Echo24 / 14 / Týdeník Echo

Týdeník Echo, číslo 5, 30. ledna 2025

Evropo, prober se! (ozývá se z megafonu) / Pryč se skanzenem / Trumpův budíček pro Evropu, to vše se nahromadilo na obálce tohoto číslo, multiplikace je výrazem naléhavosti, s jakou je vyslovována ta první výzva.

A podobné je to se sérií textů, které z různých zorných úhlů směřují k onomu ústřednímu problému. První, kratší, Pojďme nedělat nic! U komentáře vynechávám detaily různých výroků a vybírám jedinou větu – „ve vztahu k Ukrajině panuje značná nejistota“. A ovšem i tady se objeví Trumpovo jméno. To je ale již v dalším textu v centru pozornosti – Trumpův velkolepý RETVRN Martina Weisse (slovo psáno po řeckém způsobu „u“ jako „v“, vše verzálami), a obsah, Jak heslo „America first“ ovlivní demokracii a geopolitiku, je ústředním tématem řady debat v těchto dnech (týdnech). Ovšem, „jekot a skřípění zubů“, spojené s „dynamikou“, která byla charakteristická v dřívější politice Spojených států, vypisuji si tu ještě pojem „imperiální prezidentství“. A reakce Evropy? Ano, okno příležitostí je úzké, článek Daniela Kaisera s portrétem Ursuly von der Leyenové na konferenci v Davosu.

Dalším článkem je ten z pera Bohuslava Pečinky s názvem Falešný trumpismus a české zájmy. Pro mě je zajímavá hned úvodní myšlenka polského analytika Macieje Ruczaje, že „lidé si pro snazší porozumění světu pořizují kompletní sady názorů“, které nazývá „balíčky identity“ (když jste proti genderu, „názorový kmen“ nabídne, že jste proti očkování a budete vstřícní k Rusku). Trumpův projev v Davosu (a vzápětí, dodejme, i realizace) byl „v řadě témat v protikladu s tím, co se odehrává v naší části světa“ (snížit daně, zvýšit cla atd.), v části „postsovětského prostoru“ máme opačný trend, „politické autoritářství jde ruku v ruce s regulací vnitřního trhu“, to, že se pokouší o nezávislou politiku na Bruselu, podobnou trumpovskému suverenismu, je ovšem jen zdání („fasáda“), tedy nesprávná interpretace, ty postoje jsou opačné. Pečinka říká, že podobně jako Fico na Slovensku tento postoj u nás zastává SPD, Stačilo! a Andrej Babiš, ale také „okolí prezidenta republiky“. Nejsem si jistý, že tomu tak opravdu je, ale přiznám se, že ty reakce na Trumpa mně chvílemi připadají chaotické (svého času údajná nečitelnost, udělá to opravdu? atd.), což je možná také dáno tou razancí, kterou bych ale nezaměňoval s nevypočitatelností. Nu, nevadí. Pečinka dále vypočítává možné sladění našich a amerických zájmů: zahrnuje sem podporování zbrojařských firem kompenzující deindustrializaci Evropy v době „éry zbrojení“, řešení dodávek ropy z Ameriky za určitých podmínek, prosazování našich zájmů prostřednictvím větších zemí. A Pečinka znovu zdůrazňuje, že „Donald Trump není americkou verzí Babiše nebo Stačilo!“ Je to „byznysový hráč, který nesnáší dlouhé vysilující konflikty a války, takže se pokusí situaci na Ukrajině rychle uzavřít“. S tím posledním lze nejspíš bezvýhradně souhlasit.

