Dvojčata, dvojice, dvojníci / Herecké dvojice

6.
Herecké dvojice
Voskovec a Werich

Pro mne asi první. Nejdůležitější. Protože mne provázeli pořádný kus života. To, co píšu v eseji o hereckých dvojicích: Je to o komunikaci. O jazyce. O humoru. O osobnostech. Komunikace a humor: porozumění a nedorozumění. Největší škola, a přitom srandy kopec. A přitom noblesní, ne to mnohé bezduché, co se za humor vydává. A to je ovšem dáno osobnostmi. Voskovec, který byl zároveň básník, autor řady článků o filmu, když byl film něčím zcela novým, překladatel a zprostředkovatel francouzské kultury (z Dijonu, kde studoval). To ještě předtím než vzniklo Osvobozené. A Werich, stejně jako jeho kamarád, nejen herec, ale také autor her, ředitel divadla. A oba nejen herecká dvojice a autoři her, ale tvůrci nového typu divadla. A také tvůrci filmoví. A s Jaroslavem Ježkem desítek písní, které patří ke zlatému fondu české populární hudby.

A pak je tu ovšem ta poválečná kapitola, nad kterou jsem rozpačitý. Na jedné straně je jasné, že doba se zásadně podepsala na životech obou dvou. To je z hlediska našeho tématu dost podstatné. Doba je totiž rozdělila. A ovšem přesto zůstali spojeni – přes oceán. Pevně. Nádherná korespondence svědčí o tom životním přátelství. Na druhé straně Werichovy osudy. Nebyl bych tak příkrý, jako je česká Wikipedie, když píše, že je jeho tvorba „spojena s tehdejším režimem“. To je osud herce, Diderotův paradox. Buď hraješ, nebo nejsi. A nechci jej omlouvat těžkou nemocí. Jen si myslím, že byl pak příliš glorifikován. Což je dáno tou předválečnou legendou a nostalgií ostatních po těch dobách. A pak, myslím si, tím, jak se „ředitelsky“ uměl chovat. Chtěl jsem za ním v Praze jít. Nepovedlo se to. Nikoho už nepřijímal a já se o to za každou cenu nesnažil. Škoda. Také pro mne je to nostalgie.

V+V na YouTube viz v článcích
https://jan-k-celis.webnode.cz/lg/cestina/ceska-literatura-na-youtube/
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/v-w-a-jaroslav-jezek-suchy-a-slitr/
jiné stránky na webu
https://cs.wikipedia.org/wiki/Osvobozen%C3%A9_divadlo https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Voskovec
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Werich
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Je%C5%BEek
https://www.kapralova.org/JEZEK.htm

Suchý a Šlitr

Zařadit dvojici Suchý Šlitr za Voskovce a Wericha je logické. Veskrze (abych se naladil na jazykové ozvláštňování, charakteristické právě pro Jiřího Suchého i JUDr. Jiřího Šlitra, řečené celými jmény i akademickým titulem, kterého druhý z nich příliš prakticky nevyužíval, jsa i výtvarník, podobně jako druhý Jiří kontrabasista atd. atd.). Ostatně se druhá dvojice na tu první výslovně odvolávala, jak co se týče přístupu k jazyku i přístupu k humoru a řekl bych, vůbec onoho esteticky hodnotového rozložení mezi humorem a poezií a rozpoložení vůči divákům i divadlu, jehož byli tvůrci. Divadlo Semafor a divadelní hry, ansámbl herců, kteří divadlem prošli, opět podobně jako u Osvobozeného, a jež lze čítat na tucty a muzikantů. Prostě určité kulturní hnízdo, z něhož se vyklubalo množství osobností, či centrum, jímž tyto osobnosti prošly.

Rozdíl byl snad v tom, že na písničky, které zněly zvláště v šedesátých letech denně v rozhlase, byli sami dva, jsouce muzikanty, zatímco V+W měli Ježka, v tom, že na druhé straně ony písničky zpívala celá řada interpretů – kromě nich samých, a pak také v tom, že času měli vyměřeno podstatně méně než předválečná dvojice komiků, pročež po Šlitrově smrti došlo k tomu, že se Suchým vystupovala Jitka Molavcová. Ostatně rovněž unikátní kombinace.

