Echo24 / 20/ Týdeník Echo

Číslo 11 / 13. března 2025
Na obálce naše ministryně obrany Janou Černochová na křesle s vějířem raket a titulem Zbrojením k míru! Pokračuje situace, kdy se na první stránce časopisu (zde v editorialu Válka slov Dalibora Balšínka) objevuje jméno Donalda Trumpa, už ne s takovým nadšením jako ještě před několika měsíci u některých redaktorů Echa, nýbrž (viz označení toho úvodního článku) s rozpaky, souvisejícími se situaci, která se točí kolem zbrojení (a v dalších číslech zvláště se cly, otázkou, jak ukočírovat skomírající Evropu, která by se měla vzpamatovat, Green Dealem atd., zkrátka tím klubkem navazujících problémů). Je to situace, říká šéfredaktor, kdy se snažíme v tom chaosu orientovat (dodávám, že 9. 4., kdy dopisuju poznámky, před dvěma hodinami Trump zase všechno změnil) a nalézáme se „v symbolické válce slov, slibů, propagand, v souboji staré a nové politiky“.

V krátkých notickách na úvod vzpomínka na Josefa Zímu (Princ se zlatou hvězdou), vtipy na další aféru ve zdravotnictví (Muži z motolské rulety) či další kapitola v historii islamistické země (Krvavá lázeň v Sýrii: epilog, nebo další kolo?)

A už tu je „čremp“, jak říká pan profesor Lukeš – zde Kdo zkoriguje Trumpa s podtitulem Starý svět je rozbitý. Co má přinést jeho „reset“? (Martin Weiss) Charakteristika Trumpovy vulgární (a divadelní, dodávám já) politiky, už tenkrát „ustavičné šachování se cly“, likvidace administrativy atd., Rusko a Čína. Neuvěřitelné se stalo skutkem (Daniel Kaiser) – o zásahu do voleb v Rumunsku a záhadné mlčící EU, který překročil v politice jistý milník (jde o vyloučení prezidentského favorita Georgeska volební komisí). Mezinárodní politika pokračuje v článku Slzy „libtardů“ jako smysl politiky? (Ondřej Štindl) – nejen Trump je hulvát, Elon Musk „doporučil“ polskému ministru zahraničí „zmlkni, prcku!“, ta Amerika je opravdu nechutná. „Libtard“ (internet: „Libtard“ je slangový a často pejorativní termín, který kombinuje slova „liberal“ a „retard“. V anglickém jazyce je tento termín často používán kritiky liberálních politických názorů…).

A ještě pokračování (svým způsobem): Místo aut zbraně (rozhovor Daniela Kaisera s Janou Černochovou o soužití s generály, otázky zbrojení). Kaiser se táže, zda se vůbec smí vést diskuse o zbrojním programu ČR (Fiala vyhlásil 3 procenta HDP na zbrojení po „setkání ochotných“ v Londýně, kdo má jiný názor, prý ohrožuje naši bezpečnost). Část vojáků se opravdu vymyká civilní kontrole (říká ministryně, tou je právě ministr obrany), to je trend. Řeč je nejdříve o vztahu vojáků k ženám ve funkcích (více macho), ale podřízení ministerstvu je podmínka NATO, zajímavá poznámka je, že generál Pavel měl spor s ministrem Stropnickým a řešil to odchodem k NATO. Ve věci třech procent hovoří ministryně o vnitřním dluhu za poslední desetiletí, kdy se ušetřilo 600 miliard, protože se vydávalo 1,5 procenta, dnes je problém s lidmi. Pak se hovoří o vztahu armády a českého průmyslu, o multiplikačním efektu atd. Článek na několik stran, řada dalších souvislostí.

K tématu se vyjadřuje i Salon Echa, Jakub Landovský (dnes ředitel Aspen Institute), Vojtěch Bahenský (institut politologických studií FSV UK), Milan Mikulecký (bezpečnostní expert) a Ondřej Šmigol (red. Echa) Česká armáda nás bez spojenců nikdy neubrání. To je výchozí názor Mikuleckého, další aspekty plánování obrany, důležitosti procent či vlastní náplně (co vše patří do rezortu obrany), tedy i „schopností a cílů armády“ vazby na český průmysl atd., to vše také v souvislosti s vyhlášením premiéra o plánu zvýšit výdaje o 0,2 procenta ročně s finálními 3 procenty (o týden později snad bez rozmyšlení plácl něco o 3,2; ostatně Mikulecký to komentuje „při vší úctě k panu premiéru Fialovi se domnívám, že jeho výrok byl spíš předvolební slogan než realita“), je řeč také o pocitu donucení toho či onoho.

