Echo24 / 4 / Týdeník Echo

Týdeník Echo, číslo 29 z 18. července 2024 přináší fotografii, která obletěla svět, zdviženou pravici Donalda Trumpa, jenž se zvedl ze země po nezdařeném atentátu s krvácejícím uchem, jež bylo jediné zasaženo, a dal „najevou svou neoblomnost zaťatou pěstí“, jak uvádí popiska u jiné zveřejněné fotografii uvnitř čísla. Reakcí Echa je hned první článek Daniela Kaisera s titulem „Hrozbě pro demokracii“ patří smrt, nebo ne?, popisující komentátora Tuckera Carlsona, který opakovaně Trumpa konfrontoval s otázkou po jeho odstranění, průběh skutečného pokusu o Trumpovo zabití (dlouho jsme v Americe něco takového neměli, omlouvám se za tu ironii, u Filozofické fakulty jsem si také neodpustil tu jízlivost, že k nám už „konečně“ z Ameriky dorazil onen styl, který je tam na denním pořádku). A Kaiser dodává řadu pozoruhodných detailů.

Jinak moc „dopisy čtenářů“ nekomentuju, tady ale musím poznamenat, že článek o jaderné hrozbě a Jeffrey Sachsovi jistého Jiřího Kučeru musel opravdu rozzuřit, protože relativizuje či přímo odmítá, co se dá. Chci tady říci, že ani já vše, co v Echu čtu, nekriticky nehltám, ale to kouzlo je právě v tom, že jsou zveřejněny pohledy, které jinde příliš nenajdete, zvláště v provládní České televizi. Nemusím souhlasit, ale možná mě určitý, byť ostrý pohled, může kamsi „posunout“, jak frázovitě říká jedna moje někdejší kolegyně.

A ovšem, Trampovi je věnována přehršel textů, jeden krátký od Ondřeje Štindla, zmiňující „hlad“ po informacích u takových událostí (také po události na Filozofické fakultě byl „hlad“ třeba přeživších studentů nebo pozůstalých – nu, dnes jsem se s tou ironií nějak rozjel), další Být „při tom“, když se střílí, následuje Nesmrtelný Trump, politická analýza Ondřeje Šmigola, zmiňuje také nejrůznější konspirační teorie a především „tajnou službu a její maléry“ (tohle přece měla pohlídat), probírá se osobnost vraha, ale také „další přeřeknutí“ Joe Bidena (cosi o „bývalém Trumpovi“, problémy se v Americe řeší v „bitevních arénách“, battle box, nikoliv u „volebních uren“, ballot box), sérii uzavírá Bohumil Pečinka o „odlišných reakcích západního a českého mediálního světa“ v textu Trump, Česko a mladí deprivanti.

Markéta Malá se táže, Kde je ta změna?, tedy ta, co Petr Fiala sliboval, když „podle čísel z posledního státního závěrečného účtu vzrostl v loňském roce počet státních zaměstnanců téměř o sedm tisíc“, tedy když „zaměstnanců státu přibývá, podnikatelů ubývá“. Propad výše platů některých zaměstnanců (na úřadech práce, Jurečka slibuje zvýšit, autorka to označuje za planý předvolební trik), zatímco v silových složkách (na rezortu obrany či inspekci bezpečnostních sborů) jsou průměrné platy padesát či sedmdesát tisíc, jsou uvedeny v celkovém kontextu „bobtnání státu, nedostatečné odvaze některá místa efektivně škrtnout a čtvrtbilionovém deficitu“.

Věda nesmí vyžadovat oddanost je rozhovor s Peterem Strohschneiderem (Tereza Matějčková). Jak máme tuto myšlenku chápat? Jednou z odpovědí je, že „scientismus ohrožuje demokracii“ (na mysli mně tane „posvátnost“ některých myšlenek a postojů, jak o nich byla řeč v minulých komentářích). Po představení významného muže německé vědy (tituly, funkce, knihy jako komentovaná Pravdy a většiny, v průběhu života rozkročení od literární vědy až po evropskou funkci v zemědělství, od managementu se dostal k tomu, být mediátorem mezi zemědělci a ekology).

