Echo 2025 / nová čísla

Vzhledem ke smršti událostí v minulých měsících, souborech záznamů Co si (ještě) pamatuju na začátku jara (ještě nepublikováno), projektu knih Vyřazeno (publikováno asi dvacet komentářů, dalších deset knížek přečtených, ale neokomentovaných a rozstrkaných po bytě, vzhledem k bolavým zádům, které mě odhánějí od počítače), sérii návštěv lékařů, jednak kontrol a vyšetření (14. 5. dia, 16. 5. kolonoskopie), ale také potvrzení pro řidičský průkaz (21. 5.) a navazujících komplikací s technickou kontrolou auta (čtvrtek 22. 5., druhý den telefon, že na TK nemohou „přečíst řídicí jednotku“, tj. opakoval se problém z minula, po týdnu pak vráceno auto s nenastaveným datumem a poruchou v automatice otvírání dveří u řidiče), kulturních události (19. 5. koncert Ivana Ženatého v Lomnici nad Pop., 5. 6. vernisáž Miloše Šejna v Litoměřicích, 10. 6. autorské čtení Jaromíra Typlta v jičínské knihovně, zkoušky s M. Kazdou na svátek hudby), či očekávané návštěvy Honzy Úlehly z Austrálie, se mi několik čísel Echa řádně ani ještě nepřečtených nahromadilo, a čeká ještě na zpracování (přitom je „ve frontě“ dopsání nových materiálů k Co si (ještě) pamatuju z Prahy a Jablunkova a oněch minimálně deseti knížek, a komentáře k některým ze zmíněných událostí. A to jsem ještě pominul, vzhledem k tomu, že jsem se ohradil vůči stresu, protože celou věc zařizovala Alena (s pomocí obou dětí) a říkal jsem si, že to neovlivním a nějak to dopadnout musí, výměnu sanitární keramiky v koupelně (umyvadlo se skříňkou a toaleta), která vůbec nebyla jednoduchá a v jednu chvíli hrozilo, že se bude muset celý objekt rozkopat (podrobnosti líčit nebudu), nakonec vše díky bohu dopadlo k naší spokojenosti.

S hromádkou čísel Echa (dnes, čtvrtek 12. června by mělo dorazit další) přicházely turbulentní události v souvislost s D. Trumpem (další a další ústa do „o“ a skřehotavá oznámení o změnách o clech a dalších výhrůžkách všem zemím oproti minulému týdnu a obrázky v televizi s rozvážným krokem a napřaženým ukazováčkem či zdviženou pěstí), vleklou válkou na Ukrajině či, v posledním týdnu aférou s bitcoiny, v níž politici předvádějí dosud neuvěřitelné divadlo (přes všechny ty aféry vlastně všech stran, je to stále na prvním místě ta jedna stejná partaj, nechápu, jak po všech těch porušeních předvolebních slibů může mít vůbec ještě nějaké příznivce, ale to je na jiný komentář), to si snad Fiala opravdu dělá z lidí „srandu“, když řekne o přijetí daru od zločince, drogového dealera a obchodníka se zbraní, že „stát“ nepřišel o žádné peníze, ale dostal (k tomu, že už to musím říci, ten připitomělý úsměv místo výrazu hanby a omluv voličům) či zarputile jezovitský výraz Jana Bartoška a opravdu neskutečná opakovaná drzost, když po vytáčkách a konečném pochopení definitivní prohry ministra Blažka řekne, že odstoupil do čtyřiadvaceti hodin (po patnácti letech jedné aféry za druhou, několika „žlutých“ kartách od premiéra), snahy kličkovat všemožným způsobem, aby to nebyla „aféra“ jedné strany atd. atd.. Já se snažím být na těchto stránkách maximálně zdrženlivý v politických otázkách, ale to už opravdu nejde.

Takže vzhledem k tomu všemu nebudu tak „pořádný“ a podrobně komentovat jednotlivá čísla Týdeníku Echo, a časový přes (za pár dní bude zase Šrámkova Sobotka, jíž bych se rád věnoval) budu stručnější.

Týdeník Echo 24 / 12. června 2025
Také v tomto (již druhém čísle) se v několika článcích, už podrobněji redaktoři zabývají kauzou, která zřejmě zahýbe i celou českou politikou, tedy tzv. „bitcoinovou aférou“, i když na titulní stránce je vyznačena jiná aféra, tentokrát – alespoň prozatím – „vyřešená“, s obrázkem čtyř věží jaderné elektrárny v Dukovanech a titulem Útok Francie odražen (podtitul Soud zachránil Fialovu vládu před blamáží s dostavbou jaderné elektrárny Dukovany). Člověk neví, kterému prů…u se věnovat dříve. Tak ten Blažek, komentuje jej D. Balšínek v Editorialu s názvem Bitcoinové lži a Blažkovy polopravdy, jinými slovy říká, že v každé normální zemi by něco podobného muselo nezbytně vést k pádu vlády a klade otázku, je-li možné, že tak zkušený politik byl tak naivní, že se (s)pustil do komplotu se zločincem, v dalších textech je řeč o okolnostech (řada dalších participujících osob je z brněnské scény, otázky nestandardního otevření bitcoinové peněženky bez povinného advokáta, jeho výmluvy, odpovědnost Stanjury, který o věci věděl a „neoficiálně“ Blažkovi říkal, ať to nedělá, postupy či nyní spíše mlžení dalších zodpovědných orgánů, Fialův trik se svoláním bezpečnostní rady státu, Blažkovo prohlášení nejdřív, že tam nepřijde, poté, co tam přišel, že snad nebude vypovídat (možná jsem nepřesný, už se mně to znovu nechce číst) – toto a mnohé další v textech Otevřu ledničku, bitcoin (D. Kaiser, podtitul upozorňuje na další aspekt, že aféra poutající pozornost ji na druhé straně odvádí od závažných problémů, např. kde vzít finance – tedy komu ubrat – při plánovaných pěti procentech na obranu, jak si poradit s energiemi, protože Dukovany, pokud se to podaří, budou spuštěny až za deset let, jak nastartovat ekonomiku, ne pouze škrtat, atd. atd. – O skutečných problémech, které by nás před volbami měly zajímat) či Blažkovy záhady s Časovou osou událostí, sledující posledních více než deset let začátky Jiříkovského tržiště Sheep Marketplace atd., leden Blažek informuje Stanjuru, březen odchází miliarda na státní adresu, dubem ministerstvo prodává bitcoiny v aukcích, květen média odhalují souvislosti, červen kauza ve sněmovně, Blažek postupně odchází z funkcí, pozastavuje členství v ODS, nebude na podzim kandidovat, kauzy se ujímá Eva Decroix z téže strany. Myslím, že až v jedné televizní debatě si diskutující položili otázku, zda Blažek, vědom si politické situace, učinil kroky, jimiž se zabezpečil do konce života, tedy nejednalo se o naivitu, ale promyšlený tah. To jsou samozřejmě jen dohady, protože vše se bude teprve šetřit (představu o tom, jak to dlouho bude trvat, naznačil představitel Advokátní komory, jenž se zmínil jen o porušené povinnosti příslušného advokáta, a hovořil jen u této položky minimálně o třech měsících. Nu pak je tu ještě Příběh a osud Pavla Blažka (Martin Weiss), který ovšem osobu ministra, který byl strůjcem politické kariéry Petra Fialy (na fotce s ním) a dalších, pojal trochu jinak, totiž v protikladu k dnešním politikům, kteří fungují v jiném mediálně-politickém provozu, zatímco „Don Pablo“ mluvil se všemi, přátelil se s mnohými s jistou bohorovností ve vystupování (mně přímo odpornou, ale kdoví, něco na té schopnosti mluvit i s odpůrci je). Zdůrazněna jsou slova, která Blažek používal – „příběh“ a „osud“.

V článku Macron odražen. Zatím (D. Kaiser) s fotkou Fialy a Macrona se probírají dvě odlišná rozhodnutí soudů (Krajského a Nejvyššího správního) ohledně podpisu smlouvy mezi Českem a korejskou firmou, která má stavět Dukovany, přičemž Nejvyšší správní soud rozhodl, že Krajský soud chybně upřednostnil práva francouzské firmy (případný uniklý zisk atd.), když jej nadřadil zájmům nejen ČEZ, ale českého státu, společnosti a hospodářství, přičemž tzv. bezpečnostní režim byl stanoven podle novějšího zákona, zatímco krajský soud se řídil starším zákonem, který byl ale myšlen pro menší zakázky. Celý problém s energií ovšem není vyřešen (i v článcích v předchozích číslech se hovoří o možných výpadcích či pozastavení odběru v průmyslových podnicích v řádu až tisíců hodin, ostatně nedávno tu byl velký black out ve Španělsku a Portugalsku), s útlumem uhelných elektráren je otázka budování plynových, nicméně je neuvěřitelná laxnost vlády, která ještě s Bruselem nejednala o povoleních, tzv. kapacitních platbách, které by zaručily investorům kompenzaci v okamžiku, kdy by došlo ke kolizi s OZE (obnovitelnými zdroji), které mají zase onu specifiku, že někdy Slunce nesvítí a vítr nefouká a je zde otázka, zda v tu chvíli zastavit provoz ostatních zdrojů, u OZE zase chybí baterie, to všechno je tady léta na stole (pamatuju na ekologické konference v devadesátých letech, které tyto zdroje nadšeně propagovaly s vědomím, že klasické zdroje, s nimiž to fungovalo po dvě staletí, pomalu docházejí, ovšem už nikdo netušil, že to je zase pořádně drahá záležitost, a po ony dvě staletí vznikaly postupně pravidla pro celý ten provoz, které není možné změnit za pár týdnů) atd. Tyhle věci se pak rozvádějí i v dalších článcích již v minulých číslech Echa.

Další krátké věci. Pěkná karikatura (Slíva), před čekárnou s vyznačením ordinačních hodin čekají pacienti, na dveřích je název „Příměří“. Fotka „sudeťáka“ pana Posselta (ten ještě žije?) a informace, že organizace Meeting Brno nabízí sudetské setkání (já se jen divím, že je tohle ještě na pořadu dne, vše se několikrát restitucemi a dalšími událostmi změnilo, stav těch nemovitosti přitom není nijak zářný, ve srovnání s Bavorskem, úvahy o klidném průběhu či případné rvačky, nad tím spíše kroutím hlavou). „Slečnu Gretu“ (na fotce s jachtou Madleen) nyní izraelské námořní hlídky vrátily, vzhledem k performativnímu propagandistickému charakteru (propalestinském) její akce.

