Echo24 / 19 / Týdeník Echo

Týdeník Echo, číslo 10, 6. března 2025
Na obálce postavy dvou prezidentů otočených od sebe zády a se založenými rukama, podtitulem „Trump vs. Zelenskyj. Kdo udělal větší chybu?“ a titulem Výbuch v oválné pracovně. Události, která „v přímém přenosu“ šokovala v prvním okamžiku všechny, kdo ji zhlédli (eskalace rozhovoru obou prezidentů před podpisem připravené dohody, po útoku D. J. Vance proti ukrajinskému státníkovi), se věnuje několik článků, které stačily aktuální situaci redakčně zpracovat ještě před dalším vývojem (že se bude vyvíjet, upozorňuje jeden z nich) samozřejmě jako hlavní téma čísla.

Po několika úvodních krátkých článcích, vůči manažerům české automobilové firmy kritického Škrty ve Škodě Auto či další z děsivých událostí, které se už pravidelně neopakují každý týden, nýbrž každý den (vždy, když si pustím televizi, ptám se, co dneska?, i když žádná mimořádná událost s mrtvými nebo aspoň ohrožením není, říkám si, něco někdo přehlédl?), tentokrát v Mannheimu (zde stačí jako název jméno západoněmeckého města), kde najel do davu v pondělí automobil a na místě zanechal dva mrtvé, či článek Když nejdou auta, půjdou tanky? vlastně už reagující na řečenou událost komentářem k evropské „koalici ochotných“, tedy jejich schůzce v Londýně, a událostech v Rumunsku s názvem Trumpescu, vysvětleným slovy „Je to ukázkový zásah do férové volební soutěže a turboverze všeho, co v Americe establishment dělal Donaldu Trumpovi, přicházejí dva články, první Roztržkou k dohodě? (Ondřej Šmigol), druhý Kruté pravdy pro Ukrajinu (Martin Weiss).

V prvním jeho podtitul „Hádka v Bílém domě byla ohavná, mír na Ukrajině ale ještě není ztracen“ potvrzují události následujících dní, tedy další reakce obou prezidentů (Zelenského, že si pomoci Spojených států váží, Trampova odpověď novináři na jeho dotaz, jak to myslel s tím „diktátorem“ už v předchozích dnech – „To že jsem řekl?“), článek rozebírá podrobně všechny relevantní předchozí události, původní nehoráznou verzi USA o nerostném bohatství Ukrajiny, z níž měla polovina připadnout Státům, stejně jako padesát procent zisků z těžby, varování amerického velvyslance na Ukrajině Keitha Kelloga, aby k Trumpovi nejezdil, že je to předčasné atd., jednotlivé kroky, schůzky a jednání na různých místech po celém světě. Já jsem si, když jsem článek četl, říkal, jak se komentátoři v České televizi ještě před pár měsíci rozčilovali, jak si vůbec někdo může dovolit hovořit „o míru“ a vnímali tato slova jako takřka ruskou propagandu – a ejhle, pragmatičtější pohled, nezastřený ideologickými závoji, už není zaplaťpánbu alespoň dehonestován jako dříve.

Z komentáře k samotné opravdu pošetilé události vybírám: „Větší díl selhání leží na Američanech. Sebevědomá světová velmoc nezruší podpis dohody a nezmění celou svou politiku kvůli teatrální hádce.“ Nebudu rozebírat další kontext, v němž dominuje názor, že Trumpa vlastně Ukrajina nezajímá, tedy nepatří k jeho prioritám, a perspektivy, k nimž patří „naděje na zlepšení vztahů“ (zajímavá je i zmínka o státnické úrovni Henryho Kissingera, k jehož velikosti může Trump jen shlížet. V tomto kontextu bych ještě rád zmínil článek v souběžně vydaném časopise Hrot právě o typech vůdců z pohledu skotského historika Thomase Carlylea, text inspirovaný skutečností, že ve třech největších zemích světa (USA, Čína, Indie) stojí neočekávaně oproti ještě nedávné minulosti v jejich řízení lidé, kteří disponují nebývalou mocí, jakou měli dříve králové (budu se článku věnovat na příslušném místě).

V druhém článku se rozebírají „chyby Zelenského“, tj. je podrobněji analyzován průběh samotné schůzky, zajímavé jsou především důvody Trumpovy averze proti ukrajinskému prezidentovi.

