Echo24 / 3 / Týdeník Echo

Jak je z předchozího asi již nejspíš zřejmé, píšu tyto komentáře k „papírovým“ tématům tak trochu napřeskáčku (činil jsem to tak i v řadě „Instinktu“, kdy jsem „uklízel“ nahromaděný materiál z minulých let, a v současných třicetistupňových hicech na místě, kde píšu, i večer, které se nedaří utlumit ani zabudovanými venkovními roletami, jsem rád, že se mně vůbec daří trochu se soustředit). Má tu několik dalších čísel Týdeníku Echo, první z nich ještě koupeného „u stánku“, než jsem si o jeho předplatné řekl jako dárek k půlkulatým narozeninám.

Týdeník Echo, dvojčíslo 26-27, 27. června 2024 ukazuje na obálce portrét mladé ženy s titulem Vlastní máma mě nepoznala, podtitulem Přežila vraždění Hamásu a ozřejmením Rozhovor s Rafaelou Treistmanovou, poukazující k jednomu z akutních problémů dneška, střetu dvou sil na Blízkém Východě. Občanka Brazílie a současně Izraele, kam se před několika lety přestěhovala, skutečně (v Praze) hovoří „o masakru 7. října“ na hudebním festivalu Nova, kde bylo zavražděno na čtyři sta lidí a čtyřicet odvlečeno do Gazy, její přítel Ranani zahynul, ona přežila, jak nyní do podrobností vypráví.

Z krátkých článků je zajímavý Svět, který se baví, v němž se zmiňuje někdejší podnikatelské baroko 90. let a překvapivá okázalá nevkusnost některých akcí (v minulém komentáři jsem zachytil pojem quiet luxury v článku o italském hotelu La Darbia, který se právě odklání od opulentní křiklavosti dřívější doby), nejsem si jist, ale myslím, že na snímku nahoře poznávám Karlose „Terminátora“ Vémolu, zápasníka MMA, který kdysi koupil krokodýla pro svého syna (tu kombinaci násilí a sentimentality raději ani nebudu komentovat) se svou partnerkou.

Tereza Matějčková píše v článku O patologii naší mysli o aktuálních posunech v tradičních pojmech, zástupcích takzvané progresívní levice či pravicovém liberalismu, možná je zbytečné jednotlivé momenty na tomto místě komentovat, ale zaznamenal jsem u české filozofky i určitý (obratně skrytý) sklon k humoru, což při vážných věcech vždy pozitivní. Ondřej Šmigol komentuje Trumpovu zahraniční politiku (to je ještě před atentátem, jemuž se věnuje přes-další číslo, to ještě byla čitelná, zatímco včera novináři poznamenávali, že jej ona událost poznamenala více, než se zpočátku jevilo, a že je nyní umírněnější), text je nazván Nebát se autoritářů. Na to, že je tady nebezpečí jaderné konfrontace „a my to ani neregistrujeme“, upozorňuje Daniel Kaiser v článku Kubánská krize, nové vydání, který se obrací k válce na Ukrajině, ostatně k podobnému tématu se vyjadřuje i rozhovor s Jeffreym Sachsem Hrozí jaderná zkáza. Nebuďme jako děti o pár desítek stran dále.

K Příslušníkům policie se obrací Jakub Fujáček v aktuálních komentářích k policejnímu zásahu na Filozofické fakultě před půl rokem, u něhož stále není jasno (a je tomu tak i po dalších takřka dvou měsících), řada věcí zůstává zamlžena, až je neuvěřitelné, že u tak očividných věcí zůstává ve veřejném prostoru takový klid a někdo opravdu nepráskne do stolu. Nu, jsme v Čechách, v Pardubicích se srazí vlaky, několik mrtvých, a pan ministr vysvětluje, že vše běží dle harmonogramu, premiér ve zřejmém rozporu se vším, co kolem vidíme, počínaje pokračující inflací, několikaměsíčním poklesu výkonu stavebnictví i průmyslu, vyhlašuje, že vláda „všechno zvládá“ a bude nadále „posouvat Českou republiku zase o kus dopředu“, jak čteme v příspěvku na FB před třemi dny, dnes je 18. 8. 2024.