Nezvládnutá migrace svědčí i o nevzdělanosti, rozhovor (Tereza Matějčková) s rakouskou spisovatelkou Sabine Scholovou o její knize Transit Lissabon, jež je východiskem konfrontace migrací za druhé světové války a dnes, přičemž autorka sleduje téma z perspektivy utečence a jeho obtížné situace v novém prostředí, které pro něj představuje nejen stres, ale i trpké zkušenosti, existenční problémy (často se píše o těch úspěšných, méně právě o těch, kterým se to nepodaří, zde je řeč o prvním manželovi Hannah Arendtové Güntheru Andersovi, který se vrátil znechucen do Rakouska, napsal esej Migrant, a nazval jeho pozici „Stammler“, tj. koktal). Shodou okolností jsem měl možnost se zeptat Honzy Úlehly, který před převratem emigroval do Mnichova (a poté do Austrálie), jak ty běžné životní situace řešil, když při odchodu z Československa neuměl německy ani anglicky, říkal mně, že tam byla komunita emigrantů, kteří mu radili, jak každou věc, počínaje bydlením přes životní náklady, zdravotní pojištění atd. zařídit. Samozřejmě je obrovský rozdíl mezi emigrací a cestováním (kdy se můžete kdykoli vrátit), přesto jsem i já měl určité komplikace, když jsem pracoval v Německu (a to byla oficiální záležitost, posvěcená českým a německým ministerstvem) a zpočátku jsem narážel na to, že to byla přece jen nestandardní situace a musel jsem požádat svou kolegyni, aby mně pomohla v jednání s topornými úřady.

Jiří Peňás si pozval do debaty Salonu ženy výtvarnice (Ženy jdou po pěšince a dívají se pod nohy, zatímco muži směřují pohled k cíli) Eriku Bornovou, Ivanu Lomovou, Annu Neborovou, Kateřinu Štenclovou a Kamilu Ženatou, ptá se jich, jak vnímaly skutečnost že v Pijoanových dějinách umění jsou prakticky jen muži, jak to měly na Akademii (liší se to generačně), co je to „ženské malování“ (zvířátky, kytičky, děti) a jak tohle vnímají atd. (Georgia O´Keefe, Frida Kahlo), východisko je výstava Ženy – mistryně – umělkyně ve Valdštejnské jízdárně (tam třeba Amálie Mánesová, Josefina Mařáková, Zdenka Braunerová), řeč je v průběhu diskuse o výjimečných ženách (i v jiných oborech, B. Němcová, Eva Jiřičná v architektuře, Adriena Šimotová, přidal bych Soňu Červenou, ale v muzice to přece jen je jinak, a Peňás otázku s „přirozeností“ zpěvu nedotáhl), někdy jejich vazbě k mužům (Camille Caludelová, žačka, spolupracovnice a milenka Augusta Rodina), Lomová uvádí, že pan Velčovský v Mladém světě ji odmítl, když tam chtěla pracovat, s tím, že ženy neberou. Dnes je navíc situace jiná, na Akademii je dokonce „holek“ víc než mužů (souvislosti s podnikáním, postavením v rodině atd.).

Václav Cílek má zajímavý text o soli, tedy Cesty soli, v němž sleduje, jak sůl „vytvářela civilizaci“, tj. doslovně mocenské, nejen fyziologické souvislosti (které také uvádí, když hovoří o následcích nedostatku soli v organismu v souvislosti s poklesem její spotřeby v době vysokého zdanění, které bylo velkým zdrojem finančních příjmů státu), zajímavé souvislosti, kdy sůl přispěla k Velké francouzské revoluci, v Bengálsku byla vytvořena „velká trnitá bariéra“, B. Franklin si stěžuje na solnouo daň, Gándhí začíná cestu za osvobozením Indie 1930 poutí za krystalky soli atd..

Ruská porážka je pravděpodobnější než vitězství je rozhovor (O. Šmigol) s britským generálem Patrikem Sandersem (který má zkušenosti v bojovým nasazením po celém světě), kde se ovšem také definuje, co je myšleno porážkou a co vítězstvím, hovoří se o skutečnosti, že na útok je třeba trojnásobek sil než na obranu, o tom, jakých zbraní je třeba (vždy je to kombinace, drony nevylučují tanky, souvisí to s druhem operací atd.), generál hovoří o mizerném vojenském výkonu Rusů, kteří hovořili na začátku o blitzkriegu (bleskové válce)

Triumfální návrat Pulp (Jakub Peřina) klade otázku, zda existoval britpop, o jiné funkci hudby v Británii, kde má úlohu společensky kultovní, je tu spousta věcí, komentáře k Joe Cockerovi, Blur, atd., o hranicích patosu aj..

Když smrt na život nestačí je recenze (Lukáš Novosad) románu Fedji Štukana Blank: příběh střelce. Skoro je to na jeden život příliš, Blank je hollywoodský herec, motorkář, alkoholik, feťák, muzikant, atd., to ale nevadí, je to „především dobré vyprávění“. Chválena je kniha Labe – příběh řeky Kateřina Puncmannové, která vyšla v Labyrintu, nový pohled na Daniila Charmse s nově přeloženými básněmi v recenzi Poťouchle škodit (z překladu anglického slova vznikl jeho pseudonym). Stoletý Stanislav Kolíbal bude přítomen vztyčení svého díla Vertikállní struktura na Mariánském náměstí (18. 6. 2025).

Matěj Beránek píše v článku Městská divočina o parku v Bangkoku, který vznikl na místě brownfieldu s názvem Benjakitti forest park, popisuje způsob, jak bylo dosaženo minimálních nákladů na projekt, který má chránit desetimilionové město před záplavami a ostrým klimatem (vedra a sucha vs. spousta vody).

Dr. Toichi Itoh je jméno pěstitele, který zkřížil dřeviny s bylinami (problém je mj. v různých dobách květu) a vypěstoval nádherné pivoňky, na něj navázali další pěstitelé (americký botanik Louis Smirnow), zatímco žlutá je u květin v posledních desetiletích programově diskriminována, u pivoněk to neplatí (píše Ondřej Fous).

Barokní remoska v Liběchově, tj. v místě kde začínaly Sudety nejblíž Praze, je pozoruhodná lokalita, kterou navštívil nyní znovu Jiří Peňás, zaznamenal proměnu ze zanedbaného místa ke zlepšení, zajímavá poznámka o Kristu Světovládci u silnice z Mělníka na Litoměřice pod zbytkem vinohradů, svého času velice slavných, líčí osudy zámku, který vybudovali Pachtové z Rájova, pak jej měli tkadlec od Volar Jukub Veith, pak Homolkovi, na začátku přizváni sochař M. B. Braun, malíř V. V. Rainer, stavitel F. M. Kaňka, uvedena jsou jména Josefa Navrátila a Bernarda Bolzana, také F. M. Klácel, z novodobé historie Saša Vondra, který pracoval zde v době, kdy zde byly sbírka Náprstkova muzea. Osud zámku byl smutný, Peňás se tam byl podívat, když bylo celé přízemí zaplaveno v srpnu 2002, zničen i park. Je optimista, objekt se má rekonstruovat.

U otázky Ano/Ne se řeším zda má být zachován Vyšehradský železniční most, musím říci, že i J Grund, který zde trávil část života a říká Ne, má docela rozumné důvody.

Speciální část je věnována kyberbezpečnosti, věnuje se jí několik článků, hovoří se o všech možných formách, vishingu, deepfacích, heslu 123456, tématu je věnován i další Salon s odborníky, hovoří se o tom, kdo má nést zodpovědnost, o způsobech, jak dělat osvětu, několikerém zabezpečení atd. , jsou uvedena zvýšená čísla útoků a očekávání pokračování tohoto trendu. Na jedné stránce jsou pak dotázáni představitele institucí, co pro kyberbezpečnost dělají.

Předchozí čísĺa

Týdeník Echo 23 / 5. června 2025
Titul Miliardy z podsvětí, portrét Pavla Blažka zasypaného bitcoiny

V krátkých textech (Jakub Peřina) kritika patosu skutečnosti, že hvězda Dua Lipa zazpívala českou písničku (Ewa Farna se v televizi, jak jsem viděl, rozplývala, že ji Dua Lipa přizvala na pódium a udělala si s ní selfíčko), Velký čáp odlétá do tepláků, tedy Miroslav Pelta, jde konečně do kriminálu. Slívova karikatura paní s košem prádla a textem „Být tak pračkou špinavých bitcoinů“. Denní tisk žije. Zatím. Očekávána je neblahá budoucnost – „veškerý denní tisk stejna za pár let čeká nevyhnutelný zánik“.

K samotnému Blažkovi pak článek (D. Kaiser) Podivná aféra, komentuje prvotně událost, dominuje zde slovo „Nevíme“ (mezititulek) a otázka chování ostatních politických stran („STAN v odstředivce“). Hezká ilustrace z kampaně, kde rozkládá Petr Fiala před banerem „Teď jde o všechno! Největší předvolební roadshow v Ústí nad Labem“. Zajímavá poznámka: „Politiku dnes ovládá tzv. ekonomika pozornosti“. Přičemž Blažkův portrét v obvyklém malém kulatém formátu je uveden i u výpisů z deníků etc. s názvem Muž z Lidlu.

Omyly o jedné mimořádné dani (Mojmír Hampl) hovoří o tom, že winfall tax je považována za největší problém v české ekonomice, nicméně tím je skutečnost, že české kapitalisty nezajímá český kapitálový trh, což se pozná, když se podíváme na českou burzu a průnik s nejbohatšími českými kapitalisty, který je minimální, zatímco třeba v Americe je klíčový. Markéta Malá, o níž je tu zmínka, tady někde píše o nesmyslné politice v tomto ohledu, totiž že stát vybírá nesmyslné daně v podniku, který je stejně ze sedmdesáti procent státní, české burzovní papíry firmy pak mají hodnotu desítek korun místo někdejších stopadesáti, zatímco Fiala prohlašuje, že je třeba ty bohaté zdanit (přitom to jsou právě jen minoritní akcionáři). Zde: „[…] nejdůležitější emisí burzy je státem dominantně ovládané společnost v brutálně regulovaném a politiky ovlivňovaném energetickém byznysu.“

Hořký konec jednoho přátelství (Ondřej Šmigol) komentuje rozchod (plus oboustranné výhružky) D. Trumpa a Elona Muska, který mu dopomohl k vítězství ve volbách a nyní chce zakládat novou stranu na základě představy, že osmdesát procent Američanů je „ve středu“ (zda to je reálné, je druhá věc). Vysvětleny jsou i důvody rozkolu. „Prezidentký kámoš“, „spoluprezident“ Musk měl představu, že bude jednoduché „osekat“ vládní výdaje, činil rozepře mezi ostatními představiteli vlády (Rubiem, Bessentem), dosazoval na úřady osoby dle svých představ atd. Zmíněno je i, že Musk šel na věci příliš chaoticky, kromě toho překračoval kompetence a úředníky nebyl respektován (např. nesmyslný mejl o hlášení, které měli podávat týdně).

