Dresden 2019
02.10.2019 21:32Měla to být reminiscence, dárek od dcery k životnímu jubileu, a nakonec byla. Aktuální okolnosti mi nedovolily „vymýšlet“ nějaké mimořádné formáty, které bych si jinak mohl dovolit vzhledem k tomu, že saskou metropoli znám na každém kroku, protože jsem zde tři roky žil, a skutečnost, že jsem přijal v plném rozsahu východisko „zadání“ dárku od Martiny jako „příjemného výletu“, tedy návratu k tomu nejprostšímu myslitelnému (a mnohdy vlastně nejúžasnějšímu), nicméně naopak vlastně umožnila položit si určité otázky, které bych si jinak nejspíš nepoložil, neboť by mě jinak vymezující plán zavedl jiným směrem.
Mohu tyto otázky raději hned formulovat. Navštívit Drážďany, které spolu s celou částí dnes znovu sjednocené (znovusjednocené, Wiedervereinigung heißt es) země, neprošlo jako žádné jiné město přinejmenším ve střední Evropě takovou proměnou od obratu („Wende“, tenkrát užívaného výrazu), dnes formulovaného na řadě míst (ještě doložím) tenkrát méně obvyklým, ale rovněž už existujícím obratem „friedliche Revolution“, pokojná revoluce (zajímavé už je i jazykové srovnání s výrazy pro společenskou proměnu u nás, následující pak té německé v řádech týdnů), znamená tedy navštívit jiné město: totiž to, které tu bylo před třiceti lety, tu v tehdejší podobě neexistuje. A zároveň neexistuje aktuálně ale ani tehdejší přítomnost, tzn. existují na ni vzpomínky, které tuto tehdejší realitu zákonitě rovněž do určité míry proměnily, jakkoli si člověk myslí, že tu „zná každý kámen“, jak jsem už říkal. Otázka tedy zní, v jakém vlastně vztahu jsou tyto dvě proměny. Lze to zjistit jedině tak, že se člověk „položí“ do jakéhosi splývajícího modu vědomí, tedy že tady sice při nynějším pobytu zde vyvstane otázka „co je nového“, ale nebude na prvním místě.
Ostatně před časem jsem si naopak položil právě tuto, té dnešní opačnou otázku. Tenkrát jsem vyčkal určitého časového odstupu a využil jsem pro návštěvu Drážďan příležitosti, jíž bylo otevření ve válce zničeného kostela Panny Marie (Frauenkirche) veřejnosti po jeho znovupostavení (slovo rekonstrukce mi připadá vzhledem k charakteru toho, co bylo vykonáno, poněkud nepatřičné, totiž nedostatečné) coby „průvodce“ soboteckých učitelů. Bylo to těsně po vysvěcení v roce 2005, tedy takřka patnáct let od doby, kdy jsem se z Drážďan vrátil do Čech. Dá se říci, že jsem tedy onu zásadní proměnu už zachytil, jak mi dosvědčuje nejen poslední pohled z autobusu při odjezdu přes závoj deštivého večera na už rovněž kompletně znovu vybudovaný a osvětlený historický Taschenberský palác (dnes Hotel Kempinsky), ale i cesta po „Prager Straße“ (do uvozovek dávám proto, že ten název je malinko nepřesný, mám na mysli areál celé trasy od Altmarktu k Hlavnímu nádraží), která v tu dobu už měla za sebou zásadní přestavbu v novou podobu moderní drážďanské City a těsně před budovami nádraží zůstávala pouze poslední „Baugrube“ (stavební jáma) připravená pro vybudování příštího objektu, nazvaného podle architektonické struktury Glaskugelhaus (Dům se skleněnou koulí).
A uplynulo dalších takřka patnáct let. Martina si myslela, že tohle pro mě bude velké překvapení („Prager Straße nepoznáš“), tento moment, jímž se Drážďany zařadily mezi moderní evropská města, ale i první velkou stavební fázi, v níž se v panoramatu „Florencie na Labi“ (Elbflorenz) znovu objevily zásadní dominanty zámku a Frauenkirche, jsem už ale měl za sebou právě z té předchozí cesty. Následovala fáze jemnějších proměn, stavět se nepřestalo a staví se dál a dál – ostatně i objekt našeho ubytování toho byl součástí –, čekala mě samozřejmě celá řada dalších překvapení, ale především, v této přece jen již zklidněnější podobě proměny/proměn města, vyvstala ona ústřední otázka vlastně ještě naléhavěji. Ještě se k tomu vrátím, teď k našemu „bydlení“:
Martina to především vymyslela a pojala podle svých bohatých zkušeností s nejrůznějšími cestami a ve svém praktickém a zároveň velkorysém stylu tak, že jsme bydleli v nejnovějším apartmá, pár kroků od Zwingru. Nejnovějším doslova, komplex budov, v němž se apartmá nachází, byl totiž dostavěn a otevřen opravdu letos (2019), což mi zprvu paradoxně komplikovalo orientaci, totiž nemohl jsem jej předem lokalizovat/identifikovat na google.maps, tak jak to dělám při každé cestě na nějaké konkrétní nové místo, protože tam prostě ještě nebyl v náhledu zaznamenán. Naopak v realitě se celá cesta od nádraží Dresden-Mitte, odkud je to nejblíž, ukázala jako zcela bezprostřední, a když jsem si dal dvě a dvě dohromady, a když jsme se vraceli poslední den na nádraží, šli jsme už důvěrně známou, vlastně takřka přímou cestou. Takže geniálně prosté, jednodušší to být nemohlo. Trochu mě to předtím zneklidňovalo, i když vím o onom efektu navíc, že když jedete „panáčkem“ po internetové mapě (to by stálo za samostatnou fenomenologickou studii), vypadá to, jako by to bylo dál, než když tu trasu přeběhnete v realitě.
