Dvoje dvojení v novější a nejnovější literatuře

S dvojníky a dvojením se nesetkáváme pouze u Dostojevského, E. T. A. Hoffmanna a v německém romantismu, u Oscara Wildea a E. A. Poea, ale i v novější a nejnovější české i světové literatuře. Třeba ve svého času kultovním absurdním dramatu Eugène Ionesca Plešatá zpěvačka, které bývá interpretováno v souvislosti s jeho inspirací učebnicí angličtiny, v níž tam užité fráze představovaly metodu zvládnutí cizího jazyka. Coby povoláním pedagog cizího jazyka jsem sám s pochopením vnímal disproporci mezi živým jazykem a stereotypy mnohdy nesmyslně, jen k účelu prezentace konkrétní podoby mluvnické struktury vytvořených vzorců, a na jedné straně komický efekt, na straně druhé demonstraci vyprázdněného smyslu komunikace takto použitého materiálu v Ionescově divadelní hře i onu radikálně existenciální situaci, kterou takto pojatá komunikace vytváří.

Na této funkci demonstrovaného nonsensu se nicméně až překvapivě výrazně jako základní prostředek podílí právě zdvojování nejrůznějšího druhu (ostatně dvojením je už ona didaktická metoda, máte třeba vzorec pro podmiňovací způsob plusquamperfekta a k němu konstruujete příklady, lhostejno, zda působí jak z jiného světa). Nejen, že na jevišti před diváky předstoupí dvě manželské dvojice, Mr. Smith a Mrs. Smithová a Mr. Martin a Mrs. Martinová, hostitelé a návštěvníci (v rozhovoru s tematizovanou absurditou „návštěvy“, když je návštěvníkům vytýkáno, že je neslušné nepřijít včas, zatímco oni několik hodin již marně čekali na vpuštění přede dveřmi, 3. scéna), ale dále se pak otevírá hra, jejímž tématem je identita a její zpochybňování naopak v řadě totožností, počínající replikami Mr. Martina a Mrs. Martinové (ve 4. scéně), kde si vzájemně vyměňují obvykle u cizích osob společenskou frázi, u manželů nejspíš zcela nesmyslnou, jako „zdá se mi, že jsem vás už někde potkal“.

Podobnosti či totožnosti se pak v celé sérii vzájemně vylučují či představují paradoxy, které mohou po straně u kulturního diváka vybavit motivy z antiky (problematika anamnézy u duše) či psychoanalýzy, hraje se o úběžníky prostoru a času, což vedle konverzace ještě potvrzuje (rovněž ale chaotické) odbíjení hodin (vzpomeňme na podobné užití tohoto rytmizačního momentu u Václava Havla, třeba v Audienci, tam to ovšem bylo splachování záchodu). Po zjištění celé řady „shody náhod“ nakonec Martinovi dospějí k tomu, že to opravdu musejí být oni sami, na konci 4. scény po všech těch shodách (tedy dvojení svého druhu), například že bydlí ve svém bytě, si padnou do náruče – „Donalde, to jsi ty, darling!“ Podobné zpochybnění něčeho, co se sice v běžném životě také může – coby nedorozumění – stát, ale nejspíš nebývá podobně důsledné (nejde-li ovšem u duchařské příhody), je otázka, zda za dveřmi poté, co zazní zvonek, někdo je či není (to se „řeší“ v 5. scéně).