Článek Fotbal je hra Bohumila Pečinky s podtitulkem citátu Boba Marleye „Fotbal je svoboda, celý vesmír.“ nebudu komentovat, když jsem jednomu svému kolegovi, fotbalovému fanouškovi, řekl svůj názor na kulturní úpadek, který fotbal celosvětově představuje (včetně mrtvých na onom utkání někde v osmdesátých letech, kde se servali rowdies dvou klubů), odpověděl mi se svým pověstným klidem, že to jsou „emoce“. A ovšem, Pečinka má pravdu, když hovoří o neuvěřitelné komercializaci a kultu sportu, který mě sice nebaví, ale akceptoval bych ho, kdyby měl tu podobu, kterou měl, když mě můj prastrýc, jinak šachista, vzal na fotbalové utkání místního klubu na malé hřiště vedle tenisového kurtu, na jehož místě dnes stojí domy, v jednom z nichž bydlím. Třeštění na stadionech, kdy někteří hráči, předvádějící své divadlo, pobírají miliony „za přestup“, opravdu odmítám, stejně jako obvyklý argument v podobných případech, třeba cenách utržených ze řetězu, „když to lidi daj…“. A Pečinka to komentuje skvěle, když třeba hovoří o významu, který měl fotbal pro Němce po druhé světové válce, kdy pouhá připomínka národa byla nebezpečná kontextem s nacismem, a fotbal tento význam pro navíc rozdělenou zemi převzal.

Ke genderové otázce, otřásající světem (ve 30 rozhovorech se jí věnovalo několik osobností), se vrací debata All You Need Is Love, jejíž název si vypůjčil slova legendárních Beatles, zúčastnili se Tereza Brdečková, Nora Grundová, Iva Hadj Moussa, Gabriela Sedláčková, Daniela Kovářová, tedy výjimečně samé ženy, moderoval Jiří Peňás. Mně to, o čem si povídají, připadá „únavné a staré“, když si vypůjčím slova, která komentují úvodní Peňásův text, ale je to možná proto, že já ty věci považuju za samozřejmé (možná také proto, že se o tom všem hovoří pořád dokola), ale ono to ve skutečnosti není samozřejmé, rozhodně nejsou stejné příležitosti a finanční ohodnocení, samozřejmě takové patriarchální situace, jak je známe z předválečných filmů, kdy všichni „skákali“ kolem „hlavy rodiny“, budou dnes asi výjimkou. A tak vlastně nevím, k čemu má pro mě smysl přičinit nějakou poznámku. Snad to, o čem hovoří paní Kovářová, která má zkušenosti s rozvody, a která zdůrazňuje potřebu hranic, mezi rodiči a dětmi, při výchově (což není v rozporu s potřebou lásky a respektu): „[…] rodiče musejí umět ukazovat, nastavovat, určovat dětem hranice. […] Když se to dítě nenaučí, tak ej vypuštěno do světa, který je plný nástrah a rizik, a nepřipravené dítě se v něm lehce ztratí. A nebude schopno ty hranice nastavit ani svému budoucímu partnerovi, takže bude žít s velkým rizikem, že se mu nepodaří to, co by si od života přálo.“

