E. S. Gardner / Perry Mason & paličatá slečna

Tak druhá knížka od klasika americké detektivky (první byla Mrtvola v rokli), tentokrát už je to Perry Mason, postava advokáta, s níž si Gardnera spojujeme. Originál 1933, český překlad (Otakar Bartl) polistopadový, paperback, vcelku dobrý pocit (žádné plýtvání papírem, text jednoduše číslovaných kapitol navazující na stránce, docela slušně udělaná korektura, samozřejmě pár věcí ulítlo, stejně jako v překladu, třeba chybné „to je všechno“ místo „to je (to) celé“, tedy vysvětlující předchozí formulaci, s. 21). Zdá se, že „gardnerovky“ jsou obvykle vcelku jednoduchý příběh (ve smyslu „jedna vražda“, nikoli série jako v některých moderních thrillerech), byť i zde je několik nejasných motivů, zde dva reprezentativní, totiž kdo byl v pokoji v okamžiku vraždy a vyjelo-li či nikoli auto z garáže (oba motivy souvisejí). Vzpomenul jsem si z předchozí čtené knížky (zmíněné Mrtvoly v rokli) na dvojí střelu, jednou do nahého, podruhé do oblečeného těla, s nimiž je spojena nezbytnost doložit nepochybně, která z nich byla smrtící. Ale pojďme k samotné story.

Fran, tj. Frances, jak vysvětluje zkrácení svého křestního jména „paličatá slečna“ Celaneová, navštíví Perry Masona s problémem svěřeneckého fondu, v němž jsou uloženy peníze z dědictví jejího otce, z něhož jí jeho správce, strýc Edward Norton nechce uvolnit peníze (jednu chvíli jí nedává žádné) a má v úmyslu jejich podstatnou část dát charitativním spolkům (či dobročinným organizacím). Důvod: „Můj otec byl svérázný člověk, a já zase trochu divoká dcera.“ (s. 7) Potíž je v tom, že se Frances Celaneová „chce vdát“ a v podmínkách poslední vůle je stanoveno, že strýc má právo, jestliže se provdá dříve, než jí bude pětadvacet let, jí dát „podle vlastního uvážení maximálně pět tisíc dolarů“. Ve skutečnosti tají, že už je vdaná za Roberta Gleasona, ten Masona vzápětí navštíví. Je také řeč o vydírání (není řečeno, kdo ji vydírá, ale jde právě o hrozbu, že dotyčný prozradí, že je Frances vdaná; pravý stav, tedy doklad o oddání si Mason vbrzku zjistí).

Důležitým momentem ve vyprávění je povaha Frances Celaneová, její výbušný temperament, jenž se stále projevuje, zasahuje do směřování dění a je z různých stran komentován. Perry Mason: „Myslím, že má strach. Myslím si, že je to sebevědomý malý ďáblík, který skoro vždy jde vlastní cestou a který má neovladatelnou povahu. Nejspíš spadla do pasti a teď se snaží z ní vyhrabat.“ (s. 11, další třeba Crinston: „Ale ona je poněkud svérázná a má ďábelský temperament.“, s. 27)

Další návštěvou v kanceláři advokáta je Arthur Crinston, Nortonův společník, který navrhuje, aby Mason za Nortonem zašel, je už domluveno, že jej Frances k němu odveze (popis zběsilé jízdy), Mason nicméně u Nortona nepochodí (pěkná scéna, kdy jej Norton chce vyhodit, Mason se ohradí, že neodejde, dokud neřekne to, proč přišel). A nastává zvrat – na zadní straně obálky je přetištěn úryvek textu 5. kapitoly, kdy dívka poté, co „hodiny odbily půlnoc“, volá, ať Mason ihned přijede, že Edward Norton byl zavražděn. A to už je hlavní část příběhu (po popsané předchozí expozici):

