Echo24 / 10 / Týdeník Echo

Číslo 42, 17. října 2024 je na obálce uvedeno obrázkem řítící se větrné elektrárny, zakládající požár v krajině a titulem Zelená apokalypsa s vysvětlením Green Deal je pohroma. Kdo to všechno zastaví? Úvodník Čtení, které klidu nepřidá Daniela Kaisera navazuje výběrem dat z textu Hospodářské komory (rozhovor s jejím šéfem Zdeňkem Zajíčkem byl otištěn v minulém čísle), který má korigovat některé parametry tzv. Zelené dohody (tedy Green Dealu), jejíž neúnosnost v poslední době všichni spatřují. Text byl předán premiérovi Petru Fialovi. Kaiser Green Deal označuje jako „monstrózní, v podstatě totalitní projekt“.

Z krátkých článků po otištěných dopisech a mailech zaznamenávám komentář k úmrtí filmové režisérky Věry Plívové-Šimkové, jejíž díla Krakonoš a lyžníci, tematicky se vážící k Podkrkonoší (žila v Chuchelně u Semil), Káťa a krokodýl, Páni kluci a další svého času rozzářila filmová plátna (řízením osudu jsem ji znal osobně, učil jsem její dceru Kačenku, tedy „Káťu“). Samozřejmě jsou tu aktuální politické komentáře před prezidentskými volbami ve Státech či problematické situaci v Evropské unii po znovuzvolení Ursuly von der Layen a osobností Maria Draghiho (komentář k jeho zprávě, která otřásla politickou diskusí, čl. Čekání na spasitele, kde je Ital přirovnáván – s otazníkem – k Chruščovovi, ale také pohled na naši politickou scénu s fotografií Jana Maláčové o dalším otazníkem ohledně „nespasitele Kalouska“), v podstatě rovněž navazuje Markéta Malá výzvou Evropě, aby se konečně vzpamatovala, neboť zoufale zaostává za ostatním světem, v článku Hlavně strategicky.

Stanislav Komárek přichází v článku Vyblednutí s tématem historického zapomínání, v širší časové perspektivě, v níž bude vše zapomenuto, komentuje skutečnost, že „dějinný prach“ padá dnes již i na „revoluci 1989/1990“, v oné širší perspektivě pak připomíná moment „odpuštění“, obsažený ve světových náboženstvích. Kontext časového zploštění ve dnešní zrychlené době a jiným úponům pozornosti vnímám dost intenzívně nejen v Krampolově zábavném pořadu, ale i ve všednodenních událostech, a ovšem také u generací školáků, kteří se „strašlivě nudí“, jak u některých slýchám. Vnímám pak poněkud ostřeji než Komárek skutečnost, že ještě čtvrtý prezident po čtyřiatřiceti letech od zmíněného převratu (kromě toho prvního) má komunistickou minulost (pravda v té poslední volbě to byl výběr mezi dvěma bývalými komunisty) a bývalý komunista je třeba i současný předseda Ústavního soudu Josef Baxa, na druhou stranu jsem nedávno v souvislosti v rozhovoru o náhledu na manželku současného prezidenta zaznamenal, že vysokoškolsky vzdělaná příslušnice střední generace nevěděla, kdo to byl politruk (pravda, je to žena, tohle jí mohlo opravdu uniknout, nicméně je to poněkud symptomatické).

Potřebu nějaké osobnosti se stmelující vizí v dnešní době registruju, když čtu po jednom z těch předchozích další článek s názvem Írán čeká na svého Gorbačova (Arash Azizi o vládcích Teheránu), ostatně podobný pocit jsem měl sám při debatě se vzdělanými přáteli o dnešním rozpadu hodnot, když jeden z nich konstatoval, že právě taková osobnost, která by nebyla pouhým fantastou (je tady až úporná nedůvěra v jakékoli společenské koncepty poté, co ty předchozí selhaly), ale měl vizi, opřenou o reálné možnosti uspořádání společnosti. Možná žádná taková cesta opravdu není, neboť v genetickém kódu člověka, „myslící bytosti“, je zároveň něco, co povede v dalších mocenských rvačkách a při nekontrolovatelné a neukrotitelné hamižnosti opravdu ke sebezničení civilizace. Kéž by tomu tak nebylo.

Z jiné strany na toto téma budoucnosti navazuje komentář Terezy Matějčkové Člověk druhému do hlavy vidí, pojednávající o tom, co je to „člověk“, totiž o posunu o jeho chápání jako bytosti s „identitou“, již zakládá tradiční evropský koncept individuální svobody, k něčemu, co je „procesem“, a je spojený s „daty“. Chtěl bych na tomto místě uvést dvě stručné poznámky – první je, že vnímám toto téma v souvislosti (tak trochu opozici, protikladu) s tématem konformity (tedy ztráty „svobody“), jak ji Tereza Matějčková pojednává v příštím čísle (tedy je zajímavé tyhle dva články číst pohromadě), druhá, že to, co píše, vnímám jako souběžné s mým uvažováním o „zpředmětnění“ člověka, pojmu pocházejícím rovněž z oblasti filozofie (Hegel, Marx, tedy „odcizení“, Entfremdung, vzniklém na evropském půdorysu filozofie, sledujícího objekt-subjekt), aktuálním dnes nejen v oblasti kultury (třeba Čapkovy roboti, Ash ve filmu Cizinec a celá ta škála kulturních produktů, zahrnujících hranu člověk-stroj až po transformers atd.), ale třeba právě v otázce, kam až můžeme jít v „náhradách“ lidského těla (jednu zubní mám, ta je ale ještě na mechanickém principu, v letošním StarDance tančí úžasný Jiří Ježek s umělou „nohou“, chci říci, že tu ten fenomén je v našem běžném okolí), tedy je ten moment přítomný v celém trsu významů a otázek.

