Dokufest na dvorku / I

Dokufest na dvorku
Židovská 100, Jičín / 17.- 18. srpna 2018

Dozvěděl jsem se o něm na festivalu na Pecce na začátku prázdnin (viz příslušný komentář na těchto stránkách), kde bylo spousta lidí z kulturního společenství mladých lidí vkořeněného kolem jičínské Valdštejnské loggie a s jedním z vláken směrem k jičínskému „gymplu“, pak už mě navigovaly Události na FB. Už na Pecce jsem viděl přehršel zajímavých „alternativních“ filmů, které vzbudily můj zájem o věc. Slovo „alternativa“ sám raději používám s určitou rezervou, nicméně určitě tady platí skutečnost, že se nejedná o filmy „většinové“ (označované v českém prostředí vzhledem k jejich obsahům někdy zvláště odporně působícím názvem „rodinné“), „komerční“ (jakkoli na druhou stranu vím, na rozdíl od Václava Klause, že kultura není zadarmo, a rád zaplatím, pokud dám peníze za vysokou uměleckou kvalitu, a ne za primární cíl tvůrců – zisk), mainstreamové a jakkoli chcete už ony produkty označit (s tím, že si uvědomuju, že jakékoli dogmatické označení stírá jemné významové vrstvy celého možného spektra. A tedy, abych tu formulaci ještě obrátil, že se jedná o určité nejspíš užší spektrum, které může být „komorní“, s určitou „přidanou hodnotou“ určitého obsahu, pro naladění právě takového společenství, o němž hovořím.

Ale neměl bych takto hned na začátku odbočovat od vlastního, už o sobě zajímavějšího tématu. Organizátory Dokufestu na dvorku najdeme též na FB pod komunitou Dokumen&ty, jako spolupořadatelé jsou uváděni ProVize z. s., jičínský spolek, který vstoupil do veřejného prostoru (zal. 2012) zvláště veřejnými diskusemi o dalším osudu města (vzpomínám na některé, které se odehrály ve Valdštejnské loggii), Baševi o.p.s., což je „domovská organizace“ místa, kde se celý Dokufest odehrával, totiž „Židovská škola v Jičíně“ (jinak Židovská 100), která se zasloužila o rekonstrukci revitalizaci objektů židovské kultury v Jičíně (vedle školy též blízké synagogy a též židovského hřbitova, přilehlého k oboře Valdštejnské loggie) a konečně Kinedok, platforma, která sama sebe charakterizuje jako „alternative distribution of creative documentaries“ a o níž ještě bude řeč i proto, že beseda s jejími zástupci byla součástí programu festivalu.

A samozřejmě za jmény spolků, organizací, komunit atd. jsou vždy konkrétní jména, schválně jsem hledal na stránkách, jak dlouho mi bude trvat, než je najdu, ne proto, abych je zde mohl uvést – znám je samozřejmě jako řadu dalších lidí z tohoto – řeknu to hned – úžasného společenství přátel, které najdeme u všech kulturních akcí v tomto prostoru s ústředním „magnetickým polem“ ve Valdštejnské loggii (bylo by to na samostatný příspěvek) už z doby jejich studií na jičínském gymnáziu, ale abych mohl na ně upozornit prostřednictvím odkazu v tomto komentáři. Nejen tento dvoudenní festival, ale již ponělikáté uskutečněné promítání dokumentárních filmu je především zásluhou Báry Tmějové a Moniky Crhové.

A Bára nás hned na úvod festivalu a zároveň promítání prvního filmu seznámila s výchozím horizontem festivalu, jímž je – vedle internetový projekte „promitejity.cz“, vyzývající k tomu, abychom se stali „součástí komunity promítačů a promítaček z celé republiky“, a nabízející na svých stránkách široký výběr z oblastí „ekologie a zodpovědná potřeba“, „inkluze a vzdělávání“, „LGBT“, „produkce Člověka v tísni“ či „Porušování lidských práv“ a řady dalších, a které tedy můžeme vnímat jako projevy občanské společnosti či aktivit „neziskovek“ a formu nové komunikace prostřednictvím moderních technologií.

https://www.facebook.com/events/251374568948560/

https://www.facebook.com/JicinDokumenty/
https://www.facebook.com/zidovska100/

https://www.facebook.com/monika.crhova
https://www.facebook.com/profile.php?id=100009224491798

https://promitejity.cz/

Punkový syndrom, film ve finsko-norsko-švédské koprodukci, tematicky primárně zařadíme do filmů o hendikepovaných lidech, když ho ale shlédneme, zjistíme, že nás zajímavým způsobem obohatil a dokonce pobavil. Myslím, že velmi dobře jej přiblíží anotace na profilu Dokumen&ty:

Jako první budeme promítat PUNKOVÝ SYNDROM.