A na Pečinkův článek navazuje pak Veliká a skvělá Evropa? Zase?, táže se Ondřej Štindl. „Make Europa Great Again“ (hnutí MEGA), potřebovala by Evropa, radí Elon Musk vyčerpanému kontinentu, Evropě svazované absurdními regulacemi, Evropě, která hrozí stát se skanzenem. V čem byla velikost Evropy? Katedrály, velkolepý starý Řím, někdejší efektivita, přidal bych (bez ohledu na jeho někdejší adoraci) „pokrok“. Vzpomínám si teď na dva rozhovory, první s přáteli ve Státech (českými emigranty), s nimiž jsme probírali „historii“ řádově nesrovnatelnou (říkali, tam jsou památky dvě let staré křesťanské misijní domy, ostatně můžeme přidat „nové“ Kapitoly, kopírující architekturu renesance a Říma), druhý rozhovor s jedním členem rodiny, o generaci mladším, který nedávno říkal, k čemu ta historie vlastně je?, k ničemu (ovšem, je třeba uvést rámec tohoto postoje, jímž myslel nepoučitelnost lidstva, které opakuje genocidy, ačkoli ta nejšílenější nastala před pár desetiletími). Ondřej Štindl poté rozebírá „ztrátu smyslu“, který Evropu postihl, a hovoří o vzepření se akcelerací a expanzí ve světě, pro nějž je charakteristická „zploštělost života“, „kde se slova o bezbřehých možnostech potkávají s realitou nivelizace a prefabrikovanosti, bezpočtu variant téhož“. „Světa, v němž stroje mhou člověku hodně dát, třeba i prodloužit jeho život, ovšem za tu cenu, že se sám – svým cítěním, myšlením, prožíváním – začne podobat stroji“. Je tu tedy hrozba, která ovšem platí i pro Ameriku, že můžeme „v této technoutopii(/dystopii ztratit sami sebe“.

Provozy budou nahrazeny dovozy, říká v rozhovoru s Danielem Kaiserem Luboš Dinka „o budoucnosti rafinérií, benzínek a vůbec průmyslu v EU“. Je těžké predikovat, totiž s ropou se vždycky stane něco neočekávaného, v dnešní době válečných konfliktů je také důležité mít víc různých zdrojů. Úlohu hraje cena, ale také bezpečnost, „je třeba myslet na neočekávané situace“, a řešení jsou vždy běh na dlouhou trať. Česká vláda říká „nedat vydělat Rusku“, ale to, že k nám či do Evropy nejde nafta z Ruska je „naivní“ iluze.  Rusové prodávají stejné množství jako před válkou (odběrateli jsou Indie a Čína). Jedna věc jsou trasy, které jsou probírány, další evropská legislativa, u níž je problémem to, že „začíná být nepřehledná, nařízení a pravidel je ohromné množství a pořád se mění“. Dále je řeč o mixu paliv, možnostech, jak zabránit, aby z výfuků vycházel CO₂, vodík Dinka nepovažuje za palivo budoucnosti, i když jeden čas byl vodíkový boom. Článek je zveřejněn také na stránkách MOL (Dinka byl generálním ředitelem pro Českou republiku, MOL je maďarský koncern, provozuje rafinérie, petrochemické závody a síť čerpacích stanic ve 12 evropských zemích), ocituji závěrečnou pasáž, která nás, běžné občany automobilisty zajímá nejvíce:

A když by zákaz spalovacích motorů do roku 2035 skutečně nastal, jak dlouho ještě auta se spalovacími motory budou dojíždět?
Počítá se minimálně ještě s dalšími deseti lety, ostatně průměrné stáří vozového parku v České republice je asi 16 let.

Dobře, takže rok 2045. Ale to je vlastně taky celkem brzo. Co byste na vašich stanicích prodávali pak?
Nikdo netvrdí, že na čerpacích stanicích musíte navždy prodávat naftu a benzin. Čerpací stanice je vlastně prodejní místo, které poskytuje různé služby. Síť čerpacích stanic MOL je například jednou z největších kaváren na českém i na slovenském trhu. Dnes nám prodej občerstvení a dalšího zboží přináší víc než polovinu zisku z typické čerpací stanice. Což je fenomén České republiky, jinde po Evropě to bývá 30 až 40 procent. Už dnes se čerpací stanice využívají jako servisní stanice, už to není ta klasická čerpací stanice. Kdo ví, jestli tam časem nebudeme prodávat plyn, elektřinu, jestli tam nebude pojišťovna nebo kadeřník na tu dobu, po kterou budete nabíjet elektroauto. Přizpůsobíme se tomu, co bude trh vyžadovat.

