Echo24 / 5 / Týdeník Echo

Týdeník Echo, číslo 31, 1. srpna 2024. Život je bláznivá komedie čteme na obálce u portrétu režiséra Jiřího Havelky, jeho zkoumavý pohled, zde jakoby tak trochu tázavý, zaujme i na druhé fotce u rozhovoru Veroniky Bednářové, kterému dala název Nekonverzační nekomedie, naznačující Havelkovu „jinakost“, kterou vnímám již nějaký čas také (tuším od článku v Instinktu z 2. března 2019 Normalizace se vrací) – a není umění (nebo nemělo by být) právě vždy něčím novým, možná i vizionářským? Myslím, že je to pěkně vystiženo už v úvodu a neodolám ocitovat: „Autorský pohled divadelního a filmového režiséra, scénáristy a herce Jiřího Havelky na lidi i na tok jak reagují v extrémních situacích, je tu zábavný, tu nemilosrdný, tu dojemný. Jeho filmový debut Vlastníci o tom, jak klopotně se učíme zacházet se soukromým vlastnictvím, je už klasikou.“ (Je to zase o té schopnosti či neschopnosti se domluvit, která je jedním z vláken obsahu Týdeníku Echo.) Zde je řeč o Havelkově posledním filmu Zahradníkův rok, jehož název je (nejen, dozvíme se i o větší obsahové provázanosti, oproti původní představě se tam dostaly i úryvky z Čapkovy knihy) aluzí na klasiku, a zároveň je východiskem příběhu skutečná kauza zahradníka Mandyse, který „odolával několikaletému brutálnímu nátlaku ze strany ruského oligarchy“, nicméně autor nechtěl vytvořit film dokumentární, takže je potlačeno i jméno pana Zacharova, který „vlastní nadále i ten původní zámek sousedící se zahradnictvím“, což se Jiřímu Havelkovi zdá „dost neuvěřitelné“. A debata je o komplikovanosti označení žánru, o hercích, Oldřichu Kaiserovi (vítěz Audioknihy 2022 Kmotr) či Štěpánu Kozubovi (hrát s Kaiserem byl jeho dětský sen, říká), pozoruhodná je skutečnost (a komentář k ní), že Kaiser v celém filmu „neřekne ani slovo“. A stejně tak pozoruhodný je komentář k chování lidí, ostatně „výtah“, o kterém se jednalo ve Vlastnících, v domě dosud není, i když se samotní vlastníci již dohodli, „teď se to nadlouho zaseklo u paní, která schvaluje výstavbu výtahů v Praze 7. A chce stále nová a nová posouzení statika a bezpečnostní prověrky a tak.“ Vlastníky vidělo 320 000 lidí, měli dvanáct nominací na České lva, tři proměnili. V závěru je řeč o tom, že se Havelka stává uměleckým ředitelem Dejvického divadla.

Z politických témat narazíme (kromě drobné poznámky, kritické vůči ceremoniálu na Olympijských hrách s názvem Kulturní války na Seině, srovnávám s chválou Matěje Beránka v minulém čísle) hned na první stránce na komentář k úděsným výkonům místopředsedy vlády pro digitalizaci a ministra po místní rozvoj Ivan Bartoš – muž na odstřel, který napsal Daniel Kaiser, týž je autorem článku Možnost jsou: zdražovat, nebo zdržovat, podtitul Česká vláda oddálila implementaci „osobních“ povolenek, využije odkladu k něčemu?, sleduje celou historii od r. 2017, pak ETS 1, ETS 2 a ETS 3 a vysvětluje, co rozšíření povolenek k vytápění domácností od roku 2027 bude stát a konkretizuje souvislosti, včetně „hry na schovávanou“ vlády Petra Fialy, zmínka padne i o dvou neprojednaných základních dokumentech (viz komentář Echo24/4). Bohumil Pečinka navazuje v článku Česká politika v době dovolených, o Bartošovi je řeč jako o „psytrance“ (zkratka za „psychedelický trance“, populární směr elektronické hudby, u nás od přelomu tisíciletí, Bartoš vloni navštívil festival této hudby), pobouření ohledně nefunkční digitalizace ve stavebnictví zatím ještě nenabralo na obrátkách jako dnes, ve třetí třetině srpna, kdy ministr s úsměvem veřejnosti oznamuje, že všechno bude na konci měsíce fungovat, ale stejně u tak gigantického projektu jako je ten jeho, všechno bude ještě mít pokračování, zatímco všechny příslušné složky, jichž se to týká, už jsou zoufalé. Ironie je zřejmá i z mezititulku Jura a zelený Hladík, a dozvídáme se další veselé věci.