K celé věci patří, jak už naznačeno, že Frances po hádce se strýcem odjela údajně „jeho buickem“ a Norton telefonoval, „že mu ukradli vůz“, dále zprvu podezření ukazuje na Pete Devoa, jenž se opil a „zabil ho kvůli nějakým penězům“, přičemž – ve zmatku, kdy se vrátily další osoby – předstíral, „že se sem vloupali lupiči zvenčí, ale zbabral to“. Později se ukáže, že Nortona zabil nejspíš někdo jiný a přitom byla využito, že mu patřila golfová hůl, kterou jej praštil do hlavy muž, jak to i viděl Don Graves z automobilu v zatáčce, když „se náhodou v tom místě otočil“ a „viděl postavu muže, jak stojí s holí v ruce a mlátí Nortona do hlavy“ (s. 29). Gravese vezl soudce Purleye, jenž už vezl Crinstona, a nyní měl vzít i Dona Gravese, aby mu přivezl „nějaké důležité papíry“, které se týkaly jejich vzájemných obchodů. Poté, co Graves spatřil, co se děje, se auto vrátilo. Další věcí pak byly peníze, které byly Nortonovi uzmuty a o jejichž použití (nějaké peníze dala Frances Masonovi, další sumu dostala Mayfieldová, která se snažila všechny vydírat (také Masona), neboť se domnívala, jak později říká, že její manžel (pracuje v domě jako zahradník, ona jako správcová) je nekňuba a že si zaslouží za dřinu v domě, aby si také odkrojila krajíc z velkého balíku peněz z dědictví.

Vlastně celé další pokračování (než příběh dospěje do soudní síně, ale vlastně i potom) spočívá v pokusech zjistit pravdu o zmíněných jednotlivých momentech, samozřejmě s účastí celé další řady osob, které uplatňují své požadavky a přicházejí se svými hledisky na celou věc. Mason, jenž bude (nyní i u soudu) hájit Frances, se nyní (v 6. kap.) vyptává právě jí, zda někdo ví o oné hádce, o tom, zda jela buickem, později je toto zpochybňováno vzhledem k tomu, že na tachometru je večer i ráno stejný počet najetých kilometrů – tedy buď Frances neříká pravdu (a nejela, a byla v domě, když se stala vražda), nebo někdo tachometr přetočil. Mason to nemá lehké, neboť Frances se v každé situaci vzpírá, neguje, odmítá to či ono atd.

Druhým momentem je otázka, zda v době vraždy byla v místnosti přítomná nějaká žena (varianty této domněnky padají v různých formulacích, jsou vystupňovány v okamžiku, kdy Mason požaduje zopakování oné jízdy, při níž Graves viděl vražednou scénu, za týchž podmínek (jde o to, zda viděl růžové šaty či kombiné). Nyní (v následující, 7. kap.) zpovídá Mason Gravese a (opakuje se to ještě několikrát) rekapituluje celou klíčovou situaci. Paní Mayfieldová (8. kap.) přijde s peněžním požadavkem (chce „podíl“), na druhé straně odmítá být konkrétní, aby nemohla být nařčena z vyhrožování (uvádí ale, že Frances nemluví pravdu atd.). Mason pak hovoří se soudcem Purleyem (probírají klíčovou situaci, opakuje se komentář o pojistce, která ležela mezi papíry na Nortonově stole), v Nortonově domě pak s Donem Gravesem (probírají finance společnosti, fondu, záznamy o tom atd.), následuje další pokus s Frances posunout se někam dál.

Dalším, kdo se objeví v Masonově kanceláři, je George Blackman, jenž zastupuje Petera Devoea, pochopitelně se svou interpretací události. Vyhrožuje skandálem, chce (jako ostatně všichni) peníze, je to ovšem levárna (chce padesát tisíc dolarů a Devoe se přizná, Frances tak má zůstat v pozadí) a Mason ho vyhodí. Dále se rozkrývají okolnosti vydírání, tisícidolarové bankovky jsou zaevidovány v řadě čísel, Mason již poněkolikáté probírá, nyní s Frances, tyto peníze a sled detailů (kdo kdy přišel či odešel či kde v ten či onen okamžik byl, kdo se s kým kdy sešel atd.). Mason se pokusí nalíčit past na některé osoby (Mayfieldovou) prostřednictvím detektiva Paula Drakea, jenž umí prostřednictvím dalších osob vytáhnout z dotyčných potřebné informace. Střídají se další návštěvy, znovu přijde Crinston (je to „obchodní záležitost“, chce, aby Mason jednal s Blackmanem).