V souvislosti s aktuálním politickým a ekonomickým rozvržením světa komentuje Maciej Ruczaj právě kontext dalších velmocí v článku Čína nám do našich hodnot mluvit nebude. Zdůrazněna je pragmatičnost Číňanů v jednání s ostatními státy (vlastně paradoxní, když si uvědomíme, jak se hovoří o této zemi právě s akcentem na její totalitní ideologii a režim). A ekonomickou stránkou dneška, tedy environmentálním kontextu, Green Dealu etc. se zabývá rozhovor Daniel Kaisera s Mattem Riddleyem, známého redaktora časopisu The Economist a komentátora a autora mnoha knih, z nichž některé byly přeloženy do češtiny (Genom, Původ ctnosti, Největší show pod sluncem, Evoluce všeho, Racionální optimisté) „o ideologii bezuhlíkové společnosti a o tom, proč se v Británii ujala stejně jako v Německu“, kde popisuje rozdílný přístup obou zemí (zavřené nebo ještě nezavřené uhelné elektrárny, využití uhlí i v jiné funkci než je zdroj energie, atomové elektrárny atd.). Klimatické modely pak Riddley považuje za „selhání vědy“. V každém případě jsou všechny tyto argumenty o nenaplněných predikcích klimatické katastrofy sice zajímavé, na druhé straně se domnívám, že se nacházíme na druhé straně vlny, kdy zdůvodňujeme průšvih Green Dealu a nutnost jeho korekce, zatímco se svět měl těmito problémy zabývat včas, v době trochu většího klidu, když celý ten balík témat známe v podstatě od šedesátých let minulého století (nepočítám dystopie už od H. G. Wellse a K. Čapka), zatímco jsme usínali na vavřínech a domnívali se, že „peníze jsou až na prvním místě“. Domnívám se, že ty hrozby tady reálně jsou, ať už to je zatopené náměstí sv. Marka v Benátkách či radikální úbytek ledovců. Nebo zmrzlé ovoce po předčasně prudkém jaru, jak ho vidíme ostatně právě z okna na naší zahradě.

U kormidla Babiš je analýza politických výhledů předsedy ANO v letošním roce voleb, píše Bohumil Pečinka. A není to jen červená čepice s nápisem Silné Česko, inspirovaná tou Trumpovou. Mimochodem dodávám, že podle jednoho dnešního (včerejšího) článku (8. 3. 2025) jsou volební preference ANO pro Poslaneckou sněmovnu takřka 37 procent a potenciálem 46 procent, zatímco součet SPOLU (20 procent) a STAN (přes deset) je v preferencích něco přes 30 procent. Samozřejmě, to je jen výhled. Článek hodnotí také „tápání“ vlády (podtitul „Umrtvené SPOLU“), jakkoli se pan Fiala v posledních dnech a týdnech, samozřejmě pozdě pokouší vlichotit národu (jakkoli všichni tvrdí, že není populista, ale zodpovědný politik) různými akcemi – ale nebudu tady ztrácet čas, abych to tady rozebíral.

Hele, kámo, to si nedovedeš představit, co bude potom je debata Salonu Echa s účastí Dity Malečkové, odbornice na AI, Pavla Čejky, redaktora časopisu Smrtelník (tak to jsem netušil, že něco takového existuje), Ivana Adamovi če, literárního historika a znalce sci-fi, Petra Stančíka, spisovatele (taky mezi realitou a fikcí), pod vedením Jiřího Peňáse. Debata se otvírá Elonem Muskem a dalšími boháči, kteří hovoří o překonání smrtelnosti na základě dnešních možností, a také Nerudovým fejetonem Pokrok z roku 1868, kde před podobnými možnostmi varuje. Dále pak o starém Egyptě a jiných kulturách, pracujících s mumifikacemi a odlišném dnešním pohledu, který nehovoří o „nadčlověku“, ale „postčlověku“.

A pokračuje různými možnostmi, souvisejícími s teoriemi transhumanismu či longevity, možnostmi přenést vědomí z těla do nějaké kybernetické jednotky či naopak tělo dále udržovat pomocí enzymu telomerázy, kombinací několika postupů, které by neznamenaly tuto výlučnou možnost jen pro jedince, ale s širším dosahem, tedy prodlužování života, přičemž ovšem dlouhověkost není nesmrtelnost a zajímavý je požadavek delšího života ve zdraví, tedy „dlouhozdravost“. Připomínají se i další příklady, jako je film s Seanem Connerym Zardoz, Čapkova hra Věc Makropulos, Gilgameš, řeč je také o důsledcích podobné změny pro lidskou civilizaci. Je tu nová podoba umělé inteligence, AGI. Padne jméno blogera Curtise Yarvina, jímž se inspiruje Musk, výraz „temné osvícenství“ označuje kritiku neschopné demokracie, která má být nahrazena technokracií, což patří k americké realitě. Pak je tu román Nuromancera Williama Gibsona, který u vývoje nevidí nebezpečí ovládání lidí nějakým technologickým monstrem. A ovšem, to jsou jen určité linky určité debaty.

