Echo24 / 22 / Týdeník Echo

Číslo 13 / 27. března 2025
Na obálce obrázek krásné dívky, vykladačky karet a titul Čas dluhů s podtitulem Nemůžeme utáhnout Green Deal, zbrojení a sociální stát. Přináší ovšem, jako vždy, celou řadu zajímavých samostatných témat.

Článek Naše dukovanská tragédie (Markéta Malá) ani nebudu komentovat, řadu aspektů tohoto tématu už byla probírána a nabíhají další. Jakkoli je autorka samozřejmě ostrá ve své kritice, nemění to nic na tom, že větší amatérismus, než předvádí tato vláda, si lze stěží představit. Vypisuji si jen, a to s velkým vykřičníkem, protože postihuje podstatu systému, tato slova v závěru: „Už víme že elektřina z jádra levná nebude, protože ji proženeme trhem.“ Doložím včerejší příhodou z nákupu preclíku v jednom jičínském obchodu. Říkám prodavačce: „Zase jste zdražili. Stával (před týdnem) 7,80 (nyní 9 korun).“ Odpověď (ne „bohužel, taková je situace“): „V žádném případě. Stál osm korun.“ (To je podle mě pořád asi dvanáctiprocentní zdražení.) „Diesel také od druhého zdražil.“ Ovšem, pěkně si to předává v řetězci jeden druhému.

To víte, umělci je článek (Jakub Peřina) o naprosto nesmyslném „statutu umělce“, který jen znevýhodňuje tento obor, třeba už tím, že podmínkou státního příspěvku je, že příjem dotyčného z jiného oboru nesmí přesahovat padesát procent – pokud to nejsou megahvězdy, jichž je minimum, mívají, jak ví ten, kdo toto prostředí jen trochu sleduje, často několik povolání, aby se uživili.

Magický okamžik je výraz, jímž je myšlen okamžik, kdy se do transplantovaných jater, z nichž je vyčerpána předtím krev, krev znovu nalije a ony zrůžoví. Článek je o unikátních zákrocích, často světových prvenstvích lékaře Jiřího Froňka, jenž provádí transplantaci orgán nikoli zemřelých, ale živých dárců. Uvádí se příklad, kdy šlo o hodiny, kdy letos v únoru byla zachráněna pětitýdenní holčička, jíž daroval jaterní štěp její strýček, nejmladší dítě v Česku. Celý proces je podstatně náročnější v mnoha ohledech, včetně rozsáhlého týmu spolupracujících odborníků

Demokracie výjimečného stavu v názvu článku (Maciej Ruczaj) je pojem, který postihuje v posledních letech vyhrocený rozpor dvou tendencí mezi dosavadním nárokem na „absolutní svobodu slova“ a „konce ústavního pořádku“, který vyhlásila liberální média kvůli nároku politiků nerespektovat soudní rozhodnutí v údajné potřebě chránit demokracii. Autor uvádí osobnosti, které s tímto principem pracovaly už v minulosti, Carla Schmitta či Karla Loewensteina, uprchlíka z Třetí říše, který byl spojen s Nouzovým poradním výborem pro politickou ochranu, na jehož triku je internace desetitisíců občanů jen na základě skutečnosti, že byli japonského či německého původu, za druhé světové války. Jednalo se o aplikaci starého Alien Enemies Act a je jedním z dalších nedávných příkladů „omezování systému ve jménu jeho záchrany“ (např. v Rumunsku, uvedeny další, což ukazuje pomalou změnu politické atmosféry v celém světě).

V Salonu Echa debatují František Šulc, náměstek ministryně obrazy, poslanci Radek Koten, Jan Bartošek a redaktor Dominie Kaiser o nutnosti zbrojení a zadlužování v souvislosti s ním. Dodávám k celému tomu i v médiích přemílanému balíku otázek (proč stíhačky F-35, dobrovolnost či závazky, rozdílná procenta u různých zemí, zvýšení procenta výdajů na zbrojení jako náhrada ze stamiliardy předtím nevydané, filozofie smyslu zbrojení jako zastrašování ad.) otázku, kterou diskuse nemůže probírat, protože se udála včera, totiž že premiér Fiala poté, co snad před týdnem padlo vládní rozhodnutí, že se procento zbrojení zvýší o 0,2 procenta, pronesl – na jakém základě? – že je shoda na tom, že to nebudou dvě desetiny, ale tři desetiny procenta. Já to tedy čtu jako naprostý chaos, příznačný pro tuto vládu (v týchž televizních zprávách se hájil ministr zdravotnictví, co všechno vláda dělá po třech letech vládnutí, aby napravila, co asi nevěděla, že totiž milion občanů nemá svého obvodního lékaře.

