela více o tzv. měkkou moc (tj. mediální, komunikační, kulturní důraz) a nikoli tvrdou moc světového hegemona, mohl by „svět zítřka“ být „o kus lepším místem pro život“.

Zajímavá je ještě tabulka podílu na světovém HDP, srovnání 1992 a 2022, dokládající, že Amerika „neztrácí dech, výkonnost a výtlak tak silně, jak se to možná jeví z médií a debat na sociálních sítích“: USA 27/24 procent, EU 25/17 (prudký pokles), Čína 3/18, Rusko 3/2, Indie ½, zbytek světa 41/36.

Z Vetřelcova rodinného alba je komentář k poslednímu filmu kdysi kultovní série Vetřelec: Romulus. Shrnuto do jedné věty ona někdejší magie se přes mohutné slintání celého davu oné vesmírné bytosti z dílny H. R. Gigera nekoná také pro neustálé odkazy právě k minulým dílům (první 1979, Ridley Scott, to bylo opravdu zjevení). Jiné recenze na internetu (zběžně nahlédnuto) jsou pochvalnější.

S rebely v kině (a malou fotkou Jožo Ráže) jsou Výpisky (…) v tomto čísle, tok myšlenek o tom, co by se dalo nazvat i manipulací, jde od Elona Muska přes řadu filmů k výroku protagonisty skupiny Elán, dozvídám se, co jsem nevěděl, že totiž maska Anonymous pochází z filmu V jako Vendeta, natočeného podle komiksu Alana Moora, Martinem Weissem nepříliš vysoko hodnoceným. Jedna ze zajímavých myšlenek, o níž hovoří i recenze posledního Vetřelce, je „neomezená digitální předělatelnsot“, týkající se herce Iana Holma, který hrál již v prvním Vetřelci (android Ash).

Mezi Západem a Východem je portrét architekta Fumihiko Makiho (zemřel letos, data: 1928–2024). Díky štědrému grantu procestoval celý svět a z každé kultury si odnesl nějakou inspiraci. Na Pražském hradě převzal v roce 1993 své největší ocenění, Pritzkerovu cenu.

Jiří Peňás vypráví o cestě na bretaňský jih.
Ano či Ne? Otázka ohledně legalizace konopí.

Vzdělané měšťanstvo vymizelo, čteme na obálce čísla 35 z 29. srpna 2024 u portrétu prince Ericha von Lobkowitz. Ovšem, je to smutné. V září bude Jičín slavit 400 let výročí zdejšího gymnázia, jeho ředitel, po němž má škola čestné jméno, František Lepař, byl autorem řecko-českých slovníků, překladatel, klasický filolog, propagátor turismu v blízkých Prachovských skalách. O tom se nám dnes může jen zdát, velké výročí Karla Krause, který se narodil v Jičíně a ve Vídni a jiných německy mluvících městech byl oslavován výstavami, zde proběhlo až na drobnou soukromou iniciativu prakticky bez povšimnutí. Když jsem se ptal jinak milé mladé kolegyně angličtinářky, která ji zaujala v poslední době anglická kniha, na odpověď jsem čekal marně. Nedávno jakýsi novinový článek hovořil o tom, že Petr Fiala likviduje střední třídu. Ano, tu třídu, která bývala právě nositelem vzdělanosti.

