Echo24 / 16 / Týdeník Echo

Týdeník Echo, číslo 7, 13. února 2025
Na obálce obrázek „oslíka“ (tedy onoho symbolu blahobytu spojeného pohádkovým „otřes se“) a názvem Konec zlatých časů a podtitulem Trump udělal neziskovkám čáru přes rozpočet. V Editorialu rozebírá Dalibor Balšínek Trumpovy Pandořiny skříňky, tedy sérii „dekretů a vyhrožování cly“ a dalšími kroky jako „zastavení financování zahraniční pomoci“ a neziskových organizací, přičemž komentátor rozlišuje hospicy a nemocnice [etc.], proti nimž nikdo „nemůže říci ani popel“ („to je samozřejmě hodno úcty a obdivu“) a spolky, které sledují „pod rouškou neziskovosti“ politické cíle. Toho jsme byli v posledních letech svědky i v Evropě u některých kontroverzních témat (např. „boj s dezinformacemi“ nebo lobbing za „prosazování zelené politiky“), v Americe šlo o desítky miliard dolarů mediálním organizacím, jak to autor dále popisuje. „Donald Trump zastavil kyvadlo a posílá ho do protisměru. Těžko říct, kde se zastaví,“ popisuje Balšínek svou úvahu.

V tomto čísle je v úvodu přehršel nesouhlasných názorů na články v tom předchozím, např. Jiří Vacek polemizuje s názorem Jiřího Peňáse v článku Kronika virových roků, že „podnětem [k plošným uzavírkách a restrikcím proti odmítačům] byla relativně slabá pandemie“ a uvádí názor Jaroslava Flegra v článku Pandemie v multiverzu (já rovněž nesouhlasím, přece proboha nikdo nevěděl, co se vlastně děje, k tomu nedisciplinovaní Češi, a k tomu dnešní aktuální výtky současné vlády, že Babiš rozdával nadmíru, vzpomínám si na kadeřnici, která dál, jen jinak, provozovala svou živnost, pohrdlivě se vyjádřila o tom, že jí vláda „usmrkla“ pětadvacet tisíc korun a společně se svým manželem i z jeho byznysu si pořídila dům za několik milionů).

Echo foto: D. Trump s podepsaným dekretem zakazujícím trans ženám soutěžit v ženských sportech, typickým výrazem a tleskajícími dětmi. Byl by to pěkný významový rozbor – toho všeho, výrazu prezidenta, potlesku, samotné věci.

Zajímavá glosa k apokalyptickému film Snowpiercer z roku 2013.

Chaos v činnosti pro cizí moc (nad textem portrét ministra spravedlnosti Pavla Blažka), téma, kolem kterého jsou v parlamentu spory, zda uzákonit určitá opatření či nikoli. Blažek pak oznámil, že „předloží novou, užší definici, která bude součástí novely trestního zákoníku“. Podle mě další doklad čirého amatérismu této vlády, stejně jako dle autora, který kritizuje původní „gumové“ znění paragrafu, za které vládu kritizují i ti, kteří ji jinak podporují.

Nu a pak už tu máme Trumpa – Oběti americké reindustrializace z pera vždy kritické Markéty Malé. Podtitul „Drsný, chaotický, ale pravdivý Donald Trump“. „Cla a hrozba nových obchodních válek“ jsou dle autorky tématem číslo jedna jako důsledek aktivit prezidenta, od jehož inaugurace se za pouhý měsíc toho „stalo mnoho“. Ze strany autorky padají slova jako „deglobalizace“ či „protekcionistické tendence“, „autarkické“, tj. coby úsilí o co největší soběstačnost. Dovoz vidí Trump jako dotování, hovoří o tom v souvislosti s Kanadou, Malá rozebírá jeho postoje z výroků o tom, že USA z toho nic nepotřebují, všechno mají, nemusejí nic dovážet. Eo ipso by se Kanada nejlépe měla stát dalším státem USA, být pod jejich vojenskou ochranou, která je lepší než v jiných zemích NATO, které mu pijou nedostatečným procentem vynaložených na obranu krev atd.. Je to „vydírání“, jak komentuje text fotografie, cílem je, aby zahraniční firmy začaly vyrábět v USA.

