Echo24 / 21 / Týdeník Echo

Číslo 12 / 20. března 2025
Proč se lidé nenávidí, to je nápis u obrázku dvou lidí (za nimi dalších), kteří ve dvou protilehlých bublinách na sebe řvou.  Bubliny nepovažuje Tereza Matějčková – jak uvádí již název Proč bubliny nemohou za naši neschopnost spolu mluvit? za příčinu problému, je to jen „jeden zvlášť odolný mýtus“. Něco na tom samozřejmě je, ale nelze to brát absolutně. S bublinami přišel Eli Pariser v knize Filter Bubble / What the Internent Is Hiding from You (2011), autor sleduje, co se změnilo poté co Google v roce 2005 zavedl personalizované vyhledávání. To nám nabídne výsledky podle předchozího, takže máme vlastně, aniž si to uvědomujeme, každý „svůj“ vlastní Google. T. M. ukazuje, že dříve jsme „byli sevření rodem, rodinou, prostředím“ (to byly tehdejší „bubliny“), dnes, abychom se vůbec orientovali, musíme si vytvořit nějaký rámec, to rozebírá. Já bych k tomu přidal slovo „konvence“ v nejširším slova smyslu, tj. od uspořádání prostoru mezinárodních hotelů, kam když diplomat přijde, orientuje se, přestože je zde poprvé, protože jsou uspořádány právě proto stejně, podobně všechny „jazyky“, ať již přirozené, které mají „své“ významy a tradici až po sémiotické systémy (počínaje jednoduchým semaforem či označením červená/zelená na výtahu, že jede nebo stojí), tedy vše, co jsme si vytvořili, abychom nežili v nepřehledné „džungli“. Ale ještě jedna poznámka. Filozofka a esejistka navazuje na předchozí příspěvek v Echu (11/2025) s názvem Nesnesitelnost řevu.

Ale zpátky k článku. T. M. poukazuje na Georga Simmela, který spojuje velkoměstské prostředí s nutností blazeovanosti (netečnosti). Pak hovoří o „kráse facebookové řeže“, tj. i o podstatě dialogu (vzpomenu na K. Hvížďalu), kdy „ten druhý“ přistoupí na argumenty a neútočí primárně na druhého jako na osobu (a zase bych poukázal na podstatu západního myšlení, někam k Aristotelovi a Platónovi, kteří tyto základy postulovali), tohle T. M. hezky pojmenovává jako „upatlanost vlastním stanoviskem“ (když na ten dialog nepřistoupíme). A ještě bych řekl jednu věc. T. M. neřeší (nebo jen částečně) to, co je na tom úvodním obrázku, totiž ten řev jako „zvířecí“ vlastnost člověka jako bytosti agresívní. Čím se liší ta agrese v dnešním světě od té biologicky dané, která byla předpokladem přežití (či stále je?).

Tak a pěkně od začátku. Odér Velkého bratra (D. Kaiser) pojednává o návrhu novely zákona o elektronických komunikacích. Rakušan vyvrátil, že by poskytovatelé služeb museli archivovat a policii a tajným složkám oznamovat, které weby uživatel navštívil. Stoupenci Velkého bratra tu nicméně jsou. D. K. uvádí příklady.

Z krátkých noticek před hlavními články je zábavná ta s názvem Bojovka ve sněmovně, pojednávající o krojích a ztracené pistoli Martina Suchánka, poradce Heleny Válkové, který ji prý „zapomněl na záchodě“. Na kreslené karikatuře rozmlouvajícího chlapce s matkou je v bublině text: „Děda zakázal používat slova stařík, narcis, pomatený…“ (žeby Václav Klaus?) Trumpův hněv dopadne na Húsie, piráty napadající americké loďstvo v Suezském průplavu – a obrázek, jak jinak, houfu rozhněvaných mužů se zdviženými puškami a samopaly. Trump prý s nimi zatočí. A neubráním se citováni poslední věty: „Je to tak snad poprvé kdy se Trumpovo heslo »Mír skrze sílu« projevilo jinak než šikanováním spojenců.“

Po eseji Terezy Matějčkové tu jsou Dluhy, které najednou nevadí (M. Malá). Opět je řeč o „špinovém“ zbrojení a „čisté“ klimatické politice, o obrovských částkách Německa (500 mld. EU) a EU (800 mld. EU) plánovaných na zbrojení, a to je důležité, mimo rozpočty (to je stejný trik, jako chce ostatně použít i Fiala mimorozpočtovým Fondem národní obrany – přece dluhy jsou pořád dluhy).