Pravda, řečené téma zmiňuje uvedený článek spíše na konci a jen okrajově, spíše se věnuje osudům Ericha von Lobkowitz, jeho široké rodině, s jejímiž členy se setkáme po celé Evropě. Má americké a nově i německé občanství, v Bavorsku má zámek Maxlrain, zatímco starší bratr Jan se vrátil po roce 1989 do Čech a „vyšla na něj“ sekundogenitura v zámku Drahenice, který opravil, bratranec William podniká s rodinným pivovarem ve Vysokém Chlumci, „křimická větev“ má zámek ve Francii. Babička byla původem Černínová, ale česky neuměla. Otec, který byl rektorem univerzity v Mnichově, byl požádán, aby působil po roce 1989 jako děkan Teologické fakulty Karlovy univerzity. To je zlomek toho, o čem ze svého rozsáhlého rodu Lobkowicz hovoří, a nejen to, o mnohdy velice dramatických osudech své rodiny. A také jsou zajímavé postřehy o ekonomice a politice jednotlivých zemí, třeba někdejšího východního Německa, kde se nekonaly restituce (u nás měli všichni poslanci co restituovat), agrobaroni tam skoupili pozemky a venkov je zoufalý, stejně jako ze Zelených (museli „zešílet“, když je volili). Hovoří také o rozdílném přístupu ke šlechtě, kdy v zemích vzniklých rozpadem Rakousko-Uherska byly zrušeny šlechtické tituly, v Německu šlechtická titulatura zůstala.

V článku Muž s tváří do westernů se Jiří Peňás vyrovnává s čerstvou smrtí herce Karla Heřmánka (24. srpna, číslo vyšlo 29. srpna).

Máme se ještě divit? je další článek Markéty Malé hodnotící výkony Fialovy vlády (ten je na portrétu v helmě a oranžové vestě spolu s Danielem Benešem, generálním ředitelem a předsedou představenstva ČEZu, na další stránce je na fotce s bohorovným výrazem ministr financí Stanjura). Malá komentuje další narůstající daně v příštím roce, změny při prodeji akcií (rovněž zdaněných nad určitý limit), „obrovským zklamáním“ je vybírání windfall tax, které padlo v drtivé části na ČEZ, i v příštím roce (v rozporu s tím, co Stanjura hlásal původně, tedy ještě v červenci), což je jen „vhodný nástroj pro snížení schodku, respektive nástroj k zalepení výdajů ve volebním roce 2025“. Malá říká, že „je správné upozorňovat na to, že vláda tímto chováním obrovsky poškozuje český kapitálový trh a důvěru investorů“, protože jakýkoli majetek není před státem v bezpečí. Toto nevypočitatelné chování vlády označuje Malá bez skrývání rozhořčení jako „účelové okrádání?“ a analyzuje data toho, co – v rozporu s rétorikou vlády – tato rozhodnutí znamenají.

Další kapkou v průběžné „šikaně“ je kampaň s plakátkem o „zírání“, které je v MDH prý sexuálním obtěžováním. Vzpomněl jsem si na někdejší výrok Josefa Škvoreckého, který se vyjádřil, že si s radostí ponechá – oproti tehdejšímu americkému feminismu – onu evropskou kulturu, že když otevře dveře k výtahu ženě, nebude napaden a osočen, a také si ponechá potěšení pít kávu z porcelánového šálku a nebude ji pít z plastového kelímku. Zdá se, že Amerika i v tomto ohledu dorazila i k nám, něco z té kultury se nám nějak ztrácí. Ondřej Štindl říká, že dívání kolem sebe je výraz zájmu člověka o okolní svět. Takže jak je to s tou „svobodou“?

Daniel Kaiser v článku No pasarán komentuje nadcházející německé volby (zvl. Wagenknechtovou a AfD), padají výrazy jako „společenská stigmatizace“ či „vybičovaná atmosféra“.

Nácviky v netečnosti je článek Terezy Matějčkové, která přichází s trsem pohledů, zahrnujících Brechtovu báseň Budoucím, jíž se omlouvá za to, co napáchala jejich generace, a Adornovou poznámkou, že „básnit po holocaustu je barbarství“, jinou cynickou poznámkou filozofa a mediálního teoretika Norberta Bolze „kdo touží zachránit svět, měl by se jít léčit“, či ještě další poznámkou o „morálním parkinsonu“ rakouské spisovatelky Evy Menasseové (paralysis agitans), reakcí na současný tlak nutící k množství zpracování informací, k němuž se vyjádřili již lékaři na přelomu devatenáctého a dvacátého století v pojmu neurastenie. Proti ní staví Matějčková antické stoiky a cituje Epikteta, který říká, že nezneklidňuje realita, ale náhled na ni a z toho vysuzuje potřebu duchovního cvičení. Stoikové se učili krátké sentence zpaměti, aby je mohli uplatnit, říkali, že vedle životosprávy je důležitá argumentace.  