Cílem humanitních věd, které Strohschneider nazývá historicko-hermeneutické, je „rozbíjet domnělé samozřejmosti“, v zmíněné knize říká, že věda „vytváří problémy“, bez ní bychom měli potíže, ale ne problémy (covid jako pandemie, globální oteplení, připomínám si článek s Bjørnem Lomborgem, odmítajícím „vystrašení“, vzniklé fetišizací ideologických tezí, a sledování skutečných souvislostí, a také články o „posvátnosti“ některých narativů). Také Strohschneider poukazuje na nebezpečí scientismu, na změnách konkrétního obratu (místo „Společně s vědou“ – „Následujte vědu“) ukazuje, že se jedná o prorocký zápal, nikoli vědecký model (mě svého času zajímalo či dosud zajímá naopak specializace, která jemu nevadí, pro zúžení pohledu, viz moje poukazy k R. Cailloisovi, a přenesení právě modelu přírodních věd, definovaných ověřitelností hypotézy, což mám někde od Husserla, na veškeré poznání a dokonce na zahlcení přirozeného světa právě tímto přístupem). A kritizuje nenucenost politiků nevědecky nakládajících s vědou „zakořeněnou v naší každodennosti“ (tedy úplně opačný úhel pohledu než ten můj, efekt je ovšem podobný). Varuje před scientokracií (v tom jsme zajedno).

A ovšem, s mou předchozí poznámkou souvisí jeho úvaha o umělé inteligenci, která bude simulovat experimentální vědecké procesy, nicméně „úkolem vědce je ručit za výsledek“ (to je ta ověřitelnost hypotézy, resp. její etická stránka), zatímco u umělé inteligence „už tak docela nerozumíte tomu, jak se k výsledku došlo“ – ovšem opět namítnu: ona ověřitelnost hypotézy je to, co označujeme za „objektivní“ (to byla také ta posvátnost, kdy se i „objektivní“ vývoj podle marx-leninského výkladu rozprostřel od dějin s teleologií nutného vítězství dělnické třídy právě do „každodenního života“), to ale znamená právě, že ten „výsledek“ je nezávislý na „subjektu“ vědce (etická stránka je pak jiná věc). Strohschneider ale má obavy, že věda, která je „uzavřenou strukturou“ takto přichází i svou „soudržnost“. A když, byť chabě (tedy nikoli silným výrokem) obhajuje demokracii, je důležitá myšlenka „rovnováhy mezi racionálním rozhodováním a svobodou“. A Matějčková nesouhlasí se Slavojem Žižkem, který by, jak píše ve své knize Too Late to Awaken, pozastavill demokracii, než se vyřeší klimatická situace, vědec se svěřuje se svou oblibou amerického filozofa Richarda Rortyho a jeho pojmů „nahodilost, ironie, solidarita“. A opakuje to, co jsme četli i jinde, že dnes ten, kdo vyjádří jiný názor, je označován jako „nepřítel vědy“ (a můžeme rozšířit, nepřítel demokracie, popřípadě politického názoru atd.). Pragmatická je pak poznámka o rozlišení „ekonomické, ekologické a sociální udržitelnosti“ (a srovnává to, o čem se přou, ekonomové, že se zemědělství nejdříve musí vyplatit, pak můžeme řešit ekologii, ekologové argumentují opačně, nejdříve zachránit klima atd.) A „konfese“ je „nedůstojná redukce“.

V článku Létající Viktor poukazuje Daniel Kaiser na Orbánovu návštěvu Putina a hlubokou antipatii ODS vůči Orbánovi.

V EchoSalonu se u tématu Francouzi jsou rozmazlený národ sešli s Ondřejem Šmigolem Michel Perottino a Andrea Sedláčková, oba mají odlišný pohled na volby ve Francii a jejich výsledky, na chování prezidenta Macrona, na postup a přístup Le Pennové či Mélenchona, muslimy (také v minulosti, kdy byli modernější než dnes) aj. V každém případě excelentní případ toho, jak je možné některé věci vidět zásadně jinak, ať si každý vytvoří svůj názor sám.

