Echo speciál / Ročenka 2024

Echo speciál / Ročenka 2024

Ročenka Echa 2024 je jedním z materiálů, které jsem ve chvíli, kdy se objevila ve schránce, letmo prolistoval a pročetl a zpracování odsunul na leden po přečtení většího množství knih nahromaděných před vánočními svátky.

Echo slavilo v roce 2024 jubileum, v editorialu (podepsaném tentokrát nikoli šéfredaktorem, ale „radakcí“) se píše, že dokonce dvojí, nejdříve digitální, tedy deník Echo24.cz, pak tištěná v pravidelných týdenních intervalech, vznikly a rozšířily se i další formáty jako podcasty, Debata v týdeníku, radio Prostor, ve spojitosti s ním je měsíčník Hrot. Redakce v malostranském bytě se přestěhovala do domu na Zlíchově, kde už půl roku sídlí, „z Echa se stala instituce“, tedy mediální společnost Echo Media a. s.. To už ale vzpomíná zakladatel, šéfredaktor a většinový majitel Dalibor Balšínek v rozhovoru Nezakazovat si o něčem přemýšlet, který jsem si rád přečetl pro ujasnění souvislostí historie, ale nejen to (značnou část lze najít také třeba na Wikipedii), ale pro deklaraci názorového směřování jeho i časopisu, které pro mě je zásadní nikoli pro ten či onen pohled, ale pro šíři opačných, třeba i kontroverzních pohledů, která byla důvodem pro to, že jsem začal Echu věnovat pozornost (konkrétní důvod, nikoli linie příběhu, která byla trochu jiná, byl jeden okamžik mého mimořádného naštvání na „veřejnoprávní“ Českou televizi, který tady nebudu ventilovat, nicméně nesmlčím, že se domnívám, že podlézá současné vládě). Balšínek to na jednom místě formuluje, že „nesnáší přizdisráčství“. Čteme taky jeho kariérní linku (Lidové noviny, TV Nova, Spy, Týden, založení Echa) a spory s Babišem, které začaly jeho koupí Mafra a pokračovaly dalšími spory (nakonec se ani Babišovi nedivím, když tady čtu, že o něm psali na Facebook dva články týdně, na jedné straně to je ze strany Echa otevřenost postoje, na druhou stranu mě pak ta ofenzíva „všech“, zvláště pak jako politický program vlády, která se ukazuje jako neakceschopná, jak ostatně i Echo přiznává, jejímž klíčovým momentem byl Antibabiš, opravdu lezla krkem, jakkoli chápu všechny možné, třeba i osobní důvody).

