Echo 24 / 24 / Týdeník Echo

Číslo 15 / 10. dubna 2025. Trumova kreativní destrukce – obrázek rozkročeného Trumpa nad figurkami rozházenými po šachovnici. Všichni už mají Muska plné zuby: Velký americký rozchod, obrázek na zdi s nasprejovaným portrétem podnikatele se zdviženou rukou (připomenutím jeho diskutovaného vymrštění ruky, na niž reagovali nejen novináři), škrtnutým „Heil Elon“, nahraženým slovem „Fuck“. Prý už Trump Muska vyhodil, jakkoli se to interpretuje kulantně.

Na „první“ straně (ovšemže ne, předcházejí dopisy čtenářů, foto Echa, jímž je mrtvý korporak na pobřeží, a ony krátké texty) je článek Celník trumpnosti (onen známý záběr prezidenta se seznamem zemí a cly, která jim chce napařit), píše Petr Bartoň. Zajímavá myšlenka, že cla zlevní zboží v EU (logiku toho vysvětloval Bartoň i v televizi), a pak se na třech stránkách probírají ekonomické souvislosti. Podle čeho ty výše cel vypočítával, si lámou ekonomové hlavu. Myslím, že zbytečně, minulý týden z hodiny na hodinu vše změnil.

Být stále ve střehu (D. Kaiser) je komentář k tomu, že „česká vláda chystá další zákon omezující svobodu projevu“, tzv. DSA (Nařízení o digitálních službách). Další příspěvek o rovnováze mezi svobodou projevu a jejím omezováním v zájmu určitých jiných hodnot, novinář poukazuje na určité slabiny a také na kontext, totiž že tu podobné tendence jsou ve světě, konkrétně vůči E. Muskovi.

V umění morální kompas nefunguje (Jakub Peřina). Rozebírá kauzu, kdy zpěvák Bernand Cantat zabil svou přítelkyni Marii Trintignantovou. Nyní vydal novou, povedenou nahrávku, Noir Désir – máme či nemáme ji poslouchat. Peřina dává řadu příkladů, kdy osobnost umělců je dvojí, jedna civilní, druhá tvůrčí (třeba režisér Polanski, herec Johnny Depp aj., já si vzpomínám na knihu Intelektuálové Paula Johnsona, která hovoří o tomto nesouladu, kritice jsou podrobeni Jean-Jacques Rousseau, Karl Marx, Lev Tolstoj, Bertolt Brecht a další, kniha vyšla i česky).

Rumunsko jako trenažér pro Francii, možná i pro vás je rozhovor (D. Kaiser) s rumunským politikem Georgem Simionem, pokračuje v tématu, který jsem komentoval v jednom z minulých čísel Echa. Jeden citát: „Necháme se okrádat o lesy, naftu, zemní plyn. Polovina naší populace v aktivním věku, šest milionů lidí, pracuje v zahraničí. V Itálii, ve Španělsku… Členství v NATO a v EU jsme si doslova zaplatili.“ Jsou tam témata, o nichž byla řeč ve zmíněném článku a s ním jsou pochopitelné snahy G. S. o sjednocení Rumunska a Moldavska, ovšem zákonnou cestou, i opatrná, ale jasná formulace vyjádření ke generálovi Antonescovi (zkrátím, je to válečný zločinec, byly norimberské zákony, „není na mně pokoušet se o jiné soudy“, protože „historii píší vítězové“).

Konec amerického experimentu, nebo jeho evoluce? Rooseveltův New Deal jako předobraz Trumpovy Ameriky (M. Weiss) Komentář k jednotlivým krokům, způsobům atd., vypisuji „nestoudné zneužívání moci“ (tak konečně to někdo řekl, vzpomínám na adoraci některých novinářů Echa před pár měsíci, ne že bych jim to vyčítal, ale divil jsem se hodně). Weiss sleduje podobně jednotlivé „modely“ (témata) vládnutí, k New Dealu jako proměně režimu poukazuje kniha Jamese Q. Wilsona Byrokracie z roku 1989.