Perry Mason (13. kap.) se soustředí na tachometr (Mayfield mu ho má kontrolovat), dozví se, že paní Mayfieldová zřejmě v inkriminovanou dobu spala, takže stěží může něco bezpečně vědět, mezitím (14. kap.) se mu (z prokuratury?) vloupali do kanceláře. Mason uklidil „slečnu Celaneovou“ po nervovém zhroucení do sanatoria, do Masonovy kanceláře vpadne policista a prohlásí, že má za úkol vzít paní Mayfieldovou, která tu je, do vazby, neboť „je hlavním svědkem v případě vraždy“, a tak jako mu paní Mayfieldová předtím vytýkala, že schovává podezřelou před policií v sanatoriu, nyní mu policista říká, že má oněch „deset tisícidolarových bankovek, které byly ukradeny Edwardu Nortonovi“. Mason odpovídá, že by musel prokázat tři věci: „Musíte dokázat, že ty peníze opravdu někdo ukradl, že mi je dal a že jsem věděl, že jsou kradené.“ (s. 88)

S tím, že „Frances Celaneová se nervově zhroutila a byla rychle odklizena do sanatoria“, a nyní okresní prokurátor poté, co zjistil, že by „byla tajně oddána s nějakým Gleasonem“, jej sebrali a teď „se rozhodl obžalovat ji z vraždy prvního stupně.“ (s. 89), přichází nyní Harry Nevers, reportér z redakce „Star“. Další kamínek ve hře. V knize se několikrát opakuje, že je důležité, co se objeví v novinách. Všechno v tu chvíli působí, že Mason nenapomáhá vývoji ve prospěch Frances a jejího muže. Odmítá všechny návrhy na dohody, Frances se zlobí, že Gleason je zatčen, Mason Frances navrhuje, aby se nyní vzdala. Z různých stran opakovaně zazní, že Mason vlastně nevyvíjí žádnou aktivitu, nečiní patřičné kroky ohledně těch, které má hájit atd. Kdoví, jak to tedy vše dopadne.

Novinářský fotograf dělá snímky Fran Celaneové (16. kap.), Mason volá do kanceláře okresního prokurátora, telefon bere Claude Drumm. Paul Drake informuje Masona o výsledcích kontaktu „s paní Mayfieldovou“ (17. kap.), zatím bez valných výsledků, lepší je to s Donem Gravesem, změna je v tom, že na rozdíl od policejní výpovědi říká, že „viděl paži, rameno a hlavu ženy“ a že „žena měla na sobě růžové negližé“ (jak už zmíněno, s. 98). Zápisky z původní výpovědi se nicméně ztratily, na straně prokuratury se nehraje čistá hra. Hovoří se i o dalších detailech klíčové situace, podle Drakea je Frances spoluviník, Mason nesouhlasí – znovu se probírají všechny detaily.

V rozhovoru s Masonem Gleason říká, že se přizná k vraždě Edwarda Nortona, říká, že si Frances bral pro peníze, a hovoří i o účasti paní Mayfieldové, která prý vymyslela „šlápoty“ pod oknem. Chtěli to svést na šoféra (Devoa), protože byl namol a pohodili v jeho pokoji „hůl a několik tisícovek“. To už ale začíná soud, jehož se účastní Perry Mason coby obhájce a jeho pomocník Frank Everly, stát „zastupoval Claude Drumm“ (s. 108), soudce se jmenuje Markham. Zajímavé je, že Drummova zahajovací řeč (obžaloba) je velmi krátká, obžalovaný je Gleason, „očitý svědek“ je dle ní „schopný identifikovat Frances Celaneovou jako mladou ženu oblečenou v růžových šatech nebo negližé“ a „Roberta Gleasona jako muže, který zasadil smrtelný úder.“ (s. 109–110). Následují (předběžné, též křížové) výslechy svědků, zajímavé jsou Masonovy vyslovené námitky (co nepatří ke skutkové podstatě apod.), probírá se znovu vše již komentované. Mason v jednom rozhovoru říká, že se soustředí na jedinou věc, totiž na to, co mohl Graves skutečně vidět, proto ona opravná zkouška. „Myslím, že někdy je moudřejší nezasazovat drobné rány, ale pořádný knokaut. Mám v ohni už jen jedno želízko, jestli se mi ho nepodaří vytáhnout, jsem v háji. Jestli ano, trefím se do černého.“ (s. 137)