Zajímavé je si přečíst řekl bych gratulační pohledy řady osobností, které následují Balšínkově „zpovědi“, Josefa Baxy („Echo není prvoplánové, těkavé, mělké. […] Nabízí, ale nepodbízí se.“), Veroniky Kuchyňové Šmigolové (Echo – ukázka „občanské odvahy“ a opak „woke“ chování), Jiřího Bartošky („prostor pro diskusi“, dělají novinařinu a nejsou aktivisti), Václava Klause (nečte pravidelně žádný jiný český časopis), Petra Pitharta (píší „ostře“ a „mě potěšuje třeba i nesouhlasit s texty“, „smysl ro dějinný rozměr“), Karla Šimky (charakterizuje výstižně jednotlivé osobnosti), Miroslava Singera (pro mě překvapivý kulturní akcent), Cyrila Höschla (historický exkurs ke slovu „echo“ a citace básně Devátá vlna Viktora Dyka), (fyzioterapeuta) Pavla Koláře, Milana Uhdeho (rovněž postihuje zajímavě osobnosti Echa), Petra Čorneje (nedogmatičnost, „vyhledávání ožehavých problémů“, „konfrontace různých úhlů pohledu“), Davida Feltla (konzervatismus, kterého je u nás málo, chválí, že Echo není časopis „plný nadutých novinářů“ a nabádá, ať to tak zůstane), Dominika Duky, pivovarníka Stanislava Bernarda, Mojmíra Hampla, (hlavních akcionářů Echo Media, a. s.) Marka Španěla a Slavomíra Pavlíčka (hovoří o „pokrytectví, zbabělosti a hlouposti“ jako současném nebezpečí a kultivaci, k níž Echo přispívá), Vladimíra Mlynáře (nutí přemýšlet), (polského velvyslance na Slovensku) Macieje Ruczaje (pro něj je „ztělesněním ducha českého undergroundu“, [to mě tedy opravdu nutí se zamyslet nad tím, co intuitivně cítím – právě ten protiklad konzervativismu a toho, co říká Ruczaj…]), Alexandra Tomského („zázrak české publicistiky“), Karla Drbala („hovoří jasnou řečí“, „bez balastu“ všudypřítomného), Petra Orsága („velká kuráž a výdrž“ D. Balšínka), Miroslava Motejlka, Jana Jiráka (nemá „předpojatost“, obvyklou v jiných časopisech), Martiny Vojtěchovské („uvědomení si překvapivých souvislostí“), Tomáše Jirsy, Marka Toufara („originalita“, nutnost přemýšlet), Tomáše Němečka („radost nesouhlasit“, nebaví ho většina „krotkých“ časopisů, které jen hladí po srsti), (ředitelky výstavní síně Trafo Gallery) Blanky Čermákové („více úhlů“) a (organizátora hudebních festivalů) Davida Gaydečky. Tak – to není jen gratulace, ale vystižení toho, co sám takhle pociťuji a tyhle dámy a tito pánové formulují.

Kdo je tady neomarxista? je komentář k „stoleté“ frankfurtské škole – tak to jsem opravdu napjatý, protože u Adorna (kromě toho i proto, že byl muzikolog) a dalších je mnohé, co mě zajímalo (zajímá), vzpomínám na „marxovce“, odborného asistenta Jirsu na FFUK, jenž hovořil například o H. Marcusovi. Tereza Matějčková (to je její původní obor) probírá historii Institutu pro sociální výzkum založeného 1923 a spuštěného 1924, probírá osobnosti T. Adorna a M. Horkheimera, několikrát zmiňuje jejich knihu Dialektika osvícenství napsanou v emigraci (vyšla také česky v Oikúmené), ovšem také o H. Marcusovi, Habermasovi a dalších. Vyjasňuje protiklad k neokonstruktivistům (peníze či manželství jako konstrukt, ostatně také gender atd., „Jsou přesvědčeni, že naše vnímání a výkony vstupují do skutečnosti a bytostně ji konstituují“) či poststrukturalistům, zatímco Marx uváděl, že „materie určuje vědomí“ (v politických školeních své doby se to uvádělo jako „souhrn výrobních vztahů“ jako základna, nadstavbou pak byla duchovní kultura, vzdělání atd., tj. obojí bylo v dialektickém vztahu). To, jak to řeší filozofka, tedy „Člověk je definován tím, že není ani jen příroda, ale ani jen konstrukt. Kultra je vzth k tomu, co nás předchází a co nikdy zcela neovládneme.“ (zde s. 28) je mi velmi blízké, zapadá to do mého konceptu vrstev vědomí, který vychází z fenomenologii, ale pokouší se pro onen staletý spor mezi tzv. materialismem a idealismem najít nějaký smysluplný pohled, také na jedné straně pro oprávněnost vědy, na straně druhé perspektivu lidského vědomí, v níž se svět ocitá v pobytu na něm. Nu a pak ještě důležitá věc, frankfurtská škola vypracovala kvalitní „kultivovanou“ debatní kulturu, říká Matějčková.

Daniel Kaiser shrnuje zákruty a záludnosti migračního paktu, rozebírá fakta a způsob, jak jej předkládá vláda.