Tématu se již předtím věnuje článek Khaki psychóza, khaki dluhy s podtitulem Zbrojení českou ekonomiku na nohy nepostaví (D. Kaiser)

S fotografií opičáka Naruta, selfíčka, které klade otázku autorských práv, fotografa a majitele fotoaparátu, na němž vznikl snímek, či opice, zodpovězené různě (Davidu Slaterovi, opici, pro niž se vyslovovali ochránci zvířat, či nakonec nikomu, protože Autorský zákon chrání díla pouze lidská) uvádí článek (Marian Kechlibar) Čí je to obrázek? téma vlastně poněkud posunuté, formulované v podtitulu Jak umělá inteligence zamíchala s autorskými právy. Ačkoli člověk tvořil již v paleolitu jeskyní kresby, autorská práva jako obecný princip (ne jednotlivé licence na určité vynálezy) jsou relativní novinkou, jsou stará zhruba 300 let. Patent brit. Královny Anny z roku 1710 je první právní úpravou v oblasti vydávání knih, pojetí copyrightu doznalo proměn ve 20. století i s novými žánry tvorby. Copyright ovšem pokrývá kreativní stránku díla, nikoli mechanickou. Dosud se ovšem neřešil pojem „autor“. Podrobně rozebraný příklad s opičákem (popularitu mu dala Wikipedie, která si dělala nárok fotografie reprodukovat) je předstupeň většího sporu, totiž mezi strojovým učením (jazykové modely, tedy AI) a kreativní složkou, která je chráněná a kterou AI využívá, přičemž jsou možná ve hře také velké peníze. A dalším krokem jsou výtvory AI v mnohém nerozeznatelné od lidské tvorby, hudba či obrazy jí vytvořené (příklad obraz vytvořený softwarem programátora Stephena Thalera). Soud rozhodl, že tyto výtvory nezakládají žádná autorská práva, já ale dodávám (v textu se neuvádí), že práce odvedená na umělé hudbě, jakkoli to „není Mozart“ tomu, kdo využije AI, konkurenční výhodu, protože „živý“ skladatel musí na vytvoření hudby určitou práci. Na druhou stranu nicméně vytvoření onoho softwaru také něco stojí. Je to zapeklité, ale úvaha je to aktuální – i když bychom ji mohli rozšířit o podstatně širší skutečnost, totiž že běžně v životě užíváme se samozřejmostí celou řadu stereotypů, za jejichž užití a z nich vyplývající benefity také neplatíme.

Trumpova cla napáchají škody, historie mluví jasně, říká v rozhovoru (Ondřej Šmigol) britský exministr Greg Hands. O turbulentních týdnech víme, o ničem jiném než o Ukrajině a Trumpovi se nehovoří. A o tom, že cla poškozují ekonomický růst, snad nikdo nepochybuje. Hands uvádí příklady z historie, uvádí Smoot-Hawleyho zákon, který byl jednou z příčin velké hospodářské krize ve 30. letech.

