Dvě knížky o Krkonoších

Krkonoše mne vždycky zajímaly. Tím spíš, že to jsou hory, které jsou z Jičína nejblíže, dostupné vlastně třeba jen na odpolední výlet, viditelné z každého kopce u Jičína, a tedy méně „abstraktní“ než třeba pro Jihočecha, který to má blíže do Alp. Z Krkonoš mám zážitky už z raného dětství z několika výletů s rodiči, ze studentských let, ať už z lyžařského kurzu či několika rozdováděných oslav Silvestra, ale i později, kdy jsem se pokoušel v několika autorských textech o verbální uchopení „krajiny“ a „cesty“.

Na materiálech, které jsem měl k dispozici, především turistických průvodcích, ale i jiných publikacích, mi nicméně něco  chybělo či vadilo. Krkonoše neodpovídaly představě, zprostředkované mi v dětství matkou a jejími letitými knížkami o Rýbrcoulovi. Teprve nedávno jsem našel to, co jsem hledal. Ve dvou knížkách.

První z nich je kniha Evy Koudelkové „Krakonoš v literatuře“, vydaná v Nakladatelství Bor v Liberci. Hned v úvodu autorka zmiňuje, že v němčině existují stovky titulů o Rýbrcoulovi, zatímco u nás neexistuje (neexistovala do této knihy) žádná souhrnná publikace. Skutečnost, že Koudelková pojala téma vládce hor jako téma obou kultur, k nimž patří i nejvyšší české hory svým umístěním na hranici dvou zemí, je na místě. Hned v prvním textu „Krakonoš – český, nebo německý mýtus?“ sleduje autorka historii a tradici horských démonů od doby kolonizace Krkonoš za vlády Přemysla Otokara II., popularizaci u Čecha B. Balbína (v Rozmanitostech) a Němce Johanna Praetoria (1630-1680) v knize „Daimonologia Rubinzalii Silesii „ (Démonologie slezského Rýbrcoula), možné výklady a kontexty slovanských a germánských božstev (Svantovíta a Wotana), rozšíření Rýbrcoula/Krakonoše v lidové slovesnosti i v literatuře pro děti. Řada dalších textů (různých autorů) se věnují jednotlivým dílčím pohledům na téma, zpracování krakonošovského tématu v německé či polské literatuře. Pozoruhodná je studie o nejstarších podobách Krakonoše v nejstarší české literatuře, tedy u V. M. Krameria – „Rybrcol na Krkonoských horách nebo Zaklený a vysvobozený princ“ (1794) – či u F. L. Čelakovského, který jej z německého jména překládá jako Řepočet. Jména Krakonošova jsou sama o sobě pozoruhodná -  Věnceslav Metelka z Pasek nad Jizerou hovoří „O Librcolovi“ (napsáno snad 1844, tisk 1977 a 1982), podobné varianty zůstaly pak i Jungmanna, který jej jmenuje Rybecála, nejrůznější varianty zahrnují formulace jako Rybecál, Rybencál, Rybrcol, Rybrcoul, Ybercol, Librcol, Librcoun, ještě u B. Němcové vystupuje Rybrcoul, zatímco na Řepočeta se zapomělo. Pozornost v dalších částech je věnována A. Kutinové a M. Kubátové, která věnovala Krakonošovi velký díl své literární tvorby, např. v knihách „Daremný poudačky“, „Krakonošův Hernec“, „Hořký bejlí“, čtyři pohádkové soubory „Pohádky o Krakonošovi“ (1971, 14 pohádek), „Krakonošovo čarobejlí“ (1998), „Jak Krakonoš s Trautenbrkem vedli válku“ (2000) a „Pohádky z Krkonoš“ (2001), J. Š. Kubínovi, a také – pozoruhodnému spisovateli Ottfriedu Preusslerovi (Moje knížka o Krakonošovi, 1998). Seznámíme se zevrubně i s tvorbou regionálních autorů. Celkový obraz pána horstva doplní bohaté ilustrace jeho zpodobení např. na obálkách knih.

Druhou knížkou je „Malý slovník krkonošských názvů“, který sestavila Ivana Šmejdová. Také tato knížka vychází z toho, že Krkonoše jsou pomezní hory, a tedy hory dvou kultur, české a německé. Po úvodních stránkách o osídlení našich největších hor následuje abecední seznam názvů, některé jen české nebo německé, pokud neexistuje ekvivalent v druhé řeči. Mnohé názvy vznikly překladem z jednoho jazyka do druhého, v některých případech to ovšem není tak jednoduché. Takovým příkladem může být jméno „Hvězda / Stephanshöhe / Buchstein“. Poslednímu německému jménu vrchu nad obcí Příchovice odpovídá i český název Buková hora. Jiný doklad uvádí J. Jílek, který variantu Pocherstein vykládá z osobního jména Pochmann. Jméno Stephanshöhe rovněž odkazuje na jméno, tentokrát arcivévody Štěpána, který „byl správcem budování krkonošské silnice z Liberce do Trutnova“. K pojmenování na jeho počest došlo v roce 1847. Současný český úřední název Hvězda pochází z kupní smlouvy z roku 1577.

Přiznám se, že tento název jsem si vybral rovněž vzhledem k jedné z nejkrásnějších rozhleden v naší zemi, princezně mezi kamennými vyhlídkovými věžemi, totiž novogotické Štěpánce, kterou jsem i já byl už před léty uchvácen. Na ochozu vyhlídky jsou vyryty německé názvy hor, které jsou kolem dokola vidět.

U jednotlivých názvů právě díky erudovanému výkladu autorky  porozumíme, kde se vzaly mnohdy podivné názvy – třeba slovo Rýchory je zkomolené německé Rehorn, což znamená srnčí roh. Podobně zajímavé je vysvětlení jmen Žacléř, Herlíkovice či Hromovka.

Knížka Ivany Šmejkalové je zajímavým příspěvkem z oblasti toponomastiky, nauky o jménech. K dalšímu studiu by zájemci mohl posloužit i seznam odborné literatury, uvedený v závěru knihy. Autorka se ostatně věnovala tomuto tématu již ve své diplomové práci „Oronyma Krkonoš“ (Filosofická fakulta UK v Praze, 1984). Zkoumání zeměpisných (ale ostatně i osobních) jmen je projevem zájmu o vlastní kořeny, vlastní identitu. Je to obor stejně tak zajímavý jako etymologie, která bádá v historii slovní zásoby.  Z příruček o zeměpisných jménech je pozoruhodná kniha Ivana Lutterera a R. Šrámka „Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“ (Tobiáš, Havl. Brod, 1997)

odkazy
https://cs.wikipedia.org/wiki/Krakono%C5%A1

https://de.wikipedia.org/wiki/R%C3%BCbezahl

https://www.kosmas.cz/hledani_vysledek.asp?autor=Eva%20Koudelkov%E1

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0t%C4%9Bp%C3%A1nka_%28rozhledna%29

https://www.hrady.cz/?OID=1436

Eva Koudelková, Krakonoš v literatuře, Kapitoly k literárnímu ztvárnění látky o Krakonošovi, Nakladatelství Bor, Liberec 2006
Ivana Šmejdová, Malý slovník krkonošských názvů, Olympia, Praha 2001