Evropa? Osmdesátnice, možná dementní je rozhovor (Tereza Matějčková) s Bulharem Georgim Gospodinovem, autorem dystopického románu Časokryt oceněného Bookerovou cenou (poslední román pak Zahradník a smrt, vyšlo česky), který hovoří o tom, že vyšla v době uzávěry za pandemie, o tom, že politici jsou „dealeři minulosti“, když hovoří o velikosti, Bulhaři pak jsou „nejsmutnějším národem“, kromě politiky je, jak se ukazuje, zajímavý spisovatelův vztah k otci, závěrem se říká, že je láska dokonce důležitější než onen smutek a smrt, dětství je pak „most do přítomnosti“, také ochrana před demencí, jíž propadá dnešní společnost, kdy zanikají ona přirozená zahradnictví (moc pěkně o tom pak hovoří ve svém článku Všichni jsme René zahradník Ondřej Fous, který už poněkolikáté předvedl nejen odborné znalosti svého oboru, ale i schopnost vnímat společenský přesah, René je myšlen René Mandys z filmu Zahradníkův rok, který čelil tlaku souseda, který chtěl jeho pozemek. Soused, majitel nedalekého zámku, se snažil zahradníka donutit k prodeji pozemku, což vedlo k sérii konfliktů a nátlaku). V Časokrytu je věta (vlastně také téma T. M.): „Bůh není mrtev. Bůh zapomněl. Bůh je dementní.“

Proti všem (Maciej Ruczai) komentuje neočekávaný výsledek prezidentských voleb v Polsku, novým prezidentem je konzervativec Karol Nawrocki  (mezititulek klade otázku „Polský J. D. Vance?“), přičemž to byl souboj „David versus Goliáš“, Rafal Trzaskowski, podporovaný Donaldem Tuskem, prohrál právě pro nespokojenost obyvatel s jeho vládou – kromě vyhlašování, že „Polsko je opět u stolu“ velké evropské politiky nedokázal nic než realizovat ve dvou vlnách čistky se záměrem „zúčtování s konzervativci“.

Formalita, nebo konec sekulárního státu je Salon, na který byli pozváni senátor Václav Láska, který inicioval odpor vůči smlouvě českého státu se Svatým stolcem, o níž se v diskusi jedná, Jakub Kříž, který naopak „kope“ za církev, Jan Rezek ze Spolku pro čistotu církve, debatu vede Ondřej Šmigol. Název naznačuje, že řečená smlouva je nadstandardní a „jednostranně“ ve prospěch Svatého stolce (Láska), a rozebírána je někdejší (dosavadní), z. roku 2002 (předtím tu byla smlouva „modus vivendi“ z dvacátých let) a skutečnost, že smlouvu se Svatým stolcem měly všechny polistopadové vlády v programovém prohlášení. Debata je o nově zaváděném kanonickém právu, zpovědní tajemství a výhradu svědomí. U zpovědního tajemství je otázka, kdo jím má disponovat, neboť „pastorační pracovníci“, s nimiž je zpovědní tajemství také spojeno, nejsou českým zákonem nijak definováni, a určuje je z vyššího zákona než jsou ty české církev (Láska), je tu námitka (Kříž), že česká vláda nesjednávala nic, co už v českých zákonech není, (Rezek) kanonické právo se do českého nijak „neprolamuje“, což ovšem zpochybnili mnozí odborníci, dokonce i z Vatikánu, jmenování pastoračního pracovníka (církví) nemusí být nijak písemné (Rezek), nemusí být žádné studium, o svěcení nemluvě, slovo pastorační pracovník vzniklo, protože my máme pojem duchovní, církvi je v tomto případě vystaven bianco šek, kdy může využívat zpovědního tajemství, řeknu tedy přímo zneužívat, protože jak říkají diskutující, církev neměla např. v případech sexuálního zneužívání vůli tento problém pojmenovat a rozkrýt, naopak prokazatelně zametala věci pod koberec. Pak tu je otázka, zda ona práva, která dáváme výsadně katolické církvi, budou platit i pro církve ostatní (jako to udělali na Slovensku, kde překlopili tato práva na ostatní církve, pak tu je školství, kaplani atd.), protože katolické církvi dáváme neuvěřitelně silné postavení, které žádná jiná církev nemá. (Kříž) pak hovoří o českém antiklerikalismu, ostatní namítají, že smlouva v parlamentu naopak prošla hladce. A jsou tu další aspekty, forma smlouvy, lepší by asi byla mezinárodní smlouva, atd.

Ve jménu autenticity (Petr Agha) klade otázky genderu, sexuality a identity, která ztratila svou samozřejmost, „žijeme ve věku diskurzívních revolucí“, které představují „rozklad ideálu přirozenosti“, naše tělo se stává zároveň naším i cizím, mezititulek říká „být někým jiným“, jsou tu otázky „vnitřního nesouladu“, kdy tělo klade odpor představě toho, kým jsme. Jsme v „pasti dualismu“, jsou tu dva postoje, pečující Hany Fifkové a tázající se Terezy Matějčkové, ale ten rozhovor je „otevřený, naslouchající a empatický“, nikoli polemický.

Proč právě Židé se táže britský spisovatel a novinář Douglas Murray v knize o demokracii a kultu smrti, vybral a přeložil A. Tomský, argumenty zprvu byly náboženské, v době, kdy tyto byly nepřípustné (osvícenství přineslo myšlenku náboženské svobody), tu byly důvody rasové a poté, co byly (jako výsledek Hitlerova šílenství) odmítnuty, je tu důvod, že si pořídili stát. Je tu mistrovská  kniha Gegora von Rezzoriho s provokativním názvem Vzpomínky antisemity. Existuje několik verzí „této neřešitelné hádanky“, židovský národ je obviňován z úspěchu a bohatství (reflexe vlastní naší neschopnosti), byl ale obviňován i pro chudobu, dále je tu nenávist k „cizincům“, jsou tu zmínky o třech typech antisemitismu. Přiznám se, že je to i pro mě hádanka. A je tu i současná aktuální situace, konflikt Izraele a Palestiny. A včera, když odešli Úlehlovi, kteří říkali, že budou mít problémy s odletem do Austrálie, mně televizní zprávy potvrdily, že Izrael napadl Irán (s nímž byli dokonce kdysi spojenci) a ten odpověděl bombardováním Tel Avivu. Já jsem byl vždy na jistých pochybnostech ohledně demonstrací na amerických univerzitách proti Izraeli a vnímal jsem jednoznačné stanovisko mé ženy Aleny, že Hamás napadl Izrael a tedy veškeré jeho aktivity mají být oprávněné, i když i hlady umírají civilisté (říká také, že si měli tedy také udělat palestinský stát), nicméně teď tedy „první“ byl Izrael, takže tenhle argument padá.

Paní Dallowayová jde pro květiny je parafráze první věty z románu Virginie Woolfové (zde fotografie), v podtitulu je uvedeno „Proud vědomí v Divadle Na zábradlí“, tj. je otázka, jak je tato literární metoda převedena do divadelní podoby. Režie Anna Klimešová, překlad Kateřina Hilská, koncept a scénář Anna Klimešová a Kateřina Součková.

Teď je čas stát na správné straně je název recenze nového českého seriálu Moloch, ta dílo v režii Lukáše Hanuláka s hlavní rolí Miroslava Donutila zdrbla, když říká, že to vypadá, jako by autoři nechali napsat scénář umělou inteligenci, jedna z postav klade idiotské otázky, v podtitulu označuje Moloch za dílo, které „ukazuje novináře jako nesvéprávné idioty".

Matěj Beránek píše v článku Zadání: ikona o pyramidálním mrakodrapu v San Francisku. Architektem jr William Pereira. Rekonstrukci udělala renomovaná kancelář Foster and Partners.

Ondřej Fous, jak řečeno, píše skvěle o úpadku zahradnictví, které má dnes na výběr buď zavřít nebo se přizpůsobit trendu přeprodávat zboží z kamionů z Itálie nebo z Holandska z obřích dopěstováren a toto zboží rozprodávat, starý um mizí pod tlakem zákazníků, kteří se obracejí do hobbymarketů a zahradních center, zatímco poslední zahradnictví odolávají tlaku územního rozvoje, zájmům developerů skupujících pozemky, společenským změnám atd.. Ti kteří se nepřizpůsobí, jsou jako ten René z filmu Zahradníkův rok.

Posvátná svatba v kapli u Boskovšejna je další díl z cest Jiřího Peňáse. Řeč je o události u kapličky nahoře, kde kdysi proběhla kdysi svatba Mejly Hlavsy s Janou Němcovou, oddával farář Bohumil Kovář, přítomni byli Sváťa Karásek, Magor Jirous, Pepa Janíček, Pavel Zajíček ad. Řeč je také o sběrateli Jaroslavu Palliardim a Františku Vědomci, který dal svým synům jména Věroboj a Vědoslav a štíhlým Venuším, na rozdíl od té Věstonické nebo VIllendorfské.

V článku Kam vyrazit za kulturou jsou uvedeny Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary, Letní filmová škole Uherské hradiště, Noir Film Festival či Colours of Ostrava, TrutnOFF Opea aire Festival či Letní scéna muzea Kampa (s podrobnějším obsahem letošních ročníků). Krásy českých hor i kultura na březích Vltavy je přehled, který uvádí v rozhovoru ředitel Czechturismu František Reismüller, srovnává i se sousedními zeměmi, hovoří o dnešních větších nárocích turistů a ochotě zaplatit i dražší ubytování či lepší stravu. Zvláštní pozornost je věnována dnes již známému festivalu v textu Shakespearovky jako odkaz Václava Havla, zajímavá nabídka je uvést hru alžbětínského dramatika v Británii, vyzdvižena je Bouře v režii dvojice Skutr (M. Kukučka a L. Trpišovský).

Týdeník Echo 22 / 29. května 2025
Na titulní straně název eseje Terezy Matějčkové o tom, co je větší hrozbou než populismus s názvem Proč demokracie potřebuje Boha?

Editorial tentokrát píše Jiří Peňás, Podporujeme vás, ale nebraňte se, téma je Izrael. Oddělovat podporu od hodnocení konkrétních činů je úvodním motivem, reagující na projev prezidenta Pavla, Peňás registruje stále menší podporu Izraele v průběhu doby a toho, co se děje, nicméně trvá, že rozhodující je 7. říjen a útok Hamásu jako první. Kladu si nicméně otázku, když je toto argument, co platí v okamžiku, kdy Izrael zaútočil na Írán, což se stalo 13. června.

Slívova karikatura – „Dědo, co je to bizár?“ – „Dnes už skoro všechno.“ Fotka „ikonického mostu“ Golden Gate Bridge (otevřen 27. května 1937). Čl. Motoristé jedou z kopce, Kdo je nakonec ten silnější pes? (s obrázkem tleskajícího Putina), Trump, který říká, že měl s Putinem dobré vztahy a dlouho Kreml nekritizoval, teď říká, že se se Putin zbláznil, že se s ním něco stalo. Mluví o mírovém vyjednávání a přitom si klade nepřijatelné podmínky a zároveň pokračuje v útocích, dokonce zvyšuje jejich intenzitu. Trump říká, že když bude chtít Putin celou Ukrajinu, bude to znamenat pád Ruska..