Od cestovní agentury, která si apartmá pro své klienty pronajímá a kde jsme si museli vyzvednout klíče, je to doslovně „za rohem“, takže platí onen výraz Am Queckbrunnen (což je skutečně existující historická fontánka naproti, myslím, že to většina pragmatických lidí přehlédne), který jsem měl napsán na papíře s informacemi a hledal předtím na virtuální mapě, coby název ulice, zatímco název Am Zwingerteich se týká vlastně celého rozsáhlého objektu z druhé strany, kde se otevírá pohled do nové krásné parkové úpravy Zahrady vévodkyně (Herzogingarten), patřící historicky k budově nacházející se zboku, totiž Orangerie (kterou jsem, jak jsem si posléze vybavil, znal) a naproti se nacházející se vodní plochy (Zwingerteich, Rybník Zwingeru), obklopující ze severu a před západní stranou barokní zámek se slavnou Korunní bránou (Kronentor), dominantou celého komplexu. Ve verbální deskripci to není tak jasné, jako v realitě, jak to všechno opravdu dokonale navazuje.
Radikálně nový byl ve srovnání s tím, jak to znám, i způsob ubytování. Stačilo ve vedlejší Schwerinské ulici (šli jsme od nádraží kolem Drážďanské vysoké hudební školy, původně konzervatoře, tedy Hochschule für Musik Carl Maria von Weber Dresden, kolem spousta studentů s hudebními nástroji, nachází se na Wettiner Platz, Wettinové jsou významný šlechtický rod, který má důležitost pro dějiny Drážďan a Saska) vyzvednout, jak řečeno, v cestovní kanceláři klíče, vlastně jsme neměli ani žádný voucher, jak jsem zvyklý, potvrzení o zaplacení či jakýkoli jiný tištěný doklad. Sympatické paní, jejíž dcera studuje, jak se ukázalo, v Brně medicínu, stačila občanka, a bylo fajn, že jsme tam nemuseli jít až ve tři hodiny (prý dnes rovněž zvyklost, že mají otevřeno až někdy odpoledne, realita dneška, kdy většina starších lidí přijede autem a studenti chodí tak jako tak s batohem), ale měla otevřeno už o dvě hodiny dříve. To jsme zjistili, protože jsme se nejdřív chtěli ujistit, kde ta cestovka je, dát si někde pizzu nebo wursta a vrátit se v příslušný čas. A co že máme dělat s klíči při odchodu (čekal jsem, že je budeme muset donést zpět nebo si je někdo v určitý čas vyzvedne)? Prostě je nechat ležet na stole a zabouchnout. Úžasné.
Tak, dost praktických podrobností, které na jedné straně samozřejmě měly svou faktickou důležitost v realizaci cesty, na straně druhé by myslím měly právoplatně patřit i do tohoto komentáře o cestě a zároveň mají být chválou na promyšlenost, s jakou Martina postupovala, když celou věc zařizovala.
S ušetřeným časem jsme už první den mohli vyrazit na onu tradiční trasu (zhruba severojižní), kterou odedávna čeští turisté (tedy ti, kteří přijeli vlakem) podnikali opačným směrem, to znamená od Hlavního nádraží přes Altmarkt s jeho Vánočními trhy směrem k nábřeží, zvláště do Obrazárny ve Zwingeru, pokud bažili po umění, v dobách „reálného socialismu“ pak do obchodního domu Centrum zhruba na polovině cesty (jiné alternativy byly lodí – Weisse Flotte z Děčína, existuje dodnes, či na samostatných zájezdech autobusem, který parkoval často rovněž v boční ulici u Zwingru). My jsme si to tedy rozvrhli takto s tím, že samotné nábřeží, resp. Altstadt, s nějakým programem si necháme na zítřek. Přestože to byly tři dny, nechtěl jsem rozšiřovat akční rádius směrem na Nové Město (bylo by to jistě zajímavé) či dokonce někam k Modrému zázraku (Blaues Wunder, proslulý nádherný most, rekonstruovaný 2003) a zrekonstruovaným drážďanským lanovkám ve čtvrti Loschwitz či do zámečku Pillnitz, což by jistě byl rovněž zážitek při nějakém akčnějším způsobu.
První poznatek hned po pár krocích (týž měla Alena, když v Drážďanech byla asi před třemi lety s EXODem), že se stále se ještě dál a dál staví, jak prozrazují jeřáby na řadě míst, které jsme viděli už cestou od nádraží a nyní kolem Schauspielhausu (původně Královské dvorské divadlo) a obřího ruského kola, které se aktuálně nachází na malém bočním prostranství proti Zwingru (dočetl jsem se, že do roku 2012 bylo na druhém břehu Labe kousek od sochy Zlatého jezdce, otázka, zda to nebylo jiné jako zase jindy na Striezelmarktu, tedy Vánočních trzích na Altmarktu), ale i za Palácem kultury, v místě mezi dvěma ulicemi za Frauenkirche a dalších lokalitách nejen v expanzi mimo střed historického centra, v dalších čtvrtích atd., ale na jeho nejfrekventovanějších místech. Jak jsem si přečetl v jakémsi komentáři v Sächsische Zeitung, které nabízela společnost provozující vlak, jímž jsme přijeli, „Osten hinkt immer noch hinter dem Westen“, Východ stále ještě pokulhává za Západem a „jsme na polovině cesty“ (samozřejmě onen komentář se týkal celkového stavu země, nejen kdysi ve válce rozbombardovaných Drážďan, znovu postavených z totálních ruin v nějaké podobě už v prvních desetiletích NDR, a v druhé fázi pak radikálněji přebudovávaných po znovusjednocení).