Za uhlí není náhrada, říká Stanislav Mikeska, tedy další příspěvek k problematice GreenDealu, životnímu prostředí a celému tomu komplexu, fungování (podmínky, výhody a nevýhody, použitelnost atd.) jehož jednotlivých složek ozřejmuje (tři elektrárny na plyn do roku 2030, to je nerealizovatelná představa, jádro se vyplatí jen když elektrárna běží na sto procent, problémy s drahotou elektřiny atd.). Pro mě velice poučné, protože jsem o tom mnoho nevěděl a měl pouze představu, že by mělo být zastoupeno více zdrojů, které jsem právě vnímal jen jako „zdroje“, tj. jako kvantitativní položky (i když jsem věděl, že třeba vítr někdy nefouká, tj. OZE, obnovitelné zdroje, k nimž ekologové vzhlíželi v rámci ideje udržitelnosti jako ke své spáse, mají své limity).

Sto tisíc mosazných destiček (působivý černobílý obrázek mosazných obdélníčků ve dlažbě) je text Alžběty Bublanové, a vypráví příběh manželů Pachnerových, o jejichž odkaz se stará jejich potomek, Zuzana Vanišové. Destičky se dávají do dlažby v případech, kdy je obtížné umístit nějakou vzpomínku na dům, jsou to oběti nacismu, v tomto případě zahynulých v Treblince, v Německu se nazývají Stolpersteine („stolpern“ znamená klopýtat, klopýtnutí o vystouplý kámen vám má připomenout událost). Příběh je doložen dalšími černobílými fotografiemi.

Jiří Peňás (kromě pravidelných reportáží z míst, která navštívil, ale ovšem i jiných textů) píše o druhém francouzském románu Milana Kundery, Totožnost (L´identité) v překladu Anny Kareninové (po Pomalosti), hovoří o dominantním smutku, který prostupuje celou nevelkou prózu, příběh stárnoucí Chantal a jejího mladšího partnera Jeana-Marca. Vypisuji si formulaci o onom zmizelém světě (myslím, že Peňás ho neformuluje jako „nostalgii“), zatímco v tom současném, pro nějž Kundera „nalézal stále méně a méně sympatií“, mizela „krása a ticho, ubývalo v něm ušlechtilosti a důvěrnosti a vše zaplavovala vulgarita, infantilita a hluk“. Peňás to ozřejmuje epizodou v baru s otravnou hudbou, kterou barman na žádost zákazníka místo ztlumení ještě ostentativně zesílí (někde jsem na podobný příběh narazil v realitě v novinách s komentářem o aroganci kavárníka, v „jehož“ kavárně určuje, jak to bude, on sám). Nevím, jestli také stárnu (ovšemže ano), protože přesně pro to mě vadí třeštění a řev na fotbalových stadionech a občas upachtěnost některých životních projevů (i když vím, že někdejší prvorepublikový, možná až příliš idealizovaný glanc, někdy úsměvný nebo dokonce komický, se nejspíš nevrátí). V tom citátu si, nevím proč, podtrhávám slůvko „důvěrnost“ (stálo by za interpretaci, možná tam začíná ta proměna dnešního tryskosvěta), a ještě vypisuji, „světa bezmocného zármutku z likvidace krásy a ticha, likvidace o to horší a beznadějnější, že je dobrovolná a děje se se souhlasem většiny“. A je o to zajímavější, že sám Kundera není sentimentální, román o stárnutí, o „zániku těla“, vyjadřuje „velmi nesentimentální pojetí posvátného citu“, podle kritiků prý chybně považované za cynismus, charakterizované ještě jako „antiiluzivní pojetí lásky a tím i lidského osudu“, které je zároveň u Kundery „provázeno lítostí“, a Peňás poukazuje na někdejší Směšné lásky (zvl. Falešný autostop, jehož příběhu se Identita podobá), k jeho úvaze o jiném názvu (Proměna, který se mně, kvůli Kafkovi, nelíbí, či Přechod) mě napadá Zánik identity (či Ztráta identity, nevím, jestli je to výstižné, a pak by byla porušena ta řada prostých substantiv).

