Echo24 / 15 / Týdeník Echo

Týdeník Echo, číslo 6, 6. února 2025

Na obálce fotografie Angely Merkelové na ulici snímané mobilním telefonem s titulkem Nezvládli to! (podtitul Deset let starý migrační sen Angely Merkelové se mění v noční můru), odkazující na někdejší výrok německé političky „Wir schaffen das!“, jak případně neorientovanému čtenáři ozřejmuje tentokrát již v editoriálu, kde téma uvádí, Tereza Matějčková, autorka textu, který pak uvnitř časopisu nazve Zločin a bezmoc (s fotkou skupiny mužů německé Polizei v parku Schöntal bavorského městečka Aschaffenburg, které já mám spojené ovšem s jinou pohádkou, totiž klasickou o Jeníčkovi a Mařence, která ale již samotná vyznačuje bližší dramatickou orientaci článku).

Tak, jak esejistka a filozofka přistupuje vždy pregnantně k tomu, co zkoumá, uvádí na začátku kontext někdejšího vyjádření, údajně původně z úst Horsta Seehofera (tehdejší předseda vládní CSU, tedy součásti tradiční koalice CDU-CSU) naopak v polemickém znění „Das werden wir nicht beherrschen“, což Matějčková překládá (volně, beherrschen znamená ovládnout, tedy takřka synonymum ke zvládnout) „Nad tím ztratíme kontrolu“, zřejmě pod vlivem možného anglického překladu (Linguee uvádí vedle zde asi lepšího master také beyond control). A dává téma hned do již naznačené souvislosti s kriminalitou, dnes už reflektovanou i v médiích, když uvádí i slova berlínské policejní prezidentky Barbary Slowik Meiselové, která hovoří o tom, že kriminalita ve městě „je mladá, mužská a není německá“. Matějčková nechce paušalizovat (víme, jak je třeba být dnes opatrný vzhledem k možnému nařčení z rasismu), když ujišťuje, že „většina migrantů je jistě mírumilovná“, nicméně srovnává právě opatrný postup policie vůči imigrantům (již jsme o tom jinde slyšeli), zatímco tvrdě zasáhla proti důchodci, který v jistém kritickém vyjádření použil záměnu jména značky Schwarzkopf za Schwachkopf (slabomyslný).

Matějčková neargumentuje problémy s migranty i v jiných zemích, o kterých jsme slyšeli, no go zónách ve francouzské Marseille (již před léty), Velké Británii, kde je dokonce celá řada starostů velkých měst muslimové (v někdejší debatě o záplavě mešit po celé Evropě), poukazuje pouze k zřejmě upřímné víře Angely Merklové o potřebě solidarity (já jsem četl v té době také jeden komentář, který kromě rodinné výchovy Angely – otec byl pastor –, zde hrálo úlohu špatné svědomí Němců, kteří tímto způsobem chtěli odčinit zvěrstva, která páchali za světové války, nicméně zde ještě jeden odkaz, uvedený v tomto čísle, totiž na Elona Muska, který vyhlásil poněkud kontroverzní, svým způsobem ale i pochopitelný názor, že by děti a vnuci neměli trpět za činy svých předků).

Tereza Matějčková se zde drží „reality“, totiž problematiky „struktury byrokratické, bytové, vzdělávací, zdravotní“ atd., uvádí ale i aktuální Trumpův postoj k migrantům, a říká (v souvislosti se slovy biskupky Marianne Buddeové, která se jich zastává), že s „biblickým“ pohledem zřejmě nevystačíme a rozebírá konkrétní souvislosti dvojnásobné vraždy v Aschaffenburgu 22. ledna 2025, hovoří o překvapivé vstřícnosti policie vůči vrahovi, Afgánci, který měl již dříve řadu problémů se zákonem, který měl v tu dobu ovšem být v Afgánistánu a ne v Německu. Tzn. selhala celá řada složek systému, což vyjadřuje absurdní znění mezititulku „Kdy e možné to, co není možné“. A uvádí i politický kontext (reflektovaný v jiných rovinách i v jiných médiích), totiž zda prosadit určité zákonné postupy i s hlasy AfD, označované některými komentátory za extrémistickou (Merz: hlasovat i se „špatnými“?).