Shánčliví lidé a jejich děti je recenze (Ondřej Štindl) nového románu Pavly Horákové Okno na západ, který je charakterizován jako „atlas světa pozdní normalizace“. Očekávaný prudký zlom po pětatřiceti letech žádná generace nepřinesla, i když jisté změny nastaly, uvádí Štindl komentář k české „upatlanosti“ (mám pocit, že to je slovo měsíce, už ho čtu snad potřetí). Zajímavý názor autorky je, že v období komunismu kolaborovali úplně všichni, román tento názor rozvádí. Na jednu stranu říkám, že Vieweghovi se podařilo prostřednictvím dětské perspektivy se ohlédnout v prvních knihách (pak už to byl průměr) na totalitní minulost, na druhou to se to Horákové mluví, když byla v 80. letech dítě, jak by to chtěla dělat, kdyby jí bylo o dvacet let víc, a pak, vzpomínám na studenty, jak „kolaborovali“ s mladou ODS nebo jak se to jmenovalo v 90. letech. Takže…  Horáková dostala Magnesii Literu za Teorii podivnosti, musím přečíst. Zajímavý moment z výchovy, kdy se pořád něco zakazovalo. Příběh Davida a Marty.

Nejotravnější rodina v Británii – seriál Adolescent je nejpřeceňovanější seriál současnosti, doplňuje to, co je řečeno v titulu, ještě pro jistotu podtitul. Z textu si beru skutečnost, že dnes není zbytí, aby ve filmu nebyl „sound design“, a pak práce s kamerou, která se celou dobu „nikam nezatoulá“, jinak řečeno, ten film snad nemá střih. To je samozřejmě také náročné na natáčení, a možná i na diváka. Jinak je třeba říci, že recenze (J. Peřina) je hodně kritická.

O Ville Fitz v Rokycanech píše Matěj Beránek v článku Iniciační proměna. Chátrající památku na Plzeňsku proměnila rekonstrukce ve wellness hotel vyšší úrovní neobvyklou pro „ospalé maloměsto“, dvě původní budovy propojil architekt Lukáš Janout proskleným krčkem, komplex je i díky architektově popularitě na sociálních sítích impulsem pro širší obnovu okolí.

Dálnice Ondřeje Fouse je článek tak trochu jiný než ostatní články zahradníka, jako „zahradu“ sice dálnici nepopisuje (viz i obrázek stavby, nikoli hotového díla), ale vnímá krajinné aspekty dálnice, pro mě překvapivě (ochrana přírody, její proměna a ztráty, přístupy a dopady na společenské dopady na lokální komunity, komplexnost a složitost tématu).

Bratrská placenta v Lubáni je další díl cest Jiřího Peňáse. Přehlédl jsem se (píšu komentář hodně pozdě v noci, nejde o jihoslovanskou Lublaň, ale o Polsko. Místo je v levém spodním rohu čtverce, poválečného tvaru země (trochu „šišatého“, dodávám, severně od Frýdlantského výběžku). Bylo to hezké historické město, současnost je jiná, zarůstá a rozpadá se, zapomenuté. „Placenta“ je v hrncích v muzeu, podivné. Z jedné fotky mně trochu připomíná Frýdlant a Cheb (náměstí). Bratrská věž se tak jmenuje, protože je kousek od kláštera františkánů. Z historie: po napoleonských válkách Lužice zanikla jako samostatná politická entita, rozdělilo si ji Sasko a Prusko, Lubáň připadlo do Slezského Pruska, „jemuž zazvonil umíráček na jaře 1945“. (Osudy, za Hitlera Němci, Rusové město rozstříleli a šli dál, pak přišli Poláci.)

Speciál Investice do bydlení představuje článek (Markéta Malá) Zbrojící Evropa zdraží bydlení, analyzující úděsný propad stavebnictví v poslední době (už ani neříká, že to je Fialova vláda). „Meziročně se v lednu zahájení bytové výstavby propadlo o výrazných 27 procent, dokončených bytů bylo dokonce o 41,1 procent méně.“ A následuje sledování všech možných souvislostí, které hýbou také cenami bytů, hypotékami atd. A na článek navazuje Salon Echa (vlastně druhý), který moderuje rovněž Malá. Hovoří se o dostupnosti, představ Čechů o vlastním bydlení, vysoké kvalitě našich dnešních bytů, opatřených moderními technickými výdobytky, počtu postavených bytů a potřebě atd. Je řečeno, že za dnešních předpisů by se Vinohrady nepostavily (formulováno v názvu). Vysoká cena bytů také vede k zvýšenému zájmu o nemovitosti v zahraničí, „vede Španělsko“, zájem je také o Chorvatsko, apartmány, vily či domy u moře (samost. článek).