Echo 24 / 23 / Týdeník Echo

Číslo 14 / 3. dubna 2025. Na obálce dítě v plastovém obalu jako zboží a titul Pohrdání ženami a dětmi s podtitulem O hrůzách byznysu s náhradním mateřstvím. Echo foto trosky, výjimečně ne Ukrajina, ale Thajsko a Barma po zemětřesení. Z krátkých článků Atentát, pojednávající o rozsudku francouzského soudu, jímž se Marine Le Pennová „stala nevolitelnou pro všechny“. To je zajímavé, myslím, že to byla europoslankyně Jourová, která říkala, že přestože byl Trump předveden čtyřikrát policií, právo kandidovat na prezidenta mu upřeno nebylo (brala to jako pozitivum americké justice, mně to samotnému připadalo zase naopak podivné).

Požární zeď máme i u nás je titul nad nastoupenou vládou, Fiala, Pekarová-Adamová, Decroix, Stanjura, Výborný, Baxa a ještě kdosi, a nastoupená je už i do kampaně, text D. Kaiser. Spory ve SPOLU, analýza celého toho protibabišovského slepence, skoro to nemám chuť číst, jeden mezititulek „Kronika masochismu“… aspoň jeden z uvedených příkladů – ministr Bek zabránil přidání jedné hodiny úvazku učitelům (to už známe kdysi od pana Pilipa) s tím, že najde deset miliard, které se neušetří, nenašel nic. Vzájemná nechuť, je to porouchané. Do voleb je půl roku.

I Putin umí Trumpa naštvat (O. Šmigol). Talleyrand, Metternich, Bismarck, Kissinger, řada těch, které spojuje „trpělivost, pracovitost, cynismus“, Trump je poslední v této řadě. Další kapitola téhle krvavé série, partie se cly a vším dalším – kde je těch čtyřiadvacet hodin, za které americký prezident ukončí válku na Ukrajině (ptám se já, Šmigol rozebírá jednotlivé kroky, další a další úvahy…).

Timmermansovské temno (Markéta Malá). Nizozemský politik přijel do Prahy, sveřepě trvá na východisku Green Dealu. Prý „povede ke konkurenceschopné ekonomice“. Musím rovněž do omrzení opakovat, proboha, co dělalo lidstvo tři čtvrtě století, což je doba, kdy se o tomhle problému vědělo? Teď ten průšvih chtějí vybalancovat „plány na konkurenceschopnost průmyslu (Cean Industrial Deal) a snížení cen energií (Akční plán pro dostupnost energií“. A další plán na záchranu oceli, s nímž přišel Stéphane Séjourné.

Úvodní téma náhradního mateřství probírám (na rozdíl od některých jiných čísel) na místě, kde se v časopise nachází – rozhovor Terezy Matějčkové s Birgit Kelleovou „o jednom etickém a právním debaklu“ ozřejmuje, co je na celé té věci šíleného, nejen neetický byznys, ale i riziko pro tělo ženy, s nímž se tímto způsobem obchoduje. Ženy jsou odváženy na reprodukční kliniky do jiných zemí, kde neplatí evropské zákony, v Německu se konají vlastně protiprávně veletrhy, kde si sjedná bohatá žena třeba ze Spojených států celý proces, je odkázána na příslušná místa, nalezne se matka, jíž je dítě odebráno ještě na operačním sále, námitku „vždyť je to vše dobrovolné“ Kelleová odmítá (samoživitelka bez finančních prostředků, musí živit své malé děti, také jim vysvětlit, proč jejich bratříček či sestřička budou prodány s tím, že ony samy mohou mít obavy, jestli je maminka také neprodá). V Německu je anonymní dárcovství spermatu zakázané, podobně jako anonymní dárcovství vajíček, ženy si mohou sperma pořídit z Dánska, kde je to povolené. Veškerý proces se podřizuje objednatelům, já zde zachycuju jen zlomky celého toho popisu. A uvědomuju si, že jsem netušil, jak to je šílené. B. Kelleyová napsala knihu Koupím si dítě, která vychází současně v němčině, polštině a češtině.