Perrti, Toni, Kari a Sami z finské hudební skupiny Perrti Kurrikka's Name Day trpí, jak sami s úsměvem říkají, „punkovým syndromem“. Jejich kapela naplňuje s vtipem sobě vlastním upřímný punkový étos – dělat hudbu na vlastní pěst přes různá omezení a překážky. Snímek mapuje vzestup kapely od společných zkoušek a řady koncertů po nahrávání vysněného EP. Muzikanti také vyrážejí na hlasitou jízdu po klubech a festivalech, kde přes osobní šarvátky a různá životní zklamání nacházejí toužené pochopení u lidí z různých subkultur. Skrze svou hudbu čtyři kamarádi boří předsudky a hranice „normality“ - členové kapely jsou totiž mentálně hendikepovaní. Jejich texty se přitom věnují celospolečenským problémům i každodenním zážitkům: jak strašně nanic je chodit na pedikúru nebo žít v chráněném bydlení. Silná filmová výpověď o peripetiích čtyř muzikantů, kteří se rozhodli jít proti proudu vlastním životním stylem, získala cenu diváků na loňském ročníku festivalu v Tampere.

Režie: Jukka Kärkkäinen, Jani-Petteri Passi / Finsko, 2012     

V muzice skupiny Svátek Pertti Kurikky se protíná jednoduchost hudební struktury punku s možnostmi hendikepovaných hudebníků a jejich emotivní reakcemi na svůj úděl. „Mít trochu úcty,“ zpívá frontman (zhruba těmito slovy, musel bych si to znovu pustit, abych mohl citovat přesně) v jedné z písní. V pozdějším komentáři zaznělo, že možná v příběhu byly trochu potlačeny některé reálné momenty, především asi nebyli hudebníci schopni bez další pomoci vyprodukovat singl, nad kterým se pak radují, říkal jsem si ale, vždyť i profi skupiny si přece při tvorbě alba přizvou další odborníky, jdou do studia atd. (jakkoli je pravda, že právě tohle se v začátcích punku změnilo, své věci si nahrávali muzikanti sami). Kromě toho film nezastíral problémy, které tyto osoby mají, prezentoval je ovšem spíše v humorné podobě (kapela musí počkat se začátkem, protože jeden z hudebníků je na záchodě, při silácké soutěži jednomu z nich spadnou kalhoty, ačkoli ho ostatní předtím varovali atd.).

Podstatné je ovšem onen moment, kdy – právě z onoho zorného úhlu punku – tito lidé nejsou na obtíž svým pečovatelům, ale naopak přinášejí jiným radost. A zároveň se zbavují některých momentů retardace. Nevšiml bych si toho nejspíš, kdybych sám nehrál v kapele, jejíž hlavní protagonista (ten ovšem není mentálně retardovaný) má afatické potíže při běžné mluvě, jakmile ale začne zpívat, veškeré problémy jsou pryč, ale i v tomto filmu zazní věta, „ztratil poruchu řeči“. Ostatně i u nás se postiženým hudebníkům věnuje značná mediální pozornost (kapela The Tap Tap, která vznikla původně jako hudební kroužek Jedličkova ústavu), možná si někteří diváci posteskli (v kontextu TV zpráv o nedostatku peněz u některých zařízení), na jaké úrovni je v zemi, kde film Punkový syndrom vznikl, tato zdravotnická oblast. Svižně a s vtipem natočený film měl několik vrcholů, jedním z nich byl výlet skupiny do Hamburku se záběry hudebníků na ulicích pověstného Sankt Pauli a klubu, v němž se setkali s autentickým německým punkovým publikem. Snímek předává divákům cosi z pocitu naplnění, dokonce radosti, kterou ti lidé, kteří by také mohli být nešťastní, mají ze své smysluplné aktivity.

https://www.csfd.cz/film/328341-punkovy-syndrom/prehled/

Jak se dělá divadlo s lidmi s postižením, je název besedy, která následovala filmu o finských pankáčích, o aktivitách obecně prospěšné společnosti Lebeda Jičín s jejími představiteli (celkem pěti, řadu z nich znám). Na webových stránkách „Lebedíme si“ jsem (v Archivu akcí, zahrnujícího léta 2014 – 2017)) našel vlastní výstižnou charaktekteristiku:

Lebeda Jičín o.p.s. je společnost s krátkou historií, ale doufejme, že s dlouhou a košatou budoucností. Vznikla díky iniciativě několika mladých lidí různých profesí, různé povahy a zkušeností. Všichni společně ale mají chuť tvořit neotřele a nápaditě, získávat nové zkušenosti, předávat svou energii ostatním, pomáhat těm, kteří zrovna nemají to štěstí běžné radosti zvládat sami.