Mohlo by se zdát, že těmito a dalšími scénami (vstup hasiče, jenž hovoří o požáru, kontroverze služky Mary a jejího společenského postavení v konverzaci etc.) je téma dvojení vyčerpáno. Není tomu tak, pokud ještě zahrneme do úvahy naopak moment roz-dvojení, které je svým způsobem (alespoň v prvním náhledu úvahy) širší a týká se vlastně celého úhrnu materiálu divadelní hry v jejím ústředním smyslu. Jádro věci je totiž v důsledném rozpojení všeho, co je obvykle (a v tom je jeho smysl) spojeno. Okamžik vnímání a identifikace toho, co v tuto chvíli vidíme (někdo je za dveřmi, které jsme otevřeli), identitifikace (a identita) osoby, s níž komunikujeme (darling Donald), smysl výpovědi v běžném hovoru (tvrzení Mrs. Smithové, že „jogurt je zdravý“, takřka na samém začátku hry), pokud není jen mechanickou reprodukcí klišé (to v řečeném případě vyvrací už pokračování série, že je zdravý „na žaludek, ledviny, na apendicitidu a apoteózu“). V okamžiku, kdy se rozpojí „označující“ a „označované“, jak o tom hovoří sémiotika či sémiologie (věda o znaku) a „vyprázdněné“ slovo už nic neoznačuje, může se stát proud vyslovovaného hrou podobnou dětské říkance (ta ovšem má kromě jiného smysl naopak hluboce naplněn v tom, že se dítě učí mluvit) či absurditou jako „papež má papání“ či v celém závěru Plešaté zpěvačky v českém překladu parafráze (či zároveň citace) někdejší pohádky Boženy Němcové („sudkulatý…“). A jestliže jsem na jednom místě zmínil Václava Havla, Ionescem inspirovaného, pak nyní mohu poukázat na jeho hru Ztížená možnost soustředění, kde takto „z řetězu utržené“ řetězce slov v jedné chvíli, podobně jako v Plešaté zpěvačce vykřikují přes sebe všechny osoby přítomné na jevišti (samozřejmě ta inspirace u Havla je daleko širší, od prvních replik, kdy se ústřední postava vědce Humla táže, „máme med?“).

Dvojníci v ukázkové podobě, očištěné prakticky na samotnou dřeň dvojnictví ostatně nalezneme i v jiném díle absurdního divadla, totiž v Beckettově Čekání na Godota, u něhož tento charakter naznačuje již podtitul „tragikomedie o dvou jednáních“. V nich se děj prakticky doslovně opakuje v minimalistické dekoraci s jedním stromem, u nějž vedou dva protagonisté Vladimir a Estragon nekonečné nesmyslné hovory (jako třeba, co kdybychom se na něm oběsili, co je dnes za den atd.), přičemž v druhém jednání tento charakter ještě stvrzují Pozzo se svým sluhou Luckym (tedy rovněž dvojice, ovšem „pán a rab“, abych parafrázoval klasika), kteří jen (alespoň dle dramaturgie některých divadel) přijdou jen z druhé strany jeviště (pravda, v druhém dějství je Pozzo slepý a Lucky němý).

A není to jediný další příklad, za určitou transformaci dvojení je možné považovat některé případy cyklického uspořádání, které v přeneseném smyslu můžeme vnímat i v Čekání na Godota, u Ionesca třeba v jednoaktovce Lekce, kde konflikt mezi profesorem a žákem vyústí v jeho zavraždění a na konci hry otevírá profesorova služebná, která uklidila všechen nepořádek, dveře bytu (ta uzavřenost je symptomatická) a vítá nového žáka. Divadelní hra se vrací na začátek podobným způsobem v celé řadě dalších absurdních her. V Služkách Jeana Geneta vystupuje dvojice žen, sestry Solange a Claire, které nenávidí svou bohatou a krásnou paní a večer si přehrávají v jejích rekvizitách její vraždu, slovy angl. Wikipedie „konstruují propracované sadomasochistické rituály“. Uvedený zdroj zároveň zmiňuje, že „Genet svou hru volně založil na nechvalně proslulých sestrách Christine a Lée Papinových, které v roce 1933 brutálně zavraždily svou zaměstnavatelku a její dceru.

V Narozeninách Harolda Pintera jsou strůjci katastrof na původně nevinné narozeninové oslavě Stanleyho Webbera dva cizinci, Goldberg a McCann, kteří jej vyhledají ve zchátralém penzionu v jakémsi přímořském městečku. Motiv „zchátralého“ obytného prostoru se u Pintera objevuje již v jeho první hře s názvem The Room, kde jeho koncept „komedie hrozby“ je naplněn již v samotné dvojici obyvatel, kdy oním hybatelem zneklidnění je manželka muže jménem Bert Rose, která se neustále pohybuje z jednoho místa na druhé a není v klidu, ani když sedí v houpacím křesle. Momentem dvojení jsou zde také neustálé otázky, na které si ale ona odpovídá sama (tj. podobně jako se v Plešaté zpěvačce roz-dvojuje princip komunikace, děje se to i zde právě tímto způsobem). Skvělá absurdní hra s řadou překvapivých situací je také Pinterova aktovka Němý číšník, v níž vystupují dva nájemní vrazi, Ben a Gus, kteří čekají (to je čas hry) na svoji příští práci. Číšník je třetí z postav, tato hra se hrávala v roce 1960 společně (další dvojení, pravda u jednoaktovek obvyklé) s předchozí uvedenou hrou jako dvojpředstavení v Hampstead Theatre Club v Londýně.