Nevstoupíš dvakrát do stejného průplavu (Martin Weiss) líčí situaci kolem Húsiů, kterou nezvládá ani Evropa ani Amerika a v souvislosti s tím líčí celý komplikovaný příběh tzv. suezské krize v roce 1956 s intrikami prezidenta Násira atd.

Pišme knihy, které budou lepší než sociální sítě! je debata Salonu, k níž byly přizvány spisovatelky Petra Hůlová a Veronika Bendová, spisovatel David Zábranský, rozhovor vedl Ondřej Štindl. Jak je to s šancemi knihy a literatury v době Jobových zvěstí, kdy se knižní trh potýká s potížemi, klesá schopnost publika zvládnout složitější text a spisovatele hrozí nahradit umělá inteligence. Všichni shodně nemají pocit, že by měla literatura skončit, Hůlová říká, že bude omezena možná jako univerzální platforma v dřívějších dobách a bude to subkultura, „která má stále ambici uchopit svět v jeho celistvosti“ a zpracovávat určité zásadní otázky, Štindl pochybuje, že byla vždy „všeprostupující“, argumenty se stáčejí k tomu, že byla médiem, které nemělo konkurenci, pak je zpochybňováno (Bendová), že všichni tak horlivě četli (to pro mě není argument, já jsem měl na gymnáziu v Semilech studenty, kteří měli seznam četby k maturitě přes sto knížek, které opravdu přečetli, K. V. Rais měl povídku Pro číslo, v němž šel venkovan hodinu do města pro noviny, aby si je mohl přečíst, argument, že čtenářů bylo i dříve dvacet procent, mně nepřipadá relevantní).

Stejně tak nesouhlasím s argumentem Zábranského, že může spisovatel psát, když přijde z kanceláře, na nedoporučení, resp. varování Hůlové, že to bude mít těžké, kdo bude v psaní chtít hledat „obživu či kariéru“. Samozřejmě byli tací, třeba Jaroslav Havlíček, a jistě je dnes taková situace (podobně u herců, kteří dělají vedle filmu divadlo, dabing atd.), že je to problematické, přesto si myslím (nakonec i jako zřejmě Hůlová), že chce-li někdo s něčím velkým přijít, nemůže to dělat bokem. Možná s tím i souvisí debata o (ne)nahraditelnosti autorství (argumenty, že AI může vytvořit týž „produkt“, dokonce lepší, protože spojí množství dat), také proto, že čtenáři to (prý) může být jedno (Zábranský to nazývá dokonce „fetišizací“ člověka za knihou). A ovšem i když Hůlová dokáže odpovědět, že nepovažuje knihu za „produkt“ a pak tento názor není pro ni relevantní, zůstává nedopovězena otázka, co tedy je ten „subjekt“, i když se tu mihne výraz (autentické) zkušenosti. Přesto by to bylo hlubší téma – i „konečnost“ člověka lze AI „obejít“, tedy může „zkopírovat“ úzkost ve slovech, takže jsme na začátku. Jedna odpověď (také nepřímá) se nabízí, že totiž geniální dílo se vymyká nějakým zlomkem nedotaženosti v jinak dokonalém vzorci. To, že Zábranský používá AI „denně“, je úplně jiná věc, nesouvisí s principem tvorby, stejně tak jako to, že digitální fotografie také používá nějakou pokročilejší technologii. Ten autentický moment, kdy to „smáčknu“ tu stále bude, dokonce i tehdy, když Jiří Valoch konceptuálně mačkal spoušť na cestě po předem stanovené době – výsledek právě tomu, že nebyl objektiv zaměřen na objekt, tomu odpovídal.

