Echo24 / 18 / Týdeník Echo

Týdeník Echo, číslo 9, 27. února 2025
Kdo si pamatuje Německo před znovusjednocením, bude mu nápadná mapa země po únorových volbách a dvojznačnost titulu Německá zeď, 1. fenomén rozdělení Německa jako výsledek druhé světové války, kdy byly sloučeny tři západní okupační zóny a jedna východní, sovětská, a vznikly dva státy, NDR a NSR (resp. tři, počítáme-li West Berlin jako jeden útvar, viz pak památník Luftbrücke atd.], 2. současná zeď mezi oběma někdejšími částmi, kde v bývalém Západním Německu až malý okrsek dominuje koalice CDU-CSU a ve Východním obávaná AfD, Alternative für Deutschland (vzpomeňme na Angelu Merkelovou, jak hovořila o brzkém sjednocení jako cíli a realitě po pětatřiceti letech, ostatně toto je také výsledek její nešťastné migrační politiky). Podtitulek na obálce s mapou: Radikální změnu volit jen východ. Německu hrozí slabá vláda.

Editorial Monstra z Hamásu ukazuje, že dnes není jediné kontroverzní téma, když hovoří na prvních řádcích o Trumpově „rétorické ofenzívě“ proti ukrajinskému prezidentovi, a tělech rodiny Bibasových, mezi nimi devítiměsíčního dítěte a čtyřletého chlapce, jejichž mrtvoly byly vráceny za „nechutné oslavné ceremonii“ za křiku a jásotu muslimského obyvatelstva v ulicích Gazy, což odsoudil i vůdce Saudské Arábie Abdul (atd.). A Ondřej Šmigol popisuje úděsné pokračování celé kauzy…

Čtenářské komentáře článků v minulém čísle ukazují, že čtenáři mají také různé názory. Hodně dotčený se zdá Ladislav Doleček, jenž hovoří o lásce k bližnímu, kterou si levicoví pokrokáři „drze přibalují“ spolu s lidskými právy či ochranou přírody a s nadšením rozdávají těm, kteří štědrost neocení. Ano, je to složité, ono téma „posvátnosti“, které porušíme-li, budeme ostrakizováni nálepkou rozvracečů či přátel Putina, a já oba ty protichůdné názory vnímám, také ale nerealističnost určitých postojů, k nimž patřil na jedné straně étos podpory napadené země, zároveň ale „zákazu“ hovořit o míru, u čehož najednou, jako lusknutím prstu, došlo ke zvratu.

Kratičká zmínka o Marku Ordo Váchovi, přičemž se vzhledem ke zdravotnímu stavu papeže věc příliš nerozviřuje, nicméně názor na nynějšího pana arcibiskupa mně nikdo nevyvrátí. Komentář (mírně odsuzující) k A2, kde je řeč o Virginii Despentes (také o ní v Echu byl článek). Další krátký komentář o tom, že „AfD je v českých médiích naproso tendenčně popisována jako strana »populistická, až krajně pravicová«, ale dal si někdo z redaktorů tu práci zajet si do východního Německa a fakt se lidí ptát, co je štve?“.

Kancléř smutné postavy. Němci chtějí změnu. Ale bojí se těch, kdo ji reprezentují, článek na nejaktuálnější téma týdne (D. Kaiser). Předseda CDU, 69letý Friedrich Merz, je novým kancléřem, novinář rozebírá „povahu jeho vítězství“ (tj. stranický kontext), cílem bylo porazit „rekordně neoblíbenou“ vládu tzv. Semaforu (rudo-zelenou), limitem bylo vyhlášení nespolupracovat s AfD. Výsledek, Německo má „konzervativní, nebo aspoň nelevicovou, antiwoke většinu“. Merzovými partnery nebudou Zelení, jeho někdejší „srdeční volba“, ale sociální demokraté. Tři hlavní oblasti pro Německo: „energetická a klimatická politika, hospodářská a daňová politika, emigrace a azyl“. AfD – jediná alternativa, totiž „okamžitý konec dotací pro OZE“. Opatrný návrat k jaderné energetice, žel se nemění obsese emisními povolenkami. Arnold Vaatz (CDU) hodnotí kladně Merzovu inteligenci i to, že na rozdíl od Merkelové, platí osobní dohoda. A následují další úvahy o budoucnosti.

