Echo24 / 2 / Týdeník Echo

Vzhledem k tomu, že jsem rozhovory v Echo Speciálu 2024/ 30 rozhovorů pojednal tak trochu napřeskáčku, tak zde ona jména ještě uvádím v pořadí, v jakém jsou v tomto sešitu:

Robert Fico, Walter Heyer, Svenja Flaßpöhlerová, Tomáš Jeřábek, Virginie Despenter, Jiří Strach, Jurijem Koch, Michal Bielický, Konrad P. Liessmann, Marek Galeotti, Robert Lischke, Václav Bělohradský, Michael Shellenberger, Andreas Reckwitz, Eva Adamczyková, Catherine Pakaluková, Heather Heyingová a Bret Weinstein, Andrea Sedláčková, Kathleen Stocková, Ivana Uhlířová, Eva Filipi, Jacques Baud, Markéta Kulhánková, Ivan Mládek, Jaroslav Lád, Pavel Kolář, David Černý, Jaroslav Rudiš, Abigail Favaleová

Týdeník Echo

Titulní článek tématu upoutávajícího na obálce ohni na ulici a stejnojmenným titulem Anarchie v Británii v čísle 33 z 15. srpna 2024 se snaží odpovědět na otázku, proč se právě v této zemi opakují v takové míře nepokoje, jedna z odpovědí je, že to je v povaze Angličanů, kteří jinak – ve srovnání s Francouzi, kteří se každou chvíli ocitají na ulici – problémy bouřlivě řeší v parlamentu, nicméně bylo tu v roce 1381 tzv selské povstání, kdy vzbouřenci vyplenili Tower a popravili londýnského biskupa, v roce 1698 se rozhořela bitva mezi toryi a whigy za Londýnem o křeslo ve Wesminsteru, v roce 1780 si Edmund Burke, zakladatel moderního konzervatismu, stěžuje na vlnu bouří označovanou jako Gordonovy nepokoje, střet evangelíků a katolíků. Hovoří se také o fotbalové tradici, v níž zůstává v paměti střet fanoušků Liverpoolu a Juventusu a po prolomení zídky to stálo životy 39 lidí, důsledkem čehož byl pětiletý zákaz anglických týmů zúčastnit se kontinentálních soutěží. Fotbaloví rowdies samozřejmě nezmizeli a Ondřej Šmigol komentuje dnešní nepokoje jako „jasný důsledek nezvládnuté asimilační a multikulturní politiky“ (otázkám problematiky multikulturality se ostatně věnují i další texty i v Echu), probírá proměnu charakteru různých míst v zemi, související se sílením sektářství a „nenávistí z Asie“, kdy například v Leicesteru, kdysi považovaném za vzor „multikulturního soužití“, vypukly násilnosti mezi muslimy a hinduisty (teď nevím, kde jsem nedávno četl o velkém nárůstu Indů v Anglii). A novinář rozebírá i politickou stránku celé té mely, a píše také o skandálu v Rotherhamu, kde muslimské gangy nutí dívky k prostituci. To vše je zpráva „o neuspokojivém stavu země“, uzavírá.