Pár krásných dealů a jedna studená sprcha (fotka D. Trumpa a katarského emíra Tumina bin Hamad Sáního), s Katarem uzavřena smlouva, objednávka na americká letadla v cně za 200 miliard dolarů, tj. asi 4,4 bilionu korun, největší objednávka v dějinách Boeingu. Martin Weiss nicméně říká, že to není nepochopitelné a rozebírá historii těchto obchodů v minulosti. Hospodářský model tohoto regionu je nasazení západních stavařů, inženýrů, architektů či bankéřů, kteří mají podíl z ropných zisků, pak je tu propojení s politikou a zbrojním průmyslem, Saúdská Arábie byla za studené války spojencem Spojených států proti Sovětskému svazu, teď popisuje autor všechny ty vraždy a islamismus, tedy dějiny vztahů těchto států (podrobnosti ani nejsem schopen sledovat), v nichž má významné místo Katar. Trump v tom vlastně jen pokračuje, podílí se i jeho rodinná firma. Jsou zde budována i nová datová centra, což je v poušti jednodušší než v České republice.

Cena za závislost je článek Markéty Malé, vlastně probírá opět jedno z jejích hlavních témat, totiž hrozbu vyplývající z problému s energií, který shrnuje vyznačení „do roku 2030 u nás nevznikne žádný významný výrobní zdroj, tudíž hrozí nekontrolované zdražení elektřiny a tepla pro průmysl i domácnosti“. Řeč je také o konferenci, na níž bylo připomenuto, že Česko nemá dosud schválenou novou Státní energetickou koncepci.

Dlouhá a příznačná debata o „sviních“ je o potlačování a ostrakizaci, kvůli nimž se dnes člověk bojí říci „svůj názor“ (Ondřej Štindl). Sleduje, jak jeden výrok státního úředníka (plukovníka Otokara Foltýna), jakkoli přes čáru, přestože má vlastně realistický základ (nebo právě proto?), silně přežívá i prostřednictvím sociálních sítí atd. Otázka, jestli na sebe budeme „hodnější“, je zřejmě řečnická.

Na Editorial Jiřího Peňáse navazuje rozhovor s izraelským právníkem Juvalem Kaplinskim  (O. Šmigol) Izrael nesmí k obviněním mlčet, jenž se drží svého právnického vymezení, pro mě je zajímavá kompetence jednotlivých mezinárodních institucí, tj. Mezinárodního soudního dvora (ICJ), jenž se zabývá žalobami proti státům, a Mezinárodního trestního soudu (ICC), přičemž je rozhodující, zda se obviněním zabývají zemské soudy (pak nemohou mezinárodní zasahovat, nazývá se to zásadou komplementarity), kritériem je tzv. proporcionalita, tj. újma civilního obyvatelstva ve srovnáním s odstraněním bezpečnostní hrozby, tato představa se oproti stavu před dvaceti lety změnila, rozhodující je útok 7. října.

Esej Terezy Matějčkové Chybí demokracii Bůh se opírá o obecnější základy představ těchto dvou entit v historii i řadu nových knih, které se tématem zabývají, například změně funkcí církve v okamžiku sekularizace. Zajímavý byl rozruch kolem volby nového papeže, absolutního vládce uprostřed demokratické Evropy, jak je vidět, je i zde aspekt dvou možných poloh směřování církve. Matějčková otevírá celý trs otázek, je možné, že se Bůh stal člověkem?, Ernst Wolfgang Böckenförd formuloval paradox, že „sekulární stát žije z předpokladů, které nemůže sám zaručit“, dále tu jsou otázky důstojnosti a svobody, co z toho vychází z křesťanství atd., dnešní situaci naopak popsal římskokatolický kněz v knize Když Bůh nikomu nechybí (česky Zdeněk Jančařík), ateisté jsou obvykle zasvěcení, zatímco tzv. „apateisté“ (americký novinář Jonathan Rauch ve své eseji) nevědí při průzkumu, na co se jich vlastně ptají, také Christian Smith hovoří o naprosté náboženské negramotnosti ve Spojených státech.

Otázka (již vlastně dlouho diskutovaná) je, zda člověk je spirituální bytost, zda tu je spiritualita, duchovnost, která nemusí být spojena s náboženstvím (natož církví), ale také, zda se netýká jen vlastního ega, ale vztahu k druhým (také třeba starost o umírající rodiče), či toho, co je obsahem křesťanství, křesťanská transcendence je také něco víc než zkušenost s rituálem – v této souvislosti hovoří filozofka také o fotbalu, který má všechny znaky rituálu, hymnu, trička atd., či sdílený zážitek na rockovém koncertu. Není náhodou, že spis sv. Augustina se nazývá Vyznání, ne self-help, nýbrž sebeodevzdání. Zmíněna je myšlenka J. J. Rousseaua, že křesťanství není vhodný základ státu. Křesťanství dělá z člověka bytost dvou sfér – občanské a náboženské. Navrhuje pak kult občanského náboženství, které posvěcuje společenské hodnoty. 

Mezi dalšími otázkami je výtka fanatismu, ta je ale u politiky podobná. Také dilema mezi pokrokem a konzervací je složitá otázka, i náboženství v tomto ohledu může být „obnovou“. Další věcí je opozice mezi diskusí a pravdou. Na závěr je pak zajímavé zjištění, že – podle průzkumu – u mladých „období nihilismu skončilo“, ze 4 procent vyskočilo během pár let na 16 procent.

Hříšné devadesátky je Salon, kam jsou přizváni Jaroslav Kučera, fotograf, Samir Hauser, hudební spisovatel, Pavel Vondráček, novinář, Igor Salamon, podnikatel, diskusi řídí Jakub Peřina. „Neexistovaly limity“, „v podstatě bylo možné všechno“, řeč je nejen o erotických klubech, ovšem také o změně, dnes už nejsou prostitutky na silnici v západních Čechách, služby se přesunuly prostřednictvím OnlyFans a j. sociálních sítí, také je třeba zmínka o francouzských pekárnách (na rozdíl od pizzerií a dnes třeba restaurací se sushi, keré jsou v Jičíně dvě, francouizská pekárna vydržela jen pár měsíců). Vondráček říká, že „v devadesátkách jsme byli jako malé děti“, před nimiž plný prostřený stůl. A také „dnešní společnost je strašně formalistická“, neříká, že pruderní, ale formalistická. „Tohle už je moc.“

Hádala se duše s tělem je rozhovor s filmovou režisérkou Natálií Císařovskou (upozornění a malá fotka je na titulní straně). Z toho všeho mě zaujala pasáž o jejích „dědečcích“, totiž Adolfu Bornovi a Josefu Císařovském, rozhovor pokračuje i o jejích rodičích, kteří jsou také umělci (Tomáš Císařovský a Erika Bornová. Ovšem i postřehy o její práci, která je často velmi mezní (odtud ty otázky po duši, a limitech těla), jsou zajímavé, známý je film Její tělo o Andree Abolosonové, která se po úraze ze sportovkyně stala pornoherečkou, nyní je nový film o vasektomii. Trochu provokativní je otázka, zda si umí představit, že Robert Roseberg by se stal prezidentem. Odpovídá vcelku normálně, že to není pravděpodobné.

Vidět šedesátníka utíkat a… píše O. Štindl o závěrečném filmu série Mission: Impossible a jejím protagonistovi Tomu Cruisovi.

Kostelnička a Jenůfa pro všechny časy je recenze Janáčkovy Její pastorkyni v Národním divadle po dvaceti letech. Nedodržuje venkovské prostředí originálu (předloha G. Preissová), to je spíš indiferentní, hudbu tento režisérský experiment nicméně neruší, říká J. Peňás, i když je otázka, zda „ten revolver a dort na závěr“ byly nutné.

Ve výpiscích M. Weisse Už nejsme nejchytřejší jsou úvahy o funkcích a možnostech AI, které přesahují možnosti Googlu, ale představují i určité nebezpečí, především však i fakt, že poprvé v historii je někdo „chytřejší“ než člověk.

Harmonické napětí je komentář Matěje Beránka k vile Oeiras v Portugalsku, díle ateliéru OODA. vyznačující se „odvážnou pokorou“ a elegancí a mimořádným propojením krajiny a architektury. Opravdu skvostné.

Umění pletí je příspěvek Ondřeje Fouse – pletí a zalévání bylo tím, čím učni opovrhují, zahradník Fous nad tím rozmýšlí, třeba u pampelišek, které jsou dobré k čaji, medu atd. Vyjmenovává další jednotlivé „plevele“, které vědomě likviduje, vždy zásadně před květem.

Vaculíkův ráj v Bezejovicích je další štace na cestě J. Peňáse, vzpomíná na cestu s B. Rychlíkem a L. Vaculíkem autem do těchto míst a o postavě Josefa Zemana, o kterém Vaculík píše v řadě textů, také v eseji Cesta na Praděd, uvádí jej jen jako Josefa.

Týdeník Echo 21 / 22. května 2025

Na obálce Pavel Kolář, který říká, že Mysl umí vypnout bolest, upozornění na speciální přílohu Auto. Ohledně prvního věřím v sílu mysli, nicméně myslím, že to Kolář s tou představou své terapie přehání (ovšem, je i autorem románů, byl tu tuším už jeden rozhovor s ním), a jistě, slyšel jsem také o případech, kdy si voják ve válečné vřavě, kdy je psychika jinak nastavena, ani neuvědomuje, že přišel o nohu, ale to není vědomé ovládání mysli. Skvělé modely aut v širokém přehledu a související rozhovory nebudu komentovat, jakkoli nemohu říci, že mě to téma nezajímá.

Z reakcí čtenářů jsem zaznamenal jednu nesouhlasnou s Danielem Sterzikem, který v minulém čísle hovoří o předem prohrané válce Ukrajiny s Ruskem, čtenář namítá, že válku začalo Rusko, které ovšem nečekalo, že se Ukrajina bude bránit (my jsme se kdysi nebránili) a hájí Fialu, který ji bude podporovat.

Rozuzlení v Rumunsku reaguje na nedávné zrušení voleb v této zemi.

Jejich bezohlednost, naše neschopnost (D. Kaiser) je další kapitolou o jaderné energetiky, zanedbané jich předchozími vládami, a současnou situací (francouzská EDF je stoprocentně vlastněná státem, a lítají miliardy ztrát související se zpožděním, nevyrobenou elektřinou atd., „tmě vstříc“, tedy hrozbě black outů, k jakému došlo nedávno na západě Evropy. V souvislosti se situací hovoří autor o tom, že „nápadně často“ má premiér akce na začátku týdne na Moravě, tj. různá slavnostní otevírání sportovních hal atd., tj. jinak řečeno, že v Praze z týdne příliš mnoho nepobude. No tak to je jen jeden střípek toho, jak tahle vláda všechno zvládá na výbornou, jak neustále prohlašuje.

Víceméně navazuje článek Co způsobil strašáček (M. Malá), je zbytečné to podrobně komentovat, mj. windfall tax, který šéf právního oddělení Ondřej Landa prý nebude napadat s argumentem, že nemá „rdousící efekt“ (! Logika first), jen cituju: „Vláda nebyla schopna dodržet sliby, vykoupit minoritáře a bez podvodncýh praktik získat stěžejní výrobu elektřiny“.

