Echo Speciál / 30 rozhovorů

K časopisu Echo mě přivedlo několik věcí. Prvním impulsem byl dárek Ročenky Echa 2023 s portrétem Milana Kundery na obálce a titulem článku Truchlivý bůh smíchu a románu od sousedky/kolegyně z vedlejší ulice, se kterou zavádím občas, když jdu kolem a ona také náhodou vychází z domu či se vrací, rozhovory i o čtení, tentokrát právě o kontroverzním vnímání původem českého spisovatele, s nímž jsem se v předchozích měsících i já chtěl (po odmítání jeho polistopadových knih) nějakým způsobem poctivě vyrovnat (jedním z paradoxů bylo, že když jsem si přinesl hromádku knížek z knihovny a první z nich otevřel, oznámili v televizi jeho úmrtí, tak to má samo o sobě sílu), a nyní jsem otevřel zajímavý sešit i s dalšími články jako ten o Roaldu Dahlovi a úpravách jeho textů v nových vydáních, exemplárním příkladu totality ne v někdejších „komunistických“ zemích, ale ve státech, které nám veřejnoprávní média předkládají bez jakékoli reflexe jako vzor, k němuž bychom se měli upínat, či článek Makáme a chudneme, rovněž analyzující situaci naší země.

Přiznám se, že mě mírně řečeno popudilo několik drobných epizod, které na tomto místě nebudu rozebírat, uvedu pouze jednu pro ozřejmení toho, o co mně vlastně jde, totiž když jsem už nevím s jakou drobností argumentoval s citací z jiné než právě veřejnoprávní ČT (o jejíž nestrannosti, respektive naplňování právě této charakteristiky nejsem přesvědčen, řekl bych dokonce, že mě opravdu iritují projevy politické zaujatosti některých redaktorů) a tento můj argument byl označen za sledování nevěrohodných proruských médií. Nejvíc mě na tom dožralo ne samotné napadení onoho argumentu (říkám, už si ani pořádně nepamatuju, o co vlastně šlo), ale to, že jsem byl označen jako někdo, kdo se nalézá v nekritické bublině, v jaké se pohybují někteří odpírači všeho (covidu, existence války na Ukrajině atd., právě takoví, kteří jsou i tady v blízkosti, měl dotyčný opravdu v tu chvíli na mysli), zatímco jsem naopak nesledoval jako ovce onen rozšířený a všude vehementně hlásaný názor, ale učinil jsem si svůj samostatný náhled, pokoušel jsem se, jakkoli vím, že mediální informace jsou vždy nějakým způsobem uzpůsobovány, filtrovány, mohou obsahovat i nepravdy atd., pracovat se svou kritickou reflexí, jak si v tomto ohledu beru k srdci slova pana profesora Kvačka, s nímž jsem svého času o pohledech na svět hovořil. A papouškovat cokoli bez tohoto odstupu odmítám, nikdy jsem to nedělal, a když na něco podobného nalepím ten dnešní oblíbený slovník, označil bych právě to za projev „totality“.

Prozrazuju tuhle vlastně privátní a jinak nedůležitou záležitost jen proto, abych dal nahlédnout nadšení, jaké jsem pocítil právě v okamžiku, kdy se mně dostal do ruky žurnalistický produkt, který mně nepředkládal hotová stanoviska, ale otevíral prostor pro možné interpretace a pochopení věcí, které jsem navíc vnímal jako vysoce aktuální (právě „škrtání“ některých slov v díle spisovatele, který mě kdysi hodně zajímal, z ideologických důvodů, vyřazování některých knih v amerických knihovnách atd. atd.), v dalších, pozdějších výtiscích tohoto časopisu takové „žhavé“ věci, které jinde byly opomíjeny (záměrně?, přece právě ta veřejná služba „hlídacího psa demokracie“, za kterou jsou média vydávána, by měla spočívat v odhalování těchto problémů a poukazování na ně), a zde analyzovány, jako například skutečnost, že v posledních dvou letech došlo k výraznému demografickému propadu, když se narodilo u nás o deset tisíc dětí méně než v letech předchozích – což přece až děsivě souvisí s onou „predikcí“ (ono dnes směšně módní slovo), že generaci, která půjde za pár desetiletí do důchodu, nebude mít kdo ty důchody zaplatit.

Opět to nechci na tomto místě příliš rozvádět, ale připadá mně, který se nepovažuje za příliš dobrého pozorovatele, jako až neuvěřitelná ta neskutečná slepota kolem prezidenta Bidena, který do minulého týdne setrvával v pozici muže, který se deklaroval světu jako ten, kdo se bude ucházet o post prezidenta Spojených států. Již při inauguraci, budiž mně to odpuštěno, mně připadalo až komické, když si nový představitel nejmocnější země světa podle zaběhnutého vzorce chování herců, kteří si jdou na pódium pro Oscara, třemi krůčky poposkočil, a poté se pomaličku došoural k mikrofonu. A když pak s ním pak po čase při své návštěvě v USA v dubnu letošního roku (2024) hovořil premiér Fiala a snažil se mu cosi ještě vnutit, Biden už dával najevo, že rozhovor považuje za ukončený, a nejspíš příliš nevěděl, s kým a o čem vlastně hovoří, opravdu zděsil (podruhé už onen záběr Česká televize obezřetně vystřihla). To vše dávno předtím, než světová (a už i naše, nic jiného nezbývalo) média informovala, že si chudák starý pán plete jména, neví, kde se nachází a vydává se kamsi opačným směrem atd. Je mně až trapné o tom vůbec hovořit, a není to v okamžiku, kdy „po bitvě je každý generálem“. V celém světě je cosi až děsivě rozviklaného a tvářit se, že vše v pořádku a že běží podle harmonogramu, jak ujišťoval ministr Kupka po vlakové havárii v Pardubicích, při níž zemřeli čtyři lidé, asi není úplně O. K.

Nu ale vrátím se konečně rychle k druhému impulsu, který mě dovedl ke „čtení Echa“. Na loňském Světě knihy, kam jsem vyrazil na křest jedné z  knih Karla Hvížďaly a Jiřího Přibáně, mě novinář a spisovatel, jenž mně rovněž řekl hodně důležitých věcí ohledně fungování médií, tedy tématu, které je jednou z důležitých „vrstev vědomí“, jak to ve svém myšlenkovém konceptu označuju já, upozornil na mladou českou filozofku Terezu Matějčkovou, a v Jičíně v Knihovně Václava Čtvrtka, kde jsme se letos na jaře setkali, mně pak vypravoval, jak odešla z Filozofické fakulty právě do časopisu Echo, kde její práci ohodnotili podstatně lépe (k platům na vysokých školách jsem se už určitě zmiňoval v souvislosti s někdejší konferencí k výročí jičínského rodáka Karla Krause, kde mně bylo až stydno, když jsem se od svého někdejšího učitele na fakultě Jiřího Stromšíka, významného předkladatele [E. Canetti, F. Kafka aj.] dozvěděl, že má na fakultě menší plat než já jako středoškolský učitel na gymnáziu). Právě v tomto novém prostředí vznikla její pozoruhodná kniha, oceněná cenou Magnesia Litera za publicistiku, která parafrázuje známý výrok řady filozofů, posledního z nich Friedricha Nietzscheho, s názvem Bůh je mrtev. Nic není dovoleno          (Echo Media, 2023).  Nu a pak již zbyl poslední krok, totiž vyslovit přání, abych na otázku, co chci k narozeninám, řekl, že předplatné. Předtím jsem si ještě jedno číslo koupil u stánku, vlastně zde sehrál ještě určitou úlohu mezikrok, že jsem se na jaře vrátil k častějšímu čtení „papírových“ novin, nu a pak již mně začaly chodit každý čtvrtek jednotlivá čísla Týdeníku Echo. Předtím ale ještě Echo Speciál, 30 rozhovorů se zajímavými osobnostmi, takřka dvousetstránkový sešit, nabitý aktuálními myšlenkami, jimiž stojí za to se i dále zabývat.