Rozdělit a vytěžit. Co skutečně zajímá Trumpa v rusko-ukrajinském konfliktu. Říká Markéta Malá, já jsem si to formuloval jen jinými slovy, totiž že slovy „Amerika First“ a celou tou další maškarádou, která ale není jen divadlem, nýbrž realitou (i ve smyslu šťouchance k probuzení pro Evropu), Trump prostě oddělil „kapitalismus“ od „lidství“ (ať to nazveme, jak chceme, „veřejný zájem“ či „lidská práva“, „etika“, „soucit“ či jinak, ostatně v samotné definici „kapitalismu“ jako nastavení ne ekonomiky, ale přístupu k naší existenci, „bez přívlastků“, tj. „bez ohledů“, včetně vztahu k přírodě, jiným kulturám atd.) v té brutální, možná efektivní (dodrží, co slíbil, tedy dosažení „míru na Ukrajině“?) podobě.

A celý článek, začínající slovy „Americký prezident Donald Trump nebude dělat nic jen z dobré vůle a zadarmo,“ bychom už vlastně nemuseli dále číst, ostatně další vývoj to zatím všechno potvrzuje. Je to „obchodní příležitost kvůli zásobám lithia, titanu nebo třeba grafitu“. A Malá při té příležitosti kritizuje naši přihlouplou byrokracii, v tomto případě se týkající břidlicového plynu, tedy zákazu jeho těžby.

Tápání vládní koalice zpracoval Bohumil Pečinka. Dominantním motivem je odchod Markéty Pekarové-Adamové z politiky (v podtitulu i na fotografii, kde se říká, že ve sněmovních volbách dá k dispozici funkci předsedkyně TOP09; jestli mohu odskočit do současnosti, kdy zpožděně píšu komentář, v reklamní kampani ANO je označena vedle „nejhoršího premiéra Fialy na světě“ i ona, těch trapasů bylo opravdu dost), jedním z mezititulků zní „Na sestupné spirále“. Nejdříve ale Pečínka výstižně rozebírá historické pozadí, tedy situaci začátku 90. let (euroskepticismus ODS a pravice „pro lepší lidi“ ODA, pak Unie svobody a nakonec, „pro lilberálnější voliče“ TOP09, původně projekt Karla Schwarzenberga a Miroslava Kalouska, načež skončila jako její předchůdci (16 procent společně se STAN, pak 12, nakonec pět).“Dynamika vývoje strany je ale jasná: nejdříve pokus stát se hlavní silo pravice, následně tápání a výměny předsedů, nakonec úloha doplňkové strany v rámci Spolu.“

Pekarová odchází po šesti letech jako Schwarzenberg, ještě na posledním sněmu „vyšachovala“ dvojici Pospíšil–Kalousek, ten proti ní „rozjel kontinuální kampaň a nakonec z ní s prásknutím dveří vystoupil“, Pospíšil se orientoval na Prahu. Nyní Pekarová nemá nástupce, Pečínka lící situaci. „Strany SPOLU i vládní koalice jsou v neopodstatněné defenzivě a nejsou schopny vytýčit novou linii.“ No, nesouhlasil bych s tím slovem „neopodstatněné“, vzhledem k jejich výkonům, ale budiž, Pečinkův názor znám, samotná analýza není zkreslená. Po postižení Fialova konceptu „dohodli jsme se, že se dohodneme“ nyní vidí, že – i po odvaze podpořit Ukrajinu, jakou neměli někteří západní politici – nyní dochází ke „ztrátě kompasu“. Nu a jak bude reagovat na Trumpovy deregulační plány, s nimiž souznít nemůže?