Mnichovské (bezpečnostní) dohody jsou tématem Ondřeje Šmigola, jsou vztaženy k pomoci Ukrajině, postojům Německa, polovičním slibům Bidena, zmiňována estonská premiérka Kaja Kallasová, „baltská železná lady“, která by ten problém mohla posunout, otázkou je budoucí postup Trumpa.

Za titulem Česko se vymyká je komentář T. Matějčkové o odlišných zvyklostech naší země od jiných (Německa, Francie, Spojených států) v případech událostí, jaké nastaly i u nás v minulých letech (v těchto dnech, tj. v předposledním lednovém týdnu 2025 bylo uzavřeno vyšetřování Sněmovní vyšetřovací komise, podle jejíž zprávy policie při střelbě na Filozofické fakultě nepochybila). Zatímco v jiných zemích je veřejnost okamžitě, v řádu hodin či dnů, informována například o životopisu pachatele, u nás byla kauza uzavřena až v červnu, a veřejnost byla informována mlhavě, například pozůstalí marně kladli otázky (a i v informaci o zprávě řečené komise je uvedeno, že ani ona neměla kompletní vyšetřovací spis). Já naprosto nepochybuju o nasazení policistů, kteří šli do čtvrtého patra a na balkon budovy, kterou sám dopodrobna znám (i na tom balkoně jsem kdysi, za studentské stávky a za Palachova týdnu, byl), ale prostě řadu věcí (nechci se ke všemu vracet, tak aspoň to, že se policista zeptal vrátného, ale neřekl mu důvod, a pak odešel, že policisté nevěděli, kam mají jít, když je každá obyčejná škola vybavena vyvěšeným plánkem pro případ požáru, na telefonní ústředně se telefonujícímu, který hlásil přítomnost ozbrojeného člověka, smáli, že si dělá legraci) mně mozek prostě vůbec nebere – to je snad to české divadlo, klauniáda a švejkovství na každém kroku (snad ještě uvedu, že Rakušan, aniž by ještě cokoliv mohl vědět, ubezpečoval hned druhý den v televizi, že bezpečnostní složky konaly skvěle). Omlouvám se, že jsem se neudržel, ale to je barák, kde jsem strávil půl desetiletí života. V článku je odbornou studií vyvracen argument, že informace mohou být návodné pro aktéry těchto šílených činů či tvořit z nich hrdiny. V každém případě ještě aktuální komentář: V tomto lednovém týdnu bylo na základních a středních školách zadrženo deset většinou nezletilých osob, které buď vyhrožovaly nebo dokonce střílely na učitelku atd. („Policie České republiky zadržela v souvislosti s vyhrožováním či pokusem o útok ve škole deset osob. Většina z nich je nezletilá. U zadržených se našla střelná zbraň, zásobníky, sekera, nože nebo maketa revolveru.“ (https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-policie-od-pondeli-resila-deset-incidentu-souvisejicich-se-skolami-268777 ) Ve zprávách se hovořilo o narůstajících počtech těchto činů oproti minulým létům. Když si to dám dohromady s narůstající demencí (článek Konec éry gramotnosti v posledním Echu z 23. ledna 2025, kde se píše o „nadšeném“ americkém 36letém youtuberovi Mattu Ramosovi, který s údivem zjistil, že Odyssea je dílo klasické řecké literatury a nikoli poslední díl zábavné videohry Asassin´s Creed) a poslední schůzkou rodičovského sdružení na jedné zdejší základní škole, kde zoufalá paní učitelka prosila rodiče o pomoc, protože značná část žáků (tuším v první třídě) vůbec nereaguje na její pokyny, prostě netečně sedí a pouští sdělení toho, kdo s nimi mluví, jedním uchem tam, druhým ven (tz. proces učení prostě nefunguje, zase by to bylo na delší komentář o širším kontextu společenské situace), tak nevím. Proboha, nejsem nějaký aktivista, snažím se být maximálně zdrženlivý, ale je tohle možné v době, kdy byla vyvinuta umělá inteligence, můžu si nechat překladačem DeepL převést text z estonštiny, člověk vidí třeba neskutečné výkony lékařské vědy a já nevím co všechno ještě?

