Echo24 / 17 / Týdeník Echo

Týdeník Echo, číslo 8, 20. února 2025
S názvem Nový světový řád a podtitulem Trump a Putin se dohadují o Ukrajině. Slabá Evropa v slzách, doloženým obrázkem amerického a ruského státníka sklánějících se v podřepu nad mapou, přičemž Trump v ruce drží vlaječku Ukrajiny. Vlastně už v celé řadě čísel je dominantním tématem Donald Trump v souvislostech Ukrajiny, Ruska či Evropy.

Nevím, zda se mně podaří správně přepsat křestní jméno syna Elona Muska (neřku-li je vyslovit), X Æ A-12. No výborně, jakpak tomu pětiletému chlapci, jinak uváděného jako „Malý X“, kterého nejbohatší muž světa bere na nejrůznější jednání, včetně toho americkým prezidentem, asi budou říkat spolužáci či jeho dívka, mně to tak trochu připadá jako jméno pro androida, humanoidního robota z nějakého sci-fi filmu. No možná, když tihle lidé mimo běžné parametry uvažují o „nesmrtelnosti“, jak čtu v jiném článku v Echu, přizpůsobují v duchu transhumanismu jména i svých nejbližších bytostí. Autor poznámky říká, že něco trochu jiného je označení auta jménem dívky (Mercedes, tj. Mercédès Jellinek).

Evropané zaskočeni realitou je článek Martina Weisse, na obrázku u názvu stíhačka F-16, s jejímiž osudy u nás tato realita souvisí, pokud Donald Trump „vypne“ spolupráci s Evropou, vystoupí z NATO aj. Autor probírá celou řadu z komplexu souvisejících otázek a možností připadajících v úvahu, přičemž podivení nad těmito kroky označuje za oprávněné jen do okamžiku, kdy si na druhé straně připustíme, že naše ušklíbání nad Spojenými státy, které považujeme už tradičně za samozřejmé („Kovbojové. Náboženští fanatici. Burani oddaní nezřízenému konzumu. Kdy už zakážou střelné zbraně a trest smrti a přestanou zakazovat potraty?“). A řeč je o bezpečnostních zárukách pro Ukrajinu, nepřizvání Evropy k jednání o nich, účasti či neúčasti evropských vojáků zde atd. A následuje výčet momentů, které naznačují rozklížení Evropy a hrozba rozpadu společenství, jak před uvedenými konkrétními příklady uvádí formulace: „Tenhle strategický karambol měla překlenout Evropská unie. Jenže tak podnikala umanuté kroky k větší a větší integraci tak dlouho, až se může rozpadnout.“ A ovšem, může si čtenář Echa říci, je to jedna z fází, v dalších číslech budeme sledovat další posuny.

Jiří Peňás tak trochu navazuje, když píše Slzy evropského mandarína s podtitulem Pláč v Mnichově, smích ve Villachu. Evropa, jaká je. Rozebírá (s kritickou ironií) proběhnuvší Mnichovskou bezpečnostní konferenci, Christoph Heusgen, organizační předseda konference, dobře placený představitel sebepotvrzující se „teologie“ odtržené nicméně od reality, je označen autorem za onoho mandarína, který se v Mnichově rozplakal po závěrech Amerčana, který účastníkům řekl, že Evropa stojí na hliněných nohou. Smál se ve stejnou chvíli muslimský migrant, který právě zabil ve jménu Alláha jednoho nevěřícího (cituji skoro doslovně).

A dalším článkem je Dlouhá (a chaotická) cesta k míru Ondřeje Šmigola, u jehož článku zahlédneme amerického viceprezidenta J. D. Vance na cestě po červeném koberci, nejspíš v tom Mnichově, kde hovořil o „ústupu od svobody slova v Evropě“. Ano, můžeme být šokováni tou drzostí, nicméně nejspíš (jak ostatně ukazuje vývoj po měsíci, který nejspíš opoznámkuju), Evropa se bude muset „probudit“ a reagovat na aktuální stav. V každém případě tu zaznamenáváme absenci Ukrajiny, vedle Vance pak P. Hegsetha, tlaku na Evropu, aby „převzala větší kus zodpovědnosti“.

Daniel Kaiser rozmlouvá „o předvolebním Německu s ekonomem Thilem Sarrazinem“ v rozhovoru s názvem Ještě horší, než jsem předpovídal, potvrzujícím Sarrazinův kritický pohled na sousední zemi, jejíž politiku (já s povzdechem od doby Angely Merkelové) sledujeme. Jejím „To zvládneme“ začíná komentář, Sarrazin o tom průšvihu napsal knihu Deutschland schafft sich ab, česky pod názvem Německo páchá sebevraždu, která se v žánru politické literatury s 1,5 miliony prodaných výtisků stala nejprodávanějším titulem od Hitlerova Mein Kampfu. Merkelové se podařilo ho připravit, nejspíš za jeho výrok, že si přeje, aby jeho vnuky nebudil zpěv muezzinů, o jeho místu v bance, manželka přišla o místo učitelky na základní škole, vlastní strana (sociální demokrati) jej na třetí pokus vyloučili ze svých řad.

