Dva klobouky

Před pár dny se mně přihodila zaznamenáníhodná historka. Byl jsem se ženou pozván na předávání Ceny města Jičína. Ježto je zámek v jakémsi trochu chaotickém stavebním poloprovozu (ZUŠka učí, u Porotního sálu, kde se každoročně událost obvykle koná, nicméně nejsou ještě hotová sociální zařízení), poprvé v historii se cena letos udílela v Masarykově divadle, tedy v sále KZMJ (Kulturní zařízení města Jičína), jak zní dnešní název původní „Sokolovny“. Alena dorazila na místo odděleně, vezla z Nového Města Ivanu Hanzlovou, letošní laureátku Ceny města Jičína, sbormistryni. Znají se léta coby obě hudebně orientované, ve Smíšeném pěveckém sboru Foerster, jenž Ivanu Hanzlovou nominoval a jenž na tomto večeru měl vlastně malý koncert, Alena donedávna zpívala. To zmiňuju kontextuálně, neboť možná by se v jiném případě událo všechno jinak.

V každém případě jsem nechtěl na večeru být až do poslední chvíle (zatímco právě skupina zpěváků ze sboru naopak vytrvala) a poté, co jsem pojedl něco z občerstvení a dal řeč s několika známými, s nimiž se vídám obvykle právě zde, vydal jsem se v pohodové náladě k šatně pro kabát a klobouk. Jaký bylo ale moje překvapení, ba v té chvíli přímo úlek, když mně šatnářka s rozpaky a provinilým pohledem sdělila, že pravděpodobně došlo k záměně a můj klobouk, který byl uložen odděleně od kabátu na věšáku ve skříňce pod výdejním okénkem, zřejmě vydala „panu Novotnému“, který „před malou chvílí odešel“. Pepa Novotný (PhDr. Josef Novotný), jičínský divadelník a rovněž držitel Ceny města Jičína (2008), s nímž se znám od studentských let (studovali jsme spolu na pražské Filozofické fakultě, on češtinu s angličtinou, později kolega v profesi, učil na Masarykově obchodní akademii, střední škole, kterou absolvovaly – včetně mně – tři generace mé rodiny, zatímco já jsem působil na gymnáziu, kde učila jeho žena, později jsme spolu seděli např. v kulturní komisi atd., shrnuto jedním slovem opravdu blízký dobrý známý) jakoby si se mnou křížil cestu od začátku večera, totiž před oficiálním zahájením jsme chvíli klábosili (a překáželi ostatním) na umývárně pánského záchoda, když já jsem šel dovnitř a on ven – a jako by mně intuice něco napovídala, jen jsem nevěděl, co.

To nevymyslíš. Dva klobouky vedle sebe na jednom místě v poličce, kde se musí dotyčná šatnářka pro odložené věci sehnout. Nejspíš jsme v sále byli jediní, kdo přišli právě v  klasickém černém klobouku (nepočítám některé politické představitele jako je starosta či možná některé podnikatele hosty-sponzory, přitom je otázka, zda i tito mají klobouky černé), a nebudu zde zdržovat příběhem toho, jak jsem dospěl k tomu, nosit k určitým příležitostem tuto pokrývku hlavy (ještě se pak zmíním, jakou motivaci má Pepa), tedy klasickou součást pánského oblečení, s podšívkou a potní páskou (nikoli ony kovbojské klobouky, jaké nosí někteří mí kamarádi). V každém případě je to takřka neuvěřitelný souběh náhod – stačilo například zkrátit poslední rozhovor, který jsem ze slušnosti nechtěl utnout, a jít k šatně o pět deset minut dříve.

Neměl jsem sebou telefon (a netušil jsem, jestli mám ještě platné číslo), šatnářky a někteří další známí, jedna, kamarádka z Městského úřadu, která bydlí nedaleko Pepy, se pokoušeli dovolat (nedovolali se), já jsem mezitím přemýšlel, zda ten klobouk, který tam zůstal, nakonec není můj, ale připadalo mi, že mně víc nasedá do čela (člověk si uvědomí, jak vlastně nezná svoje věci, měl jsem pocit, že ten klobouk je v čemsi jiný, snad jakoby měkčí, ale říkal jsem si, mám ho už pár let, zároveň jsem si v detailech nebyl jistý, prostě dva klasické černé klobouky). Odešel jsem tedy s tím, že buďto se kamarádka z Městského úřadu dovolá a vezme klobouk na úřad, nebo se smířím se záměnou, koneckonců klobouk jako klobouk.

Doma jsem nicméně našel číslo telefonu a když jsem se nedovolal, napsal jsem Pepovi Novotnému esemesku. Asi za hodinu se ozvalo pípnutí, nakonec jsme se domluvili, že opravdu je můj klobouk na Novém Městě a já se pokusím si jej ještě teď odvézt zpátky. Ve tmě jsem si úplně přesně nebyl jistý, kde Pepa bydlí, ale ještě jsme si zavolali, a už mě viděl pár metrů od místa, kde před domem stál. Zasmáli jsme se a ještě si popřáli hezké svátky, pro mě ale tahle záležitost nebyla především neuvěřitelná příhoda (ovšem, to také, žitý život přináší to, co by bylo stěží možné „naplánovat“ v našem světě dokonale a ve všech ohledech proměřeném), nýbrž ona skutečnost dvojení – když jsem vedle sebe držel oba klobouky, uvědomil jsem si to, co mně intuice napovídala, co bych ale, obrazně řečeno, u soudu neodpřisáhl, a co i Pepa přesně označil, totiž že jeho klobouk, který je z první republiky a prý ho jeho matka kdysi použila v roli na jednom divadelním představení, má výraznější postranní mašli (já ji mám menší a užší), je z poddajnějšího materiálu (já mám opravdu ten, co jej vidíme v prvorepublikových filmech) a potní pásku mám zase naopak širší než má ten Pepův. A zřejmé to bylo opravdu v okamžiku srovnání.

Dvojení neznamená totožnost, i ta dvojčata (vzpomínám si teď na úsměv oněch dvou sester v první lavici, kterou jsem od sebe byl schopen rozeznat až po letech na srazu studentů) jsou dvě nejen odlišné, ale i rozdílné bytosti, jen to není tak patrné. A v každém případě ta příhoda jakoby se hodila do souboru k onomu „mému“ tématu, na které tu či onu chvíli narážím.