Tak pojďme dál…

Hokej je nejen hra (B. Pečinka) reaguje na mimořádnou pozici hokeje u nás (politické problémy po únorovém převratu, hokejové utkání „s Ruskem“ za okupace, pak to všechno další), hovoří o „metafyzice hokeje“ (také kniha kanadského filozofa Jeana Grondina), pro mě relevantní informace, že se nehraje po celém světě jako fotbal, to jsem nevěděl.

Vzkříšení Usámy bin Ládina Martina Weisse je, řekl bych, tak trochu záminka pro téma, označené v podtitulku „Kde se bere nerealita“, zmíněn Matrix (1999), ale také čínský sci-fi román Problém tří těles. Já vidím mnohé z toho, co je zmiňováno, v odpoutání od bezprostřední smyslové zkušenosti, mediální zprostředkování může vyrobit avatary atd. atd.

Nepodporovat celistvost Ukrajiny? Děláte si srandu – Salon Echa, účast (diplomat a politolog) Petr Drulák, Štefan Füle, A. Vondra, Pavel Šik, moderuje D. Kaiser. Řada věcí, vybírám: „Drulák: S Amerikou si zrovna Rusové nemají co vyčítat. Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. A to ještě ve srovnání s rozsahem americké expanze jsou Rusové naprostí břídilové.“ A Vondrova reakce, že vstane a odejde. Pak otázka vstupu Ukrajiny do NATO, Eurasijská ekonomická unie, u nás osočování těch, kdo není na tři sta procent proukrajinský (tj. nebyla tu věcná a logická diskuse), vojenské a jiné řešení atd.

Jak dobrý nápad je být sám sebou? je další esej Terezy Matějčkové. Zajímavý pohled na „sociopata ze Ženevy“ (J. J. Rousseau, tak ho nazval badatel Robert Solomon), který údajně začal hovořit o nezaměnitelné duši člověka, tj. autenticita je jedno z nejvyhledávanějších slov dnes. T. M. sleduje návraty akcentů na ni, v 60. letech v době boje proti autoritám, dnes naopak mladí jsou nositeli zákazů a jako by se role rodičů a dětí převrátila, a ve všech třech případech, tj. první Rousseauův Emil, se redefinuje vztah člověka a společnosti, dnes ještě „zvlášť s ohledem na digitální technologii“. Druhé slovo za autenticitou je „rizz“, tj. charisma, kouzlo, šarm.

Další pohledy – „pokrok je zločin, který se uchytil“ (napsal Nietzsche), tj. schopnost člověka selhávat (to mně nedávno vysvětlila dcera Martina, dnes letí slovo fuck-up, tedy „průser“, ale jako něco pozitivního, velký hit jsou konference FuckupNights), „pachatel a opravdovost“ (kniha Američana Lionela Trillinga Upřímnost a autenticita, kde „výraz authentés původně znamenal mít nad něčím plnou vládu. Kdo byl authentés, byl pánem, ale také tím, kdo bere do své ruky moc, což může být o krk. Totéž slovo se proto užívalo i pro pachatele, dokonce vraha a sebevraha, a na autenticitě tak původně ulpívá něco bezohledného až násilného.", jak Tereza postuje na Twitteru, tedy X; jinak škoda, že z velmi pozoruhodného Trillingova díla není nic dostupné v češtině), „etika hrůzné autenticity“ pak v myšlence pokračuje, Bernard Williams v knize Morální štěstí věc ilustruje na příběhu P. Gauguina, jehož úspěch legitimizuje to, co všechno provedl předtím (za autenticitu platí druzí, pak tu je ještě moment destrukce, která k ní patří, za autenticitu platí nejen druzí, ale i oni sami, což souvisí s rizikem, ale „i když se zadaří, málokdy je odměnou štěstí“). Fotka spisovatele Davida Herberta Lawrence, autora románu Milenec lady Chatterleyové. Předtím ještě obrázek dvou hrajících si dětí, dvou učenců a anděla s plamennou pochodní a popiskem „V časech, kdy svět byl přehledný: Voltaire a Jean-Jacques Rousseau na procházce.“