Poznatek číslo dvě, v tuto roční dobu (konec září) je tu překvapivě málo turistů. Samozřejmě, konec hlavní sezóny, studenti jsou už ve školách, a další nápor přijde teprve s Vánočními trhy, které – tedy ony charakteristické stánky – jsou už na svém místě postavené. Dokonce hned naproti Kulturpalastu na rohu jako první s českým názvem Trdelník, vysvětlující na ceduli vedle pultu německým kupujícím, co to vlastně je. Zvědavost mi nedala, opravdu prodávala Češka, jsou tam prý už několikátým rokem. Takže vlastně větší hustota lidí je spíše mezi těmi novými obchodními centry a v nich. A buď to jsou cizinci, Češi, nějaký pán s rodinkou, přišel obléknout své dvě děti, Poláci, místní. Ona generace starých lidí, kteří si mnohé zažili, a nyní se mnohdy s trpkým výrazem skloněni věkem s hůlkou belhali po ulici, tu už není, ale je tu pořád něco z „endéráčtiny“, jen ti chlapi mají džíny a ne tesilové kalhoty, a bundy mají i ženy, žádná zvláštní elegance nebo spíš jen výjimečně, mezi nimi naopak mladá generace, taky přiléhavé tepláky a mikiny…
V jedné cukrárně na Prager Straße, kde jsme si dali kafe a dortík, se scházeli prakticky takřka samí důchodci, ve skupinkách či ve dvou. A dortík: onen tvarohový nebo švestkový koláč na pultu na jedné hromádce, tedy (aspoň na pohled či druhově) přesně ten, co býval na pultech před třiceti lety, ten si všichni ti starší lidé dávali. A vedle ovocné koláče, malinové, ostružinové nebo meruňkové, jahodové, na těch jsme si pochutnávali – průběžně na několika místech – my. Ty největší obchoďáky jsou na oné trase dva – na Altmarktu za budovami z padesátých let na západní podélné straně průchodem rozsáhlý komplex Altmarkt-Galerie, vzniklý částečně na místě zbourané administrativní budovy jednoho chemického závodu, „Lindehausu“, ale i v dalším prostoru směrem k Poštovnímu náměstí, a otevřený v roce 2002, druhý pak Centrum-Galerie, blíže Hlavnímu nádraží, zhruba stejná/podobná architektura, přístupná ovšem rovnou z ulice. Šli jsme tam kvůli nějakému narozeninovému dárku pro vnoučata, totiž (já jsem o existenci tohoto irského řetězce vůbec netušil, pochopitelně) v rodině prý pro dětské oblečení chodí všichni do Primarku (na internetu se dočítám, „legendární obchod“, jezdí tam zájezdy, stejně jako do Vídně a jako moje generace jezdila – ženy pro u nás nedostupné „kozačky“, muži fajnšmekři pro západní čaj). Z těch větších cestou je ještě viditelná samostatná budova Karstadtu, postaveného na začátku devadesátých let na místě někdejšího obchoďáku Residenz-Kaufhaus, který ovšem nemůžu pamatovat, neboť ho zničily bomby na konci světové války.
A další „obchoďák“, totiž Centrum, chlouba socialistického Východního Německa („klasická moderna NDR“), postavený 1970, šel k zemi právě s vlnou proměny saské metropole do její současné podoby (zbourán 2007, na jeho místě vyrostla řečená Centrum-Galerie, jejíž tvarovaná fasáda připomíná již neexistující budovu, pro niž byla charakteristická ornamentální plocha z eloxovaných hliníkových prvků, právě podobným efektem. Pojem „Centrum“ je nicméně širší a starší než tato budova, jednak to byl celý řetězec těchto obchodních domů (třeba na desetifenikových poštovních známkách NDR byl podobný obchoďák v Hoyerswerdě, nejznámější byl možná ten na Alexandrově náměstí v Berlíně), jednak tu ale byla ještě jedna budova s tímto názvem, postavená ve třicátých letech a po válce znovu postavená na rohu Altmarktu naproti Paláci kultury, vzhledem k novému obchodnímu domu ve stylu socialistického klasicismu nicméně sloužícímu do obratu jako obchod s nábytkem (pozdější, jistě zajímavé osudy domu už opravdu přesahují rámec tohoto textu).
Stejně tak by byla určitě samostatnou kapitolou i samotná Prager Straße, široká pěší zóna se svými charakteristickými kulovitými fontánami ve středu (Leoni Wirth), členěním malými schodišti a okolními bytovými domy (dočetl jsem se o záměru některé z nich zbourat, nakonec však byly zachráněny), kdysi vybudovaná na ploše vyklizené v padesátých letech od trosek, která se stala zvláště pro Čechy, pochopitelně, jedním ze symbolů. I když vybudovaná až poměrně dlouho po válce, navazuje svým názvem logicky na historii. Dnešní Hlavní nádraží (Hauptbahnof) kdysi (před koncem 19. století) nahradilo někdejší České nádraží (Böhmischer Bahnhof), které bylo tehdejší součástí Česko-saských státních drah (další zajímavá historie postupného budování, nejdříve do Pirny, pak v celé délce trasy).