Dnes, v době rozhovoru pro Echo, je autorovi osmdesát, knihu vydává v reedici, kdy srovnává své předpovědi s aktuálním stavem (propočty 2008 a 2009, výrok Merklové 2015). Němci se stanou ve své zemi menšinou dříve, než tenkrát předpokládal (půl mil. imigrantů ročně, jejich vyšší porodnost), dále se hovoří o propadu ve vzdělání. Dále se rozebírá, proč se azylová politika stala tématem letošních voleb. To žádná ze stran nechtěla, aby nestoupaly preference AfD, nicméně svou úlohu sehrála série útoků z poslední doby, „od vraždy policisty v Mannheimu přes Solingen, Magdeburg, Aschaffenburg a naposledy Mnichov“ (v Aschaffenburgu Afgánec ubodal dvouletého chlapce a muže, který mu přišel na pomoc), interviewovaný vysvětluje, čím se tato série odlišuje od předchozího (zmínka o webu Politikversagen.de, náhodně vybírám jeden z krátkých článků o události, o níž se pochopitelně u nás nedozvíme: „Würzburg, Bayern. In einem Würzburger Park hat ein Mann mit ausländischem Akzent einen 36-Jährigen mit einem Baseballschläger attackiert und schwer verletzt. Dabei trug der Angreifer eine Freddy-Krüger-Maske. Das Opfer droht auf einem Auge zu erblinden. Der Angreifer wird wegen versuchter Tötung gesucht. Weiterlesen auf br.de , 11. 3. 2025). Přitom novináři „odklánějí“ informace od konkrétních faktů k obecnému pohledu (tak toho jsme byli svědky už dříve, nejen to, policie byla tlačena, aby incidenty tohoto druhu ignorovala atd.). Pak se Kaiser baví s Thilem Sarrazinem o desindustrializaci a dalších aktuálních německých tématech.

Navazuje článek téhož autora (D. K.) Německo ještě odmítá léčbu. Líčí se výhledy politických stran před volbami, ekonomické propady, také ony děsivé vraždy (Aschaffenburg).

Politickému vývoji v Německu se věnuje (na obálce mapa země a titul Německá zeď) následující číslo Echa (po německých volbách), které okomentuju na příslušném místě.

Lidé by nás pověsili je název Salonu Echa, participují Mirek Topolánek, Karel Havlíček, Jan Skopeček, řídí Markéta Malá. Vychází se z možných reakcí na Trumpovy kroky v oblasti Green Dealu. Problémem je, že „EU má stále dekarbonizační cíl na prvním místě. A nějaké iniciativy typu aktuálního Kompasu konkurenceschopnosti na tom moc nemění.“ Havlíček to komentuje, že to jsou „zase věty jak z perestrojky“. Topolánek hovoří o „ideologických výkřicích“ i v ohledu rušení Green Dealu, falšování údajů a říká, že „reverzní proces musí začít u byznysu“ (říkám si, to má jistě pravdu, ale ten vychází z politického nastavení). Zmiňuje se teorie kaskád Solomona Ache, která vychází z toho, že „lidé mění názory jen proto, aby šli s davem“. Pak je řeč o propojenosti energetického trhu, různých strategiích atd. Debata opravdu dlouhá, na konci říká Topolánek, že Stanjura zvolil nesprávnou cestu, a „volby to rozhodnou“.

Co je svoboda řeči? A proč je nesnadné dát jí smysl, táže se ve své filozofické úvaze Václav Bělohradský. Vychází z knihy amerického historika literatury Stanleyho Fishe (postmodernisty či antifundamentalisty, kritizován je pro svůj relativismus a „bezzásadovost“, doplňuji) s názvem There´s No Such Thing as Free Speech (Něco jako svoboda řeči neexistuje), kde hovoří o tom, že každý slovní projev patří do nějakého politického kontextu, tj. není absolutní, ale podřízené stipulativním definicím (tedy podmíněným), předpokládajícím, co budeme považovat za samozřejmé. To, co musíme vyloučit pak filozof definuje jako režim diskursu a uvádí příklady, například se vylučují s diskursu lidé, jejichž záměrem je „rozvracet společnost“, ti nesmějí rezonovat ve veřejném prostoru. Iracionalita, masívní vlny dezinformací pak vedou k vytváření nálepek „populistických hrozeb“ či „patologických důsledků expanze sociálních sítí“. Bělohradský dává příklad ostrakizace některých názorů v souvislosti s Ukrajinou (konkrétní jména univ. profesorů či publicistů), i myšlenky Henryho Kissingera jsou oznámkovány jako „samozřejmě překonané“, a jako svobodu slova označuje odmítnutí této „samozřejmosti“ v tomto režimu. A na příkladu otce (převzatého od slovinského filozofa Slavoje Žižeka), který použije dva modely, když synovi říká, že pojedou k babičce, jednou příkazu a jednou postmoderního rozložení situace založené na emocích, a nazve je dominance a hegemonie.