Kolik ochrany snese demokracie? Je otázka v titulu článku Terezy Matějčkové vztažená ke kauze Jürgena Elsässera. Šéfredaktora a zakladatele časopisu Contact, zobrazené v koženém křesle na úvodní fotografii. Téma „ochranářství“ v protikladu ke svobodě jako ústřednímu principu demokratického Západu se dostává do hledáčku řady kriticky vnímajících novinářů, zde se jedná o aféru, kde se v médiích objevila postava pána v županu u dveří svého domku obklíčeného policisty, časopis, který vedl měl náklad 40 tisíc, kanál na YouTube 300 tisíc posluchačů, na Nordstreamu bylo přes milion shlédnutí jednoho dílu. Ministryně vnitra Faeserová označila aktivitu muže, který se vyjadřoval i k atentátům na Fica či Trumpa, za „duchovní žhářství“ a nebezpečí pro ústavu, časopis zakázán, Elsässer se vyjadřuje, že média štvou státy do války a samy jsou označeny za štváče, německá média pak proti „opravdovým“ Němcům, kteří prý mají předat zemi emigrantům. Nahlédl jsem do německé Wikipedie, kde se říká, že zastává „antiamerické, homofobní, rasistické, nacionalistické, spiklenecké a islamofobní“ pozice (Echo: léta sestavoval seznamy novinářských lhářů). Ostatní novináři se jej nicméně zastali s tím, že byl obejit tiskový zákon (to se v textu rozebírá, srovnává se např. se zákazem levicové platformy Indymedia v roce 2917, tam ovšem byly zveřejňovány návody na výrobu zápalných zbraní). Takže ona hlavní otázka je v názvu článku a zopakována v mezititulku „Uchránit demokracii, i kdyby měla zaniknout“, jeden výzkum ukazuje, že jako svobodní se cítí pouze 8.4 % Němců. Připomíná se, jak byli pronásledováni a skandalizováni ti, kdo za pandemie tvrdili, že virus unikl nejspíš z laboratoře. Takže ještě jednou, kde je ta hranice?

Z burana viceprezidentem pojednává o americkém senátorovi J. D. Vanceovi (Ondřej Šmigol), slovo „buran“ je vypůjčeno kontextuálně, podle názvu jeho pamětí (zfilmovaných, také vydaných česky pod mírně nepřesným názvem Americká elegie), v originále Hillbilly Elegy, přičemž slovo „hillbilly“ je lokální výraz právě pro vidláka či burana.

Kamala si troufá je tématem EchoSalonu, sešli se Alexandr Vondra, Roman Jech, Michael Durčák, Kryštof Kozák, Martin Weiss, moderoval Jakub Peřina. Moc bych to nerozebíral, různé pohledy na věc vyvolávají opakovaný nesouhlas druhých, úsměvná je tu Vondrova poznámka o Miloši Zemanovi, kterou komentuje i moderátor slovy „Už tu citujeme Zemana, výborně.“