Nesnesitelnost řevu je esej Terezy Matějčkové. Ptá se – jsme už jen ozvěnou digitálního hluku? Vychází (a opětovně se vrací ke knize Theodora Lessinga Hluk (1908; sic! rok vydání, ve srovnání s úrovní hluku dnes, ale také to byla doba expresionismu, bylo by zajímavé dohledat, kdy byly ony „hlukostroje“ a manifesty tohoto výtvarného směru), poukazuje sice na některé věci, s nimiž nesouhlasí (např. že hluk vytvářejí manuálně pracující, zatímco intelektuálové směřují k tichu, ticho není vždy jen záležitostí směřování kultury), ale v zásadě rozebírá různé aspekty – hluk vs. zvuk, souvislosti se zdravím, srovnání zraku (oči můžeme zavřít) a sluchu jako původního varování před nebezpečím, které jsme jen vypnuli, hluk jako „nejlevnější droga“ (přidal bych, coby příslušník jiné generace, rockovou hudbu, TM ji zmiňuje jen okrajově, také byl zajímavý zážitek, ač nejsem příznivec, Czech Tek kdysi na louce v Ledkově u Kopidlna, techno festival 2003; nezaměňovat za CzechTech). Zmínky o C. G. Jungovi, který napsal dopis Švýcarské lize proti hluku či spisovatelce Sieglinde Geiselové, autorce knihy Opravdové ticho je jen ve vesmíru, také padne teorie Friedricha Nietzscheho o Apollonovi a Dionýsovi, u nějž je hluk opojením. A všímá si i současnosti (Ukrajina, oválná pracovna, hlučná demokracie) a potřeby také naslouchat.

Kulturní křesťanství jako „víra pozpátku“? – Jak návratem ke kořenům (ne)zachraňovat západní civilizaci (Ondřej Štindl). Pojem "kulturní křesťanství“ se vztahuje nikoli k chápání křesťanství jako věci víry, nýbrž jako kulturního fenoménu, který je v základech západní kultury a mají ji tak vnímat i nevěřící. O nutnosti pečovat o toto dědictví hovoří i někteří politici. Téma shrnuje článek Ayaan Hirsi Aliové z roku 2023 (rozsáhlejší citace, tři propojené oblasti: autoritářské režimy Číny a Ruska, islamismus a woke ideologie, proti nim je třeba se spojit na základě západních hodnot). Další jsou Richard Dawkins, představitel hnutí tzv. nových ateistů, kanadský psycholog  Jordan Peterson (kniha My, kdo zápasíme s Bohem). Autor rozebírá i kritiku těchto postojů a uvádí další jména a jejich názory.

Na rodinná dramata jsme machři je rozhovor (Veronika Bednářová) s dánskou filmovou hvězdou Ulrichem Thomsenem (skandinávské thrillery). Lidé mají rádi thrillery, protože mají při svých „trošku nudných životech“ rádi napětí, to, že sami policisté mají nějaký problém, je prý vlastně správně, a na otázku, zda je na Thomsenově herectví něco specificky dánského, říká, že žijí „v příšerném počasí“ (také byla země chudá atd.), zatímco Itálie je slunná. Hovoří o jednotlivých režisérech, zvl. o Thomasu Vinterbergovi, s nímž spolupráce odstartovala jeho kariéru. Také říká, že má rád svou zemi, taky nemá rád, když se spílá Evropě, za co za všechno může, pohlíží se na ni jen kriticky, přiznává i negativa jako alkohlismus mladistvých v Dánsku.

Pohádka z New Yorku je článek Jakuba Peřiny při příležitosti úmrtí Davida Johansena, jednoho z „vynálezců“ punku. Vysvětluje termín (původně kriminálník, pobuda). Dnes se New York proměnil, ona místa ze 70. let podlehla gentrifikaci, tenkrát „kluci z amerických zapadákovů“ zakládali v garážích kapely, i když neuměli pořádně hrát. Richard Hell, Dee Dee, Patti Smith, Johnny Thunders, pak The Seeds, 13th Floor Elevators, The Sonics, The Standels jako předchůdci, The Stooges a MC 5 jako vlastní revoluce, Rondie. Autor uvádí další kontexty, výpůjčky glamrocku z Británie, která pak zase převzala punk. New York Dolls. Autor článku vzpomíná také (nasával v té době jako malý kluk tu muziku) také Otise Reddinga a Arethu Franklin.

Výstava Franta v Jízdárně Pražského hradu, tedy českého Francouze Františka Mertla je „dovětkem“ výstavy Pařížská škola – École de Paris ve Valdštejnské jízdárně. Pěkná čtivá recenze Jiřího Peňáse, kontext života a dílo.

Offshore špionáž je přehled afér v poslední době (Jan Maršálek, Christo Grozev) a také nějaké muzikály (Karla Sofie Gascónová). V článku Arcuhitektonický hattrick Matěj Beránek píše o sportovních stadionech v centru měst, které přínášejí řadu obtíží, ale jsou „proti proudu“, jedná se zvl. o stadionu Tamella v Tampere. Zahradník Ondřej Fous píše o Jmelí a táže se, zda je to štěstí nebo prokletí? Protože je to samozřejmě „nákaza“. A Terezínský prach ve vesmíru je text Jiřího Peňáse s jeho obvyklým významovým obloukem. Je zajímavé, že historie spojila město s vlaky, i když tam žádné nádraží není. Peňás říká, že „židovská tragédie byla vlastně v tom, že Židé se chovali, jako by pokračoval svět před existencí táborů smrti, zatímco Němci již náleží nové éře, v historii lidstva zatím neznámé“. Řeč je také o Jakobu Edelsteinovi, o němž napsala „vynikající knihu“ Ruth Bondyová, izraelsko-česká spisovatelka. O něm je většina textu. Peňás sleduje celou historii „ghetta pro všechny“, začínající rokem 1941.