Na obálce 30 rozhovorů Echa Speciál (Léto 2024) jsou vyobrazeny všechny osobnosti z nejrůznějších oborů a oblastí s jejich jmény uvedenými střídavě bílou a černou barvou ve sloupci po straně, ostatně podobně jako v předchozích ročnících, jak jsem zjistil nahlédnutím na internet. A ovšem, když se pokusím co nejobecněji shrnout tematiku tohoto ročníku Speciálu, je tu výrazná diskuse o genderu a související problematika, otázky vratkosti demokracie jako civilizačního konceptu, a ovšem, celá řada pestrých témat v oblasti aktuální politiky, literatury, divadla atd.  Zkrátka, jak již řečeno, nabito….

Hned první, to ještě nedošlo k atentátům na něj (a vzápětí na někdejšího amerického prezidenta Trumpa) je rozhovor, kde je v titulu až neuvěřitelně vyslovena explicitně ironie (znovu si vzpomenu, jak jsem otevřel první z hromádky Kunderových knih a snad ještě týž den jsem slyšel z televizní obrazovky, že je mrtev) napsáno Tak nás třeba zabijte (rozhovor: Daniel Kaiser). Fakticky ovšem vychází z aktuální „česko-slovenské roztržky“ (březen 2024, P. Fiala pozastavil jednání obou vlád po nástupu Roberta Fica na základě podle Fialy „výrazných rozdílů v názorech na některá klíčová zahraničněpolitická témata“, konkrétně prý nepřijatelnými názory Slovenska na rusko-ukrajinskou válku), vnímat můžeme i předchozí dramatický kontext voleb na Slovensku či také skončenou misi prezidentky Čaputové, v rozhovoru se ovšem probírá užší rámec, nicméně i předchozí jednání Visegrádské čtyřky, přičemž Robert Fico výraz „roztržka“ ze slovenské strany, protože nechtějí posílat zbraně na Ukrajinu, s poukazem na cenné dědictví vztahů našich národů, odmítá, stejně jako údajný pokus Prahy rozbít Visegrádskou čtyřku. Nejen proto, že se necítím kompetentní celou situaci jakkoli hodnotit (ačkoli souvislosti jsou docela zřejmé), nechci celou věc komentovat, zato chci právě ocenit to, že jsem se mohl dočíst druhou stranu názoru. To je to pozitivum, proč pokračuju ve čtení Echa. Diskuse by měla mít dvě strany, dva úhly pohledu, aby měla ve svém celku svůj smysl. Kdo má pravdu, je pak další krok úvahy.

Transgender je největší podvod (rovněž D. Kaiser), rozhovor s Waltem Heyerem (u jeho portrétu na protější stránce, budiž mi ta upřímnost odpuštěna, jsem si, než jsem se začetl, říkal, že by to mohla být tvář staré ženy), první z textů na toto a přilehlá témata, kdy je – konečně bez okolků – řečeno, že jsou tady určitá biologická východiska, tzn. dojde-li k operaci, tak mužské tělo přichází o možnost tvoření spermatu, ženou se ale stát nemůže, totiž nemůže ani rodit ani kojit, protože nemá prsní mléko, zatímco také dívka po operaci nemůže mít dítě: není tedy ve skutečnosti vytvořen transsexuál, nýbrž feminizovaný muž a opačně maskulinizovaná žena, ovšem bez původní identity. Tímto názorem, v němž se s panem Heyerem shoduji, nechci zpochybňovat celou problematiku možných potíží při hledání sexuální identity v oněch podobách, v nichž může být diskutována, stejně tak jako otázky „druhého“ pohlaví, tzn. komplikací pro postavení žen (zajímavý pohled čtu nyní v románu Radky Denemarkové Čokoládová krev, v němž rovněž vyslovuje celou řadu věcí „natvrdo“, nebývale ve srovnání s ::::,), neřku-li všech těch průšvihů se sexuálním obtěžováním či znásilněním, o němž nedávno jednal český parlament, či dále pak problematice stejnopohlavních manželství atd.     – přímočaře

V případě Walta Heyera nejde, jakkoli to je to, co mě, jak už naznačeno, na těchto rozhovorech zajímá, pouze o názor, a už zdaleka ne nějakého umanutého aktivisty, nýbrž o fakt, že tento muž, který nyní navštívil letní tábor slezských luteránu v Českém Těšíně, který sám podstoupil operační změnu z muže na ženu, a po deseti letech pak, v důsledku ještě horšího diskomfortu v ženském těle, znovu zpět na muže. Tato zkušenost jej vedla k tomu, že hovoří „o lékařských omylech a finančních zájmech za transgenderovým hnutím“, neboť je přesvědčen, že právě postoje lékařů vedou osoby postižené tzv. Adverse Childhood Experiences, sexuálním či emočním zneužíváním v dětství, životem v rozvrácené rodině, a dalšími negativními zkušenostmi (zážitky, „experience“ v angličtině označuje oba významy českých slov) k chybnému přístupu, kdy hormonální léčba dotyčného naopak poškodí, ačkoli by bylo možné postupovat jinak. Heyer hovoří také o bití či oblékání do holčičích šatů v dětství, musím říci, že tento argument sám o sobě pro mě není zvláště přesvědčivý, vzpomínám si na nějaké fotografie z minulého století, které tuto praxi dokládaly jako běžnou, a domnívám se, že ony příčiny genderové dysforie, jak je tato porucha označována (stavy úzkosti, nepokoje, depresí, pocit nepohody, „emocionálně nepříjemné naladění organismu“), musí být, pokud se mají opírat o zážitky z dětství (nikde není řeč o genetice, o níž bych, jakkoli neodborník, přinejmenším uvažoval, stejně tak jako o momentech dnešní psychické lability, o níž se přece vážně hovoří například v případě nárůstu sebevražd) hlubší povahy.

V každém případě pan Heyer vypráví, že – ačkoli se oženil a měl dvě děti – do dívčích purpurových šatů se oblékal od chvíle, kdy jej do nich oblékala jeho babička. Psychoterapeut mu poté doporučil hormony a operaci, kterou absolvoval v roce 1983, tedy v době, kdy tato praxe byla běžná (chirurg, který zákrok provedl, jich udělal pět a půl tisíce), nicméně už předtím jeden „endokrinolog, homosexuál a aktivista“ varoval předtím, že tato praxe lidem nepomáhá, nýbrž je může poškodit. Walt Hayer hovoří o době svých studií psychologie (ve čtyřicet, to byl Laura) a nejrůznějších komorbidních poruchách a říká, že ve zbědovaném stavu, v jakém on byl (alkohol, drogy, bezdomovec) kývne snadno každý na lékařův návrh na užívání hormonů a tranzici, místo aby se léčil „u psychiatra na mnohočetnou poruchu osobnosti“, čímž by si mohl ušetřit „čtyřicet let mizérie“. Daniel Kaiser rozvádí jiné možné interpretace, Walt Heyer razantně odmítá úvahu o tom, že ti kdo si zahrávají se změnou pohlaví, jsou ve skutečnosti latentní homosexuálové a zmatek v sobě „řeší touto cestou“ a hovoří o různých variantách problému. A uvádí, že změna někdejšího pojmu „porucha genderové identity“ na dnešní „genderovou dysforii“ byl nápad farmakologického průmyslu, pro nějž každá osoba získaná pro hormonální terapii, pro něj představuje sto až dvěstě tisíc dolarů. Farmakologický průmysl je ve Spojených státech tak silný, že dokázal prosadit svou představu o léčení covid-19. Desítky miliard, které inkasuje od vlád, pak dle Heyera převádí na účty politických stran, v tomto případě na účet Demokratické strany, je tedy „součástí politické moci“. Na otázku, zda v tomto ohledu jsou nějaké další politické motivace, uvádí W. Hayer (je to spekulativní či to lze doložit?) zničit tradiční rodinu. A v závěru diskuse D. Kaiser uvádí, že u nás „Nejvyšší správní soud v podstatě z konzervativních pohnutek rozhodl, že ke změně pohlaví v občanském průkazu je chirurgický zákrok nutný.“

Rozhovor Feministky dělají ženy slabší, než jsou s filozofkou Svenjou Flaßpöhlerovou (rozmlouvá Tereza Matějčková) navazuje na jedno z vláken celé genderové problematiky, kterou interviewerka uvádí slovy, že nežijeme sice v patriarchátu, nicméně „stále reprodukujeme některé patriarchální myšlenkové struktury“ a zmiňuje hnutí MeeToo, které na některé z nich poukázalo. Německá filozofka přišla v pořadu Hart aber fair (Tvrdě, ale férově) s tezí, abychom je nepodporovali tím, že ženy ze sebe dělají oběti. I z toho důvodu odmítá dnes aktuální diskurs o „druhé cenzuře“ či cancel culture, o níž se hovoří v poslední době jako účinné zbrani proti vyřčeným názorům, které jsou označeny za urážlivé, kontroverzní, nepřijatelné, sexistické či rasistické apod. (na jednom místě ji označuje filozofka jako „kulturu denunciace“). Člověk je pak pod obrovským tlakem a může si říci, „mám to zapotřebí“? Dochází pak k úpadku debatní kultury. I ona, po diskusích o očkování, kdy, sama očkovaná, hovořila o tom, že nelze kriminalizovat různá stanoviska v tomto ohledu, je opatrnější a táže se například, kdo bude na místě, kam byla pozvaná.

