Dominik Landsman & TMBK / Továrna na debilno

Když jsem narazil na skutečnost, že v knihovně, kam si vcelku pravidelně chodím půjčovat penzum svého měsíčního čtení, mají publikaci s názvem Továrna na debilno, pochopitelně to ve mně vzbudilo zvědavost, co to tak asi může být. Neklidná lákavost stoupla, když mi paní knihovnice třikrát za sebou sdělila, že kniha je půjčená. Napočtvrté se to podařilo, tady je tedy krátký komentář. Mohu rovnou říci, že trochu pochybuji, že je to „nejtřaskavější společensko-politická satira od dob Švejka“, na niž jsou vábeni i další čtenáři na zadní straně obálky, byť jeden ze čtenářských publikovaných ohlasů na témže místě říká, že „ta knížka je tak dobrá, že mi to dvakrát vykouřilo péro.“ (Poslední slovo je napsáno vzhůru nohama, to ve wordu neumím reprodukovat.) Je to možná mou letitou nedůvěrou vůči razanci české satiry, kterou nastartoval už kdysi Michal Viewegh (jakkoli jeho spisy pro mě nejsou nakonec nijak směrodatné) po přečtení Báječná léta s Klausem, kde z mého pohledu jen využil jméno známé osobnosti, aniž by se opravdu opřel do problému (knihu Mráz přichází z Hradu, pokračující v tématice politiky, jsem už ani nesháněl, ostatně stejně jako ostatní Vieweghovy výtvory, které už dávno dosáhly hranice bulváru).

Přece jen jsem nicméně zbystřil pozornost se záměrem vypátrat o „hitu“, na jehož „vydání na crowfundingovém portátu hit hit […] přispělo přes 2000 lidí,“ alespoň nějaké informace. Nápověda byla už v pokračování první citované věty – „od autora Deníčků moderního fotra a kolážového mága TMBK.“  Kontext vzniku tohoto spisu, totiž vazba na jinou tvůrčí aktivitu s její specifikou, autor je totiž bloger, i jazykově stylová rovina titulu („moderního fotra“) mi pak připomněla jiného autora, rovněž ve své době velmi populárního (dle Wikipedie patřily v roce 2012 jeho knihy k nejprodávanějším dětským knihám v Česku), Američana Jeffa Kinleyho a jeho série Deník malého poseroutky, které vznikaly ve srovnatelném kontextu – Kinley je vedle své literární tvorby vývojář a designer online her a „komiksový román“, jak autor své knihy sám označuje, je forma paralelní s aspekty Továrny na debilno (blog, výrazná výtvarná složka). Blíže to srovnat neumím, ježto jsem žádný z Kinleyho dvanácti titulů zmíněné řady pouze „měl v ruce“ (prolistoval v knihkupectví), nicméně věřím, že ona odlehčená atmosféra i ironie a humor svého druhu bude mít něco společného. A právě druhý autor, uvedený v titulu Továrny na debilno, je Tomáš Břínek alias TMBK, jenž je tvůrcem sledovaných politických koláží na Facebooku. Vznik zkratky TMBK vysvětluje v rozhovoru pro iDnes, na stránce je proklik k videu u Jana Krause, kde mj. též ukazuje na kameru právě knihu Továrna na debilno.

Zhruba dvěstětřicetistránková publikace je rozdělena na devět číslovaných kapitol – vždy s bílým číslem na červeném pozadí celé úvodní dvoustrany – příběhu muže, který se 14. září 2017 probral z devítiměsíčního kómatu na lůžku ústavu, kde je v rámci léčení odříznut od vnějšího světa, s přítelkyní může komunikovat pouze prostřednictvím SMSek a o dění venku se dozvídá z tisku, v němž ovšem dominují dvoje obskurní noviny s názvem Vládní listy a Nic než pravda. Léčení má několik stupňů, v nichž je navázáno jejich doporučeně povinné čtení na poživatelnost či dokonce chutnost stravy – obědy, které pacientovi chutnají, dostane jen tehdy, jestliže si zvolí právě tyto periodika.