Divadlo pro Trumpa (O. Šmigol) je další komentář k jedné kapitole amerického prezidenta, totiž mírovém jednání v Istanbulu, na který ostatně Putin nepřijel (přijela druhá garnitura). Trump „neustále prohlašuje, že pokud se s Putinem sejde, válku ukončí“. Jednání je tedy manévrem Ukrajiny označit Putina za kazimíra a válečného štváče (ne že by jím nebyl).

Strach a hnus na subkontinentu (O. Šmigol) komentuje historii nevraživosti a kořeny indicko-pákistánskéo nepřátelství. Pro mě je zajímavá konfrontace Muhammada Alí Džinnáha, pozdějšího zakladatele Pákistánu, a Gándhího, kterého Džinnáh oslovoval v době, kdy byl Gándhí oslavován jako Mahátmá (Velký duch) „pan Gándhí“, je zajímavé, že všichni tihle politici jsou právníci školení v Británii. Pákistán je Pandžáb, Afghánská provincie, Kašmír, Sindh a Balúčistán. Po válce narýsoval nové hranice další právník Cyril Radcliff, otázkou byl také Bangladéš, tenkrát Východní Pákistán, vzpomínám ze zeměpisu, že země měla dvě nesouvisející části (což byl problém) a také zde nezmíněný Koncert pro Bangladéš, kde se angažoval George Harrison. A pak tu byla řada knížectví, a velký problém s Kašmírem (atd., je to celé složité, jsem schopen pobrat, že v roce 1956 byl Pákistán islamizován, pak si vzpomínám, že tu ještě byly nějaké vztahy s Afgánistánem, ale to už jsem zapomněl a tady o tom nejsou zmínky).

Prostě doufáme, že nějaká elektřina bude je Salon, kde Markéta Malá pozvala Václava Bartušku, Pavla Šolce ČEPS) a Rostislava Krejcara (ČVUT). Probírají se opět všechna související témata, finanční náročnost vybudování sítě související s obnovitelnými zdroji, hrozby z nedostatečného zabezpečení, drahá elektřina atd. atd. Beru to jako jedno ze shrnutí důležité problematiky.

Článek Co dělat po kulturní válce? (O. Štindl) komentuje „woke“, snahu a hlubokou potřebu se vzepřít „strojové (pseudo)racionalitě, laciným digitalizacím všeho, co dělá život životem“, a ačkoli to téma považuju za závažné, možná dokonce „moje“ (zkreslování dvojením), přiznám se, že jsem text trochu přeskočil. I s tím, že vnímám hrozby, co všechno vymizí (vždyť už to mizí, jazyky, řemesla, ideje, určité vnímání světa a jeho porozumění).

Nový papež není pokrokář je rozhovor s Dominikem Dukou (D. Kaiser) o novém nejvyšším představiteli katolické církve, řeč je i o severoamerickém katolicismu a „Plojharově stopě v nové Číně“. Také vysvětluje základy augustiniánského řádu, odlišnosti a podobnosti s dominikány (např. táž společná řehole, Duka je, jak už říká jméno, dominikán), návaznosti Tomáše Akvinského, vztah k Platonovi i zkoumání přírody aj., probírá se někdejší setkání Duky a nynějšího papeže na jeho návštěvě v Čechách v klášteře Svatá Dobrotivá, kdysi internační tábor PTP.

Kohoutův hon na bestii je „ještě jeden dodatek k Hvězdné hodině vrahů“ (J. Peňás). Kohout nikdy nevynikal „zdrženlivostí“ k dějinám, uvedený titul odkazuje ke knize Stefana Zweiga Hvězdné hodiny lidstva (1927), Kohoutova kniha z roku 2024 je čtvrté vydání. Román dle recenzenta brilantně spojuje ideovou tezi a thriller, východisko je deviant vraždící vdovy, který v posledních hodinách nadvlády Němců začne vraždit je. Peňás nešetří chválou, o Kohoutovi hovoří jako o „posledním českém klasikovi dvacátého století“.

Ve vlnách šílenství je recenze filmu The Surfer s Nicolasem Cagem (Jakub Peřina). Zaznamenávám „halucinační“ obrazy, kdy se mění vzdálenosti prostoru, který se vlní.

Výpisky Martina Weisse jsou nadepsány Simulakrum úspor (simulakrum dle J. Baudrillarda znak, který se stává součástí hyperrealisty) probírají Muskův neúspěch ve vládních úsporách, ekonomické možnosti AI, J. D. Vanceho a dalším „upnutím“ k různým vidinám, což je zdá se sjednocující moment komentáře.

Martin Beránek sleduje v čl. Velkolepý návrat rekonstrukci někdejšího InterContinentalu, dnes nazývaného Fairmont Golden Praque, jž ve své době výjimečného (R. Švácha jej označil za nejlepší dílo brutalismu), dnes ale více otevřenému veřejnosti (různé vstupy, pojednávají také okolí, předtím „prázdné“ po zbouraných budovách). Autorem dnešního návrhu je Marek Tichý (TaK Architects). Také pěkné fotky.

Škornice, Boty nejen pro lásku, je o jedné kytičce, píše Ondřej Fous, zahradník.

Hrabalovo zápěstí v Bystřici u Benešova (J. Peňás) je o motivu známém z filmu Ostře sledované vlaky, ale přítomném i v jiné rané Hrabalově povídce a také v životě samotného spisovatele, který cestovatel sleduje až na místo, kde se pravděpodobně událost, kterou Hrabalovi překazil jistý pan Havránek, stala.

Nu a pak už je tu oddíl AUTO, jaro 2025, nádherné modely…

Týdeník Echo 20 / 15. května 2025
Na obálce salutující Jiří Bartoška (24. 3. 1947 – 8. 5. 2025) a text Děti moje… / Odešla osobnost.
Týž text v názvu Editorialu D. Balšínka, hovoří o jeho nových botách, o nichž před měsícem s hercem telefonoval, o „muži charismatickém a nezničitelném“.

Foto Echo – nový papež Lev XIV, v aule ve Vatikánu.

Trumpova prohra se týká vyhlášení celní války celému světu, zvláště Číně.

A pak už hlavní článek o Jiřím Bartoškovi Nikdo nebyl v téhle zemi tak cool (Jiří Peňás) s úvodní fotkou Jiřího Bartošky na dvoustraně rozmachujícího se golfovou holí a popotahujícího z cigára. Několik, spousta fotek, bylo by nesmysl reprodukovat všechny myšlenky v textu (stejně se to nedá v jednom komentáři všechno postihnout, byl tak přítomen mezi námi, svými filmy, Karlovarským festivalem, způsobem vystupování, pak i v komentářích z doby nemoci… Vybírám jedinou citaci: „Jiřího Bartošku měli totiž rádi snad úplně všichni. Ale vlastně nejen rádi: Lidé si ho dlouhá léta vážili!“

Článek Zaručeně státní útlak (D. Kaiser) klade otázku, zda se – v souvislosti s postoji vůči posilující AfD a jejím označením ze strany Spolkového úřadu pro ochranu ústavy (na fotce ředitel do loňska Thomas Haldenwang, poslanec za CDU) nově za „s jistotou pravicově extremistickou“ stranu (materiál zprávy, ke které AfD nemá zatím přístup, má přes tisíc stran) liberální demokracie neproměňuje v režim, který potlačuje nepohodlné názory, hraničící s perzekucí, a zda tím neztrácí legitimitu, kterou si zakládá právě na svobodě a pluralitě. Kaiser srovnává situaci s Kafkovým Procesem (tam také obviněný neví, z čeho je obviněn), samozřejmě tady jsou problémy jako je reemigrace, kterou prosazuje bavorská AfD, a kterou kritici naopak označují za pokus o etnické čistky.

Boj o pojetí člověka je článek o novém papeži, který je „na rozcestí mezi kontinuitou a diskontinuitou“ (Radim Cigánek, farář římskokatolické farnosti). Papež Lev XIV. (Robert Prevost) byl zvolen 8. května 2025, v den výročí konce 2. světové války v Evropě, klíčovou pro něj bude obhajoba tradičního křesťanského pojetí člověka: že je stvořen k Božímu obrazu, je tělem i duší, mužem nebo ženou, a že je zasažen dědičným hříchem (to je formulace charakteristická pro teologický jazyk autora), ovšem, právě některé ideologie 20. a 21. století tyto momenty popíraly (fasišmus, komunismus, popírající důstojnost, současný progresivismus relativizující pohlavní identitu, titul článku se vztahuje k situaci církve, která stojí před úkolem sladit napětí mezi kontinuitou a diskontinuitou. Zajímavé je v tomto ohledu jméno nového papeže, který vědomě navazuje na Lva XIII., který a proslul na přelomu 19. a 20. století zejména svou encyklikou Rerum novarum (1891), dnešní výzvy, jako je umělá inteligence a nová průmyslová revoluce, vyžadují podobnou reflexi člověka s jeho důstojností a práce.

Betonové ploty – symbol naší nesmrtelnosti je Salon, do něhož byli přizváni kunsthistorička Kristýna Drápalová, památkář Jan Bárta, režisér Martin Dušek, architekt Tomáš Vích, radní na malém městě Jiří Mudr, debatu vede Jiří Peňás. Baví se o hrůzách devadesátých let (podnikatelském baroku, které ale bylo na druhu stranu myšleno upřímně) a přetrvávající duchovní chudobě, vyplývající s utilitarismu, s nímž se dnešní majitelé rozhodnou stavět betonové ploty (jsou „bezúdržbové“), kombinaci nevkusu a „využití“ komerčních nabídek, spočívajících v levných materiálech a příšerných barvách, které (protože jsou syntetické) „nestárnou“. Je to paradox v zemi, která byla ve 20. a 30. letech na špici, dnes každý chce „ušetřit“, když se domnívá, že by vyhodil peníze za architekta. Já v tomto okamžiku úvahy o betonovém plotu jako „ochrany“ soukromí uvažuju spíše o etickém než právním rámci (protože jak by to šlo upravit?), totiž mám na mysli, že plot není jen součástí „majetku“, kde si každý údajně může dělat co chce (vzpomínám na někdejší představitele ODS ve městě ve kterém žiju, samozřejmě v praxi to také záleží na schopnosti, a také neschopnosti městského architekta a příslušných úředníků), stejně tak jako „na druhé straně“ je součástí veřejného prostoru (což si ti majitelé nepřipouštějí). A v té souvislosti vzpomínám na průhledy celým bytem v přízemních bytech v Holandsku až do zahrady a také na Václava Cílka, který na jedné konferenci oponoval „majákům“ telefonních společností, které jsou zavázány dostupností signálu svým klientům s argumentem z římského práva, že horizont je součástí veřejného prostoru, a tedy si s ním nemůže každý dělat, co chce.