Z jiné strany na tohle navazuje článek Co ohrožuje svobodu slova? (B. Pečinka), západní intelektuálové: v zájmu určitých hodnot je třeba svobodu slova regulovat, veřejná média u nás a jinde (třeba v Číně, kde je jejich nemorální kšeft s vládou), uvádí vliv digitálního prostoru na politiku (Obama, Trump ad.), představuje proruskou mediální scénu, Spuitnik, Protiproud aj., dezinformace ad.

Rozvrat střední třídy jako cíl (Markéta Malá) mě zajímá už proto, že střední třída by z definice měla být velice důležitá pro stabilitu společnosti a jejích hodnot. M. Malá postupuje obdobně jako v jiných případech, uvádí na pravou míru tvrzení vládního kabinetu, jak jsme na tom dobře, údajně jsme méně ohroženi chudobou než Němci či Dánové (a měli bychom vládu tedy pochválit). Otázka ovšem je, co se vlastně počítá, a tam už je problém… když přeskočím ten mechanismus, ocituji: „německý chudý – český středněpříjmový“. A M. Malá počítá fakta, propady reálných mezd a životní úrovně českých domácností v době bezprecedentní, drtivé inflace zvláště v roce 2022. Češi tedy nejsou „ohroženi chudobou“, ale „zchudli“, a to výrazně, za poslední tři roky inflace dosáhla kumulativně třicet procent. A pak Malá probírá další ekonomický kontext, včetně toho, že si trochu rýpne, když hovoří o švýcarských důchodcích. Ale proč ne?

Nácviky v netečnosti sepsala opět Tereza Matějčková. A dívá se na „apatii“ trochu z jiného úhlu pohledu než z toho, kdy se na apatického člověka díváme trochu spatra. (A uvědomuju si teď i jistou souvislost s poznámkou, kterou jsem přičinil trochu v rozrušení k předchozímu článku Česko se vymyká.) Tady je apatie vnímána jako reakce na přehlcený svět (také množstvím informací, kdy za jediný den se na nás navalí toho tolik, co dříve mnohdy za rok – vzpomněl jsem si mj. na kramářské písně, kdy se jeden krvák dostával po trzích dobu nesrovnatelnou s tou, kdy dnes ve zlomku vteřiny oběhne v dobrém rozlišení fotka kolem planety), zvláště s vědomím, že s tím nemůžeme nic moc dělat. Tak to vnímali i stoikové, u nichž to nebyl nedostatek citlivosti, zatímco dnes můžeme určité postoje vnímat jako tupost, bezohlednost apod. „Epiktetos: Nezneklidňují nás věci samy, ale názory na ně.“ Emoce ve skutečnosti nejsou něčím, co by se nám dělo. Jsou to soudy, do nichž vstupuje moment rozhodnutí. Historka o Thomasu Nagelovi a smrtí pavouka. A ten zahlcený svět formuluje T. M. jako „svět, který se stal příliš velkým“ a hovoří o „chvále neinformovanosti“, také zajímavé je, jak „na sociálních sítích pak dáváme na odiv, jak jsme tím či oním problémem zasaženi“, tlak na to, abychom se stavěli „pro nebo proti“. Zmiňována báseň B. Brechta, filozof W. James aj., a závěr, že „zajímat se o věci“ má mít míru, která nepřekračuje sebedestrukci.

Konec zločinu na dětech (Ondřej Šmigol) probírá problém transgenderu u dětí, jehož léčbu „přelomová britská studie odmítla“, takové věci jako je např. GIDS, Služba pro rozvoj pohlavní identity, Gender Identity Development Service (zal. 1989). Pozoruhodný rozbor aktuálně stále problematičtější psychiky dospívajících a souvisejících mylných závěrů etc. V Anglii byla GIDS zavřena, Američani lpějí na progresivistických dogmatech, WPATH vesele pokračuje.