Středeční trasa se odvíjela od mých dvou návrhů, zjednodušeně řečeno buď se vydat směrem k „Tabákové továrně“ a Kongresovému centru jedním směrem nebo na nábřeží až k Albertinu s různými možnostmi směrem druhým, či jejich návaznými kombinacemi. Rozhodnuto jít v tomto pořadí. Někdejší továrna na cigarety „Orientalische Tabak- und Cigarettenfabrik Yenidze“, pojmenovaná podle místa, odkud její majitel dovážel tabák, z malého města v dnešním Řecku (Thrákii) s tureckým názvem místa, kde se tabák pěstoval, Yenice, dnes Genisea, je architektonická pamětihodnost Drážďan vzhledem ke své podobě turecké mešity se štíhlou věží minaretu (komín), která v době převratu byla místem alternativního umění. Mně se už před odjezdem z Drážďan nepodařilo se sem dostat na některou z výstav či divadelních představení, podívat se sem jsem vnímal trochu jako svůj dluh.
Hned vedle je vybudována hala pro míčové hry, když jsem se z odstupu díval na nádherné ornamenty, oslovila nás nějaká paní, která šla z rehabilitace a odpověděla mi pak na otázku, zda se v Yenidze dnes ještě něco podobného koná. Ano, je to místo pro pohádky, „Pohádky a příběhy z 1001 noci“, dívám se ještě na internet, takřka každý den tu něco je, i pohádky pro dospělé (aktuálně dokonce např. Erotické pohádky o lásce z celého světa), jinak budova slouží úředníkům, nahoře v kopuli je i restaurace s výhledem na Drážďany).
Odtud jen pár desítek metrů k Mezinárodnímu kongresovému centru, na nějž si vzpomínám z informace o jeho stavbě jako první moderní stavbě ve městě, charakteristické tím, že je koncipována jako průmět šikmé plochy do ploch horizontálních, tedy originální způsob uchopení prostoru. Tenkrát se o této stavbě hovořilo jako o Nové terase (Neue Terrasse), nyní se dočítám, že termín je chápán jako celý komplex, zahrnující Kongresové centrum, budovu Zemského sněmu, který je vidět od hlavního schodiště Kongresového centra, a Erlweinspeicher, nápadnou budovu v blízkosti Semperovy opery a Brühlské terasy (Brühlsche Terasse), na níž svým pojmem „terasa“ má navazovat. Jméno Erlweinspeicher prozrazuje původní funkci budovy, která sloužila jako „špejchar“, tedy skladiště tabáku, vlny a koření, nikoli ovšem vína, jak by snad někdo mohl chybně odhadovat, Hans Erlwein, jehož jméno se zde objevuje, byl drážďanský stavební rada a architekt. Dnes je budova kongresový hotel a je zařazen do hotelového řetězce Maritim.
Brühlská terasa je vlastně onen prospekt (přezdívka „balkón Evropy“) nad nábřežím (Terrassenufer), který vidíme v panoramatu Drážďan s budovami řady paláců, vedle Rezidenčního zámku (který se striktně řečeno ke komplexu nepočítá, neboť je od terasy oddělen Knížecím průvodem (Fürstenzug), slavnou mozaikou z míšeňského porcelánu v uličce mezi zámkem a Neumarktem, k níž ale určitě patří třeba budova Umělecké akademie (Kunstakademie) s množstvím skulptur, reliéfů a architektonických prvků, především pak oválného pavilonu završeného mohutnou dominantní kupolí s pozlacenou plastikou Érota, ale také řady pomníků. Na konci se nachází Venušina bašta (Venusbastei, také Jungfernbastei), kde je – naproti Albertinu – skryt malý pomník, o němž skoro nikdo neví, informující o tom, že míšeňský porcelán nebyl vynalezen v nedaleké Míšni, nýbrž právě v Drážďanech (samozřejmě nebudeme Míšni upírat její zásadní úlohu).
Nahlédli jsme do Kongresového centra, do něhož je přístup po širokém schodišti, zřejmě se tam připravovala nějaká akce – podle ruchu personálu, rozhlédli se z terasy na prostor záhybu Labe s několika mosty, a poté se dole zastavili u pomníku Dostojevského s popisem důvodů, proč zde tato nová moderní plastika vznikla (pobyt spisovatele v Německu, nic zde ovšem nepsali o jeho hazardní vášni, která jej prakticky připravila o majetek) a fotkou Angely Merkelové a Vladimíra Putina.
Alena si přála podívat se dovnitř Semperovy opery, kde nikdy nebyla. Budova, která byla prestižní záležitostí kulturní politiky NDR, a proto jsem ji znal, byv tam pozván na prohlídku významného architektonického objektu, jehož rekonstrukce byla dokončena několik roků předtím (1985), takže jsem něco málo věděl i o detailech proměny, která nastala rozšířením prostoru jinak historicky věrné rekonstrukce stavby s velice pohnutou historií (první Semperova stavba, nacházející se tenkrát trochu blíž zámku, vzápětí vyhořela, další budovu, která ji nahradila, zničily bomby za druhé světové války, poté, co jsem se Drážďan vrátil, způsobily záplavy v roce 2002, které jsem s úděsem sledoval už na fotkách na internetu, obrovské škody, podobně jako v řadě dalších budov, nacházejících se v bezprostřední blízkosti mohutného toku).