Dočteme se podrobnosti (ekonomická čísla) o dovozu a vývozu z a do jednotlivých zemí, vč. Evropy, podílech atd., které nemá smysl zde reprodukovat, ale které souvisí s Trumpovou motivací, k níž patří vedle snahy stáhnout vše myslitelné do USA, kterou tím uzavře před ostatním světem (také hrozba vystoupení z NATO), což mně připomíná model, o kterém jsem kdysi četl v Knize o čaji, i když je trochu jiný, o tom, jak se Japonsko vždy v určité etapě otevřelo světu, nasálo jako vysavač podněty a pak se uzavřelo (Amerika využila všechno vědění západní-evropské civilizace a teď na Evropu, která se potácí v problémech kašle – a z toho vyplývají ony odpovědi, co s Green Dealem, kde vezmeme peníze na potřebné zbrojení, k čemu to bude, když válka musí skončit, ovšemže i na další odstrašení z té země, o níž se diskutuje, je-li to „obr na hliněných nohou“ či nikoli).

Na celostránkové reklamě jsou inzerovány [40.] Narozeniny Revolver revue, říkám si, co znamená slovo „VOLE“ pod Johannes Benz solo, napadá mě ono citoslovce (tývole), pak ona hypertrofie krku, je to kapela vedle dalších jako The Spermabankers, Bert & Friends, koná se v Divadle Archa Na Poříčí 14. 3. 2025.

Kdo obstojí ve „flyntovském“ textu je úvaha Ondřeje Štindla „o proměně vnímání svobody projevu“, „vlyntovským“ je míněn proslulý film Lid versus Larry Flint Miloše Formana z poloviny devadesátých let, v němž obhájil své právo na existenci magnát sex-průmyslu, tedy člověk z běžného pohledu pochybné pověsti, „v proměně“ je výchozí tezí „nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti hájit vaše právo to říkat“ (slavný citát nepochází od Voltaira, jemuž se mylně připisuje, nýbrž od Evelyn Beatrice Hall, ta ho uvádí v knize Přátelé Voltaira). Štindl dává tento nárok na univerzálnost a nedělitelnost svobody slova do protikladu s dnešní realitou, která hledá důvody (jakkoli reálné např. pro nebezpečí), proč tuto svobodu omezovat (hovoří o kontroverzi s „woke“ postoji, ostatně stačí, když se porozhlédneme a vidíme na jedné straně hajlovat Elona Muska, na druhé kriminalizované důchodce pro jakýsi výrok, autor uvádí malou pražskou galerii, která přišla o malý grant, protože vyvěsila do výlohy palestinskou vlajku).

Článek Nenápadný reformátor Jurečka (B. Pečinka) hovoří o aspektech návrhu spojit množství dosavadních sociálních dávek do jedné superdávky, jejíž výše by byla motivována ochotou chodit do práce a posílat děti do školy (v některých krajích nedokončí základní školu až 16 procent dětí), řeč je také o tom, že u některých z nich nebyla žádná kontrola majetku, zatímco u superdávky bude její podmínkou majetkový test. Jurečka hovoří v tisku o ještě dalších možných úpravách, v textu je také zmínka o parazitující vrstvě obchodníků z chudobou, které vlastně platí stát. Neziskové organizace, jejichž byznysu se to dotkne, se ozývaly proti reformě (měly vliv např. na STAN).