Zaujal mě článek Ondřeje Štindla Utopie a nostalgie, smutné sestry (aby bylo zřejmé, o co se jedná, je doprovozen obrázkem žen se stuhami, cvičících na někdejší spartakiádě, v textu je pak poznámka, že námět ukradli komunisti sokolům). Když jsem začal číst, vzpomněl jsem si na svůj někdejší pocit na začátku 90. let, vlastně to bylo v souvislosti s novými uniformami Hradní stráže, totiž na radikální změnu perspektivy: zatímco do té doby (i když už v posledních letech ta představa byla už velice dýchavičná) to byly „světlé zítřky“, spojené na sochách s prapory a pohledem zobrazených „vpřed“, nyní se pohled obracel do minulosti se záměrem onu „nenormalitu“, jak říká Karel Hvížďala, zase zrestaurovat. Říkal jsem si tenkrát, ale tady chybí ten střed, přítomnost, k níž bychom se měli upínat. Je to samozřejmě na tuto poznámku celé složitější, vnímání času, o němž Štindl hovoří, je důležité (a také představa přímky, kruhu či spirály jako vývoje), a ovšem, i s tím „pohledem do minulosti“ ty devadesátky v sobě měly také tu „budoucnost“, totiž iluzi, jak ten volný trh všechno napraví (a pro někoho uvolní pravidla, aby snadno přišel k majlantu).

V článku jsou oba pohledy uvozeny vedle sebe, tedy jako „smutné sestry“, a v textu autor poukazuje na dnešní silnou přítomnost obou perspektiv v různých kontextech, bezprostředním impulsem možná byl film Nostalgie (1983) Alexandra Tarkovského, z něhož vidíme na fotografii jeden záběr (na internetu jsou dokonce české stránky k tvorbě tohoto režiséra pod názvem www.nostalgia.cz, v popisu na nich se píše o začátku v „ranní mlze“ a „nejasných konturách kamenné stavby“ a o tom, že film je „úvahou o možné zkáze světa“), je například řeč o „úprku dopředu“, o nostalgičnosti tzv. „nové pravice“. To je všechno v pořádku, rád bych ale upozornil na jednu věc: Nostalgie nemá za cíl „vrátit se“ do minulosti, dotyčný ví, že nemůže jít o naplnění, naopak je tu silné vědomí, že je to všechno nenávratně pryč, propadlé do minulosti (nostalgie: stesk po domově z řec. nostos, a bolest, algos, známe třeba ze slova analgetika, která tu bolest mají odstranit), stejně jako po listopadu mnohdy dehonestovaná předválečná kulturní „levice“, tam je ta hodnota právě v utopii jako ideálu (s kořeny nejen u Thomase Moora o „konceptu“ ideálního státu, jejž vypráví Hythlodaios, tedy „Tlachal“, i se vším rovnostářstvím, převzatým od starých křesťanů, ale až k Platonovi). Tak to jen pro pořádek.

Zajímavá záležitost je sbírka Vladimíra Železného, který většina z nás má spojeného s kritickým pohledem z období Televize Novy, článek Jiřího Peňáse Ředitelova (nad)národní galerie popisuje s rozmyslem a koncepčně budovaný soubor děl nejvyšší kvality, nyní vystavený na Kampě. „K vidění jsou jak obrazy nejslavnějších mistrů, jakými byli Emil Filla, Jan Zrzavý či František Kupka, tak i díla méně známých osobností moderního umění, jako jsou Max Kopf, Jaroslav Hněvkovský nebo Bedřich Piskač.“ (cituji z webové prezentace). V Echu je na fotografii Železného portrét s obrazem Mikuláše Medka Akce I (Vajíčko), 1955–1956, jenž je spolu s obrazem Maxe Švabinského Splynutí duší, 1901, také na pozvánce na výstavu, nazvanou Husa na Kampě podle Galerie zlatá husa, založené před pětadvaceti lety.