V už zmíněném rozhovoru s profesorem ekonomie Jeffreym Sachsem, jenž přednáší na Kolumbijské univerzitě, „o naivitě Evropy a Čechů zvlášť vůči Spojeným státům“ se táže Daniel Kaiser na mezní situaci v rusko-ukrajinské válce a Sachs ji charakterizuje jako nebezpečnou eskalaci, ani jedna strana (Rusko, Spojené státy, sic!) nechtějí prohrát, pumpují do konfliktu zbraně, pan profesor uvádí historický kontext celého konfliktu, říká, že za Gorbačova bylo slíbeno, že NATO se nerozšíří na východ (náš prezident to prý bude zpochybňovat, ale je to tak, ano, slyšíme to ze všech stran, že tohle je lež, později Rusové chtěli, aby se NATO vrátilo do hranic z roku 1997), pak Spojené státy začaly tvrdit, „my jsme vyhráli studenou válku“ (na tenhle narativ povýšenosti poukazují i jiné texty, které jsem komentoval, obecně Západu nad celým zbytkem světa), profesor také zmiňuje bombardování Bělehradu USA, protože „chtěly rozdělit Srbsko na dvě části a v Kosovu si zřídit základnu NATO“, zajímavé je, že dokonce označuje M. Albrightovou za válečnou štváčku (chtěla válku proti Miloševičovi), ví, že u nás je uctívaná (ve vznikající Smíchov City bude třída M. A.), o Obamovi, který „v Praze krásně mluvil o míru“, říká, že chtěl svrhnout vládu Syrie. A profesor uvádí věci, které zní možná překvapivě, a ovšem bylo by obtížné (pro mě určitě) polemizovat, jakkoli o mocenských krocích USA nijak zvláště nepochybuju (poté, co jsem si před asi dvěma lety přečetl jejich podrobné dějiny). Profesor doporučoval Ukrajině zvolit vojenskou neutralitu (to je jejich možnost obrany), vstup do EU ano, ale do NATO nikoli. A je kritický i vůči Spojeným státům, které označuje za nestabilní bez ohledu na to, co se v příštích letech stane.

Rozvrat střední třídy jako cíl, totiž výsledek klesající úrovně Čechů, je téma Markéty Malé. Na základě čísel uvádí na pravou míru to, co se nám snaží namluvit některá média (veřejnoprávní ČT) a politici (vládní). Není třeba opakovat podrobnosti (ani naopak svádět všechno na Babiše), cituji jen to základní, totiž že „reálné výdělky Čechů spadly dokonce úplně nejvíc ze všech zemí OECD“ a že „za poslední roky došlo k poklesu reálných mezd o 11,5 procenta, což se rovná bezprecentnímu propadu životní úrovně českých domácností“. Ovšemže skutečná bída, kdy třeba v Africe umírají lidé, vypadá jinak, nicméně v zemi, kde se honosíme stabilitou, tohle opravdu není argument. Nu a autorka komentuje i další kontexty a nevábné výhledy.

Jak se vyrovnat s minulostí, metodami a debakly je recenze nové inscenace hry Bůh v Las Vegas v Divadle Na Zábradlí z pera Lukáše Novosada. Bohem je myšlen Karel Gott a už v tom názvu můžeme cítit určitou dvojsečnost s někdejším příběhem českého zpěváka, když o recenzentových pochybnostech o výjimečnosti někdejší události, kterou Gott zakládal svou pověst jako součást budování své kariéry, hovoří jako o „legendárním“ zájezdu s uvozovkami u slova legendární a o „věhlasu zaoceánského varieté“, u něhož cítíme rovněž ironii. Ostatně zpochybnění onoho výkladu bylo základem i pro inscenaci Petra Erbesa a Borise Jedináka, kteří se i v programu odvolávají na knihu Pavla Klusáka Gott: Československý příběh (2021) doby interpretační vodítko.

Novosad pak ale kritizuje i samo představení jako „řídké“, související s jeho koncepcí jako v divadle Na Zábradlí obvyklé koláže, kterou by doporučoval již opustit. Od zajímavého příběhu „debaklu“ herce Antonína Šůry v Las Vegas, který by byl nosný, dramaturgie neustále odbíhá k dalším figurám, a recenzent poukazuje na další nedostatky představení. Poněkud nelogické u samotného Novosada je ovšem ironizování „světové premiéry“ jako manýry uvedení nové hry, která se ovšem nikde v zahraničí nehraje, eo ipso vytýkat toto autorům, když oni sami toto označení nepoužili, ovšemže se záměrem hry na českou velikost a potvrzení vlastní výjimečnosti v komplexu „malého národa“, za kterým byla ovšem i neověřená bublina o světovém vystoupení Karla Gotta, což je týž princip a jádro celé kritiky (třeba i zmínka o tom, že kantilénu v zábavním podniku, kde české umělce stresovalo, že se vlastně jen baví, znali návštěvníci od vlastních zpěváků).