Tereza Matějčková hovoří o pojetí člověka „jako shluku dat, ať už biochemických, nebo těch, která trousíme při internetovém brouzdání“, kdy je tedy vlastně odhalen vnějšímu pozorování (a doplnil bych, právě i těm zásahům v oblasti moderní medicíny), zatímco „duše“, pojem, od něhož se dnes filozofové a sociologové odklánějí (hovoří o vědomí, mysli, mozku, a právě o datech), viditelná není, má své tajemství. A to je ten zajímavý pohled, který považuju v její úvaze za pozoruhodný (doplňuje mně či i svým způsobem upřesňuje výše řečené), ovšem, i o neurotechnologiích Tereza Matějčková hovoří, a také o ritalinu (methylfenidát, MPH, užívaný k léčbě ADHD, zlepšuje schopnost soustředění), jehož spotřeba roste, či o Kurtu Vonnegutovi, u nás známému autorovi. A nachází zajímavé kontexty, také v úvaze o „postsvobodě v postdemokracii“. Tady musím ocitovat, to je pregnantní: „Co že to byl za základ? Ta svoboda, jejímž rubem byla společensky snesitelná míra osobní temnoty a neprůhlednosti.“ A jestli tu „zatáčku“ vybereme (teď myslím i na George Orwella a jeho dystopii 1884, navazující na román My sovětského spisovatele Jevgenije Zamjatina, který to měl z první ruky), to je samozřejmě otázka.

Václav Cílek ozřejmuje v článku Patálie s Golfským proudem jednu z dnešních nejistot, která nás může znepokojovat, totiž mechanismus náhlé proměny, která může, ale také nemusí nastat v okamžiku, kdy se střetnou dvě přírodní síly, totiž ta mořské vody s určitou salinitou a vody z roztátých ledovců. Je pak možné, tak jako se to přiházelo v minulosti, že po tisíci letech během pouhého desetiletí nastane prudká změna, tentokrát by to bylo obrácení Golfského proudu, jehož důsledkem by bylo prudké snížení teploty až o dvacet stupňů v místech, kde dosud Golfský proud oteploval klima, tj. též v Evropě.

Dva „filmové“ články pojednávají jeden o filmu Amerikánka, který přichází do našich kin, a jeho režisérovi Viktoru Taušovi, jenž se svého času ocitl na okraji společnosti a zkušenost z této doby přetvořil právě do svého již nyní kritiky ceněného debutu, druhý pak o novém filmovém uchopení klasiky magického realismu, knize Michaila Bulgakova Mistr a Markétka (to byla fascinace oné doby v mém případě podobně jako tenkrát Josefem Kocourkem, konkrétně vydáním výboru jeho deníků profesorem Jirdou s názvem Extáze, časovou shodou se ke Kocourkovi, resp. k několika jeho knihám vracím aktuálně po setkání s Jaromírem Typltem). Ale zpět k novém filmu v článku Ďábel se vrací do Moskvy, zajímavé na tom je, že je to ruská adaptace, roli Wolanda, „goethovsky koncipovaného ďábla“, jak poznamenává Ondřej Štindl, ztvárnil německý herec August Diehl.

Podstatná část tohoto čísla je věnována, jak uvádí celostránkový nápis „Knihám“. Viktor Horák rozebírá v textu Závan socialistických časů, nebo první republiky? tradici, kterou známe jako „knižní čtvrtky“, a upozorňuje, že to není původně záležitost minulého režimu, nýbrž daleko starší. S tímto námětem přišlo pražské nakladatelství Srdce (ve Spálené ulici) již v roce 1918, a nápad byl dokonce ještě starší, za původním rozhodnutím byla etika konkurence, tj. aby byly všechny knihy přístupné čtenářům ve stejnou dobu, ostatní důvody navazovaly. Dnes se v poněkud transformované podobě fenomén vrací.

V dalších článcích se čtenář dostává k různým aspektům knihy, v článku Chorvati nezapomněli, že je Češi zachránili, se seznámíme s životem a aktivitami, které vyvíjí spisovatelka Blanka Čechová, podle toho, co se dočítám, pozoruhodná osobnost, rozkročená do nejrůznějších směrů (členka mise OBSE v Kosovu, román Totál Balkán, asistentka režie v Divadle Járy Cimrmana, vydala knižní rozhovor s Ladislavem Smoljakem, cestopis Jadranská snoubenka, má web blankacechova.cz).