Ostatně výraz „velký Druhý“ přebírá ve svém diskursu Bělohradský také od Žižeka, jenž tím řeší problematiku subjektu a objektu (ostatně se to řeší od Hegela a už předtím u Descarta a celého toho století, a ještě můžeme jít zpět k renesanci), hovoří o „vyšším smyslu“, což je sjednocení narativů ve svobodném veřejném prostoru, od nichž je odvislá právě hegemonie vládnoucích tříd. To je ožehavá věc: „V nové, decentralizované a dehierarchizované mediasféře vládnoucí třídy svou strategickou převahu v komunikaci rychle ztrácejí, reagují na to pokusem legitimizovat cenzuru odkazem na nutnost bránit demokracii před dezinformacemi“. To je přesné, a dobrý závěr z toho: „Boj o hegemonii, se samozřejmými předpoklady diskurzů, je disentem, boj s dominancí je jen opozicí. Disent klade otázku smyslu našich společných i individuálních cílů, například ekonomického růstu, opozice jen otázku alternativní cesty ke stejným cílům Jádrem svobody řeči je svoboda být disidentem.“ Tj. odmítnout ty „samozřejmosti“, řečeno dál. Tady Bělohradskému tleskám.

A jde dál, hovoří o třech pilířích svobody řeči, první je „přístup k historicitě sebe sama a druhých“, tedy vnímání sebe sama v kontextu minulosti, tj. uvědomit si, že západní myšlení sama sebe nárokuje jako „univerzálně lidské“, ale můžeme je vnímat jako sobecké předsudky, a dnes se „rozplývají v břečku hybridních konstrukcí a (dez)informací“. Je tu polarita legality (vztah k zákonu, nárok „poslušnosti“) a legitimity (vztah k principu, nárok „neposlušnosti“), jinými slovy „kritika rozporů mezi ústavními principy a normativním řádem“. Dále tento moment rozvádí v postulátu „argumentovat svobodně na bázi principu, ne norem“ a jako třetí moment uvádí větu Jana Patočky, shrnující jeho filozofii: „Myslet cíle ze smyslu, ne smysl z cílů“, a ukazuje, jak „cíl“ komunismu selhal, stejně jako je problematická „globální společnost ekonomického růstu“ (mohl se vrátit k Žižekovi, konkrétně jeho zde neuváděné knize vydaná u nás v roce 2011 Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška (Socialismus selhal, kapitalismus krachuje. Co bude následovat?, Rybka Publishers). Bělohradský hovoří o nepotlačitelnosti „smyslu“, který je univerzální, zatímco jednotlivé „věci“ jsou dílčí detaily. Říká, že smysl je univerzální, emancipační (osvobozuje od otročení obživě), strukturální (týká se celé společnosti) a revoluční. A uzavírá, že všechny tři pilíře se „v současných liberálních demokraciích drolí.“

Naladit se na novou vlnu je rozhovor s ministrem Jurečkou ozřejmuje jeho politickou cestu (říká, že sociální věci nebyly od začátku jeho záměrem, souvisí to ale s prioritou rodiny v KDU-ČSL), důležité bylo ověření toho, že zvládne pojednat zvýšenou migraci, kterou měl na starost, pomocí digitalizace s kolegou Trpkošem (doplňuju si z jiného místa, že Merkelová připustila, že imigrantům bez platných papírů stačilo říci větu „žádám o azyl“, podle toho to dopadlo), takže zvládli pak i dávky. Klíčovým místem v rozhovoru je důvod sociální reformy, tj. spojení dosavadních dávek v jednu superdávku, v níž je důležitá motivace, aby mladí lidé, kteří mohou, pracovali, a aby posílali děti do školy, to se docílí tím, že je tím podmíněna plná výše dávky.