Odbočím ještě, protože mě při psaní napadlo, že tohle vlastně sám dost dobře znám, respektive je mně to blízké. Jičínská bigbítová kapela YBE, v níž jsem hrál, vycestovala na základě konkurzu před zahraničním manažerem na konci šedesátých let do Rakouska (hodně tomu asi pomohla skutečnost, že jsem „uměl německy“, to píšu já v uvozovkách, protože jsem studoval v Praze germanistiku, ale domluvil se v tu dobu jen jakžtakž, takže bych mohl hraní konferovat), a to, co patřilo u nás snad k tomu nejprogresívnějšímu (my a Olympic jsme měli jediní v Čechách zesilovače a bedny Dynacord), se proměnilo v zahraničí v každovečerní barovou produkci. A samozřejmě, muzikanti YBE byli v Jičíně hvězdy, protože „zvenku“ přiváželi zboží dostupné u nás jen v Tuzexu. Já sám jsem již při konkurzu věděl, že na rok neodjedu v době, kdy u nás normalizátoři hrozili, že zavřou Filozofickou fakultu (tu, kde se o Vánocích střílelo, tenkrát to bylo po slavné protestní studentské stávce) a mou prioritou bylo dostudovat, ale měl jsem plnohodnotnou náhradu, výborného muzikanta, který bydlel shodou okolností naproti, zatímco já jsem hrál na housle a klávesy, on ovládal také saxofony.

Pěkný je článek o Mahlerově symfonii č. 7, která má být, stejně jako více než stoletím událostí roku. Vzpomínám si na jednoho starého pána, pro nějž byla Mahlerova hudba posvátná, poslouchal ji ve skleníku domu naproti tomu, v němž v Bílém Potoce bydlela moje teta, u níž jsem trávil jako dítě prázdniny.

Tázal jsem se, co asi znamená titul Vysoké nároky na UX v rubrice Výpisky z deníků, časopisů a knih, kterou pojednává Martin Weiss, dohledal jsem, že „UX“ je „User Experience“, tedy uživatelská zkušenost či prožitek (v angličtině je pro to jedno slovo, jak rovněž při nějakém výkladu kdesi v „novinách“ poznamenal), na výukovém serveru www.itnetwork.cz je jeho vysvětlení tématem první lekce (patří k tomu třeba také intuitivní ovládání, tedy uživatelsky pochopitelné a příjemné ovládání nějakého výrobku). V tomto případě je výraz užit pěkně zostra ironicky v komentáři činnosti dvou analytiček či aktivistek (nebo ještě mnohé další dohromady), Michaely Pixové a Markéty Pavlíkové, komentátorův postoj vystihuje věta „Každá podle svých schopností věnuje závratnou energii činnostem, jež dávají smysl jen v jejich hlavách.“ Našel jsem podle údajů onu výpověď Pavlíkové o „výpočtu uhlíkové stopy“, mává vlajkou „udržitelnosti“, jejíž myšlenku jsem před třiceti lety na konferenci Tvář naší země nadšeně vítal, absurditu, ve kterou se zde zvrtla, si může ostatně každý přečíst na adrese https://www.mediaguru.cz/clanky/2024/06/co-ukazal-vypocet-uhlikove-stopy-medialniho-eventu/

O architektuře pojednává text Slza z betonu, úžasný chrám Panny Marie Slzící v Syrakusách, který pojme až jedenáct tisíc věřících, je první dílo dvou mladých, právě vystudovaných architektů Michaela Andraulta a Pierre Parata, kteří vyhráli architektonickou soutěž mezi sto jinými týmy. Dílo vzniklo s technickou participací stavitele „úchvatných mostů po celém světě“ Riccarda Morandiho, stavba v brutalistním stylu byla zahájena v roce 1966, vysvěcena Janem Pavlem II. nicméně až v roce 1994.