Park, jak má být je komentář k Breüerovým sadům v Kutné Hoře, otevřeným po letech veřejnosti. Na onen úžasný prostor jsem se vždycky díval od dominanty města, tedy onoho monumentálního areálu Jezuitské koleje (kterou jsem vždycky coby Jičíňák, který má tu valdštejnskou jezuitskou kolej, žel stále ještě ne v tom stavu, jaký by si zasloužila, obdivoval), přes zeď dolů do údolí, a nyní si čtu o té historii, sto letech úsilí o její uchopení, které se nyní dle Matěje Beránka excelentně podařilo (do poznámek si dávám Aleš Pospíšil, Zmizelá Kutná Hora, architekti Ondřej Kubík a Jarmila Cerkovská, spojení historického i moderního, jak říká mezititulek).

Něco o stromech jsem se dočetl od Ondřeje Fouse v článku Chřadne o podmínkách jejich přežití, zde konkrétně dubů, utlačovaných jasany, platanu uprostřed parku v Mcelích, který kreslil Cyril Bouda. Vzpomínám matně na někdejší návštěvu zámku, který založil jeden z Valdštejnů v 17. století, změnil několikrát majitele, byl přestavěn, pak chátral a záchrany se dočkal od nových majitelů teprve v tomto tisíciletí pod názvem Chateau Mcely. Je to nedaleko jiného zrekonstruovaného zámku s parkem s labyrinty Loučeň, nedaleko jsou Jabkenice, spojené s Bedřichem Smetanou.

Záchrana světa v pivovaru v Chříči Jiřího Peňáse (v minulých číslech jsem neuvedl nenápadný název série Genius loci) je moc pěkný titul o místě, o němž už autor psal, zde zdůrazňuje jméno pana Petra Jakubíčka, které prý minule v tiskárně vypadlo, o to výraznější je tenhle fenomén mladých lidí, kteří vypadnou ze zaběhnutého kolotoče a pustí se jinde do něčeho, v čem mají pocit seberealizace (tady u nás, tedy kousek od nás, na úbočí hory Tábor, se usadila kdysi rodina s dětma, řekli bychom alternativci, pěstovali zvířata na mléko a sýr, on vyráběl ručně všelijaké hudební nástroje), v tomto případě rozjeli pivovar v místě, které kdysi nebylo vlastně žádný zapadákov, v souvislosti se jménem hraběnky Lažanské Peňás hovoří o cembalu, které je dnes kdesi ve Vídni, zámeček, ve kterém bydlela, koupili zase jiní mladí „idealisté“ a podle někdejší organizace (Ústav šlechtičen u svatých Andělů na Novém Městě pražském na Karlově náměstí) svůj projekt nazvali Ústav šlechtičen, s. r. o., hraběnka Marie Gabriela Lažanská „přivedla na Manětín Brandla“, který namaloval pro kostel sv. Jana Křtitele ohromné oltářní obrazy (vystaveny na jeho výstavě ve Valdštejnské jízdárně, Petr Brandl: Příběh bohéma, 20/10 2023–11/2 2024). A ovšem, opakuje se zde ona lingvistická vložka s Poláky, kteří jsou prý u názvu Chříče, tedy chrousta.

Číslo 32, 8. srpna 2024 dává na obálku obrázek muže chovajícího mimino, vztahující se k titulu Muž je v troskách bez ženy, eseje Terezy Matějčkové o rolích ve společnosti, uvnitř časopisu má její pohled titul Ještě odsuzujeme, nebo už litujeme? a podtitul Maskulinita mezi destruktivitou a bezmocí, proti proslulé Michelangelovo Stvoření Adama, onen okamžik doteku stvořitele a nahého muže na stropě Sixtinské kaple z roku 1510. Text začíná aktuálně (a jaksi ze strany), útokem J. D. Vance na bezdětnou Kamalu Harrisovou, pak se ale obrátí k tématu úvahy. Moment „té druhé“ vnímala již Simone de Beauvoirová, když napsala po válce knihu Druhé pohlaví, pak Matějčková zmiňuje v souvislosti s tématem bezdětnosti a mýtu celoživotní plodnosti knihu Roberta Nurdena Vždycky jsem se chtěl stát tátou (2023), zvláště severské země zaznamenávají pokles porodnosti, podíl bezdětných roste, stejně jako jedináčků, kdy muži brzdí své ženy. Matějčková připomíná článek Rodinám chybí jedno dítě / Neztrácíme příliš času vzděláním? (Týdeník Echo 30/2024).