Každý za sebe a Bůh proti všem je nejen název článku (Jakub Peřina) o pamětech německého režiséra Wernera Herzoga (Volvox Globator, 2024), ale i jeho filmu z roku 1974, jehož hrdina je v německé kultuře známá postava Kašpara Hausera, jenž se zničehonic ocitl v civilizaci, jejíž souřadnice nezná, ve svých filmech přichází s řadou podobných postav, které se zvnějšku jeví jako pomatenci, šílenci, kteří se vydávají na nesmyslné cesty (pěkný motiv, o kterém jsem už četl, bylo přenášení parníku přes horu v peruánském pralese ve filmu Fitzcarraldo) jako Fabius Maximus, jenž taktikou ústupu zachránil Řím před Hannibalem, italský renesanční skladatel Carlo Gesualdo, jenž předběhl „dobu o čtyři sta let“, malíř Hercules Seghers. Autor uvádí i řadu předchozích režisérových textů, vycházejících z deníkového formátu (novela O chůzi v ledu) a jim podobné knihy spisovatelky Marlen Haushoferové, jako je Zeď. „Celým jeho životem prostupuje nesmírná touha utéct z okovů »normality«, z neměnných představ o tom, jak by mělo něco vypadat“, pro mě je zajímavá souvislost tohoto vybočování s několikasetkilometrovými pěšími cestami (myslím také třeba na svatojakubské cesty, i když tam jde o poněkud jiné primární obsahy a motivace), jsou tu „nesmyslné výpravy“, uvedena je kniha Chůze Thomase Bernharda – a je zajímavé, jak se tyto motivy v článku objevují vedle sebe.

Rakovina jako performance formuluje obsah australské šestidílné minisérie Jablečný ocet v recenzi Ondřeje Štindla, v níž dívka, která možná ani rakovinu neměla, přichází coby influencerka s úspěšným streamem, kdy údajně recepty na zdravou stravu léčí svou nemoc, tvrdí, že se jí daří zvládat rakovinu, a tak „dosáhla „popularity, komerčního úspěchu a různých ocenění“. Je to jeden ze seriálů vycházejících ze skutečných událostí, které „streamovací mašinerie v posledních letech chrlí“. Jádro věci: „Ukázali svět, v němžse performance a lež potkávají s realitou nemoci a smrti, projevili pochopení pro lidi, kteří lapají po čemkoliv, když se téhle nejzazší skutečnosti ocitnou tváří v tvář,“ aniž by chtěli poučovat, utřídit a vysvětlovat. Příznačná „performance nemoci“ mně připomíná výraz „traumaplot“, tedy vzorec, s nímž přicházejí dnes básníci často na veřejnost s obrazem svého života, v nějakém komentáři jsem to už zmiňoval jako takřka nezbytnou součást prezentace vedoucí k tvůrčímu úspěchu.

Krátké recenze: Filip Topol, Zubama po skle, Revolver Revue, Jindřich Štreit, výstava Vesnice roku 1980 aj.

Tenkrát v Mnichově jsou výpisky Weisse, míněn je projev J. D. Vance na Mnichovské bezpečnostní konferenci a připomenutí Roberta Gatese „tenkrát“, kdy varoval před klesajícími evropskými výdaji na obranu, vlastně o ničem jiném než výstupech/výrocích amerických politiků se nemluví (Trump, předtím Biden, Peter Heghet v Bruselu).

Ani rekonstrukce, ani demolice je zvláštní postup, jaký byl užit architektonickou konzultační firmou Lendager při obnovení bloku dánských školek tak, že chátrající stavba byla do poslední cihly a trámu rozebrána a zase znovu sestavena. Použit je termín remolice (místo demolice), myšlenku postihuje parafráze funkcionalistického výroku „forma sleduje dostupnost, nikoli funkci“. Podstatná je „změna přístupu“.

Thenford je místo, o němž se rozepsal zahradník Ondřej Fous, fascinující je tématem sněženek, jichž je nesčetně druhů. Fous popisuje, jak s tím nakládat.

Kolektivní plamen v Litvínově je pokračováním cesty Jiřího Peňáse po Čechách na sever od Prahy, uvádí obrazem „orientálního“ ohně, plamene „šlehajícího do noční oblohy“ (vzpomínám na něco podobného, když jsem jel před časem autem oklikou do Loun), hovoří o tehdejší „nové době“, která své představy vtělila do mohutného kolektivního domu, a také o přesunech měst (podobně také Most), o někdejším Horním Litvínově a jeho památkách, soše Herkula od M. B. Brauna a velkém barokním chrámu z dílny Jana Baptisty Matheye, blízkosti Duchcova, jenž patřil arcibiskupovi Janu Bedřichovi z Valdštejna, jehož oblíbencem Mathey byl, také o spisovateli Josefu Jedličkovi, jenž se tomuto kraji věnuje, meziměstské tramvaji (vzpomínám na podobnou východoněmeckou spojující tamější chemické závody Leuna, Buna a další), americkém bombardování atd. A ukazuje, jak představy o kolektivním životě nefungovaly.