Musíme jednat s těmi nejhoršími monstry, říká v rozhovoru (O. Šmigol) Sharren Haskelová o Izraeli, Baze, Hamásu a rukojmích. Úděs, slyšíme to ve zprávách každý druhý den, vracení mrtvých, navíc v šíleném nepoměru. Haskelová popisuje děsivé scény z reality, zběsilé davy, vláčející rukojmí po ulici, ale také postoje nejen funkcionářů EU a novinářů, ale dokonce i Červeného kříže, který nenavštívil izraelské rukojmí, aby jim donesl léky (což bylo součástí dohod), zatímco „jsou v kontaktu s Hamásem ohledně návštěv vrahů v našich věznicích“. „Nedostatek spolupráce na zaručení bezpečí našich rukojmích je donebevolající.“ A Haskelová rozšiřuje obvinění proti Červenému kříži, který za války „navštívil Osvětim a hlásil, že na vězních nejsou páchány žádné zločiny.“ Mně to připadá neuvěřitelné, na druhou stranu si stále kladu otázku důvodu té ignorance (a ovšem i nenávisti) vůči Židům pronásledovaným napříč dějinami (člověk se přitom nevyhne pochybnostem nad těmi neustálými nářky, jakkoli argumenty o tom šílenství slyší i z jiných stran), ten důvod, proč si s tím nevím rady, je nesrozumitelnost pro mě, přestože jsem leccos o tom četl (žena říká, že to je závist), uvědomuju si onen obrovský podíl Židů na vědě (počet Nobelovek), nejlepší američtí houslisté jsou Židi etc. Haskelová pak velice pozitivně hovoří o přátelství D. Trumpa a účinnosti jeho pomoci v řadě ohledů, řeč je i o jeho názorech na řešení situace v Gaze, včetně představy o přebrání správy v Gaze Američany. A já si v tu chvíli říkám, Trump a zase Trump, i kdybychom se bavili třeba o ředkvičkách. Ovšem, je o čem mluvit.

Velký rozvod demokracie a liberalismu, článek Macieje Ruczaije, analyzuje rozpad představy po druhé světové válce, že „liberální demokracie“, od té doby už automaticky jen „demokracie“, je nejlepší řešení společenského pořádku (zatímco původní význam v antice byla „vůle většiny“). Autor poukazuje na řadu různých projevů tohoto rozpadu, výklad problémů v postkomunistických zemích jejich zaostalostí, pak poznáním, že tento koncept zdaleka neplatí v celém světě, tématy jsou kartelizace a byrokracie, nárůst antisystémových politických stran atd. Ruczai hovoří o „divné válce“ Západu s „mocnostmi, které se netají touhou po zničení současného mezinárodního řádu“. Mě pak napadá onen problém, který vidím v rozklížení někdejší přece jen soudržnosti „kapitalismu“ a „etiky“ (třeba kniha V. Bělohradského Kapitalismus a občanské ctnosti), kterou Trump přetnul údajným „návratem ke zdravému rozumu“ a „Amerika first“, tedy absolutizací (údajným očištěním) toho prvního a zamítnutím druhého. Jiná věc je možná účinnost tohoto postoje, když pohlédneme na kritizované přešlapování Evropy.

Že bez peněz budou řvát, je normální je název Salonu Echa, odkazující na téma související s předchozím, totiž Trumpovým prezidentským dekretem likvidujícím neziskové organizace jako USAID. Podobné jsou totiž, jak kriticky nahlížejí zvláště pravicově orientovaní účastníci diskuse (jsou tu Bohdan Rajčinec, zástupce ředitele evropského Aspenu, Vít Dostál, ředitel Asociace pro mezinárodní otázky, Jan Gregor, Aliance pro rodinu, Jan Zahradil, býv. místopředseda ODS, moderuje  D. Kaiser), aktivity Evropské komise a některých neziskovek u nás, zatímco na projekty LGBT a genderovou problematiku přicházejí obrovské sumy příspěvků, grant na „rodinu“, jak říká jeden z diskutujících, nedostanou, hovoří se např. o Centru pro lidská práva v Brně, ti jsou, jak říká Gregor ještě slušní, děsivá byla kampaň organizace Kontent, která chtěla vychovávat lidi v pražské hromadné dopravě sloganem, že „zírání je obtěžování“. Předtím ještě se rozkrývá, co to jsou ony „kulturní války“, které podporovala Amerika, „obzvláště křiklavý případ“ je dotace pro transgender taneční festival ve Venezuele. Hovoří se o zasahování a vměšování se Američanů do politiky jiných zemí (Trump toto škrtá, bude se věnovat jen těm zemím, které patří k prioritě jeho zájmů). Zvláště Jan Zahradil je tomu rád, hovoří o tom, že intervencionistický konsenzus pod ovládnutím těchto organizací levicí Trump odstraňuje („hodlá vyčistit od liberálně-levicové kontaminace a dostat je buď do normálu, neo dokonce do souladu s názory většiny jeho voličů“; já si všímám Zahradilovy formulace linie „liberálně-levicové“, tedy uvádějící do kontrastu s linií konzervativně-pravicovou). Zmiňují se (v různých souvislostech) i další subjekty, Sorosova nadace (Gregor se opravdu kriticky, tedy poukazem na střet zájmů, vyjadřuje o jakési Monice Landmanové), Open Society Fund, Nadace Olgy Havlové či Skautský institut, Norské fondy, středoevropský a americký Aspen. A samozřejmě, to, že se Zahradil vymezuje proti „generální linie“ v devadesátých letech, kdy chtěly tyto organizace zasáhnout proti tomu, že „střední a východní Evropa jsou zkorumpované, musíme s tím něco dělat“, chápu (ODS se na tom přece zásadně podílela), ale že by to chtěl snad zpochybňovat?