To, že emoce vycházejí spíše z nás, potvrzuje psycholog William James, který říká, že člověk nepláče, protože je smutný, ale je smutný, protože pláče. Matějčková cituje ještě Marka Aurelia, blazeovanost jako formu apatie vnímá pak sociolog George Simmel, autor spisu Filozofie peněz (1900). Zajímavá poznámka je, že „společnost se silnými normami vybízejí člověka ke kultivaci“ (mohli bychom se domnívat, že člověka naopak svazují). Poslední část úvahy shrnuje filozofka „chválou neinformovanosti“, na sociálních sítích nás to nutí ke všemu zaujímat stanovisko, je to „nutkavé vyznavačství“, a pokud by digitální starost přerůstala v zasaženost a trudomyslnost, měli bychom se pokusit se těmto informacím vyvarovat.

V EchoSalonu se generál ve výslužbě Pavel Macko, bezpečnostní analytik na Univerzitě obrany Richard Stojar, politolog na FSK UK Jak Kofroň a redaktor Ondřej Šmigol zamýšlejí nad situací v rusko-ukrajinské válce, psychologických aspektech jednotlivých akcí na obou stranách (například přinutit protivníka, aby oslabil své útočné záměry, dát nějaký záměr rychle najevo atd.), hodnotí kvalitu některých zbraní (F-16) a účinnosti akcí.

Dezoláti po dvou letech je článek Bohumila Pečinky. Jak je člověk zpozdilý a stále se učí! Znám celý život slovo „dezolátní“ a domníval jsem se, že primární význam je „rozbitý“, tj. věci jsou v dezolátním, nefunkčním vztahu. To samozřejmě platí, nicméně původně psychologický-psychiatrický význam je, jak čtu na Wikipedii, odvozen od slova „opouštět“, „zanechávat“, vycházejícího z adjektiva „solus“, sám, samotný, a už vůbec nemá společného nic se záměrným ničením, rozbíjením. V novém významu pak 1. člověk, který šíří dezinformace a propadl jim; zpravidla odmítá autoritu státu a státních institucí, úlohu tradičních elit a je náchylný ke konspiračnímu myšlení, 2. ztroskotanec, člověk, který je neúspěšný vlivem svých nízkých duševních schopností (dle Wikipedie, v obojím případě hanlivě), v příkladech zmíněno slovo „odpírač“. V Pečinkově článku jsou na portrétu poslanci Evropského parlamentu za koalici Stačilo Ondřej Dostál (někdejší člen Pirátů) a Kateřina Konečná, předsedkyně KSČM.

Dezoláti v příslušném novém významu je „část české společnosti, která má odlišné představy o uspořádání a směřování státu“, jejíž příslušníci demonstrovali před dvěma lety na Václavském náměstí, dnes jsou ale „rozeseti“ do různých skupin a svůj vliv poztráceli. Pečinka hovoří o myšlenkovém zázemí a uvádí weby Sputnik, AC24, Nová republika nebo Protiproud. „Hlavním impulsem ke spojování těchto skupin byla covidová éra, provázená restriktivními opatřeními Babišovy vlády.“ Zde se zrodila iniciativa Chcípl pes. Tyto lidi spojoval odpor k vládním omezením. Později na scénu vstoupil jihočeský aktivista Ladislav Vrabel, který dal tomuto směřování program, první demonstrace byla 3. září 2022. Hnutí se otevřely alternativní digitální televize XTV, Jany Bobošíkové etc. Antipódem tohoto hnutí je „jistý druh horlivého aktivismu, který bojuje proti odlišným názorům metodami fanatismu poslední hodiny“. Zrodil se již v době pandemie, tehdy i nyní u toho je voják, plukovnýk Otokar Foltýn, ládní koordinátor pro potlačování dezinformací. Je hodně slyšet a „jeho výroky vytáčejí velkou část veřejnosti“ (cituji jiný článek na iDnes, kde plukovník říká „Zastánci ruské agrese jsou svině.“) Pečinka to komentuje jako zhrubnutí jazyka.