Stejně jako v Plešaté zpěvačce je v nejznámější hře amerického dramatika Alberta Albeeho konstrukce jejího divadelního půdorysu postavena na dvou manželských dvojicích. Pár středního věku Martha a George přijmou, „jednoho pozdního večera, po univerzitním večírku“ (ang. Wikipedie) „nic netušící“ mladší pár, Nicka a Honey. Je nejspíš zbytečné opakovat všeobecně známý obsah stupňující se agrese („exorcismu“), jejíž účinnost je nejspíš také i v tom, že na rozdíl jednoaktovek předchozích zmíněných autorů tato hra obvykle trvá, se dvěma desetiminutovými přestávkami, tři hodiny. Také u Albeeho se to dvojením jen hemží, jeho první divadelní hra Příběh ze ZOO, ve Státech zprvu odmítnutá (světovou premiéru měla v Západním Berlíně) podvojnost výslovně akcentuje, když kromě dvou (jediných) postav, Petera a Jerryho (hra skončí Peterovou vraždou), kteří se potkají v newyorském Central Parku, z jejich rozhovoru vyplývá, že Peter má dvě dcery, dvě kočky a dvě andulky. Na řadu nejrůznějších prvků s dvojením by bylo možné poukázat v řadě dalších Albeeho her, tak u Pulitzerovou cenou oceněné Přímořské krajiny, která byla v prvním konceptu krátkou hrou s názvem Život, součástí dvojhry, přičemž druhá část, Smrt, se stala All Over, hrou o dvou dějstvích. V Přímořské krajině se na pobřeží setkává manželský pár v okamžiku velké životní změny, odchodu do důchodu, se dvěma ještěrkami lidské velikosti, Leslie a Sarah, které mluví a chovají se jako lidé. Jak je zřejmé, dvojení se v této oblasti divadla, ať již v jeho evropské či americké části, nevyskytuje pouze v náhodně ojedinělé podobě, nýbrž je, jak je zřejmé již z tohoto stručného náhledu, hlubší součástí celé koncepce absurdního divadla, jakkoli při větším odstupu můžeme vnímat jeho účinnost již někdy od dob Goldoniho.

Neznamená to ovšem, že by si absurdní divadlo vyhrazovalo právo na postupy, které jsou dvojením generovány. Poetika knihy nositele Nobelovy ceny za rok 2021 Abdulrazaka Gurnaha Ráj, která se objevila i na pultech českých knihkupectví, staví v celé své významové struktuře právě na dvojení. Nejsou to pouze dvojice postav v příběhu, ústřední postavy chlapce Júsufa, jenž se ocitne jakožto zástava (rehani) za dluhy svého otce u bohatého obchodníka, „strýčka Azíze“, a Júsufova „bratra“ Chalíla, jenž se ocitl ve stejném postavení, a ovšem i celá řada dalších, jako je Ámina, Chalílova „sestra“, a její nezvěstné, v předchozím příběhu ztracené dvojče, ale základní interpretační nástroj, v němž hraje důležitou úlohu „přepisování“ (jak je charakterizován Gernahův styl literární kritikou), „přesunování“ či proměna významů, totiž například označení v podstatě otrockého vztahu obou chlapců rodinným názvem „strýček“ vzhledem k tomu, že se jim v službě v krámku a na cestách s karavanou, kde mladý a půvabný Júsuf dosahuje všude, kam přijde, ve vyjednávání skvělých úspěchů, relativně dobře daří (jsou v přízni svého pána, nikdo je nebije, mají co jíst), a podobně jejich biologicky nepříbuzenského vztahu jako „bratří“.

