Echo24 / 11 / Týdeník Echo

Echo24 / 11 / Týdeník Echo 

Číslo 44, 31. října 2024

Více o celé věci se dozvíme a spíše okomentuju u příštího čísla, je nicméně jasné, že „hlavním“ tématem v médiích jsou, vlastně již několik měsíců, také po kotrmelci s odstoupením J. Bidena z kandidatury, volby na amerického prezidenta. Komentáře nejrůznějších poslanců atd. coby úvahy, coby kdyby, co svědčí pro výhru toho či onoho v jeden čas docela vyrovnaného střetnutí, jaké to bude mít dopady na Evropu, na válku na Ukrajině a já nevím, co všechno, mně připadají tak trochu jako věštění z koule, ne-li prázdné mlácení slámy, přičemž chápu poptávku posluchačů, kterou je nutné saturovat. Hned v Editorialu se pro mě jednoznačně překvapivě vyjadřuje Dalibor Balšínek, „proč je důležité, aby v Americe vyhrál Trump“, ale jak řečeno, shrnu to v příštím čísle. O pár stránek dál Trump cosi servíruje u FastFoodu (jeho fotka v zástěře, nu tak tohle je klasika od volebních polévek až kdovíkam), pak tam je pěkná fotka do výšky skákajícího Elona Muska, kterému (viz ono příští číslo) výsledek vydělal několik dalších miliard, takže jeho podpora Trumpa byla dobrá investice.

Další kapitola fušerství dnešní vlády je tématem seriálu Markéty Malé, tento článek: Škrtneme nulu a je jasno. Nevyjasněné rozpočtové položky v řádu desítek miliard, které kritizují i některé osoby z „vládních“ pozic (tedy ne přímo, David Marek je poradce prezidenta). Je to zoufalé, jeden krok za druhým. Dnes v televizi (10. 11.) řeč o schváleném postupném zdražení tvrdého alkoholu o pětadvacet procent během třech let, jen se hledá, kde vycucnout něco, co tu ale není, dopadne to stejně jako u WindFall Tax, ať budou „analyzovat“, jak budou chtít (argument, že musí uplynout nějaký čas, aby se to dalo vyhodnotit).

Také další text Co si myslí Harrisová, netuší ani ona z pohledu nikoli vnějšího pozorovatele, ale amerického politického poradce Michaela Dorana je výstižný sám o sobě, opět odkážu na další číslo, text článku je nicméně, na rozdíl o některých jiných, dostupný na internetu tuším v plném znění.

Článek, který mě ale zajímá, je Řemeslo vrací úder, jehož autorkou je filozofka Tereza Matějčková.

Jako vždy to je inspirativní čtení. Proti sobě je postaven, když to otešu na úplnou dřeň, koncept evropské kultury jako „slova“ – a jako „ruky“. Matějčková se opět pohybuje ve filozofickém diskursu, když uvádí celou problematiku přednáškami britského filozofa Johna Langshawa Austina Jak slovy dělat věci (How to do things with Words), v níž autor zakládá tzv. teorii řečových aktů. Matějčková věc vysvětluje, že slova tedy nejen popisují či informují, ale mohou třeba někoho pokřtít nebo oddat, proti tomu netřeba nic namítat, nicméně problémem už může být, že se dle ní celá věc přeceňuje, „přecenění slova mají humanitní vědy vepsané v základech“ a podobně si to myslí i všichni ostatní. 

V politice pak slova „nekrytá činy“ jsou označována jako vize, je to ale „krasořečnění“, opravdu do potíží se dostaneme ale, když marně sháníme řemeslníka, tam samotnými „slovy“ věci dělat nelze, je to třeba odpracovat. A filozofka se obrací k proměně školství, v němž intelektuální podíl v souvislosti s proměnou charakteru vlastní práce (přesun od manuální k technologicky řízené) roste, jiná věc ale je, že o intelektuálních výkonech jsme zvyklí přemýšlet jako výkonech mozku. Matějčková ale dokládá, že už Aristoteles hovořil o „ruce“ jako „nástroji všech nástrojů“, v textu to vystihuje formulace mezititulku „Myslím skrze ruce“. Ta je mně velice blízká, totiž jakkoli já sám jsem řemeslně velice nezdatná osoba, svého času jsem nicméně učinil pokus, který vlastně pojmenovává formulace Terezy  Matějčkové, když jsem zkoumal, jaký vliv na výsledek textu (tedy řekli bychom ryze ideového produktu) měl způsob jeho záznamu, když jsem totéž téma zpracoval (v té době, to byla osmdesátá léta mého experimentování) „v ruce“, tedy doslovně, prostřednictvím psacího náčiní, propisovačky, která byla tím „instrumentem“, a poté (nebo předtím) na psacím stroji, kdy ona dráha „z mozku“ k „textu“ vedla jinou cestou. Výsledky byly velice patrné. A dodnes, když chci co možno nejkoncentrovaněji stvořit nějaký text, je východiskem procesu záznam „na papíře“. Vlastně si filozofka všímá i jednoho z těch detailů, že totiž při ručním psaní pracujeme s každým odlišným tvarem jednotlivých písmen, domnívám se, že tam je ještě důležitý ten bezprostřední (jakkoli tady „mezi“ rukou a papírem je ještě tužka či propisovačka) dotyk s papírem, zatímco při psaní na počítači je kromě „znakovosti“ písmen (už ne liter) vše vlastně „virtuální“ (kromě toho klávesnice je „jinde“ než obrazovka), ostatně analýzy psychologů už doložily ony rozdíly, podobně jako také při čtení „papírové“ knihy a elektronického textu.