Diskutéři se shodují, že onen nevkus je také záležitostí (estetického) vzdělání, hovoří také o mlčení odborníků a lhostejné veřejnosti, pak o charakteristické barevnosti některých zemí, znovu (Dušek): „většina lidí přemýšlí na bázi užitkovosti, výhodnosti, falešného pragmatismu“, je to v podstatě nedostatek velkorysosti, chudoba ducha. Chodím kolem kavárny v centru města, kde bývali majitelé stavby patřící k prvorepublikové elitě, zeď za zahrádkou oprýskaná na cihly – to si proboha nemohou dovolit to udržovat a zavolat zedníka? (To už se nechci pouštět do souvislostí, která by mohla být vnímána jako politická dehonestace, ve srovnávání některých výroků atd., nemohu pokračovat, prozradil bych řečenou souvislost.) Ta vzhledová devastace české krajiny a veřejného prostoru, shrnuto, je opravdu příšerná, byť mně svého času byla až nepříjemná přemrštěná „načinčanost“ v Rakousku. Libí se mi výraz „dunící barevné krabice“, ve které proměňuje jinak o sobě ekologicky chvályhodné zateplení budov. Na závěr fotka „zprzněného“  domu „po babičce“, indiferentní fialová plocha kdysi zřejmě krásného venkovského stavení.

Rabování a žhářství. Jak taky může vypadat blackout (Ondřej Šmigol). To je závěr článku, který osvětluje souvislosti nedávného blackoutu ve Španělsku a Portugalsku. To ovšem není první případ, autor se rozepsal o dvou velkých výpadcích proudu ve Spojených státech, první v roce 1965 v New Yorku, který by ještě mohl být nazván spíše dobrodružstvím (byl i impulsem k natočení komedie Kde jsi byl, když zhasla světla?), druhý byl větším průšvihem, odehrál se v roce 1977, byla to „nejhorší událost města před 11. zářím“, událost autor popisuje zevrubně, přišli o život lidé, vyrabovány byly tisíce obchodů, stovky policistů byly zraněny, hasičí, kteří hasili na tisíc požárů, byli napadeni rabujícími, škodu spočítali na 1,5 mld. dnešních dolarů, tisk shrnul záležitost jako „24 hodin teroru“, v souvislosti s tím je také řeč o hollywoodském filmu Blackout, událostí inspirovaným.

Trápí mě Trumpova nestabilita je rozhovor (Ondřej Šmigol) „s Christopherem DeMuthem o proměnách amerického establishmentu“. DeMuth zajímavě vypráví o službě několika americkým prezidentům, zvl. Reganovi a Nixonovi, zajímavě vykresluje jejich osobnost i zásluhy, a o odlišnosti Donalda Trumpa, který, jak říká Šmigol „vyšponoval protekcionismus na dosud nevídanou úroveň“, na což DeMuth reaguje, že se svět podstatně změnil a změnila se i republikánská strana, Trump ty změny odhadl, dnes dochází ve vládě k ostrým neshodám v řadě otázek. Trump je odlišný od všech předchozích, ale tu jeho zběsilou linii chápe v historických kontextech. Rozhodně není dobře, že jeden muž rozhoduje o tak důležitých věcech, dokonce ve sporu s celým Kongresem, DeMuth ale nevidí jednoznačně, že by Trumpova popularita padala, mnozí vítají jeho imigrační politiku atd. V každém případě zasvěcený pohled, odlišující se od některých našich schematických náhledů. Zajímavá je také analýza tzv. „neokonů“, tedy neokonzervativců, což je označení, které doznalo proměn od těch původních. Právě ty proměny, které mohou při čtení vyvolávat otázky s porovnáním s tím, co člověk má v základních představách zafixovány, jsou zajímavé. A tak vysvětlení vzniku neokonzervativců z původních liberálů, kteří byli zděšeni z výsledků politiky Lyndona Johnsona, a další fáze jsou zajímavým osvětlením souvislostí.

Být každý den o něco menší debil je recenze nové desky Pink Elephant kapely Arcade Fire, jejímž základem je manželská dvojice Win Butler a Régine Chassagne, dřívější sestava měla patnáct hudebníků, proto je zbylá dvojice a s tím související zcela nový zvuk odrazením fanoušků od kapely.

Ptáci a kouzla na dně společnosti (O. Štindl) je recenze britského filmu Ptáče, je hodnocen jako „trochu rozpačitý pokus o filmové propojení sociálního a magického realismu“. Už zase křičí a ukazuje prstem je recenze desky More britské kapely Pulp.

Do třetice je komentář Matěje Beránka „k zázemí České filharmonie v Rudolfinu“. Kromě Karla Pragera, jenž pracoval na rekonstrukci Rudolfina v šedesátých letech je uvedeno jméno Lenky Míkové, která v těchto skvostných a přitom citlivých úpravách, respektujících kulturní historii stavby a její dnešní funkci poté znovu v posledních letech pokračovala, proto „do třetice“.

Zahradník Ondřej Fous (je tu často také reklama na jeho knihu) si v článku Květinové slavnosti stěžuje na skutečnost, že na rozdíl od zahraničí u nás vymizely malé trhy s květinami, které tam jsou pořádány například u zámků, není totiž jednoduché si „ulovit“ živou kytku, která pak prospívá, zahradník vysvětluje, v čem bývá problém a jak je vlastně třeba rostlinám rozumět a nenechat se svést podružnostmi, a také, jak je dobré mít „svého“ zahradníka, který dobře poradí.

Jiří Peňás v další výpravě, tentokrát do krajiny Českého Středohoří (vyznačuje i skutečnost, kterou připomněla nedávno v Litoměřicích kurátorka Šejnovy výstavy Alena Beránková, že tento kraj byl kdysi označován jako Český ráj, kteréžto pojmenování bylo přeneseno na konci 19. století do míst, kde žiju, s poznámkou, že by bylo trochu od věci nazývat takto místo, kam přišli Němci), poeticky hovoří o tvarech holých i zalesněných kopců (také mě vždy fascinovaly, žel se mi nepodařilo alespoň na některé z nich, například kolem Loun, vylézt – kromě Milešovky právě kdysi s Milošem Šejnem. Výletník se zabývá také historií, konkrétně Lučanů a jejich „války“ s Čechy, jak to naznačuje i název V kouři jarní magie ve Vratislavi.

V tomto případě slovo „magie“ akceptuji jako poeticky smysluplné, na rozdíl od Petra Stančíka, kterého si kdoví proč (to nemáme jiné spisovatele?) vybral Viktor Horák k rozhovoru ve speciálním oddíle Knihy, nazvanému Čechy jsou svatým grálem Evropy. Stančík se svým „mysticismem a ezoterikou“ je pro mě, podobně jako Vondruška, nedůvěryhodným autorem vezoucím se na módní vlně, tam, kde nemají historici doklady, si Stančík vymýšlí jakousi alternativní historii. Takže i pivo má svou mystickou stránku, tvrdí spisovatel. Knihu Zasvěcení temnotou, kde prý vysvětluje souvislost duchovna a piva v zemi svatého grálu, jsem sice nečetl (a ani číst nebudu), nicméně z toho, co říká, je zřejmá falešnost celého konceptu, který je pro mě blábolem (a to prosím o pití piva v někdejších letech něco vím). Mystika je ve své podstatě sice neviditelná vrstva skutečnosti, jají duchovní podoba, ale jak řečeno, „vrstva skutečnosti“, ne výmysl, jiná skutečnost, vymyšlená ve snu či blouznění. A opět, nic proti snu a blouznění, máme obrovskou tradici romantismu a prokletých básníků, ale i psali o realitě, byť v jiném než „realistickém“ významu.

Viktor Horák se žel příliš nevyznamenal ani v úvodním článku Rytířský román ve Stromovce, když si po sobě nepřečetl svůj text o portugalské literatuře a čtenáři předložil text, v němž část o Paulu Coelhovi vyvolává chaos, když dvakrát opakuje znovu uvedení spisovatele, přičemž pak tedy není jasné, zda si předtím spletl jméno nebo je to jen stylistický nedostatek (chápu časový přes při tomto druhu práce i ekonomický tlak, za kterým je zřejmě i chybějící korektura, což se občas projeví v tu a tam chybějícím písmenku, což jinak skvělému Echu odpustíme), nicméně je to trochu vada na kráse. Jinak obsahově je to i dobrá volba, portugalská literatura je opravdu trochu ve stínu ostatních, přitom má své skvělé autory jako Vergílio Ferreira, autor známý svou reflexivní prózou, Fernão Mendes Pinto, dobrodruh a cestovatel, v jehož Objevných cest do Afriky a Asie (1614) jsou fascinující směsí faktů a fikce, Jorge de Montemayor, autor pastorálního románu Diana (1559), Eça de Queirós, představitel realismu 19. století, často srovnávaný s Balzakem nebo Flaubertem, renesanční básník Luís de Camões, jehož epická báseň Os Lusíadas je považována za národní literární poklad, José Saramago, jediný portugalský nositel Nobelovy ceny za literaturu, autor románů jako Slepota nebo Evangelium podle Ježíše Krista, António Lobo Antunes, psychiatr a spisovatel, který se ve svých dílech věnuje traumatu koloniálních válek, či Francisco José Viegas, autor detektivních románů, které kombinují portugalskou tradici s magickým realismem. Lídia Jorge je pak současná autorka, která se věnuje historickým rekonstrukcím, například v románu Nezapomenutelní o Karafiátové revoluci. Zmíněn je také František Listopad, který žil v Portugalsku a je (i v podtitulu) označen jako Jorge Listopad. Portugalská literatura je tématem letošního festivalu Svět knihy a vyjadřují se k němu osobnosti české knižní kultury.

Závěrečný článek Karel Čapek jako hlas svobody (rovněž Viktor Horák) považuji (jakkoli mohou být u mladší generace i základní znalosti z literatury děravé, ale pro školáky snad Echo není určeno) za opravdu zbytečnou informaci na úrovni školní úlohy, která sem myslím, vůbec nepatří. 

Týdeník Echo 18 – 19 / 30. dubna 2025
Na obálce Cyril Höschl se založenýma rukama a pohledem do kamery a textem Postavit se sektářství a dogmatismu, českému lékaři a psychiatrovi, zakladateli Národního ústavu duševního zdraví (předtím Výzkumný ústav psychiatrický, pak Psychiatrické centrum Praha) profesoru Höschlovi je věnována v čísle celá řada článků až v nebývalém rozsahu, Editorial (B. Bašínek) Cyril Höschl, lékař duše a diagnostik společnosti, v němž je v závěru vyzdvižena kromě odbornosti i vzdělanost, moudrost a zábavnost intelektuála, který byl „nedostižným vypravěčem židovských vtipů“,  Konstruktivní pesimista Cyril Höschl, jak sám sebe označoval, z pera Michaela Žantovského, jenž s Höschlem po studiu pod profesorem Madlafouskem společně pracoval jako klinický psycholog v Bohnicích a charakterizuje tehdejší postoje společnosti k duševně nemocným, především odloučení za zdmi  „blázince“ (přidávám nevážnou notu závěru filmu Jáchyme, hoď ho do stroje), Michael říká „ostrakizace psychiatrické péče“, i interní situaci v ústavu v době normalizace. Zdůrazňuje (kromě jeho zájmů od literatury přes výtvarné umění a hry na klavír) schopnost Höschlova kritického myšlení i zastávání menšinových a nepopulárních pohledů.