Ještě před tímto článkem je jako „foto Echa“ na jedné dvoustraně snímek z hudebního festivalu Krásný ztráty ve Všeticích, „u jehož začátku stálo i Echo“ a v jehož rámci se konal i Salon Echa s řadou položek, které jsou součástí tohoto čísla časopisu, od festivalu je také neodmyslitelné jméno Michala Prokopa, jenž spolu s dalšími, tj. hudebníky Davidem Havassem, Andy Čermákem, hudebním promotérem Davidem Gaydečkou pod taktovkou redaktora Týdeníku Echo Jakubem Peřinou debatují v textu Smrt hudby v digitálním věku. Účastníci vzpomínají na své zkušenosti s různými médii, hovoří o dnešních podmínkách života hudebníka i cestách, jak se jejich hudba dostává k posluchači – festivaly, sociální sítě, proměny „úspěchu“ dnes a proměny médií/nosičů, návrat obliby vinylových desek, „pozvolná smrt hudební kritiky“ atd. Michal Prokop se trochu děsí umělé inteligence, která vytvořila z ikonické písně Kolej Yesterday jakési dvě verze, já bych v tomto okamžiku polemizoval (teď nevím, kde jsem týž názor jako mám já, nedávno četl), neboť toto jsou neoriginální semletí/variace, které nedosahují kvality originálu, protože pracují s materiálem a pravidly, ale ono „něco“, tajemství, které může přinést autenticita, chybí (Čermák hovoří o emocích a jakési „magii“, podobně jsme se bavili s fotografem Jardou Jiřičkou o digitální fotografii, která je „rychlejší“, ale chybí jí valéry, samozřejmě pokud se bavíme o umělecké fotografii, jinak digitál je úžasným pracovním přínosem v mnoha ohledech, stejně jako třeba kdysi elektronické varhany, o jejichž zvuku byla před půl stoletím debata). Samozřejmě tady hraje úlohu (ne)kvalita poslechu, kterou připouštíme, když posloucháme komprimace, pouštíme si hudbu v autě atd.. Umělá inteligence samozřejmě napíše reklamní muziku atd. A – málem bych zapomněl, co jsem chtěl poznamenat jako pro mě nejdůležitější (v sestavě mně chyběl vnímavý a kritický posluchač „o sobě“), pro mě je fyzický nosič (podobně jako kniha ve srovnání s internetem) container, jak to kdysi nazvala jedna výtvarná výstava, totiž něco, co „napevno“ obsahuje záznam té hudby, ale i, v textu na obálce černé desky či ve sleevenote cédéčka, příslušné údaje, k nimž se mohu vrátit, když budu třeba něco hledat. A budu vědět přesně, o co se jedná – například budu hledat nějakou nahrávku nějaké Bachovy skladby, na internetu mně vyskočí desítky možností, ale já si poslechnu tu „vydanou“ z boxu kompletního kritického vydání Bachova díla, které mně nezmizí z jakýchkoli důvodu po čase v digitálním éteru.

Obálka upozorňuje na esej Václava Bělohradského Konec bipolárního světa. K mému překvapení a potěšení (ošíval jsem se, když svého času adoroval Václava Klause a pak, možná pochopil, že je něco špatně, se přikláněl k levici) čtu kompaktní, sevřený a základní momenty dnešního světa, tedy jeho problémů, postihující text, začínající vzpomínkami „na mládí“, tj. FF UK v šedesátých létech (je ještě o pár let starší, takže „stihl“ návštěvy Johna Steinbecka a Edwarda Albeeho, obrázek z filmu Kdo se bojí Virginie Woolfové z roku 1966 je k textu připojen, legendární bylo setkání s Allenem Ginsbergem coby králem majálesu v roce 1965), knihy jako Mocenská elita Wrighta Millse či Nová třída jugoslávského marxisty Milovana Djilase (vyšly ještě dříve, v padesátých letech), a s mezititulkem Posttraumatický syndrom se pouští do analýzy světa (předtím ještě zmiňuje neuralgické uzly dějin, když uvádí sérii pokusů o svobodný svět v druhé polovině 20. století – Guatemala, Budapešť, Kuba, Praha, Chile, Argentina, Afghánistán, Grenada, Panama) ve čtyřech epochálních dominantách, které rozebírá, a které jsou podle něj problematika nukleární moci (po válce, k otázce se vrátila v roce 1994 WOH, když se obrátila na Mezinárodní soud v Haagu – pečlivě čtu výsledek charakteristický pro dnešní svět, kdy jakékoli použití odsuzuje, zároveň říká, že rozhodování o těchto věcech vybočuje z jeho kompetence), ekonomický růst, jenž se v šedesátých letech stal dominantním cílem světové politiky (člověk samozřejmě akceptuje cíle odstranění chudoby, zároveň je jasné, že sebelepší výsledky věc neřeší, sám Bělohradský se, i v dalších souvislostech, vyjadřoval opakovaně proti „růstu růstu“, „růstománii“ vedoucí planetu do kolapsu, o tom najdeme v letošním Echu další texty, je tu zmínka o bibli růstu, Stadia ekonomického růstu Walta Rostowa), a po dalším mezititulku Vymknuta z kloubů hovoří o postindustrializaci průmyslových společnosti a jejích aspektech (změna ze společnosti nedostatku ve společnost hojnosti, důležitost lidského kapitálu, investice do výzkumu a vzdělání coby nejproduktivnější investice, „technostruktura“, tichá revoluce, „která přinesla posun od hodnot materiálních k hodnotám postmoderním – hledání smyslu místo materiálních výhod“, hegemonie střední třídy [právě tu usiluje vláda Petra Fialy dle jednoho jiného novinářského článku zlikvidovat, tzn. vlastně zničit jeden ze základních pilířů dnešní společnosti]), přičemž ke konci bipolarismu tato postindustrializace mutuje a dochází k řadě dalších jevů, které souhrnně označujeme za globalizaci.