Americké vraždy, článek Ondřeje Šmigola o proměně pohledu na vraždy Johna F. Kennedyho v Dallasu 22. listopadu 1963, Roberta F. Kennedyho či Martina Luthera Kinga, které byly tématem spikleneckých teorií a které se „posunulo zleva doprava“ (současný krok D. Trumpa). Autor opakuje mnohé ze známého, včetně skutečnosti, že odtajněním materiálů o vraždě JFK toho příliš nového na svět nevyplulo, uvádějí se všichni vrazi, nejen Oswald (a jeho vrah), motivace, interpretace události ve filmu i skutečnost, že atentáty či pokusy o ně vlastně se vlastně vyhnuly jen několika americkým prezidentům, zmíněné tři tedy nebyly výjimečné, a pozornost, která jim byla věnována, souvisí s americkým mýtem „ztracené utopie“.

Nechápu, proč čeští politici neustále urážejí Maďarsko je rozhovor Daniela Kaisera s maďarským ministrem zahraničí Péterem Szijjártóem. Název užívá jeden z výroků pana ministra, který se ohrazuje vůči onomu pohledu, který známe i my z mainstreamových médií. Čtu rád, protože vidím trochu jiný pohled na věc, aniž bych příliš rozebíral, poukážu na ten postoj další jeho větou, jíž vrcholí zkreslování některých kontextů, zakrývání skutečností ze strany novinářů, ignorance a urážky, jejich široký kontext ministr popisuje: „Zatímco my podporujeme Ukrajinu, Ukrajinci se k nám chovají, jako kdyby to byla jejich velkodušnost, že jim smíme pomáhat. Co je moc, to je moc.“ (Tenhle výrok také osvětluje situaci, která nastala o měsíc později v Oválné pracovně, i můj pocit, že jistě z přešlapování Evropy zoufalý ukrajinský prezident, argumentující tím, že Ukrajina bojuje i za nás, stejně tak jako považuju za nezpochybnitelné, že jeho země byla napadena, vystupuje způsobem, který nemusí být jednoznačně všude akceptován.) A zdůrazňuje také jasnou linii, se kterou Orbán vyhrál volby, totiž „žádná migrace, žádná válka, žádný gender“. Má názor, že největší prohřešek Bidena a Evropy bylo „popírání reality“, Ukrajina válku nemůže „vyhrát“ (vzpomínám si rovněž, jak představa jednání o míru u nás byla odmítána málem s nálepkou ruského agenta či Putinova přítele, do chvíle, než tento požadavek vyslovil Trump). A ministr také ozřejmuje, proč neodmítl se sejít s Babišem a proč přijel na nevládní jednání do Česka. Jakkoli mu Kaiser kladl odporující otázky (třeba že z 1,4 přijatých emigrantů, o nichž novináři mlčeli, mnozí pokračovali dál), myslím, že ministr přišel s věrohodným ohledem a četl jsem rozhovor velmi pozorně.

Uprchlík v „prohnilé zemi“ je další z článků kriticky se vyjadřujících k filmu Brutalista, jehož hlavní protagonista (jeho výkon recenzent O. Štindl chválí) po měsíci získal Oscara za nejlepší mužský výkon v hlavní roli. Na jedné straně poukazuje na působivost, na druhé na polopatičnost a schematismus („Postavy jako věšáky na teze“), zvláště v druhé polovině třiapůlhodinového snímku. Ke kladům počítá dobrou hudbu, odlišnou od hollywoodského standardu, stejně jako odlišnost od obvyklé „širokoúhlosti“ v prezentaci monumentality doby.