Pro mne spočívá jádro legendy opravdu v oněch šedesátých letech, a ačkoli se Suchý dušuje, že co do kvality napsal desítky lepších písní než tehdy, domnívám se, že ona první etapa tvorby měla to, čemu se říká Zeitgeist (dobovost), která je nenahraditelná a nevyspekulovatelná a pokusy hrát Dobře placenou procházku na prknech Národního divadla je sice hezká pocta žijícím klasikům, ale jinak úkrok do míst, kde už to není příliš třeba nějak dlouze komentovat.

Snad by bylo dobré ještě z hlediska našeho tématu na tomto místě říci, že Semafor byl nejen líhní nejrůznějších příležitostí, ale rovněž asi jaksi indukoval další dvojice. Šimek – Grossmann, Paleček – Janík. Ale to už je pak jiná kapitola.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Semafor_%28divadlo%29
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Such%C3%BD
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_%C5%A0litr

Laurel a Hardy

Je to podobné jako s Voskovcem a Werichem. Ostatně mají mnoho společného, je to vidět velmi dobře na filmech obou dvojic. V šedesátých letech se (nejen) v jičínském kině promítal film Zlatý věk grotesky. Oproti ostatním škrobeným projevům tehdejší doby (budovatelské filmy atd., i když to už hodně polevilo) tohle bylo osvobození. Řehtali jsme se k slzám. A ty krátké černobílé filmy z dávných dob jsme milovali.

Je pozoruhodné, že tím, jakou obrazovou kvalitu tyto filmy tenkrát měly (dnes bychom řekli, i když je to nepřesné, už proto, že šlo o tehdejší možnosti filmu, ale i pojetí, možnosti herectví atd. vůbec, v jakém rozlišení ten obraz byl), přecházejí bez újmy do všech dalších médií. Můžeme je ve stejné kvalitě vnímat v televizi nebo na monitoru počítače. Zůstávají i nadále prostě klasika.

https://www.youtube.com/watch?v=g3cvUuRQtSc
https://www.youtube.com/watch?v=VPf8HTipQxc&feature=related
https://www.youtube.com/watch?v=0yoPb-amgbs&feature=related
https://www.youtube.com/watch?v=EhB0M4Kkwbg&feature=related
https://cs.wikipedia.org/wiki/Stan_Laurel#Laurel_a_Hardy
https://cs.wikipedia.org/wiki/Oliver_Hardy

Spejbl a Hurvínek

Národní kulturní poklad, řekl bych. Legendární dvojice otce se synem srovnatelná s původně italským Pinocchiem, německými Maxem a Moritzem (česky Vít a Véna) či americkým kačerem Donaldem či Pepkem námořníkem – samozřejmě  v těch ostatních případech se jedná vždy o trochu jiné „médium“ , loutky a dvojice k tomu jsou opravdu jen Spejbl a Hurvínek – slavila v loňském roce devadesátileté jubileum své existence, přesněji řečeno slavil ji otec (Josef Skupa jej vytvořil v roce 1920), Hurvínek je o několik let mladší (1926). A měla samozřejmě, při své historii, zahrnující několik generací interpretů, období velké slávy i doby méně tvůrčí, tedy doby komerčního vývozu pro cizince a valutového kšeftu. Nicméně tak tomu bývá u mnohých velkých jmen, podmínky pro existenci byly opravdu různé. Přes skutečnost, že se jedná spíše o „postavy“ než o „herce“, na Wikipedii by byli zařazeni do „fiktivních dvojic“, o nich píšu tady. Snad to není zas až tak špatně.

Někdy v šesti sedmi letech mi v Praze „Édis“, strejda, přesněji bratr mé babičky a tenkrát v rodině jeden z nejbližších, pustil na starých gramofonových deskách (ještě rozbitných) oba proslulé hlasy ještě s tvůrcem dvojice, později jsme se setkávali s pokračovateli, Milošem Kirschnerem a Helenou Štáchovou, dnes bych si už jméno interpreta musel vyhledat (Martin Klásek). Ve vlastním divadle Spejbla a Hurvínka jsem pravda nikdy nebyl, ale nesčetně jsem dvojici, respektive celou rodinu, tedy i Máničku, psa Žeryka (a málem bych zapomněl na paní Kateřinu) viděl v televizi.