Průvodkyně Claudia byla opravdu fundovaná, věděla řadu detailů a dokázala odpovídat na dotazy, třičtvrtěhodinová prohlídka, zahrnující výklad techniky quasimramorových prvků (skutečný mramor by vzhledem k podloží použit být nemohl), výzdobě (mohla se zmínit jen o některých z četné řady plastik, jako kvadrigy s pantery a sochami Dionýsy a Ariadné, antických plastikách na balustrádě, výzdobě stropů, oponách a členění sálu atd., byla zajímavá a cítil jsem potřebu jí na závěr poděkovat. Následovala potřeba dát si někde kafe. V té naproti na Divadelním náměstí bylo příliš zaplněno, lidé jedli spíš nějakou polívku, takže rozhodnuto dojít až k Albertinu a dát si kafe tam. Mezitím se trochu rozpršelo, když předtím zavál vítr, vlastně jsme měli štěstí, pršelo jen po tu dobu, co jsme přecházeli po Brühlské terase, uvažoval jsem, že bychom mohli posedět právě na jednom místě tam, ale nebyl by to v tu chvíli dobrý nápad.
V Albertinu je ve velké hale (označované jako Lichthof) vedle pokladny velice příjemné posezení u kavárenských stolečků nebo ale také na modulech Andrease Angelidakise, které jsou součástí instalace nazvané „Demos“, vystavené na prestižní světové výstavě documenta 14 v Kasselu. 74 modulů, libovolně přemístitelných, vypadá jako šedé betonové bloky, ale ve skutečnosti je to pohodlné sezení (možné je také používat ke stání a mluvení k ostatním, píše se v dokumentaci), a Společnost pro moderní umění Drážďany (Gesellschaft für Moderne Kunst Dresden) tuto sadu koupilo a půjčilo coby trvalou zápůjčku právě Albertinu. Starořecký pojem „demos“ je ideou setkávání, k čemuž slouží vyvýšené místo pro řečníka (schody), takže se jedná, jak vysvětluje letáček k projektu, o „kombinaci řečníka, posluchačů a schodů“ jakožto „ecclesia“ lidu (latinské slovo známe ve významu církev, ovšem ve významu společenství, nikoli instituce, vzpomeňme na sv. Augustina „O obci Boží“, kde se takto definuje, či J. Husa „De ecclesia“, O církvi).
Prohlédl jsem si pár katalogů, některé v úžasných slevách (ze třiceti na deset euro), zajímavé třeba o neoficiálním umění NDR, ale i kompletní reprodukce děl některých osobností či korespondence atd. atd., ale otázka už byla se s nakoupenou hromadou knih vláčet po zbytek dne. Celá řada dalších prospektů (něco jsem si odnesl) se věnuje výročí 30 let „friedliche Revolution“, ale také třeba informuje o připravované výstavě A. R. Pencka (Albertinum 5. 10. 1919 – 12. 1. 2020, „já jsem z Drážďan“), na jehož některé vystavené obrazy vzpomínám.
U jednoho z vchodů do expozicí plakát s postavou štěpící se na dvě hrudi s hlavami, už jsem to zachytil doma v televizi, kde byl tuším na TV Artu krátký šot s tímhle obrazem, nyní si v letáčku čtu o kontextu a překládám titul „Ke 30. výročí otevření Zdi v průběhu Pokojné revoluce s pracemi Via Lewandowského, Henrike Naumann a Mario Pfeifera. Lewandowsky, narozený 1963 v Drážďanech a zdejší absolvent Vysoké školy výtvarných umění (Wikipedie), je autorem subverzívních performancí, instalací, plastik, fotografií, maleb a kreseb, jeho práce ve veřejném prostoru mají, vedle názvuků na dada, surrealismus a Fluxus i politickou rovinu, na niž se nicméně neomezují. Čtu si, že vystavoval v drážďanském Muzeu hygieny (Hygienemuseum, známé svou skleněnou pannou, jeho práce zde „Gehirn und Denken: Kosmos im Kopf“, Mozek a myšlení: Kosmos v hlavě, 2000), při 20. výročí pondělních demonstrací (vzpomínám si na ně velice dobře) byla jeho příspěvkem „Konfettiparade“, kdy na účastníky byly z děla vystřelen oblak desetitisíců lístků-vizitek spolupracovníků Stasi (východoněmecká STB) s jejich krycími jmény a povoláními, získanými z dokumentačního úřadu v Lipsku. Satira a patos, absurdno a paradox, sisyfovský motiv stálého opakování a marnosti konání, to jsou rysy Lewandowského díla (dle Wikipedie).