Řemeslo vrací úder, další esej Terezy Matějčkové, je rozbor vztahu dvou principů, „slova“ (to bylo na počátku, jak nakonec uznává i filozofka) a „ruce“, „skrze něž myslíme“. Nedostupnost řemeslníků, které musíme prosit, aby přišli, jako relevantní argument neberu, jinak se mně tohle téma opravdu líbí (nebudu do detailů komentovat), vzpomínám si na své experimenty se záznamem vědomí tužkou na papír, psacím strojem a počítačem, to by možná esejistku mohlo zajímat, ty výsledky se lišily, tedy ten proces probíhající po jiných drahách byl prokázán. A ještě něco, zmiňoval jsem myslím tady někde onen vztah „vědomí“ a „materie“ a můj komentář a komentář paní filozofky, to je vlastně jen jiná vrstva téže věci.

Proč vyhrál Trump Ondřeje Šmigola už nebudu komentovat, z odstupu času tu jsou podstatné argumenty, probrané dnes v desítkách jiných článků. Ale ovšem, stojí za to přečíst.

Deforma – je tu další kolo rozvolnění a ideologizace na českých základních školách, tak u toho bychom se měli zastavit. Předchozí ministr Robert Plaga hovořil o nutnosti „provzdušnění“, sociolog a pedagog Arnošt Veselý (řídil vznik Strategie 2030+) „to upřesnil“, že poznatků ve výuce by mělo ubýt o polovinu.  Z dalších údajů od školské inspekce na základě PISA, asi pětina „postrádá základní gramotnosti nezbytné pro plnohodnotné fungování v životě“, v této kategorii (jsou i jiné, pozitivní) Česká republika „patří k nejhorším ze zkoumaných zemí“. Důležitost sociální role školy. Tři problémy: 1. matematika (požadavek od deváťáků splňuje dnes šestá třída), 2. dějepis (autorita pojetí je dána historicky, nejen jako problematické biflování dat, ale úplné opuštění chronologie ve prospěch „témat“ – o tom něco vím, kdysi na ministerské schůzce češtinářů, kterou ovšem zrušil převrat v roce 1989, jsme v češtině uvažovali rovněž na vyváženosti chronologie literatury od nejstarší, která by prváky na střední škole nemusela příliš oslovovat, a tématiky, např. žánrů, typů literárních postav atp. – myslím, že se k tomu dodnes nedospělo), 3. maximalizace environmentalistiky. A pak je tu přílišná participace nevládních organizací, které s libovůlí zasahují do smysluplného celku. Souhlasil bych, že „cílem úprav RVP je přizpůsobení vzdělání potřebám 21. století“.

Koktejl idiocie a antisemitismu (Ondřej Šmigol) se zabývá protesty proti Izraeli na amerických univerzitách (holt, …, vzpomínám na podobný problém s černochy, kdy ještě v šedesátých létech jednoho nechtěli pustit na univerzitu, jejímž byl studentem, jiné téma: vyhodili profesorku, která nesouhlasila s tím, že biologicky tu jsou jen muži a ženy, to je tuším nedávno…). A psalo se o tom, kupodivu, i v mainstreamových médiích (vlastně ne kupodivu, vždyť jsme na tisíc procent na straně Izraele). A Šmigol – to je myslím, výstižné – hledá paralely, jak se na amerických univerzitách protestovalo proti všemu možnému (snad i proti tomu, že obloha je modrá, vlastně …), proti válce Vietnamu, to vyneslo Nixona, v osmdesátých letech proti apertheidu v Jižní Africe atd. atd.

Tajný úkol Johanna Schwankmeyra (Jiří Peňás) – moc pěkný článek. Výstava v kutnohorském GASKu.