Pro mě je také zajímavý ten postup autorky, která od citací vlivných spisů přechází k různým vrstvám reality, to jsou ti řemeslníci, ale i třeba důležitost dětského rozvoje prostřednictvím hry (kde participuje ruka), školního prostředí, kde „dílny“ nahradily třídy s počítači, celková ztráta řemeslných kompetencí u dětí („kladivo jsi už někdy viděl?“, ale je to celá ta proměna světa, jsou také „fialové krávy“, protože některé děti nikdy nebyly na venkově), důležitost zručnosti i u nových technologií, „logika“ řemeslné pozornosti a důležitost momentu opakování v řemesle. A taky je tu ten náhled na intelektuální práci jako na něco, co si zasluhuje vyšší ocenění než práce řemeslná, protože je „kvalifikovanější“ (a já bych doplnil, že to také souvisí se společenským žebříčkem, sám, protože jsem část života zažil za „obrácených“ či „zvrácených“ poměrů, kdy z ideologických důvodů byl dělník, který absolvoval tříleté učiliště ve městě, z „třídního hlediska“ společensky považován – a finančně hodnocen! – naopak podstatně výše než středoškolský „profesor“, který studoval třikrát déle, také s jinými náklady rodiny, a kterému zůstala jen ta prvorepubliková aura toho oslovení, které ale už nemělo žádnou právní relevanci, jsem to vnímal dost intenzívně).

Myslím si, že jde o dvě roviny. Ta jedna, na které je postavena západní kultura, kdy „na počátku bylo slovo“ či řecký „logos“, a která má svou nezaměnitelnou jedinečnost, i když žel – zřejmě v prostoupení s genovým určením bytosti, které říkáme člověk – přináší (jak to dnes snad výrazněji vidíme každodenně) i tu hodně odvrácenou podobu, a od níž se svým způsobem odvozuje, spolu s dalšími momenty (uvedl bych ještě pyramidální uspořádání společnosti a také problematický dualismus duše a těla, který v tom celém komplexu hraje podstatnou roli) tato představa nadřazenosti intelektuální práce nad řemeslnou. Nu a pak ta druhá, která nám vznikne, právě když „škrtneme“ tu dualitu, jak ostatně svými argumenty činí i Matějčková, když hovoří o kvalitách fyzické práce. Nu a pak mě ještě napadá, ty „návraty“ k rodinným farmám, firmy založené na zajímavé práci atd., to tady přece všechno je, a otupující dřina mechanicky opakující jednotlivé úkony, která ubírala člověku lidskosti, která by mohla tento pohled generovat, už – alespoň v našich krajinách – vymizela.

A v tomhle prostoru se filozofka pohybuje, když zmiňuje na závěr kontext, který se nejspíš pokusím zreprodukovat v úplnosti pro jeho košatost: „Neponižovat slovo přehlížením skutečnosti. Dlouho se mělo za to, že intelektuální práce si zasluhuje vyšší ocenění, protože je kvalifikovanější. Na věc se můžeme podívat jinak: řemeslná práce je náročnější, protože člověk pracuje s tělem i s inteligencí. Což nám ukazují i současné technologické výdobytky. Digitální technologie přejímají bez problémů rutinní duševní práci, jako je vyplňování tabulek nebo generování shrnujících článků.
Obtížnější je nahradit tesaře, zahradníky nebo kadeřníky. Ti dokážou skloubit nespočet drobných dovedností fyzických, duševních i kreativních. Stroje zatím na takový výkon nemají a předpokládá se, že dlouho mít nebudou. Samozřejmě tím nemá být řečeno, že inteligence je bezcenná, ale možná máme zapotřebí znovu si udělat jasno o pojmu inteligence. Možná zjistíme, že souvisí se všestranností víc, než jsme si dosud mysleli.
Návrat zájmu o řemesla navíc vyjevuje, že slovo, které si západní kultura posvětila, vystavujeme směšnosti, když je neuzemníme. V situaci, kdy zakrňují těla a spolu s nimi mozky a kdy nevíme, co s hřebíkem, se řeči o myšlení pro myšlení samo mohou stát spíš vtipem než svědectvím o lidské velikosti. A takové konce si slovo nezasluhuje. Vždyť bylo na počátku.“

Nezbývá mně shrnout. Na počátku bylo slovo (to ostatně nepopírá ani poslední věta T. M.), ale měli bychom tady udělat určité revize.