Pro mě je nejzajímavější poslední čtvrtá část, ocituji tu základní formulaci celou: „Čtvrtou dominantou je pak vykloubení celku lidského jednání z liberálně-demokratického právního řádu v důsledku invaze hyperobjektů, jako je globální oteplování nebo tře skvrna z plastového odpoadu v Tichém oceánu třikrát větší než Francie. Jejich dopady na kvalitu života jednotlivců i celých národů nelze řešit v jeho rámci; z právního státu zbyla jen slupka vyprázdněných norem, nerešící žádný z klíčových problémů, které hyperobjekty vnášejí do společnosti: nemají žádnou časoprostorovou specifičnost, žádný soudce nemá k dispozici metriku a metodiku, která by skýtala možnost vyčíslit škody, najít viníky a odsoudit je legálně k jejich náhradě [vzpomínám na výrok Haagu v jednom z předchozích odstavců ohledně jaderných zbraní]. Mezi principy a normami prudce narůstá napětí, které vyvolává radikální občanský aktivismus.“ Bělohradský poukazuje na článek 11 Listiny základních práv a svobod, která je součástí Ústavy ČR, kde se říká, že výkon vlastnictví „nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem“, přičemž skutečnost vykazuje „závratný rozpor“ tohoto principu s fungováním západní ekonomiky.

Další zajímavou myšlenkou je „fetišizace struktur“ a vznik nové „posvátnosti“, s níž se Západ pasuje do pozice leadershipu, zatímco osvobozující potenciál proměny po roce 1989 nedokázal rozvinout mentální připravenost „na půdě připravené rozvojem humanitních věd“, který toto postavení legitimoval, a arogantně přehlíží ostatní části světa. Tento moment rozebírá a mně tanou na mysli články ze 30 rozhovorů, které jsem v předchozích komentářích opoznámkoval, které ukazují právě na onu nedotknutelnou posvátnost některých představ (např. v souvislosti s genderem, v tomto čísle Echa je v úvodu krátký ironický komentář k pražskému Průvodu hrdosti s názvem Průvod duhových bytostí, kde autor připomíná někdejší záři „rudé hvězdy komunismu“, fetišizaci komunistické strany připomíná i Bělohradský, nad zmíněným článkem o průvodu je obrázek dvou marionet, z nichž jedna přestřihla provázky, pomocí nichž ji manipulátor vede, a říká: „Jsem teď zcela suverénní loutkou.“, o pár stránek dál o této posvátnosti hovoří Eric Kaufmann), při jejichž „porušení“ padají univerzitní kariéry. Bělohradský dává děsivé příklady výroků politiků, dokládající tuto „fetišistické involuce Západu“ a cituje jednoho z klíčových myslitelů 20. století H. G. Gadamera, který hovoří o historické situovanosti hodnot a „privilegiu“, možná „břemenu“ moderního ducha, jehož reflexivnost jej vede k „perspektivě toho druhého“ (já jen dodávám, že to není „vynález“ moderního ducha, myšlenka je přítomná už u Platona, který ji rozvíjí v principu dialogu). Arogance Západu musí vést k hlubokému rozvratu (nejen, že padají civilizace a na jejich troskách se rodí nové, jak se domnívali M. Bárta s M. Kovářem v knize Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur, připomínám), mám obavu, že by to mohlo dopadnout jako v Planetě opic (poslední věta, když se dívají na trosky Sochy svobody, je tuším: „Tak přece jsme to dokázali.“), přestože jde o atraktivní módní sci-fi vlnu katastrofických filmů, také třeba básník Pavel Kolmačka v jednom čísle časopisu Host (prosinec 2023) říká: „Možná se náš svět má rozsypat.“