Viktor Horák chválí v textu Nejen hudbou živa je Ostrava letošní ročník festivalu Colours of Ostrava, rozepisuje se o Lenny Krawitzovi, ale i dalších zahraničních hvězdách. Na to docela navazuje článek Vrátit se tak v čase (podtitul Krása i nebezpečí New Yorku 70. let) Jakuba Peřiny, kterému příliš nevadí tehdejší kriminalita, drogy a sociální nerovnost města v té době, zatímco v 90. letech velký „přerod“ poničil „všechny bohémské čtvrti a vytvořil homogenizovanou verzi, co bylo na nebezpečných, ale elektrizujících a životem pulzujících místech New Yorku zajímavé“. Řeč je o Chrisi Steinovi a jeho vztahu se zpěvačkou Debbie Harry, skupině Blondie etc., kontextuálně padají jména nějak související s kořeny punku, které vidí Peřina u prokletých básníků, dadaistů, M. Duchampovi, Antoninu Artaudovi, Brionu Gysinovi či W. S.  Burroughsovi, ovšem, samá hvězdná jména.

Martin Weiss vysvětluje v tomto díle Výpisků…, co je to „stochastický terorismus“, dohledávám si, že se o něm píše i jinde (třeba rollingstone.com), a odjinud cituji výstižné „Co si budeme namlouvat. Jsme na pokraji šílenství.“ Řeč je opět o Trumpovi, ale i o „terčích“, které z něho ještě před atentátem dělal Biden, o politicích, kteří hovoří o nutnosti „odstranit“ toho či onoho. Je to nechutné.

Stavba na povel, tedy chata Anna, dílo Caspara Scholse, původně dánského fyzika, původně vytvořená na přání jeho matky, „se dokáže plně přizpůsobit aktuální náladě majitelů i počasí“. Poté, co se ukázalo, že je zajímavá i pro ostatní, ji Schols nabízí jako stavebnici i jiným lidem (barevné fotky ukazují, co slovy lze jen pojmově shrnout). Článek Matěje Beránka. Zahradník Ondřej Fous tentokrát v článku Lady Emma (Růže mají vonět) píše svým osobitým stylem o práci, kterou je třeba vynaložit na krásnou růži z Anglie.

Ondřej Štindl v „posledním dílu seriálu o výpravě Banát 2024“ s názvem Tarzan se narodil v Temešváru vypráví o své návštěvě ve městě, kde byla snad jako v prvním v monarchii zavedeno veřejné osvětlení a jezdila zde tramvaj, seznamuje nás s řadou památek (architektem jednoho z kostelů byl Emanuel Fischer z Erlachu, syn Johanna Bernharda Fischera, architekta barokní Vídně, cesta jedním směrem na „Piaţa“, tedy Platz, plaza, place, Vítězství, druhé Jednoty), etnickým složením (Rumuni, Maďaři, Němci), „Tarzanem“ je myšlen nejslavnější předválečný plavec a herec Johnny Weismüller, který se zde narodil. V Temešváru započala v prosince 1989 revoluce proti diktátorovi Ceaușescovi, žel podstatně krvavější než u nás.

Poznamenávám, že ne, že by mě auta nebavila, nicméně „člověk prostě nemůže stihnout všechno“, takže články Jana Blažka v Echu (zde o Kia EV9) s lítostí přeskakuju. I tak je sešit informacemi nabitý, že „taktak stíhám“.