Tento moment je výrazný i v dvojrozhovoru Lenky Zlámalové a Daniela Kaisera, resp. abstraktu rozhovorů s názvem Dopřát i „alternativcům“ sluchu. V textu se mně mnohé osvětluje, zvláště v komentáři k antivaxerům, které vnímá také jako názor, když vysvětluje svůj postoj, v němž si představuje promořit populaci, zatímco očkování by užil pouze u ohrožených osob (např. seniorů), jako prevenci pro rizikové skupiny, povinné očkování u covidu odmítá (zatímco u neštovic je nosičem jen člověk a vakcinace zachránila miliony dětí, jeho jedenáct vnoučat je očkovaných), u covidu by to nechal na každého rozhodnutí. To, co říká, zní rozumně, např. že i vědci se nemohou shodnout, totiž i poznání se proměňuje, stejně tak je problematická účinnost vakcíny staré pár let ve srovnání s dvěma sty lety existence vakcín proti klasickým nemocem. I další argumenty vypadají smysluplně, ovšem teprve z dnešní perspektivy (i to v jednom momentu přiznává), nicméně právě to vše, co je uvedeno (i ve Švédsku, dávaném za příklad to bylo trochu jinak), argumenty škod na psychice či v hospodářství proti ohrožení života nicméně tím jsou spíše podle mě neplatné v okamžiku, kdy se celý svět s touto nemocí setkal poprvé (a neplatí pro mě ani argumenty, že média neukazuje hromady mrtvol u jiných nemocí, kde lidé také umírají), neplatné pro negaci lockdownů (zvláště když víme, jací jsou Češi, když se například při zákazu vydali Pražáci na Krkonoše a půjčili si tam sněžné skútry). A proto nemohu Höschlovi odpustit poznámku vrženou do veřejnosti tím spíše, že byl takovou veřejnou autoritou a navíc lékař, byť jiného oboru (to jistě pro tu formulaci mělo podstatný význam), že covid je „rýmička“ a uzavírka je totalitní hrozba. Jak sám říká zde, politici musí jednoznačně rozhodnout, i když se (jak to bylo na celém světě) ukáže, že to ve zpětné perspektivě bylo chybné. Vím, že tahle hloupá poznámka (stejně jako myslím i Pirka)  byla v nějakém kontextu, nicméně právě proto si to mohl jako lékař odpustit. A ovšem, analyzuje přesně, že jsou dva možné protichůdné postoje, jeden kantovsky absolutní, kdy záchrana jednoho života je absolutní, druhá pragmatická, utilitární, weberovská, kdy tu záchranu ještě uplatnit – a je tu pět osob či dvě (krajní polohy pak může být fanatismus vs. „účel světí prostředky“, připomíná mně to onu formulaci, kdy řidič tramvaje je před rozhodnutím, zda zasáhnout a zabrzdit, a zabít či nechat tramvaj jet a srazit několik osob (AI mně napovídá, že jde o tzv. trolejový problém, morální dilema obětování jednoho člověka pro záchranu několika lidí, a uvádí, že je aktuální v oblasti dopravní legislativy, což je pak další větev úvahy, doplňuji, totiž kdo zodpovídá za případnou havárii, zda výrobce či někdo jiný, či nikdo; připojím ještě svou oblíbenou právní otázku ze studentských let, kdy při vykládce lodi se u jeřábu utrhne břemeno a spadne do vody, tj. není už na lodi, ale ani na břehu, ale to jsme opravdu někde jinde). V každém případě Höschl otevírá celou řadu otázek, např. má si některé záležitosti pacient platit, třeba kuřák či alkoholik s cirhózou jater atd.

Z obvyklých krátkých textů na začátku: Prezident a „jeho“ lid, po sto dnech v úřadě je Trumpova vláda u veřejnost hůř než Bidenova, Obamova či Buschova Delší je Úsvit technooptimistů, podtitul O čem sní vizionáři ze Silicon Valley (M. Weiss), v souvislosti s Trumpovou politikou vůči Číně hovoří o nutnosti obsadit určité vývojové pozice včas, tj. ne zítra ale dnes, „robotika, drony, nové energetické technologie, biotechnologie, ale především umělá inteligence, probírá to v souvislosti s textem amerického stratéga Tannera Greera, jenž zkoumá, kdo má s tuto iniciativou přijít. Je také řeč o Nayibovi Bukelem, prezidentu Salvádoru, který se proslavil svou tvrdou politikou vůči gangům a nekompromisním přístupem k bezpečnosti, masovým zatýkáním, otevřením obří věznice a zavíráním bez soudů atd.

Vítězství feminismu (O. Šmigol) s podtitulem O přelomovém rozhodnutí (Nejvyššího soudu Britského království), že trans ženy nejsou ženy, což znamená ústup transgenerismu v Británii, ale ovšem jen zdánlivě je vítězství konzervativců, jednou z poznáme je, že „britský tisk má živou bulvární a investigativní tradici, nebál se tedy upozorňovat na nejrůznější skandály a podivnosti“, o kterých článek   informuje (dříve: ženou může být i muž s certifikátem o změně pohlaví, naopak muž si prý může nechat narůst děložní čípek atd.). Proces souvisel s praxí, kdy ve Skotsku začaly vytlačovat trans ženy, tj. biologičtí muži, ženy, limitované kvótami, ve správních radách.

Demise ekonomické vědy (Mojmír Hampl) sleduje bezprecedentní paradoxní skutečnost, že jediný muž může činit rozhodnutí, které odporují poznatkům ekonomů v zemi, kde vlastně ekonomická věda vznikla, a kde je nejvíce univerzit na světě (doloženo statisticky počtem ekonomů, kteří pocházejí odjinud, ale v Americe studovali nebo působí) v tomto oboru. Jak tato rozhodnutí D. Trumpa škodí především Americe, je evidentní, autor dokládá historii případů, kdy se něco podobného stalo, např. dopady těchto chybných rozhodnutí na krizi ve 30. letech, která postihla celý svět.

Papež našich jistot a nejistot (Tomáš Machula, filozof a teolog) je rozloučením s papežem Františkem, autor říká, že je příliš brzy hodnotit osobnost papeže, všechna média o smrti píší navzdory sekularizaci světa, on tedy k tomu přistoupí, když napíše o papežství. U nás byl František vnímán převážně pozitivně, v zahraničí ale také jako ten, který mnohé měnil (proto se v názvu hovoří o „nejistotách“). Většina z nás mohla sledovat čtyři papeže, prochází jednotlivé osobnosti. Pavel VI. (pontifikát 1963 – 1978) dotáhl do konce Druhý vatikánský koncil (liturgická reforma, tj. mše v národních jazycích a obrací kněze tváří k věřícím, ekumenismus, akcent na náboženskou svobodu) v době náročných 60. let (padala tabu, sexuální revoluce atd.), negativně jsme vnímali encykliku Humanae vitae, konzervativně zaměřenou proti umělé antikoncepci. Oceňujeme Jana Pavla II. (1978 – 2005), který si „věděl rady s totalitními režimy“, pro nás byl zajímavý, že po dlouhé době to byl Ne-Ital na „Petrově stolci“, navíc Slovan, po převratu byl prvním papežem, který navštívil naši zemi, ve srovnání s Německem byl tím „nedotknutelným lídrem“. Po Wojtylovi to byl Joseph Ratzinger, Němec, který tomu předchozímu dělal „zlého policajte“, u něj bylo zajímavé, že psal i teologické spisy nejen z pozice papeže. Excesy v církvi vedly také k jeho předčasnému odchodu, pak přišel z Argentiny Bergoglio, tedy  František, první papež ze zámoří, s důrazem na vnímání pomoci potřebným, s civilním pozdravem, odmítajícím bydlet v paláci. A otázka, s čím přijde ten nový.

Šermovat dnes Hitlerem je blokáda rozumné diskuse je Salon s přítomnosti Romana Jocha, Václava Klause, Marka Pečenky, Václava Vlka, moderuje Daniel Kaiser. Klaus se trochu předvádí (ale ve srovnání s dřívějškem mírně, a vzhledem k nemožnému Jochovi, který má možné historické znalosti, ale vlastně nehovoří k věci, na místě), řeší se srovnání pojmů, docházejí k tomu, že u Putina se nejedná ve srovnání s Hitlerem o genocidu a Hitler je symbol absolutního zla, stejně jako je symbolem Mnichov, rozdíl s Ukrajinou je, že ještě nebyla válka a my jsme měli spojence, kteří nepomohli, téma je také „přepisování“ dějin (zda ano či ne, kde). Celá diskuse se odpíchla od absurdního výroku Danuše Nerudové na CNN Prima News, kde tvrdí, že nás osvobodili Američané, rozhodně ne Rusové. Diskutéři uvažují, zda to byla zkratka za to, že byla nahrazena „jedna totalita druhou“, proti tomu ovšem má výhrady Pečenka (právě ohledně té genocidy), Pečenka také nesouhlasí s Klausem, vytýká mu, že se na EU dívá z dnešního pohledu, původně prý to byla snaha omezit Německo, nikoli „falešný, nesmyslný peace projekt“. Myslím si nicméně, že většina rozhovoru je tak trochu pošťuchování, i když různá názorová orientace (zvl. Jocha) je různá. Ostatně dal jsem si práci a toho pana Jocha jsem si trochu progoogloval. Našel jsem řadu kontroverzí, nejvýraznější snad, když v lednu 2025 vystoupil v České televizi v diskusním pořadu v ČT24 ve výrazně podnapilém stavu. politolog Jaroslav Bílek to s despektem komentoval že „byl vylitej jak překlopená váza“, když hovořil o Trumpovi. Na druhé straně si myslím, že „protiněmecké“ zaměření EU nesedí, když si vzpomenu na Hugo Egona Baldera, který sice v zábavném pořadu, ale s velkou vehemencí prosazoval tenkrát „ecu“, společnou evropskou měnu. EU pro Německo bylo velkou ekonomickou příležitostí. Ale to je už jen můj dodatek.

Dolanova česká mise (Pavel Žáček) je jeden z příspěvků k 80. výročí světové války, jimž jsou média v těchto chvílích zaplavena. Já tohle téma v té historické podobě už vynechávám, zajímá mě jný pohled, např. hned z následujícího článku Není osvobození jako osvobození (Maciej Ruczaj), kde např. obrázek (historická fotka) rudé vlajky na berlínském Reichstagu je snad dost zřetelný argument paní Nerudové. Autor sleduje různé pohledy, pro zajímavá poznámka, že Němci po válce byl jediný národ, který uvědomení viny za vlastní zločiny zabudoval do své integrity (což mohu potvrdit někdejším náhledem do německých učebnic). Autor sleduje pohledy různých národů, Maďarska, které v Trianonské smlouvě přišlo o podstatnou část území i obyvatelstva, Slovenska s jeho národním akcentem, Polska, které zase bylo poškozeno Jaltskou konferencí (těch dělení země bylo v její historii požehnaně). Česká a slovenská paměť se od zbytku střední Evropy odlišovala, Sověti zde komunismus nemuseli instalovat násilím.