Otázka, zda se ještě v Čechách pohřbívá, mě tak trochu překvapila. Pravda, všechny ty alternativy delší dobu registruji, dokonce doma o tom byla debata, na jičínském hřbitově vidím celé jedno prázdné rozsáhlejší pole a také některé popadané náhrobky (můj milý bratr mně ušetřil značné výdaje, když se postaral o technickou stránku náhrobku, za který si v nabídce jedna firma napočítala částku takřka o pěti nulách). Debata probírá také evropské zvyklosti a právní rámce tématu, dnešní názorovou orientaci lidí, hovoří se také o Romech a světských, kteří se z onoho dnešního „nezájmu“ vymykají (mohu potvrdit, když jsem někdy před rokem procházel částí hřbitova, kde jsem dlouho nebyl, spatřil jsem cosi velkého modrého, co přilákalo mou pozornost: dvoumetrová socha Panenky Marie vedle hrobu, doslova zasypaného věnci a květinami).

V moderních dějinách nevídané, šokující… je vyjádření slavného právníka Roberta Amsterdama (známý je mj. v souvislosti s kauzou ruského oligarchy Chodorkovského, jinak „případ Jukos“) v rozhovoru s D. Kaiserem ohledně situace v pravoslavné církvi (pravoslavných církvích) na Ukrajině. Informace jsou to pro mě opravdu šokující, nicméně přiznám se, že v tuto chvíli budu opatrný, ne snad proto, že bych nutně nevěřil tomu, co tento původem židovský právník, vyvezený z Ruska, říká. Jsem si vědom komplikovanosti a komplexnosti celého balíku historického a současného dění v tomto geopolitickém prostoru. Na druhou stranu nemůžu v takovýchto konkrétních tématech ani zpochybňovat, ani polemizovat, jakkoli mnohé je uvěřitelné i z toho názorového/postojového lavírování na všech stranách, nicméně u nás by se mohlo také stát, že kdybych vůbec připustil ohledně Ukrajiny jiný pohled, než je ten oficiální (Amsterdam jej nazývá neschopností Evropy se odloučit od „velice zjednodušeného ukrajinského narativu“), mohl bych se dostat i do střetu se zákonem. A samozřejmě tady mohou být i jiné okolnosti, které ukazují Amsterdamovo stanovisko zase ještě v jiném světle (je tu ale také třeba příkrý rozpor v jeho tvrzení ohledně počtu věřících), jak dokazuje čtenářský komentář o pominutí jednoho aspektu kanonických pravidel autokefální církve – viz https://www.echo24.cz/a/He3BW/nazory-ctenaru-ad-v-modernich-dejinach-nevidane-sokujici , celý článek je ovšem na internetu přístupný pouze předplatitelům. To nemění nic na tom, že je zajímavé si článek, v němž je celá řada velice ostrých obvinění, přečíst.

Jak jsem si jel pro Oscara je článek o úžasném úspěchů českých tvůrců, o němž píše jeden z nich, režisér Viktor Horák. Ten a jeho kolega Pavel Sýkora získal prvního studentského Oscara za hraný film z dílny filmové školy v Písku, o studentských Oscarech jsme naposledy slyšeli v souvislosti s krátkometrážním animovaným filmem Darji Kaščejevy Dcera v roce 2019. Letošní film se jmenuje Krajan a je to válečné drama z roku 1944. Je to zatím největší úspěch Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku.

Pošetilost bezmocných je komentář k filmu Anora Seana Bakera, vítězný snímek letošního festivalu v Cannes. Komediální milostný příběh striptérky a syna ruského oligarchy, přitom k systému kritický pohled režiséra (na tom to ale nestaví, to by bylo laciné). Příběh trochu „vyspeedované Popelky“ často mění žánr, divák se zasměje, komentátor říká, že práce autora je tvrdá a zároveň něčím jemná. Tož dobrá informace.

Houbovité město je příspěvek Matěje Beránka o Parku Fish Tail v Číně, který vymyslel Kongjian You jakožto typ krajinné architektury, spočívající v představě, že prostor, nad nímž je v dostatečné výši postavená jeho urbánní část, při záplavách ochrání blízké velkoměsto před množstvím vody, řečeno ideou pana architekta, město by se nemělo bránit vodě, tedy jejímu vstupu dovnitř, zdí, naopak by ji mělo vtáhnout do sebe. Vše je v tomto projektu podřízeno této myšlence, podoba jezera, ostrůvků, odolných dřevin, chodníků atd., realizace se rozšířily po celé Číně. Architektonická kancelář Turenscape má vypracovaných tisíc projektů, šest set z nich je realizovaných. Myšlenka se šíří i do zahraničí.

Podezřele nenápadná návštěva v Leondingu je další kapitola cestovního seriálu s elektrokolem, který píše Jiří Peňás. Uvedené asi třicetitisícové město je nedaleko Lince a není v něm nic zajímavého, celý zbytečně rozvleklý text (jako by měl autor zadáno naplnit tři strany textu) je pohráváním si se skutečností, že zde prožil dětství Adolf Hitler, s jehož jménem Peňás zbytečně žongluje (uvede ho pak, kdyby přece jen někdo nevěděl, úplně zbytečně, v poslední větě) a vykládá obecně známé (teda, kdo sáhne po jakékoli slušnější knize, se dozví) věci, jak kluka neprospívajícího ve škole řezal otec alkoholik. Někdy jsou ty Peňásovy cesty alespoň tak lidově zábavné, nepedagogizující, chápu ten záměr psát odlehčeně, číst tohle byla ale opravdu ztráta času.