Číslo 30, 25. července 2024 přichází s tématem, které pravděpodobně veřejnoprávní média příliš nezajímá, totiž že Rodinám chybí jedno dítě, na obálce s příslušnou ilustrací Jedno dítě chybí a podtitulem Vymřeme na blahobyt? Proč lidé nemají a nechtějí potomky (na ČT 24 je 20. 3. 2024 velkými písmeny oznámeno, že nás je „Už téměř 11 milionů. Počet obyvatel Česka nadále rostl“, nikoli, že dva roky poklesu porodnosti u nás je alarmující. Pravda, v textu pak najdeme údaje ze Statistického úřadu, mimo jiné i to, že růst je způsoben imigrací, nicméně použití slova „nadále“ v tomto případě, místo toho, aby bylo řečeno, že porodnost „nadále“ klesá, tedy že je vlastně všechno v pořádku, je neuvěřitelný v době, kdy se „řeší“ důchody), o problému jsem se dočetl před nedávnem ještě tuším v Hospodářských novinách (nečtu samozřejmě všechno, možná tato informace byla dostupná i někde jinde).

Tereza Matějčková uvádí fakta, z nichž je zřejmé, že tento dlouhodobý trend postihuje nejen naši zemi, ale (podle OECD) i jiné evropské země (u Francie, kde bývala porodnost vyšší, je index 1,7 dítěte, ve Švédsku je loňská hodnota 1,5 dítěte na ženu „nejnižší hodnota od roku 1749), v Česku je to 1,6, a nejnižší číslo je v Jižní Koreji s 0,7 dítěte na ženu. Matějčková nyní analyzuje důvody, na ulicích v Japonsku popadne člověka úzkost, single muži jsou jedním fenoménem, jiným jsou nároky na výchovu (dříve děti běhali po ulici, dnes se jim rodiče věnují, mají proorganizovaný čas, tzn. musí je vozit na kroužky atd.), úlohu také hraje vzdělání, jehož ekonomická náročnost v některých zemích blokuje přání či možnost mít další dítě. Veskrze poučné.

V úvodu časopisu je fotka roztomilého, bezbranného zvířátka, které přišlo na svět v pražské ZOO a nazývá se luskoun krátkoocasý.

Někde jsem už četl onen pojem overturismus, několik let se už hovoří o negativech masové turistiky, vzpomínám třeba na to, jak si stěžovali místní obyvatelé Českého Krumlova, že už se tam nedá bydlet. Zde je s obrázkem slavného mostu krátký článek Zachraňte Benátky, nejezděte tam. „Masový turismus je posedlost naší doby. Je to forma pseudonáboženského fetišismu,“ čteme komentář, řeč je o tom, že z krásných míst se stávají místa „nesnesitelná“ a „odkouzlená“.

Je tu několik politických článků, Harrisová coby maximum možného z pera Ondřeje Štindla o situaci po „fatální“ předvolební debatě Joe Bidena a „dlouhodobě nepopulární“ Kamaly Harrisové, Zvítězí Babiš dostatečně?, úvaha dva měsíce před krajskými a senátními volbami (v úvodu je  řeč o dohadování kolem termínů souvisejících s „plískanicemi“ a dovolenými, po nichž zase nebude čas na kampaň, text pokračuje ohlédnutím do historie, probírají se šance jednotlivých stran a uskupení vzhledem k různým volebním systémům, mě nejvíce oslovilo potvrzení toho, že – autor nezmiňuje ony debakly jako příčiny – tradiční volební boj pravice a levice nahrazují „lokální společenství, která jsou ukotvena v místních zájmech“), na ni tematicky tak trochu navazuje EchoSalon Ne, hrobařem Lidovek nebyl Andrej Babiš (se svými názory podle různých zkušeností v jednotlivých etapách listu pod moderováním D. Kaisera přicházejí „aktéři“ celého příběhu Pavel Matocha, Vladimír Mlynář, Karel Steigerwald a Dalibor Balšínek, impulsem je skutečnost, že koncem srpna přestávají Lidové noviny vycházet papírově – a zajímavá je celá dlouhá historie, spory o koncepci, očekávání – a smutek některých), Kam kráčí Marine Le Penová? (Národní sdružení se ocitlo na křižovatce) dle publicisty Matěje Širokého analyzuje proměnu její strany, tedy odklonu od opuštění EU k větší soběstačnosti Francie, kterou dokázala analyzovat, ale už ne vyjednat, strana byla vnímána jako ta, kterou volí neúspěšní a chudí, proto mezititulek „Boháči“ v ohrožení, relevantní je přitom globalizace či náklady na děti, „selhávají základní státní struktury jako školství nebo zdravotnictví“, zmíněno ve směřování strany je také jmenování Jordana Bardelly jako předsedy 2022; pro budoucnost jsou tu dvě základní témata: migrace a bezpečnost.