Chytit pár otroků k obětování se věnuje jiné stránce naší civilizace, totiž „složité historii obchodu s lidmi“ (článek Ondřeje Šmigola). Řeč je o údajně „nesmyvatelném“ zapojení Britů do otrokářství, přestože na rozdíl od Ameriky tu nebyla segregace, úvodním motivem je svržení pomníku Edwarda Colstona v Bristolu do řeky v roce 2020. Zástupce karibských států nechtěli jen omluvu, ale odškodnění. Prosperita Británie je postavena na obchodu s otroky, prostřednictvím níž nastartovala průmyslovou revoluci, zatímco africké a karibské země byly vydrancována a propadly se do chudoby, To jsou argumenty z knihy trinidadského historika Erica Williamse Kapitalismus a otroctví (1944), dále se líčí příběh (nebudu reprodukovat podrobnosti) zhruba dvanácti miliónů lidí transportovaných z Afriky), který ukončila až v roce 1888 jako poslední na americkém kontinentu Brazílie. A ovšem, s historií vymýcení otroctví také souvisí vznik anglického kolonialismu, rovněž poháněný nejen altruismem, ale – opět chamtivostí.

Jak (ne)jít příkladem je komentář Markéty Malé ke skutečnosti, že „Evropa bude mít čistý, ale slabý průmysl“. Ukazuje, jak se Evropa sveřepě drží dekarbonizačních cílů, představy o energetice v budoucnosti atd. Podnikatel Daniel Křetínský v rozhovoru pro Die Welt hovoří o tom, že změny klimatu je třeba řešit, nicméně nesouhlasí s postupy a metodami, které uplatňujeme, „vyslovil se pro pragmatičtější a racionálnější přístup“. Proti sobě stojí plán na masivní zbrojení a zmíněná témata.

Happy end na Oscarech hovoří o definitivních výsledcích klání, o němž byly články již v předchozích číslech Echa. Ondřej Štindl kromě vyhlášených výsledků hovoří také o dokladech toho, že „cena ztrácí relevanci“ a rozebírá jednotlivé filmy. Obrázek D. Brodyho za hlavní roli v Brutalistovi, především však úvodní fotka představitelky hlavní role Ani Mikheevy, pětadvacetileté Mikey Madisonové (hrála v Tenkrát v Hollywoodu a Vřískot ve filmu Anora, vyhlášeného jako nejlepší film. Další poznámky k Oscarovi, jako že Emílii Pérez potopily skandály atd.

Trnky nazývá zahradník Ondřej Fous „valašské olivy“, vlastně jsem celý život pořádně nevěděl, co to je za druh ovoce, jen jsem slyšel o jejich trpkosti. Autor je ovšem jako ostatně vždy i romantický: „[řady černých stromů]  Rozbíhají se po pastvinách zdánlivě nepravidelně po pastvinách zdánlivě nepravidelně po jednotlivých lánech vlastníků a každý ví, který strom komu patří. Můžete v nich hledat snad i jakýsi kód, podpis tohoto kraje. Tichov vypadá shora skoro jako pták s roztaženými křídly.“

Velké mostecké stěhování s podtitulem „Kostel, který se dal před padesáti léty do pohybu“ je další díl putování Jiřího Peňáse, nyní po České republice. Byli jsme před několika léty na tom místě, kam byla stavba přemístěna, v kryptě jsme shlédli film, jak toto přemístění technicky unikátně probíhalo, což tenkrát komentovala i televize, a byl to zajímavý pocit, jednak vědomí tohoto přesunu na „prázdné“, jakkoli pak parkem pojednané místo, to vědomí vytržení z původního kontextu bylo pro mě silné jako jistý druh sci-fi, tj. proměny reality, jakoby Matrix, zvláště pak když jsme z jiného místa shlíželi na samotné město, tedy také poznamenané tím lidským zásahem, stejně jako pak jezera v okolí, které také „přikryly“ tu vrstvu lidské aktivity, která předcházela. Neumím to popsat, aspoň řeknu, že mně připadá výstižné slovo „vykořenění“, něco, co jsem zažíval při četbě textů existenciální filozofie. Samozřejmě Jiří Peňás si všímá konkrétních souvislostí, například toho, že v tom městě žádný „most“ vlastně nebyl a nebyla tam ani pořádná řeka, Bílina byl jen jakýsi větší potok.

Peňás líčí osudy krajiny i toho někdejšího krásného města a události přesunu onoho kostela Nanebevzetí Panny Marie před padesáti lety, v září 1975. A hodnotí dvojsečnost na jedné straně toho neuvěřitelného technického výkonu a na druhé zpupnost režimu, který zničil starobylé město. Na fotografii je za kostelem silueta kopce a hradu Hněvín, o němž je v textu také zmínka, lokalita, označovaná na internetu jako „perla Mostu a celého Mostecka“, byla také tématem jednoho z pozoruhodných výletů v tomto kraji. A za mou pozornost určitě pak stojí i autorova zmínka o „dvojčeti“ kostela v Annabergu (kousek přes hranice), kde jsem sám žel nikdy nebyl (jezdili tam moji přátelé na jakousi sportovní družbu, už nevím, zda to byl volejbal nebo jiná míčová hra). Mají také téhož stavitele, žáka Benedikta Rejta, a Peňás hovoří ještě o dalším kostele, totiž sv. Martinu v Ambergu v Horní Falci. A popisuje i návštěvu toho nově zbudovaného sídla ze sídlišť.