Něčím to připomíná dávná padesátá léta, říká v dlouhém rozhovoru „spisovatel, esejista, konzervativec, Brňan“ Pavel Švanda. Jedna z postav moravského katolického disentu, pestré literární dílo, oblíbený pedagog na uměleckých školách, „postoj střídmého racionalisty a vlídného skeptika“, říká J. Peňás v úvodu, hovoří o tom, že mají v Brně dvě Zemanovy kavárny, také o brněnské němčině, lišící se od té pražské. Pavel Švanda se do Brna přestěhoval ze Znojma, o metamorfózách J. Šabaty (předseda strany, kotrmelce až po kriminál s celou rodinou), Charta, Petr Fiala a Proglas, jeho chvála za doby jeho působení na univerzitě, postavili nový kampus, brněnští konzervativci souzněli i s Klausem, u něhož nicméně nebyl příznivcem jeho nacionalistického „ohrazování se“ (sám se domníval, že „národní myšlenka může fungovat jen velmi omezeně“). Na otázku, jak vidí aktuální situaci, odpovídá Švanda, že postrádá vztah k historii, který může u běžného člověka být pochopitelný, u intelektuála, třeba u svých studentů na JAMU, kde vidí chybějící orientaci v základních směrech (vzpomeňme si na tu komickou scénku Kaisera a Lábuse v televizi, „já kráva…“). Důležitá je kontinuita stát – církev – kultura, také kultura poněkud rezignovala na určité ideje či impulsy, poněkud se prý drží výtvarné umění. Peňás říká, že bychom nemuseli lpět na datech, ale jsou tu dějiny útlaku, menšin, žen atd., na to Švanda odpovídá, že to připomíná dávná padesátá léta, ona ideologičnost, zatímco tenkrát na Západě byla ve filmu či literatuře patrná „realita“, ta je tam ale dnes také „fuč“. Zařazení k Šestatřicátníkům, přátelení s Jiřím Kuběnou (Paukertem), Josefem Topolem, Václavem Havlem, silný moravský element, Viola Fischerová. Důležitost Brna v devadesátých letech v kultuře. (Můj velký souhlas.)

Ženy se prý škrtnou, nazvala Trumpův přístup, škrtající ideologické konstrukty,Tereza Matějčková. Esej začíná komentářem ke knize Když se z Harryho stala Sally Ryana T. Andersona, v únoru roku 2021 stažené z Amazonu, 2025 znovu vrácené do prodeje. Za vlády Bidena byl kritický pohled autora na péči o trans lidi shledán za nenávistný, nyní to neplatí. Příklady, kdy třeba evoluční bioložka Carole Hoovenová musela pro své názory opustit své pracoviště, jejímu manželovi Alexi Byrnemu byla pozastavena publikace, kniha o fyzickém vztahu pohlaví a genderu (přitom vědomě vynechal třaskavé otázky, vězení či sport). A v době nárůstu trans dětí přichází Trump a vydává sérii exekutivních příkazů, které budí paniku spíš než kritiku. Nu a T. M. to rozebírá. Autorku vyděsil mj. seznam „zakázaných slov“,  může jít i o zásahy do vědy, ale také různé absurdity a chaos. A zmíněný sport – alžírská boxerka Imán Chalífová, trans žena, která nicméně nejspíš patří mezi intersexuální osoby, tj. narodila se s variací sexuálních znaků.

Válka, ve které se obě strany navzájem podcenily je debata Salonu Echo s účastí Michaela Žantovského, Ondřeje Souupa, Jiřího Šedivého, Jiřího Weigla, Jiřího Justa, moderuje Ondřej Štindl. Proměny představ o průběhu války, nyní tři roky, už nyní (před událostí v Oválné pracovně) eskaloval spor mezi Trumpem a Zelenským. Jsou tu různé názory (názor Weigla na Trumpův výrok, že ukrajinský prezident „neměl válku začínat“, mě vyloženě irituje, Žantovský mu během diskuse několikrát správně odpovídá; ovšem, že třetina Ukrajiny jsou etničtí Rusové atd. a že ty dějiny nejsou přímočaré), při nepředvídatelnosti Ruska se neví, jak se mohou či nenaplní aktuální výhledy. Zde není možné komentovat všechny aspekty, nicméně téma je probráno opravdu poctivě v řadě relevantních aspektů.