Zahradník Ondřej Fous ve své sérii na téma své odbornosti tentokrát hovoří o „zašpiněném kamení“ s titulem Strukturáč. Popisuje podmínky, především potřebný kyslík, v kořenech stromů, a způsobech, jak toto zabezpečit prostřednictvím právě tohoto materiálu.

Větší pozornost je věnována nacházejícímu Mezinárodnímu filmovému festivalu ve Filmových Varech, článek Festival uhlazených drsňáků charakterizuje letošní ročník, v dalším textu pak je seznam filmů, kterým bychom měli podle Jakuba Peřiny věnovat pozornost.

Na to dobře navazuje v následujícím čísle 28 z 11. července 2024 rozhovor s australským oscarovým hercem Geoffreyem Rushem, jenž byl porotcem v hlavní porotě festivalu. Nejdříve jsem si říkal, že tohoto zajímavého pána, který miluje Formanův film Hoří, má panenko!, čte Karla Čapka a zná i Prahu, kde také natáčel, neznám, když jsem si ale prohlédl obrázky, řekl jsem si, no jo, samozřejmě. Řečový terapeut ve „velkolepém intimním dramatu“ Králova řeč s dvanácti nominacemi na Oscara, inspektor Javert v Bídnících, to nebylo možné svého času přehlédnout. Piráty z Karibiku nemusím, i když chápu, že jsou nějak jedineční, řeč je i o dalších filmových rolích, hovoří se i o projektu životopisného filmu u Groucho Marxovi, v dnešní snaze dostat diváky zpátky do kin je snaha dělat „megavěci“ jako Barbie, na nezávislé filmy je obtížné získat peníze. Rush v Karlových Varech na festivalu už jednou byl, sympatický je i svým humorem, když vypráví anekdotu o špatně pochopeném slově Becherovka.

V úvodu je coby EchoFoto vyobrazen prezident festivalu Jiří Bartoška, a také Ohlédnutí za 58. ročníkem festivalu s titulem Vary správným směrem, umístěné za předchozími články o kultuře, o nichž ještě bude řeč, dále je ale hodně místa věnováno politice, ať už úvaha s názvem Další fáze „zdržovací války“ poukazující k francouzským volbám, tak následující Revoluce na březích La Manche, analyzující výsledky britských a francouzských parlamentních voleb, přeskupujících politické síly (mě zaujal mechanismus britského přepočtu hlasů na kandidáty, který může ovlivnit nebo dokonce změnit určující výsledky), do jakkoli velkého a zajímavého tématu se nebudu zaplétat už proto, že to přece jen není „moje téma“, nicméně alespoň poznamenám, že jeho rozvedení pokračuje v rozhovoru s politologem Matthewem Goodwinem, který přijel do Prahy v rámci návštěvy Institutu CEVRO, Smrt britského konzervativismu, a analyzuje síly a kontext vítězných labouristů, debakl konzervativců (toryů) či pozici liberálních demokratů, jednotlivé strany, úsilí o tzv. devoluci at.. Tak trochu navazuje i Co Paříž ukázala Praze, komentář k francouzským parlamentním volbám z pera Bohumila Pečinky či Krajina po bitvě, zabývající se v pohledu Daniela Kaisera o nové podobě Evropského parlamentu.