Téma Green Dealu je rovněž svým způsobem politické (je politickým tématem), v rozhovoru s Dánem Bjørnem Lomborgem, autorem několika světových bestsellerů jako je Skeptický dialog, zde ale je uveden radikálně odlišný názor na situaci, než jsou snahy současných politiků, jak to naznačuje název Green Deal, Politika ro vystrašené teenagery a podtitul „o oteplování, energiích a fata morganě obnovitelných zdrojů“. Lomborg nezpochybňuje oteplování, pochybná je podle něj snaha o bezuhlíkovou ekonomiku, protože náklady na dosažení takového cíle jsou nepoměrné k zisku, kterého tím dosáhneme. Srovnává to s úvahou snížit rychlost na dálnicích tak, aby nedocházelo k haváriím – to by se podařilo při rychlosti 5 km/hod., ale „nestihli bychom navštívit mámu nebo si nakoupit“, neměli bychom tak silnou ekonomiku.

Na různé otázky odpovídá, že „něco dělat máme“, ale ne hnát vše do nereálných extrémů pod děsem představy, že oteplení povede k vymření planety. Probírá přitom, to je pro mě zajímavé, výhody a nevýhody, možnosti a úskalí jednotlivých zdrojů, OZE jsou dnes výkonnější než v roce 1800, ale tak je tomu i s fosilními palivy, OZE jsou „neúčinné a příliš drahé“, je tu nutno v úvahu brát nejen, že „sluneční paprsky jsou nejlevnější na Zemi“, ale jen, když svítí, ale i to, že drahé baterie musíme jednou za patnáct let vyměnit, což je ohromný výdaj, u elektřiny je problém, že „platíme za elektřinu, která se docela levně vyrobí doma, německé ceny“ (Němci je drželi dole, dokud budovali větrníky), snahy Evropy budou dílčí, jestliže ony problémy bude zbytek světa ignorovat, otázka, zda dělat energetickou politiku na národní úrovni, je komplikovaná, Lomborg zmiňuje, že původní cíle EU bylo ochránit jednotný trh a vyhnout se válce, což „jsou dobré věci“, pak ale rozšiřovala svou působnost, svou existenci pak odůvodňovala nutností globálně řešit globální oteplování, s tím souvisí vyšroubování emisních cílů. Lomborg žil jeden čas v Praze, v době uzavírání hranic při pandemii se odstěhoval do Švédska.

S „Babišem“, ale i s „postoji“, jimž se věnují i některé jiné texty v čísle (Více si naslouchat, méně soudit druhé) souvisí téma Markéty Malé Říkat i bolavou pravdu. Ta začíná tím, co asi po dvou letech vlády Petra Fialy dobře víme, že „došlo k zásadním rozhodnutím“, tentokrát ohledně výstavby nových jaderných bloků, další podrobnější informace od kabinetu nicméně stále „čekáme“, protože, i u jiných témat jako je zdražování emisních povolenek, má vláda na programu „další jednání“. Týká se to Státní energetické koncepce, Národního klimaticko-energetického plánu a Politiky ochrany klimatu, provázaných s GreenDealem. Malá jednotlivá témata probírá a upozorňuje, že „obnovitelné neboli podporované zdroje jsou v síti upřednostňovány a ostatní zdroje mají vytlačovat“. Název a podtitul článku se vztahují k jednotlivým krokům v jednotlivých posunech tématu v EU, které sice zahájil Andrej Babiš, ale jeho jednotlivé kroky, v rozporu s Fialovým prohlášením, že „nepřijme závazky nad rámec toho, co kvůli své nekompetenci odsouhlasila Babišova vláda“, nynější kabinet vždy odkýval, neprotestoval. A Malá říká, že je to smutný „alibismus“ „může za to Babiš“. Ale to přece snad každý soudný člověk, který si aspoň občas zapne televizi, a jemuž tato vláda tuto „budoucnost připravila“, nemůže přehlédnout.