Nu a nyní se do toho Matějčková pustí zostra, „krize maskulinity“ není novinkou, je tu odjakživa, vždycky tu bylo více mužů sebevrahů či bezdomovců, většina sexuálních pachatelů, studenti více zaostávají než studentky, muži více závisejí na pornu, jak objevili sociologové, jsou tu sexuálně deprivovaní muži, jak o tom informuje i české ministerstvo vnitra atd., moment ztráty dominance muže, který se podle tradiční představy „v první řadě stará o rodinu“ a dnes, se změnou statusu rodiny, kdy ženy někdy mají větší příjmy než on, o toto postavení přichází, R. V. Reeves tomu věnoval svou studii. V Norsku v loňském roce vznikla Komise pro rovnost mužů. A takhle se vesele pokračuje, naznačuje to i mezititulek Ztroskotanci a géniové, úvahy pokračují otázkou po biologické predispozici a přesvědčením o potřebě nových norem soužití. Nu, je to k zamyšlení.

V komentářích pokračuje v úvodu kritický pohled na pařížskou olympiádu (D. Balšínek), to snad byl jedině Matěj Beránek tím, kdo viděl nesporná pozitiva. Nu, je tam aspoň fotka českých kordistů, kteří získali bronzové medaile. Rozbouřená Anglie je článek o demonstracích proti migraci, „interpretace tohoto konfliktu se pohybují od řádění fašistické lůzy po spontánní výbuch lidového hněvu“, do kontrastu je stavěna „odtrženost od reality soudobých západních elit a jakási inherentní moudrost »lidu«“, s níž to ale prý nemusí být o mnoho lepší, tedy stejně jako u ostatních společenských témat v poslední době vidíme vyhrocenou polarizaci pohledů na věc.

Vlastně v obecné rovině navazuje úvaha Co ohrožuje svobodu slova, důraz je položen na „rozkladný vliv dezinformací“, které jsou „konspirační teorií pro intelektuály“. V Čechách se nic zvláštního neděje, „i když se to z ochranářské rétoriky některých médií a politiků nezdá“, protože v paměti zůstává někdejší nesvoboda a s ní související tradice antikomunismu, zatímco část západních intelektuálů se domnívá, že v rámci některých regulací je třeba omezit i svobodu slova, také ve srovnání s Polskem, Maďarskem či Slovenskem si jsou majitelé médií vědomi hodnoty „svobodného střetu názorů“. Paradoxně navazují stabilní veřejnoprávní média na někdejší státní sdělovací prostředky, které byly jediným zdrojem informací. To na druhou stranu znevýhodňuje trh, tedy média soukromá. Vedle nich „v posledních deseti letech vznikla také silná struktura menších soukromých médií“, nejdříve na bázi protestu proti Babišovi a jeho „ovládnutí největšího vydavatelství domu Mafra“. „Takto vznikly projekty typu Echo, Reportér nebo Hlídací pes.“ Za Fialovy vlády pak opoziční síť youtubových a jiných médií jako XTV, Vox TV aj. Reálná rizika pak představují praktiky velkých technologických firem, „nemorální kšefty mediálních obrů“, a také jejich spojení s levicí. Sledujeme další analýzy, autor např. sleduje proruskou mediální scénu.