Česká hvězda, Za básníkem, hudebníkem a výtvarníkem Pavlem Zajíčkem (Ondřej Štindl). Ze skvělé charakteristiky vybírám jediný výraz: „uhrančivý úkaz“. A s dovolením řeknu, že Zajíčkova slova „atentát na kulturu“ jsme s Jéňou Novotným (to byl jeho nápad, ale podílel jsem se) použili v hudebních performancích, perziflážích všeho možného od lidových písní po melodie Bedřicha Smetany. A přece jen (mám těch rozpaků několik) vyberu ještě z Bubínku Revolveru jednu charakteristiku, Vladimíra „Lábuse“ Drápala:
„Prozáření mého soukromého podzemí a hlas proroka na periferii. Poezie opakujícího se zázraku každodenní křehkosti, slova z popelnic a knihy nekončících básní. Hudba barbara v kombinaci jemnosti s drsností, křiku i mlčení, síly a nejistoty. Obrazy svítící do tmy jak nedopalky cigaret. A především dotek života, který za sebou zanechává ve stejné chvíli omamující vznešenost katedrál i popel spálených mostů.“

A další velká postava, Porovnejme si mytologie (Od narození Leonarda Cohena uplynulo 90 let). Titul článku Jakuba Peřiny je název první Cohenovy sbírky… Ale já teď mám na mysli trochu jinou věc, ty dva články vedle sebe a cosi společného, co intenzívně cítím z obou osobností, totiž jistý tichý smutek. A naléhavost. A mohl bych ještě něco říci dále, nicméně na tomto místě mě ještě napadá něco jiného, ta souvislost s onou esejí o autenticitě, která je zde v této ročence – jako by tu byla vnitřní, podzemní, rhizomatická linka souvislosti. Vědomá?

Temný mýtus o zrození dneška (O. Štindl). O románu Maniac chilského spisovatele Benjamina Labatuta. Název někdejšího prvního počítače, dystopie postlidského světa, asi z toho musí při čtení jít trochu hrůza, já tam pořád mám tak trochu tu linku Karla Čapka, nad nímž jsem se (prostřednictvím knihy Jana Bílka o jeho světové premiéře R. U. R.) zamýšlel v loňském roce, a – alespoň tuhle poznámku – když moje žena říká, že ji tyhle „nerealistické“ knihy moc neberou, vede mě to k reakci, že přece právě tyhle „sci-fi“ jsou vlastně „realistické“.

Smutek Kundery a unavených mušketýrů, to se mně moc nechce komentovat, tedy ten vlastní obsah, tedy recenze románu Totožnost, který konečně vyšel i u nás. Musím říci, že mě ten humbuk kolem Kundery už trochu otravoval, nicméně – vlastně jsem mu vděčen, že držím v ruce tuhle Ročenku, protože (někde jsem to už popsal), ta loňská ročenka Echa (tam byl článek právě o Kunderovi a jeho portrét na titulní straně) byla jedním z úponů vlákna, který spolu s dalšími (K. Hvížďala, Tereza Matějčková, moje 75. narozeniny) vedl k tomu, že mám předplatné na tenhle časopis.

Kdybych já byl krásný jako … Jeník Zrzavý. To je trošku jiný pohled na ve své době uhrančivého malíře, na vzorovou (velká chvála) výstavu jeho raného díla v Humpolci. Název článku vychází z verše básně, kterou napsal jako osmadvacetiletý, „Kdybych já byl krásný jako Dionýsos“, a tak byla nazvána i výstava. Jiří Peňás charakterizuje její koncepci: „Humpolecká výstava si ze Zrzavého vybírá onu část díla, které se dotkla sublimovaná (přepodstatněná, skrytá, zjemnělá) (homo)sexualita, ale dělá to velmi subtilním a nebulvárním způsobem.“ K motivům, které recenzenta zaujaly jsou oči (zavřené, přivřené, nebo naopak zírající), možná bych jen doplnil, že ten pohled patří k dobovému uchopení bytí člověka, hned následující článek je o C. D. Friedrichovi, kde je postava na obraze obrácená (odvrácená) a její pohled do krajiny (který tedy nevidíme) je přítomný z celkového významu obrazu, v našem malířství 19. století bychom našli celou řadu obrazů, kdy je tímto způsobem sdělován romantický obsah „duše“.