Evropský deep establishment místo režimu (Václav Bělohradský) je deklarovaný jako komentář k rozhovoru s rumunským politikem Georgem Simionem. Filozof vychází opět ze svého rámce legality a legitimity, hovoří o deep state (pojem původně z tureckého prostředí), „režimu“ a „establishmentu“. Přečetl jsem a přiznaně ocituji AI, která mně shrnula obsah článku (vyberu nejpodstatnější): Bělohradský v textu rozlišuje mezi dvěma pojmy: Režimem, který chápe jako výsledek demokratického vývoje, sdílených pravidel a veřejného dialogu, a deep establishmentem, což je podle něj mocenská struktura, která operuje mimo dosah volené moci a veřejné kontroly – propojení byrokracie, ekonomických elit a institucí, které se samy považují za garanty „správného směru“ vývoje. Autor varuje, že evropské instituce se stále více podobají právě tomuto „deep establishmentu“, což může vést k odcizení občanů a oslabení důvěry v demokracii. Připomíná příklady z Francie (gaullistický režim) a Itálie (pactum ad excludendum), aby ukázal, jak se režimy mohou buď vyvíjet demokraticky, nebo zkostnatět a ztratit legitimitu. Závěrem upozorňuje, že režim nelze legitimizovat pouhou legalitou – jeho síla musí vycházet z politické vůle lidu a otevřeného veřejného prostoru.

Rád bych do papíru obtiskl své tělo hovoří o „surovosti“ divadelníka a básníka Antonina Artauda, kdysi pro mě jedné z ikon meziválečné avantgardy (zal. např. Divadlo krutosti, navazoval na A. Jarryho atd.). Název článku mně připadá zajímavý už proto, že vyjadřuje podobnou myšlenku jako česká umělkyně Adriena Šimotová, která v mačkání, prořezávání a vrstvení papíru s otisky dlaní, chodidel nebo celého těla vyjadřovala emoce v době, kdy se vyrovnávala se ztrátou svého manžela Jiřího Johna (zemřel v r. 1972 po těžké nemoci). V textu je zmiňováno, že jeho tvorby není mnoho, také jeho představy o divadle v eseji Divadlo a jeho dvojenec, v němž rozvádí svou vizi divadla, které má být rituálem, extází, výkřikem duše, nikoli literárním dramatem na jevišti. Vzpomínám také na Petra Vášu a jeho „fyzické divadlo“, i když to je zase ještě trochu jinde. Autor (Jakub Peřina) hovoří o knize Leszka Kolankiewicze Svatý Artaud, která vyšla v nakl. Malvern, syrovost polských divadelních interpretací by mohla být dobrým předpokladem k pochopení francouzského básníka. Řeč je také o Artaudově obdivném uměleckém vztahu k básníkovi Jacquesu Prevelovi.

Z krátkých recenzí mě zaujalo jméno prý jedné z nejzábavnějších kapel Viagra Boys, která vydala „krevetový koktejl“, v souvislosti se Světem knihy je zmíněna návštěva Gospodinova (v jednom čísle Echa s ním rozhovor) a Tokarczukové. V Hořicích je výstava sochaře Jana Wagnera, jenž je s tímto městem „kousek od Jičína“ (doplňuji 25 km) spojen. Americký solipsismus je pokračování tematiky o postnárodním státu, zmiňován je spisovatel M. Houllenbeck, britský analytik Sam Bidwell či (už podruhé, minule to bylo myslím v souvislosti se studií Záměrná neprůhlednost) Tanner Greer v souvislosti s Čínou (její strategické cíle, možnosti obnovy její velikosti, varování před „dluhovou pastí“ atd.). Název článku je metafora odcizení západních elit, které prosazují často místo národního státu stát postnárodní. Bildwell se věnuje krizi západních institucí, rozpadu společenské soudržnosti a dopadům masové migrace, americká (a obecně západní) elita ztrácí kontakt s historickými a národními kořeny. V Británii vidí hrozbu související s migrací Indů a Pákistánců (země spolu válčí, z obou je v Británii na dva miliony migrantů).

Hledání harmonie (Matěj Beránek) shrnuje Expo 2025 v Ósace. Autor sleduje proměnu pojetí od posledního Expa v tomto japonském městě, zatímco v roce 1970 tu bylo jiné vidění světa, místo „víry v pokrok“ (rok po astronautech na Měsíci atd.) „přichází volání po sounáležitosti“, místo dobývání vesmíru „se hovoří o návratu k přírodě a o lidském měřítku“. Výrazem toho je dominance dřeva jako základního materiálu v objektu Grand Ring na umělém ostrově Yumeshima navrženém architektem Sou Fudžimotem, Česko má pěkné místo s objektem ve tvaru kruhové spirály s výhledem na moře z jejího vrcholu. V souvislosti se dřevem vzpomínám na ve své době rovněž progresívní dřevěnou stavbu Sluňákov v areálu Domu přírody v Horce u Olomouce ve tvaru polokruhu, postavený jako nízkoenergetický dům v roce 2007. shodou okolností jsem se teď nedávno setkal s dr. Bartošem, ředitelem organizace na vernisáži výstavy Miloše Šejna v Litoměřicích.

Jilmy (O. Fous) je pozoruhodný článek o takřka vymizelém stromu. Jilm habrolistý, vaz a horský. Zničilo je houbové onemocnění grafióza. Dnes máme rezistentní hybridy.

Cestička k Mayrovce ušlapaná, Výprava téměř archeologická kladenskou suburbií je text Jiřího Peňáse o cestě tímto směrem, o Sládečkově muzeu, skansenu, který má vypadat jako „poslední den“ dnes zavřeného dolu, kdy v převlékárně jsou zavěšeny montérky horníků, a Peňásově tehdejší a nynější návštěvě. Pěkné fotky interiéru i objektu „obrovské budovy katedrálního typu“ na kopci Homolka, které tady začaly vznikat s hloubením jámy v roce 1874 a nesly jméno podle správce rady Kajetánu Mayerovi z Mayrau (další jména po roce 1945 po Zdeňku Fierlingerovi, pak zcela nesmyslně v duchu doby Gottwald II. a nakonec Důl II., jméno Důl Mayrau vráceno 1995 těsně před zavřením) železniční zastávce Kladno-Dubí, mně připomněly Václava Cílka, jenž s Milošem Šejnem, jak píše v jedné ze svých knih tento postindustriální prostor navštívil (také Peňás hovoří o tom, jak po zavření dolů v hospodě byli lidé, kteří zde už sice nepracovali, ale měli obživu z materiálu, který na místě, které přirovnává Peňás Mexiku, zůstal) a také jednu z uměleckých realizací Miloše Šejna na tomto místě.

V tomto čísle je přílohou Energetika & udržitelnost, je tu několik příspěvků – první je Pro dekarbonizaci je klíčový plyn (Jan Křovák), kde mě zaujala věta mezititulku Plynový kotel se dál vyplatí („agentura EGÚ potvrdila, že nákladovost tepelného čerpadla je v porovnání s plynovým kondenzačním kotlem vyšší“), text vyzdvihuje pozitiva plynofikace a modernizaci tepláren, nezmiňuje nicméně chybějící doklady mezi českou vládou a EU, které jsou potřebné (stejně tak, jako chybějící energetickou koncepci, která je sice „propočítaná“, jak čteme v jednom z dalších článků, ale stále ještě není venku, což – myslím, že to je v jednom z dalších čísel v čl. M. Malé – je neuvěřitelná liknavost vlády.

Následuje Krize zkrátila návratnost solárů na polovinu (též Jan Křovák), tentokrát je článek, resp. šéf Solární asociace Jan Krčmář, s nímž je rozhovor, kritický, když v podtitulku formuluje, že Pozměňovací návrhy ministra Stanjury vedly k destabilizaci trhu. Myslí tím, že v návrhu lex OZE III snížil objem částky na podporované zdroje energie (oproti opačnému návrhu MPO), a udělal to tak, že ministerstvo financí „pracovalo potají na pozměňovacích návrzích, které bohužel „nebyly konzultovány se sektorem a neprošly standardním připomínkovým řízením“. Tisíce firem si předtím na výzvu státu, aby se pustily do investic se slibem, že budou dotovány, vzaly úvěry, a nyní jsou jejich příjmy ohrožené – „výsledek je naprostá destabilizace sektoru“, který vidí, že „kdykoli může přijít jiný než gesční ministr, který potají připraví něco, co je masivně kontroverzní, kritizuje to i sněmovní hospodářský výbor, odmítne to Senát, senátní legislativní odbor to zkritizuje, ž je to špatně připravené a právníci varují, že je to možná protiústavní. A stejně se to prosadí.“ A já říkám… raději už vůbec nic neříkám, snad se stačí kolem sebe rozhlédnout (pro některé voliče to ovšem nestačí).

Sdílení elektřiny je opředeno mýty (též Jan Křovák) rozebírá mylné představy veřejnosti o tomto fenoménu. Velká část veřejnosti nerozumí principům sdílení: Například 36,5 % lidí si myslí, že si mohou vyrobenou elektřinu „odložit na později“, což není pravda — musí být spotřebována ve stejném 15minutovém intervalu, kdy byla vyrobena, tj. je tu mylná představa, že si lze vyrobenou elektřinu nějak „uložit“ do systému a spotřebovat ji třeba večer, když slunce nesvítí, ve skutečnosti ale sdílení elektřiny v Česku (podle současných pravidel) funguje v reálném čase. Je tu celá řada dalších mylných představ, přitom zájem o sdílení roste, ale složitost procesu a informační chaos mohou lidi odrazovat. O překvapivé nevýhodnosti výkupu jsem se bavil se sousedem, když si elektřinu vyrobíte a okamžitě spotřebujete, ušetříte třeba 4–6 Kč/kWh (běžná cena), když ji pošlete do sítě a distributor ji vykoupí, dostanete třeba jen 0,80 Kč/kWh. To mě překvapilo, protože před třiceti lety v Dánsku si přátelé pochvalovali, jak mají peníze z přebytku elektřiny, kterou jim vyrobila pronajatá „vrtule“, podpora obnovitelných zdrojů tam byla výrazně štědřejší, stát motivoval výrobce stabilními výkupními cenami a zárukami, často fixně na 10 a více let. Sleduju to téma více let, averzi vůči vrtulím, argumenty, že zde nefouká i nynější pravidla, která jsou taková, jak bylo řečeno. Sliby, že se něco změní?

Co bude s dostavbou Dukovan? (též Jan Křovák, vlastně připravil celou přilohu). Už víme něco víc, zde je rozhovor s náměstkem ministra průmyslu a obchodu České republiky Štěpánem Hofmanem, myslím, že čtenáře chlácholí, když říká, že není požadavek na zbrojení a dekarbonizaci nesladitelný, tedy „černobílý“, jistě, má pravdu, že téma energetiky nelze pominout.

V závěru je celá řada dotazů na to, jak se různé firmy chovají vzhledem k udržitelnosti, jak klimatická změna postihne firmu, jaká legislativní opatření byla nejdůležitější atd., zkrátka docela objemný balík vyjádření, které pro toho, kdo by se zajímal hlouběji o souvislosti s energetikou, mohou být relevantní.