Cílem společnosti je zpestřit dětem i dospělým každodenní život, nabídnou jim volnočasové aktivity a zajímavé akce a umožnit účast i těm, kteří by se bez podpory a pomoci zúčastnit nemohli.  Na našich akcích vítáme všechny včetně lidí s tělesným a mentálním handicapem, duševním onemocněním, sociálním a kulturním znevýhodněním.

Anna Sedláčková (uvedená na stránkách i jako kontaktní osoba) předestřela, jak vypadá chod společnosti, jak se proměnili (za řadu předchozích let, kdy jsou do těchto aktivit zapojeni) klienti, ale i studenti, kteří spolupracovali, byli dobrovolníky atd. a mezitím vystudovali a mají své vlastní profese či děti (ostatně jako sama Anička), takže se snaží si v nové životní situaci sladit povinnosti s tímto zájmem. Zmínky padly i o dalších aktivitách Lebedy, hlavním tématem ovšem byla příprava divadelních představení (už kdysi jsem, zřejmě ještě pod hlavičkou jiných organizací, asi dvě viděl), problémy, ale i radosti s tím spojené. Novinkou je Cesta kolem světa z letošního (2018) června (v letáčku si čtu jména participujících – uvádím bez jednotlivých funkcí – Anna Bočková, Dita Hendrychová, Jakub Stránský, Tomáš Boček, Ivana Úlehlová, Anna Sedláčková, Robert Rajs, jakub Řehák, Mates Krejčí, Ondřej Březovský) a uvědomuju si, jak je znám z různých souvislostí, které tady nebudu rozvádět, protože důležitější je samo ono společenství, což je klíčové slovo pro komentář k veškerým souvislostem tohoto příspěvku.

https://lebedime.si/

Změny v programu, jejichž možnost a dokonce očekávanost připouští itinerář Události na FB, nejen nastaly, dokonce takové jaké by při veškeré imaginaci nikdo neočekával. Koncert Justina Lavashe, který měl začít v 20:00, organizátorky Doku-dvorku musely odříci. Lavash se nikterak nezpozdil, jak to v dnešním chvatném světě bývá. Byl tu možná dokonce příliš brzo, protože jeho malého psa stihl v mezičase pokousat kterýsi větší, a umělec to nevydejchal a odjel. Z toho důvodu se posunula následující programová položka a místo koncertu byla přislíbena improvizovaná muzika, obstaraná z přátelských zdrojů.

Byl tedy promítnut rumunský dokumentární film Varză, Cartofi și alți Demoni (Zelí, brambory a další démoni), původně ohlášený na pozdější dobu (viz programový přehled v příloze). Snímek v režii Serbana Georgescu popisuje synopse na stránkách Institutu dokumentárního filmu následovně:

V rumunské vesnici Lunguleţu sedí na místním trhu 1000 zemědělců na traktorech naplněných 100 000 tunami zelí a čekají na zákazníky. Na konci dne je rozdají, nebo zničí. Jsou rádi, když prodají 1 tunu zelí za pouhých 20 euro. Režisér Serban se rozhodne strávit ve vesnici jeden rok a živit se jako farmář, aby zjistil, proč se tito lidé dostali do této bezvýchodné situace a jestli přece jen neexistuje řešení. Satiricky laděný snímek se tak zamýšlí i nad tím, jak se zbavit strachu z kolektivního zemědělství v postkomunistickém prostředí na příkladu vesnice, která se zasekla mezi přítomností a minulostí.

Film v rumunsko-německé produkci z roku 2016 je (s nahlédnutím do německých komentářů) satira na dnešní kapitalistické hospodářství v Rumunsku, které nemůže fungovat bez spolupráce, zdiskretované v minulém režimu, s pouhými finančními přepočty, které v místní nadprodukci nemohou vycházet. Ich-perspektiva režiséra je kombinována s retro stylem a dokumentárními černobílými záběry někdejších poměrů na vesnici v jižní, chudé části země, necelá hodina je tak tak přiměřená v relaci ke sdělení, které není sice bezobsažné a divácky vcelku zajímavé i vzhledem k humorným akcentům vyprávění, nicméně alespoň pro mě, vzhledem k tomu, že jsem ještě na vlastní kůži zažil „bramborové brigády“ plánovaného hospodářství, vyvolávají spíše sentimentální vzpomínky, které si, pokud nemusím, nijak zvláště nepřivolávám.

https://dokweb.net/databaze/filmy/synopsis/72539da5-508c-43e5-9c43-3c3deddc4a8d/zeli-brambory-a-dalsi-demoni
https://majade.de/films/kohl-kartoffeln-und-andere-damonen/

Muzika, kterou po skončení promítání obstaral Jičíňák Tomáš Mašek (klávesy) a jeho kamarád Václav Šafka z Pardubic (děvčata zdůraznila to, co jsem druhý den i sám na fóru konstatoval slovy o úžasné kulturní komunitě, že jsou totiž „všichni kamarádi“), vytvořila, jakkoli ti dva spolu prý nikdy nehráli, skvělou atmosféru, podpořenou géniem loci světly ozdobeného místa, podle něhož byla celá kulturní událost nazvána.