Obojí periodika prozrazují už svými tituly parodický charakter, například článek z 23. ledna 2017 v Nic než pravda (datace už od probuzení poukazuje na známou věc, že politická satira je úzce časově vázaná, jako ostatně i FB) zní „Nadsamec Miloš Zeman přišel o panictví v sedmnácti. Jiří Ovčáček na ztrátu věnečku stále čeká.“ K další osobám, na něž se články v novinách zaměřují, patří Andrej Babiš, Donald Trump, Jiří Paroubek, Bohuslav Sobotka, Tomio Okamura, Kim Čong-un, Matěj Stropnický, Pavel Bělobrádek, Lubomír Zaorálek, vedle politiků se ale objeví i třeba Tomáš Ortel, Lucie Bílá, Rey Koranteng, Daniel Křetínský a další mediálně známé osoby. A ovšem k obsahu, jemuž se Landsmanova a Břínkova satira věnuje, je vedle osobností uvést především události či „žhavá“ témata (problematiky, otázky, kauzy, fámy), ať už jsou to dopingové skandály, Islámský stát, „Brno“, fotbal, často i v obecné podobě (předvolební aktivity), ale i zcela konkrétní události jako výstavy Body the Exhibition.

Zábavná je především skutečnost, že spojení textu a obrazu (obojí se nachází na samostatných stránkách, obrazy či jejich sestavy pokrývají celou plochu stránky) jsou v poměrně volném vztahu, tyto koláže tedy nejsou pouze ilustrací textu, nýbrž mají samostatnou výpovědní hodnotu. Tak například proti textu označeného jako „Prostřeno speciál – Hitler spálil cikánskou pečeni, Jiří Kajínek během vaření utekl“ (Nic než pravda, 15. června 2017, v knize s. 149) je na další straně (s. 149) umístěna koláž, na níž Hillary Clintonová stojí v prostoru s komentářem „Pokojíček pana Jiřího paní Hillary příliš neoslovil“ a pod ní druhá s textem „Pan Miloš hecuje pana Ježíše, zda by nemohl proměnit ve vodovodu vodu ve víno“, kde se v jedné společnosti sešli Miloš Zeman, Ježíš, Hitler, Hillary Clintonová a Jiří Kajínek u stolu, jenž (možná díky Ježíšovi) může připomínat „poslední večeři“, nicméně právě on v ruce svírá lahev s nápisem Dobrá voda (za pozornost zde stojí zmínka o citlivosti na jazykově příznačné obraty se zvláště komickým efektem ve výrazu „pan Ježíš“).

V jiných případech sledují obrazové motivy v kolážích jednotlivé detaily v textu, které pak v celé sérii kopírují do vizuálního formátu, tak v článku „Křetínský prodal Spartu KLDR, USA vyslalo k Letné letadlovou loď a hrozí sankcemi“ (Vládní listy, 8. srpna 2017) nalezneme v ilustraci Tomáše Rosického, kterého dvě příslušnice armády KLDR odnášejí (přinášejí?) po tvárníku stadionu (parodie na zranění fotbalistů, které zaplavují televizní zprávy jako takřka jejich nejvýraznější motiv, je zpracováno odpovídajícím způsobem – známý fotbalista se zranil při čištění zubů, poté „když nešikovně spal ve své posteli“ a konečně když se „během svého léčení svého zranění zranil“), dresu Sparty, americké letadlové lodi na pražské Letné a dalších obrazových sestřihů motivů dvojího světa. Je třeba přitom zdůraznit, že ale ani při tomto postupu nedochází k pouhé reprodukci textu v obraze, jednak už ono zdvojení má samo o sobě efekt stupňování (podobně jako opakovaná Rosického zranění), jednak v odlišných médiích vystupují další významové prvky, jako např. rudá hvězda (znak KLDR) je paralelní s hvězdičkami na dresech (u Sparty se kdysi hráči opájeli novinkou třech hvězdiček nad logem svého klubu, paradoxně její soupeř Slávie má na dresu rovněž hvězdu).