A esejistka se, ostatně i logicky k předchozímu aspektu, obrací i k motivu, který jsem shora už uvedl, totiž že není korektní dávat do souvislosti tyto tragické události s „nacistickou říší“. Je možné říci i, že se ve vymezeném rámci drží tématu, já si nicméně (jak jsem to už zmínil v evropských souvislostech výše) říkám, že – jakkoli jsem vůči současnému Německu (jakkoli jsem tak trochu germanofil) dost kritický, protože opravdu „podělali“ (řekl bych to ještě ostřeji), co mohli (také zrušení atomových elektráren, problémy s udržením vlády pod nevýrazným Scholzem), tak tohle (jakkoli tuhle podobu migrační politiky opravdu nastartovala paní Merklová – mimochodem, na stole mě čeká německá šestisetstránková bichle o ní), vnímám v evropském, a také ne jen „muslimském“ kontextu – nějaká děsivá zpráva tohoto druhu se objeví na televizní obrazovce prakticky už každý týden, není to jen střílení s desítkami mrtvých na školách ve Spojených státech, ale minulý týden ve Švédsku (Örebrö), u nás poslední šikana v Hodoníně a desítka vyšetřovaných mladistvých v souvislosti s ohrožováním spolužáků a učitelů nožem a dalšími zbraněmi. Když budu zlomyslný, řeknu příhodu, kterou jsem zažil na cestě domů o dvě ulice pod naším domem u základní školy na začátku devadesátých let, když jsem se vrátil po listopadovém převratu z Německa. Předesílám v té souvislosti, co mám zakódováno od rodičů jako imperativ, můžeš se prát, ale nikdy nikoho nekopej (ovšem, trochu staromódní v éře kickboxu a MMA). Šel jsem kolem dvou menších školáků, kteří se na chodníku prali, třetí, který přihlížel, komentoval zápas: „Kopni ho do břicha, už nevstane.“ Vítejte ve „svobodě a demokracii“.

Důstojným krokem k porážce je komentář Bohumila Pečínky k otázce, „proč vládní koalice přichází o voliče“. Pečínka, který je k Fialově vládě řekl bych velice ohleduplný, musí přiznat, že „nakonec z větších reformních kroků prošla jen důchodová reforma a právě probíhající digitalizace sociálního systému“ (příliš nerozebírá, s jakými kontroverzemi). „Zvrat nastal ve druhé polovině roku 2023, kdy voliči koalice očekávali strukturální reformy“, neplatí ani to, co bylo v prvních letech „silnou zbraní“ vlády, totiž zahraniční politika. Trumpovu politiku, kterou označuje jako „akční demokracii“, pak v následujícím článku Celní válka probírá Daniel Kaiser. „Pokud se Trumpova celní válka proti EU rozjede, bude prý česká ekonomika patřit k hlavním obětem,“ uvádí jeden z názorů.

Pak jsou tu názory Tomáše Pojara, s nímž přichází v článku Dovoz surovin z Ruska? Buďme otevřené mysli (rozhovor vede Daniel Kaiser), měl jsem vždy z něj takový rozpačitý dojem, ale tady vnímám jeho pragmatičnost, v nezbytnosti/možnostech vyjednávání v jednotlivých položkách, které se probírají (cla USA/Evropa, prvky Green Dealu, pokuty za elektroauta atd.), Daniel Kaiser v některých ohledech oponuje (máme v EU nejlepší možné zastoupení, ale Komise, pro kterou skoro všichni čeští poslanci hlasovali, píše, „že na cílech snížení emisí pro léta 2040 a 2050 se nic nezmění“). Složitá je odpověď i na skutečnost, že podle Draghiho zprávy je v USA elektřina třikrát  a plyn pětkrát levnější než v Evropě (otázka frakování, tj. hydraulické štěpení vrstvy hornin při těžbě zemního plynu, otázka zavírání uhelných dolů aj.). A toho se týče i otázka uvedená v názvu článku, rozebírají se souvislosti, mj. i notifikace pátého reaktoru v Dukovanech.

Politické kontroverze na Slovensku (Fico a jeho jednání s ruským prezidentem, protivládní shromáždění) probírá slovenský novinář Jaroslav Daniška.

Ty starýho filmaře nebudeš učit, kamaráde! Je diskuse Salonu, kam byli přizváni Maja Hamplová, kastingová režisérka, Veronika Donutková, kameramanka, Marty Pohl, režisér a scénárista (mj. film Na plech), Viktor Tauš (Amerikánka) a Jan Hřebejk, režiséři, Jakub Kroner, rovněž režisér, řídí redaktor Echa Jakub Peřina. Hovoří se o radikálních proměnách společenských, technických a mediálních i ekonomických podmínek filmu dnes, umělá inteligence může vytvořit scénář se zadáním Quentina Tarantina, Scorcese, Spielberga, Lynche a dalších, nevymyslí „něco tak intenzívního a bizarního, jako je Amerikánka“ nebo takové „sprosťárny“ jako je film Na plech. Dnes se redefinuje, co je to kolektivně sdílený zážitek. „Musí to být trošku událost,“ říká Jan Hřebejk a uvádí Pelíšky nebo Kolju. Je jiná pozice herců, jimž prostřednictvím sociálních sítí dnes každý vidí do talíře, a nejsou to tedy někdejší ikony. Je debata o zaměření multiplexů a artových kin, proměně velkých festivalů, kde je velká část filmů přijata tři roky předem (Amerikánka se nedostala do Cannes „o jedno místo“). Originálnost a autenticita, o níž v manifestu hovoří Tomasz Wiński, podle některých diskutujících nechybí, nejsou tu jen filmy, které cosi kopírují „nechtěné parodie děl zavedených tvůrců“. A dál se hovoří o „manifestech“ a také generačním přístupu. Specifičnost hororů a komedií (musí na to být naturel, u hororů ho měl jen J. Herz, říká Hřebejk). Pak je řeč o dnešní úloze kritiků, Hřebejk je odmítá „řešit“, Tauš ho vlastně paradoxně podporuje, když říká, že ho zajímají, ale spíš ty „badatelské“, z nichž se něco dozví, Hamplová pak upozorňuje na ty „zlé a útočné“, osobní, které hovoří o „upocenosti autorů“ Dcery národa (takže to není „publicistická činnost“). Kritiky by měly být ukazatelem pro diváky a motivací, aby o věcech sami přemýšleli. Pro Tauše je, jak už řekl dříve, důležité, aby hrdinka (zde Amerikánka) byla „společensky relevantní“, proto také besedy, z nichž se rovněž něco dozví, divadlo atd. Na závěr uvádějí všichni filmy, které se jim líbily.