A podobně jako se liší výpovědi Dona Gravese (koho v okně viděl či nikoli), posouvají se – nyní již u soudu – i výpovědi soudce Purleye, což je zásadní změna, k níž šikovným způsobem Mason Purleye dotlačí, a tím se, vlastně už potřetí (prvním podezřelým byl Devoe, druhým Don Graves, který ovšem zůstává spoluaktérem ve věci) změní – a definitivně podle skutečnosti – prokáže účast skutečného hlavního viníka, jímž je Nortonův společník Arthur Crinston (jak řečeno, je spoluúčastníkem, jak ještě upřesním). Ještě je ale třeba jednak ozřejmit další věci, na které Mason přišel, a jednak průběh jejich zveřejnění u soudního přelíčení. Mason se již předtím mezi jiným soustředil na finanční souvislosti a přišel na podivné (nelogické) přesuny velkých finančních částek z jedné banky do druhé. V okamžiku, kdy Norton volal na policii a chtěl oznámit trestný čin, když totiž Crinston „řekl panu Nortonovi, že […není] schopen dluh vyrovnat“, jej Crinston udeřil pálkou, a když si uvědomil, že Norton při telefonátu uvedl své jméno, využil fakt, že na stole ležela pojistka na auto a protože policie nedokázala odlišit hlasy, Nortonovým jménem ohlásil krádež auta (od začátku bylo podivné, že by, jakkoli byl ledově chladný a necitelný a obchodně pragmatický, že by chtěl dostat do vězení svou příbuznou).

Mason nyní (v předposlední, 25. kap.) při výslechu Crinstona předestře skutečný průběh celé události a přestože ten neustále veškerá fakta odmítá, víme, že se tak skutečně odehrála. Důležité přitom jsou zdánlivě zcela drobné detaily ve sledu jednotlivých kroků. Nejlépe bude v podstatě onen odstavec, v němž Mason vše vysvětluje, uvést v úplnosti: „Věděl jste, že soudce Purley osobně pana Nortona nezná, a proto nerozezná jeho hlas. Vy a váš komplic Don Graves jste vklouzli do pokoje Pete Devoea a nastražili falešné důkazy, které by mohly spojovat Pete Devoea s vraždou? Poškodili jste okno a narafičili na záhonu stopy tak, aby to vypadalo, že se Devoe snažil odvrátit od sebe podezření? Pak jste se vrátili do pracovny, kde mrtvola zavražděného ležela přes stůl, a zařídili to tak, že jste měl jít ven k vozu soudce Purleye? Don Graves měl otevřít okno místnosti a postavit se tak, aby ho světlo stolní lampy přímo neosvětlilo a soudce Purley ho nemohl poznat a pak měl zavolat dolů a požádat vás, abyste vzali Dona Gravese. Šel jste se naoko poptat soudce Purleye a Don Graves mohl odejít od okna a seběhnout dolů. Vy jste volal na Edwarda Nortona, že soudce Purley souhlasí, aby Don Graves s vámi jel? Bylo to tak?“ (s. 152)

K záměně tedy došlo (vedle Gravesových výpovědí) rovněž zfalšováním vypovězeného průběhu celé události s autem, v němž měl Don Graves jet pro dokumenty pro Nortona, když z okna zavolal jménem Nortona, jenž byl v tu chvíli již mrtev. Takto přednesený průběh ovšem prokurátor stále ještě považuje za „pěknou teorii“, k níž ovšem chybí důkazy. A teprve nyní přijde křížový výslech Purleye, jenž nakonec dozná, že vlastně pochybuje o tom, kdo z okna pracovny volal dolů (předtím tuto pochybnost neuvedl) – a to je definitivní zlom v celém průběhu soudního přelíčení.