Na myšlenku editorialu navazuje svým způsobem rozhovor (D. Kaiser) s V. Jourovou Levice po nás chtěla digitální policii. Po jejích komentářích k Trumpovým aktivistickým vylomeninám se vyjadřuje k hledání „zlaté střední cesty“ mezi požadavkem „levicových nevládek“ regulovat internet a krajní pravice, která říká „Nesahejte na internet! Žádné zásahy…“, což trvalo tři roky. Na jedné straně svoboda slova, na druhé straně nepřípustné hákové kříže místo podpisů a dětská pornografie. A zmínky jsou o J. D. Vancovi, který kritizuje Evropu, ale sama Amerika je v mnohém na štíru, Německu, které má zákon proti nenávisti (souvisí s imigrací) a našem DSA, jeho případné revizi, rozebírají se jeho aspekty, zvl. „mazání postů s možný nepříznivým dopadem na občanský diskurz“.

Příběh racionality utržené ze řetězu (Martin Weiss) jsem si musel, přiznám se, přečíst dvakrát, abych ty všechny úlety udržel v souvislosti. Začíná to propuštěním amerických analytiků, kteří se na chatech bavili o nebinárních dětech, neovaginách, kastracích a nenávisti ke kapitalismu a křesťanství jejich šéfkou amerických rozvědek Tulsi Gabbaardovou a pokračuje tím, co je označeno jako „veganský vraždící transgender gang“ (ježíšmarjá, to je skoro poetické zaklínadlo gan-gen-gan) – při pohraniční kontrole ve Vermontu došlo ke střelbě, zahynul pohraničník a německá trans žena (asi z toho auta). Je toho nějak moc, kopíruju tedy alespoň některé formulace: Byla zjištěna „spojitost mezi jejich zbraněmi a osobou podezřelou z vraždy manželského páru v Pensylvánii v roce 2022 (přičemž ta podezřelá byla jejich dcera)“, dále pak „spojitost s mladíkem, který 17. ledna zavraždil majitele parkoviště, či něčeho mezi skládkou a parkovištěm, ve Valleju v Kalifornii.“ A pak: „Zavražděný byl v roce 2022 napaden a těžce zraněn skupinou lidí, kteří na jeho parkovišti přebývali v obytném autě a dlužili za nájem; vražda se odehrála dva dny předtím, než se měl uskutečnit soud s útočníky.“ A na scénu nastupuje trans žena jménem Ziz LaSota, která kolem sebe v Kalifornii vytvořila kult – ten je spojen, konečně se k tomu dostáváme – s pojmem „racionalismus“.

Ovšem, že to není ten termín, který známe z historie, odvozený od slova „ratio“, rozum, ale směsice šíleností, extrémů, jejichž vykolejenost dokládá třeba představa, že „dvě hemisféry“ je jedna dobrá, druhá špatná (tedy obsahující dobro a zlo). Příznivci tohoto uvažování nejsou humanitního zaměření, které tuto problematiku obvykle řeší, nýbrž vycházejí ze STEM (science, technology, engineering and mathematics), tedy jsou takřka „nedotčeni“ tradicí západní filozofie a kultury, nýbrž se zabývají např. teorií her. Jednou z klíčových figur je Eliezer Yudkowski, který proslul blogem Lesswrong. Dalším vláknem této subkultury je tzv. „efektivní altruismus“, dalším pak veganství. A paradoxní je, a to je výsledné sdělení autora tohoto textu, že tito „ziziáni“ jsou se svou orientací na technologii, spojeni s rozvojem umělé inteligence. Takže se to pokusím zformulovat ještě jednou: jsou zároveň na okraji a zároveň ve středu.

Kultura kriplů? Už dávno ne, to je název debaty Salonu Echa, jehož se účastní představitelé významných počítačových firem. První slova jsou převzata z jednoho článku z 90. let, to prý už dávno neplatí, jak potvrzuje jedna z her, která přitáhla pozornost turistů, kteří se sjíždějí do Kutné Hory, podle níž je ona hra vytvořena. Probírá se všechno možné, mně na té věci vadí (jinak je řada argumentů relevantní), že podle mě nedokáží odpovědět na otázku „proč“ lidé ty hry hrají, dokonce i když srovnávají s jinými kulturními žánry, knihami či filmy. To přece musí být zformulované, ta řekněme estetika či socilogie her. Uvádějí termín ludologie a ani nezmíní kdysi proslulou knihu Johana Huizingy Homo ludens, pojednávající „o původu kultury ve hře“. Sám jsem se před časem v souvislosti s „vrstvami vědomí“ a „dvojením“ zabýval třeba právě hrou v šachy, a je jasné, že by bylo možné použít třeba termín „fikční svět“, ve vztahu k tomu „přirozenému“ (ten příklad s Kutnou Horou k tomu přímo vyzývá), a pak aktivní oboustranná komunikace prostřednictvím určitých pravidel, a pak fyzická participace na hře. Ale debatéři spíše hovoří o té praktické stránce – tak jako dostal Mel Gibson svým filmem lidi do Skotska (ovšem, také já jsem se jel podívat na ta kultovní místa), tak ta zde zmíněná hra řekne Japoncům, kdo byl Jan Žižka (vzpomněl jsem si na svého dědečka a pradědečka archeologa, kteří hovořili o husitském bojovníkovi ještě v době, kdy nebyl označován za banditu).