Více si naslouchat, méně soudit druhé je rozhovor Jakuba Peřiny s Ivou Hadj Moussou, která „napsala jednu z nejlepších českých knih, roku“, román Těžké duše (recenze Echa již v č. 22/2024, Jiří Peňás) je „o střetu boomerů s mladou generací“, autorka říká, že její knihy (předtím Havířovina, ještě předtím Šalina do stanice touha, Démon ze sídliště) jsou „trochu hraniční“, Peřina hovoří o tvůrčí explozi, také o její terapeutické činnosti. S tím souvisí i téma naznačené v názvu, charakteristické pro dnešní vyhrocený dnešek (hovoří se o tom i v jiných textech, které jsem již opoznámkoval), totiž „že je důležité lidi nesoudit, nevymezovat se hned proti všem názorům, které jso opačné než ty naše a více se na ostatní, promiňte mi to strašlivé slovo, nacítit“. Problém je, kde je ta hranice (i pan redaktor myslí na klasickou srážku s blbcem). Nicméně je důležitá empatie, což neznamená se vším souhlasit a ve všem druhého podpořit, ale „snaha nahlédnout mimo svou pozici, zkusit mít pohled druhého člověka, vidět svět z jeho perspektivy.“

Jen zmíním, že Ondřej Štindl komentuje novou řadu sedriálu Medvěd, nejkrásnější deska letošního roku je podle Jakuba Peřiny My Light, My Destroyer od Cassandry Jenkins, rozebírá i širší souvislosti dnešní hudební scény. Nejočekávanější deska roku je pakk od The Voidz, All Before You, krátký článek se věnuje Letní filmové škole Uherské Hradiště, který letos „oslaví padesátku“. Nástup amerických Indů je téma Výpisků z deníků, časopisů a knih, které si všímá charakteru těchto imigrantů, kteří, na rozdíl od jiných etnik, nevytvářejí „nátlaková lobby“, nevynucující si to či ono, v druhé generaci budou patřit prostě k Američanům, je tu zmínka o proměně diskursu (nešťastný výrok Hillary Clintonové o tom, že Mahátma Gándhí „provozoval několik let benzínovou pumpu v St. Louis.“ Matěj Beránek se věnuje v článku Jiná olympiáda tématu – na rozdíl od pozdějších kritických pohledů – pochvalně o uchopení olympijských her ve Francii jako propojení urbánního prostoru a kultury se sportem, „Paříž pojala letní hry jako velkolepou reklamu na město samotné, mnoho disciplín proběhne přímo v ikonických lokalitách. Pod Eiffelovkou se bude hrát plážový volejbal,“ čteme v popisce jedné z připojených fotografií, v textu sledujeme další aspekty výrazné proměny města, k jejímuž urychlení daly hry příležitost. Bravo!. Ondřej Fous píše v článku Robinson o květinové zahradě.

Jiří Peňás ve své sérii z cest zařadil hrad nad Berounkou, vyprávění má název Spolek milovníků zříceniny Krašov a začíná o zážitku v pivovaru Chříč (už zajímavý název, stejně jako hradu), o němž chce ale napsat samostatný text a pokračuje o bádání profesora Tomáše Durdíka, kterého Peňás znal, který se pustil do prozkoumání hradů. A zajímavé povídání se točí kolem historie, o níž se dozvídá v řečeném spolku.