Z desítek krátkých recenzí knih – jedna strana je věnována novinkám z nakladatelství Argo, některé tituly (obrázky z přední stranou knihy) se pak i opakují na straně s Hity podzimní sezóny (od 17. 10. 2024) – vybírám několik z nich, které by mě mohly zajímat. Nebát se jsou „rozhovory o strachu a odvaze“ (mj. D. Stach, P. Pavel, L. Hrabalová, T. Nvotová aj.), Tahle kniha ti změní život jsou rozhovory Aleše Pelána s lidmi, jimž změnila kniha život (býv. sexuální pracovnici, majiteli undergroundového vydavatelství aj.), román Georgi Gospodinova Časokryt je přirovnáván k Orhanu Pamukovi a Andrei Makinovi, Elbe Luboše Palaty jsou příběhy lidí spojených s evropským tokem, to může být zajímavé stejně jako z jiných důvodů Indiánský erotikon Danky Štoflové, též autorky knihy Jak jsem rodila indiánského syna z kmene Čerokí. Vánoce v Praze Jaroslava Rudiše, to je pro mě „povinná literatura“, Dr. Alz Miloše Urbana může být kniha zábavná, v mém věku bych si ji raději rovněž měl přečíst. Kniha Bůh je divadelní hra Ferdinanda von Schiracha, kterou nacházíme v Echu na reklamách už proto, že je to první svazek řady Svár, kterou vede Tereza Matějčková, rovněž autorka doslovu.

Krysztyna Wanatowiczová napsala knihu Nezval. Básník a jeho syn. Bude mě zajímat už vzhledem k tomu, že v posledních několika desetiletích se pozornost od tvůrce českého poetismu a později surrealistického básníka, tzn. autora, který se podílel na významné kapitole české kultury, odkláněla, resp. všechny zajímala kritika avantgardy nikoli jako utopie, nýbrž především jako levicový, tedy apriori odsouzeníhodný názor (samozřejmě Nezval napsal „Stalina“, „Zpěv míru“ a jiné děsy, ale to, že se třeba zastal Jakuba Demla, na to všichni zapomněli). Tak jsem zvědav, jak se s tímhle autorka vyrovná (tuším v následujícím čísle je knize věnováno více pozornosti), pro mě je třeba skvělá monografie Ladislava Zívra od J. Typlta, jenž ke skutečnosti, že novopacký výtvarník byl také „komunista“, přistupuje v patřičné perspektivě. Literárním tématům se věnují rovněž knihy francouzské novinářky a Kunderovy rodinné přítelkyně Florence Netville Milan Kundera – Psát, jak směšný nápad či beletristické zachycení osobnosti básníka Ivana Wernische z pera Petra Motýla s názvem Život a dílo básníka Ivana Wernische.

Zaznamenávám ještě román Smích ve tmě Vladimíra Nabokova, opět v překladu Pavla Dominika (Paseka) a knihu Ztracený baráky Šimona Vejvančického o „průmyslových katedrálách“, tj. jedné ze zajímavých položek osudů architektonických objektů (nakl. Haldy). Otázka je, jak přínosná je kniha Průvodce klimatickou úzkostí. Jak si udržet chladnou hlavu na zahřívající se planetě Sarah Jaquette Ray o tématu aktuálním, ale mám pocit už tak trochu přežhaveném (v tom smyslu, že se k tomu vyjadřuje kdekdo, ovšemže ho nelze pominout).

Matěj Beránek v článku Nesentimentálně citlivá tentokrát komentuje pozoruhodné architektonické řešení čtyři sta let staré roubenky ve Zlaté Olešnici nedaleko Jablonce nad Nisou, kdy se majitelka Jitka Mácová rozhodla pro u nás nepříliš obvyklé moderní, přitom radikální řešení (podle návrhu arch. Studia 0,5), odlišné od obvyklých, podle mého názoru rovněž nevkusných „rustikálních“ rekonstrukcí.  Ondřej Fous poeticky postihuje kouzlo Ocúnů.

Žhavé téma, které se prohnalo se značnou intenzitou veřejností v minulých dnech, totiž diskuse kolem návrhu takřka stotisícové částky určené pro manželku prezidenta Petra Pavla, posouvá do obecnější roviny otázka ANO/NE, když je formulována Má stát přímo financovat činnost prartnerek/partnerů hlavy státu? „Ne“ říká Partik Nacher, když vlastně shrnuje bouřlivý odpor veřejnosti proti takovému rozhodnutí v aktuálním společenském kontextu, kdy se kompetentní orgány zdráhají v tíživé ekonomické době zvednout o pár set korun např. „příspěvek na bydlení pro handicapované, […] šetříme, škrtáme a zadlužujeme se“, Petr Bartoň své „Ano“ pak podporuje argumenty právního narovnání současné situace, transparentností tohoto řešení a údajnou nerelevantností argumentů odpůrců.

Debata Salon, tematicky navazující na předchozí článek Kam oči nedohlédnou, v němž Jakub Fujáček vlastně již předkládá v obecnosti celé téma kyberútoků, střelby a bombových útoků a možností obrany proti nim, je tentokrát (na rozdíl od předchozích čísel, kde se nachází vždy zhruba na začátku poslední třetiny) umístěna v samém závěru čísla. Debatují Jan Blažek, předseda představenstva Bankovní identity, Jan Vobořil, advokát ze spolku Iuridicum Remedium, Michal Šotek, ředitel divize inteligentních kamer Konica Minolta CZSK, Otomar Sláma, šéf bezpečnosti Univerzity Karlovy a redaktor Týdeníku Echo Jakub Poláček, tedy (také tím se tato diskuse poněkud liší), výhradně odborníci či osoby participující na události střelby na Filozofické fakultě na konci minulého roku. Tímto tématem také redaktor diskusi otevírá, ta se nicméně nezabývá problematikou vyšetřených či nevyšetřených okolností či politického kontextu (ministrovo horlivé ujišťování již po dvou dnech, že zásah proběhl v naprostém pořádku a poté více než půl roku mlžení a přešlapování…, vlastně mám dojem, že dodnes některé otázky nebyly zodpovězeny), nýbrž obecně problematikou takovýchto událostí a možnosti či nemožnosti jim předejít či zabránit. To naznačuje již název Technologie je jako oheň. Dobrý sluha, zlý pán.

