Echo24 / 12 / Týdeník Echo

Týdeník Echo, číslo 4, 23. ledna 2025

Revoluce zdravého rozumu, Donald Trump se vrací ve velkém stylu, je název a podtitul tématu, které stále ještě je (a nejspíš i v příštích měsících bude) na prvních stránkách nejen Echa, také jsem si poslechl inaugurační projev, který přenášela Česká televize, v němž právě zazněla tato slova, vedle bombastických prohlášeních, která nový prezident začal hned uvádět v řadě prezidentských dekretů, někdy i sporných (děti nelegálních emigrantů narozené na území Spojených států již nemají být Američany), a ovšemže očekávaných a stokrát už všude probíraných. Nu a tak to snad už nebudu znovu rekapitulovat obsah článku Nastává americká zlatá éra? (mj. nároky na Grónsko, Panamský průplav atd.), snad jen, že se tedy žáčci už nebudou učit o Mexickém zálivu, ale Americkém. A ovšem, jásající Musk s roztaženýma rukama (bodejť by ne, ty stovky milionů na podporu Trumpa se mu bohatě vrátily, jeho jmění stouplo o třetinu; a je tu taky diskuse o té vztyčené ruce).

Svajpnout doleva s portrétem Jany Maláčové (před několika měsíci snad hovořila, že do politiky už nepůjde), která se chtěla dát dohromady s Kateřinou Konečnou, a potíž je v tom, že Konečná nechce být jen v europarlamentu, ale i lídryně hnutí, druhá pak v tom, že chce od socdemokratů šedesát milionů.

Příměří, kterým nic nekončí, rozebírá (M. Weiss) situaci na Blízkém Východě, 19. ledna se zastavily 15 měsíců trvající boje mezi Izraelem a teroristickým hnutím Hamás. A jednak je tu řada problémů i po nekonečném vyjednávání mezi oběma subjekty, jednak je v sousedství Libanon atd.

Jako vylepšovat socialismus (rozhovor s Jaroslavem Mílem, někdejším prezidentem Svazu průmyslu a dopravy ČR, odborníkem na energetiku, fotoportrét) pojednává o problematice a kontroverzích plánované výstavby dalších bloků jaderné elektrárny Dukovany.

Nu a po politických tématech je tu máme coby téma společenské, avízované již na titulní straně slovy Sex, porno a eros a v Salonu (účast publicistka Klára Elšíková, sexuální koučka Julie Gaia Poupětová, sexuolog Petr Weiss a Jiří Peňás) pod titulem Porno není dokument BBC o životě zvířat. Peňás začíná neobvykle dlouhým úvodem, když čte pasáž z B. Hrabala, jejíž teze je, že „eros je překonaná sexualita“, totiž sexualitu musíme přetvořit zase zpět „v ten Liebestraum“, „eros je řeckej termín pro lásku, která je všeobjímající nositel pohybu a vedení celého světa“.
Weiss říká, že eros je to, čím se člověk liší od zvířat, která mají jen sex, který je o reprodukci. Přitom dle sexuologa eros není cit, nýbrž „všechno kolem“, připouští, že tanec ptáků je „způsob dvoření, tedy erotiky“. Poupětová odlišuje sexualitu „sensu stricto“ (reprodukční akt) a „sensu lato“, tedy „všechno kolem“, což jí je bližší, a pro ni je sexualita široká oblast lidského konání, od rozhovorů atd. A u dnešní generace jí chybí „chuť a odvaha k tělesnému zkoumání“, o němž se domnívá Peňás, zda to není přítomností sociálních sítí (dodávám, vytvářejících druhou vrstvu vědomí) a blízkosti pornografie, u níž není, jak dodává Weiss riziko odmítnutí.

A když čtu dále, tak zarážející je souběh dvou věcí, na jedné straně „polovina českých mužů do pětadvaceti a víc než třetina českých dívek do pětadvaceti let neměla partnerský sex, tedy soulož“, na druhé straně tři čtvrtiny mužů sleduje pornografii. Z hrozby virtuální reality (včetně sexuálních robotů atd.) by se ale Weiss „nehroutil“, protože to vše slouží pouze k „fyziologickému uspokojení“ a padne v okamžiku, kdy se člověk zamiluje, pak „chcete reálné tělo toho milovaného“.