A ještě pěkný článek Ondřeje Fouse Vize o proměně krajiny, na jejíž zadání on sám kývl po smrti zahradníka, kterého znal. Pastevní areál na Šumavě, u nějž není jednoduchý úkol ochránit před okusem ovcemi stromy, tedy zvolit správný druh, hlídat je v různých fázích. Jak říká zahradník na začátku, špatné rozhodnutí má pak řetězec špatných následků. Tady to bylo rozhodnutí dobré.

Číslo 45, 8. listopadu 2024

Pochopitelně je hlavním tématem čísla (stejně jako z velké části již v čísle minulém, kde byl v tu dobu ještě kandidát na amerického prezidenta rovněž na obálce s charakteristickým gestem pěstí vyzývajícím ke střetu) volba amerického prezidenta, nyní již zřejmě zvoleného (redakce posunula vydání o jeden den, takže mé obavy ve čtvrtek, jestli se něco nezadrhlo, byly liché, týdeník opravdu spolehlivě každý týden najdu ve schránce). Takže Donald Tramp je, jak zaznělo v jakémsi komentáři, jediným americkým prezidentem, který se po úřadování jiného v mezičase vrátil na svůj post (samozřejmě byla řada jiných, kteří vykonávali svůj úřad více volebních období).

Já jsem, také i v souvislosti s nadšením nad tímto výsledkem u některých redaktorů Echa, trochu v rozpacích, do jaké míry uvádět svůj pohled na věc (a nejen zaznamenat obsah čteného), jak se o to, byť nijak nesystematicky, snažím u některých jiných témat (Echo pro mě je impulsem shrnout některé věci, donutit se zformulovat je atd.), především s vědomím, že se vlastně jedná o docela velký, komplexní balík témat, zahrnující nejen jednotlivé osobnosti, ale i „celou Ameriku“, do kterého bych se přece jen nerad pouštěl, především už proto, že o zemi, v níž jsem nikdy nežil a takřka všechno, co o ní vím, mám zprostředkováno ze sice celoživotního, ale nijak nesoustředěného, kriticky nereflektovaného pohledu z médií. Samozřejmě těch střípků a průniků odjinud jsou na tisíce.

A ovšem Donalda Trumpa z téhle vzdálené perspektivy vnímám jako toho hulvátsky se vyjadřujícího macha, který zpochybňoval výsledky voleb (ovšem, po tom, co jsem si jinde přečetl, ten systém vůbec není bez děr), zákony země, které ho ostatně do nejvyšší funkce vynesly, tím, že (ať se to explicitně dá či nedá prokázat, také to bylo tématem žalob) jeho postoje vedly k událostem na Kapitolu 6. ledna 2021 (argument pana redaktora, že se demokracie přece jen nezhroutila, jak Trampovi podsouvají jeho kritici, kteří říkají, že o to usiluje, nicméně neberu), který vyváděl, že všechny ty žaloby na něj byly politicky motivované atd.. Vnímám ho z té vzdálené a zároveň nějak blízké perspektivy, jako jsme sledovali Billa Clintona hrajícího v Praze na saxofon či Baracka Obamu, který prorazil jednu ze staletých bariér coby první prezident černé pleti, na jedné straně, na druhé pak oba dva Bushe, které mám (jistě jednostranně) spojeny s určitými kroky (Bushe staršího s problematickou Válkou v Zálivu, na ni pak navazující invazi do Iráku v roce 2003 na základě nepodložených informací o zbraních hromadného ničení, to už byl u vesla tuším Bush ml., jehož si spojuju s postojem proti interrupcím, říkal jsem si, v třetím tisíciletí se tohle „řeší“, škrty peněz státním knihovnám či některým oborům vědeckého výzkumu aj.).

Mohu mít mnohé zkreslené, opravdu jsem to vše nijak pozorně nesledoval a hlavně to neumím odpovědně v ekonomických, vojenských, společenských, sociálních a politických aspektech posoudit, nicméně když si vzpomenu na všechny ty intervence po celém světě, které měly napravit stav v tamějších zemích, odstranit diktatury atd., a výsledek dodnes nevyhaslých ohnisek střetu po nedořešených sporech, ať to je již „dvojí“ Vietnam (dodnes trauma z 60. let), „dvojí“ Korea, aktuálně rozhořelý mohutný konflikt na Blízkém Východě, za kterým je zpětně také poválečné rozhodnutí Států o uspořádání tohoto prostoru dodnes nevyřešené, rozhodně nemám pocit, jak ty všechny zásahy, možná na padesáti místech světa, jsou hodny chvály.