Myslím, že i ve veřejnosti ústřední otázka je, zda dnešní technologicky vyspělé kamery a rámy mohou zabránit útokům teroristů vlků samotářů, kteří se, jak říká jeden z diskutérů, obvykle velmi pečlivě připravují, podobně jako jsou velmi dobře připraveni hackeři, kteří tak mají obvykle náskok před napadenými (kyberkriminalita je druhým základním tématem v oblasti hrozeb, o nichž účastníci hovoří). Jeden z argumentů je, že v Americe se každý týden na školách a jinde střílí, přestože tam toto vybavení je dávno obvyklé, incidentům nezabrání. Kromě shrnutí událostí u nás v minulých letech je řeč o právním kontextu použití kamer ve sledovaných subjektech (obecně bezpečnost vs. ochrana osobních údajů, rozlišení možností použít záznamy osobami či institucemi, řada zákonů, které toto ošetřují, překvapilo mě, jak vlastně široké spektrum to je, kromě ochrany osobních údajů, GDPR s Úřadem pro ochranu osobních údajů, třeba i zákoník práce, který vymezuje sledování zaměstnanců), dnešní technické možnosti, např. teraherzové kamery, které rozpoznají zbraně v batonu (přesto je prvotní cíl těchto technologií odstrašit pachatele, jakkoli mohou na druhé straně být důležitým pomocníkem třeba pro policii). Z přehršle různých postřehů si vypisuji např., z univerzity bychom museli „udělat letiště“ a je otázka, zda by se studentům líbilo čekat každý den dvě hodiny na prověření, dále důležitost prevence, školení, testy, kampaně, programy nácviku třeba toho, co mají dělat, pro studenty, takzvané pseudonymní identifikátory, které jsou obsahem designu Bankovní identity (tj. hacker nemá osobní údaje), dnešní účast umělé inteligence, tedy neuvěřitelná změna technologických možností ve srovnání třeba jen před několika lety, naopak to, že „špatná čeština“ je záměr hackerů, pro něž je jejich činnost prostě ekonomická aktivita a vyčlení tímto způsobem přes devadesát procent lidí, pro něž je toto signál, aby nereagovali a zbývají jim zranitelnější osoby, schopnost manipulátorů, kteří umějí vyslat takové video, u nějž ten, kdo jej otevře, nepozná, že je to podvod, skutečnost, že hacker si objedná na darknetu sadu nástrojů, sofistikovaný software u firmy, která mu vše připraví pod nos (když si připlatí, dokonce i se školením). Pro mě klíčové, že jsem se opravdu dozvěděl řadu podstatných věcí od odborníků.

Titul Cesta ke zlu s fotografií „davu“ na obálce čísle 43, 24. října 2024 odkazuje k eseji Terezy Matějčkové o fenoménu konformity uvnitř čísla, jak naznačuje i podtitul Kdo se přizpůsobí společnosti, je zodpovědný za její činy. Článek má název O konformistovi a pojednává o jednom ze zásadních aspektů našeho chování (tak, jak jej filozofka vlastně systematicky sleduje). Je to překvapivý pohled, protože obvykle zdůrazňujeme náš individualismus (jak v souvislostí se „svobodou“, tak třeba i bezohledností, egocentrismem či arogancí), Matějčková ale ukazuje, že jsme naopak konformní (ano, o „davu“ hovořil a děsil se jej už Karel Čapek, dnes se hovoří o „bublinách“ v sociálních sítích, antropologie hovoří o tlupách jako předpokladu přežití, máme tu „stranickou disciplínu“ atd., trochu předbíhám), nejdříve na klasickém případu, kdy matka říká dceři, která někoho napodobuje, „kdyby ti řekl, tak bys taky skočila z okna?“ a posléze ukazuje na dva známé psychologické experimenty, které na tuto konformitu poukazují.

První je pokus Stanley Milgrama, který se pro účastníky tváří, že zkoumá, jak fyzické tresty ovlivňují výsledek učení, když po každé chybě žáka mu účastník, který jej zkouší, pustí elektrický šok. Dávky se zvyšují, účastníci se až na výjimky podřizují. Je zřejmé, jak snadné je přimět nás k páchání zločinů. Matějčková zmiňuje Eichmanna, který před soudem řekl, že není na něm, aby interpretoval rozkazy (pravda, na vojně platí jiná pravidla, když v boji nesplníš rozkaz, velitel tě regulérně zastřelí, nicméně ony dvě možnosti, z níž jedna je lidskost, i tady jsou). Zajímavé je ale jiné zpochybení tohoto výsledku, podle některých psychologů nešlo o zjištění poslušnosti vůči autoritám, nýbrž o projev důvěry ve společný projekt, v němž člověk potlačí svůj názor a vůli, „tato vědomá ztráta autonomie je podmínkou lásky, partnerství, společnosti“.