Flaßpöhlerová uvádí jako aktuální problém, že v dnešní době jsou rozkolísané, „rozhýbané“ základní životní normy, ztrácí se jejich jasnost. Uvádí, že po pandemii se pojem svobody, dříve jednoznačný jako právo, aby mně druhý nezasahoval do osobní sféry, relativizuje pojmem odpovědnosti. S tím teda já zásadně nesouhlasím, svoboda byla s odpovědností svázána vždy, bez ní by neměla smysl, to jen člověk si ji ve své sebestřednosti a aroganci západní civilizace absolutizoval – odmítám případné napadení za tento názor právě v duchu cancel cultur, a ať se podívám na totalitní režimy ve světě, v kontextu tohoto sešitu, vím, že to bude zní provokativně, když užiju Ficův argument, že kdo má jiný názor, je označen hned za proruského agenta, trvám ale na tom, že jsme si z pojmu svoboda učinili nedotknutelnou ikonu, vytvořenou myšlenkově totalizací protikladu svoboda-nesvoboda, a dokládám to například absencí respektu vůči planetě (aniž bych byl jakkoli aktivista). S úpadkem debatní kultury ale souhlasím, stejně tak jako s jednou z příčin, kterou je skutečnost, že se někteří „lidé nemohou zbavit určité pověsti a mají problém se vůbec prosadit na veřejnosti“ (uvádí mj. příklad Michela Foucaulta a jeho biopolitiky).

Zajímavé je ale téma spisu Svenji Flaßpöhlerové Potentní žena (2018), kdy byla nařčena ze zrady feministického hnutí, když hovoří o tom, že „MeToo reprodukuje patriarchální vzorce“. Přesto, že nežijeme v Íránu, myslíme i u nás patriarchálně. Filozofka pak vysvětluje, o co jí vlastně jde – je ráda, že Harvey Weinstein byl odstaven (americký filmový producent, kauzu sexuálního obtěžování spustila právě MeeToo), nesouhlasí nicméně s tím, že ony ženy přijaly nabídku jít kvůli roli s filmařem na hotelový pokoj a pak se postavit do role oběti. (Mně připadají především nechutné všechny ty praktiky kolem, miliony dolarů soukromým bezpečnostním službám za informace o novinářích, které se kauzou zabývaly, další miliony dolarů, v přepočtu přes půl miliardy korun, těm ženám, smyšlené firmy, sebevraždy etc.) Filozofka přiznává, že její „feminismus pro silné ženy“ ovlivnil i její vlastní příběh, který vypráví. Pozici oběti pak ostatně odmítala již Simone Beauvoirová ve spisu Druhé pohlaví (1949, česky 1966, v té době hodně diskutované i v souvislostí s existencialismem a Jeanem Paulem Sartrem, jejím partnerem). Zmínka je i o problematické kauze německé rockové kapely Ramstein. Pak je řeč také o „kulturní válce o citlivost“ a také o empatii, a za pozornost stojí knihy Judith Butlerové, „která tvrdí, že tělo je silně zasazeno do kultury, takže nemůžeme myslet o tělo nezávisle na kultuře“, tělo je tedy „kulturní konstrukt“. Tělo je dnes důležité téma nejen filozofické, ale i veřejné (v tuhle chvíli mě napadá nejen, jak fenomenologie těla ovlivnila moje myšlenkové konstrukce, ale i, k mé lítosti a nedostatku nasazení, nenapsanou čítanku literárních textů o těle, k níž mám kdesi materiály někdy z osmdesátých let). Filozofka nyní píše knihu o tom, co je to spor, co je to debata.

A zase z jiné strany je tu rozhovor s francouzskou spisovatelkou a režisérkou Virginií Despenter Být milován všemi není smysluplný cíl (rozmlouvá Tereza Matějčková). Nejen podle názvu rozhovoru, ale i podle portrétu na protější straně té úvodní s cigaretou v koutku úst, tričku se jménem kapely Motörhead, celkovým vzezřením holky z hospody čtvrté cenové kategorie (chybí jen půllitr nedopitého piva), či i podle názvu posledního románu Milý kreténe, uvedeného v závěrečné charakteristice její osobnosti, je tahle pětapadesátiletá feministka asi pěkná drsňačka nebo se tak alespoň sebeprezentuje. První je zmínka o románu, jenž jí přinesl popularitu, Vernon Subutex (česky Život Vernona Subutexe, fr. orig. 2015), na anotaci v Databáziknih.cz uváděný v prvních větách „Houellebecq v sukních! Nebo v křiváku? Provokativní román z francouzského undergroundu.“. Její český překlad Matějčková autorce přináší jako dárek a baví se nejdříve o ní, o „truchlení“ nad rozpadem společnosti, jejímž členem je hlavní postava stárnoucího hudebníka. Spisovatelka říká, že nám chybí představivost a zdroje „víry něco změnit“, hovoří o naší dnešní izolaci a jejích podobách, po podobnostech se zmíněným Houellebecqem a jeho depresivnosti a důležitosti nezradit sebe sama. A dozvídáme se o jejím životě, životě s filozofem Paulem Preciadem, autorem knihy Testo Junkle, jenž byl původně ženou (Beatrice), o knize King Kongova teorie a také libertariánské feministce Camille Paglia, setkání s níž pro Virginii Despenter bylo zásadní.

Zajímavá je pro mě poznámka o proměně (prožívání) sexuality (hovoří o ženách), která byla v jejím mládí „zábava“, dnes je to „problém“ (myslí se mně mihne několik okamžiků, kde se hovoří o „traumatu“, bez něhož jako by snad život ani nebyl, třeba prezentace mladých autorů na Šrámkově Sobotce), rozvádějí se souvislosti právě s dnešními problémy (anorexie, antidepresiva), nejistotou atd., také s MeeToo, které změnilo postoje žen. A asi důležitá je řeč o přemíře nenávisti i u těch, kteří „bojují za spravedlivou společnost“. A, mimo jiné (to je vlastně titul rozhovoru) o neochotě spisovatelů „být nepopulární“, tedy být důvěryhodný, ale nepopulární, totiž být populární je výhodné – ale také to souvisí s onou přemírou až nepřirozené nenávisti, o níž byla řeč (či s nebezpečnou cancel culture, na komentář k níž opakovaně narážím).

Jiným směrem se vydává rozhovor s hercem Tomášem Jeřábkem (rozmlouvá Jiří Peňás), kterého nejspíš většina z nás zná z reklamy Air Bank v roli zlého bankéře (vlastněné společností Home Credit alias PPF jako její součásti, dříve též tedy Petra Kellnera), s oním efektem, kdy pro pobavení přihlížejících vždycky skončí metaforou onoho pověstného výroku, kdy „spadne klec“) a ti, kdo se dívají na televizní seriály, pak z toho s názvem Volha (role produkčního Pepy Horáčka, měl bych se na něj taky podívat, možná cosi důležitého opravdu pojmenovává) či Jedna rodina, „dobrácky vypadající pyknik“, jak jej označuje autor rozhovoru, k němuž, jak říká, dopomohla jeho žena Halka Třešňáková. Jako dítě se neprojevoval, podobně jako prý Martin Pechlát, jenž také nemá nikoho z příbuzných z herecké branže, jako herec, všichni v rodině jsou „normální lidi“, všichni bydlí v Kolíně (zaznamenávám, na to se musím zeptat svého syna, který tam rovněž bydlí, říkám to také proto, že rozumím tomu, že v dnešní generaci se přestalo lišit, jestli je někdo odsud nebo z Prahy, můj syn rovněž do práce dojíždí do metropole), přesto jeho geny („komediant“) odhalil už jeho děda. Baví se o raném alkoholismu, poruše ADD (to je bez hyperaktivity, přítomné u ADHD) a pankáčství, oklikách při cestě k herectví (strojní průmyslovka, herecký kroužek, šest let číšníkem, katedra alternativního a loutkového divadla, herec nekonvenčního divadla, např. Vosto5, u Miroslava Bambuška atd.), jak to bylo s tou Airbankou, pak nabídka z Dejvic, a taky o řečeném seriálu Volha. Za mě sympatický člověk, z toho, co jsem viděl, s přirozeným herectvím.