Článek Na sílu o našich národních parcích napsal Daniel Kaiser, na začátku zmiňuje někdejší zákon o ochraně přírody a krajiny z roku 1992 (vzpomínám, že se o něm hovořilo na mezinárodních ekologických konferencích v devadesátých létech, kde jsem poprvé viděl „naživo“ Václava Cílka, Ivana Dejmala, Erazima Koháka a vlastně i Václava Havla, jenž byl jejich oficiálním iniciátorem), dnes je, jak pisatel říká, vláda „v klinči“ s místními s domorodci „hned na třech místech: ve stávajícím NP České Švýcarsko, kolem plánovaného národního parku Křivoklátsko a na Břeclavsku, kde u soutoku Moravy a Dyje naráží na odpor už i vyhlášení chráněné krajinné oblasti (CHKO)“. Souvisí to se zkušeností „s neúprosnou správou NP“, která slouží „jako memento“. Dřívější problémy s NP Šumava se nyní přenesly do důsledků „ochranářské filozofie bezzásahovosti“, tedy kůrovcové kalamity, která zde řádila od roku 2018, k čemuž se pak přidal „spektakulární požár“, založený místním podívínem, někdejším zaměstnancem Správy NP. Výsledkem je zapovězení podstatné části, klenotům zdejší krajiny, turistům. Daniel Kaiser popisuje další souvislosti, přetahované mezi vládou a dalšími složkami, zvl. starostů, která nemá daleko „k hybridní válce“, razantní pokles návštěvníků, jejich povýšená kritiky slovem „overturismus“, který údajně park zatěžuje, České Švýcarsko se stalo „hájemstvím dogmatiků“, jak si stěžuje jeden z kritiků atd.. Nu a líčí se i průběh dalších dvou lokalit, kde se „protlačuje silou“ příslušný náměr, ministr Hladík oponenty označuje za „křiklouny“ atd. Tristní. Závěrečná věta osvětluje i širší souvislosti: „Národní parky se tak za vlády pětikoalice staly další oblastí, kterou si pro sebe privatizují aktivistické skupiny.“

V EchoSalonu se k tématu Únos českého umění sešli s redaktorem Ondřejem Štindlem básník a performer, kurátor pražské galerie Art Brut Jaromír Typlt, kreativní producentka Kateřina Traburová, kulturoložka a hudebnice (Zuby nehty) Pavla Jonssonová a šéfredaktor Sešitu pro umění, teorii a příbuzné zóny Martin Škabraha (doplňuji, na Wikipedii označený jako filozof, Sešit… „je odborné recenzované periodikum vydávané Vědecko-výzkumným pracovištěm AVU“, kde Škabraha pracuje). Úvodem je řeč o letošní petici vůči vedení AVU, CJCH (Cena Jindřicha Chalupeckého) a NG, některé souvislosti (performance Kateřiny Olivové a hrozba odstranění plastiky Krista na kříži od Josefa Václava Myslbeka) pronikly i do mainstreamu (komentovalo to ale i Echo, „Kristus prý děsí. Myslbekův Ježíš na AVU musí pryč. To nedokázali ani komunisti“, ADA 10. května 2024). Vyjádření a výzva umělců a kulturní veřejnosti k AVU, CJCH a NG je k dispozici na internetu, na změny pravidel při udělování cen v CJCH jsem se zeptal svého přítele výtvarníka, změněné podmínky devalvují smysl ceny a jsou svévolným (willkürlich, říkával germanista prof. Emil Skála) zásahem, kterým CJCH ztrácí dle petice „kredibilitu a prestiž“, a znovu budu opakovat to slovo, vlastní smysl, daný při jejím založení, zásahem, který je, již cituji Echo, likvidační.

Postoje zúčastněných se v jistých ohledech liší, shodují se v tom, že tady je mladá generace, která si – i mocensky – hledá své místo na slunci, tedy příležitosti, které měla po převratu ta generace starší, zároveň mají mnohé výhrady proti formulacím a především poukazují na absenci jakékoli diskuse, obě skupiny se totiž překřikují a urážejí (připomínám si právě onu důležitost „dialogu“, dnes, v době kdy události často eskalují a přerůstají v ostré konflikty, a také sveřepých názorových protikladů, tak důležitého, a třeba knížek Karla Hvížďaly, u nichž jsem se právě nad vedením, v tomto případě ovšem přátelských, dialogů zamýšlel). Nu a v diskusi se hovoří o pravdivosti, případně nepravdivosti některých tvrzení, sdíleném znepokojení  a „proměně světa umění“, zjednodušování škály významů na jednoduchý střet, nepřijatelném stylu na sociálních sítích, plných urážek či výsměchu, Typlt uvádí konkrétní obrat „o. k. boomer“ ve významu „chcípni!“. Jedno z důležitých témat jsou protikladné koncepce umění, jak říká Traburová, těch, kteří jsou soustředění „na koncept a teorii, kteří přestali řešit formu, řemeslo, originalitu a talent, a těch, pro které jsou podstatné právě originální forma a talent, ale zase bohužel nevnímají, že se tu objevují nová témata, o kterých by se mělo přemýšlet“.