Druhý je tzv. stanfordský vězeňský experiment, který provedl americký psycholog Philip Zimbardo, sám si vzpomínám na někdejší německý film Das Experiment, který byl zřejmě Zimbardovou akcí inspirován. Výsledky byly děsivé, studenti rozdělení na bachaře a vězně se začali napadat, experiment skončil až na zásah Zimbardovy manželky (která ho ale předtím vlastně vymyslela, jak si ověřuju v dalších zdrojích). Nu a Matějčková pokračuje poznámkami, že digitální média a globalizovaný systém („lajky“) konformitu podporují, související je věta, „zvlášť psychické nemoci byly na sociálních sítích detabuizovány a stávají se jakýmsi základem indentity“, ano, tímto tématem jsem se zabýval před pár týdny, když jsem psal o dnešních konceptech umělců s dominancí „traumatu“, pro které byl vymyšlen dokonce termín trauma plot (konkrétní příklad: sebeprezentace mladé básnířky jako „levicově orientované katoličky, kterou v sedmnácti letech znásilnili). A Matějčková varuje před přílišnou empatií a nabízí místo mezních situací snahu, „pokus o normalitu“. A ano, „nápodoba“ může být i mocnou silou dobra.

Tak ale pojďme na začátek, v úvodníku Idol jsme si vybrali dobrý komentuje Ondřej Štindl Nicka Cavea, který vystoupil se svou skupinou The Bad Seeds v pražské O2 areně, o pár stránek dále je krátká poznámka o tom, jak během krátké doby v Praze vystoupilo několik ikon populární hudby (Bob Dylan, Einstürzende Neubauten a právě Nick Cave). Zajímavá je poznámka čtenáře, proč také Maďarsko stojí na straně Izraele, totiž že v této zemi je velice silná komunita Židů. Téma „rozšířené reality“ (též augmentovaná realita, AR, odlišná od reality virtuální, jak mně napovídá Wikipedie) zpracovává článek Digitální továrna skutečně digitální: vizualizace výrobních a provozních dat v rozšířené realitě, jenž popisuje celý proces, jak šetří náklady etc. Echo foto ukazuje Elona Muska před obrovskou vlajkou Spojených států, jak podporuje v prezidentských volbách Trumpa.

Možné zapojení vojáků ze Severní Korey ve válce Ruska proti Ukrajině je impuls k obecnější úvaze Šikmé oči v branách Evropy (zmínka je např. o likvidaci Kyjevské Rusi Mongoly, jeden z mých strýčků, středoškolský profesor, hovořil kdysi dávno o „žlutém nebezpečí“). Po Kima to je příležitost, kterou neměl možnost vyzkoušet. „Celá výchova obyvatelstva, celý jeho systém, způsob života, smysl života, vše je založeno na přípravě války.“

U velké fotografie Petra Fialy a Andreje Babiše čteme titul Už za čtvrt roku soumrak demokracie. Jedná se o novelu zákona o České televizi a Českém rozhlasu, kvůli které se děly divy, pochopitelně, protože jde o velké peníze, 865 a 330 miliónů korun na provoz, politickou motivaci koalice nezakrývá. Už jsem registroval ten humbuk kolem nárůstu koncesionářských poplatků o patnáct korun měsíčně, nicméně vzpomeňme na třicet korun poplatku za pobyt v nemocnici, kvůli kterému padla vláda. Tady to je ale opravdu pakatel. Je tady ale ještě jiný kontext, placení daní z mobilů a počítačů, atd. Daniel Kaiser podrobně probírá další souvislosti, ta slova o soumraku demokracie jsou ovšem míněna ironicky. Nicméně asi se neubráním zaznamenat statistiku přítomných předsedů politických stran v Otázkách Václava Moravce (vymámenou novináři po delší době), v letech 2017–2021 byl poměr dnešních příslušníků pětikoalice a Vojtěcha Filipa 68:32, dnes to je (vládní koalice vs. Babiš a Okamura) 45:0. Cosi se mně tím potvrzuje, komentovat vedení samotné debaty je samozřejmě velmi obtížné, jen si vzpomínám, jak se sebeuspokojením moderátor Moravec jednou řekl, že „griloval“ tehdejšího předsedu ČSSD (to bylo za pandemie). Daniel Kaiser uvádí u tohoto pána další zajímavé souvislosti.

Bohumil Pečinka komentuje v článku Zvítězili centristé a co dál? značnou obměnu ve vedení KDU-ČSL, táže se, zda to pomůže před dalším poklesem jejich volebních preferencí, a popisuje, co se v této straně děje, je opravdu zajímavé číst motivace jednotlivých představitelů této strany.

Za Trumpa mluví jedině Trump. Volby se blíží a James Jay Carafano, americký expert probírá nejen toto, ale i Evropu, NATO, Ukrajinu a Tchaj-wan. Ten titul jsem chápal tak, že Trump je tak nevyzpytatelný, že je obtížné se v jeho politice vyznat (možná to blbě formuluju), nicméně Carafano, který naopak vidí srozumitelnost toho, co Donald Trump dělá, ta slova myslí doslovně, totiž že americký kandidát na znovuzvolení prezidentem je nerad, když mluví někdo za něj. A čtenář si může, i když není jeho příznivec (jako já, ale vnímám i to, proč má v USA velkou podporu) udělat dobrý obrázek. Ostatně na téma nadcházejících voleb je v čísle ještě jeden článek, s názvem Nejtěsnější volby (Ondřej Šmigol), zaměřený ale na něco jiného, totiž na složky volebního elektorátu.