Před Friedrichem je tu ale ještě Nick Cave a koktání svaté Kateřiny (Ondřej Štindl) s portrétem uhrančivého zpěváka a hudebníka, jehož jednotlivá alba jsou okomentována, pak spolu s proměnou jeho stylu, souvisejícího s jeho tragickým osudem (přišel o dva syny). Ten je vztažen ke středověké intelektuálce, která se umořila hladem a když měla vyslovit tu nejhlubší podstatu, zastavila se u „a – a“, tedy neuchopitelnosti, na niž reaguje i způsob vyjádření Nicka Cavea. U něj je zaznamenán jako jeden podstatný rys neobvyklá komunikace s posluchači. Nu a především je pojednáno jeho poslední album Wild God. Divoký Bůh. Ne tedy ten, který má být základem stability společnosti a nějakého řádu, jak jej vysvětlují někteří konzervativní autoři, ale tím, k němuž se obrací zpěvá v extázi, která „není výrazem odvrácení se od bolesti a ztráty, naopak je od ní neoddělitelná“. Zmínky o W. Blakeovi a filozofovi Emilu Cioranovi.

Nad vrcholky všemi – stanul C. D. Friedrich je komentář Jiřího Peňáse k výstavě v Drážďanech v Albertinu s názvem Wo alles begann (Kde všechno začalo). Recenzent rámuje motiv poutníka stojícího na skále a hledícího do mlžné krajiny pod ním na slavném obraze Wanderer über dem Nebelmeer z roku 1817 kontextem – Goethovou básní Wanderers Nachtlied (Poutníkova noční píseň), která „je považována za počátek evropského romantismu“ (1780) a Májem K. H. Máchy (1836). Popisuje pak dvě protilehlé stěny, z nichž jedna je věnována slavnému německému malíři, druhá jeho současníkům. Z textu ještě vypisuju zmínku o tom, že ani Goethe, ani Friedrich nikdy nebyli v Praze, ačkoli do „německých“ Čech zajížděli (už stařičký Goethe se přece tenkrát v západočeských lázních dokonce zamiloval do sedmnáctileté dívky, ale tematicky by bylo asi vhodnější říci třeba, že německý básník dal hraběti Šternberkovi podnět k vykopání štoly v Komorní hůrce za účelem vědeckého prozkoumání hory, ale to už trochu odbočuju).

V poslední recenzi v závěru ročenky s názvem Ďábel se vrací do Moskvy Ondřej Štindl sleduje osudy nejnovějšího zfilmování slavného Bulgakovova románu Mistr a Markétka, tedy jednak samotného režiséra Michaela Lockshina, jenž se pohybuje mezi Ruskem a Amerikou (a do Ruska se asi teď nepodívá, protože vyjádřil nesouhlas s Putinem), jednak ztvárnění látky i v minulých projektech (tenkrát jsem se tak těšil na seriál, který šel v televizi, a byl jsem zklamán), pozornost je věnována hereckému obsazení i kompoziční konstrukci, která vlastně převrací obě dvě vrstvy v původním Bulgakovově díle (milostný příběh spisovatele a Markétky a obsah románu, který spisovatel píše a jeho rukopis ničí, „Bulgakovova předloha má úlohu jakéhosi románu ve filmu“). A ovšem, „Anuška už rozlila olej“, takhle nějak to bylo v knize, která i mě v době jejího vydání fascinovala, a vlastně tahle vrstva „magie“ ve vztahu k přirozenému světu je něco, co – vedle onoho smutku z kosmické prázdnoty – vnímám dodnes.