Poupětová hovoří o větším „tlaku“ na tehdejší generaci (zkoumalo se, jak a kdo co už měl, když byla dívka panna v osmnácti, byla „divná“, „podezřelá“), to dnes není a je to dobře. Elšíková hovoří o své knize Pacanka, jejíž třicetiletá hrdinka se utápí v divokých sexuálních jízdách a alkoholu, o její neukotvenosti či jinými slovy hledání identity, své cesty „hledání sebehodnoty“ a osvobození (doplňuji z komentářů na Databáziknih.cz, kde jsou zajímavé ostře kontrastující názory čtenářů, na jedné straně obdiv k odvaze po sebepoznání, více ale negace, jedna opakuje, že ji kniha „sere“). Jakkoli ženy v pětadvaceti v předchozích generacích už často měly jedno či dvě děti, Weiss vítá dnešní pestrost (Peňás namítá, není-li to chaos) či zodpovědnost „vůči svému životu“, dávají přednost studiu, kariéře, zajištění.

Nu a od „demografie“ (snížený počet dětí, až na Izrael, to kdybych chtěl rozvádět, tak bych uvažoval o větší stmelenosti společnosti) se vracejí k pornografii, která má dnes nové podoby, to už není „krása bez závoje“, ale třeba japonské futanari (o něm hovoří Poupětová), tj. snaha o „stále extrémnější formy“, nicméně pornografie tu „byla vždycky“, říká Weiss a uvádí (pro mě překvapivě) Věstonickou venuši (hledal jsem na netu, ale nikde ani náznak takové interpretace, ale proč ne?). Nu a Elšíková přichází se známým argumentem, že spatřuje problém v tom, že porno „předkládá model toho, jak bychom se měli chovat“, zatímco realita je jiná (řekl bych, že to je prakticky nejčastější důvod, proč dnes před pornografií články či pořady varují, nikoli „nestoudnost“, morální důvody, jako dříve). Pak se hovoří o kulturních návycích (sexualitu některé přírodní národy neskrývají). Weiss pak pěkně formuluje, že dvanáctileté děti by měly vědět, že je to „pohádka pro masturbaci“.

Nyní se vracejí debatéři k životní praxi, Weiss srovnává to, co slyšel od norského kolegy, že se muž bojí oslovit ženu, s přirozenou soutěživostí samců, jak o ní hovoří Darwin, Elšíková odporuje, říká, že záleží na kultivovanosti, stylu oslovení, pak se také probírá nerovnost v sexualitě, nepoměr v sexuálním uspokojení, orgasm gap, kdy např. při prvním styku žena obvykle nedosahuje orgasmu (zde přeloženo jako „orgasmická propast“, dříve se s tím málem nepočítalo atd. „V každém případě je potěšující, že současné ženy mají orgasmus dvakrát častěji, než měly jejich babičky.“

Článek probírá celou oblast sexuality v širším pohledu a komplexitě, na rozdíl od většiny toho, na co jsem v minulých desetiletích narážel, jen ještě poznámka, že prakticky ve stejnou dobu (v řádu dnů) v České televizi běžel pořad o pornografii u nás, kde se takřka výjimečně nejednalo o souvislost s kriminální činností, která podle mého pocitu v pořadech na toto téma dominuje, ale o obecnější pohled.

