Dvě knížky

Nemají spolu nic společného – v tom smyslu, že by jedna byla impulsem pro tu druhou ^{Pzn. 1} Alespoň pokud vím. Možná je v řadě ohledů, v určitých rysech dnes podobná atmosféra doby (něco, čemu se kdysi říkalo Zeitgeist) – ostatně nebylo by od věci se právě tím nějak zevrubněji zabývat. Tyto dvě knížky jsou každá trochu o něčem jiném, autorky, obě ženy (právě jedna z těch překvapení je „ostrost“, „nerůžovost“ jejich vidění), jsou obě jiných národností, jedna Norka, druhá Polka, přesto mají některé věci společné, až to ohromuje.

Jedna kniha se jmenuje Berlínské topoly, napsala ji  Anna B. Radgeová. Druhá se jmenuje Svůj vůz a pluh veď přes kosti mrtvých, její autorkou je Olga Tokarczuková, jeden z literárních objevů posledních deseti let. Nebudu tady rozebírat všechny souvislosti, příběhy, kompozici – obě knihy rozhodně stojí za přečtení. Obě začínají stejně. Někoho přivolají k mrtvému člověku. V Berlínských topolech je to mladý chlapec, sebevrah z nešťastné lásky, v nočních hodinách k němu zavolají zřízence/majitele pohřebního ústavu, který je jedním ze třech sourozenců… příběh je pak o něčem úplně jiném. V knize Olgy Tokarczukové zavolají hlavní hrdinku, která příběh vypráví, k muži s přezdívkou Dlouhá noha, podivínovi, který se udusil kostí.

Kromě poněkud ponuré atmosféry, která je charakteristická pro vidění obou – podle mého názoru (v norském případu se neshodujícího s kritikou) vynikajících autorek, je tady ještě jedna velmi podobná tematická oblast. Vztah ke zvířatům. V Berlínských topolech je jeden ze sourozenců chovatel prasat, jeho dcera, která se v průběhu děje s ním po letech nenávisti a odloučení sblíží, se rovněž zvířaty profesně zabývá. V knize Olgy Tokarczukové je jeden z důležitých motivů fenka, kterou Velká noha týral, když ji věznil, sám je nejen pytlák, ale ke zvířatům se chová brutálně (uřezaná hlava srnky na okně atd.). V obou případech je tady tedy jakýsi velmi výrazný posun ve vnímání zvířat. U Olgy Tokarczukové jsou to bytosti „vyšší“ než jsme běžně zvyklí je vnímat, možná i v onom rámci alternativním, jak jej dnes můžeme sledovat (nechci se teď tady do toho zamotat, je to dost složitá problematika ve všech vrstvách).

Zjednodušeně řečeno, jsou tady posunuty vztahy k lidem a zvířatům asi tak, jako když vezmete kameru „rybí oko“ a pootočíte onen halucinační prostor tak, že se vám přiblíží to, co bylo vzdálené, a oddálí to, co bylo blízko. Zvíře se pro chovatele zvířat v Berlínských topolech stává náhražkou/náhradou(?) pokřivených vztahů s lidmi. Atd.

Myslím si, že ono téma zvíře by si zasloužilo samostatnou úvahu o tom, jakou – podle mého názoru – velice výraznou a významnou úlohu, jinou než před dejmetomu padesáti lety – má v dnešním světě, pohledu člověka na svět, jeho místě v tomto světě atd. V tuto chvíli nechám tuto problematiku otevřenou a nechám otevřené i příběhy obou knih, které mají společného možná i cosi dalšího.

Poznámky a odkazy

Olga Tokarczuková / Svůj vůz a pluh veď přes kosti mrtvých
https://www.iliteratura.cz/Clanek/27573/tokarczuk-olga-svuj-vuz-a-pluh-ved-pres-kosti-mrtvych
Ukázka textu, začátek knihy
https://www.scribd.com/doc/38100159/Olga-Tokarczukova-Sv%C5%AFj-v%C5%AFz-i-pluh-ve%C4%8F-p%C5%99es-kosti-mrtv%C3%BDch-ukazka

Anne B. Radgeová, Topoly berlínské
https://www.iliteratura.cz/Clanek/25999/ragde-anne-b-topoly-berlinske
https://www.knihazlin.cz/cs/kniha/topoly-berlinske1

Pzn. 1 Na těchto stránkách jsem sledoval „řetězce“ literárních či hudebních děl, kdy např. jedna divadelní hra byla podnětem k jejím parafrázím (Žebrácká opera – J. Gay, B. Brecht, V. Havel), jeden song v různých podobách dobýval svět (Morytát o Meckie Messerovi z oné opery, německý originál ve hře, anglická sláva, český hit s textem Jiřího Suchého), soubor operních čísel je transformován do podoby orchestrální suity (Bizetova opera Carmen, suity Carmen I a Carmen II).