Domnívám se, že je to výstižné, a přitom vnímám paradox, že tvorba těch, kteří jsou orientováni právě na koncept a ve své době představovali cosi převratného (absencí tohoto směřování v centru, tedy v Praze v době před listopadovým převratem v tom kromě toho vznikl trochu zmatek), jsou dnes vnímáni v obráceném gardu těmi, kdo zastávají „staré dobré řemeslo“, jak bych to nazval (či umělci „konzervativní, jimž je bližší klasické umění“, jak říká Traburová), proti němuž právě konceptualisté kdysi přinesli jinou představu o umění. A v tomto ohledu je výstižné slovo „bumerang“, i když ho Jaromír Typlt užívá vlastně v jiném kontextu.

Traburová hovoří o aktuálních možnostech studentů na AVU, kde dle ní nejsou naplněna přání studentů studovat „klasickým způsobem“, ateliéry jako Socha I vedou pedagogové, „kteří mají intermediální a konceptuální přístup“. Měl bych poznamenat, že na stránkách Echo24 je zveřejněna také reakce AVU: „AVU přešla do protiútoku: petice obsahuje lži, ohrazují se studenti i pedagogové“, v článku je odkaz na text na stránkách Akademie, v němž se ohrazují proti textu petice. (https://echo24.cz/a/H5A4u/zpravy-domaci-petice-avu-rektorka-topolcanska-odstoupeni-studenti, https://avu.cz/aktualita/reakce-prorektorek-a-prorektora-avu-na-petici-utocici-proti-vedeni-akademie).

A ještě jedno vyjádření si vypisuji (J. Typlta): „budoucí umělci se dnes musejí tvářit, že jsou vlastně teoretici a filozofové. V praxi to dopadá tak, že používají pár rychle naučených frází, které se rozšířily v posledních desetiletích“, při bližším pohledu se ale ukazuje, že nemají ponětí, o čem hovoří. Tohle mohu potvrdit, na Šrámkově Sobotce jsem byl na autorských čteních mladých básníků překvapen, jak jsou dokonale orientováni, co kdo z jejich generace dělá, sami se ale, místo aby nechali prostor tajemství (jeden zde již zmíněný přítel výtvarník říká, přestože je často označován právě jako konceptualista, tedy někdo, kdo pracuje s dokonale promyšleným „návrhem“ či záměrem, že „neví, co dělá“), prostor, kdy se ve tvorbě cosi záhadně vynoří, definují sami sebe, pro mě až úsměvně v rámci nějakého trauma plotu (levicová katolička, kdysi znásilněná), který je pak dobře zpracovatelný pro kritiky, kteří si v opačném případě mnohdy nevědí rady.