Nová materialita je článek Václava Cílka k onomu problému Trumpova bažení po přírodním bohatství nejen na Ukrajině (většina nerostného bohatství je v oblastech okupovaných Rusy). Cílek uvádí tři kategorie zásob, u tzv. ověřených je uplatněná přesná metodika, víme, kolik čeho máme, mnohdy ale nemáme dostatečný průzkum. Důležité je, že u různých výrobků potřebujeme často jen několik gramů vzácných prvků. Politicky vnímáno je to „ukrajinská karta v čínsko-americké partii“. A ovšem, když Trump hovořil o Grónsku, pochopil jsem ten záměr, který jsem zprvu nechápal, teprve tehdy, když jeden reportér zmínil tamní nerostné bohatství. Je to pořád to samé, bezohledný byznys. Přes mrtvoly.

Kdo je tady rasista? Historik Nigel  Biggar o kolonialismu, otroctví a kulturních válkách. Biggar tvrdí, že Britské impérium nepáchalo pouze samé hrůzy, přineslo infrastrukturu (např. železnice) a kulturu, také udržovalo určitou stabilitu. Vzpomínám si na jednoho černošského studenta, který mně na začátku sedmdesátých let říkal, že Britové chápali kolonii pouze jako zdroj zisku, odlišně od Francouzů, kterým záleželo také na kultuře (jeho jméno si už nepamatuju, vím jen, že to byl noblesní, kultivovaný člověk, že mu na tom záleželo, asi přišel do Prahy právě z té původně francouzské kolonie). Právě s tímto názorem Biggar polemizuje. Debata reaguje na nedávný návrh, aby Spojené království platilo odškodné za otroctví. A Biggar poukazuje na řadu dalších souvislostí. A šíře debaty se neomezuje jen na Brity, řeč je i o Mongolské říši, kde byly miliony mrtvých, na druhé straně ale tolerance k odlišným náboženstvím.

Don Quijote na (jiho)české návsi. Jiří Hájíček a jeho osudové vztahy k Zemi zamyšlené. Je to vytištěno velkými písmeny, takže jsem zvolil význam s velkým začátečním písmenem jako název knihy Ladislava Stehlíka, o němž je v textu i řeč, přípomínající jeho trilogii. U Hájíčka je po připomenutí jeho románů Selský baroka a Rybí krev, poté Dešťová hůl věnována pozornost nejnovější knize Drak na polní cestě, která je o pokusu firmy Dragon s.r.o. o tzv. nepřátelské převzetí místní firmy, kterou hájí dva muži. Především to je historická stavba Poštovna, kterou chtějí uchránit, pak je zmíněn vztah k půdě. Recenzent Jiří Peňás se nepouští do historických vrstev tohoto vztahu (v české literatuře vesnický romám, pak sládkovská generace, ve třicátých letech návrat k venkovu po městské avantgardě, případně pojem „Blut und Boden“), ale charakterizuje Hájíčkův realismus a povahu venkovských postav.

Krvavé vzpomínky na dobu chaosu je recenze „filmu o běsnění gangu Charlese Mansona“ – Operace Chaos. Mansonovy vraždy. Není to upovídaná minisérie, ale dokumentární film Errola Morrise v nabídce Netflixu, jehož zajímavý rys je útržkovitost jako vnímání příběhu z roku 1969, vychází z knihy Toma O´Neilla. Recenzent O. Štindl porovnává knihu a film.

Jako voda je článek Matěje Beránka o architektuře Liou Ťia-Kchuna, devětašedesátiletého laureáta Pritzkerovy ceny. Původně se chtěl věnovat literatuře, k architektuře se dostal až po čtyřicítce po létech pobytu v Tibetu. Ten měl vliv na jeho pojetí staveb, které na rozdíl od dnešní Číny nechtějí ohromovat, jsou nenápadné. V Evropě dosud neznámý architekt je v Číně velkou hvězdou. Podle přiložených snímků je pravda, že tu je patrný vztah k přírodě a historii.

Ondřej Fous se věnuje drobnému drahokamu, který je náročný na podmínky, fialovou kvítek jaterník je známý jako Podléška.

Název cestovatelského článku Jiřího Peňáse Ševcovská mystika ve Zhořelci je pochopitelný tomu, kdo ví, že Jakub Böhme, jehož rodný dům se nachází proti katedrále Petra a Pavla v tomto městě, kde teče Lužická Nisa, je původem švec. Peňás píše, že skutečnost, že po roce 1945 se Görlitz stal nejvýchodnějším německým městem, by neměla člověka mást, má středoevropský duch bohatého obchodního centra. Horní Lužice byla po několik století českým lénem, přidruženým územím. Z Karla IV. byl Zhořelec součástí lužického tzv. Šestiměstí, Hexapolis.