Proč znovu slepě spoléháme na Německo? (Markéta Malá) je jeden z článků, jaké můžeme registrovat v souvislosti s aktuální situací v Německu (opoznámkoval jsem jiný článek v Magazínu Hrot), z různých stran (blízcí, kteří pracují ve Škodovce) dostávám informace o ekonomických propadech (manažerská rozhodnutí VW ohledně elektromobility, nenaplňující předpoklady). V tomto článku jde ovšem spíše o chování našich politiků, totiž chybějící odpovědi na „podstatné otázky a nesrovnalosti“ kolem odchodu od uhlí, jak na to upozorňuje spolek Realistická energetika a ekologie, např. na nesoulad zprávy ČEPS (ČEPS je výhradním provozovatelem přenosové soustavy ČR) a tzv. superkritický scénář ministerstva průmyslu (J. Síkela), který hovoří o uzavírání jednotlivých elektráren a dočasném odstavení jednoho jaderného bloku, spoléhá při případných problémech se soběstačností s dodávkami z Německa, které ovšem má samo problémy. Ohledně ujišťování o „bezpečnosti“ nejsou ovšem předložena žádná data, jen vágní, ničím nepodložené proklamace, říká se v článku. Ten, kdo by nesouhlasil, je „demagog“. „Vláda prý už odpovědi na otázky dokončuje. Netrpělivě na ně čekáme.“

Následují dva články na téma vztahů na Blízkém východě, první Kdo s kým na Blízkém východě (Co zavinila smrt Ismaíla Haníji), druhý Nikdo není schopen postavit se Hizballáhu (Eric Bordenkircher, expert na Libanon, Kalifornská univerzita, LA). K hrozící válce Izraele, obklíčeného „iránskými spojenci“ (Hamáz v Gaze, Hizballáh v Libanonu, Asadův režim v Sýrii a Húsiové v Jemenu) po smrti Ismaíla Haníji a vojenského velitele Hizballáhu Fuáda Šukra, uvádí další kontexty, jako že Turecko vyhrožuje zapojením do války a Saudská Arábie nesnáší Irán, který považuje „za svého úhlavního nepřítele“. V druhém článku je zajímavá informace o komplikovanosti náboženské (na prvním místě) a národní (na druhém) identity Libanonců (nezávislost získal po zrušení francouzského mandátu v roce 1943, před nimi tam byli Osmani, v letech 1990 – 2005 Libanon okupovali Syřané, ostatně v roce 1925 byl Libanon oddělen právě od Sýrie). Bejrút dávno není Paříží Východu, vedle sebe se vyskytují maronité, drúzové, šíité, řečtí pravoslavní, sunnité (jsou uváděny jiné příklady v zemích jako je Belgie či Španělsko), politický systém je disfunkční, politiku ovládá Hizballáh, s nímž mnozí nesouhlasí. Dochází k řadě atentátů, vliv Hizballáhu ale způsobuje, že nikdo není hnán k odpovědnosti, znemožní jakékoli vyšetřování. Otázka je, do jaké míry je Hizballáh řízen z Iránu (tam je absolutním vládcem ajatolláh Chamenei, který nahradil Chomejního). Článek popisuje podrobněji ještě další vztahy, podstatná je ale situace Libanonu vs. Hizballáhu, fungujícího jako mafie.

Česko – země pijákům zaslíbená, Salon s účastí Jindřicha Vobořila, Petra Popova, Martina Kotase s redakcí Ondřeje Štindla, to bych si měl přečíst. Sledujeme tendence, například větší konzumace pivních speciálů a méně tvrdého alkoholu (před časem naopak byly velká móda rumy), proměna ve vnímání ženy, která pije alkohol, možné fungující a nefungující způsoby regulace, porovnání s jinými látkami jako jsou drogy či tabák. Ale něco zcela zásadního jsem se nedozvěděl. Rozumné jsou názory Jindřicha Vobořila (odchází z funkce národního protidrogového koordinátora).

S fotografkou Danou Kyndrovou o proměně doby, jak je zřejmá v porovnání 90. let a dneška a o její práci.

Visegrád a jeho místo v Evropské unii. Obrázek Visegrádu z 19. století, na místě severně od Budapešti uzavřeli v roce 1335 český král Jan Lucemburský, uherský král Karel I. a polský král Kazimír III. Veliký protihabsburské spojenectví. Hlavní myšlenka článku je důležitost rozmanitosti či odlišnosti zemí, které dnes patří k Visegrádské čtyřce, „chceme-li se spojit, musíme se lišit,“ říká v knize Husarský kousek Balász Orbán. Demontovat toto spojení by byla chyba.