Po osvěze jsme se vydali směrem na Neumarkt s tím, že se zastavíme v kostele Panny Marie. Vzpomínám na poslední návštěvu, kdy jsem byl na jedné straně pochopitelně vzrušen událostí evropského významu, kdy po vysvěcení a slavnostním znovuzpřístupnění zde ještě nebyla žádná výzdoba, pouze vpředu stál na místě před oltářem v žáru roztavený vrcholek kupole zničené budovy, která předtím zůstávala po půl století v troskách a – coby oficiálně protifašistický památník – byla podle mě už spíš ostudou než jakýmkoli mementem (nepořádek kolem popelnic u hromady suti, z níž rostly třicetileté stromy), zatímco se na nový, stejně jako na celou budovu, skládala (a podílela se) celá Evropa i coby symbolické smíření, na straně druhé ale zklamán „novotou“ interiéru, jenž byl sice vyklenut s dokonalou precizností úžasného, složitě rozčleněného prostoru pod jednou z největších chrámových kupolí (údajně největší na sever od Dunaje), postrádal nicméně jakoukoli barokní hloubku. Nyní se právě toto změnilo – vepředu je nádherný barokní oltář, který má i jistý prvek modernosti, ten ale ani v nejmenším neruší, spíš se dá vnímat jen jako nádech.
Nahoru na věž jsem se nenechal vylákat (ovšem je tu několik možností, radnice se skoro šestimetrovým Herkulem, tj. Rathausmannem, díky němu nejvyšší ve městě, Kreuzkirche, zámek, nevím, zda jsou všechny možnosti dnes dostupné, ale první dvě jsem kdysi využíval), z letáčku/skládačky s panoramatickou fotkou s podrobným popisem si činím poměrně přesnou představu včetně ještě nezastavěných míst a především pak samozřejmě urbanistického uspořádání nejbližšího okolí kostela, třeba i podrobnosti budovy Kunstakademie, dnes Vysoké školy výtvarných umění s další kopulí a zlatým andělem nahoře v „Lipsiusbau“, jež je její součástí a je viditelná z nejrůznějších míst. Poseděli tedy v kostelní lavici před oltářem a vydali se na další pouť. Když o tom teď přemýšlím, musím ještě cosi opravit. Nejsem si totiž vůbec jistý, kdy jsem se dostal před budovu Frauenkirche, kdy jsem k ní přicházel s vědomím, že na tomto místě by se měla nacházet právě ona (jak člověk byl zvyklý vnímat ten prostor popaměti), když jsem si uvědomil, že stojím opravdu před ní, jenže zahalenou v lešení s oním obvyklým překrytím plachtou, na níž byla nakreslena cílová podoba stavby.
Die Landhausstraße s ještě nezastavěným prostorem, v němž je vidět už nově postavené nové domy protější ulice, kolem Městské galerie Dresden (Städtische Galerie Dresden) na Pirnské náměstí, kde se kříží dvě linie tramvaje, na rohu válcová stavba (připomíná někdejší novinové stánky) toaleta, již jsem využil, a pak tradiční klobáska (chutnala ohromně, taky ta starší prodavačka jak ze starých filmů) v jednom z těch občerstvení v řadě obchodů, které zase prozkoumala Alena s myslí na nějaký narozeninový nebo už vánoční dárek vnoučatům. Kolem radnice a francouzského knihkupectví, které tu bylo už, když jsem opouštěl Drážďany, do Kreuzkirche. Alena byla pohnutá prostotou interiéru, který byl ponechán v nahrubo šedým betonem nahozených stěnách, takřka bez jakékoli výzdoby. Neřeknu určitě, zda tu byly ony jednoduché lustry po stranách, nejspíš tu nebyl ani oltářní obraz, který je bez rámu pověšen na přední stěně.
V jednom z bočních prostorů hned u vchodu je vystavená fotodokumentace osudu stavby, v protější pak aktuálně výstava s názvem Labytopia a podtitulem „Altäre der Friedlichen Revolution?“ (Oltáře Pokojné revoluce?), vystavená zde 12. 9. – 24. 10. 2019 a, jak říká plakát od 30. 10. 2019 pak v Radebeulu v Muzeu lží (Lügenmuseum, Kötzschenbrodaer Str., na webových stránkách je řečeno více). Vystavující: Sophie Cau, Justus Ehras, Steffen Fischer, Angela Hampel, Frank Herrmann, Marion Kahnemann, Klaus Liebscher, Karola Smy, Wolfgang Smy, André Wirsig a Reinhard Zabka. Ústřední objekt zobrazuje církevního hodnostáře (inkvizitora?) s vysokou bílou čepicí a rozpaženýma rukama, před ním kartičky s názvy východoněmeckých firem, které se sjednocením zanikly. Byly mezi nimi takové firmy jako Orwo (vzpomínám) tenkrát s nejnovější technologií dovezenou ze Západu, které nicméně „nesměly“ přetrvat, coby případná konkurence jiným firmám (vzpomínám na zánik všech tehdejších regionálních pivovarů poté, co přišli do hospod manažeři s dárkem zahradních deštníků a „výhodnou“ smlouvou na nápoje jejich firmy). Pohyblivé objekty, které se trochu podabaly těm Petra Nikla či Kryštofa Kintery, nicméně s onou německou „syrovostí“ při vší hravosti, případně absurditě. Skříňky, když otevřete dvířka, za „mříží“ promlouvají osoby. Atd.
Nu a pomalu jsme se vraceli už směrem zpátky, zase přes Altmarkt a kolem Paláce kultury směrem k Zwingru a do našeho apartmá.