Do téže oblasti patří rozhovor s režisérem Jiřím Strachem (Viktor Horák), začíná o Vánocích a „obrovském příběhu pokory“, rodině na Šumavě, odpovědnosti a nervech točit vánoční pohádky, důležitosti tradice nikoli jako jen povrchních konvenčních projevech a starých dobách jako snad s větší upřímností a ochotou se vyrovnat s radostmi a bolestmi života („bez psychoterapeutů“), zatímco dnes jsme „rozmazlenci“ a naše civilizace si „hraje na tu nejlepší, nejfunkčnější“ atd., a začneme reagovat teprve, když „dostaneme přes držku“ (covid, teď dvě války). A v rozhovoru padnou také aktuální otázky jako manželství pro všechny, dotovat či nedotovat filmy, Strachův postoj k filmovým recenzím a samozřejmě se to hodně točí kolem Anděla Páně (také případného pokračování, tedy „trojky“). Když si vzpomenu na ten poprask, když Jiřího Stracha, který tenkrát hrál v nějaké pohádce, vyzpovídaly děvčata z redakce studentského časopisu na jičínském gymnáziu, který jsem založil a nějaký čas vedl, je tento režisér dnes rozumný muž, s nímž jsem si rozhovor s chutí přečetl, i když ty vánoční pohádky nejsou mým šálkem čaje.

Jiří Baxa se stal nově předsedou Ústavního soudu, rozhovor s názvem Na soud nepatří králíci z klobouku s ním vede Lenka Zlámalová. Jsem trochu rozpačitý, jak se Jiří Baxa vyjadřuje o Robertu Fremrovi, ne že by ho vysloveně hájil, ale pragmaticky – že kdyby věděl, že bude pod takovým drobnohledem, tak by to toho nešel. A vzápětí hovoří o nutných hodnotách důvěry, zkrátka mě to připadá celé nevěrohodné. A je jasné, proč, zvláště v okamžiku, kdy se redaktorka táže, jaký je rozdíl mezi Fremrem a Baxou, když oba byli v předlistopadové KSČ. Já si jen dodávám, je to pořád stejná písnička, která se zpívala při volbě nového prezidenta atd. A ovšem, není to otázka, na kterou by obecně byla jednoduchá odpověď, a musím přiznat, že přes ony rysy „právnické latiny“, které v Baxově vyjadřování cítím, se pokouší na to, zda má nějakou „třináctou komnatu“, poctivě odpovědět. A řeč se dostane i na Baxův přínos v jeho předchozích aktivitách akademika, náměstka ministra spravedlnosti, tvůrce Nejvyššího správního soudu atd.

O tím, co říká hodnotách, které ctíme nebo nectíme, Josef Baxa na konci rozhovoru (české tradici „znárodňování“ i v souvislosti se závistí) nemohu než souhlasit, s onou nejasností v jejich dodržování (ostatně právě i o tom by měly rozhodovat soudy) je i rozhovor s mediálním (videoartovým) umělcem Michalem Bielickým s názvem Teď zápasíme o duši Západu (Tereza Matějčková). S rodiči v devětašedesátém odešel do Německa, Düsseldorfu, později byl v Praze, dnes v Karlsruhe. Jeho učitelem v Düsseldorfu byl Nam June Paik, také jeho dílo Menora z roku 1989 kromě symbolu židovství, k němuž se přiklonil, užívá místo plamene malé obrazovky, o videoartu hovoří v souvislosti s tehdejšími novými technologiemi přenosu informací, když se vydal toutéž trasou jako kdysi Mojžíš, zatímco jeho cestu sledovali diváci na místě výstavy v Evropě. O technologiích hovoří jako o něčem, co proměňuje lidskou „duši“, identitu a v souvislosti s tím o filozofu Vilému Flusserovi, jenž ho v tomto směru ovlivnil. Je kritický vůči dnešním univerzitám, kde pedagogové, ale i studenti nerozvíjejí tvořivost a nepřicházejí s originálními myšlenkami, ale jsou sevřeni ideologiemi a konformitou, Bielicki hovoří o „diktatuře proletariátu“. Drží se „ideologie jako klíšťata, protože nemají nic vlastního, žádnou vlastní myšlenku, žádný vlastní elán“. Je to zúžení svobody, rozmanitosti, zvídavosti. Také se obává, že jsme se domnívali, že Evropa stojí na pevných základech, ale že to není pravda, že jsou vratké a měli bychom jejich hodnoty chránit.

Na rozdíl od obav ze ztráty kreativity Konrad P. Liessmann naopak říká, jak zní název rozhovoru, Nenuťme děti do kreativity (opět T. Matějčková). Před dvaceti lety napsal knihu Teorie nevzdělanosti, jejíž teze je, že vědění nerovná se vzdělanost. Kritizuje fetišizaci testů (to ovšem není nic nového, o tom, že vzdělání by mělo vycházet z pochopení a setkávání, což testy nemohou nahradit, hovořil už před půl stoletím profesor Emil Skála, samozřejmě, že je to jen projev všepřítomné úspornosti, testy jsou zkrátka levnější a dostupnější, zvláště když máme představu, že vysokou školu musí mít každý a nikoli jen ti, kteří na to jsou mentálně vybavení, což tyto také politické cíle ignorují). O politických cílech hovoří i Liessman, jenž uvádí, jak omezené kompetence jsou srovnáváním vyhodnocovány. Kritizuje i přístup odborníků, kteří si vynucují relevantnost všeho pro praktický život, „reálné“ uplatnění v něm. Dává příklad, jak se zachraňovalo vzdělávání v době pandemie, ale ukázala se nezbytnost přímého kontaktu učitele a žáka. A podobné je to s nucením ke kreativitě. Ať se učí, jazyky, hledají si své přístupy k technologiím, matematice atd., zatímco dnes jsou „všichni“ blogeři, influenceři atd. (v prvním případě bych jen částečně něco namítal, tady ale dost zásadně, že to nemusí být vždy forma tvořivosti, jakkoli to má prostředky, které dříve užívali jen umělci, ale že cílem je sebeprezentace, „viditelnost“).

S kritikou vzdělávacích reforem bych souhlasil, ovšem spíš oné nepovedenosti, nedotaženosti a překotnosti proměn, které se ani nestačí ustálit a usadit, doladit a vytěžit výhody a už se přichází s nepromyšlenými dalšími změnami. Klasické gymnázium s latinou a řečtinou (můj strýc ty řeči ještě za „druhé světové“ učil) jako standard si ale opravdu nedokážu představit, zatímco šíře horizontálního (časového) i vertikálního (obsahového) výběru mně chybí (u nás určité typy gymnázia rušíme, zatímco třeba v Německu je klíčové slovo „Reife“, rozdílná doba, kdy mladý člověk dospěje do úrovně, aby pro něj tato škola byla efektivní). Velká pravda, a v tom s panem Liessmannem souhlasím, je v absenci okouzlení samotnými fenomény třeba matematických soustav, nevím, zda to sám nemám zkreslené (ale myslím, že to není póza), když slyším, že žáky škola „nebaví“, že se „nudí“. Jakási dychtivost, fascinace (uvádím to při každé příležitosti a vím, že jsem tím až otravný) třeba Mendělejovou tabulkou nebo Keplerovými zákony (přičemž oba obory, k nimž toto patří, jsou mně vzdály a nejspíš na ně ani nemám potřebné nadání), jako by byla až sprosté slovo. A ovšem, debata pokračuje, padne výraz „polovzdělanost“ užívaný T. Adornem, je tu jedno z míst, kde se, jak už někde zmiňuju, hovoří o cancel culture, která je „spojena s mladými lidmi, kteří se snadno cítí dotčeni“, a jde také o to, kdo „vládne diskursu“ (o moc, v tomto ohledu cituje Nietzscheho), a Matějčková uvádí příklad „britské filozofky Kathleen  Stockové, která odešla z univerzity v Sussexu poté, co neustále důsledky svého tvrzení, že existují jen dvě pohlaví“, s ní Matějčková dělala rozhovor pro Týdeník Echo (zde je v druhé polovině sešitu rozhovor s touto ženou s názvem Kéž ta fikce konečně praskne, je to ten rozhovor?). Liessmann pak hovoří o předpisech pro genderově korektní jazyk na některých univerzitách a líčí, jak daleko to došlo. A zajímavé na tom je, že „převládá menšinový postoj“ (vzpomněl jsem si na jasnozřivého Škvoreckého, který se určitých projevů, jako když někdo podržel ženě dveře, děsil už před půl stoletím). Dalším tématem pak jsou projevy nenávisti, jimiž se Liessmann zabýval, hate speech na sociálních sítích atd.. Na závěr je řeč o filozofovi Günteru Andersovi, manželovi Hannah Arendtové, jenž promýšlel dnes aktuální téma jaderných zbraní, za druhé pak vztah mezi technologiemi a člověkem, tyto úvahy jsou „působivé“ v době dnes aktuální umělé inteligence. Zde si zapisuji jednu větu: Kdo nebude mít zkušenost s vlastním psaním, nebude umět posoudit, zda text vytvořený umělou inteligencí je dobrý nebo špatný.