Ne trh, politici to požadují.
To je ohnutí tržní ekonomiky, kdy se dnes jako podnikatelé občas nemůžeme řídit tím, co chce zákazník, ale tím, co nám dovolí politici.

Pokud se ta politika neotočí, stojíte tedy před hádankou, čím těch padesát procent zisku z čerpací stanice, které vám zakážou, nahradit.
Přesně tak. Ovšem nejen my, celý evropský průmysl. Pro nás by bylo ideální nahradit to něčím, co byste si i v budoucnu mohl tankovat do nádrže. Ať už by to byl zmíněný vodík, syntetická paliva, bylo by to výhodnější pro spotřebitele, určitě pro automobilový průmysl a v neposlední řadě i pro nás jako poskytovatele služby.

A v Salonu tohoto čísla je titul Přišlo to shora, kterému porozumíme teprve čtením diskuse, do níž Ondřej Šmigol přizval senátora Václava Lásku, Hanu Kordovou Marvanovou, Martina Exnera (poslanec, STAN) a Oldřicha Kužílka (poradce pro otevřenost veřejné správy a ochranu soukromí). Tématem je osud nového „lex Ukrajina“, a především v něm obsaženého nového trestného činu „neoprávněné činnosti pro cizí moc“, navrhovaného M. Exnerem, u něhož někteří diskutéři kritizují přílišnou obecnost („bezbřehý gumový paragraf“, říká Kordová Marvanová, je tu možnost „bezbřehé libovůle“ orgánů při posuzování těchto činů někdo pak může být svévolně šikanován, kriminalizován pro svůj názor, ve vlastní podstatě nic neohrožující), jiní hovoří o tom, že podobné aktivity jsou podchyceny již v dosavadní právní úpravě. Že to „přišlo shora“, a proto je to takto „blbě napsané“ prozradil prý ministr Blažek na dotaz Kordové Marvanové, která se ho na to ptala i vzhledem k tomu, že řada odborníků měla námitky. Pak jsou diskutéři ve sporu o tom, co v takovém zákoně má být, a je uvedeno, že to je „přílepek“, který může Ústavní soud shodit, jako tomu bylo v jiných případech.

Děti budou indoktrinované, ale budou umět anglicky je komentář Daniela Kaisera k připravovaným proměnám v českém školství, tedy novým „osnovám“ (rámcovým vzdělávacím plánům), které se odkloní od „biflování“ a budou směřovat ke „kompetencím“. To je ovšem spojeno s radikální redukcí znalostí v předpokládaném rozsahu 30 procent, které mohou školy nahradit podle svých představ. Už jsem někde narazil na to, že znalosti matematiky jsou už dnes v deváté třídě na úrovni dřívější šesté či sedmé třídy, postupně jsem některé momenty sledoval v podstatě již v době posledních let svého vlastního působení v pedagogickém procesu. Zde vyzdvihnu jeden příklad, na který Kaiser upozorňuje: Chemie je v RVP strukturována do tří oblastí: Chemie a já, Chemie a společnost a Chemie a svět. Vzpomínám si, že už můj táta v šedesátých letech hovořil o nutnosti provázat jednotlivé předměty, aby dávaly smysluplný obraz světa, tady je ale roztříštěna podstata chemie jako (pro mě fascinujícího) systému, zřejmého již z Mendělejevovy soustavy prvků. Na to upozorňuje Svaz chemického průmyslu, když hovoří o „aktivistických prvcích“, které odvádějí pozornost od podstaty oboru. Dále je řeč o pronikání neziskových organizací do výuky (pochopitelně gender etc.), na konci pak o chybném tvrzení ministra Beka o nárocích na angličtinu (skoro nikde v okolních zemích není požadavek na úroveň B1, jak tvrdí, ale A2).