V druhém dni jičínského Dokufestu na dvorku jsem vynechal sportovní část dopoledne a po obědě (přemýšlím teď nad tím, že jsem přes různé internetové odkazy možná přišel na to, jak souvisí s tou následující částí, ale nebudu to explicitně uvádět, abych se neblamoval) a přišel na Besedu se zástupci platformy Kinedok, což byli konkrétně manželé Remundovi, tedy Ivona Remundová, známá z aktivit z řady „neziskovek“ s úctyhodnými momenty (Humanistické hnutí a jím postavený sirotčinec pro sto dětí v jižní Indii, práce v Amnesty International, kampaň Česko proti chudobě v organizaci Educon, TV v pohybu aj.) a její manžel Filip Remunda (vnuk herce Stanislava Remundy, partnera Ivy Janžurové), režisér, kameraman a producent, známý ze spolupráce s Vítem Klusákem (jehož film Svět podle Daliborka následoval po této besedě).

Beseda se uskutečnila na dvorku, oba se střídali v komentářích, v nichž vysvětlovali, jak vznikl projekt Kinedok, jeho smyslem je podle jejich slov, aby se autorské dokumentární filmy dostaly mezi lidi, tedy najít způsob, jak „propojit film s diváky“. Pan režisér říká, film umí natočit každý, ale dostat ho k divákům není jednoduché. Kina platí drahý provoz, filmy, které jim nezaplní hlediště podobně jako americké blockbustery, pochopitelně nechtějí, vozí je tedy do Jihlavy. V konceptu Kinedoku je „podpora místa“ zároveň s šířením vybraných filmů. Poučení získal „u amerických punkerů“ – tam neexistuje žádná státní podpora kultury, a když si místní pokaždé koupí v místním baru dvě (třeba drahá, vlastně čím dražší, tím lepší) piva, ví, že si zde bude moci za rok zase zahrát, protože ten bar nezanikne.

Důležité je, aby ty filmy nebyly něčím, co si můžeme přečíst ve „výstřižcích z novin“ a z médií, aby měly svůj svébytný filmový jazyk, měly nějakou uměleckou hodnotu. Je třeba podpořit to společné, taková společenství, jako je právě toto (podobně jako je projekt Promítej-i-ty). Oba hosté vysvětlili, jak Kinedok (jedna z aktivit Institutu dokumentárního filmu) funguje, tedy každoročně participuje šest zemí, každá dvěma filmy, a Kinedok se postará ve spolupráci s autory jednotlivých filmů o otitulkování a uskutečnění navázaného vztahu s místem, jímž může být „hospoda“, škola nebo místní festival, kde mají zájem promítat. Ivona Remundová mi pak v kavárně povysvětlila další mechanismy a jevilo se mi, že sdílí mou představu nutnosti i státní podpory kultury (s tím, jak hloupá a nesmyslná představa byla představa některých především pravicových politiků, že tohle vše uspořádá „trh“), přesvědčení o tom, že to, co Filip Remunda říká, je hluboce pravdivé, jsem chtěl vyjádřit souhlasem, který jsem zformuloval do dvou bodů – „vazba na místo“ a „pravidelnost opakování té či oné události“ s uvedením příkladu Ars poetiky, kde se „čte poezie v lese“ a je tam podobně koncentrovaná mysl směřující k něčemu hodnotnému jako je toto jičínské společenství, které tímto úžasným způsobem žije živou kulturu.

V letáčku KinoDoku si čtu o filmech, které byly letos zařazeny do nabídky – norský Děkujeme za déšť, bulharsko-finský Dobrý pošťák, chorvatský Dům spiro spero a Funne: Dívky, které snily o moři, slovenský Hotel Úsviť, rumunský Mrtvý národ, slovenský Můj soukromý měsíc (uvádím je, jak jdou za sebou), norsko-švédský Není úniku, český Nic jako dřív, polský Přijímání, na festivalu promítaný promítaný Svět podle Daliborka, maďarské ULTRA a Vlak dospívání, další promítaný Zelí, brambory a další démoni a konečně bulharský Zvíře stále žije.

https://dokweb.net/aktivity/kinedok/2018/o-projektu
https://www.ivonaremundova.cz/o-mne/
https://www.praguevision.org/cs/o-nas/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Filip_Remunda

- pokračování -