V kolážích (ale vlastně i v textech) se vedle postav, které jsou předmětem satiry, se pak přidávají ještě další známé postavy, v jejichž konfrontaci se akcentuje právě ona komičnost a ironie. Tak u článku „Zeman vyvrací spekulace o svém zdravotním stavu“ (Vládní listy, 30. srpna 2017) se vedle jeho spokojeného úsměvu zjevuje tvář Dominika Haška, jenž Zemana podle textu trénuje, když se Sylvester Stallone vrátil znechucen do Spojených států, a koláž tváří obou mužů tvoří celou sérii, poté, než se Miloš Zeman setkává v ringu s boxerem McGregorem, jehož vyzval na zápas (některé sestavy jsou obzvláště povedené). Souvislost s nápojem Smarty, který je zpodoben v prvních dvou kolážích, je ovšem srozumitelná teprve tehdy, jestliže víme, že Hašek je s tímto nápojem spojen a že tvář lišky u Jiřího Ovčáčka („liškovatění“ je pak komentováno i v textu) patří k reklamní podobě nápoje (já jsem to nevěděl a ozřejmil si to teprve dohledáním na internetu). Stejně tak je srozumitelnější komický náboj na kolážích s postavou Adolfa Hitlera, když víme, že historická postava je na nich zpodobena nikoli z originální podoby, nýbrž v hereckém ztvárnění rakouského herce Bruno Ganze ve filmu Pád třetí říše (jehož jedna scéna byla svého času tak oblíbeným námětem v parodiích nejrůznějších témat na YouTube).

Ještě se ke konkrétním příkladům vrátím, nicméně pokusme se podívat se na celou věc obecněji, s myslí v pozadí někde u epistemologie a sémiotiky. Klasikové (filozof H. Bergson, autor eseje Smích, V+W v meziválečném Osvobozeném divadle) akcentují iracionalitu (Voskovec s Werichem hovořili o „nevypočitatelné algebře smíchu“), případně nemožnost analýzy toho, co je živoucí, má svůj rytmus a tempo a co by se při jakémkoli pokusu o rozbor rozplynulo mezi prsty. Ti, kteří hovoří o tom, že důvodem, proč v poslední době takřka vymizela politická satira, je skutečnost, že realita přerostla do obludnosti a překročila všechny myslitelné hranice. Jiní právě toto tvrzení zpochybňují, nicméně vztah reality a fikce, totiž uvěřitelnost, věrohodnost, je zřejmě východiskem přinejmenším poetiky právě Továrny na debilno.

Jestliže skutečnost překročila představu, jakou o běhu událostí máme (a budeme říkat, „to je neuvěřitelné!“), pak budeme na vážkách, zda je pravdivý či zda není pravdivý její mediální obraz. Slovo „medium“ znamená původně „prostředek“, tedy informace o realitě, její „zprostředkování“, a nám nezbývá než je přijmout či nepřijmout na základě kritického myšlení, protože skutečnosti samé nejsme bezprostředně přítomni a nemůžeme si tedy její pravdivost ověřit. Jestliže nicméně tento přenos vybočuje z konvenčních souřadnic, daných naší primární zkušeností, vzniká jakási sémiotická vibrace na hraně mezi realitou a fikcí. (Vztah mezi novou realitou a jejím nutně novým pojmenováním bych dokonce nazval sémiotickým zrcadlením vzhledem k tomu, že celý proces je nikoli jedno-, nýbrž obousměrný, verbální či obrazová reflexe zpětně realitu vytváří.) A to je případ pana Antonína, který je v ústavu – „továrně na debilno“ – odstřižen od reality a je s ní spojen pouze prostřednictvím podivných novin, které vytvoří při zpracování „pacienta“ nové vědomí - debila.