Co je a co není drama je recenze komiksu Barbory Šalamounové Trampoty člověka Sekory od Lukáše Novosada, v mnohém polemizující s recenzí Pavla Mandyse na iLiteratuře Sekora jako komiksový hrdina, přičemž naopak s některými Mandysovými vývody souhlasí. Kniha vznikla na základě důkladných rešerší a rozsahem zahrnuje i jiná témata, například prostředí brněnských Lidových novin, není to kniha pro děti, téma diskuse je, o jaký žánr se vlastně jedná, a Novosad má i výhrady ohledně nezvládnuté češtiny autorky. Jinou recenzí je, kromě ještě krátkých poznámek ke knihám či filmům, komentář k filmu MaXXXine Ti Westa ve formátu rozhovoru Jakuba Peřiny a Marka Slováka.

V obvyklých Výpiscích z deníků, časopisů a knih je základní téma pojmenováno jako Konec ajťáků, Martin Weiss dává do až komických vztahů někdejší ocenění někdejšího prorežimního básníka Karla Sýse prezidentem Zemanem (Sýs byl opravdu smutná kapitola v dějinách české poezie) a základních neznalosti z historie či všeobecného rozhledu, když např. Ivan Bartoš prý nevěděl, která je nejvyšší hora Česka, jiný pirát považoval T. G. Masaryka za hlasatele manželství pro všechny. V druhé části čteme komentář k výměně vězňů mezi Ruskem a Ukrajinou a souvisejícím.

Překvapivý byl pro mě článek Matěje Beránka Jičínský monopol, věnovaný architektu Čeňku Musilovi (1889 – 1947). Než jsem přečetl název, trochu jsem se vyděsil, když jsem spatřil vilu na rohu Smetanovy a Bolzanovy ulice, postavenou původně pro zemědělskou nemocenskou pokladnu (portrét nalezneme, podobně jako další práce nejvýznamnějšího jičínského architekta, také na Jičínském architektonickém manuálu, spuštěném před několika roky). Vyděsil proto, že dnes je v budově umístěno plicní oddělení jičínské nemocnice, s jehož některými pracovníky nemám právě ty nejlepší zkušenosti. Teprve při čtení tohoto článku si uvědomuju, jak široké mám vlastně osobní zkušenosti s budovami, zobrazenými na první dvojstraně článku – Masarykova obchodní akademie, vrcholné Musilovo dílo, k němuž se inspiroval Janem Kotěrou, s plastikou boha obchodu na střeše, je škola, kde jsem maturoval, resp. kterou absolvovalo několik generací mé rodiny (tenkrát SEŠ, střední ekonomická škola), do vily Florea z roku 1927 v Denisově ulici si moje matka v době, kdy vzhledem k nepřízni režimu nemohla pracovat ve své profesi úřednice, vyzvedávala materiál k domácí výrobě umělých květin. Fotografie zachycují také chátrající funkcionalistickou vilu profesora Loudy pár kroků od našeho domu na Čeřovce a márnici v areálu nemocnice, kolem které chodím do města více než polovinu života.  Jako architekta Musila Beránek hodnotí takto: „Čeněk Musil nebyl vizionářský génius, ale architekt poctivě vykonávající své řemeslo.“ V každém případě na jeho dílo narazíme v Jičíně na každém kroku, ať jde o některé veřejné stavby, třeba Studentský dům, dnes Knihovnu Václava Čtvrtka, v těchto letech rekonstruovanou, hotel Hušek (kavárnu Slávii) naproti knihovně, řadu vil, ale i urbanistické projekty a představy.

Bretonskou modří se zabývá zahradník Ondřej Fous, jako vždy v poutavě sepsaném textu. A Zpověď krále Václava na Točníku je příspěvek v sérii cest Jiřího Peňáse, jehož soubor svazků je v Echu pravidelně inzerován.