Na Týdeníku Echo mě mimo jiné baví, že překvapuje tématy, jaká bych nečekal (a asi o nich ani nečetl). Jestliže se v debatě Salonu Echa sejde spolu s redaktorem pět dalších odborníků na téma Všichni krásní koně, je to jedno z takových témat. Nesouhlasím sice s tím, že by se o koních v médiích nepsalo a nehovořilo, jak říká jeden ze zúčastněných (snad každý zná Josefa Váňu, ostatně dnes jsem ho zahlédl v záběru z Poslanecké sněmovny, o nebezpečnosti příkopu Taxisova příkopu jsou komentáře v médiích každou chvíli, řekl bych), nicméně tady to povídání je něco jiného než to, co se dozvídáme ve sportovních reportážích, porovnávají se tady poměry v Čechách a zahraničí, hovoří se o koních jako o osobnostech (proto ten rod životný v názvu), jednotlivých disciplínách atd.

S Krystynou Wanatowiczovou, autorkou knihy o básníkovi Vítězslavu Nezvalovi, ale také o jeho synovi Robertovi, je rozhovor Faustovský příběh Vítězslava Nezvala. Slovo „faustovský“ se ovšem nevztahuje k poznání, nýbrž k propadnutí temným silám, k nimž se Faust obrátil. Autorka charakterizovala výjimečnou Nezvalovu osobnost jako „muže, který neuměl zkrotit vlastní výjimečnost“. Na jedné straně geniální básník, na druhé oportunista, který po válce sloužil komunistickému režimu, přičemž době po roce 1945 autorka věnuje největší pozornost. Nezval působil na ministerstvu informací, které vedl jeho ochránce ministr Kopecký. Byl známý svým vztahem k alkoholu, byl to bouřlivák, často flámoval až do rána. V textu je zmíněn jeho prvorepublikový skandál, kdy se pustil do demolování baru, znám ho z doby, kdy jsem se zabýval Devětsilem, tady není zmíněn onen detail, že při potyčce s policajty nezvladatelný básník jednomu z nich zlomil prst, jsou uvedeny politické okolnosti.  Autorka s povzdechem konstatuje, že bohužel nevznikla řádná monografie v devadesátých letech, kdy ještě žili pamětníci (Nezval zemřel v roce 1958, v nedožitých osmapadesáti letech), podobně jako se prošvihl ten správný čas u Miloše Havla, s nímž pojilo Nezvala přátelství, ačkoli oba byli oba ideově jinde, Havel si nicméně nevybíral přátele „podle politického klíče“ (Wanatowiczová je autorkou jeho knižního portrétu z roku 2013). Kniha Krystyny Wanatowiczové není nicméně primárně ideologická (doufám, že to budu moci potvrdit, až si ji přečtu), na konci potěší hodnocení Nezvalova básnického díla, kde hovoří dokonce o Zpěvu míru, dobové „zprofanované“ agitce jako o textu, kde vedle „pitomých povedené verše“. A o některých předválečných básních určitě není pochyb. A součástí knihy je zcela neznámý příběh Nezvalova syna, který žel skončil tragicky a letos by se dožil sedmdesáti let.

Hodně ironický je komentář Jiřího Peňáse k dílu Davida Zábranského, jenž publikoval dvacet románů a nyní se pustil do deníků. V nakladatelství Větrné mlýny mu vyšel autofikční román Jů a Hele.

Krátce komentována jsou také další kulturní záležitosti, filmová série Dokonalý cizinec Alfonso Cuaróna, zpěvačka Laura Marlingová, Debata Pavly Melkové a Miroslava Petříčka (architektky a filozofa v Galerii Rudolfinum), či kniha Davida Klimeše o porevoluční žurnalistice Od Listopadu po Novu. Komplexní dílo je komentář Matěje Beránka ke Stirlingově ceně 2024, kterou bylo oceněno dílo v londýnském metru, nazvané po královně Alžbětina linka. Již z obrazové dokumentace můžeme vycítit, že je o cosi nevšedního. „Svým zpracováním nastavuje Alžbětina linka mimořádně vysoký standard pro podobné dopravní projekty.“ Výjimečný zážitek z prostoru ocenil „vítězný projekt jedné z nejprestižnějších architektonických cen planety prezident Královského institutu britských architektů Muiywa Oki“. Beránek komentuje britskou architekturu a její vliv i na architekturu naši zmínkou některých významných jmen, zvl. Christophera Wrena či Normana Fostera, Kaplický a Jiřičná se etablovali jako světoví tvůrci rovněž v Británii. Druhým letošním oceněným projektem je revitalizace postindustriálního území o rozloze téměř třicet hektarů.