Tematicky tak trochu navazuje esej Václava Bělohradského Je ještě Evropa domovem kultury? (na protější straně pěkný obrázek francouzského herce Phillipe Noireta ve filmu Příliš hlučná samota, 1994). Již v jiných textech jsme četli o „tyranii hodnot“, o níž v Dopise o humanismu psal Martin Heidegger, Bělohradský hovoří o sevření dvou protikladných imperativů, na jedné straně nutnosti „být nezávislými originálními osobnostmi“, které svou svobodnou volbou dávají smysl svému životu, na druhé straně „uznat, že pluralita hodnot sama je konstitutivní hodnotou společnosti“, konflikt mezi nimi by pluralitní společnost rozvrátil. A nyní Bělohradský ukazuje to, mám pojmenováno jako vyprázdnění hodnot (mj. z Frankfurtské školy, ale i odjinud) a co filozof označuje jako „zářivé obecniny“ podle Abrahama Lincolna, kdy se pak ty všeliké „auratické výrazy“ jako jsou lidská práva, hesla Pravda vítězí! a řada dalších (dává všeobecně známé příklady), samy o sobě představující nezpochybnitelné hodnoty, stanou empty signifier – prázdné nádoby, „zářivé plytkosti“, a navíc (což úzce souvisí) „nastolují antidialogickou kulturu“, která vede k obrovským průšvihům. „Zářivé obecniny, krvavá konkréta,“ říká Bělohradský dále, a doplňuje výrok papeže Františka: „Válka je vždy porážkou.“ A zmiňuje také rakouského spisovatele, dramatika a novináře Karla Krause, jenž mimochodem letos slaví své velké výročí 150 let narození (ne ovšem v Jičíně, kde se v roce 1874 narodil, tady máme žel jiná měřítka) a pokračuje varováními Milana Kundery, pro nějž Západ nepochopil to, co Karl Kraus říká, totiž že střední Evropa je „laboratoř konců světa“ (doplňme jen, jeho základní titul je Poslední dnové lidstva, je tu Untergang des Abendlandes, tedy Zánik Západu Oswalda Spenglera z prvních desetiletí minulého století, expresionisté, pražská židovská/německá kultura etc.), v bipolárním světě a přesunu hodnot z kultury k ekonomice se z ní žel stala „periferie“.

Nevím, zda se ještě vracet ke Karlovarskému festivalu, v článku stvrzujícím, že šel „správným směrem“ (Veronika Bednářová) najdeme také přehled těch filmů, které by nás mohly zajímat, jak jdou postupně do kin, shrnutí všech klíčových událostí, spojených s přítomností významných osobností (Viggo Mortensen, Steven Sonderberg, Daniel Brühl, Clive Owen) a kromě pochvaly ohledně atmosféry, kterou jiné evropské filmové festivaly postrádají (či ztratily) je zajímavá také poznámka, že na rozdíl od minulých dvou ročníků, kdy „měl člověk pocit, že se město mění v lacinou pouť“, tu byly kvalitní debaty v cyklu KVIFF Talks (některé z dostupných na adrese https://www.kviff.com/cs/program/kviff-talks si pustím) a nově otevřené Císařské lázně nedaleko Puppu.

Soukromé pravdy, veřejné lži je titul Výpisků z deníků, časopisů a knih a zároveň knihy turecko-americkému ekonoma Timura Kurana, který v článku pro web The Free Press popsal Bidenův debatní debakl (tedy kdy se provalilo to, co všichni už museli dávno vědět). Martin Weiss uvádí i další příklady zpracování dezinformací, třeba publikaci Nesmyslnost od Dana Arielyho, která vyšla česky, hovoří o zkreslování dat až po jejich záměrné falšování.

Matěj Beránek v textu Pestrost hovoří o pardubických Automatických mlýnech, aktualizovaný Gočárův monument, zahrnující galerii, multifunkční konferenční a umělecký prostor, vzdělávací technologické centrum pro školy a veřejnost, architektonická událost roku 2023, spojená také s řadou osobností (o nich více přímo na stránkách objektu/čtvrti), Beránek zmiňuje i další zajímavé projekty a nominace na českou cenu za architekturu, která se uděluje deset let. Jiří Peňás pojednává tentokrát Konduktorovy hlavy v Herkulových Lázních, zajímavém koutu českého Banátu (když jsem spatřil fotku, myslel jsem si nejprve, že to je tristní ruina oné slavné budovy Lázní Kyselky, výsledkem chaotické privatizace na začátku devadesátých let – po přechozí slavné éře Heinricha K. Mattoniho, který místo velkoryse rozšířil o budovy sanatorií, kolonádu, restaurace či lanovou dráhu, přivedl sem dokonce železnici a vyvážel vodu z hlavního pramene do celého světa, pravda, to bylo 19. století).