No v každém případě toto číslo vybírá těžké kalibry, dalším článkem je totiž Konec éry gramotnosti. V podtitulku se říká, že „lidé přestávají číst“. Už jsem tento článek zmiňoval v jiné souvislosti s tímto podivným světem, s dnes běžnou apatií. Ondřej Šmigol uvádí případ jistého Matta Ramose, šestatřicetiletého amerického influencera, který se strašně divil, že Odyssea není populární videohra, ale dílo klasické řecké literatury, jeden ze základů naší kultury. Moje první reakce byla takřka zběsilá, totiž nad kontrastem nevzdělaného „debila“, který se navíc ale prezentuje ve veřejném prostoru. Opakoval jsem si rčení, které říkala moje babička – „Prázdný sud nejvíce duní.“ A vzpomněl jsem si na jednoho chytrého a šikovného muzikanta, který – bylo to v době, kdy začínaly sociální sítě – na Facebooku nabízel ke sdílení, že právě dělá palačinky. Tedy ten moment potřeby navazovat prostě kontakt s jinými lidmi. Článek pak sleduje souvislosti, například změnu požadavků na vzdělání, kdy se jedna studentka svěřila, že ve škole nemusela přečíst ani jednu knihu, vyučování se přesouvalo ke krátkým úryvkům, které se rozebíraly, cílem bylo pomoci dovednosti argumentace (to by bylo samo o sobě v pořádku, s porozuměním textu jsem jako kantor v době, kdy na vrcholku požadavků byly nabiflované vědomosti, urputně bojoval po celou dobu mého působení, dnes se o těch „kompetencích“ konečně aspoň hovoří). S dovolením ale aspoň uvedu, že v (tenkrát) „povinných“ seznamech četby na gymnáziu, kde jsem učil, ti nejlepší měli za rok sto knížek, ti nejslabší třicet čtyřicet. Chápu „zrychlenou dobu“, jiné mediální kanály informací, zahlcenější svět atd. A jistě: „Masová gramotnost je vlastně relativně nový fenomén. Na Západě se rozvíjí asi posledních 200 let s tím, jak se zaváděla povinná školní docházka. Předtím uměla číst a psát jen úzká elita, většina příběhů se předávala pomocí vyprávění.“ Ale přidám jednu čtenářskou zkušenost. Povídku od českého klasika devatenáctého století o venkovanovi, který časně ráno ze zasněžené horské vesnice vyrazil do města, aby si tam mohl koupit noviny, a celý den se těšil, že až všechnu práci zastane, bude si moci sednout a přečíst si, co nového. Povídka se jmenuje Pro číslo a autorem je Karel Václav Rais, spisovatel „z našeho kraje“. A i dnes bych asi řekl studentům, že tenhle autor „z dávných dob“ stojí za přečtení.

Maminko, věšejí žebráka! je rozhovor Jiřího Peňáse s historikem Petrem Mallotou „o tom, jak komunisté popravovali.“ Nepůjdu do detailů (známé věci jako Záviš Kalandra, počty popravených atd.), děsí mě to, co jsem nevěděl, že při oběšení ten proces nebyl, jak ho známe nejspíš z filmů, tedy že se popravený „zhoupne“, tedy zlomí si vaz, nýbrž že se udusí, což trvalo až dvacet či třicet minut.

Tušení krásného a podivného je článek o filmaři, „který vládl řečí snů“, Davidu Lynchovi, který 15. ledna 2025 odešel do filmařského nebe.

NGO komplex – NGO jsou nevládní neziskové organizace (non-governmental organization) – je název pro výpisky etc. Martina Weisse v tomto čísle, řeč je o velkolepých plánech Joe Bidena, z nichž se nic nerealizovalo, o kampaních, také u nás, které jsou nefunkční – příkladem je Co se v romcom nedozvíš? s trapnou snahou podbízet se mladým čtenářům užitím jejich jazyka a jinými nedostatky, mimo jiné i chybným a na první pohled viditelným uvedením některých čísel.

Antický revival je článek M. Beránka o komplexu slavné Gettyho vily, součásti muzea J. P. Gettyho, při nedávných požárech v LA málem ohrožené. Na stavbě je úžasná opravdovost, tedy nikoli jen vnější laciná nápodoba, s jakou se mnohde ve Státech setkáme, zde architekt Robert E. Langdon, jenž paradoxně ve stejnou dobu navrhoval modernistické stavby, sáhl po architektonickém dědictví, „detaily a výzdoba nejsou nahodilými imitacemi antických vzorů, ale ve většině případů věrnými kopiemi konkrétních prvků z archeologických nálezů“. Doplňme jen, že J. P. Getty byl americký průmyslník (ropa), v roce 1957 byl podle časopisu Fortune nejbohatším žijícím Američanem.

Proč to dělat v Libčicích nad Vltavou je jeden z cestopisné série Jiřího Peňáse po českých zemích, tentokrát je to jakýsi průvodce po místě zajímavém z řady důvodů, mj. industriální historií (Fischerova cihlárna v Letkách, odkud pocházejí cihly v Bílkově vile v Praze). Zvláštní otázkou v názvu je myšlena prostá úvaha, proč se vydávat do místa kousek od Prahy, ale také konkrétní nápis, který si můžeme přečíst na dokumentární fotografii.