Nu a v posledních letech ten chaos kolem Trumpa a poté (přátelé v Kalifornii, kteří sem emigrovali z totalitního Československa, jásali na Facebooku, když skončil), co nastoupil Biden, se zdálo, že se vše aspoň nějak zkonsoliduje, nicméně nastaly známé pan-průšvihy, jeden za druhým. A mezi tím si poskočil a pak se došoural k řečništi starý pán, který už pak mnohdy nevěděl, kde je a kam má jít, a já jsem si říkal: Proboha, země s více než třemi sty miliony obyvatel, nejprestižnějšími univerzitami na světě, označující se za tu nejskvělejší ve všech ohledech, jistě s kariérními diplomatickými postupy a já nevím čím, není schopna vyprodukovat deset relevantních osobností, které by nastoupily do střetu o onu vyhlašovanou „svobodu a demokracii“? A tohleto snad nikdo nevidí? Takže ono asi něco bude jinak. Druhá věc je ona cirkusová show s hysterií podobnou té na fotbalových stadionech, ty obrovské prachy, co to stojí (a ovšem, že to pak za tu výhru stojí, nedělám si absolutně iluze – Elon Musk skákající na jevišti vedle Donalda Trumpa před stovkou vyvěšených amerických vlajek nejásal nad ušlechtilými ideály, které vyhrály, získal obratem dalších patnáct miliard dolarů). A za tím vším právě ono přepočítávání právě na peníze na prvním místě jakožto ústřední životní hodnotu. Ne, děkuji, takhle to nechci, jakkoli vím, jak to říkal ve své komentáři Rudy Linka, „je to obrovská země“, a nejde to vše zglajchšaltovat do jediného schématu.

To, co čtu nyní v komentářích Echa, jsou určitě relevantní poznatky a mnohé z nich si vypisuji a dávám do dalších kontextů, přesto si v podstatě myslím, že kromě toho, že Kamala je, jak uvádějí rozbory, „prázdná nádoba“ bez programu, což stěží zakryje rozzářený chechtot a energická chůze, především Biden svým tragicky pozdním odstoupení od kandidatury (nic na tom nemění rozpačitý úsměv s ujištěním, čeho skvělého Amerika dosáhla, a dalšími zcela prázdnými frázemi), čímž zablokoval čas třeba i k případné možnosti najít jiného kandidáta, takže se výsledek, k jakému došlo, dal očekávat.

Nu a ovšem, teď si rovnám argumenty, které uvádí Echo. Mezi nimi jako nejvýraznější vidím dva. První je právě Trumpovo vyhlášení obratu od intervencionismu, vojenského zasahování v jiných zemí, obvyklé praxe v přechozích desetiletích (v čl. Waterloo pro neokonty Daniel Kaiser píše, že Trampovo vyjádření o Sýrii a Iráku, neboť tam jisté okupační jednotky zůstávají, je „nepřesné“), druhé je pak rozhodnutí zatočit s ilegální migrací, kterou nechal Biden v klidu po léta bujet, v tomto kontextu to jsou ale hlasy muslimů, dřívějších imigrantů, kterým ti noví, ocitající se na americko-mexické hranici, samozřejmě berou práci.

V úvodním Editorialu Triumfální návrat Donalda Trumpa nadšený Dalibor Balšínek dává událost do kontextu s tím, jak „silně opět vnímá(m) selhávání elit, rezignaci na profesionalitu převážné části tradičních médií a establishmentu, která je nahrazována aktivismem a zabedněností“ (se samotným konstatováním nelze, jak jsem pochopil u jiných událostí, než souhlasit), Balšínek tento výsledek bere jako výsledek pragmatismu nad falešným idealismem, nikoli její ohrožení (to by byly ty shora zmíněné události), ale její vítězství, co bych asi nepopíral, že je o „kontroverzní osobnost, ale se silnou vůli a zvířecím instinktem“, to, že je Trump „autentický lídr, který porazil marketingový prefabrikát“.

Podrobněji se tématu věnují další dva články, Ondřej Šmigol napsal Proč vyhrál Trump „v noci z úterý na středu“, kdy byl výsledek již zřejmý. Prvním tématem jsou černoši a Hispánci, tedy narůstající menšiny, které podle jedné studie tradičně volí demokraty – tuto tezi Trump „naprosto rozkopal“, jakkoli je vlastně „pozurážel“ (komik Tony Hinchcliffe na mítingu o Portoriku jako popelnici, druhá, rovněž hojně citovaná epizoda, o tom, jak ti ve Springfieldu v Ohiu jedí psy. Mnozí Hispánci mají dojem, že země je „na špatné cestě“. Šmigol uvádí rozhodující „tři důvody“, (zmíněnou) migraci, ekonomiku a kulturní války. K nim patří pěkný příklad se slůvkem „they“ (což znamená sice „oni“, ale také nebinární osoby) v jedné reklamě, které Trump zpochybnil, Harrissová totiž kdysi dala najevo, že podporuje změny pohlaví pro zadržované migranty zdarma. K této oblasti patří také boj o potraty („Trumpem jmenovaný Nejvyšší soud v roce 2022 zrušil ústavní právo na interrupci“, jakkoli nešlo o zákaz, ale přesun kompetencí na jednotlivé státy; již jsem se zmínil, že mně to připadá ostudné, jakkoli jsem si vědom komplexnosti problému). Šmigol uvádí další konkrétní strategické chyby Harrissové (ve volbě spolupracovníků, neochoty se odříznout od Bidena aj.).