Články zahradníka Ondřeje Fouse jsou vlastně protipólem těm Beránkovým – architektura a příroda, obojí svým způsobem součást kultury, tentokrát zahradnické/krajinářské umění, Oudolf Landscape, tedy v květinové zahradě Pieta Oudolfa ve Wisley nedaleko Londýna. „Co je na této květinové krajině natolik uchvacující, že v ní Londýňané chtějí trávit svou neděli? Oudolfova práce proslula svou prací s divokými jevy přírodních obrazů. Průhlednost, kontrasty struktur, pohyb a především podprahové emoce. Pocit divočiny. […] Raketoplánem se mezi zahradnickými motýlky stal především proto, že přinesl pocit divokosti do bezpečí měst s věrností, která předčí 3D brýle.“

Kádrové problémy s venuší ve Welsu nazval tentokrát svůj cestovní příspěvek Jiří Peňás. Zjišťuji, proč „venuše“ s malým „v“. Město vzdálené třicet kilometrů od Lince se spisovatelem Wellsem nemá nic společného, konstatuje cestovatel. Dozvídám se o historii „venuše z Ovilavy“, což byl římský vojenský tábor v těchto místech, u pravopisu se musím smířit zřejmě s tím, že je to apelativum (podstatné jméno obecné), označující v tomto případě typ sošky, jakou je u nás nejznámější Věstonická venuše, a nikoli jméno dívky. Vlastně to je v pořádku. Podstatný pro mě je pohled na fotografii náměstí, u níž si říkám, že to je jako u středně velkých měst u nás, jen nějak upravenější. Obojí obdobně říká Peňás, když hovoří o kultuře jižně od Dunaje (Noricum) a severně od něj (Barbaricum), a dojem z města má podobný jako z Litomyšle.

U odpovědi na otázku, zda má projít vládní návrh očesat počet lidí z rizikových profesí, kteří mají jít do důchodu dříve, na „pár tisíc“, si říkám, jaký je to Jan Jakob (TOP 09, spolupředkladatel návrhu s Markem Bendou, ODS), s odpouštěním, opravdu blb, když přiznává, že vůbec nejde o věcnou podstatu odpovědi na tuto otázku (tedy důvod, proč tyto těžce pracující lidi ze základního vzorce vyjmout), když říká ANO, nýbrž o vládní cíl, který se neohlíží napravo nalevo, co se týče realističnosti tohoto záměru s ohledem na jejich zdravotní stav. Zdůvodnění Jana Jakoba je následující: „Cílem důchodové reformy je taková změna, která bude znamenat dlouhodobě udržitelné finance důchodového systému. Pokud by byl okruh náročných profesí příliš široký, nemuselo by být tohoto cíle dosaženo.“

Páteř ekonomiky je úvodní článek bloku věnovanému problematice rodinných firem (diskusi o jejich klíčovém významu pro českou ekonomiku, tedy jejich zásadním podílu na celku, potvrzují údaje v textu) z pera Jana Křováka. Jsou to jednak velké rodinné firmy, zbrojařský gigant Czechoslovak Group rodiny Strnadovy (tržby 37 mld. Kč, asi 10 000 zaměstnanců), stavební firma DEK rodiny Kutnarových, Agrostroj rodiny Stokláskových v Pelhřimově (trochu mě zajímá, protože název měl za mého mládí podnik vyrábějící zemědělské stroje v Jičíně, což byla původně firma Knotek, založená v roce 1888, po znárodnění pak jako n. p. tohoto jména, po složitém vývoji na začátku 90. let dnes Seco Industries, pelhřimovský podnik, dnes největší výrobce zemědělské techniky má svůj počátek ve firmě Jana Matějky, který ji založil v roce 1896, společný název obě firmy měly ještě v osmdesátých letech, kdy byly součástí koncernu Agrozet), zmíněna je také GZ Media rodiny Pelcovy, unikátní výrobou vinylových desek (díky štěstí, že stroje na jejich výrobu, kdy se zdálo, že vinyly budou překonány novějšími médii, nevyhodili). Jan Křovák popisuje, když to řeknu „staromódně“, ducha podnikání takovýchto firem, dnes bychom řekli strukturu, kompetence, výhody a nevýhody, jak to pak ukazují další následující články o dalších firmách, a také skutečnost, jak těmto firmám (zapomněl jsem uvést, že tu jsou pak ještě další stovky malých a středních podniků) komplikuje život politika současné vlády, takřka dvojnásobné odvody v příštím roce, zvýšení zdravotního pojištění atd., jakkoli by balíček opatření měl v příštím roce poněkud zjednodušit administrativu.

Mě opravdu potěší, když čtu takovéto zprávy a nikoli jen o dalších a dalších aférách v oblasti podnikání, policejním vyšetřování, „tunelech“, korupčních kauzách, argumentech o riziku, které podnikání přináší, jako zdůvodnění nehorázných navýšení cen atd., a dozvídám se, že někdo dělá něco, v čem především „vidí smysl“, co přináší nové hodnoty i pozitivní atmosféru, tak jak jsme to slyšeli v proklamacích o podnikání (chceme-li kapitalismu) v „devadesátkách“, v mnohém pak nenaplněné, to, co jsem obdivoval u těch osobností s „nápadem“, který jim pak zaslouženě přinesl bohatství (mým vzorovým příkladem byl nápad „zabalit sušenky“, uplatněný pak u vojáků v první světové válce, který jsem si kdysi přečetl v knize o dějinách reklamy, kterou jsem dal tuším k vánocům své dceři), čeho jsem si vážil, když jsem slyšel o „čtyřiadvacetihodinové“ dřině, o níž hovoří farmář Kojetín v posledním ze série článků.

První text pojednává o společnosti ISOTRA (ISO jako izolace, TRA jako trade), která původně vyráběla těsnění do oken, později, v době, kdy zaznamenali u zákazníků poptávku po žaluziích, venkovní žaluzie (také jsem je před několika desetiletími viděl u přátel v Německu a dnes je, nevím jen, od které firmy, také konečně mám), screenové rolety či markýzy, tedy stínící techniku. Zajímavé jsou informace o vzestupu firmy, rozdělení kompetencí, výhodách a nevýhodách rodinného podniku, podobně jak o tom čteme i u těch dalších, kdy si (snad, realitu to samozřejmě nemůže nahradit) uděláme představu, také o krizových obdobích, které dokážou tito lidé usilovnou prací překonat.