Hořká tečka za fakultou je článek Jakuba Fujáčka. Samozřejmě je myšlena tragická událost na pražské Filozofické fakultě v závěru minulého roku, ale především způsob, jak bylo s její reflexí ve veřejném prostoru naloženo. Autor to naznačuje hned na začátku: Když nedávno ve Spišské Staré Vsi student gymnázia zabil nožem učitelku a spolužačku, „musel se poroučet slovenský policejní prezident“. A u nás? Fujáček líčí, co vlastně tak trochu všichni víme. A do detailů snad jít nemusím. Článek je napsán v souvislosti s „uzavřením“ práce „vyšetřovací komise ke střelbě na filozofické fakultě“ a zveřejněním zprávy.

Odvaha být přítěží je úvaha Terezy Matějčkové na téma důstojnost eutanazie, u textu je obrázek prezidenta Petra Pavla, který hovořil „o nelehkém odchodu své maminky, která sváděla boj s agresivní rakovinou slinivky“. Filozofka sleduje proměnu názorů a současný „trend“ podpory tohoto způsobu odchodu ze života, nad kterým chce mí prezident „kontrolu“, v jednotlivých zemích. Německý právník Ferdinand von Schirach podporuje právo na asistovanou sebevraždu a odmítá sankcionování její podpory. Matějčková se ale chce podívat na věc „blíže“ a přináší argumenty jiného úhlu pohledu, vycházejících z toho, že život v zásadních věcech nemáme „pod kontrolou“. Ovšem, když říká, že se „neprosila“, aby se narodila, ostře nesouhlasím, protože moje stanovisko je, že život je dar a zázrak (jakkoli se nedomnívám, že „od Boha“), i když je tady otázka života nepoškozeného (zásadní zdravotní potíže). Jinak ovšem myšlenky filozofky pozorně sleduji, i zmíněný motiv (nesnesitelné utrpení) probírá. A pro mě je cenný především závěr úvahy o motivu „být na obtíž“, což sice prezident Pavel nechce (a na první pohled to vypadá akceptovatelně), ale Tereza Matějčková to odmítá, nejdříve říká, že rodící žena také nemá vše pod kontrolou, a především taková slova některým starým a nemocným, kteří si připadají, že jsou na obtíž jejich pocit „nerozmlouvají, ale potvrzují“. A to ovšem není v pořádku.

Kronika virových roků je „Komárkovo poučení z covidového vývoje“. Myšlen je samozřejmě Stanislav Komárek, název článku je druhou částí názvu jeho knihy Stíny v našich duších, zní ale ještě jednoznačněji Kronika virového šílení. Komárek je skeptik a realista, ví, že se lidstvo nikdy nepoučí, nicméně úlohou intelektuála je aspoň věci utřídit a pojmenovat. Jiří Peňás v recenzi oceňuje Komárkův originální a autentický přístup, odlišný od „narativů“ dnešního akademického prostředí. Skvělý rozbor (Peňásův a ovšem Komárkův) problematiky dnešního světa. Respektive jedné jeho stránky, „vyděšené společnosti“, ovládané „medicínskou diktaturou“. Na druhé straně, jakkoli mnohé bylo přehnané (na obou stranách, i těch nesouhlasících, „antivaxerů“) a Komárkovy argumenty o „šílenství“ a „celoplanetární panice“ akceptuji, chci říci, že nemohu souhlasit s tvrzením o „relativně slabé pandemii“ v okamžiku, kdy nikdo pořádně nevěděl, co se bude dít, stejně tak jako s Höschlovým tehdejším tvrzením o „rýmičce“ a totalitě, která chtěla něco (druhá věc je jistě věc přiměřenosti) regulovat (připadá mně to podobné jako Rakušanovy výkřiky o tom, jak bylo všechno na Filozofické fakultě v pořádku ještě týž den, kdy nebylo, nemohlo být nic vyšetřeno – ostatně na to téma je tu výše zmíněný článek), zvláště „v Čechách“, kde si někteří příliš starostí s „pravidly“ nedělají (Pražáci vyrazili na hory a nechali se vozit rolbami do svahu). Proboha, vždyť když byly morové nákazy a nikdo netušil, že to není trest boží, dodržovala se nějaká pravidla a G. Boccaccio v Dekameronu píše, jak před tím nebezpečím šlechtici utíkají – do bezpečí.