Na co jsem byl zvědav, byl rozhovor s Jurijem Kochem o vymírání lužické srbštiny (Když nějaký jazyk vymře…, Lukáš Novosad), jak vysvětlit, čím je mně to téma tak blízké? Asi je to paralela se situací našeho jazyka a národa v historii a otázka, kterou jsem si kladl, co kdyby nebylo národní obrození (pak je tu také Bolzano s jiným konceptem národa než s tím, který se prosadil, tedy ten jungmannovský), obecně téma identity, a určitě také, protože jsem v zemi, kde Lužičtí Srbové žili, nějaký čas pobýval. Nevěděl jsem, že ve Varnsdorfu bylo po válce lužickosrbské gymnázium, kde spisovatel studoval. Sledujeme jeho žurnalistické, divadelní, spisovatelské a rozhlasové aktivity, osudy národa, který je Západu nesrozumitelný už tím, že hovoří o dvou jazycích (udržuje se jakž takž horní lužická srbština) a jsou tu rovněž náboženské rozdíly (katolíci, evangelíci), a kromě toho po sjednocení o tento region nemá zájem a toto společenství zaniká. Jurij Koch realitu ukazuje i na vlastních dětech, dcera rodným jazykem hovoří, syn technik nikoli, ale čte jeho knihy (několik svazků pamětí, některé knihy také v němčině, česky vyšel román Sestup z hor snů, 1988 a reportáže Modrá vrána, 2009 témata likvidace vsi na okraji hnědouhelné těžební jámy v Dolní Lužici Gruben-Rand-Notizen, já si připomínám podobné problémy, přesuny a zániky celých lokalit u nás, rovněž velké téma). Rozhovor se stočí také na údajnou aktivitu v rozhlase Vltava v době okupace u nás a spisovatelovo spojení se Stasi, které vysvětluje. O proměnu tehdejší NDR nikdo nestál, všechny táhla silná západní marka, dnes je otázka (ne)potřeby příslušnosti k určitému kulturnímu celku (to si podtrhávám, je to lepší formulace než řeč o „národu“, pojmu dnes kontroverznímu a nějak zatíženému či napadnutelnému, zatímco neutrální výraz kulturní celek a absence k němu (zatímco na druhé straně slyšíme skrývání individuality do nejrůznějších bublin, a aby to nebylo málo komplikované – teď se mi to daří pojmenovat – na druhé straně egocentrismu, sebestřednosti za maskou „svobody a demokracie“; ten komplex je opravdu obtížné rozplést).

Rusko je středověký stát je rozhovor s Markem Galeottim, autorem dvaceti knih o Rusku, především o nedávné wagnerovské vzpouře a jejích kontextech (neochota národní gardy se do toho plést, Putinův v zásadě carský systém, soukromé armády jako mocenské celky, jednotlivé osobnosti jako Jevgenij Prigožin a jeho mocenský komplex zasahující až do Afriky, chování Lukašenka, generál Surovikin, Ramzan Kadyrov v Čečensku atd.

Sami se ničíme špatným životním stylem, říká plicní chirurg a transplantolog Robert Lischke. Sledujeme odpovědi na tuto otázku, řeč je o chronické obstrukční bronchopulmonální nemoci (CHOPN) či plicním emfyzému v terminálním stádiu (tj. rozedmou plic), pan doktor pak vysvětluje postupy, chování pacientů (také o rozdílu mezi Američanem a Čechem, tj. jeho pasivitou) atd., řeč přijde také na výrok herce Jaroslava Duška o rakovině, kterou si prý způsobujeme sami (podle mého je to jen exhibice, kterou tento pán předvádí za každou cenu), to, že se sami devastujeme, nezpochybňuje (ostatně viz i název rozhovoru). Důraz v hovoru je na utrpení, které tyto nemoci provázejí, samozřejmě je i řeč o covidu, tam docházelo ke strašlivému poškození, nicméně na čekací listině na transplantaci plic kupodivu nejsou. V transplantacích jsme na světové špičce, obecně je ale české zdravotnictví poddimenzované, v jiných zemích mají výrazně lepší podmínky.

Trochu obavy jsem měl z rozhovoru s filozofem Václavem Bělohradským Žijeme v převrácené demokracii, nicméně čtení bylo pro mě nakonec uspokojivé, ostatně je obdivuhodná mentální kondice muže, jemuž je letos osmdesát let. Výstižné je, řekl bych, jeho označení Danielem Kaiserem, když hovoří o jeho „zálibě nahlížet věci jinak než my“, a opět je již v úvodu zmínka o cancel culture. Pravda, s kritikou „růstu růstu“, ačkoli v tomto ohledu Bělohradský myslím nebyl nijak originální, jsem s ním zajedno, zvláště jestliže jen pomyslím na to, co jsme provedli s planetou („podnikání“ z velké části, když to řeknu trochu zostra, v minulých staletích spočívalo v jejím drancování, vzetí si surovin z přírody „zadarmo“ ve vlastní prospěch, s oporou konceptu „majetku“ jako nezcizitelné hodnoty, což je očividné třeba ve chvíli, kdy kolonizátoři vzali půdu Indiánům, kteří ji nechápali jako vlastnictví, ale jako něco, co patří bohům, ostatně vzpomínám i u nás na nároky katolické církve na katedrálu, zatímco její „vlastnictví“ jejímu původnímu smyslu zcela odporuje, jak se v té době v onom sporu ukázalo). Tak ale zpět k rozhovoru: Bělohradský bere dnešní stagnaci nikoli jako hrozbu, ale šanci na osvobození od „tyranie růstové ekonomiky“ s poukazem na chápání „západní modernosti“ „po smrti Boha“ (budiž, všichni to opakují, je to už trochu fráze, pokud se neřekne dál, co je tím myšleno, jako to učinila ve své knize Tereza Matějčková), a Bělohradský má pravdu, když hovoří o Spinozovi, jenž byl na začátku té série onoho výroku ještě před Hegelem a Nietzschem, a vzpomněl si na Beethovenův postoj ke svobodě. A odvolává se také ke Carlu Schmittovi a jeho výkladu legitimní legality a mezí dělení pozemských statků. 