Na debatu navazuje článek Ondřeje Šmigola Tři roky hrůzy, rozebírají se podobné souvislosti.

Eutanazie a přerušené těhotenství je téma, které se vleče evropskou kulturou s větší či menší intenzitou hodně dlouho, původním pojmem z antického Řecka eskalovalo za doby nacismu a nyní v posledních desetiletích různým přístupem nejen v evropských zemích (podle právního řádu u nás je to stále vražda). Petr Piťha téma rozebírá v určitých názorových posunech, než v jakých se o eutanazii hovoří (např. jako o skončení utrpení při nesnesitelných bolestech apod.), když u pojmu eutanazie zmiňuje, že v původním významu se nehovoří o „ukončení“ života, na které nemá člověk, který život nestvořil, právo. Na to navazuje také kritika z pohledu věřícího na dnešní hedonistický pohled na život, který vnímáme v souvislosti s dnešní konzumní společností pouze jako „snůšku příjemností“, z podobného úhlu pohledu se dívá i na „přerušení těhotenství“, které není „přerušením“, protože v něm nelze pokračovat, ale jako ukončení života, „potrat z pohodlnosti“ pak označuje za vraždu. To, že Piťha ukazuje na nebezpečí spojená s oběma tématy, je asi relevantní v celé diskusi a viděl bych to jako protiváhu ve společenské diskusi. Zajímavým momentem tu ještě je „pokrok v lékařské vědě“, který radikálně posouvá ony parametry života a nežití (viz také diskusi v Salonu Echa o „nesmrtelnosti“ v jiném čísle).

Spíš zimnice než letnice je poměrně zevrubná (možná až zbytečně) recenze románu Miroslava Hlauča Letnice, přijímaného velice pozitivně odbornou kritikou (M. Liška na iLiteratuře), z pera Jiřího Peňáse, který nenechá na knize nit suchou, shrnu-li (bylo by zajímavé i citovat) nefunkčnosti jednotlivých uměleckých složek (aspoň jedna citace: „všechno ustrne v bezradnosti a bezkrevné jalovosti“). Jak čtu ten rádoby sci-fi obsah, jedoucí na vlně nejrůznějších alternativních směrů, k nimž počítám pseudohistorické příběhy V. Vondrušky či Petra Stančíka či ještě větší hrůzy, na nichž si vybudoval dobrou živnost na záhadologii a paranormálních jevech – teď si nevybavím toho pána, co ho mám na mysli –  , už vím, Arnošt Vašíček, tak budu s Peňásem nejspíš souhlasit. Pod „magickým realismem“ si představuju přece jen trochu něco jiného. Přestože někteří čtenáři (databázeknih.cz) jsou nadšeni. A ovšemže jsem i já porušil pravidlo, že hovořím o něčem, co jsem nečetl.

Lidský hnus je recenze filmu švédského režiséra Magnuse von Horna Dívka s jehlicí z pera Jakuba Peřiny, ten hovoří také o filmu Sám proti všem Gaspara Noého. Brutálně pomatený je komentář Matěje Beránka tentokrát nikoli k architektuře samotné, ale její interpretaci ve filmu Brutalista. Další z recenzí v Echu, která film s velkými ambicemi na Oscara (nakonec získal ocenění herec v hlavní roli S. Brody, kterého známe už z filmu Pianista) posuzuje nikoli z pohledu filmové řeči, ale (ne)hodnověrnosti historických faktů, zkreslujících historii oboru. Kritický pohled dokládá třeba mezititulek „Fakta netřeba“.

Perry je článek Ondřeje Fouse o nápoji, který se vyrábí z hrušek, oblíbený v Anglii a Francii, ale i u nás na Moravě či v rakouském Mostviertelu.

A Jiří Peňás se tentokrát vydal ještě jednou do Litvínova, a konečně se rozepsal o spisovateli a „brilantním esejistovi“ Josefu Jedličkovi (kniha České typy), jehož v předchozích dílech odbyl, jak ostatně sám přiznává, pár řádky.