Kaiserův článek vysvětluje některé nové pojmy, již v jeho zmíněném názvu je slovo „neokont“. Vysvětlení: Je to „označení pro stoupence takové zahraniční politiky, která už v zárodku zabraňuje tomu, aby v nějaké části světa vyrostla Spojeným státům konkurenční síla“. „Uniparty“ je další slovo, používá se jako „termín pro naznačení, že zdánlivě oddělené politické strany ve skutečnosti fungují jako jedna strana“ (cituji z angl. Wikipedie) v okamžiku, kdy je třeba najít shodu pro prosazení společného cíle. „Vojensko-průmyslový komplex“, proti němuž se Trump vymezoval, používal Dwight Eisenhower. O tom, že válka je také obrovský byznys, a že tedy rozpoutávat ji se „vyplácí“ (zbrojní firmy své produkty prodávají armádě, eo ipso vládě, která o tom rozhoduje), nepochybuji, Američané na to ostatně mají termín war profiteering (profitování z války). Že by to Trump viděl jinak? V každém případě se vnořujeme do problematiky, o níž se v debatách České televize, k níž jsou přizváni nejrůznější eurokomisaři a představitelé politických stran, toho opravdu příliš mnoho nedozvíme. V každém případě si přepisuji jednu z posledních vět článku, která formuluje jen jinými slovy výše uvedený důvod mé rezervovanosti vůči USA. „V českém prostředí se to nesluší říkat, nicméně způsob, jakým Spojené státy posledních dvacet let vykonávaly hegemonii ve světě, se mírně řečeno neosvědčil. Neokonzervatismus bude možná historicky nahlížen jako katastrofa biblických rozměrů.“

Poslední, třetí článek s názvem Která forma postdemokracie je ta vaše? Martina Weisse je psána ještě „před sečtením hlasů“, nicméně platnost má nezávisle na výsledku. Na vedlejší stránce je obrázek nějaké zřejmě bezdomovkyně, vlekoucí rezavý nákupní vozík a jakousi plachtu, pod níž zřejmě přespává. Titulek: „I toto je Amerika. Maricopa County v Arizoně, 3. listopadu 2024.“ Dohledávám si, kde to to je, v nejlidnatější oblasti Arizony je jedno z velkých měst, Phoenix, a čtu o aféře „nejtvrdšího šerifa USA“, „sveřepého kmeta“ jménem Joe Arpaio, za pohrdání soudem, který se proslavil „svým široce medializovaným tažením proti imigrantům“ („kvůli němu ho jedna část USA považovala za bídáka a druhá za hrdinu“). No, co je počtení, „chain gangs“, trestanci pracují na ulici spoutaní řetězem (původně někdy 19. století, praxe dle Wikipedie opuštěna kolem r. 1955, jak je vidět, v této zemi je možné vše). V článku se dočítám, že Donald Trump je „velký stoupenec“ tohoto muže, který nehodlá respektovat rozhodnutí soudu.

Martin Weiss pak rozebírá „fenomén Donald Trump“, zmiňuje jeho nejrůznější „vylomeniny“, při nichž se baví a nedá se vyloučit, že můžeme očekávat cokoli, probírá některé momenty, o nichž byla řeč již v předchozích příspěvcích, některé jiné okolnosti (zaškrtávám si „pokles“ autority či důvěryhodnosti univerzit), na otázku, zda tyto volby jsou „svátkem demokracie nebo jejím umíráčkem“, odpovídá, že argumenty můžeme najít pro obojí, a opakuje ty strmé protiklady pro tuto dnešní realitu.

Co vybředá z toho ponurého tématu je článek Hamburk ukazuje cestu evropským městům (nezapomeňme podtrhnout myslím nezmíněné, že stejně jako Brémy je to samostatná spolková země, nikoli pouhé město, samozřejmě i bez tohoto správního zařazení výjimečného významu). Objednali si zde od firmy SAP, jejíž technologické produkty „se dotýkají“ až 87 procent světových obchodních firem, „platformu“, která – teď pozor! – po třech týdnech od návrhu – zajistila veškerý provoz v oblasti eGovernmentu a obchodního provozu v místě. Bylo zpracováno 2,7 milionu dokumentů a ušetřeno 30 tisíc hodin ruční práce, podílela se také AI (o obecném propadu užití AI v Evropě ve srovnání se zámořím bychom se dočetli asi v jiných článcích). O „českých“ městech tu sice zmínka, že by firmu také mohla jistě využít, o dvouletých průtazích a miliardových ekonomických škodách nezvládnutého stavebního řízení je pravda zbytečné se zmiňovat.