Zajímavý je nicméně i vztah mezi „pravdivým“ a „fiktivním“ (imaginárním). Výchozími motivy jsou témata, která skutečně v době, v níž se kniha odehrává (rok 2017), rezonovala ve společnosti – o některých z nich se ještě hovoří (Trump, Zeman, Okamura, aféry ve fotbale, imigrace, TV pořad Prostřeno), nicméně za pět deset let se přesune pozornost zcela jistě k jiným skutečnostem aktuálním v příslušné době, jiné (zdražení másla, s. 186) jsou dokonce už dnes minulostí. Je tu v důsledku toho i otázka, v jaké míře bude Továrna na debilno pro čtenáře atraktivní za pár let – na druhé straně v sobě i aktuální události/aféry/kauzy obsahují obecnější rysy, tak například zdražování se v roce 2018/19 týká energií (podobně by evergreeny mohly být stavby dálnic, platy ve školství či problémy ve zdravotnictví, těm se nicméně Továrna na debilno nevěnuje, což ovšem může být zase i východiskem úvahy limitů takto pojaté satiry, např. už představy, jak tyto náměty pojmout v kolážích).

Zpět ale k vztahu reálného a imaginárního: Bývá to tak, že od detailu zakotveného v realitě, se text „odváže“ k hyperbole (nadsázce), která uvádí vytvořené (záměrně v tomto okamžiku nepoužívám slovo „smyšlené“, neboť je zřejmé, že jsou přidané) skutečnosti: Text „Uličník Bohuslav Sobotka…“ (s. 54) se odráží od jeho výroku, že „Andrej Babiš ojebává stát“ (resp. od tohoto výrazu), což tehdejší předseda vlády napsal (v únoru 2017) na svém facebookovém profilu (a stalo se to tématem propíraným v médiích), a dochází k údajným komentářům manželky, která říká, že se „Bohoušek“, dříve pozorný manžel, utrhl od řetězu, při pohlavním aktu používá nyní vulgární výrazy, odmítá vynést odpadky atd. Tímto způsobem (náhodně jsem vybral tento příklad) jsou vytvořeny desítky podobných „proměn“ (zde komentované jako „přeměna v hulvátského chuligána“), a vlastně tímtéž způsobem fungují i koláže, které jsou vždy montážemi dvou či více obrazových vrstev.

Jestliže nicméně uvažujeme o řečené uvěřitelnosti či neuvěřitelnosti, můžeme zároveň hovořit o tom, že už onen výchozí detail je na pomezí obojího: Sobotkův výrok určitě vybočuje ze standardního kódu, jímž se oficiálně vyjadřuje politik. Podobné je to hned s jedním z výroků na prvních stránkách knihy ve shora už zmíněném novinovém článku („Nadsamec…“), v němž prezident Zeman hovoří o ztrátě panictví v penzionu Jitřenka. Do onoho satirického nasvětlení se ovšem takovéto vyjádření, pokud není předtím nijak reflektováno, dostává teprve v „montáži“ (stejně jako jsem zmínil princip obrazové koláže), která v textu má povahu řady, v níž se její první člen (Zemanův výrok o ztrátě panictví) těmi následujícími vystupňovává (literární věda používá termín klimax) těmi dalšími – zde je to panictví prezidentova mluvčího Jiřího Ovčáčka, a ovšem i další řetěz návazností, v nichž se text postupně zcela odpoutává od reality (je otázka, zda „dotyčná vůbec ještě žije“, „vizáž Miloše Zemana dává tušit, že koitus s ním může být smrtelný“, „Jiří Ovčáček si […] nechal udělat nový sexy účes“, další, ještě pikantnější, ať si čtenář dočte na s. 25)

Stupňování (podobně jako se stupňují i metody léčení) podporuje i skutečnost, že některé příběhy knihy na sebe, nikoli vždy nutně hned za sebou, navazují. Tak komunikace Miloše Zemana s Jiřím Ovčáčkem doznává řady podob („Miloš Zeman našel ve svém počítači dětské porno. Ovčáček dostal zaracha“, prezident a jeho mluvčí se vydávají na cestu kolem světa na nafukovacím člunu), Rey Koranteng, jenž se na začátku knihy objevil ve „skandálu s černochem v televizním zpravodajství“ je téměř na konci knihy chycen „při lovu migrantů“ (obzvlášť povedená je argumentace vyšetřovatele, že přece pozná, že Rey Koranteng není české jméno a občanský průkaz je tedy padělaný).