Jak DeepSeek obešel americkou Maginitovu linii je příběh malé firmy (startupu, asi 200 lidí) v Číně, která dala na frak v umělé inteligenci americkým gigantům.

Vždyť jsme opuštění je apel spisovatelky Biancy Bellové na nás, abychom si uvědomili, v jak tíživé situaci se ocitají děti či dospívající, kteří ztratili pevnou půdu pod nohama a nemají stabilitu v době, kdy jsou rozvráceny tradiční hodnoty rodiny a manželství. Ŕíká, že v přirozenosti člověka je někam patřit a naplnění života je v životě pro druhé, tomu odporuje podoba dnešního individualismu, upínajícího se pouze k sobě samému. Bellová probírá psychiku opuštěných, jejich reakce, přání zažít pocit domova, vnímanou zvenčí jako slabost atd. Uvádí vystoupení mladé britské autorky jménem Freya India, která „tvrdí, že kořenem nechuti mladých lidí k manželství a rodičovství není narcismus či sobectví, nýbrž strach“, neboť se bojí, že „není bezpečné se vdát“.

„Drahý Tomáši“ a „Milý Machaře“ je komentář k několikasvazkovému vydání korespondence prezidenta Masaryka a spisovatele Josefa Svatopluka Machara, získané teprve v poslední době. Má osobnější charakter než předchozí svazky díla T. G. M., které vydal Masarykův ústav. Pro mě zajímavé, že jeden ze svazků recenzovala Milena Lenderová, dva pak Libuše Heczková.

Je dnes vhodná doba? Jsou komentáře Martina Weisse k různým výrokům dne, zmíněnému Elona Muska o tom, že by „děti neměly nést vinu za hříchy svých rodičů, natož prarodičů“ s tím, že se „příliš soustředíme“ na viny v minulosti, který srovnává s podobným výrokem již Gerharda Schrödera před dvaceti lety, pak některých osobností, které byly vyhozeny v poslední době ze zaměstnání pro své názory, nakonec autor komentuje některé kontroverze filmu Jacquese Audiarda Emilia Pérez (šéf mexického drogového kartelu unikne minulosti, když si splní svůj sen stát se ženou, roli hraje Karla Sofie Gascónová, první transgender držitelka Oscara). Film byl spojen s celou řadou kontroverzí (prý nevhodná píseň Vaginoplastika, útočení herečky na soupeřky, její problematické protiislámské výroky, uvedení genderové dysforie jako údajného zneužití tématu, které prý poškozuje aktivisty).

Bartoňovu vilu v Náchodě – a šíře i tvorbu jejího autora Pavla Janáka – popisuje Matěj Beránek v architektonickém seriálu s názvem Zámek nové éry. O pěchavě jako zajímavé trávě, kterou kdysi v Průhonicích po jejím použití v parku vyhodili, protože nikoho nezajímala, která ale dnes je jednou „z nejprodávanějších travin vůbec“, píše zahradník Ondřej Fous.

A tentokrát opravdu pozoruhodné místo pro svou cestu (kterou i pravidelně opakuje) si našel tentokrát Jiří Peňás, když píše o Svatém Janu pod Skalou. Zmiňuje Jana Dítěte z Hrabalovy prózy Obsluhoval jsem anglického krále, který se zde ocitl na konci své kariéry a také o tom, že vlastně svatý Ivan je v historii českých zemí starší ikona než svatý Václav, i když vlastně svatořečen nikdy nebyl. A zajímavý je „laktační motiv“, jak to nazývá autor, totiž otázku, zda laň, kterou zastřelil kníže Bořivoj, mohla uživit svatého Ivana svým mlékem. V té souvislosti jsem si vzpomněl na houslistu Ivana Ženatého (tedy také Ivana), který o svém pevném zdraví hovoří v souvislosti s pitím kozího mléka v dětství. A koza, to je také tak trochu laň, ne? Až jej (doufám) uvidím, musím mu to říci.