Bohumil Pečinka zajímavým způsobem shrnuje v článku Pravice a levice neexistují? „štěpící linie české politiky“, sledujeme to základní, co je dnes mnohdy všelijak zamlžováno, odmítáno atd. – víme ovšem, jak se mnohé mění, nicméně novinář říká, že i dnes u nás existuje pravice a levice, jen nemá tu klasickou podobu, v případě další osy konzervatismus a liberalismus proměnilo to druhé slovo jeho užívání v americké politice, kde bylo ztotožněno s levicí, takže bychom měli říkat „klasický liberalismus“, pak tu jsou generační osy, třeba strana ANO jako strana „pro důchodce“ (s demografickým nárůstem této vrstvy je toto též důležité), pak je tu město versus venkov, historicky s vrstvou „Sudety“. Nu a k jednotlivým položkám říká komentáře, jako např. že česká pravice je bez „programového náboje“ apod.

Socialismus prý vstává z popela je beseda tentokrát sedmi účastníku EchoSalonu, kteří se rovněž věnují dlouhodobějším názorovým tendencím občanů a v politice. Svým způsobem to navazuje na tvoření širšího přehledu o směřování politické současnosti. Debata vychází z „krize levice“ nejen v Česku (říkal jsem si při minulých volbách, chápu, že se rozpadla ta klasická polarita, na tom, vyrostly všechny ty „veverky“ [někdejší Věci veřejné, kde jim je vůbec konec], TOPky atd., ale že se nejstarší partaj se stotřicetiletou historií, dnes tedy ČSSD, nedostane do parlamentu, to se tedy něco děje), je otázka, zda se dnešní levicové strany věnují socioekonomickým (jádro její politiky: práce:kapitál) či kulturním tématům, na tom nepanuje shoda. „Materiální agenda“ je v dnešní ekonomické situaci (otřesy inflace, energetika) opět aktuální.

Rysem postkomunismu je „odtrženost lidí od politiky“ (na tom něco je), nedůvěra ve výkony politiků (řekl bych, že to platí u obyčejných lidí, „podnikatelé“ alespoň „v devadesátkách“ věděli, co jim právě ODS a spol. umožnili, tam o nedůvěře nemohla být řeč). No baví se o vrstvách ideologie, programových rámcích a komunikačních strategiích. Od obecnin (zatím se k ničemu podstatnému nedostali) se vrací k sociální demokracii, které se prý naopak daří (mají vládu v Británii, Španělsku, na Slovensku, v Dánsku), ovšem to říká její představitel Jiří Nedvěd, ostatní nesouhlasí. Dostávají se k tomu, že k propadu také došlo po spojení socdem. s ANO, nyní je výhled postavený na „paní Maláčové“, debata ale není uzavřená. Padne také otázka, zda jsou Piráti levicoví (předtím byla řeč o konzervativnosti sociální demokracie, z níž po převratu uhnuli). Zaškrtávám si názor, že „ta pověstná česká pravicovost, to je v podstatě jiný název pro maloměšťáctví“. Není tu taková vrstva, která by byla konzervativní a přitom usilovala o budování pokroku.

Agenda Stačilo! je převážně ekonomická, je reakcí na nečinnost Fialovy vlády. Snad to nejpodstatnější z debaty, kde se semlelo vše možné, zaznamenal jsem zajímavé postřehy, ale závěr žádný, si zapisuji komentář politologa Petra Sokola, který říká, že za prvé se posttotalitní komunistická strana nezreformovala směrem k sociální demokracii, za druhé pak sociální demokracie podlehla (souvisí to s tím, co bylo řečeno shora, že opustila to své konzervativní východisko) přenosu ideologie těchto stran ze Západní Evropy, které „milují“ Green Deal a multikulturalismus, což pro tuto názorovou vrstvu u nás neplatí (tím si podkopala strana pozice). Proto skoro všechny přebralo hnutí ANO, což tedy není „levicová strana“, ale má „levicové voliče“. A závěrečné invektivy proti Stropnickému, který si dovolil pozitivní zmínku o K. Konečně, byly opravdu mimo mísu, mám dojem, že se Jakub Peřina jen držel „posvátných“ momentů, které blokují skutečnou otevřenost debaty. Nerad, ale musím k této debatě být dost kritický.

Moje živá voda (Veronika Bednářová) je rozhovor s doktorkou Terezou Doušovou a jejích malých pacientech po unikátních transplantacích srdce a plic. Musím říci, že tato žena mě oslovila nejen tím, co dělá (její podle mě nesmírně náročné zaměstnání, ale i nasazení v kariéře s prestižními zahraničními stážemi atd.), ale také, jak o tom mluví. Bez jakékoli strojenosti (což může být někdy sevřeností životního záměru, ale i odpovědností) či bez urputnosti, jejíž znaky by bylo možné očekávat právě v souvislosti s řečeným nasazením, přičemž tady si dělám jasno, když říká, že nechtěla dělat šéfku (a mít víc času na vztah s pacienty), přestože o sobě říká, že je ctižádostivá. Cítím tu úžasnou sílu empatie (přitom bez jakékoli sentimentality), vědomí zázračnosti života, jehož záchrana závisí na jejích správných rozhodnutích. Také tam je komentář z oněch stáží, z nichž přichází na jedné straně s obrovskou radostí, že u nás dělají medicínu jako na těchto nejprestižnějších místech, na druhé straně smutek nad tím, že tam se lékař opravdu věnuje „plícím“ a má k ruce široký, „robustní tým“ dalších odborníků a velké IT a další vybavení, takže ona pracuje za dva až tři lidi (také v kontextu toho, že u nás je to nastaveno tak, že vědeckou práci nedělá „v pracovní době“, ale ve svém volnu, pak je práce pedagogická atd.), o finančních podmínkách, které ale nijak nezdůrazňuje, nemluvě. Český systém je kromě toho neefektivní. Impulsem k článku zřejmě byla první dětská transplantace plic a srdce zároveň, paní doktorka vysvětluje kontexty takového zákroku. Hovoří také o komunikačním kurzu VialTalk, který odstraňuje intuitivnost rozhovorů s blízkými osobami pacientů.