Když dnes o Spejblovi a Hurvínkovi přemýšlím, napadá mne – kromě možné úvahy o typu „komunikace“, vyplývající právě ze vztahu obou, který je asi jedním z důvodu jejich proslulosti -, že jejich unikátnost je vlastně to, že je to rodina, byť ne rodina úplná v pravém slova smyslu, jakou reprezentuje Rumcajs, Manka a Cipísek. Něco podobného, ale postavené na jiných principech, totiž už bez těch vnitřních vztahů, můžeme vidět u Simpsonových. Byla by to fajnová srovnávací studie.

Spejbl a Hurvínek, Divadlo Spejbla a Hurvínka, Josef Skupa ad.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Spejbl_a_Hurv%C3%ADnek
https://hurvinkuv.pinknet.cz/
https://www.youtube.com/watch?v=oa0x-Iockno
https://www.youtube.com/watch?v=hCK8gRxV-kM
uživatel 1tajtrlik , u nějž je nahrána celá série
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Skupa
https://de.wikipedia.org/wiki/Josef_Skupa
https://www.spejbl-hurvinek.cz/

Pinocchio
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pinocchio_%28film%29
https://en.wikipedia.org/wiki/Pinocchio
Max und Moritz
https://de.wikipedia.org/wiki/Max_und_Moritz
Rumcajsovi se budu věnovat v nějakém zvláštním článku.

Felix Holzmann
To jméno jsem zařadil naschvál. Samozřejmě, že to není, jako v jiných případech umělecké jméno pro dvojici, ale jedná se fyzicky o jednu osobu. Proslulého českého komika. Včera byl o něm pořad v České televizi v seriálu Petra Nárožného. Proč tedy Felix Holzmann v článku o dvojicích? Právě v tomto kontextu je totiž patrná podstata slovní komiky, která je podobná u Voskovce a Wericha či ostatních (i zde neuváděných dvojic). Ono to totiž bez toho druhého dělat nejde. A tak přestože hovoříme o Felixi Holzmannovi – i jako o autorovi, nejen interpretovi proslulých scének – zároveň si vždycky musíme uvědomit, že vedle něho na jevišti stál František Budín nebo Lubomír Lipský, Milan Neděla či (ta tedy v proslulé scénce seděla) Iva Janžurová. A další, zmiňovaní na stránce Wikipedie – nechci je opominout.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Felix_Holzmann

7.
Herecké dvojice / Esej

Herecké dvojice, to je opravdu kategorie v pravém slova smyslu. To znamená pojem, který má jasně ohraničený obsah a smysl. Dva herci, to je přece úplně jiné východisko než jeden herec. Herec je samozřejmě vždy individualita, jenže je-li jeden, je to individualita absolutní. Jsou-li dva, celé se to relativizuje, děje ve vztazích. Často proto spolu vystupují dvě osoby, jejichž osobnosti se od sebe výrazně liší, a tedy na jevišti zrcadlí. Často to bývají i fyzicky jiné nátury – neutrální Laurel a Hardy se v němčině označují jako Dick und Doof, tedy Tlustý a Hloupý. Podobně je viditelný a citelný protiklad mezi pyknickým Werichem a lyrickým Voskovcem. Nebo může být také jeden velký, druhý malý. V každém případě je jejich vystoupení postaveno na dialogu, a tedy na komunikaci, která bývá vlastním tématem představení. A proto také humoru, protože ten velmi dobře vychází z neporozumění (a neporozumění může vycházet ze snahy si porozumět, tedy dialogu, který se ovšem jaksi míjí svým výsledkem). Nu a odtud máme pak Šlitra a Suchého a celou řadu dalších uměleckých dvojic, které se nejrůznějším způsobem doplňují. Je to takřka pravidlo u písničkářů, kteří ve své době, vlastně jen na pár výjimek, jako byl Karel Kryl, tvořili dvojice – Paleček a Janík byli první.