Po oba večery jsem se trochu díval na televizi, několik desítek kanálů už máme po léta taky, ale holt – jakkoli se v posledních letech české vysílání, zvláště díky podrobnějšímu komentovanému zpravodajství a programu na dětském kanálu, střídaném ČT Artem se záznamy koncertů a komentáři kultury, vylepšilo – stále je tu onen rozdíl, který jsem odedávna vnímal už za časů Wende (obratu), totiž obecnější pohled na věci z odstupu a přitom důkladněji zpracovaný. Jeden večer vysílali na Arte dokumentární pořad o nevládní organizaci Katarská charita (Qatar Charity) a Muslimském bratrstvu, nebudu jej podrobně popisovat, ale neskrývám obavy, které ve mně historie těchto hnutí a organizací, mapy s projekty po celé Evropě, rozhovory s představiteli nejrůznějších organizací, včetně významných politiků, a finanční toky, které v tomto prostoru každoročně dosahují závratných částek, nově vybudovaných mešit např. v Římě (idea „dobýt Řím“, Roma erobern, není dle vyjádření jednoho z těchto představitelů nic „nelegálního“).
U druhého dokumentárního filmu, zachycujícího vznik nového milionového města na zelené louce v Kazachstánu, jsem si povzdechl, když jsem si vzpomněl, jak se u nás po celý rok řeší potíže s opravou dvacetikilometrového úseku naší dálnice. Angažmá jednoho z nejvýznamnějších světových architektů Normana Fostera, technologie jednotlivých staveb, atd. atd. Město Astana (dohledávám ještě na Wikipedii, zde je uvedeno, že toto jméno, označující „hlavní město“ je dnes přejmenováno na Nur-Sultan, podle jména prvního kazachstánského prezidenta Nursultana Nazarbajeva, jenž ve filmu také hovořil. Skyline (první dvacetimetrová Astana Tower, 2001, v současnosti se plánuje 382 metrů vysoká Bajterek Tower, má být nejvyšší ve střední Asii), Fosterova Pyramida míru a harmonie a Chan Šatyr (nákupní a zábavní centrum), Prezidentský palác, univerzity, mešita a islámské centrum, Centrální koncertní hala, Palác nezávislosti, letiště atd. Až se vrátíme do Čech, budou v televizi po stosedmdesáté řešit Čapí hnízdo.
Ve čtvrtek bylo třeba opustit s kufry pokoj, ale bylo by škoda nevyužít už nic z toho dne, když vlak jel až po třetí hodině. Mylně jsme se ale domnívali, že si zavazadla odložíme na nádraží, žádné takové zařízení tu nebylo. Bylo by škoda pokazit si den touhle drobnou nepříjemností, tedy zbytečnou štrapácí s kufry sem a tam, zvláště pak poté, co jsme si je pohodlně odložili v šatně v Porcelánové sbírce ve Zwingru. Zpočátku to vypadalo, že to nepůjde, odkládací boxy byly tak ještě na malý ruksak, ochotná slečna ale vyhověla, otevřela velkou dřevěnou skříň, určenou pro školní skupiny, kam se vešlo úplně všechno, a mohli jsme si projít celou expozici, která je ve dvou částech po obou stranách brány do Zwingru. Samozřejmě opět v podobě, v jaké jsem ji neznal za dob mého pobytu, s novou dramaturgií, některé části tu nebyly, adjustací včetně renovovaného interiéru. Nu a pak jsme si dali poslední kafíčko a dortík na terase, prošli se až k barokní fontáně Nymphenbad v severním rohu komplexu, aktuálně ovšem uzavřené.
Uprostřed nádvoří Zwingeru se nyní nachází filmová kopule s názvem Zwinger Xperience, atrakce na 270stupňovém 4x30 metrů velikém plátně, přemísťující diváka časem zpět do roku 1719. Nu ovšem, i tyhle pouťové záležitosti musejí být.
Na nádraží Dresden-Mitte mě trochu znepokojilo označení vlaku, jehož odjezd jsem si ověřil už u vchodu na papírovém přehledu, a nyní elektronická tabule na nástupišti ukazovala ve svorce dvě různá čísla soupravy a dva různé směry, na prvním místě Liberec, na druhém Görlitz (Zhořelec) s odjezdem ve stejnou dobu (ve svých papírech jsem měl odjezd 15.08, zde 15.11, takže ten první je odjezd z Hlavního nádraží). Nerozšifroval jsem údaje, které mi připadaly nesmyslné (na dotaz mi jeden cestující potvrzoval, že vlak dojede do Liberce a pak se bude vracet do Saska, což se opravdu ukázalo jako blud), a teprve po nástupu do vlaku hlášení upřesnilo, že vlak sestává ze tří částí (jely tři vagóny), jedna se odpojí v Bischofswerdě a dále jede (pod označením TLX 26917) směrem na Görlitz, druhá dojede do Žitavy a třetí až do Liberce (TLX 5257). Tak to je ekonomické (společnost Trilex provozující tyto vlaky je soukromá), stejně tak jako koupení jízdenek ve vlaku (ušetří se pronájem pokladny). Nu, mění se poměry i na tomto poli. Hlavně, že tu jezdí vlaky (v drážďanském regionu označené také už jako „S“, tedy S-Bahn, městská dráha, kdysi byla jen v Berlíně) v docela husté nabídce, kterou kupodivu nevyužívají České dráhy, které se všemožných příhraničních tras před léty zbavily coby údajně neproduktivních.
