Důstojnost soudců
16.09.2010 18:14
Když přišla krize, říkal jsem si už tenkrát – kromě jiného, samozřejmě, reakce na takové věci jsou asi u většiny lidí podobné –, že je přece jen k něčemu dobrá. Zdálo se, že na chvíli poněkud přibrzdila lidskou hrabivost, hamižnost, rozmařilost (což je něco jiného, než touha „mít se dobře“, „žít si dobře“ či dokonce možná právo na slušné podmínky k životu), vedla k hospodárnějším přístupům ve firmách i u politiků, racionálnějšímu pohledu na svět kolem. U nás podstatným způsobem přispěla k proměně politické scény a ovlivnila výsledky voleb, v médiích přibylo kritičnosti a otevřela se témata, která do té doby byla pojednávána „soft“ stylem nebo zcela přehlížena. Sám jsem si znovu položil otázku, do jaké míry řečená lidská hrabivost (v podobě podnikání) je motorem lidského pokroku a do jaké míry zdrojem záhuby celé planety (nestydím se za to, že nenalézám ani po padesáti letech jednoduchou odpověď).
Jak jsem se, tuším už před rokem dočetl v novinách, všichni se uskromnili, jen – samozřejmě – manažeři velkých bank si nepřipustili, že by bylo důležitější cokoli jiného než jejich příjmy – a přidali si. Argumenty mají ostatně stále tytéž. Nu a u nás nyní vláda rozpočtové odpovědnosti rovněž škrtá, kde může. Hovoří se o všem možném, o snížení cen předražených dálnic, nastavení pravidel veřejných zakázek, které umožňovaly korupci, snížení platů státních zaměstnanců atd., nechci to teď všechno rozvádět. Samozřejmě se dotčení k tomu vyjadřují, protestují. Na kulturu stát vydává půl procenta státního rozpočtu, dvakrát až pětkrát méně než v zahraničí, píše se kdesi. Ani já si nedovedu představit, že se sníží plat archivářům, kteří mají už tak prachbídný plat. Plat hráčů v orchestrech, ač vlastně špičkových odborníků, nemluvě o tom, jak náročné povolání to je, není rovněž nic moc, řekl bych dokonce, hanba mluvit. Lékaři hrozí výpověďmi, dvacet let poslouchali, že dostanou za svou těžkou práci patřičné finanční ohodnocení. Samozřejmě, je v pořádku, že se konečně – o mnohém vůbec poprvé – mluví (některé profese skromně stály stranou, zatímco jiné pravidelně křičely, jak mají málo peněz), právě v souvislosti s možností, že platy, které – stejně tak jako celé finance, ceny zboží atd. – stoupaly, mají náhle, a často skokově, být sníženy.
Postižení chtějí o své věci hovořit. Jediní, kteří ovšem napadají svou újmu po svém, jsou soudci. Považují za nezpochybnitelné své právo na to, aby jejich platy kráceny nebyly. „Nestíhám“ komentovat řadu věcí ve veřejném životě, ač bych chtěl, nemám na to čas a sílu, když se věnuju celé řadě jiných věcí. Argumenty, které ale soudci uvádějí, mi vyrazily dech (no, to je nadnesené, vlastně jsem zůstal v klidu, známe přece své pappenheimské – ale bez komentáře to nenechám). Soudci argumentovali svým společenským postavením ve střední třídě, nezávislostí… Ústavní soudci v dnešním nálezu kritizují opakované snahy zasahovat do soudcovských platů, jsou prý ve srovnání s jinými profesemi příliš časté. Ve svých důsledcích to prý vede "k sestupu soudcovského stavu uvnitř středostavovské společenské vrstvy, jeho příjmové degradaci ve vztahu k ostatním právnickým povoláním a k umenšování jeho potřebné společenské prestiže," stojí v nálezu, píše se v LN (viz odkaz). V médiích se rozvinula diskuse, používala se slova „důstojnost“, „nezávislost“, hezké…. Řeknu to jednoduše. Je to nestydatost. Nikoli touha po nezávislosti, nikoliv důstojnost. Nestydatost.
Před léty jsem četl jakousi tabulku o platech v Německu a zapamatoval jsem si, že – pokud se nemýlím – že plat zubaře byl rámcově 6 000 marek, plat soudců 5 000 marek, plat středoškolského profesora 4 tisíce marek. Tedy tenkrát zhruba 120 000 korun, 100 000 korun, 80 000 korun. Mohlo to být někdy v době, kdy Václav Klaus občanům sliboval dvacetitisícové platy. Včera přinesla manželka ze školy tabulku, ve které se uvádí, o kolik mají být sníženy platy učitelům. Když současný ministr školství nastupoval do školství, dušoval se, že vzhledem k tomu, že učitelé jsou finančně podhodnocováni, jim platy „nesebere“, začínajícím pak „dá“ dvacetitisícový nástupní plat. Zřejmě bude všechno jinak. Já se tím nechci nijak zvlášť zabývat, stejně jako lékaři jsem slýchal nejen posledních dvacet let, ale celý život všechno možné. Vím, že z hlediska odměny za práci je – zatímco prakticky každý považuje za samozřejmost, že bude patřičně ohodnocen, a mnozí si o výši platu umějí hodně hlasitě říci – učitelské povolání společenský trest. V padesátých letech řekl v Jičíně jeden papaláš na jakési schůzi – v duchu „dělnicko-rolnické“ ideologie, podle níž byl vzdělanec třídně podezřelou bytostí – „na učitele bič“. Dnes máme demokracii, rok před penzí jsem ale coby středoškolský profesor na prestižním gymnáziu nedosáhl ani průměrného platu vysokoškoláka. Možná, že když nám platy sníží, dostaneme se v roce 2011 zpět pod onu Václavem Klausem tak halasně proklamovanou výši dvaceti tisíc (kolikrát vyšší ocenění své jistě důležité práce mají dnes soudci už na okresní úrovni, si může každý přečíst v článcích v odkazech). Naši důstojnost to zřejmě nijak neohrozí.
Odkazy
Výběr článků LN
(pzn. – ten článek, který jsem četl v LN, jsem nenašel, argument je nicméně uváděn v dalších materiálech, základní formulaci jsem zkopíroval přímo do textu.
https://www.lidovky.cz/statu-se-setrit-nedari-sve-platy-chteji-zpet-statni-zastupci-i-soudci-1k9-/ln_domov.asp?c=A100211_132014_ln_domov_hs
jinde
https://www.novinky.cz/domaci/211059-snizeni-platu-soudcu-je-protiustavni-rozhodl-us.html
———
Zpět