Opravdový pocit pohodového čtení, kdy se člověk nezastavuje u přemýšlení o komplikovaných a sporných problémech, přitom ale necítí cokoli podbízivého, jsem měl v rozhovoru Žít pořád jako dítě s Ivanem Mládkem (rozmlouvá Jiří Peňás). Ovšemže jsem si svého času také říkal, to je člověk, který má na víc než na „dudlajdá“ s Banjo bandem, především muzikantsky, nicméně i ona svérázná poloha trochu absurdního, trochu lidového, ale nápaditého projevu, humoru především v písňových textech, inspirovaného také v té době objevovanými historickými inzitními fenomény (v textu ostatně Mládek hovoří o Václavu Svobodovi Plumlovském a Joža Mrázek Hořický, o němž se také hovořilo mezi řimsology), přičemž tato poloha patřila (stálo by to přece jen za určitý rozbor, včetně tíživosti prostředí) k duchu doby (napadá mě třeba také F. Ringo Čech, s nímž má Mládek leccos společného). Jiří Peňás v úvodu výstižně hovoří o „kouzlu jeho rafinovaně infantilních písní, textů, scének a obrazů“, sám pak přichází s otázkami lehce veselými, dotazovaný rovněž vtipně reaguje, jak to umí (doklad toho, že třeba ty někdejší televizní pořady nemusejí být výsledkem do podrobností předem vypsaných scénářů). Peňás se ptá na rodové předpoklady v oblasti umění a humoru (Mládek zmiňuje barokního architekta Ignáze Josefa Cyraniho), mě ale zaujala především odpověď, od níž by bylo možné uvažovat o podstatě fenoménu humoru vůbec. Mládek říká, že každý si myslí, že „ten jeho humor je nejlepší a všichni, kdo mu nerozumějí, jsou blbci“ (z toho pak vysuzuje, že když se člověk humorem živí, musí se snažit, aby „byl pro co nejméně lidí blbec“). Napadá mě, že v běžném diskursu se opíráme o nějakou konvenci určitého racionálního konstruktu, který všichni recipienti akceptují, zatímco v humorném projevu si dotyčný vytváří svůj způsob myšlení, jehož odlišnost je překvapující, ale ostatní jej nemusí akceptovat. My se obvykle spokojujeme s Voskovcovou „nevypočitatelnou algebrou smíchu“, která obecně přesně podstatu humoru vysvětluje, nepouští nás „metodicky“ ale jakkoli „dál“ s bergsonovským argumentem, že ta podstata je nepostižitelná.

Mládek vypráví příhody z dětství a momenty inspirace k písním (výrok „do hlavy ne“, název stejnojmenné písně, pochází od jeho matky poté, co mu otec nařezal za klukovskou rvačku), v ohledávání kulturního kontextu přijde zmínka na Jaroslava Válka, „smutného muže“, kterého později „bohatě nahradil“ Felix Holzman. Ohledně výše zmíněných kontextů (orientace související s humorem) se Mládek vyjadřuje, že blíž než Semafor mu bylo Osvobozené divadlo, v té době byli posedlí dixielandem, s Jiřím Suchým jen „krátce pohovořili“, s Werichem se náhodně jednou setkal, s Havlem, s nímž by podle interviewera mohly být nějaké podobnosti, se jednou pozdravil v kavárně a říká, že jeho hry mu jsou „dost cizí“, ostatně nemá rád ani Woody Allena, ale je mu sympatické, „že hraje na klarinet dixieland“. Překvapivě říká, že je rusofil, měli to v rodině a „plíživé rusofilství“ se u něj projevuje „obdivem k ruské literatuře“ a prý není rozpor ani v tom, že má rád také Ameriku (hovoří třeba o trampech).

Svým způsobem na tento rozhovor navazuje ten „s profesorem Pavlem Kolářem o věcech mezi nebem a zemí“ s názvem Uchovat si dětskou otevřenost (Bohumil Pečinka). Vztahuje se k románu Řeka pod hladinou, který po přechozích dvou bestsellerech fyzioterapeut vydal, hovoří o tom, že důkladně prozkoumal materiál („posvítil si“) ve snaze o nezávislost a kritické přijímání různých názorů, podstatná se skutečnost, že „vyluštění tajenky života“ není možné, vedle přijetí víry je pak „nutné mít otevřený prostor pro nezodpověditelné“. V románu spolu komunikují dva lidé, Josef a Sofie, kteří jsou „propojeni něčím, co přesahuje běžnou lidskou zkušenost“, podle Koláře není tak důležitý cíl, jako smysl.

Důležitou postavou knihy je kanadský lékař Campbell, uznávající jen „evidence based medicine“ (to je i pro mě onen moment, v širším záběru uplatněný na dominanci evropské vědy, jejíž podstata právě spočívá v evidence based, tj. ověřitelnosti, označovanou pak jako „objektivní“, jestliže pak odmítáme vše ostatní, nezbývá ani prostor pro tajemství, což můžeme označit právě za ekvivalent oné „dětské otevřenosti“). Kolář to potvrzuje formulací o redukci empirického vědění a „převaze metodologicky zajištěného způsobu myšlení“, což právě diktuje „současný koncept medicíny“, a hovoří o „veřejnosti a převoditelnosti“ (to je ta „síť“ měřitelného světa, kterou jsme přirozený svět spoutali, tedy opravdu redukovali na základě vytvořeného systému vzájemně propojených jednotek onen svět přirozený). A samozřejmě, v rozhovoru se k tomu musí dojít, je tady „šarlatánství a ezoterie“ (to druhé slovo bych ovšem takto neznevažoval, spíš je ten náhled znehodnocován právě módním zploštěním), B. Pečinka to formuluje otázkou, zda reakcí „na potlačování všeho, co tíhne k transcendentním reflexím světa“ nejsou právě tyto pochybné náhledy a P. Kolář to potvrzuje příkladem, že podle časopisu The Economist se v poslední době ztrojnásobil počet lidí, kteří věří, že „Země není kulatá, ale placatá“ (sám si myslím, že to je zjednodušení, totiž že lidem naopak chybí kritická reflexe a žijí ve stereotypech a bublinách fake news), v každém případě tato poznámka (ostatně celý rozhovor) je skvělým příspěvkem k dnes aktuálnímu tématu pravdy, relativismu či „postpravd“ atd. a obtížnosti se vyznat ve stále složitějším specializovaném světě. Pavel Kolář na závěr říká, že věří na zázraky ve smyslu uskutečnění nemožného, když se podaří, že pacient s nepříznivou prognózou, který se ocitl za hranicí medicínských limitů, se „zázračně“ uzdravil.

Jako stejně „veselý“ jako rozhovor s Ivanem Mládkem můžeme vnímat i ten s Evou Adamczykovou s názvem Cuká to se mnou, když slyším muziku. Jako Evu Samkovou z vlastně nedalekého Vrchlabí jsem vnímal jakousi pohodovost v jejím chování, když si na závodech namalovala knír. Dnes manželka obsazovaného herce a matka odpovídá na to, co ji vlastně baví na snowboardingu, říká, že skoky na lyžích se u nás v kraji pěstují v Lomnici nad Popelkou a v Liberci, zatímco ve Vrchlabí skokanské můstky sice kdysi byly, ale dnes nejsou, a pak jí je blízká skutečnost, že u jejích sportů ta jízda není jen záležitostí jednoho krátkého okamžiku. Je řeč také o tom, se kterými sporty má zkušenost z Fakulty tělesné výchovy a sportu, i o StarDance a pozitivní emoce společenství, které se při této příležitosti vytváří. A zmínka padne také o saxofonu, i když na nej Eva dnes nehraje, či o jejích oblíbených koních.

Jaroslav Rudiš, další osobnost z oblasti literatury a umění, s nimiž jsou v tomto vydání časopisu Echo Speciál vedeny rozhovory, vždy umí překvapit. Autor celé řady knih, které motivicky spojuje Eisenbahn, tedy železnice a „železniční lidé“, vlaky, nádraží jako životní styl (nejen v posledních knihách Winterbergova poslední cesta či Návod na použití železnice), jehož součástí je ale také vhled do historie (tento obor má spolu s němčinou vystudovaný), odkazuje na jeden klíčový výraz ve svém díle, když hovoří o zcela aktuálním tématu, jímž je ruská agrese na Ukrajině, v názvu svého rozhovoru Putin se neumí dívat skrz historii (svým způsobem tak navazuje na rozhovor s Markem Galeottim). V něm se ovšem rovněž hovoří nejen o zmíněných knihách, ale i divadelních a rozhlasových hrách (píše je s Petrem Pýchou, pedagogem na gymnázium v Semilech, kde jsem rovněž šest let učil), o Franzi Kafkovi, a ovšem také o jeho hudebních projektech, které se navíc scházejí s letošním výročím právě tohoto pražského židovského spisovatele.