Bylo mi těch bukurešťských psů líto, Rozhovor s diplomatem Jiřím Šitlerem o Rumunsku a o tom, jakou mají pověst Češi v Rakousku (Jiří Peňás). Pro mě snad nejzajímavější článek z celého čísla, podnětný – ani ne tak o zrušení kandidatury populistického prezidentského kandidáta Georgescu soudem (téma, komentovaného v řadě článků pro mimořádnost události v kontextu evropských zvyklostí), který rozhovor uvádí, ale informacemi o zemi, na kterou jako chudou a spojenou se jménem diktátora Nicolae Ceaușescu, přiznejme, pohlížíme trochu shora (a tedy se o ni nezajímáme), a také o Jiřím Šitlerovi, který byl v zemi velvyslancem, byl poradcem Václava Havla, naučil se thajsky a byl v této zemi také velvyslancem a pro osmdesát tisíc Čechů vyjednal s Německem a Rakouskem oškodnění v řádu osmi miliard korun. „Psi v Bukurešti“ v názvu článku byli zvířata, která nechal utratit prezident Traian Băsescu, starosta města. Nebylo by lepší, kdyby se v roce 1990 vrátil na trůn král Michal?, uvádí rozhovor hypotézou, která je dle Šitlera nereálná, Jiří Peňás, po pádu Ceaușescu byla země naladěna proti monarchii. Královská rodina měla svého architekta (jako Masaryk Plečnika), Karla Zdeňka Límana (1855–1929). Donedávna (do února 2025) úřadující prezident, etnický Němec Klaus Werner Iohannis, nadšeně před deseti léty zvolený, měl na konci svého úřadu minimální oblíbenost. Zajímavá je pro mě informace o Velkém Rumunsku, které mělo o dvacet procent území (v dnešní Moldavii a Ukrajině) více než dnes (ty pak ztratilo). Podobná tragédií bylo pro Maďarsko „Trianon“ (muselo se vzdát dvou třetin území). Zajímavé je také, že Češi si v oblibě v Rakousku trochu oproti době před dvaceti lety polepšili (Maďaři ztratili), když ale budete hovořit o monarchii, skoro vám nebudou rozumět, Franz Josef, Sissi atd., to vše je jen záležitost turismu a suvenýrů. Rumuni Rakušany nemají rádi, protože jim bezdůvodně blokovali přístup do EU. Málo známá je také skutečnost, že asi čtvrtinu území nynější České republiky, tedy jižní Moravu a část východních Čech, osvobodili Rumuni, při tom jich padlo asi pět tisíc. Naopak se dlouho zamlčoval holocaust v Rumunsku (žil zde milion židů), premiér Rumunska za války, generál Antonescu, byl po válce popraven, může ale být vnímán jako kult podobně jako Franco či Mussolini. Válku na Ukrajině Rumuni vnímají jako válku mezi Slovany.

Obrazy smrti v radostném zpěvu je článek J. Peřiny o skupině Jonathan Fire*Eater a jejím zpěvákovi Stewartu Luptonovi, zvláštním postoji těchto umělců, kteří jakoby nestáli o větší popularitu, také o The Walkmen, kde působili tři hudebníci z přechozí uvedené skupiny Jonathan Fire*Eater. Peřina píše též o nové nahrávce Hamiltona Leithausera, zmiňuje také kapely, „které se daly poslouchat“ na zač. 90. let,  The Cramps, The Jon Spencer Blues Explosion (docela dobré), Railroad Jerk, The Chrome Cranks, Royal Trucks, The Make-Up.

Dostaňme byznys z šedé zóny IT, navádí Hana Součková generální ředitelka SAP C.

O čem dnes mladé ženy sní (Milenci a vrazi Kristiny Hamplové) je recenze knihy Lover/Fither, podle J. Peňáse asi pěkný úlet, násilnické gangy, jichž se hlavní hrdinka účastní, „drsná nadsázka, silácká stylizace“…

Architekt moderního Brna je článek o architektonickém díle Bohuslava Fuchse, spojeném především s Brnem (žel také v šedesátých létech barbarsky zbouraná Zemanova kavárna, krásná dobová fotka, to je čistá, krásná struktura) z pera Matěje Beránka (vzpomínám, jak jsem si některé stavby prohlížel v katalozích v době, kdy jsem se zabýval meziválečnou kulturou).

Taky kradete? Stěžuje si s ironií Ondřej Fous. A dává mraky příkladů, jak se chováme k veřejnému vlastnictví

Kozí pábitel u Unhoště – tentokrát Jiří Peňás na svých cestách pátrá po Václavu Žákovi, který inspiroval Bohumila Hrabala k výroku „Je to ve mně jako v koze.“ (Bambini di Praga). Pátrá také po domě, v němž pozoruhodný malíř bydlel.