„Mnoho rozdělaného, nic hotového“ je komentář k objevu deníku Jiřího Koláře z konce 50. let, který se našel v archivu literárního vědce Vladimíra Karfíka, jehož celoživotním tématem je právě dílo Jiřího Koláře a jenž je objevil až v roce 2023. Nalezený deník, který tak nebyl zařazen do předchozího desetisvazkového vydání Díla, vyšel v nakladatelství Novela bohemika ve spolupráci s Památníkem národního písemnictví a Českým centrem Mezinárodního PEN-KLUBU v září 2024. V článku je zmínka o malé souběžné komorní výstavě z díla Jiřího Koláře ve Veletržním paláci.

„Chcípáci“ pro dnešní dobu je recenze televizní minisérie Vlastně se nic nestalo o dnešní mladší generaci („mladých dospělých“, young adult) v souvislosti s jejich experimentováním s platformami pro dospělé. Recenze (Ondřej Štindl) oceňuje užívání dnešní aktuálního jazyka, nicméně kritizuje „nespojitou strukturu“ příběhu lidí, kteří se, podobně jako „chcípáci“ ve filmografii 90. let, tenkrát ale bez dnešních technologických možností, obtížně orientují v otázkách smyslu života.

Příliš jsem neporozuměl kontextu pojmu „deep state“ v článku Jak hluboký je deep state?, rozebíraným také s Donaldem Trumpem. Snažím se trochu si pomoci, narážím na stejnojmenný seriál z roku 2018, jehož začátek je rovněž „trochu nepřehledný a zmatený“, Wikipedie mně ukazuje na typ amerického státu, což také nebude ono, teprve na stránkách slovníku Merrian-Webster se něčeho trochu dobírám. Na Novinkách.cz (podcast Řetězák) pak nacházím článek, že 40 procent Američanů věří konspiračním teoriím (na některé ty neuvěřitelné věci, jako že Země není kulatá, už jsem několikrát narazil) s tím, že právě to se Trumpovi hodí. Doporučuju, je to shrnuto výborně. Viz https://www.novinky.cz/clanek/podcasty-retezak-od-ukradenych-voleb-k-treti-svetove-trumpovi-se-teorie-hlubokeho-statu-hodi-pred-volbami-do-kramu-40495323
Zde v textu je uvedena jako relevantní Molly Bellová, autorka spisu Tajné dějiny …, český vyhledávač nenašel, teprve když jsem si první slova přeložil, mám tu: Molly Ball: The Secret History of the Shadow Campaign That Saved America's 2020 Election na blogu DIlip Simeona (2021, je tam další celá řada zajímavých titulů, ale to bych příliš odbočoval).

Matěj Beránek má tentokrát za téma slovenské architektonické soutěže, zvl. CE ZA AR. Zajímavá inspirace. Nu a Ondřej Fous mně přináší překvapivou informaci o vyšlechtěných jablcích z vesnice Střížovice nedaleko Turnova, která mají úspěch po celém světě. Na stránkách Ovocnářství Střížovice je řeč o „šťavnatých jablcích“ Admirál, pro letošní rok jsou vyprodaná. Článek vypráví historii od založení firmy v roce 1955, původním úspěchem byla rezistence proti houbovitým chorobám, dozvíme se o dalších odrůdách, Topaz, Opal. Na internetu pár dalších zajímavých článků. A taky, tentokrát sice odbočuju hodně, ale neodpustím si to. Na Aktuálně.cz, kde jsem pročítal články o odrůdách jablek, na mě vyskočil článek o důsledcích oteplování na chmelnice, zvláště na ony aromatické odrůdy, které zaručují onu kvalitní hořkou chuť piva. V oblasti na Litoměřicku, o nichž článek hovoří, je z původních rozloh chmelnic před čtyřiceti lety pětina, oteplování má také vliv na časnější sklizeň (jezdívali jsme na brigády v září, dnes se sklízí v červenci a srpnu). Když jsem s ženou cestoval v rámci EXODU před několika lety po Žatecku, bylo to to první, čeho jsem si všiml. Je zajímavé, že tohle ve veřejných médiích ale nikoho nezajímá, pro zveřejnění článku byla impulsem realizace studie ČSAV v roce 2023, která tyto změny prokázala.

Jiří Peňás líčí tentokrát dobrodružné zážitky z cesty na kolech po Chorvatsku, kde je příslušná loď převážející na ostrov s bicykly nevezme na palubu, krásy pobřeží jsou líčeny jen obecně.