S patnácti zastávkami z Dresden-Mitte přes dvě další lokální drážďanská nádraží, Radeberg (zdejší pivo „vydrželo“, kdysi jsem dělal výtvarné vtipy se zeměpisnou záměnou měst Radeburg a Radebeul) a několik dalších míst ještě v Sasku a v Čechách Hrádku n. Nisou a Chrastavě, včetně dvojího rozpojení soupravy, to vlak stihne do Liberce ani ne za dvě hodiny (15.11 – 17.06), zatímco z Liberce do Jičína je – s jedním přestupem v Turnově a poloviční délkou trasy – za takřka čtyři hodiny, o něco nepatrně méně než před padesáti lety. Přivítali jsme tedy ochotu Martiny, která pro nás na nádraží z Jičína dojela, stejně jako nás v úterý dovezla do Liberce.
Tak, mám ještě malou (opravdu malou) hromádku materiálů, prohlížím obrázky a čtu informace o některých změnách, které proběhly, jak jsem říkal už na začátku, uvnitř prostoru, který Němci označují někdy jako Innere Stadt (vnitřní město), ať už to jsou třeba i některé nové budovy: Glaskugelhaus Dresden na Vídeňském náměstí, označovaného kvůli té díře dobově Wiener Loch, tedy Vídeňská díra, tj. proti Hlavnímu nádraží; někdejší Leninovo náměstí s jeho pomníkem se stalo po Postupimském náměstí v Berlíně druhým největším staveništěm uvnitř města v Německu, zatímco náměstí Neumarkt (kolem Frauenkirche) je zastavěno dle historického obrazu, zde se staví moderním způsobem; Gläserne Manufaktur, záležitost Volkswagen Sachsen, sice už mimo střed města, ale v místech, kudy jsem jezdil autem kolem Velké zahrady (Großer Garten), naproti byl Julius-Fučík-Denkmal, malá deska na jednom rohu z křižovatek (stále tam je, o ulici dál je Komenského ulice), ten dětský vláček (tenkrát Pioniereisenbahn) tam zřejmě taky pořád jezdí; v Gläserne Manufaktur se vyrábí zde e-Golf, díly vozí nákladní CarGoTram, tramvaj modré barvy, budovu uváděl ještě do provozu, spolu s kancléřem Gerhardem Schröderem, nedávno zemřelý Ferdinand Piëch.
Nebo také ty zrekonstruované historické budovy, které jsou svým způsobem v centru města všechny, jednak kvůli modernizaci, jednak kvůli povodním 2002. A třeba také zvýrazněnější „zlaté“ prvky ve městě, totiž vedle Herkula na radnici či anděla na Umělecké akademii také Zlatý jezdec na Novém Městě (přes onen historický most vedoucí z místa zhruba od katedrály přes Labe). A ovšem, dále celá ta infrastruktura, Tiefgaragen třeba (podzemní garáže) po celém Starém Městě. Takže jsem si uvědomil to všechno spíš do hloubky – ve srovnání s předchozí návštěvou. A ona znovu-identifikace míst (to je už to antické „rozpomínání“) probíhala současně s jejich proměnou, ve vzájemnosti dávných obrazů v mysli a současných vjemů.
A ovšem, celé to všechno pokračuje. Jednak od jednoho momentu k druhému (třeba se mi na začátku z nějakého důvodu, zřejmě jazykové podobnosti, popletly dva objekty, zde oba zmíněné, Dům se skleněnou koulí a Skleněná manufaktura), s návraty přicházejí v řetězcích nové informace, a pak tu jsou ony fascinující náhody, jako je ta, že přijedete z nějakého místa, a v České televizi, kterou si večer zapnete, se to místo objeví. Ve čtvrtek jsme šli kolem Rezidenčního zámku, prohlížím si, spolu s plány výstav muzeí a programu opery, interiér zámku, kde jsou dnes umístěny a otevřeny Grünes Gewölbe, Kupferstich-Kabinett, který pamatuju v ulici „za rohem“, kde jsem bydlel, v dočasném umístění, Münzkabinett a Rüstkammer, a ve vysílání oznamují, že byla otevřena část expozice Augusta Silného, totiž královské apartmá (západní křídlo zámku, u vchodu visel velký panel s informacemi, když jsme tam šli), jímž se uzavírá rekonstrukce zámku. Den nato, co jsme se vrátili.
Pár odkazů
Prager Strasse
https://www.idnes.cz/usti/zpravy/drazdansky-fenomen-prager-strasse-lakal-za-dob-ndr-a-laka-i-dnes.A101222_155154_usti-zpravy_aja
Warenhaus Centrum
https://de.wikipedia.org/wiki/Centrum_Warenhaus_(Dresden_Altmarkt)
https://de.wikipedia.org/wiki/Centrum_Warenhaus
Zámek
https://www.drazdany.info/rezidencni-zamek
https://www.drazdany.info/paradni-apartma
Albertinum
https://art.ihned.cz/umeni/c1-44337440-prestavena-galerie-albertinum-chce-do-drazdan-prilakat-cechy
https://radiozurnal.rozhlas.cz/znovuzrozene-drazdanske-albertinum-vabi-navstevniky-z-cech-7187414
Via Lewandowsky
https://de.wikipedia.org/wiki/Via_Lewandowsky
Labytopia
https://meinwortgarten.com/2019/09/10/ausstellung-labytopia-ueber-den-herbst-89-in-der-kreuzkirche-dresden/
https://luegenmuseum.de/labytopia/
Glaskugelhaus Dresden
https://de.wikipedia.org/wiki/Glaskugelhaus_Dresden
Gläserne Manufaktur
https://de.wikipedia.org/wiki/Gl%C3%A4serne_Manufaktur
Zwinger Xperience
https://www.zwinger-xperience.de/
———
Zpět