Zemřel James C. Scott, autor knihy Vidět jako stát (Seeing like a State), tvrdý kritik utopií, jimž padly za oběť statisíce lidí. Paralelně s článkem Martina Weisse v tomto čísle Echa s názvem James Scott a jeho kronika lidské nečitelnosti (obrázek známé katedrály Oscara Niemeyera v Brazílii, městě, jehož koncepce byla, podobně jako Le Corbusierových projektů, kritizována v Hrotu, viz moje poznámky), čtu obsah této knihy na stránce https://interesting.cz/kniha/videt-jako-stat, z níž si dovolím pro úsporu přepisů citovat: „Povinné ujamaa vesnice v Tanzanii, kolektivizace v Rusku, Le Corbusierova urbanistická teorie realizovaná v Brasílii, Velký skok v Číně, zemědělská "modernizace" v tropech - dvacáté století bylo plné velkých utopických plánů, které nechtěně přinesly smrt a rozvrat milionům lidí. Proč se dobře míněné plány na zlepšení lidských podmínek tragicky zvrtly? // V této rozsáhlé a originální knize James C. Scott analyzuje neúspěšné případy rozsáhlých autoritářských plánů v nejrůznějších oblastech. Scott tvrdí, že centrálně řízené společenské plány selhávají, když vnucují schematické vize, které jsou násilím vůči složitým vzájemným závislostem, jimž není - a ani nemůže být - plně porozuměno. Úspěch návrhů společenské organizace dále závisí na uznání, že místní, praktické znalosti jsou stejně důležité jako formální, epistemické znalosti. Autor staví přesvědčivý argument proti "teorii rozvoje" a imperialistickému státnímu plánování, které nebere v úvahu hodnoty, přání a námitky svých subjektů. Identifikuje a rozebírá čtyři podmínky společné všem plánovacím katastrofám: administrativní uspořádání přírody a společnosti ze strany státu; "vysoce moderní ideologii", která vkládá důvěru ve schopnost vědy zlepšit každý aspekt lidského života; ochotu použít autoritářskou státní moc k provedení rozsáhlých zásahů; a prostopášnou občanskou společnost, která nedokáže takovým plánům účinně vzdorovat.“ Martin Weiss pak říká, že to je kniha, jakou by napsal Václav Havel. Ano, také shledávám možnost takových podobností.

Kdybych já byl krásný jako… Jeník Zrzavý je komentář Jiřího Peňáse k výstavě proslulého malíře v Humpolci (zvláštní titul se vztahuje nejspíš také k sexuální orientaci malíře). Jiří Peňás je také autorem cestovního článku Mírová dohoda s vrabci v Rennes. Rennes není město vyznačené v turistických průvodcích jako nutně k navštívení, Peňásovo vyprávění má ale atmosféru. Vypíchnutá je „Aňka“, což je bretaňská Smrtka. Chvála románů belgického spisovatele Dimitri Verhulsta, které jsou excentrické podobně jako Palahniukovy, které recenzent Jakub Peřina četl na začátku své čtenářské dráhy, v češtině vyšly od Verhulsta např. Úprdelný dny na úprdelný planetě či Mít a být. Z veřejného prostoru je článek Matěje Beránka Jít příkladem, týkající se hřiště Sobotecká v Praze. Šéfredaktor časopisu o architektuře popsal fádnost a stereotypnost dětských hřišť, které vznikají obvykle cestou nejmenšího odporu a příběh vzniku nového hřiště na místě jednoho zanedbaného, jak popsáno výše, z iniciativy mladého podnikatele, šťastné řešení prostoru, který je zahradou, parkem i hřištěm s kvalitními povrchy a zelení, kde jsou i lavičky, na které se obvykle u hřišť zapomíná. O dubech píše v článku Nová koruna a vtipným podtitulem Z kůže mu vyskočily nové ruce zahradník Ondřej Fous.