Volnější spojení tematiky nalézáme u Ježíše, jenž se objevuje v jakémsi nadhistorickém panoramatu (s Hitlerem a dalšími) v článku „Prostřeno speciál“ (148), a předchozím tématu „focení s Lucií Bílou“, kde je její obraz součástí montáže Poslední večeře (s. 96). Celou obrazovou řadu vytváří zpodobení Donalda Trumpa včetně toho s jeho charakteristickým prošpulením úst v montáži v tváři Andreje Babiše (s. 85), za bližší pozornost/zkoumání by stála podobná řada obrázků Kim Čong-una. Svým způsobem vytváří obrazovou řadu i využití vděčného motivu svalnatého sportovce, který najdeme u mnoha článků v celé knize (Paroubek, Sobotka, Zeman – v boxerském souboji s McGregorem, jenž má přesvědčit pochybovače o skvělé prezidentově kondici). A obrazově je dokonce s novinovými články propojen ústřední příběh, když je Zemanova tvář s jeho charakteristickým rozzářeným úsměvem vmontována do postavy sestry Helgy, která léčí Antonína v ústavu.

Nějakého definitivního a obecnějšího uchopení problematiky, již představuje způsob určitě originálního ztvárnění světa, jak jej Dominik Landsman a Tomáš Břínek/TMBK v knize Továrna na debilno předkládá, nemůžeme bez širší znalosti kontextu aktuální tvorby v žánru politické satiry (možná by byla zajímavá i ta zahraniční), ale i dalších souvislostí (komiksu, blogerských aktivit atd.) očekávat. Zřejmé je nicméně několik skutečností. První z nich je, že satira se, na rozdíl od mnohých jiných oblastí výrazně nachází na průsečíku právě celé řady „světů“, od toho, v němž a jímž žijeme, přes svět médií, v nichž značnou úlohu (i tehdy, jestliže je odmítáme) hrají bulvární média, ale i tzv. „nová média“ (internet, sociální sítě). Vidím tu ale (způsobem „zobrazení“, ale i řečené „pravděpodobnosti“) velmi úzkou styčnou plochu se sci-fi, které jsou ve vztahu k realitě, ale i proměnách v čase v lecčem podobné tomu, čím se zabývá politická satira, a možná bychom našli i další aspekty. Musím nechat otevřenou otázku, do jaké míry je politická satira spojená s novými médii, do jaké míry souvisí s obtížnou orientací v dnešním světě, ve velké míře pouze zprostředkovaném, jak je případně dnešní satiru zasadit do historického kontextu (po meziválečné epoše s Osvobozeným divadlem či F. Bidlem, érou poválečného Dikobrazu a polistopadové České sody či současného Prezidenta Blaníka) atd. K oné aktuálnosti nicméně přispívají nové podněty nejen ze strany „tvorby“, ale i ze strany „světa samotného“ – knihu jsem četl v době aféry „únosu syna Andreje Babiše na Krym“ a související vládní na podzim 2018, tedy přesněji řečeno: krize vypukla sedm dní poté, co jsem si knihu v Knihovně Václava Čtvrtka vypůjčil.

Odkazy
Dominik Landsman
https://www.knihydobrovsky.cz/ja-jutuber-2-673014?gclid=EAIaIQobChMI4bivqoXm3gIVluJ3Ch3XsAVpEAAYASAAEgILy_D_BwE

https://3za50.knizniklub.cz/autor/dominik-landsman

https://www.kvalitni-zivot.cz/rodina/blogger-dominik-landsman-pocitam-s-tim-ze-za-denicek-moderniho-fotra-me-syn-jednou-zazaluje
Tomáš Břínek
https://zpravy.idnes.cz/tomas-brinek-tmbk-grafik-rozhovor-zeman-ovcacek-kolaze-pgt-/domaci.aspx?c=A180402_150026_domaci_lre

Deník malého poseroutky
https://cs.wikipedia.org/wiki/Den%C3%ADk_mal%C3%A9ho_poseroutky

politická satira, historický pohled
https://regiony.rozhlas.cz/tyden-politicke-satiry-7676187

Dominik Landsman, Tomáš Břínek, Továrna na debilitu, Extra Online Media, Praha 2017