Flora řídce vysázená hovoří o „nové vlně vampýrské literatury“, jejíž záměrně vyprázdněnou poetiku charakterizuje, je to recenze románu zaběhnutého básníka Jonáše Zbořila s názvem Flora, vydaného v nakladatelství Paseka. „Celková chudoba dění, podnětů, událostí, nějakých motivací a zápletek ve spojení s jakousi (úmyslnou) naivitou a banalitou je základním rysem textu. Přitom tato monotónní jalovost je velmi „umná“, velmi artistní a okázalá.“

Drobné recenze – chválí kapelu Sparks (album MAD!), filmy Juraje Herze Moriana a Deváté srdce v Ponrepu, „myšlenky posthumanismu“ na výstavě Krajina nepřítomnosti v Galerii MeetFactory.

Podle ruských notiček, výpisky M. Weisse se na tohle téma odkazují až v posledních řádcích, spíš hovoří o jiném, o J. Trudeauovi, kanadském premiérovi, který hovoří o novém typu státu, který nemá jádrovou identitu založenou na národu, žádný mainstream, pak nějaké zvláštnosti či bizarnosti – nevypisuju.

Pozoruhodnost pražského metra, které ve své původní koncepci zahrnovalo i umělecké aspekty a překračovalo běžnou dobovou produkci, si pochvaluje Matěj Beránek ve svém architektonickém seriálu, zde s názvem Design podzemí (vzpomínám na návštěvu studentů z Dánska, které jsem po Praze doprovázel, motivem byla skutečnost, že u každé stanice byla nějaká pozoruhodná budova, na jedné z fotografií je příklad rozmanitých obkladů), zatímco poslední otevřené stanice nestojí „za moc“, povedená je třeba Rajská zahrada. Později byly stanice zapleveleny byznysovým smogem, od „vizuálního balastu“ osvobodila rekonstrukce stanice metra Jiřího z Poděbrad. Článek inspirovala nová kniha o metru, jakkoli jich z minulosti máme přehršel, tato shrnuje různé aspekty do jednoho celku.

Od krupny ke květnici je, myslím, jeden z nejpovedenějších článků Ondřeje Fouse, vysvětluje totiž genezi zahradních útvarů v historii posledních dvou set let. Je zajímavé, že mně vyhledávačů nenabízí prakticky žádné komentáře k pojmu „krupna“, který jsem neznal, ačkoli kolem těchto pozoruhodných zahradních výtvorů v Jičíně chodím (pod hradbou uzavírající zámeckou zahradu) s obdivem celý život. Fous ji popisuje jako „nejběžnější kruhové či oválné tvary vypoukle konvexního tvaru, které se staly předmětem nejvyššího řemesla tehdejších zahradníků“, uvádí pak ještě – v souvislosti s letničkami – výraz „kobercové květinové skupiny“. Slovo tedy nemá nic společného s gastronomií, také název Krupná je podobný, ale jinak nic.

Král Francie se zastavil v Buštěhradu je díl putování Jiřího Peňáse po českých zemích, jak bývá jeho zvykem, „přifaří“ vždycky ještě něco souvisejícího, tentokrát osobnost všestranného doktora Zavadila, jehož kaktusárium obdivuje. Jinak se rozbíhá od Ratha (tehdejší aféra) přes blízká místa (také nedaleko Prahy, z Ruzyně je to do Buštěhradu pár kilometrů) jako Lidice, Kladno či Duchcov, přičemž sleduje také výhledy do krajiny, mj. na vzdálenější Říp, ale i architekturu (A. Lurago – pivovar) či lingvistiku (Buště – Bušek) a historii (dříve Buštěves). Králem je myšlen poslední korunovaný král Karel X., který pobýval v exilu, u jeho dvora byl také Joachim Barrande, „hypotetický tatínek“ Jana Nerudy. U nedalekého rybníka trávil čas autor povídky Kapři pro wehrmacht Ota Pavel (Otto Popper).