Ty naše milé Riesengebirge, o anonymním cestopise z konce 18. století s názvem Cesta do Krkonoš a okolních oblastí Čech a Slezska v roce 1796. Přeloženo a vydáno teprve nyní. A z komentáře vyplývá, že knihu stojí zato přečíst.

Zajímavý je kratší článek Kolik literárních cen tahle země ještě snese, kniha amerického kritika Hala Fostera Zítra bude hůř: Umění, kritika, nouzový stav (2015, česky 2021) upozorňuje na ztrátu estetických kritérií za stavu absence literární kritiky, nahrazované dnes „mocí“, kritik se svými osobními útoky stává „predátorem“. U nás je cílem „povzbudit kritické myšlení o literatuře a dostat ho prostřednictvím debat do veřejného prostoru“ vytvoření Ceny literární kritiky (společná akce časopisů Host, A2, Souvislosti, revue Prostor a Tvar). Ta má být protipólem Magnesie Litery, která o nominovaných knihách hovoří často bez hlubší interpretace a „příliš zkratkovitě“. V hudební oblasti máme dvě ceny Vinyla a Apollo, žel zaměnitelné.

Pod názvem Vizitka města probírá Matěj Beránek tentokrát Pragerovy kostky v Praze, tedy formu tzv. superstruktury, kterou dali architekti Karel Prager a Jiří Kadeřábek svým stavbám na pražských Emauzích u Karlova náměstí. Jsou zde důležité instituce, IPR, Institut plánování a rozvoje hl. města Prahy, a CAMP, Centrum architektury a městského plánování, pro Pražany nesmírně populární. Problém dohody o rekonstrukci, na rozdíl od předchozích demolicí některých objektů v blízkosti, je zdá se, také díky peticím veřejnosti (dříve ignorovaných) zdá se v tomto případě vyřešen.

Zajímavá úvaha je ta Ondřeje Fouse O míchání hrušek s jablky. Dozvíme se mnohé, třeba právě i o tom míchání, jako že francouzský vánoční hruškový koláč s mletými mandlemi, tedy jeho delikátní chuť lze jablky jen zabít.

Na českých cestách Jiří Peňás nyní zabrousil na Moravu, jak říká název dílu Zkouška z judaismu v Třebíči. Já si v tu chvíli musím vzpomenout na Honzu Kindermanna, který se svého času zasloužil za opravu některých synagog, také v Jičíně (na své cestě do Plzně jsem měl možnost hovořit s architektem Janem Soukupem, jenž byl projektantem těchto rekonstrukcí a potvrdil mně Kindermannovy zásluhy). V Třebíči je významná židovská čtvrť, také hřbitov s jedenácti tisíci nebožtíků, Peňás sleduje proměnu města, když srovnává svou návštěvu města po pětadvaceti letech, připomíná holocaust a také Stínadla a tedy i Jaroslava Foglara, který tam přijel ale až v roce 1986, židovská čtvrť zde naštěstí nepodlehla už naplánované asanaci, jako se to stalo v Prostějově, v 90. letech sami obyvatelé objevovali ghetto, historický poklad. V Zadní synagoze je muzeum, starší je ta Přední. Peňás pak sleduje i starší historii Židů v Čechách a na Moravě.