Z Výprav Jiřího Peňáse to jsou řady megalitických menhirů u Carnacu v Bretani (vějička pro čtenáře je Asterix a Obelix), u nichž je pozoruhodné, že na rozdíl třeba od anglických Stonehenge (Peňás zmiňuje i jiné země, také něco málo v Česku), tyto „alignements mégalithique“ tvoří řady. A součástí článku Pravěké kameny, které se směji, jsou dohady, jak tyto objekty mohly vzniknout, Peňásovy „výpravy“ zahrnují vždy také nějaké osobní emoce, v tomto případě dětskou touhu po dobrodružné cestě, která se mu po letech naplňuje. A také onen titul, který vnuká představu kamenů smějících se pod noční oblohou.

Poněkud zběžněji: Článeček v úvodu Nelíbila se vám olympiáda, udělejte si svou navazuje na diskusi o právě skončené Letní olympiádě v Paříži (v médiích se probíralo zahájení a charakter), zde poukaz k „extrémním výkonům extrémně vycvičených jedinců“ „na pokraji sebedestrukce“ jako přirozený lidský projev „k pudovosti, k archetypálním instinktům, k davovosti, ke kolektivnímu uspokojování libida“. Mně, ačkoli tyhle věci nesleduju (no, pár chvil jsem se díval, spíše „esteticky“), zaujala koncepce vnoření celé dramaturgie dovnitř města, blízkosti těch ikon civilizace. Zajímavá je myšlenka „asymetrického multikulturalismu“, s níž přichází v článku Místo kultury oběti chci kulturu odolnosti Eric Kaufmann. Muž zajímavého původu (část jeho předků je rakousko-uherského či českého původu odněkud z Prostějova, ze čtvrtiny Kostaričan a ze čtvrtiny Číňan) hovoří o dnešních tabu (zmíněných „posvátných“ věcech, jakými byl dříve třeba sex před manželstvím), tj. rasismu, sexismu a homofobii, transfobii, slabší „norma“ je body positivity (proti nadváze). V amerických médiích jsou prezentováni černoši ve větším počtu než by odpovídalo populaci, zatímco u Hispánců to tak není, Kaufmann říká, že „lidé jsou schopni namlouvat si neuvěřitelné věci“, ale nesmíte se postavit proti, dává příklad o nějakých zabitých dětech u církevní školy (opakovaný nesmysl), kvůli kterému v Kanadě bylo podpáleno přes sto kostelů. O asymetrickém multikulturalismu hovoří ve své knize Whiteshift, poprvé myšlenku vyjádřil v roce 1916 Randolph Bourne, jenž na rozdíl od předchozích názorů nechtěl, aby se příchozí menšiny asimilovaly, většině vytýkal, že je „nudná“ (to je oikofobie dle Rogera Scrutona, averze vůči vlastnímu domovu), a tedy „bílá elita by se měla zbavit své kultury a stát se kosmopolitní“ a menšiny by si ji měly zachovat, „jedna skupina by si měla ponechat svou etnicitu a druhá ji ztratit“, tomu říká asymetrický multikulturalismus. Zajímavé jsou postoje beatníků, Hemingwaye a Fitzgeralda, kteří pěstovali macho stylizaci (Norman Mailer si z feministek dělal legraci), je řeč o „kultuře rušení“ a dnes rozšířené ideologii „woke“ (jedním kliknutím narazíme na desítky textů i na našem internetu o výrazu starém pomalu sto let, „stay woke“, užívaném třeba zpěvákem Lead Bellym, kterého známe z dějin populární hudby – ještě před válkou o něm a černošských lidových písních psal Alan Lomax, a v posledním desetiletí s rozšířeným a pozměněným významem, označovaným jako woke revoluce). A Kaufmannova post-woke vize je představa nahrazení pocitu oběti odolností.