Nepřátele strašíme jen fakturami je Salon Echa, přizváni jsou Mojmír Hampl, Miroslav Kalousek, Filip Turek, Pavel Žáček, moderuje Markéta Malá. Název je převzat z výroku Filipa Turka v závěru, myslí tím, že dáváme peníze na všechno možné a nikoli na prioritu, kterou by měla přese všechno obrana, v debatě se zúčastnění příliš neshodnou na tom, do jaké míry je možné zemi zadlužit, jak máme vlastně zbraně vyrábět, když jsme si zlikvidovali ocelářství atd..

Špion, který zachránil svět (O. Šmigol) je Oleg Gordijevskij, britský „krtek“ v KGB, zemřel 4. března v Anglii, kde se usadil roku 1985. Jeho portrét, základní obsah: „na základě informací od Gorgijevského britská premiérka Margaret Thatcherová a americký prezident Ronald Reagan upravili své protisovětské chování, studená válka začala znovu chladnout“. V Británii se stal Gordijevskij zpravodajskou celebritou.

Toho si zastřelím já! Markéta Kutilová se vydala do Sýrie a získala úděsný materiál o běsnění nové syrské vlády, která likviduje Alavity na západním pobřeží, kteří byli oporou té předchozí, zabíjí na ulici nebo v bytech nevinné civilisty, ženy a děti. A to bylo slibů, jak se všechno změní, když padne Asadův režim! Zkrátka dobytek. Ještě si to natáčejí na mobily.

Invalidní soud nad Egonem Bondym (Jiří Peňás). Název je parafráze titulu, respektive použití slova z jeho názvu díla Zbyněk Fišer/Egon Bondy Invalidní sourozenci (můžeme si poslechnout podobný obsah také v pořadu Pro a proti Lucie Vopálenské, kde proti sobě seděli filozof a jeden z autorů knihy Zbyněk Fišer/Egon Bondy a Státní bezpečnost, která probírá morální profil a estébáctví filozofa a ikony undergroundu Miroslav Vodrážka a historik Petr Placák (který Bondyho obdivuje). Kniha přinesla jiný obraz rozporuplné osobnosti). Peňás komentuje onen rozhlasový pořad a je to pro něj dokladem, jak dodnes je téma této postavy žhavé.

V článku Příliš mnoho povyku pojednává Matěj Beránek o rezidenci U milosrdných v Praze, jež je „svědectvím o pomalosti, nepromyšlenosti a nekoncepčnosti pražského stavebního prostředí“ – také dokladem o tom, že Matěj Beránek pouze nechválí mimořádné projekty a realizace, ale je i kritický. Hovoří o chaosu a hysterii kolem původního návrhu bytového domu v blízkosti Anežského kláštera a nemocnice Na Františku architekta Zdeňka Fránka, autora Stezky v oblacích na Dolní Moravě nebo modlitebny církve bratrské v Litomyšli), který nakonec nebyl schválen a stavělo se (kromě toho, že po problémech odstoupil původní italský investor) podle dalšího Fránkova návrhu, který nevzbuzoval takový rozruch. Věc se táhla takřka dvacet let.

Ambrózyho dub je příspěvek zahradníka Ondřeje Fouse. Tentokrát zajímavý příběh starý více než sto let.

Labutí jezero u Tuchlovic je místo nedaleko Prahy, kam se tentokrát vypravil Jiří Peňás. A také do Kamenných Žehrovic, kde je „bizarně zateplená“ základní škola. Oním labutím jezerem je Turyňský rybník, jenž svým tvarem připomíná jezero. K tomu také vypravěč ve třetí osobě, kdy tedy sám sebe Peňás označuje jako „muže“ s elkolem, zmiňuje i některé válečné příběhy z tohoto kraje, popisované v knihách.