Byl jsem při četbě možná trochu nesoustředěný, možná svou úlohu sehrály i zmíněné odstíny překladu, které mohou poněkud posouvat vnímání (jsou to často drobnosti, a především mohou jiní čtenáři nesouhlasit a je to věc mé nedostatečné aktuální koncentrace), dozajista je to ale především povaha Gardnerova textu, jenž – přes neustálé držení se faktů (a jejich opakovaného uvádění) a nutnosti čtenáře sledovat detaily v proměnách interpretací událostí ponechává určitý prostor pro domýšlení souvislostí (především chybí vlastní výrok poroty a to, že se obžaloba zhroutila, se dozvídáme vlastně jen v náznaku, viz citace v násl. odst.).

To je ale nejspíš také záměr, neboť Gardner se, kromě vlastního rozlousknutí skutečného běhu událostí, zaměřuje ještě na další dvě věci. Tou první je skutečnost, že pro odsouzení pachatele není (v americkém právním systému) rozhodující, jakkoli jsou snášeny důkazy a pokud možno průkazná fakta, „objektivní realita“, nýbrž názor poroty. Ten může být ovlivněn veřejným míněním, Gardner hovoří (v řečené předposlední, 25. kap.) o psychologii přítomných v soudní síni, přesunu jejich zájmu od určitých aspektů k jiným (pozornost se zprvu soustředí na obžalované, později na průběh procesu, pochybnosti a zpět, s jistou morbidností na toho, kdo „má zemřít“, obhájce si uvědomuje „fatální významu tohoto pohybu“), a i to je důvodem, proč Mason po celou dobu spolupracuje s tiskem, sleduje jeho reakce a bere je v potaz (z toho, co jsem četl, usuzuji, že to patří ke „světu“ Gardnerových detektivek). V závěru soudního jednání, po závěrečném křížovém výslechu soudce Purleye nyní čteme: „Bylo to tiché vyhlášení rozsudku soudní síně, který osvobozoval oba obžalované a přičetl vinu za vraždu Edwarda Nortona Crinstonovi a jeho společníkovi.“ (s. 153) A byla to, stále ještě, otázka zvratů v jednání (Gardner zmiňuje, že Claude Drumm v této rozhodující chvíli zaváhal, zareagoval „o vteřinku déle“ a už se neodvážil opakovaného výslechu, jenž by třeba mohl ještě průběh nějak zvrátit.

A druhou věcí je, že pro autora je, jakkoli je odhalení a dostižení pachatele důležité (a v tomto případě samozřejmě souvisí i se sejmutím podezření z „paličaté slečny“ Celaneové), právě vztah advokáta v jeho úloze obhajovat svého klienta nejen v právním, ale i lidském rozměru. Také proto nekončí příběh větami o výroku poroty o vině, nýbrž rozhovorem Masona a Fran Celaneové. A není to, jakkoli i přítomnost této stránky můžeme vnímat, jen záležitost erotické přitažlivosti této temperamentní ženy, která svému advokátovi vlastně po celou dobu lhala. A podobně vidí autor (a Mason) lidskou stránku i u manžela Frances. Přestože Rob Gleason hovořil o své vypočítavosti, bylo „od něho ušlechtilé a velkomyslné“, že chtěl vzít vinu na sebe. Jen Mason na základě drobného detailu věděl, že on to udělat nemohl. Uvědomujeme si, že ona věcná a lidská stránka jsou u Gardnera  (a Masona) propojeny v paralelní současnosti.

E. S. Gardner, Perry Mason & paličatá slečna, Naše vojsko, Praha, 1994