Tchaj-wan stojí mimo svět, říká spisovatelka Čang Ťüan-fen. Lukáš Novosad poukazuje na podobnosti této země s Českem (přežil dvě totality atd.), v médiích sledujeme vzrůstající napětí mezi Tchaj-wanem a Čínou, řeč je o Hongkongu, protesty zde zapůsobil na tchajwanskou společnost. Je to země s vysokou technologií, ale intelektuálové teprve usilují o zrušení trestu smrti. Není zde zakořeněn pojem lidských práv, ale mají kvalitní školství. Na druhou stranu tam jako v první zemi odsouhlasili stejnopohlavní manželství. Do Čech spisovatelka přijela v rámci Měsíce autorského čtení, tam tento formát neznají, spisovatelé dělají o svém díle přednášky.

Proměny lesa dnes by možná coby „ekologické“ téma bylo nudné, vysvětluju si volbu Václava Cílka „vystrčit“ do popředí motiv, zřejmý z názvu Houby, les a klima. Čteme všemožné o stromech, jejich skladbě na různých místech či v zemích atd. Pravda, v závěru textu se k houbám vrátí v možné provázanosti s lesem v tzv. mykolesnictví, kde jsou si obě složky vzájemně prospěšné.

Kriticky k novému filmu Jiřího Mádla Vlny se vyjadřuje recenze Uronit slzu nad dějinami. Možná Ondřeje Štindla popudila takřka bezvýhradná adorace třetího Mádlova filmu (i když i v nich je komentován „divácky líbivý, popový tvar“, který sebou nese „jistou zkratkovitost“, 15. 8. 2024, Martin Mažári, Totalfilm. Vytýká mu zjednodušení a jakousi snahu vzepnout se k hollywoodským výšinám, na druhé straně nedostatek koncentrace při intenzivním střihu, rozbíjejícím plnost smyslu („Hlavně jednoduše“) atd. Zatím jsem neviděl, takže se nemohu vyslovit. V každém případě to málo, co o tomhle pánovi vím, mě těší svou inteligencí.

Konec řízené spontánnosti, v Echu oblíbený formát „výpisků z deníků, časopisů a knih“, zmiňuje mnohé, zaznamenávám komentář k „Masaryčce“ na Florenci, stavbě z architektonického studia Zahy Hadidové, jejíž dílo mne již řadu let fascinuje. Tichý přepych z pera Matěje Beránka hovoří na příkladu hotelu La Darbia v Itálii o tzv. quit luxury, tichém luxusu, reakci na okázalou pompu a únavu z výstředností ve prospěch atmosféry v dokonalém souladu s místní kulturou a přírodním prostředí. Ovocná stěna, o níž píše zahradník Ondřej Fous, je srovnávána s vysazováním vinné révy, uvádí se nutná odbornost a péče při jejím zřízení a teplotní výhody zdi, která může právě zachránit úrodu při dvou třech dnech nešťastných mrazů.