Pojďme se ale ještě vrátit, protože jsem za Václavem Bělohradským přeskočil několik hovorů, ten první s názvem Je to kult. Ale může rychle skončit s Michaelem Shellenbergerem, pojednávající o klimatické krizi, kterou ovšem americký antropolog relativizuje prakticky ve všech ohledech, které se uvádějí jako její příznaky (tempo změn, téma obnovitelných zdrojů atd.) s tím, že z těchto pojmů se stal kult, který má samozřejmě jako každý kult „ohromnou přitažlivost“ coby jakési sekulární náboženství, ale nejen to, jiné názory jsou cenzurovány a potlačovány.

Následuje rozhovor Musíme se naučit nově pracovat se ztrátami se sociologem, profesorem na Humboldtově univerzitě Andreasem Reckwitzem „o tom, proč je kultura nejsurovější společenský systém“. Tazatel (Tereza Matějčková) hovoří o rozporu představy sociologie, že žijeme „v nejlepších možných světů“ (možná naráží i na Voltaira či Diderota, kteří s kritikou té myšlenky vlastně už tenkrát přišli), zatímco ve skutečnosti „krize stíhá krizi“ (místo „Zvládneme to“ to asi bude „Nejspíš to nezvládneme“, oblíbenost AfD roste, je tu muslimský radikalismus, deportační krize atd.), na což sociolog reaguje, že sociologie vlastně vždycky zkoumala krize a že Německo má pochopitelný zvláštní vztah k Židům a Izraeli, související s holocaustem a současné reakce označuje spíše než změnu kurzu za bezmoc. Hovoří o ztrátě motivace, která tu byla s představou pokroku („důvěry v budoucnost“), snaží se analyzovat nedostatky ve společnosti, vzniklé zanedbáním problémů.

Matějčková se nyní zaměřuje na Reckwitzovu představu o modernosti, u níž rozlišuje první etapu, v níž byl úkolem člověka se zařadit, a druhou, kterou označuje za „dobu singularity“, v níž jde o sebeprezentaci vlastní jedinečnosti, ať již výjimeční jsme či nikoli, přičemž je ale zajímavé, že v předchozí generaci bylo „zakázané“ cokoli zakazovat, dnes se naopak mladým přikazuje, ve schématu má významnější místo povinnost. Tento zlom nastal dle Reckwitze v 70. a 80. letech, lidé se přestali orientovat dle norem, ale „usilují o jedinečnost“. S blahobytem pak souvisí zvýšený zájem o kulturu, hovoří o kulturním kapitalismu a jako příklad uvádí film, kdy „vítěz bere vše“.  Dosud se předpokládalo, že umění je protikladem trhu, racionalizované modernity, dnes jej to jinak. Zdůrazňuje se obecná kreativnost, originalita.

Zajímavým momentem, nahrazujícím příběh pokroku, je – jak říká i název rozhovoru – přistupování ke ztrátám jako něčemu, v čem můžeme najít určitý zisk, což se uplatňuje v ekologii či při omezení spotřeby jako zvýšení kvality života, hovoří se o ekonomii nerůstu. Reckwitz je přesvědčen, že důležité je hledání cest, pokrok přitom zůstává jako záruka modernosti, jsou jen jiné formy. Musíme se naučit vyrovnávat se ztrátami, otřesy, zlomy, je s tím zkušenost při deindustrializaci ve východním Německu, nebezpečí pak je stát se životním loserem. Je třeba najít nějakou terapii, začít tím, že problémy pojmenujeme.

Rodina pomáhá státu. Naopak to nikdy nefunguje, říká americká ekonomka Catherine Pakaluková. Na protější stránce s portrétem usměvavé blondýnky stačí přečíst jeden takřka event, aby bylo zřejmé, o co jde. Jako reakci na výrok francouzského prezidenta Macrona o pochybnostech o existenci ženy s vícečetnou rodinou a akademickým titulem mu poslala fotografii z promoce na Harvardu a tuším pěti dětmi, z níž se na sociálních sítích stala kampaň. A probírá se její příběh, zmiňovány jsou i další vzdělané ženy, padne otázka, proč „pro tolik žen ve vyspělých zemích nejsou děti tou nejvyšší prioritou“, Pakaluková vidí několik důvodů, „ústup víry“, tedy komunit věřících, také řada mužů nechce víc dětí, zesílený je i ekonomický pohled, přestože v Evropě i v těch bohatších zemích je nejvíce bezdětných žen, a tam je pak i složitější mít děti.

Nemusí vás zakazovat, stačí ztlumit vám hlas, rozhovor s Heather Heyingovou a Bretem Weinsteinem, evolučními biology, kteří říkají: „V mnoha ohledech jsme svobodnější než kdykoli dřív. Ale pokud jde o způsoby, jimiž se nám vládne, jsme mnohem sešněrovanější než před takovými pětadvaceti lety.“ Vnímám to právě v souvislosti s oním vypjatým kontextem, doslova popraskem kolem lidské identity a otázkami možností dobrat se pravdy, o nichž je v sešitě celá řada dalších rozhovorů. A jistě to vše souvisí i se společenskou situací (mám na mysli i ty primární události, rozrostlými ohnisky válečných konfliktů), dotazovaní poukazují k 11. září jako takovému symbolu, po němž se mnohé změnilo (mě napadnou už jen ty kontroly v letadle), a samozřejmě myslím i na to, zda si bez nějakých komplikací budu moci v bufetu své alma mater (FFUK) dát kafe jako ještě před nedávnem.

Vím, že jsem stvořila něco výjimečného je rozhovor s režisérkou Andreou Sedláčkovou, tím je míněna kniha a film o Toyen, jíž se věnuje jeho převážná  část.

Kéž ta fikce konečně praskne je rozhovor s  již nahoře zmíněnou Kathleen Stockovou s podtitulem „… o transgenderu a nových podobách nesvobody“, přemýšlím, zda ještě něco dodávat o příběhu ženy, které zničila kariéru „Trans ženy nejsou ženy“, neboť obhajovala „biologické kategorie muže a ženy“, tedy skutečnost, že muž se nemůže proměnit v ženu. Zajímavá je snad skutečnost, že zatímco „naprostá většina společnosti“ s tímto názorem souhlasí, v akademické sféře je takovýto názor „prudce kontroverzní“.  Tereza Matějčková se táže, čím to, že je na univerzitách natolik přítomná tato filozofie, představa, „že člověk má kromě svého těla ještě vnitřní identitu, která se s tělem rozchází“. Stocková odpovídá, že transgender pronikl do organizace institucí, navíc jej „milují“ studenti, je tady program aktivistů, který hlásá „spravedlnost“, transfobie (to je ta bublina), ti, kdo nesouhlasí, jsou označeni za fašisty. Také Holly Smithová, autorka Gender Critical Feminism odešla z akademické sféry. Řeč je o vlivu Judith Butlerové a jejím poststrukturalismu. I Stockovou lákalo u ní kdysi, že „slova vytvářejí skutečnost“. Nyní píše v knize Material Girls, že podstatné je tělo, tedy dvě biologická pohlaví, intersexualita coby výjimečná záležitost tuto binaritu potvrzuje. A Matějčková sleduje určité typy teorie genderu, jako o normách, jak o nich hovoří de Beauvoirová, zatímco Butlerová jde dále s představou „neutrálního fyzického těla předcházejícího normám“, a dnes je to ještě jinak, „gender jako vnitřní identita“, radikální feministky naopak brojí proti jakýmkoli normám. Dále se hovoří o právních normách, v Británii Gender Recognition Act, kdy „s mužem zacházíme jako s ženou, pokud se identifikuje jako žena“, dnes bojují za to, aby stačilo se prostě za opačný gender prohlásit. A rozhovor pokračuje o České republice a nutnosti operativní změny orgánů a tedy i fikci, že muž se může stát ženou (to je to, o čem byl rozhovor s W. Heyerem), pak pokračuje řeč o nárůstu genderové dysforie u dětí (registruju tu šílenost, že se ve školkách ptají dětí, jestli jsou chlapec nebo dívka), problémy se sportem (ty kauzy známe) a je skvělé, že se takto pozorně a v souvislostech rozebírá celá problematika.