A ovšem, tyto posuny lze vztáhnout na celý ústřední významový komplex Gurnahovy knihy, v níž hraje úlohu také dobová proměna tehdejšího světa, ocitajícího se ve složitých historických multietnických, multijazykových a mnohonáboženských protikladech (kdo je pro koho a z jakého úhlu pohledu „divoch“, kdo „uchvatitel“ atd., na nic z toho není jednoduchá odpověď, natož uspokojivé historické řešení (z jedné strany brutálnější podoba evropského kolonialismu, z druhé ohlašující se budoucí válka, místní nacionalismus atd.), v němž nalezneme i zpětné historické vrstvy (vedle slovníku z různých jazyků i odkaz ke starozákonnímu Josefovi u ústřední postavy) až po otázku položenou jednoslovným (v češtině dokonce jednoslabičným, což by mělo být metaforou jednoznačnosti, není) názvem celé knihy. I tato otázka, co je „ráj“, zůstává otevřená v možných protikladech odpovědí na ni.

Ovšem, nejrůznějších dvojníků a dvojení se dá najít – v různých funkcích – v různých oblastech literatury celá řada na každém kroku. Přidejme k tomuto velmi stručnému vhledu do tématu, který měl v okamžiku, kdy jsem začal tuto poznámku psát, zmínit pouze Plešatou zpěvačku a Gurnahův román jako dva příklady namátkou z posledních čtení, na závěr ještě jednu knížku z nejnovější české provenience. V knize Kam jede tohle nástupiště Ivy Pekárkové je dvojník jak vyšitej, tedy se vším všudy, v kapitole Málo černý Varlata. Spisovatelka hovoří o muži jménem Kenneth, který má přezdívku podle jedné příhody To Jsou Mý Varlata, zkráceně Varlata (zajímavé je mimochodem užití jména v dalším textu jako [ten] Varlata, tedy [toho] Varlatu), navlas podobného svému (skoro)manželovi K.. Jeho zevnějšek (resp. zevnějšek obou) charakterizuje následovně: „Kdyby Varlata s K. začali vykládat, že jsou dvojčata, snad každý by jim to věřil. Jsou zhruba stejně staří, zhruba stejně vysocí, mají podobnou tvář ve tvaru pětiúhelníku, narodili se ve stejném nigerijském státě a pocházejí z blízce spřízněných kmenů a příbuzné jazykové skupiny. Mají úplně, ale úplně stejnou barvu. A údajně i stejný úsměv. (I když mně ten K.-ův přijde upřímný, nápomocný a otevřený, zatímco ten Varlatův spíš jako úšklebek […].)“ (s. 119–120) Onen komentář k úsměvu pak potvrzuje úvodní charakteristiku tohoto muže, jenž je, na rozdíl od dobrosrdečného K. prolhaný a nemorální jedinec, který (to přece k dvojnictví patří, tedy ono vnitřní dvojení) „působí jako skvělý chlap“ (s. 119).

Poté, co Iva Pekárková vylíčí, co Varlata prováděl, tedy nejdříve krádeže mobilů a poté nejrůznější stížnosti (v Čechách pro tohle chování, nejspíš se uplatňující již dříve, ale rozvinuté do dokonalosti po Listopadu, máme pěkný výstižný výraz, „vychcanost“, tzv. slušnější je vyčůranost, ale tu razanci podstaty to nevystihuje, Pekárková ho, žel, neužívá, jakkoli si jinak servítky příliš nebere), z nichž jedna, totiž na málo černou barvu na úřední fotografii, k níž odkazuje název kapitoly, pokračuje v druhé její části příhodou, jak si jedna dívka právě spletla K. s Varlatou a na peróně se na něj vrhla. Jen poznamenávám, že celá věc dopadla smířlivě. V knize pak narazíme na několik dalších dvojení/dvojic, tak třeba uklizeče Glorii a Colina, pracovníky „s potížemi s učením“, jak takové lidi označuje v Anglii korektní jazyk, či dva muže nominované na „Hvězdné pracovníky“, přičemž svědomitý K. jmenování odmítl („zadarmo jim Hvězdného pracovníka dělat nebude“, s. 151), druhý vybraný, Tony, pak pracovní morálkou nevynikal, přestože u dráhy pracoval řadu let, ocenění nicméně s radostí přijme. Obecně se dá říci, že Pekárková pracuje ráda s protiklady, paradoxy na hraně absurdity či možná i za ní.