Druhý článek, nazvaný Průkopníci trojdimenzionálního učení, informuje o rodinné síti tělocvičen The Little Gym s celostním přístupem k rozvoji dítěte. Možná stojí zato ocitovat ten systém, sestávající ze tří částí: „První z nich je V pohybu, která vede k rozvoji pružnosti, svalové síly, rovnováhy a koordinace a celkové obratnosti prostřednictvím různých gymnastických cvičení a pohybových her. Další částí je Rozvoj myšlení. Ta má vést ke zlepšení koncentrace a soustředění, schopnosti naslouchat a porozumět pokynům, pamatovat si je, rozhodovat se řešit úkoly. V neposlední řady jsou děti vedeny k Dovednostem pro život – tedy k osamostatnění se, budování sebedůvěry a začlenění se do skupiny, k spolupráci v týmu, dělení se s ostatními, k smyslu pro zodpovědnost.“ Manželé Jana a David Mašátovi vybudovali tělocvičny v Praze (tam jsou dvě), Brně a Ostravě, cítíme výzvu, kterou přináší možnost vytvořit další například v krajských městech (zatím bylo od počátku projektu zapsáno do kurzů sedm a půl tisíc dětí). Z pedagogického hlediska je pro mě relevantní, že skupině osmnácti dětí se věnují vždy tři dospělé osoby, instruktoři. To mně potvrzuje pedagogickou teorii tzv. malých skupin, vhodných např. při výuce cizích jazyků, má-li být skutečně efektivní (což mám sám ověřeno), a pro mě otevírá otázku (samozřejmě zahrnující řadu aspektů, včetně počtu učitelů, kteří jsou k dispozici, ekonomické stránky, dostatku tříd atd.), zda je dnešní počet dětí ve třídách (mnohdy kolem třiceti) tím, co bychom si měli přát (a souvisí s tím také dnešní nápady vlády, která chce šetřit všude a na každém, o spojování venkovských tříd).

Třetí článek, Kvalita pomohla farmářům prorazit, hovoří o podniku manželů Kojetínových. A opět je to konkrétní náhled o tom, co taková práce „koštuje“ (použil jsem výrazu podkrkonošského nářečí, děda mé ženy byl v Roprachticích kdysi také „hospodářem“). Článek je k dispozici na internetu (https://tydenik.echo24.cz/clanek/kvalita-pomohla-farmarum-prorazit-HWiUi) , dovolím si ocitovat dva úvodní odstavce:
„Láska ke zvířatům a přírodě byla v rodině Kojetínových vždycky přítomná. Ze skromných začátků vybudovala v malebné krajině jižních Čech Farmu Struhy, na jejíž mléčné výrobky nedají dopustit ty nejlepší pražské restaurace. Jogurty, tvaroh nebo sýry se tam vyrábějí podle starých receptur, ručně a poctivě, což je také na jejich chuti poznat. A navíc je vše bio. Byla to právě kvalita, která pomohla Farmě Struhy prorazit v nejlepších restauracích.
Manželé Kojetínovi se pustili do podnikání v roce 2010, kdy si najali zemědělský areál s 15 jalovicemi. Aleš Kojetín byl předtím malířem a jeho žena Jindřiška pracovala na poště. I když vždycky milovali zvířata, něco takového pro ně bylo nové. Zpětně ale Aleš Kojetín říká, že by neměnil. »Šel bych do toho znova. Dřív jsem se živil lecčím, ale do hospodaření jsem se měl pustit už dávno,« usmívá se v kanceláři.“

Možná se docela hodí zmínit i sešit OMNIPOL 1934–2024, přibalený k tomuto číslu, jak jsem jej našel v poštovní schránce. Články informující o 90 letech firmy, její historii (založena Škodovými závody v Plzni), profilech jednotlivých částí, tedy MESIT, ERA, AERO Vodochody AEROPACE či Aircraft Industries, návaznosti na tradice a „nových unikátních věcech“, MESIT střední škola v Uherském Hradišti a Střední škola LETECKÁ v Kunovicích – a ideji „ovládnout československé nebe“. Letadlům bohužel vůbec nerozumím, jediný můj vzdálenější příbuzný v Lázních Bělohradě dělal letecké modely, ale samozřejmě si kladu otázku, jak to je s nákupem stíhaček F-35 za sto padesát miliard dolarů, schváleném před pár dny, které mají nahradit švédské gripeny, které máme v pronájmu do roku 2027 (na stránkách ministerstva obrany čtu, že smlouva pronájmu na deset let, podepsaná v roce 2004, zahrnovala za komplexní systém zahrnující 14 letounů a další prvky, cenu 19,650 mld. korun). Tedy jestli jsou opravdu potřeba. Ale ovšemže nejsem absolutně kompetentní, abych to jakkoli komentoval (samozřejmě Vodochody vyrábějí lehké proudové letouny pro podporu bojových sil, jak tady čtu, to je nesrovnatelné), to je jen takový „přípodotek“, jak říká občas Jiří Suchý. Jestli nás to bude každého ročně stát sedm stovek, jak říká ministryně obrany, tak by to za tu bezpečnost snad stálo.