Podobné, navazující téma můžeme sledovat v rozhovoru s americkou univerzitní profesorkou a autorkou celé řady knih (poslední z nich Zrození genderu / Křesťanská teorie vyšla i česky letos v nakladatelství Kalich) Abigail Favaleovou Popírat přirozenost vede ke zpátečnictví (rozhovor je zde zařazen jako poslední v celém sešitu). Myslím, že s mnohým nelze než souhlasit, probírá se zde mj. hormonální antikoncepce, kterou ona sama v okamžiku myšlenkového přerodu vysadila (říká, že „její dostupnost je jednou z příčin nárůstu počtu lidí identifikujících se jako transgender), jediné, nad čím se pozastavuji, je skutečnost, že k tomu, aby se odvrátila od vyznávání Judith Butlerové (tak na univerzitě začínala), potřebovala katolickou víru, tzn. musela se opět zařadit do nějaké „ideologie“ (byť víru takto nezbytně nemusíme vnímat) a nedospěla k novému přesvědčení „svobodně“.

Nikdo neví, jestli jsem holka, kluk, židle, kus psa… je název rozhovoru Jiřího Peňáse s herečkou   Ivana Uhlířovou, označenou v podtitulu za nejlepší divadelní herečku své generace. Zvláštní titul, ale interviewer si za ním stojí, ostatně jsou tu vyzdvižena její vlastní slova při jedné reakci, řeč je o jejím setkání a „speciálním vztahu“ s Václavem Havlem, v jehož filmu Odcházení hrála, dále pak hovoří o jakési „vodivé energii“, tedy otevřenosti (ten pocit také mám z fotky u rozhovoru). Nu a pak si povídají o různých štacích či etapách jejího hereckého života.

Západ Zelenského zradil, říká švýcarský vojenský analytik Jacques Baud o rusko-ukrajinské válce (otázky klade Daniel Kaiser). To není příliš překvapivé, takový názor slýcháváme z různých stran a v různé podobě (sliby či zasahování Západu do postojů Ukrajiny, pozdní reakce a dodávky zbraní), až zarážející jsou některé další momenty, například tvrzení, že tato napadená země musí válku prohrát, že není pravda, že Rusům nezáleží na životech vojáků (to dokládá rozdílnou strukturou armád, tedy že ruští důstojníci pobývají na frontě spolu s mužstvem, zatímco ti důstojník NATO „vykonává intelektuální práci“ a velení přenechává poddůstojníkům), poukazuje na informaci o 1,1 milionech ukrajinských vojáků, která pronikla do mediálního prostoru, ale byla vzápětí stažena, zatímco „poctivě řečeno“, to, jaké jsou ztráty na bojišti na obou stranách nikdo neví. Dále hovoří o charakteru ruské armády, která je koncipovaná jako obranná, o rozdílu mezi koncepcí velitele ukrajinské armády Zalužným (ničit dle potřeba ruské jednotky) a prezidentem Zelenským, který „z politických důvodů a i s ohledem na spojence v Evropě a v USA“ preferoval „chránit svou zem“, eo ipso nikoli životy našich vojáků. To je ovšem paradox, protože právě oni spojenci selhávají (jakkoli se to v době od rozhovoru poněkud změnilo, o zvýšené pomoci slyšíme z médií), expert s přímými zkušenostmi z nejrůznějších válečných konfliktů hovoří o několikerém stopnutí pokusů o dohodu mezi Ruskem a Ukrajinou právě ze strany spojenců, a ovšem i o zájmu Spojených států prostřednictvím tohoto konfliktu vyřadit Rusko jako potenciální nebezpečí v době rozmachu Číny jako další velmoci. Můžeme o lecčem z řečeného pochybovat (vztahy důstojníků a vojáků) či domnívat se, že pan Baud má své zájmy (nějaký konkrétní argument samozřejmě nemám), nicméně za prvé je to trochu jiný pohled, než který nám vnucuje Česká televize, za druhé se jedná o vysoce kvalifikovanou osobu.

Právě tak je formulován název rozhovoru Nevěřit ničemu, co člověk neviděl na vlastní oči s českou diplomatkou na Blízkém Východě Evou Filipi, další facetou v náhledech do dnes tak obtížně uchopitelného světa (opakuji si svou tezi o přirozeném světě, kde můžeme, to co „vidíme na vlastní oči“, jakkoli i to může být, jak už věděla starší filozofie, problematické, kontrolovat ještě „dotykem“, zatímco média, prostřednictvím nichž máme většinu informací o světě, nám mohou nastavit „svou“ perspektivu, jak věděl již Theodor Adorno, jeden z prvních, který mě na toto téma navedl). Pohled na to, jakým problémem může být mít svůj názor na věc, ukazuje příběh pobytu Evy Filipi v Damašku, tedy Sýrii, zemi „krvavého režimu Bašára Asada“, v níž ale po celá desetiletí závěry Evropské unie „nedosáhli vůbec ničeho“. A sledujeme celý ten proces, který tady ovšem nebudu reprodukovat, jakkoli je zajímavé sledovat zájmy západních médií podávat příslušné události určitým způsobem.

Kulturně historický rozměr náboženské problematiky, rezonující s aktuálními otřesnými událostmi, ovšem ze zcela jiného úhlu pohledu, přináší rozhovor s literární historičkou Markétou Kulhánkovou, která s Ondřejem Cikánem přeložila hrdinskou báseň Digenis Akritis, s názvem Když byl islám tolerantnější než křesťanství. Získáme náhled do historie a proměn Byzance, narativní struktury některých literárních děl, komunikace mezi jednotlivými kulturami i postavení ženy.

Z většiny témat s genderovou tématikou, otázek pravdy a životních náhledů se svou bezprostřední aktuálností (ony některé ty rozhovory rovněž reagují na právě proběhlé události) vymyká rozhovor s zootechnika JZD Ostaš a člena kontrolní komise Zemědělského svazu ČR Jaroslava Láda Kde berou v Praze tu drzost?, který svým slovníkem nezapírá rozčarovanost nad politikou EU a současné české vlády a na řadě konkrétních čísel (až to člověka zaráží, že je to vůbec možné) poukazuje na nespravedlnosti, které zemědělce poškozují, např. dotace družstevníkům jen na prvních 150 hektarů družstva, zatímco vlastníkům, kteří „takzvaně mají své dvory“, dávají dotace v plném rozsahu, na otázku D. Kaisera ohledně dotací samotných odpovídá (a je vidět, že je opravdu rozzlobený), že jim nejde o peníze, které jim „dávají daňoví poplatníci“, ale o odpovědnost onoho zlomku obyvatel o pouhých několika procentech za potravinové zabezpečení naší země, a poukazuje na to, že mladí lidé se nechtějí životně vázat touto těžkou prací, je tu například hrozba skupování půdy s cílem nekalého byznysu (různé severské fondy, podobně družstva s problémy skupují velkopodnikatelé, Lád uvádí konkrétní jména a příklady), a dokládá celou řadou čísel to, že – podle jeho názoru – je rozvracení českého hospodaření záměr a nekompetence vlády, zatímco bez dotací v celé unii by české zemědělství muselo prosperovat, protože ho dělají profesionálové. Ty zajímavé údaje lze stěží shrnout v jednom odstavci (třeba nařízení o třech zónách, na nichž má zemědělec limitovaná povolení pěstovat jen určité plodiny), portrét protestujícího zemědělce s transparentem je výmluvný.

Také rozhovor s Davidem Černým Jednou to bude slavné jako orloj se vztahuje, tak je myšlen i ten název, k „motýlům na Máji“, jedna z letošních kauz v oblasti výtvarného umění (tou druhou byla aféra s performancí Kateřiny Olivové a poté následná letní, tedy časově pozdější petice výtvarných umělců a dalších osobností k směřování AVU a Národní galerie). David Černý, laureát prestižní Ceny Jindřicha Chalupeckého, autor řady veřejně známých realizací (trabant na dlouhých nohách s názvem Quo vadis v době hromadného exodu Němců přes Prahu 1989, růžový tank, obrácená socha svatého Václava v pasáži Paláce Lucerna, Miminka na Žižkovském vysílači, červená auta na MeetFactory, Entropa, hlava Franze Kafky, je toho opravdu požehnaně), hovoří nejen o hodnotách, které by se měly chránit, ale i o proměně názorů po desetiletích, a kromě oné plastiky v podobě letounů Spitfire (Černý má pilotní zkoušky a vztah k letadlům) o dalších realizacích a (i finančních) poměrech ve výtvarném umění.